23 C 220/2016-241

Rubrum

Okresní soud ve Znojmě rozhodl předsedou senátu Mgr. Romanem Vystrčilem jako samosoudcem ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [bytem ] [anonymizována dvě slova], b) [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [bytem ] [anonymizována dvě slova], zastoupeni: [titul] [jméno] [příjmení], advokátkou se sídlem v [obec], [ulice a číslo], proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená: [titul] [jméno] [příjmení], advokátem se sídlem ve [obec], [ulice a číslo], o uložení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným hlukem způsobeným zvukovým projevem žab z pozemku parc. [číslo] na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [katastrální území ] [anonymizováno], pronikající na pozemek parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] tak, že nejpozději do 30 pracovních dnů od právní moci tohoto rozsudku požádá o udělení výjimky s nakládáním s chráněnými živočichy – žábami z vážných důvodů individuálního charakteru s tím, že je povinna poskytnout správnímu orgánu potřebnou součinnost a veškerá omezení určená správním orgánem vybudovat na vlastní náklady a dále povinnost zdržet se obtěžování žalobců nadměrným stíněním způsobeným porostem tújí tak, že je povinna upravit veškeré túje na svém pozemku parc. [číslo] na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] po celé délce hranice s pozemkem žalobců parc. [číslo] na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] tak, aby nejvyšší vzrůst těchto stromů nepřesahoval výšku hraničního betonového plotu o 60 cm a aby do budoucna udržovala stromy nasázené při hranici s pozemkem žalobců tak, aby tuto výšku nepřekračovali.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 25 295,57 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované [titul] [jméno] [příjmení].

III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Znojmě náklady řízení za znalecký posudek ve výši 24 289,70 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 10. 8. 2016, doplněnou a změněnou dne 22. 10. 2018 se žalobci domáhají, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců imisemi stíněním, ke kterému dochází souvislým porostem tújí při hranici mezi pozemkem žalované parc. [číslo] pozemkem žalobců parc. [číslo] dále zdržet se rušení žalobců zvukovými projevy žab z téhož pozemku žalované, které pronikají na pozemky žalobců parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu, a na parc. [číslo]. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaná při samé hranici dotčených pozemků vysadila souvislý porost tújí, které stíní rodinný dům žalobců takovým způsobem, že je omezena i běžná domácí činnost jako je čtení nebo šití. V blízkosti hranic pozemku žalovaná dále zřídila okrasné zahradní jezírko, ve kterém se shlukují žáby, jejichž zvukové projevy ve večerních, nočních a ranních hodinách dosahují takové intenzity, že žalobcům znemožňují spánek a ohrožují tak jejich zdraví. Snaha o smírné řešení se žalovanou byla bezvýsledná, neboť žalovaná předchozí dohody nedodržuje.

2. Žalovaná považuje podanou žalobu za nedůvodnou, neboť do jezírka nasadila pouze ryby, nikoliv žáby, jejich výskyt na pozemku jsou důsledkem přirozeného výskytu žab v dané lokalitě, neboť nemovitost se nachází v okrajkové lokalitě [územní celek], která je svým charakterem spíše vesnického rázu a je tak přirozené, že se zde vyskytují volně žijící živočichové. Zvukové projevy žab nepovažuje žalovaná za imisi a nejde o důsledek její činnosti, žalovaná se naopak snaží výskytu žab nějakým způsobem zabránit. Ohledně porostu tújí je toho názoru, že nedochází ke stínění nad míru přiměřenou poměrům, výše porostu tújí byla zkrácena dle dohody se žalobci a jejich současná výše žalobce podstatně neomezuje v obvyklém užívání nemovitosti.

3. Soud provedl dokazování znaleckým posudkem [celé jméno znalce], ze kterého vyplývá, že od roku 2015 se zvukové projevy zvířat nepovažují za hluk, neboť nebyly prokázány jeho přímé dopady na zdraví lidí a nejsou tak stanoveny žádné hodnoty pro jejich měření, přesto znalec bez bližšího zdůvodnění považuje zvukové projevy žab za rušivé. Všechny obytné místnosti v domě žalobců, které by mohly být ovlivněny stíněním tújemi, mají vyhovující nadlimitní proslunění dle vyhlášky č. 20/2012 Sb., a ČSN 734301 v kontrolní dny 1. března a 21. června, a to jak při výšce tújí 3,4 m, tak i při současné výšce 3,1 m. Rovněž proslunění celého pozemku žalobců je i při existujícím porostu tújí ve vyhovující nadlimitní úrovni. Z výpočtů energetické náročnosti budovy zpracovaných [titul] [jméno] [příjmení] vyplývá, že celková roční dodaná energie na vytápění nestíněného domu žalobců činí 45,579 MWh a celková roční dodaná energie 49,075 MWh, u stíněného domu činí tyto hodnoty 48,435 MWh a 49,931 MWh.

4. Ze znaleckého posudku, výpisů z katastru nemovitostí, z předložené fotodokumentace a ze záznamů, které jsou dohádatelné na portálu [webová adresa] pomocí jejich aplikace [název aplikace], která zachycuje snímky ulic, budov a terénu, bylo soudem zjištěno, že žalobci mají u hranice sporných pozemků vybudován 2 m vysoký betonový plot a žalovaná má u této hranice vysázen souvislý nepropustný porost tújí, jehož výška v současné době dle shodného tvrzení účastníků činí 3,1 m měřeno od terasy na pozemku žalobců. Vzdálenost rodinného domu žalobců od hranice pozemků činí 5 m. Cca 18 metrů od rodinného domu se na pozemku žalované nachází zahradní jezírko. V blízkém okolí domu žalobců se nachází další tři domy, jejichž hranice pozemků vytyčuje souvislý porost tújí.

5. Ze stanoviska Odboru životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje vyplývá, že všechny druhy žab s výjimkou skokana hnědého, jehož výskyt v místě není předpokládán z důvodu, že jeho zvukové projevy nejsou hlasité, jsou ze zákona chráněny a chráněno je jejich stanoviště, včetně těch, která byla vybudována uměle. Zasahovat do jejich vývoje lze jen se souhlasem orgánu ochrany přírody, takto bylo úřadem vydáno souhlasné stanovisko s umístěním zábran, které by zamezily pronikání žab na pozemek žalované.

6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná ani v jednom z uplatněných nároků.

7. Podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

8. Ustanovení § 1013 občanského zákoníku představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, což znamená, že posouzení, zda jde v daném případě o obtěžování imisemi, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do jisté míry na zvážení soudu, neboť je na soudu, aby tuto normu vyložil na specifické okolnosti projednávaného případu. V každém případě však platí, že ne každé střet projevu výkonu vlastnického práva s vlastnickým právem vlastníka sousedního pozemku je imisí ve smyslu ustanovení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Pro naplnění hypotézy této právní normy je třeba, aby se jednalo o imisi, která překračuje míru, která je v daném místě u takové imise obvyklá a zároveň, aby se jednalo o imisi natolik intenzivní, aby vlastníka sousedního pozemku omezila podstatným způsobem. Nepůjde tedy kupříkladu o imisi kouřem v případě, kdy si někdo zatopí dřevem v krbových kamnech v oblasti, kde je obvyklé topení v kamnech na tuhá paliva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva, stejně jako otázka podstatného omezení v obvyklém užívání pozemku, musí být hodnocena ke všem okolnostem případu a zásadně z objektivního hlediska, byť nelze vyloučit, aby se přihlédlo i k okolnostem, které mají původ v osobě nebo poměrech vlastníka, který se ochrany domáhá, musí však jít o okolnosti, které svou závažností takový ohled vyžadují (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 7. 2012 sp.zn. 22 Cdo 296/2011 či ze dne 26. 11. 2014 sp.zn. 22 Cdo 1312/2013). Důležitým vodítkem pro posouzení, zda se jedná o imisi, je zjištění, zda rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp.zn. 22 Cdo 636/214). Nelze samozřejmě vyloučit, že půjde o imisi i v případě, že nebude překračovat stanovené limity, a to v případě, že budou splněny výše uvedené podmínky míry nepřiměřené místním poměrům za současného podstatného omezení obvyklého užívání pozemku.

9. A) Imise zvukovými projevy žab:

10. Ustanovení § 1013 občanského je odrazem zásady, že vlastnictví zavazuje, a že vlastník věci by se měl chovat tak, aby výkonem svého vlastnického práva nepřiměřeně nezasahoval do práv ostatních osob. Omezující zásahy do vlastnických práv třetích osob jsou zpravidla důsledkem aktivního jednání vlastníka, ale mohou být důsledkem i opomenutí, ovšem jen v tom případě, kdy má vlastník povinnost jednat určitým způsobem, tuto povinnost nesplní a přímým důsledkem jeho nekonání je vznik imise. Typicky se jedná o případ, kdy vlastník nezabrání vnikání jím chovaných zvířat na sousední pozemek, nebo kdy zanedbává údržbu své nemovitosti natolik závažným způsobem, že zanedbaný stav nemovitosti negativním způsobem ovlivňuje i sousední pozemek. Vědom si této skutečnosti si soud musel položit nejprve otázku, zda lze žalovanou činit odpovědnou za výskyt divoce žijících zvířat na jejím pozemku. Podstatné totiž je, že žalovaná na svém pozemku žáby nechová a ani je neměla v úmyslu chovat, naopak, jak vyplynulo z průběhu řízení, sama se snaží učinit opatření, aby žáby na její pozemek nevnikaly. Otázkou tedy je, zda sama skutečnost, že vlastník věci při řádném obhospodařování pozemku (zřízení zahradního jezírka na pozemku sloužícím jako zahrada a místo pro rekreaci není nedovolené a ani neobvyklé) vytvoří stav, v jehož důsledku se pozemek stane vhodným biotopem pro určitý druh volně žijícího živočicha, aniž by takový důsledek předem plánoval či předpokládal. Soud je toho názoru, že takto extenzivně ustanovení § 1013 občanského zákoníku vykládat nelze. Užívá-li vlastník pozemek způsobem právem dovoleným, který nepřekračuje míru přiměřenou místním poměrům, nezodpovídá za imise, které jsou jen nepřímým, nezamýšleným a nepředpokládaným důsledkem výkonu jeho vlastnického práva. Pokud by soud takto extenzivní výklad ustanovení § 1013 občanského zákoníku připustil, mohly by být jeho důsledkem zcela absurdní situace, které lze ilustrovat na následujícím příkladu:

11. Hypoteticky si představme oblast zcela prostou stromů, keřů, či podobné zeleně, ve které se jeden z vlastníků rozhodne na svém pozemku vysázet stromy. A oni se mu tam zcela v souladu s přirozeným řádem světa uhnízdí ptáci. Mohli by sousedé v takovém případě úspěšně žalovat na ochranu proti rušení zpěvem ptáků? Podmínka míry nepřiměřené místním poměrům by v tomto případě splněna byla, neboť v okolí by nebyly žádné stromy či keře, na kterých by ptáci mohli hnízdit, imise hlukem by rovněž dána byla, neboť je obecnou zkušeností, že zpěv ptáků, zejména v jarním období hnízdění, bývá intenzivní a může být vnímán jako rušivý. O úspěšnosti takové žaloby si soud dovolí pochybovat. Nelze vlastníka činit odpovědným za to, že se na jeho pozemek samovolně přesunou divoce žijící živočichové. Odpovědnost vlastníka by byla dána jen v tom případě, že by měl výslovnou zákonnou povinnost jejich výskytu na pozemku zabránit, nebo že by z jeho strany šlo o chov. Pokud je však výskyt divoce žijících zvířat na pozemku vlastníka dán jakožto důsledek neustálého rozšiřování lidských sídel do původně neosídlené přírody a krajiny, nelze vlastníka věci činit odpovědným za to, že dříve divoce žijící zvěř je lidskou činnosti nucena hledat útočiště i v bezprostřední blízkosti lidských sídel. Takovou odpovědnost by mohl mít vlastník jen v případě, že by byla zákonem uložena povinnost, aby bránil vniku divoce žijících zvířat na svůj pozemek. Jak bude uvedeno dále, v případě žab je tomu spíše naopak. V opačném případě, tedy že by soud připustil takto extenzivní výklad ustanovení § 1013 občanského zákoníku, by každý vlastník pozemku mohl být následně soudně popotahován jenom proto, že si na svém pozemku dovolil vytvořit kousek napodobeniny přírody, v důsledku čehož se mu tam dovolili nastěhovat živočichové, kteří nějakým způsobem ruší sousedy. Ustanovení § 1013 občanského zákoníku proto není možno vykládat tak, že je jím vlastníku pozemku ukládána povinnost aktivně bránit vnikání jakýchkoliv divoce žijících zvířat na svůj pozemek.

12. I přesto se soud zabýval otázkou, zda by bylo možno žalobě vyhovět v případě, že by hlasové projevy žab shledal za imisi, za kterou vlastník odpovídá. Jak již bylo uvedeno výše, vlastnické právo není absolutní, lze jej omezit z důvodu ochrany práv druhých či z důvodu ochrany veřejného zájmu. To ale platí i na druhou stranu, i ochrana práv druhých osob, včetně práva vlastnické má své limity v případě, že činnost způsobující imise, proti kterým hledá vlastník ochranu žalobou dle § 1013 občanského zákoníku, je v souladu s veřejným zájmem či je dokonce zákonem podporována nebo chráněna. V takovém případě je třeba dle principu proporcionality zvažovat, jaká je obecná prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, jaké by byly společenské dopady případného zákazu imise a jaké by byly naopak dopady na rušeného vlastníka v případě, že by imise zakázána nebyla. Soud tedy musí důkladně zvažovat, jaká základní práva jsou sporem dotčena, je-li to možné rozhodnout tak, aby z dotřených základních práv zůstalo zachováno co nejvíce a není-li to možné, dát přednost tomu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (pro srovnání již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp.zn. 22 Cdo 636/2014 či nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2016 sp.zn. II. ÚS 2144/14).

13. Projednávaný případ je specifický tím, že žaloba směřuje na ochranu vlastnického práva žalobců proti rušením zvukovými projevy žab. Dle údajů dostupných na české verzi Wikipedie či na webovém portálu [webová adresa] se na území České republiky vyskytuje 13 druhů žab. Z přílohy č. III vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádí zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vyplývá, že až na skokana hnědého, patří ostatní druhy žab mezi ohrožené druhy živočichů, a že s výjimkou ropuchy obecné jsou všechny tyto druhy buď silně, nebo kriticky ohrožené. Nejedná se o živočichy, kteří by byli chráněni jen podle české legislativy. Většina z nich je totiž chráněna i podle Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (tzv. Bernská úmluva), ke které Česká republika přistoupila v roce 1997. Chráněni jsou přitom nejen samotní živočichové, ale i jejich biotop. Z ustanovení § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny totiž vyplývá, že zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Výjimka je možná jen na základě předchozího stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, a to jen u ohrožených druhů (nikoliv tedy u silně či kriticky ohrožených druhů) a jen pokud je takový zásah prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí nebo jiného majetku nebo z důvodů hygienických, ochrany veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti anebo leteckého provozu.

14. Ze stanoviska Odboru životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje vyplývá, že výskyt skokana hnědého na pozemku žalované nepředpokládají, neboť jeho hlasové projevy jsou spíše tiché a nerušivé. Lze tedy zcela důvodně předpokládat, že na pozemku žalované se vykytuje druh žab, který je zařazen na seznamu ohrožených živočichů a na který tedy plně dopadá ochrana dle zákona o ochraně přírody a krajiny a dle souvisejících mezinárodních úmluv. Pokud by soud tedy považoval zřízení zahradního jezírka za činnost, jejímž důsledkem jsou hlukové imise, je pokračování této činnosti odůvodněno veřejným zájmem, neboť zákonem jsou chráněny nejen samotné žáby ve všech vývojových stádiích, ale i zahradní jezírko na pozemku žalované, jakožto uměle zřízený biotop (byť něco takové žalovaná nezamýšlela). Tento veřejný zájem je přitom mimořádně silný, neboť požadavek na ochranu přírody, krajiny a ohrožených živočichů je veřejně přijímán a legislativně zakotven většinou civilizovaných států formou různých mezinárodních smluv, včetně již citované Bernské úmluvy, a na ně navazujících vnitrostátních předpisů. Žalovaná tak, byť neúmyslně, jedná způsobem právem dovoleným a státními orgány a organizacemi, které se zabývají ochranou přírody a krajiny, vítaným, neboť vytvořila umělý biotop, který slouží především k rozmnožování ohrožených druhů žab a tedy nejen k zachování jejich populace, ale i k jejímu rozšíření.

15. V případě, kdy vlastník jedná způsobem nejen právem dovoleným, ale i chtěným a obecně prospěšným, by ovšem k případnému omezení vlastnického práva mohlo dojít jen z důvodů, které by byly mimořádně silné. Takto mimořádně silné důvody na straně žalobců však soudem shledány nebyly a žalobci je koneckonců ani netvrdí. Soud rozhodně nepopírá, že hlasové projevy především samečků žab v době páření jsou hlasité a tudíž i rušivé, na druhou stranu však nelze přehlédnout, že, jak vyplývá ze znaleckého posudku [celé jméno znalce], není prokázán negativní dopad zvukových projevů zvěře (a tedy i žab) na zdraví člověka, pročež již nejsou takové projevy zvěře klasifikovány jako hluk. Navíc ze stanoviska Odboru životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje vyplývá, že zvukové projevy žab jsou časově omezené především na měsíc květen. V takovém případě však není splněna zákonná podmínka dle § 1013 občanského zákoníku, tedy že imise představuje podstatné omezení užívání pozemků. Jestliže ke zvukovým projevům žab dochází jen po určitou, relativně krátkou část roku, a po zbytku roku již k rušení nedochází, je sice užívání omezeno, ale ne natolik podstatným způsobem, aby jím byl odůvodněn zásah soudu do vlastnického práva žalované, které je navíc, jak bylo vysvětleno výše, vykonáváno způsobem právem chtěným, neboť je jím naplňován závažný veřejný zájem.

16. Soud se pak domnívá, že není splněna ani další zákonná podmínka, totiž že by zvukové projevy žab nebyly obvyklé místním poměrům. Soud se předně neztotožňuje s námitkou žalobců, že jde o příměstskou zónu sloužící především k bydlení a že vybudování vodní plochy v této zóně je nepřiměřené místním poměrům. [název obce] [anonymizována tři slova], je samostatnou obcí, nikoliv příměstskou zónou, přičemž i letmým pohledem na mapu lze snadno zjistit, že dům žalobců i žalované byl vybudován v místě, kde ještě nedávno byla pole (v katastrální mapě je tato oblast nazývána [název] [anonymizováno]). Jedná se tedy o nově budovanou lokalitu na okraji vesnice, tzv. satelit. Bylo již dříve uvedeno, že zbudování zahradního jezírka na pozemku v obytné ploše sloužící k bydlení a odpočinku nelze považovat za něco neobvyklého, byť třeba v sousedství žádné obdobné zahradní jezírko není. Toto nelze považovat za nedovolený výkon práva. Zadržování vody v krajině je naopak v současné době jev obecně žádoucím bez ohledu na to, o jaký druh pozemku se jedná, tedy zda jde o zahradu či stále o ornou půdu, jak žalobci vytýkají žalované. Lze sice souhlasit, že mezi jezírkem a výskytem žab je souvislost. Nicméně žáby se v dané oblasti nevyskytly z čistého nebe jen proto, že si žalovaná zbudovala zahradní jezírko, nejednalo se o oblast, která by před tím byla široko daleko žab prostou. Soud si dovoluje odkázat na již zmiňovaný webový portál [webová adresa], ze kterého vyplývá, že vodní plochy jsou u většiny druhů žab jen jedním z biotopů, který využívají k rozmnožování a že jinak mohou žít i ve volné krajině jako jsou louky, pole, les, ale i zpevněné plochy v lidských sídlech. Je tedy zcela pravděpodobné, že žáby se v dané oblasti vyskytovaly i dříve a vyskytovaly by se zde i v případě, že by žalovaná zahradní jezírko nezbudovala. Dalším pohledem na mapu, která byla účastníkům předestřena i při jednání, lze zjistit, že cca 450 m vzdušnou čárou od domu žalobců se nachází umělá vodní nádrž. Byť tedy v místě není tekoucí voda, je zde minimálně jedna další vodní plocha, ve které se mohou žáby vyskytovat. Výskyt žab v místě tak nelze považovat za nepřiměřený místním poměrům, s ohledem na hraniční lokalitu mezi vesnicí a poli jde naopak spíše o oblast, kde lze takovou možnost očekávat.

17. Dle soudu je dále podstatná i okolnost, kterou ve svém stanovisku zmiňoval též Odbor životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, a to ta, že kuňkání žab patří k přirozenému koloritu vsí na [oblast] [anonymizováno]. Soudce vyrůstal na vesnici, kde dříve bylo obvyklé (a v normálních vesnicích je tomu tak i dnes), že v noci na dvorech štěkali psy, na střechách se mrouskaly kočky, v trávě cvrkali cvrčci, po zahradě dupali ježci, v potoce kuňkaly žáby a k ránu začali zpívat ptáci a kokrhat kohouti. Toto jsou zcela přirozené projevy vesnického prostředí, a pokud se někdo přestěhuje na vesnici, musí s tím počítat. I vesnice totiž, světe div se, je hlučná a "voňavá", byť jiným způsobem než město. Pokud si žalobci postaví dům v místě, kde předtím byla pole, ve kterých nerušeně žila spousta různých živočichů, nemohou se divit, že tito živočichové zůstanou v oblasti nadále, přizpůsobí se lidským sídlům a budou se sobě vlastním způsobem projevovat. Soužití některých druhů volně žijících živočichů s člověkem, je zcela charakteristický rys venkovského prostředí, který se vytvářel po staletí, spolupodílí se na svébytném rázu venkova a měl být zachován i pro další generace jakožto jeden ze stěžejních znaků, které dělají venkov venkovem. Není v obecném zájmu, aby se v důsledku novodobé výstavby stalo z vesnic sterilní, umělé prostředí bez mezilidských vazeb a bez vazeb k přírodě, které se na vesnici vytvářely po generace. Charakter vesnice ve všech jejích projevech je třeba chránit, je třeba zajistit, aby vesnice byla nadále živoucím organismem, byť by některého jeho projevy byly určitou skupinou osob chápány nelibě. V případě, že se nejedná o projevy, které by přímo ohrožovaly zdraví (což prokázáno není), má v tomto případě dle názoru soudu obecný zájem přednost před zájmem jednotlivce. V této souvislosti lze odkázat i na nedávno medializovaný případ francouzského kohouta [jméno], který dle rozhodnutí soudu ve městě [město] může dál kokrhat, byť tím ruší sousedy.

18. Považují-li žalobci zvukové projevy žab za pro ně natolik rušivé, mohou s ohledem na vydané stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny a se souhlasem žalované přijmout takové opatření, které budou v intencích tohoto stanoviska považovat za dostatečné pro to, aby zabránilo vnikání žab na pozemek žalované. Takto ovšem musí učinit na vlastní náklad, neboť i kdyby soud považoval zvukové projevy žab za imisi, za kterou odpovídá žalovaná (o čemž rozhodně přesvědčen není), jednalo by se o činnost, u které mimořádně silný zájem pro její další pokračování převažuje nad zájmem žalovaných na nerušené užívání své nemovitosti, protože kromě negativního dopad na komfort bydlení, zde nejsou jiné okolnosti jako např. negativní vliv na zdraví, které by v součtu převážily nad výše prezentovaným obecným zájmem a pro které by bylo možno uzavřít, že po žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby takové imise nadále trpěli.

19. B) Stínění tújemi.

20. S ohledem na výše uvedený rozbor ustanovení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku a s ohledem na závěry znaleckého posudku [celé jméno znalce] a jeho dodatku soud naplnění hypotézy této právní normy neshledal. Ze znaleckého posudku vyplývá, že pro osvětlení obytných místností a pozemků jsou stanoveny minimální limitní hodnoty ve vyhlášce š. 20/2012 Sb., a v České státní normě ČSN 734301 tak, že obytné místnosti v samostatně stojícím domě mají mít prosluněnu alespoň plochy po dobu nejméně 90 minut v kontrolních dnech 1. 3. a 21.

6. Shrne-li soud výpočty znalce pro jednotlivé místnosti do přehledné tabulky, ve které ANO znamená, že minimální limit osvícení v délce 90 minut je pro daný den dodržen a NE, že tomuto tak není, vypadají výsledky takto: ; Okno A túje 3,4m; Okno A túje 3,1m; Okno B túje 3,4m; Okno B túje 3,1m; Okno C túje 3,4m; Okno C túje 3,1m 1. 2.; NE; ANO; NE; ANO; NE; ANO 1. 3.; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO 21. 6.; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO 1. 10.; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO 1. 11.; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO; ANO 21. 12.; NE; NE; NE; NE; NE; NE 21. Z uvedeného je zřejmé, že v kontrolní dny jsou tito limity ve všech stíněním dotřených místnostech domu žalobců dodrženy a je tomu tak i téměř po celý zbytek roku s výjimkou dne 21. 12., což ovšem není nijak překvapivé, neboť jde o zimní slunovrat, kdy je nejkratší den v roce a kdy je slunce nejníže na obloze. Soud podotýká, že dle §154 občanského soudního řádu je pro jeho rozhodnutí rozhodující stav, který je tu v době jeho vydání a jestliže v současné době žalovaná zkrátila výši porostu túji na 3,1m, je třeba vycházet při rozhodování z hodnot, které znalec vypočetl pro tuto výši porostu. V takovém případě je z tabulky zřejmé, že limitní hodnota obytných místností je v domě žalobců dodržena po celé období roku od 1. 2. do 1. 11. kalendářního roku.

22. Výše uvedená ČSN dále pracuje s požadavkem na splnění činitele denní osvětlenosti Dw (%), jakožto kritéria přístupu denního světla k průčelí objektu, jehož minimální hodnota pro běžné prostory s trvalým pobytem lidí čí 32%. Dle zjištění znalce tento činitel v případě výše porostu túji 3,4m dosahuje u okna A hodnoty 36,1%, u okna B hodnoty 35,9% a u okna C 36,1%, při současné výši porostu 3,1m činí tento ukazatel u okna A 38%, u okna B 37,9% a u okna C 38,1%. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že i v případě tohoto ukazatele nedosahuje úroveň stínění porostem tújemi takové intenzity, aby byly prolomeny minimální normou požadované hodnoty, naopak tento ukazatel dokonce přesahuje minimální hodnotu stanovenou pro prostory s vysokými nároky na denní osvětlení, které dle normy činí 35%, takže v domě žalobců by mohla být provozována kupříkladu i škola, která spadá do typu budov s nejvyšším nárokem na denní osvětlení.

23. Pro proslunění pozemku je pak zmiňovanou ČSN doporučena hodnota proslunění pro alespoň plochy zahrady po dobu alespoň 180 minut dne 1. března, což v případě zahrady žalobců splněno rovněž je. Z části 3.2 znaleckého posudku sice vyplývá, že v části pozemku žalobců v bezprostřední blízkosti hranice mezi pozemky účastníků tato hodnota dosažena není, nicméně z dalších výpočtů znalce vyplývá, že částečně by v tomto prostoru nebylo normou doporučené hodnoty dosaženo ani v případě, že by na hranicích pozemků žádný porost tújí nebyl. Při rozestupech mezi jednotlivými kontrolními body, které dle znalce činí 1,2 m a 2 m na šířku se jedná o plochu o rozměrech jen cca 1,2 m x 4 m (soud vychází z výpočtu na str. 15 posudků, jde o kontrolní body na prvních dvou řádcích v levé spodní části, konkrétně pak na každém řádku o první tři body zleva, počítána je plocha odspoda nahoru mezi bodem 00 a 20 a zleva doprava mezi body 00 a 190, s plochou od bodů s hodnotou 00 k hranici pozemku počítáno není, neboť zde by hodnoty byly stejné i v případě neexistence porostu tújí). Z provedených výpočtů dále vyplývá, že doporučené hodnoty 180 minut proslunění není dosaženo ani v dalších částech zahrady žalobců, a to v daleko větší ploše, než je tomu u sporné hranice s porostem tújí, nelze tedy mít za to, že by porost tújí ztěžoval užívání a obhospodařování pozemku žalobců podstatným způsobem.

24. Soud se zabýval dále i otázkou, zda souvislý porost tújí se nepříčí poměrům obvyklým v daném místě. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že místní poměry není možno chápat tak, jak to zřejmě činí žalobci, že se jedná o poměry, které jsou tu mezi pozemkem, ze kterého imise pochází a pozemkem na který imise dopadají, to vše s přihlédnutím k poměrům, které mezi pozemky byly v době, než bylo započato s činností vedoucí k imisi. Místní poměry ve smyslu § 1013 občanského zákoníku znamenají, že by měl soud zkoumat, zda činnost, která imisi způsobuje, je v daném místě obvyklá či očekávatelná, a pokud ano, zda není provozována v rozsahu, který překračuje míru, v jaké stejnou imisi obvykle produkují ostatní vlastníci pozemků. Typicky jde o situaci, kdy kupříkladu v obytné zóně někdo zřídí výrobní závod, což je pak činnost místním poměrům neodpovídající, nebo o situaci, kdy v obytné zóně, ve které vlastníci domů často chovají jednoho dva psy, někdo zřídí množírnu psů či psí útulek. Pokud by měl soud vycházet jen z poměrů mezi dvěma pozemky, znamenalo by to, že o imisi by mohlo jít v každém případě, kdy by vlastník jednoho z pozemků počal provozovat činnost, kterou druhý vlastník pozemku neprovozuje, neboť v takovém případě by se ve vztahu mezi dvěma pozemky vždy jednalo o činnost dříve neobvyklou a panujícím poměrům se příčící. Z provedeného dokazování vyplývá, že v blízkém sousedství domu žalobců se nachází několik pozemků, jejichž vlastníci si jejich hranice vytyčili souvislým porostem tújí. Dokonce i na pozemku žalobců se nachází řada vzrostlých tújí, byť ne jako hranice pozemku, ale jako hranice lemující vjezd do domu. Nelze tedy mít za to, že by činnost žalované byla v daném místě nezvyklá, neobvyklá či neočekávaná, pročež by sama o sobě bez dalšího překračovala místní poměry. O imisi by tak mohlo jít jenom v případě, kdy by stínění podstatným způsobem ztěžovalo obvyklé užívání pozemku žalovaných. Tento zákonný předpoklad nutný pro úspěch žaloby dle § 1013 občanského zákoníku však v případě žalobců splněn není, neboť jak již bylo uvedeno, stínění nedosahuje takové intenzity, aby nebyly dodrženy minimální hodnoty osvětlení dle norem veřejného práva.

25. Argumentují-li žalobci propočtem energetické náročnosti budovy, neshledává soud tento argument za natolik silný, aby mohl zvrátit výše uvedené závěry. Z předložených propočtů vyplývá, že celková měrná dodaná energie budovy stíněné a budovy nestíněné se liší jen o 0,866 MWh, dodaná energie na osvětlení za rok se nijak neliší, neliší se ani dodaná energie na přípravu teplé vody, dodaná energie na vytápění se pak liší o 2,856 MWh, tedy o 5,9%. Navíc při výpočtu bylo zjevně vycházeno z předpokladu, že tu buď stínění je, nebo že tu žádné stínění není, výsledky jsou proto pro spor nepoužitelné, neboť výsledkem sporu nemá být odstranění porostu tújí (tedy dosažení stavu, kdy by tu stínění nebylo), ale toliko dosažení stavu, kdy by stínění porostem tújí bylo dle místních poměrů přiměřené. V takovém případě by však rozdíly energetické náročnosti budovy mezi stavem současným a stavem dle představ žalobců dovoleným musely být zákonitě ještě menší, než je tomu dle předložených výpočtů, které už samy o sobě nenasvědčují, že by docházelo k podstatnějšímu omezení obvyklého užívání budovy. Hodnotám emisí CO2 soud nerozumí, neboť ve výpočtu je uvedeno, že zdrojem vytápění v domě žalobců je elektrický kotel, k ohřevu vody je používán elektrický bojler, soudu tedy není zřejmé, jak by stínění mohlo navýšit produkci CO2, když vytápění elektřinou je činností, které krom případných emisí z elektrárny, další emise nezpůsobuje.

26. Ze všech těchto důvodů proto soud žalobu v obou bodech jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na vznesené námitky žalobců do protokolace jednání z 5. 12. 2016 považuje soud za vhodné uvést, že při zamítnutí žaloby vychází soud ze znění petitu žaloby. Pokud žalobci podáním ze dne 22. 10. 2018 změnili žalobu tak, že žádají, aby žalované bylo mimo jiné uloženo do 30 dnů požádat o udělení výjimky dle zákona č. 114/1992 Sb., a soudem byla tato změna zohledněna, bylo při zamítnutí žaloby nutno vyjít z jejího změněného znění.

27. Žalovaná byla ve věci při obraně svého práva plně úspěšná, v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. V této souvislosti nesdílí soud názor žalobců, že by žalovaná neměla mít nárok na náhradu některých nákladů řízení z důvodu smírného jednání mezi účastníky, neboť z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná měla snahu o smírné vyřízení sporu, přistoupila k částečnému zkrácení výšky tújí i k vybudování zábran okolo svého pozemku, nelze tak žalovanou činit výlučně odpovědnou za to, že ke smíru z důvodu rozdílných představ o vhodnosti přijatých opatření nakonec nedošlo. Náklady řízení žalobkyně jsou v daném případě tvořeny odměnou za právní zastoupení, přičemž při stanovení odměny za jeden úkon právní služby vyšel soud z ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dle kterého se při spojení dvou a více věcí se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. V projednávaném případě žalobci v podané žalobě spojili k projednání dva samostatné nároky, u obou z nich se jedná o plnění, jehož hodnotu nelze přímo určit, dle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak tarifní hodnotou pro každý z nároků částka 10 000 Kč, v součtu se tak jedná o částku 20 000 Kč, čemuž v souladu s ustanovením § 7 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 1 900 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalované učinil v řízení celkem devět úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne 23. 2. 2017, účast na soudem nařízeném setkání s mediátorem dne 3. 5. 2017, účast na jednání soudu dne 6. 3. 2018, sepis vyjádření ke znaleckému posudku, účast na jednání soudu dne 28. 6. 2018, dne 30. 10. 2018, dne 24. 9. 2019 a dne 5. 12. 2019. K nákladům řízení dále patří paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalované za tyto úkony dle § 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč za úkon, náhrada za ztrátu času právního zástupce žalované na cestě k jednání s mediátorem a zpět v délce dvou hodin dle § 14 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu po 100 Kč za každou i započatou půlhodinu, náhrada cestovních výdajů právního zástupce žalované ze [obec] k mediačnímu jednání v [obec] a zpět v délce 136 km (orientační vzdálenost [obec] – [obec] a zpět dle aplikace Justarif) při kombinované spotřebě motorové nafty dle technického průkazu vozidla [značka automobilu], [registrační značka] ve výši 4,5l na 100 km, cenně pohonných hmot dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., ve výši 28,60 Kč a sazbě základní náhrady dle téže vyhlášky 3,90 Kč/km ve výši 705,43 Kč a 21% DPH ve výši 4 390,14 Kč.

28. O nákladech řízení státu, které státu vznikly v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem, jeho dodatkem a výslechem znalce, bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nebyli ve věci své žaloby úspěšní, nesplňují podmínky pro přiznání osvobození od soudního poplatku a jsou tak povinni zaplatit státu náklady řízení, které stát v řízení platil. Takto bylo státem zaplaceno 15 092 Kč za znalecký posudek, 1 367,70 Kč za výslech znalce při jednání a 7 830 Kč za zpracovaný dodatek ke znaleckému posudku.

Poučení