21 Co 404/2024 - 299

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 11. června 2024 č. j. 1 C 104/2023-259 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. st. č. [hodnota] součástí je stavba č.p. [hodnota], a k pozemku parc. č. [hodnota]; obojí v obci [adresa], v katastrálním území [adresa] a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl v částce 500 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se ve své žalobě domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – pozemku p. č. st. [hodnota] jehož součástí je stavba čp. [hodnota] a pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území Horní [adresa], katastrální území Horní [adresa] (dále též jen „nemovitosti“ nebo „pozemky“ nebo „chata“) a navrhl, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví s povinností zaplatit žalované náhradu za spoluvlastnický podíl ve výši 500.000 Kč. Poukázal na výši svého spoluvlastnického podílu v rozsahu třech ideálních čtvrtin. Žalovaná navrhla, aby byly nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Uvedla, že nemovitosti vlastní a užívá její rodina již desítky let a oproti tomu žalobce nemovitosti pouze několikrát navštívil. Nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce by byly z důvodů faktických i právních vad pro něho téměř neuživatelné. Neměl by přístup k užitkové a pitné vodě, neboť ke studánce se lze dostat pouze přes sousední pozemky, vznikl by nedostatek přístupové a příjezdové cesty. Odpadní jímka leží minimálně z poloviny na pozemku p. č. [hodnota], který je ve spoluvlastnictví matky žalované v rozsahu tří čtvrtin a žalované v rozsahu jedné čtvrtiny. Tento pozemek je využíván jako příjezdová cesta, nachází se na něm studna a je na něj také odváděna i odpadní voda. Tyto hlediska by měla převážit nad výší spoluvlastnického podílu žalobce. Žalobce namítl, že kritéria uplatněná žalovanou nejsou příliš relevantní, oba účastníci využívají nemovitosti za účelem rekreace. Otázka komfortu užívání není relevantní vůbec. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí, žalobce v rozsahu tří čtvrtin a žalovaná v rozsahu jedné čtvrtiny. Žalobce spoluvlastnický podíl nabyl kupní smlouvou ze dne 15. 8. 2022 od prodávající [tituly před jménem] [jméno FO]. Obvyklá cena nemovitostí činí 2.350.000 Kč. Pozemky sousedí s pozemkem p. č. [hodnota], jehož spoluvlastníky jsou žalovaná v rozsahu jedné čtvrtiny a její matka [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], v rozsahu třech čtvrtin. Okresní soud věc posoudil podle § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že spoluvlastnictví lze zrušit. Jde o případ, kdy lze společnou věc přikázat jednomu ze spoluvlastníků za náhradu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Zdůraznil, že přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků záleží na úvaze soudu, která by měla vycházet z kritérií respektujících základní principy soukromého práva (§ 3 a násl. o. z.). Zejména se soud má zabývat výší podílů a účelným využitím věci, ale jeho rozhodnutí může vycházet i z jiných kritérií. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že k výši spoluvlastnického podílu musí soud při rozhodování přihlížet (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení sp. zn. 22 Cdo 4178/2015). Hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). I když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2724/18 sp. zn. II. ÚS 1712/19). Z této rozhodovací praxe tedy vyplývá, že měly-li by být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalované jako menšinové spoluvlastnice, musely by být pro to dány závažné a velmi přesvědčivé důvody. Pokud žalovaná argumentovala historickou rodinnou a citovou vazbou, pak judikatura dovozuje, že tato kritéria jsou v porovnání s jinými kritérii (zejména právě kritériem velikosti podílu atd.) spíše okrajová a použitelná zejména v těch případech, ve kterých ostatní významnější kritéria vyznívají pro účastníky rovnocenně (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1575/2021). Zpravidla toto kritérium může být rozhodující v případech, kdy jsou podíly spoluvlastníků stejné a rovnocenně vyznívají i ostatní kritéria (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). To platí i pro citovou vazbu k předmětu spoluvlastnictví (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). V projednávané věci kritérium velikosti spoluvlastnického podílu vyznívalo ve prospěch žalobce a kritérium účelného využití věci ve prospěch žalované. Pokud okresní soud tato hlediska porovnal, dospěl k závěru, že účelnější využití věci žalovanou není natolik závažné, aby vedlo k přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví jako výrazně menšinovému spoluvlastníku. Pokud žalovaná namítla propojenost nemovitostí se sousedním pozemkem p. č. [hodnota] tak v prvé řadě je žalovaná pouze jeho menšinovým spoluvlastníkem. Matka se stala spoluvlastnicí pozemku až od roku 2003 a do té doby a poté opět od doby, kdy matka žalované přestala být spoluvlastnicí chaty do doby, kdy se spoluvlastníkem stala žalovaná, tj. od roku 2015 do roku 2023 byla chata užívána bez tohoto pozemku. Nelze tedy hovořit o funkčním celku zmíněných nemovitostí. Přístup k nemovitosti má žalobce zajištěn na základě nájemní smlouvy (s možností zřídit i věcně právní titul) a dále přes sousední pozemek p. č. [hodnota]. Přístup k pitné či užitkové vodě má sice pohodlnější žalovaná, na jejímž pozemku je studna, nicméně tato okolnost nečiní chatu pro žalobce neuživatelnou. To konstatoval v předcházejícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k chatě již Krajský soud v [adresa] v rozsudku sp. zn. [spisová značka]. Tehdy byly soudu známy i ostatní okolnosti uplatněné žalovanou, přičemž závažné důvody pro přikázáni věci menšinovému spoluvlastníkovi v nich odvolacím soudem spatřovány nebyly. Stejně je posuzuje i soud v tomto řízení. Spor vedený o jímku odpadní vody je sice předvídán, ale předvídat nelze jeho výsledek. Tím může být i zřízení věcného břemene žalobce k této jímce. V řízení pak nadto byly prokázány i další alternativy řešení likvidace odpadní vody z chaty. Okresní soud proto podílové spoluvlastnictví účastníků zrušil, nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce za náhradu ve výši 500.000 Kč a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Okresnímu soudu vytýkala, že nesprávně posoudil kritéria důležitá pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků a v rozporu s ustálenou judikaturou se přiklonil jen ke kritérii velikosti podílu. V řízení nebyla uspokojivě vyřešena otázka nové jímky odpadních vod. Tedy jinými slovy řečeno, zda je realizace nové jímky odpadních vod stavebně technicky proveditelná. Jedinou možností tedy zůstane zřízení věcného břemene na pozemku žalované ve prospěch žalobce. Okresní soud nedostatečně přihlédl k citovým a historickým rodinným vazbám žalované k nemovitostem. Okresní soud nedocenil kritéria ve prospěch žalované, tedy účelné využití nemovitostí. Toto kritérium svědčí jednoznačně ve prospěch žalované s ohledem na spoluvlastnictví sousedního pozemku p. č. [hodnota] a za současného stavu žalobce nemůže nemovitosti užívat vůbec z důvodu neexistence řešení likvidace odpadních vod, které odtékají na tento pozemek, nemožnosti příjezdu k chatě a neexistenci vlastního zdroje pitné ani užitkové vody. Přikázáním nemovitosti žalobci dojde k zásadnímu vyhrocení sousedských sporů. Žalobce bez použití pozemku p. č. [hodnota] nemůže ani vstoupit do svého sklepa. Okresní soud nesprávně zjistil, že chata byla v minulosti využívána bez sousedního pozemku p. č. [hodnota], neboť tak tomu prakticky nikdy v historii nebylo a ani být nemohlo. Okresní soud nesprávně uzavřel, že nemovitosti netvoří funkční celek. Účelné využití žalobcem tedy v tuto chvíli neexistuje. Hranice mezi pozemky jsou sporné a o jejich průběhu je vedeno řízení. Ve skutečnosti tak odpadní jímka neleží pouze zčásti, ale zcela na pozemku p. č. [hodnota] Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení a nebo aby rozsudek okresního soudu změnil tak, že nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví žalované.

4. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Namítl, že v něm žalovaná odkazuje na zákonná ustanovení bez ohledu na jejich vazbu k projednávané věci. Okresní soud nepřihlédl pouze k velikosti spoluvlastnických podílů, ale z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že vzal v úvahu celou řadu dalších kritérií. Okresní soud se řádně vypořádal s námitkami žalované, že žalobce nebude moci nemovitosti řádně užívat.

5. Zástupce žalobce a žalovaná na jednání před odvolacím soudem odkázali na svá písemná podání. Zástupce žalobce navrhl, aby odvolací soud v případě úspěchu žalobce v odvolacím řízení rozhodl i o povinnosti žalované nahradit mu náklady tohoto odvolacího řízení.

6. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud odkazuje na jeho odůvodnění a jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalované dodává následující.

8. Pokud žalovaná namítala, že okresní soud neprovedl další důkazy, pak platí, že o tom, které důkazy budou v řízení provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Tento odvolací důvod by mohl být významný pouze tehdy, pokud by bez těchto důkazů zůstal skutkový stav neúplný (viz § 205 odst. 2 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Jinými slovy to znamená tehdy, pokud by přes návrh žalované okresní soud neprovedl důkazy k prokázání konkrétních skutečností, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo.

9. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

10. Podle § 1147 věta první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

11. V řízení žádných z účastníků netvrdil skutečnosti, které by mohly odůvodnit zamítnutí žaloby. Nebyly ani tvrzeny, natož prokázány skutečnosti, které by svědčily o tom, že je (dobře) možné rozdělení společné věci (nemovitostí) a okresní soud proto vyšel správně z toho, že jsou dány podmínky pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí za přiměřenou náhradu jednomu z účastníků jako spoluvlastníků ve smyslu § 1147 o. z. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že nešlo ani o případ, kdy by nemovitosti nechtěl žádný ze spoluvlastníků (§ 1147 věta druhá o. z.) a naopak oba účastníci jevili o nemovitosti vážný zájem a každý z nich navrhoval, aby právě jemu byly přikázány. Okresní soud se proto v řízení nadále zabýval hodnocením kritérií významných pro rozhodnutí, kterému z účastníků mají být přikázány.

12. Okresní soud jako nejvýznamnější posoudil hledisko velikosti spoluvlastnického podílu, které svědčí žalobci, neboť je vlastníkem podílu (§ 1121 o. z.) v rozsahu tří čtvrtin (§ 1122 o. z.) a odkázal v tomto směru na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud předně na jeho odůvodnění pouze odkazuje a jen dodává následující. Nejvyšší soud se od této své rozhodovací praxe neodchyluje ani aktuálně a například ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 972/2023 opětovně konstatoval, že hledisko velikosti podílů představuje kritérium poměrně významné (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). A i když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, sp. zn. 22 Cdo 367/2017, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2724/18, sp. zn. II. ÚS 1712/19). Má-li být tedy v konkrétním případě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázána do výlučného vlastnictví výrazně menšinového spoluvlastníka (jako v tomto případě), musejí být pro takové řešení dány závažné a velmi přesvědčivé důvody.

13. Odvolací soud „nově“ v této souvislosti uvádí, že nepřehlížel vývoj této judikatury Nejvyššího soudu tím směrem, že Nejvyšší soud ke shora uvedenému dodal, že není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Nejde ovšem zřetelně vůbec o žádný odklon od dosavadní judikatury přiznávající velikosti spoluvlastnického podílu zásadní význam. Možnost přikázat věc menšinovému spoluvlastníkovi totiž nevylučovala ani judikatura dosavadní a shora citovaná. Současně ovšem již tenkrát zdůrazňovala, že se tak může stát jedině tehdy, pokud jsou pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody. Velikost spoluvlastnického podílu tedy není hlediskem, které by bylo samo o sobě absolutně rozhodujícím. Tyto principy respektoval i okresní soud a (dostatečně) se zabýval i hledisky dalšími a svědčícími ve prospěch přikázání nemovitostí žalované a hodnotil, zda svým významem nepřeváží hledisko velikosti podílu žalobce. Jeho úvahy a závěry odvolací soud nepovažuje za nedostatečně odůvodněné nebo za nepřiměřené (viz například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Odvolací soud se tak ve shodě se soudem prvního stupně přiklonil k přikázání nemovitostí žalobci a pokud jde o hlediska uplatněná na svůj prospěch žalovanou dodává nad rámec odůvodnění okresního soudu následující.

14. Hledisko historické a citové vazby představuje kritérium pouze doplňkové (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 972/2023, usnesení sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Toto kritérium je pak rozhodující zejména v případech, kdy jsou podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, neboť sice oba účastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady, ale jejich podíly nejsou stejné.

15. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti z důvodu přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nemusí být zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 64/2008, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1993/09). Jinými slovy a stručně řečeno žádné z kritérií a žádná ze skutečností není apriori a paušálně z úvahy soudu vyloučena. Nejvyšší soud například ve svém rozsudku 22 Cdo 1450/2015 tak připomněl, že soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat vedle výše podílu spoluvlastníků, účelným využitím věci s tím, že uvedené platí v zásadě i v poměrech o. z. a soud i za této nové právní úpravy musí nadále přihlížet k účelnému využití společné věci. Od těchto závěrů se pak Nejvyšší soud neodchyloval ani ve svých dalších rozhodnutích (viz např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1114/2016). Okresní soud se právě v projednávané věci hlediskem dalšího účelného využití nemovitostí zabýval.

16. Žalovaná namítala, že toto hledisko výrazně svědčí v její prospěch a naopak v neprospěch žalobce jako budoucího výlučného vlastníka nemovitostí (chaty). Vycházela přitom především z „nesporné“ skutečnosti, že je spoluvlastnicí sousedního pozemku p. č. [hodnota] jenž je funkčně s chatou a pozemky, jež jsou vypořádávány, z více důvodů spjat. Pokud by byly tedy nemovitosti přikázány do jejího spoluvlastnictví, reálné i právní potíže vzniklé rozdělením tohoto - podle jejího názoru funkčního celku, by odpadly. Naopak při přikázání nemovitostí žalobci se tyto potíže reálně projeví a projevovat budou a k tomu je třeba přihlédnout při úvaze o dalším účelném využití společných nemovitostí. Odvolací soud i v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu a na doplnění a k jednotlivým důvodům uplatněným žalovanou dodává následující.

17. Odvolací soud má primárně za to, že pokud žalovaná používá ve své argumentaci pojem „funkční celek“ resp. „funkční souvislost“, pak v rámci úvah komu z podílových spoluvlastníků má být společná věc přikázána, nelze aplikovat mechanicky tzv. „areálovou judikaturu“ týkající se rozhodovací praxe soudů při bezúplatných převodech zemědělských pozemků ve vlastnictví státu (viz § 10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb. o státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů) nebo ve věcech restitučních. Je tomu tak proto, že podstata zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům ve smyslu § 1147 je zcela odlišná, než je tomu v případě restitučních či bezúplatných převodů pozemků ve vlastnictví státu. Hodnocení konkrétních okolností každé věci tak zůstává zcela na soudu a jediným kritickým hlediskem je to, zda je úvaha soudu řádně odůvodněná a není nepřiměřená (viz judikatura shora).

18. K jednotlivým skutečnostem, které žalovaná uplatnila na svůj prospěch z hlediska účelného využití věci, tak odvolací soud nad rámec odůvodnění rozsudku okresního soudu uvádí následující.

19. Pro všechny skutečnosti tvrzené žalovanou platí, že nejde o překážky, které by absolutně vylučovaly žalobce z obvyklého užívání věci nebo podstatně snižovaly hodnotu společných nemovitostí. Tím není zejména okolnost přístupu žalobce do sklepa či převis střechy chaty nad pozemkem p. č. [hodnota].

20. Zásobování chaty pitnou a užitkovou vodou je zcela na budoucím uživateli a není nezbytně vázáno pouze na jediný zdroj vody, jež se má nacházet právě na pozemku p. č. [hodnota].

21. Žalobce prokázal, že má na základě nájemní smlouvy k sousednímu pozemku p. č. [hodnota] zajištěn přístup k chatě a vlastník sousedního pozemku Krkonošský národní park vyjádřil ochotu uzavřít se žalobcem smlouvu o věcném břemeni, jehož obsahem by bylo právo žalobce užít zatížený pozemek k chůzi a cestě k chatě. Rovněž vlastníci dalšího sousedního pozemku p. č. [hodnota] připouštějí, aby žalobce jejich pozemek používal jako cestu k chatě a nevylučují ani možnost zřízení práva takového věcného břemene ve prospěch žalobce. K tomu odvolací soud připomíná, že aktuálně se přitom zcela zřetelně za práva vlastníků s nedostatečným přístupem staví i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3045/23 ze dne 20. 11. 2024 a konstatuje, že za situace, kdy stát po desítky toleroval vznik takových majetkových poměrů, kdy jsou v důsledku historického právního vývoje stavby stojící na cizím pozemku – nezřídka s nedostačeným přístupem – velmi častým jevem, je nespravedlivé, jestliže nyní neproporcionálně odpírá vlastníkům nemovitostí s nedostatečným přístupem ochranu vlastnického práva prostřednictvím zřízení věcného břemene nezbytné cesty.

22. Z výsledku dokazování pak není možný závěr, že by bylo technicky vyloučené vybudovat u chaty jinou odpadní jímku a i kdyby měla být používána stávající, nejde o stav, který by byl právně neřešitelný (např. zřízením práva věcného břemene) a který by byl nyní natolik významný, aby hledisko výše podílu žalobce převážil.

23. Odvolací soud současně nemohl přehlédnout, že ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem soudy již (byť ve vztahu k jiným účastníkům – právním předchůdcům účastníků nynějších) rozhodovaly. Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka] ve věci žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], proti žalovaným [tituly před jménem] [jméno FO] (právní předchůdkyni žalobce) a [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], (právnímu předchůdci žalované) změnil rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [spisová značka] tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalovaných tak, že podíl [tituly před jménem] [jméno FO] činí tři ideální čtvrtiny z celku a podíl [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], činí jednu ideální čtvrtinu z celku. Již v tomto řízení byly (tehdejší žalobkyní) uplatněny skutečnosti, kterými nyní argumentuje na svůj prospěch žalovaná. Odvolací soud se k nim (na úkor tehdejší žalobkyně a již tehdy vlastnice pozemku p. č. [hodnota]) vyjádřil tak, že tyto okolnosti nejsou natolik podstatnými, aby převážily nad výrazně větším spoluvlastnickým podílem žalovaných. Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] č. j. [spisová značka] odmítl dovolání podané proti tomuto rozsudku tehdejší žalobkyní a úvahy odvolacího soudu neshledal zjevně nepřiměřenými a konstatoval, že chatu lze užívat i bez pozemku p. č. [hodnota] tak, jako dříve, byť méně komfortně. V projednávané věci tak nabývá významu zásada legitimního očekávání zakotvená v občanském právu v § 13 o. z. podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje. V projednávané věci nadto nejde pouze o případ shodný či podobný, ale o případ totožný. V tomto řízení přitom nevyšly najevo oproti původnímu soudnímu řízení žádné nové skutečnosti, které by odůvodnily odchylku od tohoto právního názoru, kterou by mohl nyní soud ve smyslu § 13, část věty za středníkem o. z. přesvědčivě vysvětlit. Nicméně i v tomto řízení soudy obou stupňů argumentaci žalované tímto směrem pozornost věnovaly a na pouhý odkaz na předcházející řízení se neomezily.

24. Shora označený rozsudek odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]) je pak třeba vnímat i z pohledu historického vývoje a právního nástupnictví ve vlastnictví jednotlivých podílů a jejich velikostí. Právní předchůdkyně žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] se nejenže na základě tohoto rozsudku stala vlastnicí podílu v rozsahu tří čtvrtin, ale i před tímto vypořádáním byla vlastnicí největšího podílu v rozsahu jedné poloviny, přičemž tehdejší žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], byla vlastnicí podílu v rozsahu toliko jedné čtvrtiny a takový podíl náležel i právnímu předchůdci žalované [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Nelze tak přehlédnout zřetelnou historickou kontinuitu velikosti podílů právních předchůdců účastníků, kdy dokonce ještě před minulým vypořádáním náležel právní předchůdkyni žalobce větší podíl, než právnímu předchůdci žalované.

25. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení.

26. Odvolací soud proto ze všech těchto důvodů rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

27. Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, vycházeje z judikatury Ústavního soudu (viz naposledy např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22), podle které zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. judicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chování ztěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí nebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého účastníka. Odvolací soud v tomto odvolacím řízení nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalobci ve smyslu kritérií vyplývajících ze shora citované judikatury Ústavního soudu. Oba účastníci v řízení postupovali efektivně a racionálně a způsobem, který odpovídá slušnému užívání procesních práv a férově hájili svá stanoviska. Žádný z účastníků v řízení nevystupoval pouze s cílem způsobit druhému účastníkovi újmu nebo jej jinak poškodit, aniž by ve skutečnosti sledoval cíl a účel vypořádání.

Poučení