60 Co 178/2025 - 264

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [jméno FO], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupena advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-198 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 75 002,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 9 003 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci 100 % nákladů odvolacího řízení, tedy částku 31 839 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 12. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-198, ve výroku I. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků blíže specifikovanou ve výroku I., na jejímž základě žalovaná bezúplatně nabývá pozemky p. č. [p. č.] p. č. [p. č.], p. č. [p. č.] a p. č. [p. č.], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, Katastrálním pracovištěm [adresa], na LV č. [číslo] pro obec a katastrální území [adresa] (dále jen „předmětné pozemky“), ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 98 706,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce a ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kroměříži náklady řízení v plné výši, jež bude spolu s lhůtou k plnění vyčíslena v samostatném rozhodnutí.

2. Proti citovanému rozsudku v celém rozsahu podala žalovaná odvolání, v němž zaprvé namítla, že soud I. stupně provedl nesprávná skutková zjištění ohledně aktivní věcné legitimace žalobce, kdy zcela opomenul zohlednit skutečnost, že restituční nárok žalobce plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum], č. j. [č. j.], a z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum], č. j. [č. j.], byl ze strany žalované vypořádán prostřednictvím smluv o převodu pozemků č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], převodem pozemků z veřejné nabídky ve prospěch žalobce, takže žalobce nedisponuje žádným restitučním nárokem a ze strany žalované nebyla dána ani liknavost či svévole při vypořádání restitučního nároku žalobce; naopak nárok žalobce byl zákonem předvídaným způsobem do značné míry vypořádán, přičemž sám žalobce se rozhodl v dalším uspokojování svého nároku z veřejné nabídky pozemků nepokračovat. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1776/2023 žalovaná zdůraznila, že nelze oprávněné osobě upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání méně, než by jí podle zákona příslušelo, a může tak uzavřít dohodu, jíž se původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou. Dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 žalovaná namítla promlčení nároku, neboť žalovaná s oprávněnou jednala o uspokojení jejích nároků, a pokud žalobce tvrdí, že jeho nárok byl nesprávně oceněn, potom měl tuto skutečnost rozporovat dříve než 6 let od uzavření poslední z příslušných smluv, kdy smlouva byla uzavřena dne [datum] a žaloba byla podána až dne [datum]. Žalovaná také nesouhlasí s tím, že by měly být odňaté pozemky oceněny jako stavební, kdy soud I. stupně vycházel toliko ze znaleckého posudku [jméno a příjmení], pominul však, že nevydané pozemky přešly do vlastnictví státu nikoliv z důvodu výstavby, ale z důvodu probíhající revize první pozemkové reformy, navíc pozemky byly ještě do roku 1966 fakticky nezastavěné, tedy stále zemědělské. Soud I. stupně neodůvodněně přisvědčil závěru znalkyně, že nebyly dány důvody pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., aniž by uvedené řádně odůvodnila. Znalkyně měla správně uplatnit srážku 60 % dle pol. č. 1. (je-li o samostatné sídlo nebo část obce, která není s obcí stavebně srostlá), což dopadalo na zpravidla dříve samostatné obce nebo samoty, které nejsou spojeny s kmenovou obcí souvislou zástavbou, tj. není jeden souvislý intravilán; část obce, kde se nachází nevydané pozemky, nebyly podle dostupné archivní ortofotomapy z roku 1953 stavebně srostlá s hlavním městem Prahou a nevydané pozemky se nacházely i mimo souvislý intravilán [adresa]. Dále měly být uplatněny srážky 5 % a 7 % dle pol. č. 3. a 4., neboť lze důvodně předpokládat, že v místě nebyla možnost napojení na veřejný vodovod ani na veřejnou kanalizaci. Soudní znalkyně se navíc místo posuzovaní možností uplatnění konkrétních srážek chybně uchýlila k hodnocení právních otázek, čímž zatížila znalecký posudek vadou. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení, in eventum aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání považuje závěry soudu I. stupně ohledně aktivní legitimace žalobce za správné a odůvodněné, mající oporu v provedeném dokazování. Žádná ze smluv neobsahovala ustanovení o tom, že by se jednalo o vypořádání restitučních nároků žalobce v plné výši a že by z nich vyplývala vůle žalobce přijmout na své nároky plnění v nižší výši, než která mu podle zákona přináleží; nadto ve smlouvě č. [číslo] je rozpor mezi uváděnou cenou převáděného pozemku a výší uspokojovaného restitučního nároku, kdy ve smlouvě je uváděna cena 11 130 Kč, avšak dle znaleckého posudku činila cena pozemku 8 685 Kč. Žalobce se před podáním žaloby účastnil veřejných nabídek, avšak jeho žádosti byly vyřazovány s odůvodněním, že nedisponuje dostatečným restitučním nárokem. Žalobce následně získal podklady prokazující nesprávnost ocenění restitučních nároků a vyzval žalovanou k následnému přecenění restitučních nároků, což však žalovaná odmítla s tím, že restituční nároky jsou vypořádané. Žalobce nesouhlasí se vznesenou námitkou promlčení, neboť byla nepřípustně uplatněna až v rámci odvolacího řízení, přičemž řízení bylo již zkoncentrováno dle § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), navíc tato námitka není relevantní. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 277/2025 není pro odlišný skutkový děj přiléhavý, neboť v daném řízení se řešila otázka finanční náhrady vyplacené v nesprávné výši. Restituční nárok ani přecenění restitučního nároku se nepromlčují. Navíc žalobce neotvírá již jednou vypořádaný restituční nárok, žádá pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným ke dni účinnosti zákona o půdě. Vznesenou námitku promlčení by bylo možné rovněž považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť uspokojení restitučního nároku je závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou. Žalobce nesouhlasí ani s námitkou nesprávného ocenění restitučního nároku. Skutečnost, že pozemky přešly do vlastnictví státu na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nijak nevylučuje jejich stavební charakter v době odnětí. Podle platné a účinné plánovací dokumentace se nevydané pozemky nacházely v ploše určené k zastavění průmyslovou výstavbou, konkrétně továrnami; skutečnost, že nevydané pozemky byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně určeny k výstavbě a že byly zastavěny až po přechodu na stát, nevylučuje důvodnost jejich ocenění jako pozemků stavebních, jak správně učinila znalkyně. Správné jsou rovněž závěry znalkyně ohledně nedůvodnosti aplikace srážek dle oceňovací vyhlášky. Pokud jde o stavební nesrostlost, v roce 1950 byla již [adresa] stavebně srostlá s Prahou, rovněž z ortofotomapy z roku 1943 je patrno, že v okolí pozemků již byla zástavba. Pokud jde o nemožnost aplikace srážek na napojení pozemků na veřejný vodovod a na veřejnou kanalizaci, žalovaná k tomu v průběhu řízení nepředložila jediný důkaz, který by její tvrzení podporoval, jedná se čistě o spekulativní domněnku. Navíc při východním okraji nevydaných pozemků byla již realizovaná zástavba, z čehož lze naopak dovozovat, že v místě byla možnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně coby soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř) žalovanou jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k následujícím závěrům:

5. Soud I. stupně na základě zásady volného hodnocení dokazování vyjádřené v § 132 o. s. ř. pečlivě zhodnotil provedené důkazy a dovodil z těchto důkazů správné závěry o skutkovém stavu, kdy z obsáhlého odůvodnění bylo patrno, z jakých konkrétních provedených důkazů byl ten který skutkový závěr učiněn. Současně soud I. stupně se adekvátně vypořádal se všemi důkazními návrhy. Úvahy, kterými se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, a z těchto důkazů dovozené skutkové závěry neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud nevidí v hodnocení důkazů disproporci, pro kterou by mělo být dokazování opakováno. Soud I. stupně rovněž aplikoval přiléhavá právní ustanovení, která náležitě interpretoval a aplikoval na posuzovaný případ. Vzhledem k uvedenému lze pro stručnost na skutkové závěry soudu I. stupně i na jeho právní posouzení plně odkázat. K námitkám odvolatelky, s nimiž se většinou již dostatečně vypořádal soud I. stupně, lze pak uvést následující:

6. Ve vztahu k nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce lze připomenout, že podle judikatury [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 904/2025, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05] oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).

7. V posuzovaném případě se žalobce v roce 2023 zúčastnil několika veřejných nabídek vyhlášených žalovanou o převod pozemků za účelem vypořádání restitučních nároků, kdy podal celkově 8 různých žádostí v 8 různých katastrálních územích, avšak byl vyřazen z evidence s tím, že jeho restituční nárok byl zcela vypořádán; žalovaná přitom odmítla k žádosti žalobce o přecenění jeho restitučního nároku; je tedy zjevné, že za současné konstelace žalobce v rámci nabídkových řízení uspokojen nebude. Bylo tak třeba zkoumat, zdali žalobce byl vyřazen po právu, protože nedisponoval žádným restitučním nárokem, či nikoliv, tedy žalovaná si počínala liknavě až svévolně, v důsledku čehož je žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků.

8. Předně lze připomenout, že judikatura připouští, že oprávněná osoba může od státu na vypořádání svého restitučního nároku přijmout méně, než jí skutečně náleží, přičemž zbylý restituční nárok zaniká pouze tehdy, byl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se ho vzdát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23). Žalovaná ve svém odvolání v rozporu se zásadou neúplné apelace odvolacího řízení tvrdila, že se žalobce sám dobrovolně vzdal svého restitučního nároku i přes jeho neúplnou saturaci, případně že s ním žalovaná uzavřela dohodu o narovnání, takže odvolací soud k těmto nepřípustným novotám (skutkovým tvrzením) nemohl přihlédnout; ostatně tvrzené skutečnosti nevyplynuly ani z provedeného dokazování před soudem I. stupně, kdy ze soudem I. stupně k důkazu provedených smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků nelze uvedené v žádném případě dovodit. Jednotlivé smlouvy toliko totiž konstatují, jaká je žalovanou evidovaná výše restitučního nároku a v jakém rozsahu je po uzavření příslušné smlouvy restituční nárok nadále neuspokojen.

9. Ve vztahu k samotnému ocenění nevydaných pozemků soud I. stupně zcela správně poukázal na rozhodovací praxi, podle níž je náležité ocenění restitučního nároku na žalované (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24); samotné ocenění žalovanou je pouze administrativním úkonem, který není závazný, neboť neprobíhá žádné správní řízení, jež by bylo završeno vydáním závazného správního rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23); pouhá interní evidence ocenění restitučního nároku žalovanou, s níž bylo následně pracováno v jednotlivých smlouvách o bezúplatném převodu náhradních pozemků, aniž by současně nedošlo k nepochybnému vzdání se zbytku restitučního nároku, tak nemůže být jediným směrodatným ukazatelem hodnoty odňatých pozemků.

10. Žalobce tvrdil a v řízení prokázal znaleckým posudkem [jméno a příjmení] ze dne [datum], č. p. [číslo], že restituční nároky žalobce na vydání náhradních pozemků plynoucí z rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum], č. j. [č. j.], a ze dne [datum], č. j. [č. j.], byly nesprávně oceněny jako zemědělské namísto pozemků určených k výstavbě, takže jejich reálná hodnota k datu [datum] podle stavu ke dni [datum] činila 4 249 500 Kč, tj. podstatně více, než kolik činilo ocenění učiněné žalovanou (127 485 Kč). Žalovaná proti znaleckému posudku sice brojila, avšak její výhrady nebyly způsobilé natolik zpochybnit závěry znaleckého posudku, že by byly dány důvody pro jeho dopracování či důvodné pochybnosti o jeho správnosti s potřebou zadání revizního znaleckého posudku. Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by znalkyně nepřípustně zodpovídala právní otázky, znalkyně byla rovněž schopná adekvátně reagovat na vznesené výhrady.

11. Namítá-li žalovaná, že nevydané pozemky nejsou stavební, neboť byly odňaté státem na základě revize první pozemkové reformy, přičemž k výstavbě došlo až po roce 1966, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017). Odvolací soud plně souhlasí se soudem I. stupně v tom, že nevydané pozemky je nutno oceňovat právě podle jejich faktické povahy, a nikoliv podle titulu jejich nabytí státem, který je nerozhodný; jinak řečeno stavební povahu nevydaných pozemků nevylučuje skutečnost, že byly odňaty na základě tzv. revize první pozemkové reformy zákonem č. 46/1948 Sb. Jestliže přitom znalkyně [jméno a příjmení] přiléhavě poukázala na skutečnost, že podle návrhu na změny přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XIII (Strašnic, Hostivaře a Záběhlic) mezi státní silnicí Černokosteleckou a tělesem státní dráhy s přilehlými částmi XI – Malešic a Štěrbohol č. SRK000412, schválené Státní regulační komisí pro Prahu a okolí dne 18. 2. 1933, a podle návrhu na změny přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XIII – Hostivaře na jih od tělesa státní dráhy Praha – Benešov č. SRK000684, schválené Státní regulační komisí pro Prahu a okolí dne [datum], byly nevydané pozemky určené k zastavění továrnami, příp. továrními a skladištními bloky, přičemž tento stav trval i k datu [datum], pak je závěr znalkyně o nutnosti ocenit nevydané pozemky jako stavební nepochybně správným, neboť je zjevné, že hodnota nevydaných pozemků nemohla korespondovat běžné ceně zemědělské půdy. V daném případě tedy nenastala situace, že by žalobci byly odňaty zemědělské pozemky, které v době odnětí měly sloužit nadále k zemědělským účelům a teprve následně se rozhodlo o tom, že by zemědělské pozemky měly být určeny k výstavbě. Povahu nevydaných pozemků jako stavebních nevylučuje přitom skutečnost, že nevydané pozemky neměly být po odnětí původnímu vlastníkovi [jméno a příjmení], nar. [datum], až do roku 1966 zastavěny, neboť nelze přikládat k tíži žalobci, že k zastavění došlo až po řadě let od jejich odnětí, nemohl-li původní vlastník ani jeho právní nástupci fakticky rozhodovat o tom, co se s jeho odňatými pozemky bude dít a zda k zastavění vůbec dojde.

12. Žalovaná dále namítla, že pokud bylo namístě ocenit nevydané pozemky jako stavební, pak by bylo namístě uplatnit srážku ve výši 60 % dle položky č. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., neboť nevydané pozemky se nacházejí v Praze v části [adresa], přičemž pozemky dle svého umístění nebyly stavebně srostlé s centrem [adresa] (byly mimo jeho intravilán) a především pak část [adresa] nebyla stavebně srostlá s hlavním městem Prahou (jeho centrem). Pokud jde o srostlost s centrem [adresa], již ze samotné ortofotomapy z roku 1953, kterou předložila žalovaná ke svému odvolání, se prokazuje opak toho, čeho se dovolává, tedy nevydané pozemky navazovaly na východní hranici na pozemky, na nichž se již v té době zřetelně nacházela výstavba, přičemž výstavba na těchto pozemcích plynule postupovala jižně směrem k železniční trati, za níž se nacházelo historické jádro městské části [adresa]. Byť nevydané pozemky, na nichž měla být vybudována nová tovární čtvrť, jen z jedné strany sousedily se souvislou výstavbou v [adresa], nelze z toho dovodit, že by se nacházely mimo srostlé území městské části [adresa]. Opačný výklad by vedl nepřípustně k tomu, že by na takřka každý (nezastavěný) pozemek určený k výstavbě musela být uplatněna zmíněná srážka ve výši 60 %, naopak ze smyslu a účelu je zřejmé, že natolik vysoká srážka 60 % se má uplatnit jen na okrajové části obcí nesrostlé s jádrem obce (např. osady, samoty).

13. Posouzení, zda samotná [adresa] byla srostlá s historickými částmi (centrem) hlavního města Prahy, je poněkud složitější, kdy za průkaz srostlosti sama o sobě neslouží skutečnost, že [adresa] byla k hlavnímu městu Praze přičleněna zákonem č. 114/1920 Sb., kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou, protože tento zákon administrativně přičlenil další území k Praze bez ohledu na to, zdali bezprostředně navazovaly na historické části hl. m. Prahy. Stejně tak nelze jako nepochybný důkaz považovat opatření Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy k aplikaci ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/188 Sb. na území hl. m. Prahy ze dne [datum], podle nějž nebyla [adresa] uvedena mezi samostatnými sídly či částmi, které nebyly souvisle srostlé se zastavěným územím hl. m. Prahy, protože toto opatření míří na situaci v roce 1989, a nikoliv k okamžiku odnětí dne [datum]. Soud I. stupně svůj závěr o stavební srostlosti [adresa] s jádrem hlavního města Prahy opřel o názor znalkyně [jméno a příjmení], který byl opřen o její odborné znalosti, jakož i historické ortofotomapy. Odvolací soud neshledal, že by tento závěr byl nepřípadný. Z historických ortofotomap je patrno, že hlavní město Praha po administrativním připojení dříve samostatných obcí v roce 1920 se rozrůstala postupně, kdy zástavbu v roce 1950 přirozeně nelze srovnávat se současným stavem, pokud přitom jde o rozmezí let 1945 až 1953 byla zástava v [adresa] v zásadě již propojena na západě se [adresa], na jihozápadě s [adresa] a na východě s [adresa], takže lze skutečně uvažovat o stavební srostlosti. Nadto nelze odhlédnout od již zmíněných regulačních a zastavovacích plánů z let 1933 a 1936, které počítaly s postupným propojením [adresa] a [adresa] a [adresa], k čemuž již v okolí let postupem času docházelo. Pro úplnost lze dodat, že i v jiných soudních řízeních se již soudy opakovaně zabývaly námitkou žalované ohledně stavební nesrostlosti městské části [adresa] s centrem Prahy, přičemž opakovaně dospěly k závěru, že důvod pro aplikaci srážky ve výši 60 % z důvodu stavební nesrostlosti není dán (srov. např. rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 4. 2021, č. j. 9 C 215/2019-582, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 Co 896/2021-676, kdy podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 28 Cdo 345/2022, nebo rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 6. 2024, č. j. 15 C 263/2023-573, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2024, č. j. 21 Co 357/2024-613, kdy podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2025, č. j. 28 Cdo 1095/2025). Ostatně nelze pominout ani zásadu in favorem restitutionis, tedy pokud není prokázán opak, pak není dán důvod pro aplikaci jakékoliv srážky na pozemku, tedy ani ve výši 60 % z důvodu stavební nesrostlosti.

14. Pokud jde o uplatnění srážek ve výši 5 % a 7 % dle pol. č. 3. a 4. (absence napojení na veřejný vodovod nebo veřejnou kanalizaci), nelze k jejich aplikaci přistoupit toliko na základě spekulací, nýbrž bylo na žalované, k jejímuž prospěchu bylo toto tvrzení, aby prokázala, že odňaté pozemky nebylo možné napojit na veřejný vodovod nebo veřejnou kanalizaci. Uvedeného však žalovaná nebyla ani před soudem I. stupně, ani před odvolacím soudem schopná, byť se ji na to odvolací soud výslovně v průběhu odvolacího řízení dotázal. Odvolacímu soudu tak nezbylo než učinit závěr o nedůvodnosti aplikace zmíněných srážek.

15. Lze tedy shrnout, že výše specifikovaný restituční nárok žalobce nebyl doposud zcela uspokojen, takže žalobce disponuje aktivní věcnou legitimací k uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku.

16. Ve vztahu k námitce promlčení je třeba předně uvést, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, přičemž námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení však nelze přihlížet k novým skutečnostem a důkazům, které nelze v odvolacím řízení přípustně uplatnit s ohledem na zásadu neúplné apelace [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020 (uveřejněný pod č. 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. civilní), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014].

17. Z ustálené rozhodovací praxe předně vyplývá, že požadavek na přecenění hodnoty nevydaného pozemku nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Z judikatury se dále podává, že při posuzování otázky promlčení restitučního nároku na vydání náhradního zemědělského pozemku je třeba mít na zřeteli nejasnosti, které provázely uplatňování těchto nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí obzvláště pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 174/2007), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu [s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Je-li tedy uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou (povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má totiž prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit), není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009, či ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023).

18. Promítne-li odvolací soud uvedené závěry do projednávané věci, je zcela patrné, že námitce promlčení restitučního nároku není možné přiznat relevanci, neboť jejím prostřednictvím by odvolací soud toliko aproboval protiprávní stav nastolený žalovanou, kdy sice žalobci přiznala restituční nárok, ten však nesprávně ocenila, přičemž odmítla na výzvu žalobce přistoupit k jeho přecenění, současně žalovaná odmítla restituční nárok saturovat prostřednictvím veřejných nabídek, do nichž se žalobce v roce 2023 přihlásil, žalobce však žalovaná vyřadila; žalobce přitom v rozumném časovém horizontu od jeho vyřazení z veřejných nabídek uplatnil svůj restituční nárok na vydání náhradních pozemků u soudu, který jediný za současné konstelace je schopen žalobci zajistit saturaci restitučního nároku. Namítá-li žalovaná, že je dán významný časový rozestup mezi poslední uzavřenou smlouvou o bezúplatném převodu a soudním uplatněním nároku, lze předně zdůraznit rozpor v argumentaci žalované, která namítá, že žalobce se neměl vůbec obracet se svými nároky na soud, současně pak říká, že žalobu uplatnil pozdě; odvolací soud přitom neshledal, že by časový odstup byl natolik významný, že by bylo možné uvažovat o zneužití práva či rozporu s dobrými mravy ze strany žalobce. Poukazuje-li žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1776/2023, pomíjí, že závěry ohledně promlčení restitučního nároku se týkaly vyplacení finanční náhrady, což se od zde posuzované věci odlišuje. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že lze zmíněné rozhodnutí jednoduše analogicky aplikovat i na vydání náhradních pozemků, není tomu tak, neboť u vydání náhradních pozemků je oprávněná osoba závislá na veřejné nabídce pozemků a přímý nárok na jejich vydání u soudu může uplatnit jen v případě svévolného, liknavého či diskriminačního přístupu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1496/2025), k čemuž v projednávané věci došlo; odvolací soud přitom neshledal okolnosti případu, které by aplikaci této judikatury vylučovaly.

19. Lze tedy shrnout, že soud I. stupně správně dospěl k závěru, že žalobce byl aktivně věcně legitimován k podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků. Žalobce přitom navrhl převedení náhradních pozemků, které tvoří méně, než kolik činí jeho aktuálně neuspokojený restituční nárok, přičemž v řízení nevyšla najevo žádná okolnost, která by převodu náhradních pozemků bránila, což žalovaná ani v odvolacím řízení nijak nezpochybnila.

20. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

21. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně sice správně rozhodoval na základě pravidla o procesním úspěchu upravenému v § 142 o. s. ř., avšak nesprávně stanovil jejich výši, a je tak dán podle § 220 odst. 1 o. s. ř. důvod pro změnu výroku II. rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud vzal za základ výše odměny vyúčtování žalobce a po porovnání s obsahem soudního spisu dospěl k závěru, že účelně vynaložené náklady řízení žalobce správně činí toliko 75 002,20 Kč, které tvoří: a) odměna za zastoupení žalobce advokátem dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do [datum], v plné výši za 2 úkony právní pomoci spočívající v 1) přípravě a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT a v 2) sepisu žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) AT (Odvolací soud neshledal důvodným samostatný úkon spočívající v rozšíření žaloby ze dne [datum], neboť tento nárok mohl být nepochybně uplatněn v samostatné žalobě, přičemž v úkonech příprava a převzetí a sepis žaloby je počítáno s celým žalobním nárokem.), při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 9 420 Kč z tarifní hodnoty 272 276,60 Kč podle § 7 bod 6 AT, tj. částka 18 840 Kč; b) odměna za zastoupení žalobce advokátem dle AT, ve znění pozdějších předpisů, v plné výši za 4 úkony právní pomoci spočívající v 1) replice ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 2) vyjádření ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. d) AT, 3) a 4) účasti u jednání soudu I. stupně trvajícího od 2 hod. do 4 hod. dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 9 420 Kč z tarifní hodnoty 272 276,60 Kč podle § 7 bod 6 AT, tj. částka 37 680 Kč; c) 2 paušálních náhrady hotových výdajů po 300 Kč za úkony právní služby uvedené ad a) (§ 13 odst. 1 a 4 AT ve znění účinném do [datum]), tj. částka 600 Kč; d) 4 paušálních náhrady hotových výdajů po 450 Kč za úkony právní služby uvedené ad b) (§ 13 odst. 1 a 4 AT ve znění pozdějších předpisů), tj. částka 1 800 Kč; e) cestovné zástupce žalobce (§ 13 odst. 1 AT) k jednání soudu I. stupně z Prahy do Kroměříže a zpět při doložených jízdních dokladech ve výši 1 168 Kč; f) náhrada za ztrátu času v rozsahu 14 započatých půlhodin po 150 Kč v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání soudu I. stupně (§ 14 AT ve znění pozdějších předpisů), tj. částka 2 100 Kč, g) náhrada za 21% DPH ze základu 61 020 Kč (tj. uvedené částky mimo cestovné, které již DPH zahrnuje), tj. částka 12 814,20 Kč. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění nebyly dány důvody (výrok II.).

22. Co se týče výroku III. napadeného usnesení, dospěl odvolací soud k závěru, že tento výrok je nedostatečně odůvodněný, neboť jej není možné odůvodnit toliko odkazem na § 148 o. s. ř. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je namístě o náhradě nákladů řízení znovu rozhodnout. V souladu s § 148 o. s. ř. hradí náklady řízení vzniklé státu účastníci řízení dle míry svého procesního úspěchu. V posuzovaném případě byla žalovaná zcela procesně neúspěšná, a proto právě ona je povinna nahradit České republice na účet soudu I. stupně náklady řízení. Odvolací soud v této souvislosti nepřehlédl, že žalovaná je státem, který je zastoupen jinou organizační složkou, avšak jestliže judikatura připustila, že je možné, aby jedna organizační složka státu podala žalobu vůči jiné organizační složce státu a současně byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, pak v duchu uvedeného ničeho nebrání tomu, aby soud uložil dle § 148 o. s. ř. státu coby účastníku řízení nahradit náklady řízení státu jednajícímu prostřednictvím jiné organizační složky – soudu I. stupně. Ostatně k tomuto závěru již dříve dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Co 2937/2004. Z výroku III. napadeného rozsudku je patrno, že soud I. stupně hodlal zjevně rozhodnout tzv. mezitímním rozhodnutím dle § 152 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 155 větou druhou částí věty za středníkem o. s. ř. Jelikož však dle obsahu soudního spisu tvoří účelně vynaložené náklady řízení státu toliko náklady na výslech znalců u jednání soudu I. stupně, a to odměna ve prospěch znalkyně [jméno a příjmení] ve výši 2 444 Kč přiznaná usnesením soudu I. stupně ze dne 30. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-221, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2025, a odměna ve prospěch znalce [jméno a příjmení], ve výši 6 559 Kč přiznaná usnesením soudu I. stupně ze dne 30. 5. 2025, č. j. 12 C 259/2024-222, které nabylo právní moci dne 20. 6. 2025, tedy celkově se jedná o částku 9 003 Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že lze dle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok III. napadeného rozsudku změnit rovnou tak, že bude žalované uložena povinnost nahradit státu náklady řízení v této výši, a to do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění nebyly dány důvody (výrok III.).

23. Žalobce byl v odvolacím řízení ve věci samé zcela procesně úspěšný, a proto mu podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 31 839 Kč, kterou tvoří: a) odměna za zastoupení žalobce advokátem dle AT, ve znění pozdějších předpisů, v plné výši za 2 úkony právní pomoci spočívající 1) ve vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) AT a 2) v účasti u jednání odvolacího soudu trvajícího do 2 hod. dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 9 420 Kč z tarifní hodnoty 272 276,60 Kč podle § 7 bod 6 AT, tj. částka 18 840 Kč; b) 2 paušálních náhrady hotových výdajů po 450 Kč za úkony právní služby uvedené ad a) (§ 13 odst. 1 a 4 AT ve znění pozdějších předpisů), tj. částka 900 Kč; c) cestovné zástupce žalobce (§ 13 odst. 5 AT) k jednání odvolacího soudu z Prahy do Zlína a zpět při celkem ujetém počtu 590 km (2 × 295 km) osobním automobilem tov. zn. Škoda Kodiaq s průměrnou spotřebou 6,6 l/100 km motorové nafty, činí paušální náhrada při sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., částku 3 422 Kč a náhrada za spotřebované pohonné hmoty při průměrné ceně motorové nafty ve výši 34,70 Kč dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. částku 1 351,22 Kč, tj. celkem částka 4 773,22 Kč; d) náhrada za ztrátu času v rozsahu 12 započatých půlhodin po 150 Kč v souvislosti s cestou zástupce žalobce k jednání odvolacího soudu (§ 14 AT ve znění pozdějších předpisů), tj. částka 1 800 Kč, e) náhrada za 21% DPH ze základu 26 313,22 Kč, tj. částka 5 525,78 Kč. Náklady řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění nebyly dány důvody (výrok IV.).