21 CO 46/2022 - 351

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady škody a bezdůvodného obohacení k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 12. 2021 č. j. 15 C 160/2021-294 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma nenapadeného výroku pod bodem II v části výroku pod bodem I, pokud jím žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 24 952 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 18 490 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % z částky 956 Kč od 11. 10. 2020 do 14. 9. 2021 a ve výši 8,25 % z částky 5 506 Kč od 15. 9. 2021 do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu výroku pod bodem I se rozsudek okresního soudu mění takto: Žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni dalších 1 496 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem v částce 3 150,60 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 2 345,50 Kč vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 448 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 908 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 995 Kč od 11. 10. 2020 do 14. 9. 2021 a ve výši 8,25 % ročně z částky 6 540 Kč od 15 9. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 26 448 Kč od 11. 11. 2019 do 10. 3. 2020, ve výši 10 % ročně z částky 6 540 Kč od 11. 3. 2020 do 10. 10. 2020, ve výši 8,25 % ročně z částky 5 545 Kč od 11. 10. 2020 do 14. 9. 2021 a ve výši 1,75 % ročně z částky 6 540 Kč od 11. 10. 2020 do zaplacení (výrok II) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 597,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III) a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Okresní soud projednával žalobu, kterou žalobkyně podala u soudu dne 30. 10. 2020 a po jejím rozšíření, které bylo připuštěno usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 9. 2021 č. j. 15C 160/2021-138 a právní moci nabylo dne 4. 10. 2021, se domáhala proti žalovanému zaplacení celkem částky 26 448 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku parc. [číslo] rozestavěného domu nyní bez č. p. (dříve označeného [číslo]), stojícího na pozemku parc. [číslo] dosud nezapsaného v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, vše v k. ú. [obec] v době od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019. Žalobkyně se již v řízení vedeném Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 12 C 25/2019 mimo jiné domáhala rovněž vydání bezdůvodného obohacení, které na její úkor získal žalovaný užíváním stejných nemovitostí avšak v předcházejícím období od 1. 6. 2018 do 30. 4. 2019. V uvedeném řízení byl zpracován znalecký posudek [číslo] ze dne 9. 4. 2021 znalce [jméno] [příjmení]. Znalec ve zpracovaném posudku určil tržní hodnotu ročního nájmu pozemku a tržní hodnotu ročního nájmu rodinného domu. Ze závěrů uvedeného posudku vychází žalobkyně při nově provedeném vyčíslení svého žalobního požadavku a žádá, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat získané bezdůvodné obohacení za období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 (6 měsíců a 10 dnů), které vyčíslila částkou 8 343,40 Kč za užívání pozemku (při posudkem stanovené tržní hodnotě ročního nájmu 15 820 Kč) a částkou 18 105,58 Kč (při posudkem stanovené tržní hodnotě ročního nájmu 49 043 Kč se snížením o 30 %) za užívání rozestavěného domu, vše s úrokem z prodlení od 11. 11. 2019. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal, že žalobkyně není vlastníkem předmětného pozemku, neboť darovací smlouva ze dne 4. 6. 1970, kterou měla žalobkyně pozemek [parcelní číslo] nabýt do svého vlastnictví, je neplatná, protože svým obsahem a účelem obcházela zákon, když dle tehdy platných právních předpisů byl převod nezastavěného pozemku možný výlučně mezi příbuznými v řadě přímé, což smluvní strany nebyly. I kdyby se žalobkyně stala vlastnicí daného pozemku, žalovaný vlastnické právo k tomuto vydržel, neboť nemovitost užíval po dobu delší než 10 let. Dále žalovaný namítal, že za situace, kdy není stavba zkolaudována a její užívání stavební zákon zakazuje, není možné požadovat bezdůvodné obohacení, jelikož žádné nevzniklo. Nesouhlasil ani s konstrukcí výpočtu nároku žalobkyně dle znaleckého posudku [titul] [příjmení], kdy tento počítá s celou výměrou pozemku [číslo] současně s užíváním stavby, což ve svém důsledku znamená, že v části pozemku zastaveného stavbou je bezdůvodné obohacení požadováno duplicitně. Další námitka žalovaného směřovala proti požadovanému úroku z prodlení, resp. počátku doby prodlení žalovaného, které dle názoru žalovaného začíná běžet až po doručení výzvy. Žalovaný rovněž namítal zjevné zneužití práva, spočívají v tom, že stavba bez č. p./č. e. (dříve s [číslo]) je v rozporu se stavebním povolením a to výlučně přičiněním žalobkyně, žalobkyně stavebnímu úřadu nedokládá to, co by doložit měla, stavební úřad nekoná, ač by konat měl i poté, co ho k tomu vyzýval sám žalovaný. Navrhl proto, aby žaloba byla jako nedůvodná zcela zamítnuta. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek] a k. ú. [obec] u [obec], na LV [číslo] dále rozestavěného domu v současné době bez č. p. (dříve označen [číslo]) dosud nezapsaného v katastru nemovitostí a stojícího na pozemku parc. [číslo] vše v obci [obec] a k. ú. [obec] u [obec]. Předmětný pozemek nabyla žalobkyně do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970, která byla sepsána formou notářského zápisu pod sp. zn. NZ 308/70- 257/70 a registrována Státním notářstvím v [obec] dne 5. 6. 1970 pod R I. 306/70. Rozestavěnou stavbu žalobkyně nabyla do svého vlastnictví na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě č. j. 10 E 4/2009-446 ze dne 9. 5. 2018 o udělení příklepu, které bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 169/2018-455 ze dne 29. 6. 2018, které nabylo právní moci dne 23. 7. 2018. K námitkám žalovaného okresní soud uvedl, že otázka vlastnictví pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] byla podrobně řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 243/2018 o vyklizení žalovaného z uvedeného pozemku a na něm stojícího rozestavěného rodinného domu. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 4. 2019 č. j. 15 C 243/2018-106 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2019 č. j. 17 Co 129/2019-156, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2019. V tomto řízení soudy dospěly k závěru, že žalobkyně předmětnou nemovitost nabyla do svého vlastnictví darovací smlouvou ze dne 4. 6. 1970. Dále soud dospěl k závěru, že žalobkyně je výlučným vlastníkem rozestavěného domu nyní bez č. p. (dříve [číslo]) na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] a to na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě č. j. 10 E 4/2009-446 ze dne 9. 5. 2018 o udělení příklepu, které bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 169/2018-455 ze dne 29. 6. 2018, které nabylo právní moci dne 23. 7. 2018. Okresní soud se ve zmiňovaném rozsudku podrobně vypořádal se všemi námitkami žalovaného stran neplatnosti darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970, které měly vést ke zpochybnění vlastnického práva žalobkyně, a upozornil zejména na skutečnost, že problémem platnosti darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970 se opakovaně a velmi podrobně již v minulosti soudy zabývaly; k tomu poukázal např. na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1998 č. j. 18 Co 8/98-188, který jako odvolací soud rozhodoval o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a který s ohledem na charakter pozemku uzavřel, že tento pozemek je ve výlučném vlastnictví žalobkyně; dále na závěry, ke kterým dospěl Okresní soud v Náchodě v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 230/2013 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 30 Cdo 4464/2014. Protože ze stávajícího řízení nevyplynuly a ani žalovaným nebyly uplatněny žádné nové skutečnosti, na jejichž základě by se měl soud odchýlit od dříve přijatých závěrů, odkázal soud plně na odůvodnění rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 15 C 243/2018. Z úřední činnosti je pak rovněž soudu známo, že v dané věci bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2020, č. j. 22 Cdo 866/2020-216 odmítnuto dovolání žalovaného a usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1998/20 ze dne 13. 10. 2020 zamítnuta ústavní stížnost žalovaného. Soudy se v minulosti rovněž opakovaně zabývaly námitkou vydržení předmětného pozemku žalovaným a uzavřely, že žalovaný nemohl vlastnické právo vydržet z důvodu absence dobré víry. Již v době převodu předmětného pozemku byla dle tehdy platných a účinných právních předpisů pro platnost veškerých úkonů ohledně nemovitostí předepsána písemná forma. Žalovaný nemohl pouze na základě listin, na které i v současné době poukazuje (např. rozhodnutí ze dne 13. 5. 1970, kde je označován jako stavebník, nebo prohlášení manželů [příjmení]), nabýt objektivně přesvědčení, že se stal vlastníkem, popř. spoluvlastníkem, předmětného pozemku. V podrobnostech okresní soud odkázal na odůvodnění rozsudku vydaného ve věci Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 15 C 243/2018 případně na důkazy provedené ve věci sp. zn. 11 C 57/96. Rovněž poukázal na skutečnost, že z úřední činnosti je mu známo, že u Okresního soudu v Náchodě bylo pod sp. zn. 6 C 104/2006 vedeno řízení ve věci žaloby [jméno] [příjmení] proti [jméno] [příjmení], kterou se domáhal určení, že je na základě vydržení vlastníkem parcely [číslo] v k. ú. [obec] u [obec]. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 6 C 104/2006-75, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2007. Za důvodnou nepovažoval soud ani námitku žalovaného, že se ze strany žalobkyně jedná o zjevné zneužití práva. Zde okresní soud poukázal na rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 C 362/2018-238, v němž se soud již s danou námitkou podrobně vypořádal a vzal za prokázané, že žalobkyně poté, co nabyla předmětnou nemovitost do svého výlučného vlastnictví, začala podnikat kroky k tomu, aby jí příslušným stavebním úřadem bylo uděleno dodatečné stavební povolení. Se závěry, ke kterým dospěl Okresní soud v Náchodě ve věci sp. zn. 15 C 362/2018, se i nyní soud plně ztotožňuje s tím, že ani v současné době nelze žalobu hodnotit jako šikanózní či zneužívající práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Nic totiž nenasvědčuje, že by primárním cílem jejího podání bylo něco jiného, než k čemu svou podstatou směřuje, totiž dosáhnout vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy žalovaný dlouhodobě užíval nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně bez jakéhokoli právního důvodu. S ohledem na výše uvedené okresní soud uzavřel, že žalovanému nesvědčí k předmětným nemovitostem (rozestavěné stavbě ani k pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec]) vlastnické ani jiné právo, které by ho opravňovalo předmětné nemovitosti užívat. Žalovaný je přesto fakticky v období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 užíval a vzniklo mu bezdůvodné obohacení, za které je povinen poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu. Za užívání pozemku parc. [číslo] byla peněžitá náhrada v souladu s konstantní judikaturou vyčíslena dle znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení], podle kterého činilo obvyklé nájemné za užívání obdobného pozemku v daném místě a čase 15 820 Kč za rok. Za rozhodné období má tedy žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 343,40 Kč. Rovněž výše peněžité náhrady za užívání rozestavěného domu vychází ze znaleckého posudku znalce [písmeno]. [příjmení], který ji kvantifikoval podle ceny nemovitosti, neboť nebylo možno najít obdobné nemovitosti pro porovnání výše nájemného. Znalec přitom zohlednil aktuální stav nemovitosti s tím, že obvyklé nájemné je třeba s ohledem na absenci kolaudace snížit o 20 – 30 %. Z posudku vyplývá, že roční nájemné v r. 2019 činilo 49 043 Kč; což za rozhodné období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 představuje 25 865,13 Kč. Po snížení této částky o 30 % z důvodu absence kolaudace činí bezdůvodné obohacení žalovaného za užívání domu částku 18 105,58 Kč. V této souvislosti soud jako nedůvodnou hodnotil námitku žalovaného, že není možné požadovat bezdůvodné obohacení za situace, kdy stavba není zkolaudována a její užívání stavební zákon zakazuje. Soud v tomto směru vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, která uvádí, že vzniku ani kvantifikaci bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu či z neplatného právního důvodu nikterak nebrání sama o sobě okolnost, že užívaná nemovitost nebyla zkolaudována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014 či rozsudek ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). V dané věci byl dům v r. 2019 pronajímatelný, což vyplývá nejen ze znaleckého posudku, ale i faktického stavu věci, kdy žalovaný v rodinném domě skutečně dlouhodobě bydlel a nemovitost užíval i jinak (skladoval nábytek, stavební materiál, apod.). Na základě shora uvedeného shledal soud žalobu důvodnou a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 26 448 Kč s příslušenstvím. Zde soud shledal důvodnou námitku žalovaného stran počátku doby prodlení, když bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž se dluh stává splatným teprve výzvou k plnění. S ohledem na uvedené, soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení vždy„ pouze“ z částek, které žalobkyně oprávněně požadovala po žalovaném vydat z titulu bezdůvodného obohacení v předžalobních výzvách a změně žaloby. Soud přitom u každého (jednotlivého) prodlení žalovaného vždy vycházel z úrokové sazby odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k (jednotlivému) prodlení žalovaného, zvýšené o 8 procentních bodů. Z tohoto důvodu soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni úroky, jak byly uvedeny ve výroku pod bodem I rozsudku a ve zbývající části požadovaných úroků žalobu ve výroku pod bodem II rozsudku zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a současně rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci řízení byli zcela osvobozeni od placení soudních poplatků.

3. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalovaný, a to proti výrokům pod body I a III. Namítal, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že v předmětném řízení vznesl několik námitek, které byly soudem prvního stupně posouzeny po právní stránce nesprávně. V prvé řadě se jedná o námitku, že žalobkyně není vlastníkem pozemku parc. [číslo] není tedy ve věci aktivně legitimovaná. Připustil, že si je vědom toho, že tato otázka byla opakovaně řešena v předchozích řízeních. Nadále je však přesvědčen, že nebyla vyřešena správně a její posouzení v jiných řízení není pro předmětnou věc závazné. Zopakoval argumentaci přednesenou v průběhu řízení před okresním soudem s tím, že nesouhlasí se závěry vyjádřenými okresním soudem v napadeném rozsudku a domnívá se, že jsou v rozporu s tím, jak Nejvyšší soud obdobné otázky (důkazní sílu veřejných listin) posuzuje v jiných řízeních, např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006, kde Nejvyšší soud uvedl, že„ veřejné listiny potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno.“ Poukazoval na to, že v daném případě je v notářském zápisu o darovací smlouvě ze dne 4. 6. 1970 uvedeno, že jde o stavební parcelu a je nutno presumovat, že notář, který předmětnou darovací smlouvu registroval, postupoval podle ustanovení § 63 odst. l tehdy platného notářského řádu. Charakter veřejné listiny má pak nepochybně i následně vydané stavební povolení, které by jistě vydáno nebylo, pokud by předchozí územní rozhodnutí nebylo pravomocné. Charakter těchto veřejných listin pak ve svých důsledcích znamená to, že se presumuje správnost jejich obsahu. S ohledem na presumpci správnosti veřejných listin tedy, podle názoru žalovaného, měl soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí dospět k závěru, že ke dni uzavření darovací smlouvy muselo jít o nezastavěný stavební pozemek, že žalobkyně není jeho vlastníkem a není k podání žaloby aktivně legitimována. Nesouhlasil s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s jeho námitkou, že on sám se stal vlastníkem pozemku [parcelní číslo] na základě vydržení, a námitky měl rovněž proti určení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. [číslo] rozestavěné stavby rodinného domu. Znalecký posudek znalce [příjmení] považoval za nesprávný a namítal nesprávnost postupu při výpočtu bezdůvodného obohacení, neboť podstatná část pozemku [parcelní číslo] je zastavěna stavbou rozestavěného domu a je tedy vyloučeno, že by žalovaný mohl předmětný pozemek užívat za situace, kdy je zastavěn stavbou ve vlastnictví žalobkyně. Namítal, že při výpočtu bezdůvodného obohacení lze přihlížet maximálně toliko k té části pozemku p. [číslo] která není zastavěna. Nepochybně lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že v běžné praxi jsou pronajímány pozemky s rodinnými domy. Praxe je ovšem v takových případech vždy taková, že se sjednává nájemné jako celek a nerozlišuje se zvlášť nájemné za dům a za pozemek. Ostatně i znalecký posudek znalce [příjmení] jako srovnávací vzorky bere výhradně pozemky nezastavěné, u kterých pak znalec stanovil průměrnou cenu nájemného za 1 m2. V takovém případě však, dle názoru žalovaného, nelze při stanovení výše bezdůvodného obohacení počítat s tou částí pozemku, která je zastavěna stavbou. Pokud by se mělo uvažovat tak, jak činí soud prvního stupně, tedy že se běžně pronajímají stavby spolu s pozemkem, pak by zadání posudku mělo zkoumat obvyklé nájemné za situace, kdy je pronajímána stavba současně s pozemkem, na kterém stojí a který jej obklopuje. Nesprávnost znaleckého posudku spatřoval i v tom, že znalec [příjmení] učinil subjektivní a ničím nepodložený odhad o tom, že absence kolaudace má vliv na snížení ceny nájmu o 20 až 30 %. Namítal, že vzhledem k absenci kolaudace nedošlo ani k „ ochuzení oprávněného subjektu“, které je předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení. Byl si vědom toho, jaké právní názory zaujal Nejvyšší soud mj. v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 17/2014 a 28 Cdo 3105/2020, považoval je však za nesprávné. Trval rovněž na námitce zneužití práva, s níž se okresní soudu, dle jeho mínění, vypořádal nesprávně. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že žalovaný v podaném odvolání předkládá stále stejnou argumentaci a námitky, se kterými se soud prvního stupně podrobně vypořádal v rámci provedeného dokazování a své závěry podrobně popsal a rozebral v odůvodnění napadeného rozsudku. Na závěry učiněné soudem prvního stupně zcela odkázala. Pokud žalovaný dále namítá, že při výpočtu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku by mělo být přihlíženo maximálně k nezastavěné části pozemku, zdůraznila, že výše bezdůvodného obohacení byla vypočtena na základě znaleckého posudku a následně potvrzena soudním rozhodnutím. V případě bezdůvodného obohacení za užívání nezkolaudované stavby rozhodně nelze souhlasit s názorem žalovaného, že jejím užíváním nemohlo žádné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně vzniknout. Sám žalovaný uvedl, že není sporné, že vyklizení nemovitostí, tedy jak pozemku, tak i rozestavěné stavby rodinného domu, proběhlo kolem 10. 11. 2019 a že žalované období je obdobím, kdy žalovaný nemovitosti užíval. Pokud tedy žalovaný nemovitosti dle svého vyjádření užíval, tak z nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně jednoznačně čerpal„ užitek“, který spočíval v možnosti např. skladování věcí v nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně, případně i bydlení žalovaného v těchto nemovitostech, i když stavba domu nebyla dosud zkolaudována, když v předchozích vedených soudních řízeních jednoznačně vyplynulo, že žalovaný užíval rozestavěnou stavbu domu pro potřeby svého bydlení. A logicky stejný užitek, který měl z užívání nemovitostí žalovaný, by mohla mít též žalobkyně, pokud by jí žalovaný svým jednáním v jejím svobodném užívání a nakládání s nemovitostmi nebránil. Jednoznačně tak žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení získal. Žalovaný v předchozích soudních řízeních vždy namítal, že žalobkyně není vlastníkem nemovitostí, namítá to doposud, neustále svým jednáním oddaloval celkové vyřešení věci a nyní tvrdí, že se vůči němu naopak žalobkyně dopouští„ zjevného zneužití práva“. Uvedená námitka žalovaného je zcela nedůvodná. S touto námitkou žalovaného se vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí a žalobkyně se s názorem soudu prvního stupně zcela ztotožnila. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

5. Krajský soud po zjištění, že odvolání je přípustné a bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou (§ 201 a § 204 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vyhlášení předcházelo. Převzal skutková zjištění okresního soudu a doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku a výslechem znalce [jméno] [příjmení]. Dodatkem č. 1 znaleckého posudku č. 3/3668/21 ze dne 13. 4. 2022 vzal odvolací soud za prokázané, že po odečtení výměry zastavěné plochy podle geometrického plánu představuje zbývající část pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] výměru [výměra] a obvyklé roční nájemné za obdobné pozemky činilo v r. 2016 částku 8 762 Kč, v r. 2017 částku 9 735 Kč, v r. 2018 částku 11 358 Kč a v r. 2019 částku 4 327 Kč. Výslechem znalce pak má odvolací soud za prokázané, že pokud znalec v posudku č. 3/3668/21 snížil cenu nájmu u rozestavěné nezkolaudované stavby o 20 % až 30 %, jednalo se o jeho úvahu. Stanovená konečná cena nájmu by měla odpovídat reálnému užitku.

6. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné pouze z části.

7. Pokud se jedná o skutková zjištění a právní závěry okresního soudu k otázkám vlastnictví předmětných nemovitostí žalobkyní a její aktivní legitimace a k námitce vydržení vlastnického práva žalovaným odvolací soud se s těmi závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na úplné a přiléhavé odůvodnění rozsudku okresního soudu. Pouze s ohledem na odvolací námitky žalovaného krajský soud dodává následující:

8. Žalovaný ve svém odvolání zopakoval námitky uplatněné již v řízení před okresním soudem, a to zejména, že žalobkyně není vlastníkem předmětných nemovitostí, které naopak vlastní žalovaný v důsledku vydržení. K těmto námitkám odvolací soud zcela odkazuje na obsáhlé odůvodnění rozsudku okresního soudu, se kterým se zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Uvedenými námitkami se již v minulosti v několika různých řízeních zabývaly soudy všech stupňů a opakovaně přitom dospěly k závěrům, které jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru okresní soud odkázal mimo jiné na rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 31. 7. 1997 č. j. 11 C 57/96-146, podle kterého žalovaný nemohl vlastnické právo vydržet z důvodu absence dobré víry; dále na rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2006 č. j. 6 C 104/2006-75, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se [písmeno]. [příjmení] domáhal určení, že je vlastníkem předmětné parcely v důsledku vydržení. Pokud žalovaný namítal, že si je této skutečnosti vědom, ale nadále je přesvědčen, že otázka vlastnictví nebyla vyřešena správně, a její posouzení v jiných řízení není pro předmětnou věc závazné, odkazuje odvolací soud na ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že závaznost pravomocného rozsudku je autoritativním projevem vůle soudu jako státního orgánu, kterým byl vyřešen spor nebo upravena jiná práva a povinnosti a kterým se musí řídit ti, jimž je adresován. Rozhodnutí, ke kterým v dané otázce dospěly soudy v předchozích řízeních mezi stejnými účastníky, jsou závazné i pro řízení stávající. K tomu odvolací soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1074/98, podle kterého rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto závěru závazný (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) a soud je povinen z něj v jiném řízení mezi stejnými účastníky vycházet. Lze tedy uzavřít, že okresní soud postupoval správně, když vycházel z předchozích rozhodnutí soudů, které již dříve otázku vlastnictví předmětných nemovitostí vyřešily. Protože v průběhu řízení žalovaný netvrdil ani neprokázal žádné nové skutečnosti, neshledal odvolací soud důvody pro to, aby se odchýlil od dříve přijatých závěrů a námitky žalovaného v tomto směru považoval za nedůvodné.

9. Naproti tomu za důvodnou považuje odvolací soud námitku žalovaného proti postupu okresního soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení, kdy okresní soud vycházel z nájemného za celou výměru pozemku par [číslo] současně z nájemného za stavbu rodinného domu stojící na předmětném pozemku. Podstatná část pozemku [parcelní číslo] je zastavěna stavbou rozestavěného domu a je tedy vyloučeno, aby za této situace žalovaný mohl pozemek užívat. Žalovaný nesporuje a rovněž odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně v tom, že v běžné praxi jsou pronajímány pozemky s rodinnými domy. V takovém případě, kdy je pronajímá stavba současně s pozemkem, na kterém stojí a který jej obklopuje, se však sjednává nájemné jako celek a nerozlišuje se nájemné za dům a nájemné za pozemek. V dané situaci se však jedná o rozestavěnou a dosud nezkolaudovanou stavbu, kterou nelze běžně pronajímat a která současně znemožňuje užívání pozemku, na kterém stojí. Odvolací soud proto v souladu s námitkami žalovaného provedl důkaz dodatkem znaleckého posudku, na jehož základě zjistil obvyklé roční nájemné za část pozemku o výměře 649 m2 nezastavěnou nezkolaudovanou stavbou, které v r. 2019 činilo 12 980 Kč. Protože žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku par. [číslo] žalovaným za období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 tj. za 6 měsíců a 10 dnů vyčíslil odvolací soud výši bezdůvodného obohacení celkem na částku 6 846 Kč (12 980: 12 x 6 + 12 980: 365). Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení za užívání rozestavěné stavby, považuje odvolací soud za správný postup okresního soudu, který bezdůvodné obohacení za období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 vyčíslil celkem na zaokr. 18 106 Kč, když vycházel z obvyklého nájemného za rok 2019 dle znaleckého posudku, které s ohledem na nezkolaudovanost stavby snížil o 30 %. Znalec přitom potvrdil, že po slevě v rozpětí 20 – 30 %, které uvedl ve svém posudku, odpovídá výše obvyklého nájemného reálnému užitku, kterého dosáhla osoba, která objekt užívala. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil celkem o částku 24 952 Kč (za pozemek 6 846 Kč a za stavbu 18 106 Kč).

10. S ohledem na změnu ve výši částky, ohledně které byla žalobkyně úspěšná, musel odvolací soud nově rozhodnout i o požadovaném úroku z prodlení, který žalobkyně požadovala ve výši 10 % ročně z částky 26 448 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení. Shodně s okresním soudem a jím uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu shledal odvolací soud za důvodnou námitku žalovaného stran počátku doby prodlení, když doba plnění u pohledávek z bezdůvodného obohacení je vázána na výzvu věřitele a teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným. V daném případě se tedy počátek prodlení odvíjí od výzev k plnění ze dne 9. 1. 2020 a ze dne 29. 9. 2020 a od změny žaloby, kterou lze rovněž považovat za výzvu k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení vždy„ pouze“ z těch částek, které oprávněně požadovala vydat z titulu bezdůvodného obohacení ve dvou výše uvedených výzvách a změně žaloby.

11. V předžalobní výzvě ze dne 9. 1. 2020, žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku p. [číslo] stavby rodinného domu, které za období od 1. 5. 2019 do 31. 10. 2019 vyčíslila celkem částkou 21 000 Kč, z toho za užívání pozemku 9 000 Kč a za užívání domu 12 000 Kč. Dle shora uvedeného odůvodnění činilo bezdůvodné obohacení vycházející z posudku znalce [písmeno]. [příjmení] za uvedené období za užívání pozemku 6 490 Kč a za užívání stavby zaokr. 17 165 Kč. Žalobkyně tak po právu vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení pouze do výše 18 490 Kč (6 490 Kč za pozemek + 12 000 Kč za rozestavěnou stavbu rodinného domu), a to ve lhůtě do 10. 3. 2020. Žalovaný tuto částku neuhradil, proto je od 11. 3. 2020 s částkou 18 490 Kč v prodlení.

12. V předžalobní výzvě ze dne 29. 9. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí za následující období 10 dnů v měsíci listopadu 2019 ve výši 1 050 Kč, z toho za užívání pozemku 450 Kč a za užívání stavby 600 Kč. Dle shora uvedeného odůvodnění výše bezdůvodného obohacení dle znaleckého posudku [písmeno]. [příjmení] však výše bezdůvodného obohacení činila za užívání pozemku v uvedeném období 356 Kč a za užívání stavby 1 344 Kč. Žalobkyně tak touto výzvou po právu vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení za 10 dní v měsíci listopadu 2019 ve výši 956 Kč (356 Kč za pozemek a 600 Kč za stavbu), a to ve lhůtě do 10. 10. 2020. Protože žalovaný ani na tuto částku dosud nic neuhradil, je s její úhradou v prodlení od 11. 10. 2020.

13. Dle výše uvedeného tak žalobkyně do stanovené lhůty 10. 10. 2020 na žalovaném po právu požadovala vydat bezdůvodné obohacení v celkové výši 19 446 Kč. Teprve změnou žaloby ze dne 1. 9. 2021 žalobkyně rozšířila a upravila svoji žalobu na částku 26 448 Kč, kdy bezdůvodné obohacení za období od 1. 5. 2019 do 10. 11. 2019 vyčíslila dle znaleckého posudku [písmeno]. [příjmení]. Změna žaloby byla žalovanému doručena 14. 9. 2021. Do prodlení se zbývající částkou 5 506 Kč se tak žalovaný dostal od 15. 9. 2021, a to s částkou 5 545 Kč (24 952 Kč – 19 446 Kč).

14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil v té části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 952 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 490 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 956 Kč od 11. 10. 2020 do 14. 9. 2021 a ve výši 8,5 % ročně z částky 5 506 Kč od 15. 9. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části napadený výrok rozsudku okresního soudu krajský soud změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že se co do částky 1 496 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá.

15. Jelikož byl rozsudek okresního soudu částečně změněn, musel odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnout o nákladech řízení před okresním soudem a rovněž o nákladech řízení před odvolacím soudem. Právo účastníků na náhradu nákladů řízení posuzoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

16. V daném případě žalobkyně požadovala zaplacení částky 26 448 Kč s 10% úrokem z prodlení od 11. 11. 2019 do zaplacení, který byl ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu vyčíslen na 5 449,01 Kč. Úspěšná byla co do částky 24 952 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I (přiznaný zákonný úrok z prodlení vyčíslen ke dni vyhlášení rozsudku okresního soudu částkou 3 387,74 Kč) tj. v rozsahu 88,8 %. Naopak v částce 1 496 Kč se zbývajícím úrokem z prodlení tj. v rozsahu 11,2 % byla žalobkyně neúspěšná. Celkové náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem činily 4 060 Kč a sestávaly z hotových výdajů (poštovné) ve výši 106 Kč (podání žaloby včetně příloh a podání ze dne 16. 11. 2020 včetně příloh), cestovného v celkové výši 3 954 Kč za 1x cestu [obec] - [obec] a zpět (celkem 294 km) k jednání soudu dne 22. 11. 2021 osobním automobilem Fiat Punto, [registrační značka], o průměrné spotřebě 6,3 l /100 km a ceně benzínu 36,90 Kč (doloženo dokladem z čerpací stanice v [obec]) a opotřebení dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., za 1x cestu [obec] - [obec] a zpět (celkem 294 km) k jednání soudu dne 2. 12. 2021 osobním automobilem Fiat Punto, [registrační značka], o průměrné spotřebě 6,3 l /100 km a ceně benzínu ve výši 36,90 Kč (doloženo dokladem z čerpací stanice v [obec]) a opotřebení dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 77,6 % (88,8 % - 11,2 %), tedy ve výši 3 150,60 Kč.

17. V řízení před krajským soudem byla pro rozhodnutí o nákladech řízení použita stejná pravidla. Žalovaný odvoláním napadl výrok I rozsudku okresního soudu, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 448 Kč s úrokem z prodlení, který byl pro účely zjištění poměru úspěchu a neúspěchu vyčíslen ke dni vyhlášení rozhodnutí krajského soudu na částku 4 804,38 Kč. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen v částce 24 952 Kč s úrokem z prodlení, který byl pro účely zjištění poměru úspěchu a neúspěchu vyčíslen ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu na částku 4 475,95 Kč tj. v rozsahu 94,2 % a neúspěšná byla co do částky 1 496 Kč s úrokem z prodlení tj. v rozsahu 5,8 %. V řízení před odvolacím soudem požadovala žalobkyně nahradit náklady řízení v celkové výši 5 306,50 Kč Tyto náklady sestávaly z hotových výdajů – poštovného 50 Kč dle předloženého potvrzení České pošty, parkovného 20 Kč při účasti u jednání odvolacího soudu 16. 3. 2022, cestovného ve výši 1 587,04 Kč za 1x cestu [obec] – [obec] a zpět (celkem 210,8 km) k jednání soudu dne 16. 3. 2022 osobním automobilem Fiat Punto, [registrační značka], o průměrné spotřebě 6,3 l /100 km a ceně benzínu 44,90 Kč (doloženo dokladem z čerpací stanice v [obec]) a opotřebení dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., cestovného ve výši 1 573,75 za 1x cestu [obec] – [obec] a zpět (celkem 210,8 km) k jednání soudu dne 11. 5. 2022 osobním automobilem Fiat Punto, [registrační značka], o průměrné spotřebě 6,3 l /100 km a ceně benzínu ve výši 43,90 Kč (doloženo dokladem z čerpací stanice v [obec]) a opotřebení dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. a cestovného ve výši 2 075,71 Kč za cestu [obec] – [obec] a zpět (celkem 280,4 km) k místnímu šetření dne 12. 4. 2022 osobním automobilem Fiat Punto, [registrační značka], o průměrné spotřebě 6,3 l /100 km a ceně benzínu ve výši 42,90 Kč (doloženo dokladem z čerpací stanice v [obec]) a opotřebení dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Požadované náklady považoval odvolací soud za účelně vynaložené v rozsahu jejich , neboť mezi účastníky souběžně probíhalo odvolací řízení sp. zn. 21 Co 19/2022 se stejným předmětem řízení pouze za jiné rozhodné období a žalobkyně se vždy účastnila jednání odvolacího soudu v obou věcech a rovněž náklady na cestovné k místnímu šetření se vztahovalo k důkazu použitému v obou věcech. Účelně vynaložené náklady v dané věci tak činily 2 653,25 Kč. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu tak náleží žalobkyni náhrada nákladů řízení ve výši 88,4 % (94,2 % - 5,8 %), tedy ve výši 2 345,50 Kč.

18. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

19. O nákladech státu odvolací soud rozhodl tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci řízení byli zcela osvobozeni od placení soudních poplatků.