21 Co 403/2024 - 599

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [Jméno žalované B]., IČ [IČO] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 322 800 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 5. 2024 č. j. 57 C 48/2015-565 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadené části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 100 290 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % z částky 80 700 Kč, a vyjma nenapadeného výroku pod bodem II, potvrzuje v části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 100 290 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 19 590 Kč jdoucí od 10. 9. 2015 do zaplacení, a ve výroku pod bodem

IV.

II. Ve zbývající části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % z další částky 100 290 Kč jdoucí od 10. 9. 2015 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu mění a v tomto rozsahu se žaloba žalobce zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce náklady řízení před okresním soudem v rozsahu 24 %, tj. ve výši 58 843,40 Kč.

IV. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení před okresním soudem v částce 21 846,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny nahradit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou náklady řízení před okresním soudem v částce 35 644,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce náklady odvolacího řízení ve výši 13 854 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora citovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení (výrok I). Zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení dalších [částka] s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení (výrok II). Žalované a vedlejší účastnici na straně žalované uložil společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení v částce [částka] (výrok III). Zároveň žalované a vedlejší účastnici na straně žalované uložil společně a nerozdílně nahradit náklady řízení státu v částce [částka] na účet Okresního soudu v [adresa] (výrok IV). Konečně žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka] na účet Okresního soudu v [adresa] (výrok V).

2. Žalobce se žalobou, uplatněnou u soudu dne [datum], domáhal zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, a to bolestného, která byla žalobci způsobena dopravní nehodou dne [datum]. Při stanovení výše škody žalobce vyšel z lékařského posudku [jméno FO], vypracovaného dne [datum], v němž bylo bolestné hodnoceno 1 345 body, tj. [částka]. Žalobce žádal zvýšení této částky o 100 %. V průběhu řízení k požadavku navýšení odškodnění upřesnil, že zásadním momentem pro něj bylo, když mu po transportu do nemocnice bylo sděleno, že mu bude muset být jeho zraněná dolní končetina celá amputována. Během více než 27měsíční léčby strávil mnoho dní v nemocniční péči, byl odstaven od přítomnosti svých blízkých a přátel, nemohl vykonávat svou profesi, nebyl schopen dosahovat očekávaných ekonomických výkonů, ztratil schopnost provozovat sportovní aktivity, kterým se intenzivně od dětství věnoval, jeho postižená končetina vykazuje trvalé následky spojené se silnou bolestivostí, po prvotním propuštění z nemocniční péče musel doma denně rehabilitovat a 3krát týdně dojíždět na rehabilitace k odborným poskytovatelům péče. Rozsudkem okresního soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka] bylo mezitímně rozhodnuto, že nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 %. Dovolání žalobce i žalované bylo Nejvyšším soudem odmítnuto ([datum] č. j. [spisová značka]). Okresní soud v souladu s ust. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Při stanovení výše bolestného okresní soud vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného [jméno FO], znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Znalkyně znaleckým posudkem podaným v rámci tohoto řízení ohodnotila bolestné žalobce 1 671,5 body, tj. v souladu s vyhl. č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, částkou [částka]. S ohledem na rozhodnutí o základu nároku, náleží žalobci náhrada bolestného ve výši [částka]. Okresní soud se dále zabýval otázkou, zda lze v daném případě výši odškodnění žalobce dle § 7 odst. 3 vyhlášky přiměřeně zvýšit. Dospěl k závěru, že u žalobce jsou dány důvody pro mimořádné zvýšení náhrady bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku [jméno FO], žalobce při léčbě podstoupil tři operace v celkové anestézii a jednu v lokální anestezii, musel podstoupit intenzivní rehabilitační terapii a nutné posilování stehenního svalstva pro vzniklou atrofii. Léčba žalobce trvala od [datum], kdy došlo k dopravní nehodě a první operaci, do března [rok], kdy žalobce měl ještě plánovanou RTG kontrolu z důvodu hojení kostí, tj. 30 měsíců, což žalobce podstatně omezovalo v běžném životě na dlouhou dobu. Okresní soud při tomto hodnocení vycházel též z dalších důkazů, zejména z výpovědi svědka [jméno FO], ošetřujícího lékaře žalobce. Okresní soud zdůraznil, že přestože již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za vytrpěnou bolest, nevystihuje její dlouhodobost (30 měsíců) a to, že byl žalobcův psychický stav negativně ovlivněn informací o možnosti amputace nohy, k čemuž ve znaleckém posudku nebylo přihlédnuto, neboť tato informace nebyla ve zdravotnické dokumentaci uvedena, ale potvrdil ji ošetřující lékař žalobce [jméno FO]. Podle závěru okresního soudu se z tohoto důvodu u žalobce jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Proto žalobci zvýšil náhradu za vytrpěnou bolest stanovenou znaleckým posudkem o 100 %, tedy na částku [částka], když odškodnění bolesti v základní výši nevystihuje uvedené výjimečné okolnosti případu. Ve zbytku ohledně částky [částka] s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podaly včas odvolání žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované, přičemž jím brojily proti části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem prodlení a úrok z prodlení z přiznané částky [částka], a proti závislým nákladovým výrokům pod body III, IV a V.

4. Okresnímu soudu vytýkaly nesprávné právní posouzení věci. Namítaly, že nebyla na místě aplikace § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky, a navýšení náhrady za bolest na dvojnásobek je nepřiměřené jak vzhledem ke všem okolnostem tohoto případu, tak vzhledem k náhradám přiznávaným ve srovnatelných případech. Připomněly, že za mimořádné okolnosti hodné zvláštního zřetele označil soud prvního stupně délku léčby a to, že žalobce byl lékaři poučen o teoretické možnosti amputace části dolní končetiny v případě mimořádných komplikací s léčbou. Namítaly, že ani jedna z těchto okolností není mimořádná ve vztahu k velmi nepříjemným zraněním, jež žalobce utrpěl – dvouetážová zlomenina lýtkové kosti vlevo s posunem a zkrácením, otevřená víceúlomková zlomenina dolní třetiny holenní kosti vlevo s meziúlomkem a posunem, tříštivá zlomenina čéšky levého kolene a tržně-zhmožděná rána lýtka s výhřezem lýtkových svalů. Zdůraznily, že okolnost, že léčba těchto zlomenin je komplikovaná a vyžaduje vícero operací, mezi nimiž je nutný časový odstup, je zohledněna tím, že za každou takovou operaci bylo v posudku [jméno FO] stanoveno další bolestné, jehož celková základní hodnota činila 1 296,5 bodu. Poukazovaly na to, že přesně z těchto důvodů (komplikovaná a zdlouhavá léčba s množstvím operací a z toho plynoucí nepříjemnosti) bolestné navýšila již sama znalkyně ve znaleckém posudku, a to o 375 bodů, tj. přibližně 29 %. Soud prvního stupně takto navýšené hodnocení dále navýšil o 100 % z téhož důvodu, základní bodové ohodnocení žalobcových bolestí tak navýšil o zhruba 158 % (z 1 296,5 na 3 343 bodů). Dovozovaly, že takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je použití § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky na místě tam, kde bodové hodnocení znalce „nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným.“. Uvedly, že v projednávané věci znalecký posudek [jméno FO] všechny tyto aspekty žalobcových zranění náležitě vystihuje. Dodaly, že případná náhrada za „obavy z teoretické možnosti amputace nohy“ nespadá svou povahou pod náhradu za bolest, nýbrž by se jednalo o jakousi další nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a na něj navazující judikatury. Žalobce svůj nárok v tomto řízení sice odůvodnil tak, jako by se kromě náhrady za bolest domáhal také náhrady jakési jiné nemajetkové újmy, ale následně opakovaně setrval na tom, že předmětem žaloby je pouze náhrada za bolest, a takto nárok posoudily i krajský soud a Nejvyšší soud. V této fázi řízení, kdy se rozhoduje pouze o výši náhrady za bolest, tak již nelze žalobci přiznat náhradu žádné jiné nemajetkové újmy. Uvedly, že si uvědomují, že každá újma na zdraví je do jisté míry individuální, avšak porovnání náhrad v alespoň vzdáleně nebo principiálně podobných případech je nezbytné v zájmu zachování zásady jednotnosti rozhodování zakotvené v § 13 o. z. Namítaly, že celková výše náhrady za bolest stanovená soudem prvního stupně na [částka] je nepřiměřená v porovnání s náhradami přiznávanými v obdobných případech. Poukázaly na věci řešené Nejvyšším soudem s obdobnou problematikou a odškodňováním: „Ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo přiznáno [částka] žalobci, který utrpěl devastující zranění levé nohy, podstoupil její bolestivé prodlužování a zdlouhavé, téměř 2 roky trvající léčení a rehabilitaci (znalecky bylo bolestné ohodnoceno na [částka] a soudem navýšeno na dvojnásobek). Ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo přiznáno [částka] žalobkyni, u níž při operaci hemoroidů došlo nedopatřením k prošití rektovaginálního septa (přepážky), pročež u ní došlo ke vzniku rektovaginální píštěle, pro odstranění této komplikace bylo nutné provést umělé vyústění tlustého střeva v jeho terminálním úseku. Další pooperační průběh byl klidný, vyústění fungovalo správně a píštěl se posléze zhojila. Po čtyřech měsících se žalobkyně podrobila další operaci, při které došlo k zanoření umělého vyústění střeva a obnovení kontinuity jejího trávícího traktu. V pooperačním průběhu se objevila také komplikace spočívající ve vzniku seromu v místě operační rány, jež byla řešena drenováním. Dále se žalobkyně podrobila třem operacím břišní kýly, to vše v příčinné souvislosti s prošitím rektovaginálního septa. Znalecky bylo bolestné ohodnoceno pouze na [částka], soudem bylo proto navýšeno na trojnásobek. Ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo přiznáno [částka] žalobkyni, jíž byla při operaci roztržena podklíčková žíla, což si vyžádalo okamžitý další operační výkon, při němž musela být přeťata její klíční kost ve skloubení s kostí hrudní, v důsledku toho vznikl pakloub, který jí byl odstraněn pozdější operací, přičemž při léčení trpěla dlouhodobými intenzivními bolestmi, znalecky bylo bolestné ohodnoceno na [částka] a soudem navýšeno na dvojnásobek. Ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo tamní žalobkyni přiznáno [částka] za přerušení středního nervu při operaci karpálního tunelu levé ruky, vyžadující dvě operace k nápravě a rok a půl trvající náročnou rehabilitaci spojenou s trvalými bolestmi (znalecky bylo bolestné ohodnoceno pouze na [částka], soudem bylo tedy navýšeno na čtyřnásobek).“. Zdůraznily, že toto je mimochodem závažnější následek než v projednávané věci, kde nebylo zjištěno, že by žalobce v období 15 měsíců mezi předposlední a poslední operací nadále trpěl trvalou bolestí. Odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 968/2008 či sp. zn. 25 Cdo 423/2005. Konstatovaly, že dostupnou judikaturu lze shrnout tak, že náhrada za poranění tohoto typu (vážné poškození jedné končetiny) či intenzity (z hlediska bolestivosti) se pohybuje kolem [částka], a pokud tomu bodové hodnocení znalce neodpovídá (je nepřiměřeně nízké), soudy ho za použití § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky navýší přibližně na tuto úroveň, v zájmu zachování zásady stálosti rozhodování. Vytýkaly soudu prvního stupně nesprávné rozhodnutí o úroku z prodlení. Zdůraznily, že dle konstantní judikatury je rozhodnutí soudu o navýšení náhrady podle § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky konstitutivní, nikoliv deklaratorní. Z přiznané částky [částka] by tedy polovina byla splatná až právní mocí rozsudku. Žalovaná tak dosud není v prodlení se zaplacením částky [částka]. Uvedly, že soud prvního stupně nezohlednil, že předžalobní výzva i žaloba zněly na částku [částka] vypočtenou jako bolestné [částka] stanovené „lékařským posudkem“ [jméno FO] č. [hodnota], a dále navýšené o 100 % podle § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky. Až v průběhu řízení zpracovala [jméno FO] znalecký posudek č. [hodnota], v němž opravila chyby v původním „lékařském posudku“. Dovozovaly, že tyto chyby jdou všechny k tíži žalobce jakožto objednatele a předkladatele „lékařského posudku“. Žalovaná jakožto laik nemohla sama chyby odstranit a spočítat si „správné“ bodové hodnocení bolesti žalobce. Ohledně částky [částka] představující rozdíl mezi bodovým hodnocením v původním „lékařském posudku“ a následném znaleckém posudku č. [hodnota] (326,5 bodu) tak nemohla být žalovaná v prodlení dříve, než v přiměřené lhůtě od doručení znaleckého posudku č. [hodnota]. Přiměřená lhůta přitom v kontextu projednávané věci činí řádově měsíce, protože se znaleckým posudkem se musela seznámit vedlejší účastnice jakožto odpovědnostní pojistitel žalované a zaujmout k němu stanovisko, k čemuž má podle zákona standardně tři měsíce. Za nesprávné považovaly také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítaly, že soud prvního stupně ho aplikoval mechanicky, protože o výši nároku rozhodoval částečně dle znaleckého posudku, částečně dle své vlastní úvahy. Opomněl však, že primární spor se v tomto řízení vedl o zavinění nehody. Konstatovaly, že žalobce, neschopen jakékoliv sebereflexe, postavil žalobu na absurdní argumentaci, že nehodu zavinila výlučně žalovaná, a domáhal se plné náhrady. Uspěl nakonec „pouze“ z 50 % (což lze mimochodem s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu a při srovnání s jinými dopravními nehodami a jejich posuzováním označit za výsledek pro žalobce extrémně příznivý). Objasnily, že smyslem § 142 odst. 3 o. s. ř. je umožnit (nikoliv přikázat) soudu přiznat náhradu nákladů řízení také žalobci, který soudní řízení nezavinil a fakticky v něm zcela zvítězil, ale v důsledku okolností, jež k datu podání žaloby nemohl znát ani předvídat, se jeho faktický úspěch neprojevil do poměru úspěchu ve věci. Typicky je aplikace na místě v případě, že žalobce zcela uspěje ve sporu o právní základ nároku, ale ze znaleckého posudku zpracovaného v průběhu řízení vyplyne jiná výše nároku, než jaká byla zažalována. Namítaly, že v projednávané věci žalobce není faktickým vítězem sporu o právní základ – ten skončil v poměru 50:

50. Není tedy žádný důvod rozhodnout o náhradě nákladů řízení příznivěji pro žalobce než dle poměru úspěchu ve věci. Dovozovaly, že je zde zvláštní důvod rozhodnout příznivěji pro žalovanou. Žalobce totiž zažaloval na jistině [částka] pouze v důsledku chyby v „lékařském posudku“ v jeho neprospěch. Kdyby měl k datu podání žaloby k dispozici opravené hodnocení [jméno FO], žaloval by na jistině [částka]. Toto je jediným důvodem, proč dle rozsudku žalobce formálně uspěl přibližně ze 62 %, ačkoliv fakticky jen z 50 % – domáhal se celé náhrady za bolest dle hodnocení lékařem, navíc navýšené na dvojnásobek, z čehož mu byla vzhledem k jeho 50 % spoluzavinění přiznána polovina. Navrhly proto, aby odvolací soud o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 150 o. s. ř. dle faktického poměru úspěchu ve věci (který by v případě vyhovění tomuto odvolání činil 25:75). Navrhly, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobci bude přiznána částka [částka] a úrok z prodlení z částky [částka] od přiměřeného data splatnosti, a ve zbývajícím rozsahu bude žaloba zamítnuta.

5. Žalobce vyslovil přesvědčení, že nynější rozsudek je po předchozích zásazích Nejvyššího soudu doposud nejspravedlivějším rozhodnutím soudu prvého stupně v dané věci. Uvedl, že s ohledem na skutečnost, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá jednoznačný podíl žalované na zavinění dopravní nehody s těžkou újmou na zdraví v situaci, kdy bez poskytnutí první pomoci opustila místo dopravní nehody a ztížila zaměření koncového postavení vozidel, považuje odvolací argumentaci za absurdní, a to i s ohledem na skutečnost, že spravedlivé rozhodnutí v režimu ultima ratio bylo dle názoru žalobce jedinou možností, jak se žalovaná mohla vyhnout dokazování při hodnocení způsobené těžké újmy na zdraví proto, že hrubě porušila předpisy o bezpečnosti dopravy za situace, kdy již bylo její jednání judikováno jako poruchové. Jakékoliv námitky odvolatelek označil za zjevně neopodstatněné a za toliko nekvalifikovaný pokus o zvrácení rozsudku v jeho neprospěch. Zdůraznil, že soud prvého stupně v rozsudku zcela správně použil příslušná ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“). Připomněl, že Vyhláška obsahuje ve svých ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 odst. 3 rozdílné předpoklady pro navýšení bodového ohodnocení bolesti, když tyto se nevylučují (jsou na sobě nezávislé). Nesouhlasil s názorem odvolatelek, že pokud soudní znalec ([jméno FO]) již sám v rámci vyhotoveného znaleckého posudku částečně navýšil bolestné v důsledku náročného nebo mimořádně náročného způsobu léčení, že by z téhož důvodu tak nemohl učinit soud v rámci své diskrece po provedeném dokazování ohledně mimořádných okolností. Pokud by tomu tak mělo být, musel by existovat vylučovací vztah mezi ustanovením § 6 odst. 1 Vyhlášky a ustanovením § 7 odst. 3 Vyhlášky, na který by zákonodárce jistě pamatoval. Jinými slovy, pokud by již samotné posouzení odborně způsobilou osobou (soudním znalcem) obsahovalo navýšení bodového ohodnocení dle ustanovení § 6 odst. 1 Vyhlášky, pak by bylo vyloučeno použití ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky soudem. Nic takového ovšem z Vyhlášky ani jiného právního předpisu nevyplývá, naopak judikatura Nejvyššího soudu vypovídá o opaku. Zdůraznil, že ve skutečnosti je nutné v daném případě uvažovat právě obráceně. Jelikož sama soudní znalkyně jako nejpovolanější osoba, která hodnotila zdravotní stav žalobce, dle vlastního uvážení navýšila bodové ohodnocení postupem dle ustanovení § 6 odst. 1 Vyhlášky, lze dospět k jednoznačnému závěru – že v případě žalobce se jednalo o náročný nebo mimořádně náročný způsob léčení. V takovém případě měl soud prvého stupně o takové věci již na základě odborných znalostí soudní znalkyně jasno a toliko posuzoval splnění podmínky zvlášť výjimečných případů hodných mimořádného zřetele dle ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky, které byly na základě provedených důkazů i prokázány. Poukazoval na to, že hned několik svědků hovořilo o tom, jakými útrapami si procházel, jak bojoval s bolestmi, že díky zodpovědnému a bezprecedentnímu (až asketickému) přístupu se vyléčil za mnohem kratší dobu, než by tomu bylo v jiných případech a že sám žalobce přispěl svým přístupem k pozitivnímu vývoji ohledně zdravotního stavu. Namítal, že samotný názor odvolatelek v odvolání odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odkázal soud prvého stupně, a to rozsudku ze dne 11. 2. 2020 k č. j. 25 Cdo 3788/2018-49, na který odvolatelky v odvolání paradoxně též odkazují. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž jednoznačně vyplývá, že i v jím posuzované věci došlo nejprve k navýšení bolestného o 50 % bodové hodnoty dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) Vyhlášky soudním znalcem, aby pak došlo k dalšímu navýšení o dalších 50 % bodové hodnoty dle ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky právě soudem, sám Nejvyššího soud přistoupil ke čtyřnásobnému navýšení bodového ohodnocení postupem dle ustanovení § 7 odst. 3 Vyhlášky. Namítal, že co se týče údajné nepřiměřenosti celkové částky přiznaného odškodnění, tak odvolatelky účelově vybraly toliko ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řeší podstatně méně závažné případy, v některých kauzách i 10 let před vznikem poruchy zdraví u žalobce, nadto stěží srovnatelné z hlediska medicínského. Za liché označil námitky odvolatelek proti přiznanému úroku z prodlení. Dodal, že je zarážející skutečnost, že s těmito námitkami přichází právě vedlejší účastnice, která coby subjekt povolaný k odškodňování poruch zdraví na základě uzavřené pojistné smlouvy zcela nedostatečným a nesprávným způsobem vyhodnotila jeho nárok a po dobu mnoha let se v rámci tohoto řízení snažila zvrátit celý jeho nárok. Připomněl, že již na prvním jednání soudu prvého stupně konaném po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] k č. j. [spisová značka], konkrétně na ústním jednání konaném dne [datum] nabízel žalované (a zejména vedlejší účastnici, která má v řízení „hlavní slovo“) smírné řešení věci. Toto bylo na místě zástupcem vedlejší účastnice razantně odmítnuto a vedlejší účastnice si nadále setrvávala na svém, totiž na údajném nulovém nároku žalobce na náhradu újmy na zdraví a nechtěla odškodnit ničeho. Tedy navýšení jistiny o příslušenství je zjevným důsledkem nemravného jednání vedlejší účastnice, resp. jeho zjevnou arogancí a neznalostí platného práva. Dodal, že pro účely zahájení soudního řízení nechal zpracovat lékařský posudek (nikoliv znalecký), nemůže jít k jeho tíži, že mu byly na základě požadavku na zdravotnické zařízení předány neúplné dokumenty, když této neúplnosti si následně nevšimla ani odborně způsobilá osoba, sama soudní znalkyně. Nadto, pro účely řádného výpočtu a stanovení bolestného bylo vždy nutné v tomto řízení nechat zpracovat, předložit a provést coby důkaz znalecký posudek. To učinil až Krajský soud v [adresa] svým usnesením ze dne [datum] k č. j. [spisová značka], kterým ustanovil soudní znalkyni právě pro účely vypracování znaleckého posudku. Ač se to může s ohledem na časový odstup zdát paradoxní ([datum] – [datum]), tak znalecký posudek nebyl do té doby relevantním důkazním prostředkem, neboť se do dne [datum] řešila prozatím toliko míra zavinění jednotlivých účastníků soudního řízení na dopravní nehodě, nikoliv výše bolestného. Na základě zpracovaného znaleckého posudku se pak teprve dozvěděl konečnou výši bodového ohodnocení, včetně diskrece soudní znalkyně dle ustanovení § 6 odst. 1 Vyhlášky. Namítal, že zcela absurdní argumentaci odvolatelky vystavěly k aplikaci ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru se ztotožnil s postupem okresního soudu, opřeném o rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že rozhodnutí v této věci záviselo toliko na dvou skutečnostech, a to dílem na úvaze soudu (ohledně zavinění žalované v rozsahu 50 %) a dílem na znaleckém posudku. Zdůraznil, že soud prvého stupně se v rozsudku zcela správně a úplně vypořádal se všemi skutkovými okolnostmi případu, které měl v této části řízení posuzovat, řádně ohodnotil provedené důkazy, stejně tak správně aplikoval v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jak podzákonné právní předpisy, tak i otázku náhrady nákladů řízení. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve všech jeho výrocích jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud z podnětu odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované a v jejich mezích přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované a vedlejší účastnice je důvodné jen zčásti.

7. Poté, co bylo ve věci rozhodnuto mezitímním rozsudkem o základu nároku (rozsudek okresního soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka]) a bylo shledáno, že nárok žalobce je co do základu důvodný v rozsahu 50 %, se okresní soud správně zaměřil již jen na zjištění výše újmy, která měla být žalobci způsobena dopravní nehodou. Za tím účelem okresní soud provedl účastníky navržené důkazy, jichž bylo třeba pro náležité posouzení věci, provedené důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry k výši žalobci způsobené újmy na zdraví. Také právní závěry okresního soudu ohledně nároku na náhradu újmy na zdraví považuje odvolací soud za správné. Ohledně výše přiznaného bolestného se odvolací soud ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku okresního soudu a odkazuje na něj. K odvolacím námitkám žalované a vedlejší účastnice dodává následující:

8. Odvolatelky nezpochybňovaly výši bolestného, jak byla u žalobce ohodnocena soudní znalkyní [jméno FO], na 1 671,5 bodů, tj. v souladu s ust. § 7 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. [částka]. Nesouhlasily však s navýšením náhrady bolestného na dvojnásobek, jak k němu přistoupil okresní soud. Odvolací soud zastává stejný názor k otázce navýšení bolestného jako soud okresní, a to z týchž důvodů, pro něž okresní soud k navýšení bolestného o 100 % (tj. na dvojnásobek) přistoupil. Projednávaný případ je zvlášť výjimečný a hodný mimořádného zřetele, když pouhé základní ohodnocení nevystihuje utrpěné tělesné a duševní strádání žalobce, a to zejména s ohledem na dlouhodobost léčby poškozeného žalobce (30 měsíců) a na psychické strádání žalobce vyvolané hrozbou amputace zraněné nohy. Není důvodná námitka odvolatelek, že okolnost, že léčba zlomenin žalobce byla komplikovaná a vyžadovala vícero operací, mezi nimiž byl nutný časový odstup, byla zohledněna již samotnou znalkyní, která z těchto důvodů bolestné navýšila ve znaleckém posudku. K tomu odvolací soud uvádí, že znalkyně přistoupila k navýšení bodového ohodnocení v souladu s ust. § 6 vyhl.č. 440/2001 Sb. Podstatné je, že postup znalkyně na základě ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) citované vyhlášky je součástí procesu určování "základního" bodového ohodnocení znalkyní podle ustanovení § 2 a 4 vyhlášky, která, vycházeje z jí známých skutečností o posuzovaném případu a ze svých odborných znalostí, zvýšila (byla povinna zvýšit) při splnění stanovených podmínek bodové ohodnocení, když dospěla k závěru, že bodové ohodnocení nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách č. 1 a č. 3 vyhlášky. Uvedený závěr se může týkat jen odborného lékařského hodnocení škody na zdraví z hlediska náročnosti způsobu léčení, tedy zda škoda na zdraví vyžadovala náročný anebo mimořádně náročný způsob léčení. Nezabývá se ale již tím, zda toto "základní" bodové hodnocení, k němuž znalkyně dospěla i s využitím všech možností zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky, vyjadřuje dostatečně tělesné a duševní strádání způsobené poškozenému, a zda by případně nebylo na místě ještě vyšší odškodnění, neboť k tomu znalce vyhláška ani jiný zákonný předpis neopravňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010). Neopodstatněnou je též námitka odvolatelek, že celková výše náhrady za bolest stanovená soudem prvního stupně na [částka] je nepřiměřená v porovnání s náhradami přiznávanými v obdobných případech. K této své námitce odvolatelky na prvním místě odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008. Lze konstatovat, že v označené věci řešené Nejvyšším soudem, byl poškozený postižen obdobným úrazem jako žalobce v projednávaném případě, léčení poškozeného z věci projednávané Nejvyšším soudem trvalo 2 roky (v případě žalobce dokonce 2,5 roku), bodové ohodnocení bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem zvýšeno na dvojnásobek, čemuž odpovídá zvýšení i v projednávané věci. Finální částky dosahují odlišné výše (v případě řešeném Nejvyšším soudem se jednalo o náhradu v částce [částka], kdežto v případě žalobce jde o náhradu v plné výši [částka]). V daném případě považuje odvolací soud finální částku odškodnění s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života za přiměřenou s ohledem k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady. Nelze také pominout, že úraz řešený v odkazovaném judikátu Nejvyššího soudu se stal v roce [rok], kdežto úraz žalobce o deset let později, v mezidobí se také snížila hodnota peněz (inflace).

9. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci vedle částky [částka] další částku [částka] jako věcně správný dle § 219 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen („o. s. ř.“) potvrdil, včetně správného výroku pod bodem IV o povinnosti žalované zaplatit ČR soudní poplatek ze žaloby (§ 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když i výše soudního poplatku byla okresním soudem stanovena správně).

10. Zároveň odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil v napadené části výroku pod bodem I, pokud vedle úroku z prodlení jdoucího od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % z částky [částka] byl žalobci přiznán i úrok z prodlení ve stejné výši a za stejnou dobu z částky [částka]. Zjednodušeně řečeno žalobce má vůči žalované nárok na úrok z prodlení z celkové částky [částka], což je 50 % ze základního bodového ohodnocení bolestného stanoveného znalkyní. Odvolatelky složitě dovozovaly důvody, pro něž by žalobce měl mít nárok na úrok z prodlení jen z částky [částka] a nikoli již z částky [částka]. Poukazovaly na to, že předžalobní výzva i žaloba zněly na částku [částka] vypočtenou jako bolestné [částka] stanovené lékařským posudkem [jméno FO] č. [hodnota], a dále navýšené o 100 % podle § 7 odst. 3 náhradové vyhlášky. Až v průběhu řízení zpracovala [jméno FO] znalecký posudek č. [hodnota], v němž opravila chyby v původním lékařském posudku. Dovozovaly, že tyto chyby jdou k tíži žalobce, a tudíž ohledně částky [částka] představující rozdíl mezi bodovým hodnocením v původním lékařském posudku a následném znaleckém posudku nemohla být žalovaná v prodlení dříve, než v přiměřené lhůtě od doručení znaleckého posudku č. [hodnota]. Odvolací soud argumentaci odvolatelek k otázce, s jakou částí bolestného ve výši základního bodového ohodnocení je žalovaná maximálně v prodlení, nesdílí. Podstatné pro toto posouzení je, že se žalovaná dostala do prodlení s plněním dluhu z titulu imateriální újmy (újmy na zdraví žalobce), přičemž žalobce nárok řádně uplatnil a vyčíslil v žalobě a před tím ve výzvě k plnění ze dne [datum], podle které žádal úhradu specifikované částky [částka] do [datum]. Není důvod pro to, aby v rámci posuzování prodlení ve smyslu § 1970 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud odlišoval, jaká část plnění vyjádřeného v penězích byla žalobcem původně v žalobě uplatněna jako odškodnění bolestného v základním bodovém ohodnocení s promítnutím podílu žalobce na způsobení škody, a aby dokonce zohledňoval tu skutečnost, že při vymezení rozsahu škody žalobce vycházel z nesprávného odborného ohodnocení (což bylo zjištěno později v průběhu řízení). Na prodlení dlužníka ve vztahu k výši nároku je třeba v daném případě nahlížet obdobně jako na promlčení nároku. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 240/2023).

11. Naopak odvolatelkám je třeba přisvědčit, že žalobce nemá nárok na úroky z prodlení z částky, která představuje mimořádné navýšení bolestného, představující další částku [částka]. Vzhledem k tomu, že povinnost k plnění zvýšené náhrady za bolestné podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. může být uložena jen soudním rozhodnutím, právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení dlužníka. Takový závěr již dříve dovodila soudní praxe, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 968/2008, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, nebo ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1444/2005 (přestože je v těchto rozhodnutích problematika vzniku nároku řešena ve vztahu k náhradě za ztížení společenského uplatnění, totožné závěry se uplatní i ve vztahu k náhradě za bolestné). S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku pod bodem I, pokud jím žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % z další částky [částka] jdoucí od [datum] do zaplacení.

12. Jelikož byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, musel odvolací soud v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem, a to o nákladech mezi účastníky řízení a o nákladech placených státem. V souzené věci žalobce požadoval přiznání veškerých nákladů, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložil, přičemž se dovolával aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že přiznané plnění je závislé na úvaze soudu a na znaleckém posudku. Odvolací soud se s názorem žalobce neztotožňuje. V dané věci byl učiněn závěr o spoluzavinění žalobce na vzniku újmy, a to v rozsahu 50 %. Rozhodnutí o míře spoluzavinění poškozeného je posouzením základu nároku, nikoli posouzením jen výše nároku podle úvahy soudu či znaleckého posudku, proto pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nepřichází v úvahu aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 sp. zn. 25 Cdo 853/20215). Každý z účastníků měl ve věci úspěch jen částečný, proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce se v tomto řízení domáhal zaplacení celkem částky [částka], rozsudkem mu bylo přiznáno plnění ve výši [částka], tj. měl úspěch v rozsahu 62 %, žaloba byla zamítnuta co do částky [částka], tj. neúspěch v rozsahu 38 % (neúspěch žalobce je úspěchem žalované). Žalobce tak má vůči žalované a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů v rozsahu 24 % (62 % - 38 %). Odvolatelky se pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení domáhaly aplikace ust. § 150 o. s. ř. Poukazovaly na to, že žalobce je více úspěšný pouze z toho důvodu, že žalobou požadoval jistinu ve výši [částka], a to pouze v důsledku chyby v lékařském posudku v jeho neprospěch, z něhož při podání žaloby vycházel. Kdyby měl k datu podání žaloby k dispozici opravené hodnocení [jméno FO], žaloval by na jistině [částka] a pak by úspěch a neúspěch žalobce a žalované byl stejný (každý by měl úspěch v rozsahu 50 %). Odvolací soud ve skutečnostech tvrzených odvolatelkami nespatřuje důvody hodné zvláštního zřetele, aby odepřel žalobci právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů odpovídající jeho úspěchu ve věci.

13. Žalobce v řízení před okresním soudem účelně vynaložil náklady v celkové částce [částka]. Odměna advokáta za jeden úkon právní služby byla stanovena z tarifní hodnoty [částka] (k tarifní hodnotě v řízení o nemajetkovou újmu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3004/24) a činí podle § 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“) [částka]. Náklady řízení žalobce sestávají z odměny advokáta za 22 úkonů právní služby, náhrady hotových výdajů k těmto úkonům po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrady za ztrátu času na cestě v rozsahu 74 půlhodin po [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT, cestovného osobním automobilem k jednání u okresního soudu dne [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka] a [datum] v částce [částka] a k jednání u krajského soudu dne [datum] v částce [částka], [datum] v částce [částka] a [datum] v částce [částka] a náhrady ve výši [částka], což je žalobcem zaplacená náhrada za opatřený lékařský posudek [jméno FO] (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce má právo na náhradu nákladů v rozsahu 24 %, tj. v částce [částka].

14. Podle poměru úspěchu ve věci bylo v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto také o náhradě nákladů placených v řízení před okresním soudem státem. V dané věci bylo státem uhrazeno znalečné znalci [jméno FO] ve výši [částka] a [částka], znalečné znalkyni [jméno FO], ve výši [částka] a [částka], tj. celkem [částka]. Žalobce měl se svým nárokem neúspěch v rozsahu 38 %, je proto povinen uhradit ČR 38 % těchto nákladů, tj. [částka]. Žalovaná měla neúspěch v rozsahu 62 %, je proto povinna ČR nahradit 62 % těchto nákladů, tj. [částka]. Odvolací soud k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení placených státem (s ohledem na důvody okresního soudu uvedené v odst. 23. odůvodnění rozsudku okresního soudu) ještě dodává, že pro dané rozhodování je bez významu skutečnost, že žalobce je pro toto řízení osvobozen od soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. d/ zák. č. 549/1991 Sb.). Podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. je významné pouze zjištění, že jsou u účastníka povinného k náhradě nákladů řízení předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků na straně žalobce nebyly zjištěny, nebyly žalobcem ani tvrzeny.

15. Žalobce se s úspěchem ubránil odvolání žalované a vedlejší účastnice, má proto vůči nim podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v tomto odvolacím řízení. Jedná se o náklady jeho právního zastoupení v celkové částce [částka]. Tyto náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) v částce [částka] (pro stanovení odměny je vycházeno z tarifní hodnoty [částka]) podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhradu hotových výdajů přináležející k těmto úkonům po [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025, náhradu za ztrátu času v rozsahu 6 započatých půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/19996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 a jízdné ze sídla advokáta do sídla odvolacího soudu a zpět v částce [částka].

16. Lhůta k zaplacení nákladů byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

17. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž je v tomto rozsudku odkazováno jsou dostupné na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz, případně všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná v systému ASPI.