21 CO 38/2020 - 270

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobců: a/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 12. 2019, č. j. 23 C 220/2016-241, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci a/, b/ jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení 6.829 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně zamítl žalobu, aby uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným hlukem způsobeným zvukovými projevy žab z pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizována dvě slova], pronikající na pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa] v k. ú. [anonymizována dvě slova] tak, že nejpozději do 30 pracovních dnů od právní moci rozsudku požádá o udělení výjimky s nakládáním s chráněnými živočichy – žábami z vážných důvodů individuálního charakteru s tím, že je povinna poskytnout správnímu orgánu potřebnou součinnost a veškerá omezení určená správním orgánem vybudovat na vlastní náklady, a dále povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným stíněním způsobeným porostem tújí tak, že je povinna upravit veškeré túje na svém pozemku parc. [číslo] v k. ú. [anonymizována dvě slova] po celé délce hranice s pozemkem žalobců parc. [číslo] v k. ú. [anonymizována dvě slova] tak, aby nejvyšší vzrůst těchto stromů nepřesahoval výšku hraničního betonového plotu o 60 cm a aby do budoucna udržovala stromy nasázené při hranici s pozemkem žalobců tak, aby tuto výšku nepřekračovaly (výrok I), žalobce zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši 25.295,57 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II) a žalobce zavázal společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve [obec] náklady řízení za znalecký posudek ve výši 24.289,70 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl tak o žalobě podané soudu dne [datum], ve znění její změny, kterou posoudil jako žalobu podle ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. na ochranu vlastnického práva proti imisím způsobeným hlukem (zvukovými projevy žab) a stíněním.

2. Proti rozsudku podali odvolání žalobci, které po výzvě ze strany soudu odůvodnili, a domáhali se zrušení rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, event. jeho změny a vyhovění podané žalobě. Namítali, že z jednání stran je zřejmé, že žalovaná uznává důvodnost podané žaloby a svými kroky směřuje k nápravě. Byla svolná krátit túje, zahájit řízení u Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí o povolení výjimky a zábrany vybudovala, soud I. stupně jí poskytoval prostor k nápravě a jednání odročoval, tím vyjádřil svůj názor na věc. Soud proto měl zvážit a vydat rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř., vadou řízení bylo, že takový rozsudek nevydal, ačkoli pro to byly splněny zákonné předpoklady. Soud rozhodl překvapivě ve prospěch žalované, v rozporu s vývojem řízení. Dále uvedli, že žalobu podali s formálně formulovaným petitem v souladu s ustálenou soudní praxí. Žalobcům je více jak 60 let, dům si postavili s úmyslem dožití a dříve, než své bydliště začala budovat žalovaná. Předpokládali dostatek prostoru a soukromí. Uvědomili si, že v oblasti zvukových projevů obojživelníků není rozhodnutí v kompetenci soudu, ale orgánu státní správy, který je nadán v nakládání s takovými živočichy. S ohledem na jednání stran považovali za účelné doplnit petit a konkretizovat výšku udržování porostu tújí. Soud I. stupně upřesnění připustil a účastníky poučil, že nemůže zasahovat do nakládání s chráněnými živočichy. To bylo důvodem přerušení řízení, aby bylo dosaženo odborného stanoviska. Žalovaná požádala krajský úřad o výjimku a tato jí byla udělena, zábrany byly vybudovány, avšak byly neúčinné neodborným provedením. Pokud soud tento postup považoval za zbytečný, protože zvukové projevy živočichů nejsou zvuk, pak nevědí, z jakého konkrétního důvodu umožnil přerušení řízení. Pokud by byly účinné zábrany vybudovány a přesto docházelo k imisím přirozenou cestou, pak by situace byla jiná. Z postupu správního orgánu je zřejmé, že minimálně omezit tyto negativní imise lze. Soud připustil doplňování znaleckého posudku o další výpočty vlivu ostínění na obydlí, žalobci sami dodali výpočet zvýšené energetické náročnosti budovy. Je zřejmé, že počínání žalované má vliv na kvalitu a pohodu jejich bydlení. Pokud žalovaná není na základě rozhodnutí soudu nucena jakkoli udržovat porosty přiměřené výšce, mohl by záhy dosáhnout i výše více jak 5 m a žalobci by byli de facto bezmocní. Vysázením nebyly vyznačená hranice, nebyla prokázána nutnost vybudování této rozhrady a žalovaná pro velikost svého pozemku mohla zvolit jinou lokalitu osázení. Při formulaci závěrečného návrhu chtěli reflektovat stav, ke dni rozhodování, proto trvali na změněném petitu. Postup soudu je udivil, proto podali námitky proti protokolaci. Namítají tedy zmatečnost postupu soudu, který spatřují v nepřiměřeném formalismu, který upřednostnil před skutečným posouzením místních poměrů, a v zohlednění všech okolností ve prospěch žalované. Podstatný je přitom zásah do vlastnických práv žalobců. Dále namítali, že soud sám doplnil dokazování aplikací letecké mapy o stavu v blízkém okolí. Ani tak nevyvrátil jejich tvrzení, že nebylo prokázáno, že by bylo místním standardem ostiňovat okna stavby sousedů tújemi. Ty mají žalobci na svém pozemku také, ale nikoho tím neostiňují. [obec] jsou vymezeny plotem, nebyl žádný racionální důvod osazovat túje ze strany žalované. Pozemek žalované je natolik rozměrný, že jí to umožňuje sázet zeleň tak, aby omezovala především sebe, nikoli okolí. V tom spatřují zohlednění místních poměrů. Lokalita [anonymizována dvě slova] vznikala a dosud se zastavuje jako lokalita přímo související s městem Znojmo, nejde o samostatnou vesnici. Zcela splňuje podmínky satelitu kolem spádového města. V době výstavby zde nikdo neměl slepice, divoká zvířata ani domácí chov a obojživelníci se zde nevyskytovali. Přivádět lidskou činností do bydlení živočichy není záměrem ochrany živočichů. Závěr soudu o tom, kdo by měl nést náklady na nápravu stavu je překvapivý, neboť by je měl nést ten, kdo daný stav zaviní.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako správného. Uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalobců, že měl být vydán rozsudek pro uznání, pokud jde o její vstřícné jednání. Mezi účastníky probíhala různá jednání a její vstřícnost nelze považovat za uznání nároku. Vždy tvrdila, že žaloba je nedůvodná. Soud řešil otázku imisí podle § 1013 o. z., přičemž musí jít o imise vnikající na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání nemovitosti. K této problematice odkázala na komentář k občanskému zákoníku. Uvedla, že podle znaleckého posudku zvukový projev žab není hlukem, nelze jej měřit, taktéž Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí se vyjádřil, že hlasové projevy obojživelníků jsou časově omezené, patří ke koloritu jarních nocí, není prokázán jejich negativní dopad na zdraví člověka. V případě stínění pozemku žalobců porostem tújí, sice dochází k zastínění pozemku i domu žalobců, ale nikoli nad míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání nemovitosti žalobců. Tyto podmínky, jak vyplývá ze znaleckého posudku a jeho doplňku, splněny nebyly. Túje nadlimitním způsobem nemovitosti žalobců nezastiňují. Dodala, že žalobci stavěli svůj dům v době, kdy žalovaná měla pozemek osázený tújemi. [územní celek] – [anonymizováno] je spíše vesnického rázu než městského, většina nemovitostí má zahrady se živočichy. Soud učinil správná skutková zjištění a tyto i správně právně posoudil. Za nedůvodnou a nekonkrétní označila pochybnost o nestrannosti soudu. Ten žalobce několikrát vyrozuměl o tom, že v případě nedoplnění důkazů nebude žalující strana ve věci úspěšná.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), subjekty k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), u kterého dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, soud I. stupně rozhodl věcně správně a jako takové jeho rozhodnutí podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

5. V odvolacím řízení neuplatnili účastníci žádná nová tvrzení a neoznačili ani žádné nové důkazy. Odvolací soud sám neshledal potřebu dokazování opakovat nebo doplňovat.

6. Podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z tohoto vyloučit. [příjmení] se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

7. Obecně platí, že vlastník může se svou věcí v rámci právního řádu libovolně nakládat. To však může zasahovat i do vlastnictví jiných osob – pak je třeba řešit střet – kolizi těchto dvou užívání sousedních nemovitostí. Výše citované ustanovení představuje generální klauzuli, kterou vlastníku ukládá a pro něj stanoví oprávnění vykonávat svá práva v mezích právního řádu, které omezují rozsah výkonu jeho vlastnického práva. Jedná se o úpravu uvedenou zejména v občanském zákoníku, v jeho ustanoveních § [číslo] až § [číslo]. Rušit vlastnické právo souseda lze činností i nečinností. [příjmení] je zakázáno konat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Pokud zákon zakazuje rušení práv jiných osob, nemá na mysli„ maličkosti“, což plyne i z vymezení, že se nemá obtěžovat„ nad míru přiměřenou místním poměrům“. Jedná se o neurčitý pojem, jehož výklad je v konkrétní věci do značné míry věcí soudcovského uvážení, neboť každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání (sousední) nemovitosti. Otázku, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, je třeba posuzovat podle místních zvyklostí a hodnotit je v době rozhodování soudu, vycházeje z obvyklého stavu v dané lokalitě. Rušení imisemi pak upravuje § 1013 odst. 1 o. z.

8. Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

9. Citované ustanovení ukládá vlastníku povinnost zdržet se imisí, přímo vyjmenovává, čím vším lze omezovat souseda, tedy co vše lze za imise považovat. V této věci se jedná o hluk způsobený zvukovými projevy obojživelníků - žab a stín způsobený řadou vzrostlých tújí na pozemku žalované při hranici s pozemkem žalobců, tedy imise nepřímé, kdy mají zdroj na pozemku žalované a na pozemku souseda (žalobců) se projevují jejich následky. Ochrana souseda proti nepřímým imisím je poskytnuta jen tam, kde překračují míru přiměřenou poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání (sousedního) pozemku. Ostatní, běžné imise, které výše uvedené nepřekračují, jsou sousedé povinni si navzájem trpět. Uvedené ale zároveň neznamená, že imise přestaly být neoprávněné.

10. V této věci soud I. stupně správně dovodil, že žalobci jsou aktivně legitimováni jako vlastníci sousedních nemovitostí, kteří jsou rušeni imisemi majícími původ na nemovitosti ve vlastnictví žalované. Tato je pak pasivně věcně legitimována jako vlastnice pozemku, ze kterého rušení – nepřímé imise - vychází.

11. Ve vztahu k imisím hlukem způsobovaným zvukovými projevy žab je třeba odkázat na podrobné, obsáhlé a zcela přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně – odstavce 9 až 18, se kterým se odvolací soud jak z hlediska skutkových zjištění, na kterých je založeno, tak i jeho právního posouzení, ztotožňuje. K argumentaci odvolatelů dodává, že i zvukové projevy zvířat mohou představovat nepřímou imisi v podobě šířícího se hluku a je tedy proti nim možná obrana z hlediska občanskoprávních předpisů (§ 1013 odst. 1 o. z.). Není podstatné, že z hlediska předpisů veřejného práva, se tyto za hluk nepovažují (viz zákon č. 258/2000 Sb. a jeho prováděcí předpisy a závěry v řízení zpracovaného znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení]), uvedené ani nebylo důvodem pro zamítnutí žaloby, kterou soud I. stupně správně posoudil ve vztahu k naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. S jeho hodnocením ve vztahu k posouzení míry ne/přiměřené místním poměrům a míry omezení obvyklého užívání pozemků žalobců, odvolací soud souhlasí. Dále považuje za potřebné uvést, že na základě negatorní žaloby podané podle § 1013 odst. 1 o. z. se lze domáhat pouze uložit uložení povinnosti žalované zdržet se konkrétního vymezeného (popsaného) zásahu, avšak nikoli již povinnosti konkrétně konat, např. kácet/zkracovat stromy apod. – jak je tomu při nárocích odůvodněných např. ustanovením § 1017 o. z. Rušení Až v odůvodnění rozhodnutí soud uvede, co považuje za míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezující obvyklé užívání nemovitosti a jaká je míra v konkrétním případě – uvedený popis je pak vodítkem, ze kterého soud bude vycházet v případném řízení o výkon rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006). Formulace žalobního petitu je obsahující i požadavek na uložení povinnosti žalované aktivně konat je tak dalším důvodem pro zamítnutí podané žaloby.

12. Rozsudek soudu I. stupně obstojí i ve vztahu k posouzení imise stíněním řadou tújí. V tomto směru žalobci tvrdili, že v důsledku stínění je omezena jejich běžná domácí činnost v domě – čtení, šití, pěstování rostlin museli zrušit či změnit a má vliv i na teplo a vytápění objektu, tedy zvýšení energetické náročnosti budovy. Soud I. stupně věc – osvětlení místností - posuzoval z hlediska českých státních norem pro osvětlení obytných místností, kterým podle zpracovaného znaleckého posudku, včetně jeho doplňku, uvedené osvětlení stíněným dotčených místností domu žalobců vyhovuje, a je tomu tak téměř po celý rok, při výši porostu tújí 3,1 m. Z hlediska splnění činitele denní osvětlenosti, jakožto kritéria přístupu denního světla k průčelí objektu, že prolamuje minimální normou požadované hodnoty a přesahuje i nároky na osvětlení vyšší, stanovené např. pro školy. Na pěstování rostlin v části pozemku ke hranici s pozemkem žalobkyně pak s ohledem na žalobci vybudovanou betonovou zeď vysokou 2 m nemá porost tújí na míru stínění pozemku vliv. Jestliže stínění nepřekračuje veřejnoprávní limity, neznamená to automaticky, že žalobě nemůže být vyhověno, ale pro vyhovění by měly být dány odpovídající, zcela mimořádné důvody, a to po zvážení všech individuálních okolností případu. Zda je zde dán důvod považovat jako nezbytný vyšší standard ochrany, tj. vyšší míru oslunění, než je stanoveno ve veřejnoprávních předpisech, soud I. stupně vyhodnotil správně, i v této části lze na odůvodnění rozsudku, a to jeho odstavce 19 až 25, ve kterém se zabýval argumentací žalobců ve vztahu k energetické náročnosti budovy, odkázat. Ani další omezení tvrzená žalobci se nevymykají a nejsou natolik mimořádná, aby bylo možné podané žalobě vyhovět. Za odpovídající a správný tak odvolací soud považuje i závěr, že daný zjištěný stav se nepříčí poměrům obvyklým v daném místě a žalobce v obvyklém užívání svých nemovitostí neomezuje.

13. K odvolacím námitkám žalobců je třeba uvést: Ve vztahu k posouzení důvodnosti žaloby na ochranu proti imisím podle § 1013 odst. 1 o. z. není nikterak podstatné, v jaké časové posloupnosti - kdy která stavba - zda plot či dům žalobců, byla postavena, případně kdy bylo na pozemku žalované vybudováno jezírko, případně, že řadu tújí žalovaná mohla umístit kamkoli jinam na svůj pozemek. Jak již bylo výše uvedeno, každý si může s předmětem svého vlastnictví nakládat po svém, k omezení lze přistoupit až při střetu dvou vlastnických práv a až při kvalifikované míře rušení.

14. Odvolací námitka založená na tvrzeních žalobců o tom, že soudce, který o věci u soudu I. stupně rozhodoval, má bydlet v blízkosti kanceláře zástupce žalované, a má vést k rozhodnutí o jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, resp. v této fázi řízení ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení, není důvodná. Důvody pro vyloučení soudce se zřetelem na jeho poměr k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům musí být vymezeny konkrétními označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou (srov. § 14 o. s. ř.). Zpravidla by se jednalo o příbuzenský nebo jemu obdobný, blízký vztah – přátelský či naopak zjevně nepřátelský, případně vztah ekonomické závislosti či související se správou majetku apod. Nic z uvedeného zcela obecná tvrzení ze strany žalobců nenaplňují, a proto z nich nelze dovozovat důvody vyloučení soudce Mgr. [jméno] [příjmení] z projednávání a rozhodnutí věci, které nyní odvolací soud posuzuje jako odvolací námitku. Důvodem vyloučení nemohou být ani okolnosti spočívající v postupu soudce v této projednávané věci, neboť tyto důvody výslovně vylučuje zákon (§ 14 odst. 4 o. s. ř.), když postupem soudce při projednávání věci se projevuje samotný výkon soudnictví.

15. Vycházeje z obsahu spisu, z hlediska postupu soudu jeho rozhodnutí o věci nelze považovat za překvapivé, nelze soudu I. stupně ani vytýkat porušení některé z poučovacích povinností, navazujících zejména na břemeno tvrzení a břemeno důkazní (srov. § 118a o. s. ř.).

16. Nelze souhlasit ani s názorem odvolatelů o tom, že vstřícné jednání ze strany žalované a vybudování zábran jako překážky pro pohyb žab znamenalo uznání žalovaného nároku a měl být proto podle § 153a o. s. ř. vydán rozsudek pro uznání. Předpokladem uznání nároku je procesní úkon žalovaného (vůči soudu), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný nárok uznává a v jakém rozsahu tak činí, případně zda jen zčásti nebo co do základu. Uznávací prohlášení lze učinit písemným podáním adresovaným soudu, případně u jednání soudu do protokolu a žalovaný musí své uznávací prohlášení v něm podepsat. V této věci k žádnému takovému (kvalifikovanému) uznání nedošlo, z obsahu spisu je patrné, že se jedná o úvahovou záležitost a mezi účastníky byla stále neshoda, byť žalovaná vyhověla požadavku žalobců, navíc, který neměl oporu v ustanovení § 1013 o. z., kterým lze uložit pouze povinnost zdržet se, nikoli povinnost aktivně konat.

17. Zda soud I. stupně měl připustit změnu žalobního petitu uplatněnou při jeho posledním jednání, bylo zcela v jeho gesci (viz § 95 o. s. ř.), neboť proti rozhodnutí soudu I. stupně není odvolání přípustné (srov. § 202 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Skutečnost, že změnu žaloby nepřipustil, není vadou řízení, která by měla vést ke zrušení rozsudku. Tím spíše, že ani změněná žaloba (obsahující požadavek na uložení povinnosti žalované udržovat řezem hradbu tújí ve výšce, která nepřekračuje 2,5 m a povinnost vybudovat zábrany v souladu s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí) by nevedla k úspěchu žalobců, neboť žalované na základě učiněné právní kvalifikace (§ 1013 odst. 1 o. z.) nelze uložit povinnost aktivně konat, jak již ostatně bylo výše uvedeno.

18. Odvolací soud opakuje, že z hlediska občanskoprávních předpisů se o hluk může jednat a může být posuzován jako nepřímá imise. [příjmení] nehraje ani skutečnost, že v případě žab nejde o chov, tedy žáby žalovaná neměla ve vůli na svém pozemku chovat, avšak tyto jí do zahradního jezírka namigrovaly. Důležité je posouzení zvukového projevu ve vztahu k sousedním rušeným pozemkům, resp. jejich vlastníkům, zda tento překračuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně ztěžuje užívání výkonu jejich vlastnického práva. I za tuto imisi žalovaná odpovídá. Rovněž je nerozhodné, že se jedná o umělé sídlo – zahradní jezírko, které podle aktuální právní úpravy ochrany živočichů nemůže být bez dalšího odstraněno jakožto uměle vytvořený biotop. [ulice] poměry pak soud I. stupně přiléhavě popisuje a hodnotí v odstavcích 15 a 16 odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu ke stínění tújemi i odvolací soud vychází ze skutkového stavu, že jejich výše byla 3,1 m v době rozhodnutí soudu I. stupně. Změny nebyly v odvolacím řízení tvrzeny. Právě ve vztahu k výši 3,1 m byl zpracován znalecký posudek, ze kterého vyplývá osvětlení obytných místností a pozemku, které kritéria stanovené ČSN naplňuje. Za správný lze označit i závěr, že porost tújí nemůže ztěžovat obhospodařování pozemku žalobců podstatným způsobem, jak soud I. stupně hodnotí v odstavci 23 odůvodnění, a rovněž dále, že se nepříčí poměrům obvyklým v daném místě (viz bod 24 odůvodnění).

19. V případě řady tújí na pozemku žalované při hranici s pozemkem žalobců se nejedná o rozhradu (srov. § 1024 o. z.), neboť její vlastností je, že vede mezi sousedními pozemky a odděluje je, zákon pak stanoví, že je společná. V této věci však jde o túje vysázené na pozemku žalované, až za plotem, který pozemky odděluje.

20. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný podle § 219 o. s. ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i o náhradě nákladů řízení státu, potvrdil.

21. Úspěšná žalovaná má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), které jí v odvolacím řízení vznikly v souvislosti s jejím zastoupením advokátem za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání; účast u jednání odvolacího soudu) v sazbě mimosmluvní odměny po 1.900 Kč (§ 9 odst. 1, § 12 odst3, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), za dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu), dále za cestovné jejího zástupce k jednání soudu ze [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem tovární značky BMW 320d, [registrační značka] – ve výši základní náhrady 660 Kč (150 km x 4,40 Kč) a náhrady za spotřebované pohonné hmoty 183 Kč (150 km x 4,5 l/100km x 27,20 Kč motorové nafty) – vše podle vyhlášky č. 589/2020 Sb., náhrada za ztrátu času cestou k jednání za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu); to vše navýšené o 21% náhradu daně z přidané hodnoty představující částku 1.186 Kč Náklady odvolacího řízení žalované v celkové výši 6.829 Kč byli žalobci s ohledem na svůj hmotněprávní poměr k dotčeným nemovitostem zavázání zaplatit žalované společně a nerozdílně, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení