21 Co 357/2024 - 613

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobkyní: a) [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] c) [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] všechny zastoupeny advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti žalované: [název], IČO [číslo] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka [jméno], narozené [datum narození] bytem [adresa] o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. června 2024, č. j. 15 C 263/2023-573 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a IV. potvrzuje. Ve výrocích II. a III. zůstává rozsudek okresního soudu odvoláním nedotčen.

II. Žalovaná je povinna nahradit každé ze žalobkyň náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví rozhodl, že se nahrazuje projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to parc. č. [hodnota] v katastrálním území [město], obec [město], oddělený od pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [město], obec [město] na základě geometrického plánu č. [hodnota], vyhotoveného společností [právnická osoba], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, parc. č. [hodnota] v katastrálním území [město], obec [město] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [město], obec [město]; a žalobkyně tyto pozemky přijímají do svého spoluvlastnictví, a to [Jméno žalobkyně A] spoluvlastnický podíl ve výši 6184/10000, [Jméno žalobkyně B] spoluvlastnický podíl ve výši 1673/10000 a [Jméno žalobkyně C] podíl ve výši 2143/10000. Výrokem II řízení zastavil ohledně návrhu žalobkyň na převod vlastnického práva k pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území a obci [město], výrokem III rozhodl, že žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalované, [Jméno účastníka], nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení ve výši 348 054,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [jméno]. V odůvodnění uvedl, že se žalobkyně domáhaly vydání rozsudku, kterým by soud žalované uložil povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, mimo jiné pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [město], p. č. [hodnota] v k. ú. [město] a p. č. [hodnota] [město] (dále též jen „pozemky“). Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl, protože restituční nároky žalobkyň již byly vyčerpány, uplatnění restitučního nároku jim nebylo ze strany žalované upíráno a pozemky nejsou vhodné k uspokojení restitučního nároku. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. č. 229/1991 Sb.“), cena náhradních pozemků činí 292 466,50 Kč a hodnota dosud nevypořádaného restitučního nároku 408 647,19 Kč. Při stanovení výše restitučního nároku žalobkyň vycházel okresní soud ze znaleckého posudku znalkyně [jméno] podle kterého celková hodnota restitučního nároku právního předchůdce žalobkyň [jméno] činila 5 288 040,24 Kč. Podle vypořádání dědictví po [jméno] náležel prvé žalobkyni restituční nárok ve výši 2 644 020 Kč a každé ze zbývajících žalobkyň ve výši 1 322 010 Kč. Okresní soud se pak zabýval hodnocením tohoto znaleckého posudku ve vztahu ke znaleckému posudku předloženému žalovanou, podle kterého by výše restitučního nároku a) žalobkyně byla 2 003 735,30 Kč a zbývajících žalobkyň každé ve výši 1 001 867,60 Kč. Znalecký posudek předložený žalovanou aplikoval srážky z ceny podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. o cenách pozemků a úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků (dále jen „vyhl. č. 182/1988 Sb.“) ve výši 60 % z ceny pozemků, které měly být zatopeny a zastavěny Hostivařskou přehradou, neboť toto území nebylo stavebně srostlé s hlavním městem Prahou. Dále oponentní znalecký posudek vycházel z bonity půdy dle BPEJ, i když tato charakteristika v době odnětí pozemků neexistovala. Znalkyně [jméno] ve své výpovědi vysvětlila regulační plány jako územně plánovací dokumentaci z 30. let 20. století s tím, že žádná jiná územně plánovací dokumentace nebyla vyhotovena. Pro srážky nebyl důvod, neboť nevydané pozemky byly určeny ke stavbě rodinných domů, řadových domů nebo i továren. To je zřejmé i z toho, že v místě byla plánována výstavba sítí a komunikací. Na těchto pozemcích však fakticky vznikla vodní plocha – stavba vodního díla [název]. Okresní soud se přiklonil ke znaleckému posudku znalkyně [jméno] a dodal, že správností závěrů znaleckého posudku se opakovaně zabýval také Nejvyšší soud jako soud dovolací, aniž by vyslovil o správnosti těchto závěrů pochybnosti. Jako nadbytečný posoudil důkaz výslechem znalkyně, která zpracovávala oponentní znalecký posudek, neboť odlišnosti mezi posudky byly podrobeny náležitému přezkumu nejen v tomto řízení, ale i v dalších řízeních před jinými soudy. Na straně žalované lze dovodit liknavější svévolný postup a touto otázkou se v případě žalobkyň zabýval již Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 2788/2022. Žalobkyně se svého restitučního nároku domohly toliko vlastní aktivitou, neboť to byly ony, kdo nechal vypracovat znalecký posudek ke zjištění ceny odňatých pozemků, na jehož základě je jejich restituční nárok uspokojován. Dále se okresní soud zabýval tím, zda jde o pozemky vhodné k vydání. V případě pozemků p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] vycházel z toho, že mezi účastníky není sporné, že tento pozemek je převoditelný, pokud jde o pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město], tak okresní soud dovodil, že jeho pouhé zařazení mezi zastavitelné plochy neznamená, že takový pozemek je vyloučen z převodu a pokud jde o pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město], pak jeho převodu nebrání jeho umístění v chráněném území, neboť nejde o zákonnou překážku vymezenou v § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. o státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „z. č. 503/2012 Sb.“). Okresní soud proto ohledně shora označených pozemků žalobě vyhověl a úspěšným žalobkyním přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítla, že odůvodnění rozsudku je nepřezkoumatelné a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení o tom, že zbývající výše restitučního nároku žalobkyň je dostatečně vysoká pro vydání požadovaných náhradních pozemků a dále, že některé požadované pozemky jsou způsobilé k převodu. Žalovaná se se žalobkyněmi neshoduje na ocenění nevydaných odňatých pozemků, na jejichž základě je výše restitučního nároku určena. Žalovaná vychází z oponentního znaleckého posudku znaleckého ústavu [název] č. [číslo] ze dne 13. 5. 2021 (dále jen „posudek znaleckého ústavu“). Není správným závěr okresního soudu, že v době odnětí pozemků charakteristika BPEJ neexistovala, neboť první ucelený bonitační průzkum na českém území proběhl již v 19. stolení a první komplexní průzkum půd v 60. letech minulého století. Údaj BPEJ mohl a měl být použit. Znalecký posudek, ze kterého vycházel okresní soud, nesprávně zařadil některé odňaté pozemky do kategorie stavebních pozemků a okresní soud nesprávně nepoužil srážky podle přílohy č. 7 vyhl. č. 182/1988 Sb. Posudek znaleckého ústavu na to zohledňuje nové podklady pro znalecké ocenění, kterými jsou nově dostupné digitalizované letecké mapy a okolí z roku 1960, které zpřesňují, v jakém stavu byly nevydané odňaté pozemky k okamžiku jejich odnětí. Pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] a pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] nejsou pozemky, které by byly vhodné k převodu. Pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] je územním plánem obce [město] zařazen do plochy bydlení – v rodinných domech a je určen k zastavění stavbou (rodinnými domy). Zájem na zachování vlastnického práva žalované převažuje nad nárokem žalobkyň. Okresní soud neprovedl komparaci veřejného zájmu a zájmu žalobkyně na vydání tohoto pozemku. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že zařazení pozemků mezi zastavitelné plochy určené k zastavění stavbou může zakládat překážku převoditelnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1339/2021). Pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] se nachází v chráněném území a pozemek nelze zemědělsky obhospodařovat. Podle judikatury Nejvyššího soudu pozemky, které mají být restituentům vydávány jako pozemky náhradní za odňaté zemědělské pozemky, mají tedy být rovněž pozemky zemědělsky využitelnými (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Okresní soud nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně neměly ve věci úspěch zcela, neboť nedosáhly převodu všech v žalobě požadovaných pozemků, neboť ohledně pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] byly nuceny vzít žalobu zpět. Nad to podle judikatury (například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4200/2016, 29 Cdo 3615/2015) měla být výše nákladů stanovena v souladu s § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen „a. t.“). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu buď zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhly, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedly, že okresní soud se zabýval rozdíly mezi znaleckými posudku, které předložili účastníci a za účelem objasnění rozporů provedl výslech znalkyně [jméno] a ve svém odůvodnění uvedl, jak tento výslech hodnotil. Vysvětlil, proč se přiklonil ke znaleckému posudku předloženému žalobkyněmi. Jeho závěr o nemožnosti aplikace BPEJ na odňaté pozemky je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle které náleží oprávněným osobám dle zákona o půdě náhrada odpovídající tehdejšímu charakteru odňatých a nevydaných pozemků, kterou měly v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Je přitom zřejmé, že BPEJ stanovuje právě charakter daného pozemku, jelikož kvantifikuje jeho kvalitu. Žalobkyně pak v souvislosti s posouzením odňatých pozemků odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, unesení 28 Cdo 779/2019 a další. K odnětí pozemků došlo v 50. a 60. letech minulého století, přičemž stanovení BPEJ u zemědělských pozemků probíhalo až v 70. letech. Pozemky p. č. [hodnota] v k. ú. [město] a p. č. [hodnota] v k. ú. [město] jsou pozemky převoditelnými. Žalovaná běžně zařazuje do veřejných nabídek pozemky, které se nacházejí v zastavitelném území obce a jsou územním plánem určeny k zastavění. Určení pozemků k zastavění není výlukovým důvodem podle žádného ustanovení z. č. 229/1991 Sb. a není ani v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) z. č. 503/2012 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2658/2022, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021). Pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] je umístěn v chráněném území, což nepředstavuje zákonnou překážku pro jeho vydání ve smyslu § 6 odst. 1 písm. f) z. č. 503/2012 Sb. Ve výčtu oblastí se zvýšenou ochranou totiž rozsáhlé chráněné území uvedeno není. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení a § 9 a. t. nepoužil v souladu s judikaturou. Plný úspěch žalobkyň je dán již tím, že se domohly alespoň částečného uspokojení svého restitučního nároku, který žalovaná jinak dlouhodobě odmítá uspokojit a nesprávně jej oceňuje (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 26/2022-1240). Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I ÚS 3392/20 dovodil, že v případě, pokud žalobce prokáže svůj restituční nárok, považuje se v řízení za zcela úspěšného bez ohledu na počet vydaných či nevydaných pozemků. Odkázat lze i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3063/2021. Oprávněné osoby při podání žaloby pak nejsou často schopné předpokládat důvody pro částečné zpětvzetí žaloby.

4. Zástupci účastnic na jednání před odvolacím soudem odkázali na své shora uvedená písemná podání.

5. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné.

6. Žalobkyně se v žalobě domáhají vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalované [název] uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků s odkazem na ust. § 11a odst. 1 z. č. 229/1991 Sb., podle kterého oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

7. Okresní soud správně dovodil (a o tom nebylo ani mezi účastníky sporu), že žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 z. č. 229/1991 Sb. a že mají právo na převod „náhradních“ pozemků podle § 11a odst. 1 z. č. 229/1991 Sb. za pozemky, které jim nebylo lze podle tohoto zákona vydat. Správným je i jeho právní posouzení vycházející z výkladu judikatury k tomuto ustanovení se vztahující a týkající se práva oprávněné osoby podat žalobu proti státu na vydání konkrétního pozemku (plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, nález sp. zn. III ÚS 495/05). Nejvyšší soud ČR pak svojí judikaturou na rozhodnutí Ústavního soudu navázal (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Okresní soud pak správně dovodil, že v případě žalobkyň se v postupu státu projevily prvky liknavosti.

8. Jedním z logicky vyžadovaných předpokladů úspěšného uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle je ekvivalence hodnoty restitučního nároku a ceny vybraného náhradního pozemku. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. Soud se tedy při rozhodování o vydání náhradního pozemku (uložení povinnosti státu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o jeho bezúplatném převodu) musí zabývat cenou (hodnotou) odňatých a nevydaných pozemků (jinými slovy řečeno, peněžní výší restitučního nároku nebo jeho zůstatku v době rozhodování soudu) a cenou pozemků, o něž se oprávněná osoba uchází v řízení o povinnosti státu uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků podle § 11a z. č. 229/1991 Sb.

9. Mezi účastníky nebylo sporné, že cena pozemků, o jejíž převod se žalobkyně ucházely a o nichž rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem činí částku 292 466,50 Kč.

10. Mezi účastníky však byla sporná výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyň ve smyslu shora uvedeném. Podle § 28a věta první z. č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 Sb., a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhl. č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb.). Pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle § 28a z. č. 229/1991 Sb. je rozhodný charakter pozemků v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě. Pokud byly vydané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (resp. jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1998 Sb. (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4401/2015, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení sp. zn. 28 Cdo 779/2019).

11. Okresní soud dospěl k závěru, že výše dosud nevypořádaného restitučního nároku žalobkyň činí 408 647,19 Kč (tedy svojí výší cenu „náhradních“ pozemků přesahuje) a po stránce skutkové vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalkyně [jméno] č. [číslo] včetně jeho dodatku a výslechu znalkyně (dále též jen „znalecký posudek znalkyně“). Žalovaná naproti tomu namítala, že okresní soud měl správně vycházet ze znaleckého posudku ústavu shora označeného.

12. Odvolací soud vycházel z premisy, že posouzení charakteru odňatého a nevydaného pozemku je otázkou právní, jejíž zodpovězení leží zcela na soudu, a nikoli otázkou skutkovou, kterou je oprávněn zodpovědět znalec ve smyslu § 127 o. s. ř. Posouzení charakteru pozemku je totiž aplikací a výkladem právní normy, konkrétně příslušných ustanovení vyhl. č. 182/1988 Sb. Jistě však s ohledem na odbornou povahu otázky po stránce skutkové je znalecký posudek stěžejním podkladem pro právní posouzení věci soudem. Pod tímto úhlem je třeba nazírat i na otázky, které se staly mezi účastníky spornými a které žalovaná předložila soudu i jako své odvolací důvody.

13. Odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu, pokud jde o výši restitučního nároku žalobkyň (a tedy i nevypořádaného zůstatku ke dni jeho rozhodnutí), za správná a úplná a za správné pokládá i jeho právní posouzení otázek významných pro tento jeho závěr. Jinými slovy řečeno, sdílí názor okresního soudu, že lze vycházet ze závěrů znaleckého posudku znalkyně, které nebyly ani znaleckým posudkem ústavu dostatečně zpochybněny, a nad to jde především v konečném důsledku o problematiku právního posouzení ve vztahu k aplikaci vyhlášky č. 182/1988 Sb.

14. Okresní soud při stanovení ceny odňatých pozemků nepřihlédl k tzv. BPEJ, tedy k tzv. bonitovaným půdně ekologickým jednotkám, které slouží k hodnocení absolutní i relativní produkční schopnosti zemědělských půd a podmínek jejich nejúčelnějšího využití. Okresní soud při stanovení ceny odňatých pozemků nepřihlédl k tzv. BPEJ, protože v době jejich přechodu na stát tyto pozemky ještě BPEJ přiděleny neměly, a to z toho důvodu, že v této době náš právní řád a systém evidence pozemků tento pojem neznal. Tyto jednotky obsahovala až vyhlášky č. 183/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. s účinností od 1. 9. 1990. Bonitace zemědělského půdního fondu byla prováděna s cílem ocenění a vyhodnocení produkční schopnosti zemědělských půd a podmínek jejich nejúčelnějšího využití. Byla zpracovávána podle speciální metodiky. Pokud by tedy měla být cena pozemků dle judikaturních zásad stanovená podle charakteru pozemku v době jeho přechodu na stát (§ 28a z. č. 229/1991 Sb.) nelze tento charakter vnímat ve světle těchto jednotek, které tehdy charakter pozemku ve své podstatě netvořily. Nad to pro určení kódu BPEJ pro konkrétní pozemek jsou významné fyzikální vlastnosti pozemku, které se v průběhu doby mohou měnit. Při stanovení BPEJ se přihlíží například k degradačním změnám půdy, změnám hydromorfismu a podobně. Je tedy zřejmé, že BPEJ lze jen obtížně stanovit zpětně za delší dobu (zde k datu přechodu pozemků na stát). To vyplývá již ze samotné povahy tohoto pojmu obsaženého v právním řádu, lze tedy tuto úvahu odvolacího soudu považovat za hodnocení právní a nikoli odborné, skutkové.

15. Okresní soud správně (vycházeje ze znaleckého posudku znalkyně) nepoužil při určení ceny odňatých pozemků přílohu č. 7 vyhl. č. 182/1988 Sb., která upravuje snížení ceny pozemků (srážky). Pozemky byly na stát převedeny za zvláštním účelem vodohospodářské stavby a skutečnosti předvídané přílohou č. 7 citované vyhlášky byly proto bez významu. Nová zástavba tak navazovala na zástavbu stávající a byla tak dána i její reálná přístupnost a možnost připojení k infrastruktuře.

16. Na těchto závěrech by nemohlo změnit nic ani doplnění dokazování navržené žalovanou, tedy vypracování revizního znaleckého posudku či výslech osoby, která vypracovala znalecký posudek ústavu a ani nově dostupné digitalizované letecké mapy odňatých pozemků a jejich okolí.

17. Nejvyšší soud naposledy například ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4185/2019 shrnul, že jako náhradní pozemky lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 z. č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 z. č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda je lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu, přičemž tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci.

18. Okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval i vhodností či nevhodností mezi účastníky z tohoto pohledu sporných pozemků p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] a p. č. [hodnota] v k. ú. [město] a odvolací soud jeho závěry o vhodnosti těchto pozemků, pro jejich převod, sdílí.

19. Žalovaná namítala, že pozemek p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] je územním plánem obce [město] zařazen do plochy bydlení – v rodinných domech a je určen k zastavění stavbou (rodinnými domy). Zařazení pozemku do územního plánu ve vztahu k posouzení jeho vhodnosti k převodu podle § 11a z. č. 229/1991 Sb. je třeba posuzovat především ve světle úpravy § 6 odst. 1 písm. b) z. č. 503/2012 Sb., podle kterého nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1497/2020). V tomto případě je ovšem pozemek určen územním plánem k zastavění rodinnými domky, tedy stavbami, jenž nelze považovat za stavby veřejně prospěšné nebo stavby dopravní infrastruktury (srovnej § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)). Odvolací soud obecně souhlasí s názorem žalované, že z judikatury Nejvyššího soudu (viz například rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3676/2020) vyplývá, že při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a v zájmu oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku je nutné hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku. Veřejný zájem v tomto případě nad právem žalobkyň na nápravu restitučních křivd nepřeváží. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá, že by plánovaná výstavba měla být realizována v blízkém časovém horizontu.

20. K převodu pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [město] nebrání jeho umístění v chráněném území, neboť taková výluka není zákonem stanovena (viz § 6 odst. 1 písm. f) z. č. 503/2012 Sb.). Obecně lze jistě se žalovanou souhlasit v tom, že hlediskem pro vhodnost převodu pozemku má být i kritérium, zda je lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4185/2019). V řízení však nebylo prokázáno, že by tato možnost byla u tohoto pozemku vyloučena. Odvolací soud má pak v této souvislosti na paměti i právní názor ústavního soudu, podle kterého zákon o půdě sice počítá se zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku jako s jedním z cílů zákona, z jeho preambule nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením původních vlastnických vztahů k ní. Soud tedy nemůže diktovat vlastníkům, jak s půdou nakládat či podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud nebudou moci pozemek určitým způsobem užívat. Zákon má především umožnit, aby byl pozemek restituentům vydán. Pravidlem je, že pozemek se restituentům při splnění všech podmínek vydává (nález sp. zn. II ÚS 747/2000). Tento právní názor je nutno respektovat i při vydávání pozemků náhradních, byť s vyloučením extrémních případů, kdy je zjevně zemědělské obhospodařování pozemku, a to jakýmkoliv způsobem, absolutně vyloučeno. O takový případ se ale v této věci nejednalo.

21. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení a správně při určení výše nákladů, které žalobkyně vynaložily, stanovil výši odměny advokáta za úkon právní služby při zastoupení žalobkyň podle § 7 a. t., vycházeje z tarifní hodnoty rovnající se ceně pozemků (§ 8 odst. 1 a. t.) a nikoli z obecného ustanovení § 9 a. t. Tento postup zcela odpovídá judikaturní praxi Nejvyššího soudu (viz například usnesení sp. zn. 28 Cdo 6064/2017). Obstojí i jeho závěr, že žalobkyně byly ve věci zcela úspěšné (přes částečné zpětvzetí žaloby) a mají nárok na úplnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Plný procesní úspěch žalobkyně je dán již tím, že se domohly alespoň částečného uspokojení svého restitučního nároku, který žalovaná jinak dlouhodobě odmítala uspokojit a nesprávně jej oceňovala. Zde odvolací soud v souladu se žalobkyněmi odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 26/2022). V souladu se žalobkyněmi pak odvolací soud považuje tento postup za odpovídající i judikatuře Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. I ÚS 3392/20). Pro shora uvedené závěry svědčí i okolnosti projednávané věci dané tím, že žalobkyně vzaly žalobu zčásti zpět z důvodů, které nemohly na počátku předpokládat.

22. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu ve výrocích I a IV podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil s tím, že ve výrocích II a III zůstává rozsudek okresního soudu odvoláním nedotčen.

23. Žalobkyně byly zcela úspěšné i v odvolacím řízení, protože k jejich návrhu byl rozsudek okresního soudu v napadených výrocích potvrzen. Náleží jim proto proti žalované právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Každá ze žalobkyň vynaložila v odvolacím řízení následující náklady. Odměna advokáta za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) po 7 600 Kč (§ 7 bod 6, § 12 odst. 4 a. t.), celkem odměna advokáta 15 200 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč. Advokát dále v souvislosti se zastoupením všech tří žalobkyň vynaložil cestovní výdaje spojené s cestou z místa svého sídla do sídla odvolacího soudu a zpět ve výši 2 111 Kč (§ 13 odst. 1 a. t., vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb.) a náleží mu náhrada za promeškaný čas strávený cestou do místa sídla odvolacího soudu a zpět za 6 započatých půlhodin v celkové výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 a. t.). Celkem 2 711 Kč a na každou ze žalobkyň připadá 1/3 těchto náhrad ve výši 904 Kč. Celkem každá ze žalobkyň tak vynaložila náklady spojené se zastoupením advokátem ve výši 16 704 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) ve výši 3 508 Kč. Celkem každá ze žalobkyň vynaložila v odvolacím řízení náklady ve výši 20 212 Kč a žalovaná je povinna jim je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení