21 Co 349/2024 - 242

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátkou [právnická osoba] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o [částka] Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši [částka] Kč a ve výši 0,3 % denně z částky [částka] Kč od 2. 11. 2021 do dne rozhodnutí soudu, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. července 2024, č. j. 18 C 59/2022-211, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje ve znění, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka] a dále ve výši 0,3 % denně z částky [částka] od [datum] do [datum].

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka], a dále ve výši 0,3 % denně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované původně zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, která představovala jednak dlužné školné za zimní semestr akademického roku 2020/2021 ve výši [částka], které byla žalovaná povinna žalobkyni zaplatit na základě smlouvy o studiu, která byla mezi stranami uzavřena dne [datum], a dále smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně za částky [částka] za období od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka] za prodlení s uhrazením školného.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Bránila se předně tím, že žalobkyně nedoložila rozhodnutí o přijetí žalované ke studiu s doložkou právní moci ani skutečnost, kdy bylo žalované toto rozhodnutí doručeno, dále že rozhodnutí o přijetí ke studiu nebylo podepsáno rektorkou, ale pouze vedoucí studijního oddělení, sporovala rovněž plnou moc udělenou rektorkou vedoucí studijního oddělení. Dále argumentovala tím, že měla přerušené studium od [datum] do [datum], přičemž byla žalobkyní ujištěna, že pokud se ke studiu znovu sama nepřihlásí, škola ji jako aktivního studenta nepovede. Čl. 10 Studijního a zkušebního řádu žalobkyně, který stanovil, že v případě, že student nepožádá před koncem doby přerušení studia o jeho další přerušení, je automaticky považován od dalšího semestru za zapsaného ke studiu, považovala žalovaná za rozporný s § 54 zákona o VŠ, a proto za neplatný. Měla dále za to, že smlouva o studiu má charakter spotřebitelské smlouvy. Žalovaná byla ve smluvním vztahu slabší stranou, a proto je namístě zvažovat, zda ve smlouvě nejsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Sporovala rovněž přiměřenost výše smluvní pokuty a její soulad s dobrými mravy.

4. Soud prvního stupně rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem, když jeho předchozí rozsudek ze dne [datum], č. j. 18 [právnická osoba], kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

5. Po vrácení věci soudu prvního stupně žalobkyně podáním ze dne [datum] rozšířila žalobu o smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky [částka] jdoucí od [datum] do dne rozhodnutí soudu, kterou soud prvního stupně připustil usnesením vyhlášeným u jednání dne [datum].

6. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena smlouva o studiu pro bakalářské studium ve studijním programu „Bezpečnostní management v regionech“ s dobou studia tři roky (dále jen „Smlouva“) a se zahájením studia v kombinované formě v akademickém roce [rok]. Žalovaná se zavázala hradit žalobkyni školné uvedené ve Smlouvě, ceny školného pro akademický rok [rok] byly přílohou č. [hodnota] Smlouvy. Smlouva obsahovala ujednání o dalších právech a povinnostech stran, včetně pravidel přerušení studia a jeho ukončení (čl. V. a VI.). Studium mohlo být přerušeno za podmínek stanovených Studijním a zkušebním řádem vysoké školy, a to i opakovaně. Studium mohlo být kromě řádného ukončení ukončeno také zanecháním studia ze strany studenta, přičemž dnem ukončení studia je den, kdy bylo vysoké škole doručeno písemné prohlášení studenta o zanechání studia.

7. Rozhodnutí o přijetí ke studiu bylo datováno dnem [datum]. Žalované bylo zasláno na adresu [adresa] s odůvodněním, že žalovaná po splnění podmínek pro přijetí ke studiu, po absolvování přijímacího pohovoru, v souladu se zákonem o VŠ byla přijata ke studiu pro akademický rok [rok] v bakalářském studiu, obor Bezpečnostní management v regionech. Dne [datum] byla žalobkyní udělena plná moc k podepisování rozhodnutí o přijetí ke studiu paní [jméno FO], plná moc byla podepsána rektorkou [jméno FO].

8. Žalobkyně oznámením ze dne [datum] vyhověla žádosti žalované o přerušení studia na období od [datum] do [datum]. Dne [datum] zaslala žalovaná žalobkyni email, v němž se na ni obrátila s žádostí o ukončení studia, a to z důvodu, že poté, co studium přerušila, byla ujištěna, že pokud se ke studiu sama nepřihlásí, škola ji nepovede jako aktivního studenta, avšak přesto obdržela od školy výzvu k úhradě školného, žalovaná žalobkyni zároveň sdělila, že školné hradit nebude a že žádá o písemné potvrzení o ukončení studia. Písemné oznámení o zanechání studia učinila žalovaná oznámením na formuláři žalobkyně ze dne [datum]. Žalobkyně potvrdila, že studium bylo žalované ukončeno ke dni [datum].

9. Studijní a zkušební řád žalobkyně ze dne [datum], č. j. [číslo] (dále „Studijní a zkušební řád“) ve svém čl. 10 odst. 6 stanoví, že pokud osobě, jíž bylo přerušeno studium nebylo na základě žádosti před koncem přerušení studia povoleno další přerušení studia, má se za to, že tato osoba využila svého práva a prvním dnem následujícím po konci přerušení studia se opětovně zapsala do studia, dnem opětovného zápisu je první den, který následuje po konci doby přerušení studia.

10. V roce 2019 hospodařila žalobkyně se ziskem ve výši [částka], který byl v plné výši převeden na účet nerozdělený zisk nebo neuhrazená ztráta. V roce 2020 hospodařila žalobkyně se ziskem ve výši [částka], který byl v plné výši převeden na účet nerozdělený zisk nebo neuhrazená ztráta. V roce 2022 hospodařila žalobkyně se ziskem ve výši [částka]. Valná hromada žalobkyně rozhodla o tom, že nerozdělený zisk z minulých let ve výši [tel. číslo]70 Kč se započítává oproti neuhrazené ztrátě z minulých let ve výši [částka] Kč, přičemž po tomto zápočtu zbude neuhrazená ztráta ve výši [částka]. Valná hromada dále rozhodla o naložení s hospodářským výsledkem hospodaření žalobkyně za rok 2022 tak, že zisk ve výši [částka] bude po zdanění použit tak, že částka [částka] bude použita na neuhrazenou ztrátu z minulých let a zbývající částka ve výši [částka] bude vyplacena akcionářům tak, že společnost [název] nabude částku ve výši [částka] před zdaněním a pan [jméno FO] částku ve výši [částka] před zdaněním.

11. Po právní stránce se soud prvního stupně nejprve zabýval povahou práva na vzdělání, jež je upraveno v čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Uvedl, že toto právo je považováno za tzv. právo sociální, pro něž je typické, že vyžaduje provedení zákonem. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách v § 7 rozlišuje vysoké školy veřejné, soukromé a státní, státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. V § 58 zákona o VŠ je stanoveno, jaké poplatky může požadovat v průběhu studia veřejná vysoká škola. V § 59 zákona o VŠ je stanoveno, že poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu. Vnitřní předpisy soukromé vysoké školy podléhají registraci ministerstvem a nabývají platnosti registrací (§ 41 a 36 cit. zák.).

12. Soud prvního stupně shledal, že poplatky spojené se studiem byly stanoveny ve [jméno FO] žalobkyně a ve Studijním a zkušebním řádu, které byly řádně registrovány ministerstvem. Sazebník poplatků byl součástí smlouvy o studiu. Dále v intencích předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu posoudil námitky žalované týkající se jejího přijetí ke studiu. Dospěl k závěru, že žalovaná byla řádně přijata ke studiu, studium v akademickém roce 2018/2019 zahájila, pokračovala v něm, zaplatila školné. Posléze jí studium bylo přerušeno, a to na dobu 1 roku, což bylo mezi stranami nesporné.

13. Soud prvního stupně shledal ustanovení čl. 10 bodu 6 studijního a zkušebního řádu za souladné s § 54 zákona o VŠ. Akcentoval potřeby a zájmy soukromé vysoké školy, kdy škola má legitimní očekávání, že studenti budou plnit své povinnosti vyplývající ze smlouvy o studiu, tedy kromě jiného platit školné, dále škola musí mít ke dni zahájení akademického roku přehled o studentech, kteří v něm hodlají studovat a jakou výši školného tedy může v určitém akademickém roce očekávat tak, aby mohla zajistit svůj chod. Citovaný článek je zcela určitý a srozumitelný. Žalovaná si měla být citovaného ustanovení vědoma a před uplynutím doby přerušení studia (před [datum]) měla požádat o ukončení studia, případně o jeho další přerušení. Žalovaná tak však učinila až po uplynutí doby přerušení studia, nejdříve emailem ze dne [datum]. Za této situace se opětovně pro akademický rok [rok] stala studentem žalobkyně a stíhala ji povinnost k úhradě školného. Je nerozhodné, zda k ukončení smlouvy o studiu došlo již podle emailu ze dne [datum] či až písemným oznámením o ukončení studia ze dne [datum], neboť je zřejmé, že tyto úkony byly učiněny až po datu [datum].

14. Existence žalovanou tvrzených všeobecných obchodních podmínek nebyla ze strany žalované prokázána. Žalovaná ani netvrdila, že by žalobkyně všeobecné obchodní podmínky porušila. Za nerozhodnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že žalobkyně později změnila svoje podmínky pro obnovení studia po jeho přerušení. Žalovaná ani po poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázala, že by jí na studijním oddělení žalobkyně bylo sděleno, že pokud se opětovně ke studiu po jeho přerušení nepřihlásí, nestane se studentem. Žalovaná nebyla schopna konkretizovat, která osoba jí zmíněnou informaci měla sdělit. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení školného ve výši [částka] s příslušenstvím je důvodný.

15. Smlouvu o studiu posoudil jako svým charakterem smlouvu spotřebitelskou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne [datum] o službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice“). Odkázal na bod 34 preambule směrnice. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při hodnocení charakteru smlouvy o studiu pominout patří, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je (také) poskytování vzdělávání nebo školských služeb je veřejnou službou, podstatný je též způsob financování právnické osoby, která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zda je financována zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, případně s nařízeným způsobem nakládaní se ziskem na vzdělávání a školské služby.

16. Žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně doplnila, že není financována z veřejných prostředků, student se úhradou školného podílí na nákladech souvisejících s poskytováním vysokoškolského vzdělávání (mzdy pedagogů, nájem výukových prostor, spotřeba energií a materiálu, vybavení apod.). V letech 2015 až 2017 hospodařila žalobkyně se ztrátou, v letech následujících již dosahovala zisku. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že provoz školy (s výjimkou grantů a účelových dotací) je financován ze školného, je nutno uzavřít, že jde o poskytování služby ve smyslu směrnice a žalobkyně splňuje definici podnikatele podle § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) a žalovaná byla ve vztahu k ní spotřebitelem (§ 419 o. z.). V návaznosti na to se zabýval otázkou, zda ujednání o smluvní pokutě je možno považovat za tzv. zneužívající ujednání ve smyslu § 1813 o. z., tedy zda zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech. Smluvní pokutou bylo zajištěno pouze plnění povinnosti žalované k zaplacení školného. [jméno FO] vztahu k žalobkyni žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Tuto skutečnost považoval soud prvního stupně za významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran s tím, že k takovému ujednání nelze podle § 1815 o. z. přihlížet. S ohledem na tento závěr se již nezabýval výší sjednané smluvní pokuty a žalobu v požadavku na smluvní pokutu zamítl.

17. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., přičemž žalovaná byla ve sporu poměrně úspěšnější.

18. Proti výroku II. tohoto rozsudku a navazujícímu výroku III. o nákladech řízení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nepovažovala za správný závěr soudu prvního stupně, že vztah mezi účastnicemi je možno považovat za vztah spotřebitelský. Žalobkyně zopakovala svou argumentaci, kterou uplatňovala v průběhu sporu, přičemž se opírala o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek sp. zn. [spisová značka], rozsudek sp. zn. [spisová značka] a usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž se Nejvyšší soud k citované judikatuře přiklonil, neboť podané dovolání odmítl s tím, že se ve věci nejedná o spotřebitelský vztah. Zmínila dále nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17.

19. Zákon o vysokých školách, který je veřejnoprávním předpisem striktně platí i pro soukromé vysoké školy. LZPS předpokládá, že na jiných školách než státních lze vzdělání poskytovat za úplatu, zároveň soukromá vysoká škola je povinna si zajistit zdroje financování (§ 40 zákona o VŠ). Poskytování vzdělávání za úplatu není živností a je regulováno veřejnoprávním předpisem. Na soukromou vysokou školu jsou státem kladeny nároky včetně správního rozhodování a udělování akademických titulů. Orgány soukromé vysoké školy vystupují ve vztahu ke studentům jako orgány moci veřejné, jedná se tedy o vztahy veřejnoprávní a není na ně možno aplikovat ustanovení o spotřebitelských smlouvách. Při uzavření smlouvy o studiu se nejedná o typický vztah prodejce zboží a neobeznámeného kupujícího či příjemce klasické služby, jedná se o poskytování vzdělávání jako ústavně zaručeného práva na základě zákona o VŠ. Žalobkyně se v této souvislosti obrátila na [právnická osoba] inspekci, která ve své odpovědi nerozlišovala, že se jednalo o vysokou školu soukromou či veřejnou. Poukázala na provázanost ve vztahu k DPH, kdy vzdělávací služby jsou osvobozeny od daně bez nároku na odpočet daně bez rozlišení, zda jde o soukromou či veřejnou vysokou školu. Dále poukázala na několik rozhodnutí soudů, které vztah ze smlouvy o studiu neposoudily jako vztah spotřebitelský. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem žalované, že by smlouva o studiu byla smlouvou adhezní. Žalobkyni jako soukromou vysokou školu nelze považovat za podnikatele ve smyslu § 433 o. z. Žalobkyně při sjednávání smlouvy o studiu nedisponuje větší mírou profesionality a odbornosti, neboť hlavním předmětem její činnosti je poskytování vzdělávání. Žalovaná se při sjednávání smlouvy mohla obrátit na odborníka s právním vzděláním. Žalovaná se mohla k obsahu smlouvy vyjádřit, navrhnout případnou změnu a nebyla nijak nucena smlouvu uzavřít v předloženém znění.

20. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

21. Proti výroku I. tohoto rozsudku a navazujícímu výroku III. o nákladech řízení podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Trvala na všech svých dosavadních námitkách. Nadále zpochybňovala, že byla řádně přijata ke studiu s odkazem na to, že žalobkyně nepředložila rozhodnutí o studiu s doložkou právní moci, neprokázala, kdy bylo rozhodnutí o přijetí ke studiu žalované doručeno, že bylo doručeno do vlastních rukou, o přijetí ke studiu žalobkyně nerozhodla rektorka, ale vedoucí studijního oddělení. Plná moc pro paní [jméno FO] byla žalobkyní předložena až po koncentraci řízení, navíc trpěla vadami, neboť byla podepsána pouze [jméno FO] a chyběl podpis dalšího statutárního zástupce [jméno FO]. Rozhodnutí o přijetí ke studiu na žádnou plnou moc neodkazovalo, plná moc k němu nebyla přiložena.

22. Za stěžejní však považovala, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] dovodil, že vnitřní předpis, kterým bylo v jím posuzované věci nařízení rektora č. 1/2015, nebyl registrován ministerstvem, a tudíž nenabyl platnosti podle § 36 odst. 4 zákona o VŠ, proto z něj nevyplývají práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Žalovaná měla za to, že závěry Nejvyššího soudu dopadají i na projednávanou věc. Sazebník poplatků spojených se studiem byl sice součástí smlouvy, ale opatření rektora o poplatcích nebylo registrováno ministerstvem. Registrován byl pouze [jméno FO] a Studijní a zkušební řád.

23. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil a žalobu i v tomto rozsahu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

24. Žalobkyně nepovažovala odvolání žalované za důvodné. Otázka přijetí žalované k studiu již byla jednou řešena odvolacím soudem a ten uzavřel, že žalovaná ke studiu přijata byla a je povinna zaplatit žalobkyni školné. Námitku týkající se stanovení poplatků za studium, již žalovaná uplatnila v odvolání, považovala za nepřípustnou novotu. Nicméně odkázala na ustanovení § 59 zákona o VŠ a vnitřní předpisy žalobkyně, které v otázce školného odkazují na smlouvu o studiu (čl. 14 odst. 1 studijního a zkušebního řádu). Rovněž [jméno FO] žalobkyně odkazuje v čl. XV. odst. 2 na smlouvu o studiu. Oba tyto vnitřní předpisy byly registrovány ministerstvem. V rámci dynamiky nákladů souvisejících se vzděláváním, provozní činností školy, vědeckou činností není možné stanovit v předpise podléhajícím registraci ministerstvem taxativní výčet poplatků. Poplatky jsou stanoveny opatřením rektora, uvedeny ve smlouvě o studiu. Vnitřním předpisem musí být vymezeny jednotlivé druhy poplatků, nikoli však jejich výše. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný.

25. U odvolacího jednání žalobkyně doplnila, že v mezidobí Nejvyšší soud vydal další dvě usnesení, kterými v obdobných sporech odmítl dovolání s tím, že se ve věci nejedná o spotřebitelský vztah, jednalo se o usnesení sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako tzv. zakázané ujednání, k němuž nelze přihlížet, nezabýval se přiměřeností smluvní pokuty. Žalobkyně měla za to, že smluvní pokuta tak, jak byla sjednána, je oprávněná, neboť je třeba vzít v úvahu, že pro žalobkyni je výběr školného příjmem, který slouží k zajištění její činnosti po celou dobu studia, žalobkyně je povinna vyhovět povinnostem, které jí ukládá zákon o VŠ, tedy zajistit financování studia. Za nesprávné považovala posouzení míry úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve sporu s tím, že by mělo být vycházeno z toho, že nárok na smluvní pokutu existuje.

26. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně a žalované napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o.s.ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že ani jedno odvolání není opodstatněné.

27. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak je popsán shora.

28. Stručně lze shrnout, že v řízení bylo prokázáno, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o studiu, že žalovaná byla přijata ke studiu u žalobkyně od akademického roku 2018/2019, studium zahájila, v akademickém roce [rok] požádala o přerušení studia, což jí bylo ze strany žalobkyně povoleno, a to na období od [datum] do [datum]. Zároveň bylo zjištěno, že žalovaná o opětovný zápis ke studiu ve smyslu § 54 odst. 4 zákona o VŠ aktivně nepožádala. Žalobkyně postupovala podle čl. 10 odst. 6 svého studijního a zkušebního řádu, registrovaného v souladu s § 41 odst. 2 a § 36 zákona o VŠ, podle kterého „Pokud osobě, jíž bylo přerušeno studium, nebylo na základě žádosti před koncem přerušení studia povoleno další přerušení studia, má se za to, že tato osoba využila svého práva a prvním dnem následujícím po konci přerušení studia se opětovně zapsala do studia. Dnem opětovného zápisu je první den, který následuje po konci doby přerušení studia.“ a vycházela z domněnky, že se žalovaná opětovně do studia zapsala od akademického roku 2020/2021. Žalovaná studium ukončila až poté, co jí uplynula doba jeho přerušení, tj. až po [datum].

29. Ohledně hospodaření žalobkyně bylo samotnou žalobkyní tvrzeno, že není financována z veřejných zdrojů, využívá pouze granty, které jsou účelově vázány na konkrétní projekty a dotace na sociální a ubytovací stipendia pro studenty, kdy peníze, které žalobkyně pro studenty obdrží, studentům obratem vyplácí a zbytek se vrací poskytovateli dotace. K tomu viz podání žalobkyně na čl. 158 až 161 spisu. Ohledně hospodaření žalobkyně bylo prokázáno, že ziskem z let 2019 a 2020 a částečně z roku 2022 byla pokryta ztráta z předchozích let. Část zisku za rok 2022 ve výši [částka] byla vyplacena akcionářům.

30. S námitkami žalované ohledně jejího přijetí ke studiu se odvolací soud již podrobně vypořádal ve svém předchozím kasačním usnesení na čl. [číslo] spisu. Na svých závěrech nehodlá za nezměněného skutkového stavu ničeho měnit a v podrobnostech odkazuje na odst. [číslo]. svého předchozího kasačního usnesení na čl. [číslo] spisu.

31. Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná byla ke studiu přijata.

32. Odvolací soud nemá důvod odchýlit se ani od svého závěru, že článek 10 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu, který upravoval opětovný zápis studenta po skončení doby přerušení studia neodporuje § 54 odst. 4 zákona o VŠ. K tomu v podrobnostech odkazuje na odst. 27. svého předchozího kasačního usnesení na čl. [číslo] spisu.

33. Odvolací soud opakuje, že žalovaná se ve smlouvě o studiu zavázala průběžně se seznamovat s aktuálním zněním vnitřních předpisů žalobkyně a potvrdila, že se před uzavřením smlouvy s těmito předpisy seznámila. Přerušení studia bylo žalované povoleno na dobu od [datum] do [datum]. Žalovaná tedy věděla, kdy jí přerušení studia končí.

34. Skutečnost, že žalobkyně později svůj Studijní a zkušební řád v části týkající se opětovného studia po jeho přerušení nemá na případ žalované vliv. V době, o kterou se v projednávané věci jedná platil Studijní a zkušební řád ze dne [datum], č. j. [číslo].

35. K prokázání svého tvrzení, že byla na studijním oddělení žalobkyně ujištěna, že pokud se ke studiu po uplynutí doby jeho přerušení sama aktivně nepřihlásí, škola ji jako studenta nepovede byla žalovaná soudem prvního stupně vyzvána podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Na to sdělila, že jméno pracovnice, která s ní hovořila nezná. Za této situace těžko mohlo být k jejímu výše uvedenému tvrzení provedeno dokazování. Jinými slovy řečeno toto tvrzení neprokázala.

36. Námitky týkající se všeobecných podmínek studia žalovaná nekonkretizovala, když nadále nebylo zřejmé, jaké závěry z těchto podmínek pro sebe vyvozovala. Pro posouzení důvodnosti žaloby tak zůstala tato námitka zcela nerozhodná.

37. Lze tedy shrnout, že žalovaná byla ke studiu u žalobkyně přijata, studium jí bylo po prvním akademickém roce přerušeno do [datum], žalovaná před datem [datum] nepožádala o další přerušení či o ukončení studia. Žalobkyně tak v souladu s čl. 10 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu vycházela z domněnky, že se žalovaná ke studiu opětovně zapsala.

38. Podle smlouvy o studiu proto byla žalovaná povinna zaplatit školné na zimní semestr akademického roku [rok] s tím, že podle čl. VI. bod 2. smlouvy byl nárok žalobkyně na zaplacení školného nedotčen za situace, kdy žalovaná studium předčasně ukončila zanecháním ze své strany.

39. K povaze smlouvy o studiu:

40. Odvolací soud předně, v reakci na argument žalobkyně, že její činnost je upravena zákonem o VŠ, který je veřejnoprávním předpisem, a proto je aplikace spotřebitelského práva vyloučena, uvádí, že vztah mezi studentem a soukromou vysokou školou, který je založen uzavřením smlouvy o studiu, je vztahem soukromoprávním. [adresa] škola, resp. její orgány mají zákonem svěřeny rovněž veřejnoprávní pravomoci, avšak tyto vztahy je třeba striktně rozlišovat. Při uzavření smlouvy o studiu jsou soukromá vysoká škola a student v rovnoprávném postavení, a nikoli ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Proto jsou také spory o úhradu školného či jiné poplatky ve vztahu k soukromé vysoké škole řešeny soudy v občanském soudním řízení, a nikoli v rámci správního soudnictví, v jehož rámci jsou naopak řešeny poplatky vybírané veřejnými vysokými školami.

41. Odvolací soud posoudil uzavřenou smlouvu o studiu podle § 1746 odst. 2 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou.

42. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v závěru, že se jednalo o smlouvu spotřebitelskou, a že se proto na ni uplatní ustanovení § 1810 a násl. o. z., tedy i ustanovení § 1813 a § 1815 o. z. 43. [jméno FO] již odvolací soud vysvětlil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí na čl. [číslo] spisu, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] je na daný případ nepoužitelné, neboť v tam projednávané věci byla soukromá vysoká škola zřízena ve formě obecně prospěšné společnosti, byla tedy vázána striktními pravidly pro užití svého zisku. V projednávané věci je žalobkyně akciovou společností, pro kterou stejně striktní pravidla pro užití zisku ze zákona neplatí. Nadto se jednalo o usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, kdy otázku povahy smluvního vztahu mezi tamními účastníky řešil jen jako předběžnou otázku k posouzení přípustnosti dovolání.

44. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že při posouzení smlouvy o studiu z hlediska toho, zda se jedná o smlouvu spotřebitelskou nelze vycházet pouze z toho, v jaké formě je škola zřízena, tedy že se jedná o obchodní korporaci, ale nelze pominout že poskytování vzdělávání je veřejnou službou (zde odkázal na § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, neboť v jím projednávaném případě se jednalo o vzdělávání na soukromé základní škole) a je třeba se zabývat způsobem financování školy, tj. zda je financována zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby, zmínil také naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého. Nejvyšší soud své úvahy opřel o Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne [datum], o službách na vnitřním trhu, o definici pojmu „služba“ uvedenou v kapitole I. článku 4, dále bod 34 důvodů směrnice a citoval ze dvou rozhodnutí Soudního dvora EU, z nichž lze dovodit, že pro posouzení, zda lze vzdělávání na soukromých školách považovat za nabízení služeb za úplatu je podstatná právě otázka zdroje financování těchto vzdělávacích institucí.

45. Soudní dvůr (velký senát) v rozsudku ze dne [datum] v řízení [jméno FO] a [jméno FO] proti [název] v odst. 39, 40 uvedl „Soudní dvůr tak z pojmu služeb ve smyslu článku 50 ES vyloučil vzdělávání poskytované určitými institucemi, které jsou součástí veřejného vzdělávacího systému a které jsou zcela nebo hlavně financovány z veřejných prostředků (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky [název]). Soudní dvůr tak upřesnil, že se stát tím, že zavede a udržuje takový veřejný vzdělávací systém financovaný zpravidla z veřejného rozpočtu, a nikoliv žáky nebo jejich rodiči, nehodlá věnovat výkonu činnosti za úplatu, ale plní vůči svému obyvatelstvu své poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací. Soudní dvůr naopak rozhodl, že vzdělávání poskytované vzdělávacími institucemi financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků, zejména žáky a jejich rodiči, představuje službu ve smyslu článku 50 ES, jelikož tyto instituce sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu (výše uvedený rozsudek Wirth, bod 17).“ 46. Odvolací soud má za to, že poskytování vzdělávání ze strany žalobkyně je třeba považovat za službu ve smyslu směrnice, neboť vzdělání poskytuje za úplatu. Na žalobkyni je třeba nahlížet jako na podnikatele ve smyslu §§ 420, 421 o. z. Žalobkyně je sice vysokou školou, tedy předmětem její činnosti je (mimo jiné) poskytování vzdělávání podle zákona o VŠ, avšak k poskytování této činnosti byla zřízena ve formě akciové společnosti, tedy obchodní korporace. V řízení pak bylo prokázáno, že je financována z převážné části ze soukromých prostředků, z peněz získaných od studentů ve formě školného. Dále pak bylo prokázáno, že zisk, s kterým žalobkyně hospodařila v roce 2022 byl z části vyplacen akcionářům. Z toho vyplývá, že činnost žalobkyně směřuje k dosažení zisku.

47. Odvolací soud podotýká, že usnesení Nejvyššího soudu zmíněná žalobkyní, a to např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] nepředstavují judikaturu, která by byla závazná, neboť otázka charakteru smluvního vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem v nich byla řešena pouze jako otázka předběžná ve smyslu posouzení přípustnosti dovolání, nadto se nejedná o rozhodnutí, jež by obsahovala právní větu a byla publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

48. Ke školnému:

49. Nárok žalobkyně na zaplacení školného považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za důvodný, jak ostatně naznačil již ve svém předchozím kasačním usnesení na čl. [číslo] spisu. Tak jak bylo uvedeno výše, žalovaná se ve smlouvě o studiu zavázala platit žalobkyni sjednané školné. Poté, co se žalované obnovilo studium ve smyslu článku 10 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu byla podle smlouvy zavázána žalobkyni zaplatit školné na další semestr akademického roku bez ohledu na to, že v jeho průběhu studium ze své vůle ukončila.

50. Odvolací soud shledal, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nejsou na projednávanou věc automaticky aplikovatelné.

51. Předně po skutkové stránce jsou věc řešená Nejvyšším soudem a nyní projednávaná věc odlišné. Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy soukromá vysoká škola ([právnická osoba].) stanovila konkrétní výši školného v nařízení rektora. V projednávané věci byla konkrétní výše školného sjednána přímo ve smlouvě o studiu, a to v příloze č. [hodnota], včetně inflační doložky (možnosti valorizovat výši školného z důvodu inflace) uvedené v čl. IV. bod 4. smlouvy.

52. Podle § 59 zákona o VŠ platí, že poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu. 53. [jméno FO] žalobkyně je v článku 16 odst. (4) uvedeno, že výše školného je stanovena v opatření rektora stanovujícím podmínky přijímacího řízení pro akademický rok, jehož přílohou je i vzor smlouvy o studiu, kterou škola s uchazečem uzavírá, nicméně v odst. (5) je uvedeno, že bližší podrobnosti o úhradě poplatků spojených se studiem obsahuje smlouva o studiu. Studijní a zkušební řád žalobkyně upravuje poplatky za studium v článku 14, opět tak, že student je povinen zaplatit školné v souladu se smlouvou, s tímto vnitřním předpisem a s předpisem rektora o poplatcích. Obdobně hovoří článek 16 v části týkající se povinnosti studenta hradit poplatky spojené se studiem. 54. [jméno FO], tak Studijní a zkušební řád jsou vnitřní předpisy žalobkyně ve smyslu § 41 zákona o VŠ a byly řádně registrovány ministerstvem.

55. Odvolací soud má za to, že z obsahu zákona o VŠ vyplývá, že ne každý předpis vysoké školy je vnitřním předpisem podléhajícím registraci podle § 41 a § 36 citovaného zákona.

56. Pro veřejné vysoké školy platí § 17 odst. 1 zákona o VŠ, v němž je definováno, co to jsou vnitřní předpisy veřejné vysoké školy. Jedná se o předpisy výslovně vyjmenované v odst. 1 písm. a) až j) citovaného ustanovení a další předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy (§ 17 odst. 1 písm. k)).

57. Pro soukromé vysoké školy platí § 41, který stanoví pouze to, že vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle části čtvrté až jedenácté tohoto zákona a že pro tyto vnitřní předpisy platí obdobně § 36, tzn. podléhají registraci ministerstvem.

58. Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že registraci podléhají pouze předpisy soukromé vysoké školy, jež stanoví, které orgány vykonávají působnost podle části čtvrté až jedenácté tohoto zákona, tzn. zejména [jméno FO] a Studijní a zkušební řád, a dále další předpisy, pokud tak stanoví statut vysoké školy. 59. [jméno FO] žalobkyně v článku 3 odst. (1) definuje, které předpisy žalobkyně jsou vnitřní předpisy podle § 41 zákona o VŠ, v článku 3 odst. (2) pak definuje, které orgány žalobkyně mohou v rozsahu své působnosti vydávat zvláštní interní právní akty (směrnice a opatření).

60. Odvolací soud má za to, že takové interní akty (směrnice a opatření) ani jejich změny nepodléhají registraci ministerstvem. 61. [jméno FO] žalobkyně i Studijní a zkušební řád (tj. registrované vnitřní předpisy) ohledně výše školného odkazují na opatření rektora a smlouvu o studiu.

62. Odvolací soud uzavírá, že výše školného byla stanovena ve smlouvě o studiu, přičemž obecný postup stanovení poplatků za studium (školné) byl vymezen ve [jméno FO] a Studijním a zkušebním řádu, které byla řádně registrovány ministerstvem.

63. Nárok žalobkyně na zaplacení školného je proto důvodný, včetně nároku na úrok z prodlení, neboť žalovaná se tím, že školné nezaplatila ve lhůtě splatnosti dostala do prodlení (§ 1969, § 1970 o. z.).

64. Ke smluvní pokutě:

65. Odvolací soud se ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.

66. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve vztahu k žalobkyni v postavení spotřebitele, bylo třeba se zabývat tím, zda ujednání o smluvní pokutě nepředstavuje tzv. nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží.

67. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že ujednání o smluvní pokutě je takovým nepřiměřeným ujednáním, neboť zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu v povinnostech v neprospěch spotřebitele (žalované). Smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalované k včasné úhradě školného. Tak, jak uvedl soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni ve smlouvě o studiu žádná obdobná sankce sjednána nebyla. Nadto nedodržení povinnosti studenta zaplatit školné dávalo žalobkyni současně oprávnění smlouvu o studiu vypovědět (viz článek IV. bod 6. smlouvy), čímž je studentovi studium ukončeno. Zároveň nelze odhlédnout ani od ujednání, že i když je studium ukončeno v průběhu semestru právo žalobkyně na zaplacení školného za takový semestr nezaniká. Nezaplacení školného je tedy sankcionováno nejen možností ukončit předčasně studium, ale také povinností k úhradě smluvní pokuty a tím, že student je povinen zaplatit školné, i když by mu pro jeho nezaplacení bylo studium v průběhu semestru ukončeno. Žalobkyně měla tedy platbu školného na příslušný semestr zajištěnu.

68. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že k ujednání o smluvní pokutě nelze podle § 1815 o. z. přihlížet. Za této situace již nebylo třeba se zabývat přiměřeností smluvní pokuty ani jejím souladem s dobrými mravy.

69. Ze všech důvodů uvedených shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný, ve výroku II. pak odvolací soud napravil zjevnou nesprávnost, kdy soud prvního stupně zamítl nárok na smluvní pokutu ve výši [částka], přičemž se mělo jednat o [částka] (§ 164 o.s.ř.).

70. Potvrdil jako věcně správný rovněž výrok o náhradě nákladů řízení, o nichž soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., správně vyhodnotil míru úspěchu a neúspěchu ve sporu a též správně určil výši účelně vynaložených nákladů žalované.

71. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně ani žalovaná nebyly v odvolacím řízení úspěšné, proto ani jedna ze stran nemá právo na náhradu jeho nákladů.

Poučení