21 Co 58/2024 - 431

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřela a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] 2) Ing. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] 3) MUDr. [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0] 4) [Jméno zainteresované osoby 4/0][Datum narození zainteresované osoby 4/0] [Adresa zainteresované osoby 4/0] 5) [Jméno zainteresované osoby 5/0][Datum narození zainteresované osoby 5/0] [Adresa zainteresované osoby 5/0] 6) Ing. [Jméno zainteresované osoby 6/0][Datum narození zainteresované osoby 6/0] [Adresa zainteresované osoby 6/0] 7) Ing. [Jméno zainteresované osoby 7/0][Datum narození zainteresované osoby 7/0] [Adresa zainteresované osoby 7/0] 8) MgA. [Jméno zainteresované osoby 8/0][Datum narození zainteresované osoby 8/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0] účastníci 1), 3), 4), 5), 6) a 8) zastoupeni advokátkem [Anonymizováno]. [jméno FO] [jméno FO] [Adresa zainteresované osoby 8/1] o určení dědického práva, event. o určení práva na povinný díl z pozůstalosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 10. 2023, č. j. 21 C 51/2016-385, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I až IV a VI až X potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku V mění tak, že žalobce je povinen nahradit na nákladech řízení před soudem I. stupně žalované 3) částku 5 885,20 Kč a žalované 8) částku 5 585,20 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit na nákladech odvolacího řízení každému ze žalovaných 1), 3), 4), 5), 6) a 8) částku 4 961 Kč k rukám zástupce žalovaných 1), 3) až 6) a 8) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 7) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soud I. stupně ve výroku I zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem ze zákona po zůstaviteli [tituly před jménem] [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém [datum], naposledy bytem [adresa]. Výrokem II byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti po zůstaviteli [tituly před jménem] [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém [datum], naposledy bytem [adresa]. Ve výrocích III až X bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady řízení před soudem I. stupně tak, jak je v těchto výrocích specifikováno.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. Uvedl, že zůstavitel sepsal obě závěti v roce 2006 a 2011 v době, kdy trpěl duševní poruchou – Alzheimerovou chorobou s demencí, která mu znemožňovala posoudit následky svého jednání a vážně a určitě jednat. Navíc obě závěti i listinu o vydědění sepsal v omylu ohledně skutečnosti rozhodné pro jejich učinění. V případě nemoci zůstavitele [tituly před jménem] [jméno FO] se jedná o nemoc, která se dlouhodobě rozvíjí a musela být u něj přítomna již v roce 2006. Nesouhlasil tedy se závěry znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a naopak se ztotožnil se závěry znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a dále s výpovědí znalce [tituly před jménem] [jméno FO], ze které citoval. Žalobce měl za to, že na duševní zdraví zůstavitele měla vliv ataka z roku 1999. Jeho jednání se poté vyznačovalo zmateností, výpadky paměti a iracionalitou. Příklady takového stavu a jednání zůstavitele vyplývají zejména z výpovědí [jméno FO] a [jméno FO] a dále též z výpovědí žalobce, jeho syna a manželky. Odvolatel dále poukázal na odpověď znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] na otázku č. 15 znaleckého posudku a dovozoval, že zůstavitel musel trpět duševní poruchou nejméně v době sepisu druhé závěti. Po atace v roce 1999 začal zůstavitel žít v omylu, že žalobce není jeho synem. V řízení bylo prokázáno, že v době sepisu závětí byla prokázána jak existence omylu zůstavitele, tak i jeho vliv na sepis obou listin. Žalobce v odvolání uvedl důkazy, ze kterých tento závěr vyplývá, i časové souvislosti mezi odmítnutím žalobce a jeho syna podstoupit test DNA a sepisem obou závětí. V samotných závětích pak zůstavitel nemohl uvést pravý důvod vydědění žalobce i jeho syna, o kterém byl přesvědčen. Má naléhavý právní zájem na určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl po zůstaviteli, neboť tato určovací žaloba vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu s ohledem na stále probíhající pozůstalostní řízení. Příslib žalovaných, že jsou ochotni mu povinný díl vyplatit, není závazný. Právo žalobce na povinný díl je i nadále nejisté. Zdůraznil i morální rozměr celé věci. Nebyly totiž dány důvody vydědění uvedené zůstavitelem. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalobce jednal v souladu s poučením soudního komisaře a bylo by tedy v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby byl zavázán hradit žalovaným jejich náklady. Žalobce se v této souvislosti dovolával aplikace § 150 o. s. ř. Závěrem žádal změnu rozsudku soudu I. stupně tak, že bude vyhověno jeho primárnímu, popřípadě eventuálnímu petitu žaloby a žalovaní budou zavázáni k náhradě nákladů řízení žalobci.

3. Žalovaní 1) a 3) až 6) se vyjádřili k odvolání žalobce tak, že tvrzení žalobce o nezpůsobilosti zůstavitele platně pořídit závěti a listinu o vydědění jsou v rozporu se závěry znaleckých posudků. Navíc tvrzení žalobce jsou rozporná, neboť pokud by nebyl způsobilý pořídit závěti, nemohl jednat v omylu. Obě listiny z roku 2006 a 2011 byly pořízeny formou notářského zápisu. Jednalo se tedy o veřejné listiny a bylo na žalobci, aby prokázal, že nešlo o platné právní úkony. Ustanovení § 49a občanského zákoníku z roku 1964 o omylu nelze použít z důvodů, které ve vyjádření specifikovali. Žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je nepominutelným dědicem zůstavitele s právem na povinný díl. Zde žalovaní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora z roku 1916 i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žádali, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen a žalobce byl zavázán nahradit jim náklady odvolacího řízení.

4. V doplnění vyjádření žalovaných 1) a 5) tito uvedli, že již od roku 2016 deklarovali, že nerozporují nárok žalobce na povinný díl. Na smírné řešení však žalobce odmítl přistoupit. I to je důvod neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející a dospěl poté k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

6. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

7. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

8. Podle § 113 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), nepominutelný dědic je účastníkem, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu.

9. Podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. – občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

10. Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

11. Podle § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

12. Podle § 1646 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.

13. Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že určitá osoba jednala v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout. Vyslovení neplatnosti právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě pouhého předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38 odst. 2 obč. zák.

14. Zjišťování právně významných skutečností v těchto věcech vyžaduje z povahy věci znalecké posouzení zdravotního stavu jednající osoby. Znalecký posudek je stěžejním důkazem v těchto řízeních (kde je posuzováno, zda osoba jednala v duševní poruše či nikoliv), pro posouzení věci jsou však důležitá též skutková zjištění provedená z jiných důkazů (zejména výslechy účastníků, svědků a listinné důkazy), ze kterých se podává, jak se jednající osoba chovala v každodenním životě, jak se starala o potřeby své a své rodiny, jak hospodařila s finančními prostředky, jak se chovala v různých životních situacích apod.

15. Je povinností soudu v těchto věcech umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování. Je tedy zřejmé, že před zadáním znaleckého posouzení je třeba provést důkazy, ze kterých by se podávala skutková zjištění o osobních poměrech a způsobu chování konkrétní osoby, ve vztahu k níž je tvrzeno její jednání v duševní poruše. Znalecké posouzení osoby z hlediska jejího jednání v duševní poruše je sice zásadním důkazem, tento důkaz je však třeba hodnotit v souvislosti s dalšími provedenými důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř.

16. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností spočívá na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Tvrdí-li tedy účastník, že zůstavitel jednal při pořízení závěti či listiny o vydědění v duševní poruše, je na něm, aby prokázal, že lze na základě provedených důkazů nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že zůstavitel skutečně v duševní poruše jednal. Vytvářejí-li výsledky hodnocení provedených důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě je nutno rozhodnout v neprospěch účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (k výše uvedenému např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1198/2008).

17. Jestliže právo nepominutelného dědice na povinný díl není uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení, může se tento domáhat žalobou podanou do sporného řízení plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích, případně jiným vhodným způsobem. V tomto sporném řízení pak bude třeba vyřešit jako předběžnou otázku, zda byl nepominutelný dědic vyděděn důvodně či nikoliv.

18. Žaloba na určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž vedla jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. O vytvoření pevného základu pro právní vztahy účastníků proto lze v případě určovací žaloby hovořit pouze tehdy, pokud je možno předpokládat, že vyhovění takové určovací žalobě zamezí případným dalším sporům mezi účastníky. Tam, kde by tomu tak nebylo, např. proto, že tvrzený nárok může být sporný co do jeho výše a žaloba na plnění by vyřešila vztahy účastníků s definitivní platností, nelze naléhavý právní zájem na požadovaném určení shledat.

19. Pokud je žalováno na určení, že žalobce je nepominutelným dědicem po zůstaviteli s právem na povinný díl z pozůstalosti za situace, že není zpochybňována platnost listiny o vydědění, nemůže být nikdy shledán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z § 1646 odst. 1 o. z. totiž vyplývá, že vyděděný potomek nemá právo na povinný díl a z tohoto důvodu ani nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 113 z. ř. s. Jestliže má vyděděný potomek za to, že nejsou dány důvody vydědění, má možnost se domáhat svého právo mimo řízení o pozůstalosti, žalobou na plnění povinného dílu, ať již v penězích či jiným vhodným způsobem. V tomto sporném řízení se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění jako otázky předběžné (k tomuto např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020). Obdobná situace pak nastane, pokud žalobce sice zpochybňuje platnost listiny o vydědění, ale určení svého postavení jako nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti se domáhá teprve v rámci eventuálního petitu, tedy poté, co nebude vyhověno primárnímu petitu na určení, že je dědicem po zůstaviteli (tedy závěť obsahující též vydědění žalobce je posouzena jako platné právní jednání zůstavitele).

20. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. zakotvoval jednání osoby v omylu v § 49a obč. zák. v části nadepsané jako „Smlouvy“. Část sedmá obč. zák. o dědění (§ 460 a násl. obč. zák.) neměla žádnou speciální úpravu týkající se omylu. Je tedy zřejmé, že v době do účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. do 31. 12. 2013 neobsahoval právní řád žádné ustanovení, které by upravovalo omyl při pořizování závěti, jak je tomu nyní v § 1529 a násl. o. z. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přiznával možnost vyvodit příslušné právní důsledky v případě omylu jen u dvoustranných či vícestranných právních úkonů (smluv), nikoli u právních úkonů jednostranných, jakým byla a je rovněž závěť zůstavitele. Dále zakotvoval i to, že omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

21. Konečně je třeba v obecné rovině uvést, že případné pochybení soudu (soudního komisaře) při rozhodování nikdy nemůže být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšnému účastníkovi, byť neúspěšný účastník byl soudem (pověřeným soudním komisařem) nesprávně poučen. Takové nesprávné poučení nelze klást k tíži v řízení úspěšného účastníka a odepřít mu z tohoto důvodu náhradu nákladů řízení.

22. S ohledem na výše uvedené obecné závěry se odvolací soud s výhradou výroku V rozsudku zcela ztotožňuje s rozsudkem soudu I. stupně, na jeho odůvodnění lze odkázat.

23. K odvolacím námitkám žalobce je třeba uvést:

24. Duševní porucha zůstavitele [Jméno zainteresované osoby 0/0] (dále jen „zůstavitel“) byla poprvé diagnostikována až v květnu roku 2012, a to ve formě lehké demence. Z odborných závěrů znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], psychiatričky se specializací na gerontopsychiatrii, je zřejmé, že v tomto stadiu onemocnění má člověk zachovanou schopnost rozhodovat se, uzavírat smlouvy apod. Posuzovaný (zůstavitel) byl navíc vzhledem k dosaženému vzdělání osobou s vysokou kognitivní rezervou (str. 43 znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] č. [číslo]). Až zjištění středně těžké či těžké demence odůvodňuje závěr, že posuzovaný nebyl (není) schopen činit právní jednání. Pokud tedy zůstavitel pořídil pro případ smrti dvě závěti v roce 2006 a v roce 2011, byl k těmto právním úkonům zcela schopen. Žalobce tak nejen že neunesl důkazní břemeno ohledně neschopnosti zůstavitele pořídit předmětné závěti, ale bez rozumných pochybností lze nabýt jistoty, že v případě obou právních úkonů zůstavitel netrpěl duševní poruchou. Byl tedy prokázán opak toho, co žalobce tvrdil.

25. Znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] není natolik podrobný a kvalitní jako znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]. [tituly před jménem] [jméno FO] neměla k dispozici další ve věci provedené důkazy výslechem účastníků a svědků. Závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] jsou řádně odůvodněny, jsou přezkoumatelné a přesvědčivé a korespondují se závěry dalšího znaleckého posudku provedeného jako důkaz – znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO].

26. Jestliže žalobce poukazoval na výpověď znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] o tom, že u Alzheimerovy nemoci již lidé postižení lehkou demencí nejsou schopni činit úkony, jedná se o údaj vytržený z kontextu, neboť [tituly před jménem] [jméno FO] dodal, že toto se týká „čisté formy Alzheimerovy nemoci“, což nebyl případ zůstavitele.

27. Pokud jde o ataku, kterou zůstavitel prodělal v roce 1999 a v důsledku níž podle žalobce došlo k rozvoji duševního onemocnění zůstavitele, s touto se znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dostatečně vypořádala ve svém znaleckém posudku. Po atace došlo k plné úpravě duševních funkcí pacienta, nelze u něj hovořit ve vztahu k tomuto období o demenci nebo o kognitivním deficitu.

28. Se sděleními [jméno FO] a [jméno FO] se dostatečně vypořádal soud I. stupně v bodě 9 odůvodnění rozsudku.

29. Syn žalobce [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0] se se zůstavitelem nestýkal od roku 2006 do roku 2011, jak vyplynulo z jeho výpovědi. Z jeho výpovědi, stejně jako z výpovědi manželky žalobce [jméno FO], se nepodává, že by chování zůstavitele v rozhodné době (září roku 2006, resp. prosinec roku 2011) vykazovalo takové zvláštnosti, které by nasvědčovaly rozvoji duševního onemocnění zůstavitele. Požadavek zůstavitele na provedení testů DNA ve vztahu k jeho synovi, resp. vnukovi, není sám o sobě takovou indicií, ze které by bylo možno usuzovat na duševní onemocnění zůstavitele.

30. Odvolatelem zmiňovaná odpověď znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] na otázku 15 (strana 51 znaleckého posudku) nemá relevanci pro posouzení věci. I pokud by se v rámci hospitalizace zůstavitele v průběhu měsíce května roku 2012 u něj objevily příznaky onemocnění demencí, z řádně odůvodněných závěrů znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že toto by nemělo vliv na schopnost zůstavitele činit předmětné právní úkony v prosinci roku 2011 a již vůbec v září roku 2006.

31. Konstrukce žalobce o omylu zůstavitele v době pořizování závětí a listiny o vydědění neobstojí již z toho důvodu, že právní řád účinný v době pořízení závětí zůstavitelem nezakotvoval neplatnost jednostranného právního úkonu z důvodu omylu. Lze také poukázat na obsah obou závětí, kde zůstavitel výslovně uvedl, že žalobce je jeho jediným dítětem. Ve druhé závěti z prosince roku 2011 jsou navíc uvedeny i důvody vydědění. Lze poukázat i na znění zákona, že samotný omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným. Nadto lze poukázat na skutečnost, že i kdyby zůstavitel pořídil za účinnosti nového občanského zákoníku, ustanovení § 1529 a násl. o. z. by na nyní projednávanou věc nedopadalo, neboť podstatný omyl jako relevantní důvod pro aplikaci tohoto ustanovení se může, pokud jde o osoby, týkat jen té osoby, které se něco zůstavuje, nikoli potomka, kterého zůstavitel vyděďuje.

32. Žalobce žaloval o určení, že je nepominutelným dědicem po zůstaviteli s právem na povinný díl eventuálním petitem, tj. pro případ, že nebude vyhověno primárnímu petitu na určení, že je dědicem ze zákona. Jinými slovy, o eventuálním petitu se mělo rozhodovat pouze v případě, že primární petit vyplývající z řešení neplatnosti právních úkonů zůstavitele jako předběžné otázky bude zamítnut. Za tohoto procesního stavu se zcela uplatní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020. Žalobce ve vztahu k eventuálnímu petitu namítá již jen, že nejsou dány důvody jeho vydědění a má tedy nárok na povinný díl. Takový nárok lze uplatnit jen mimo pozůstalostní řízení, v řízení sporném. Pokud je možno žalovat na plnění, tedy zaplacení určité částky z titulu povinného dílu (případně na jiné vhodné plnění), pak žaloba na určení nemá žádné opodstatnění. I případné vyhovění takové žalobě by žalobci nepřineslo exekuční titul a musela by být podána další žaloba (v případě nedohody žalobce a dědiců po zůstaviteli) na plnění. Ze samotného názvu tohoto právního institutu pak vyplývá, že naléhavý zájem nemůže být odůvodněn morálními aspekty věci (jde o naléhavý právní zájem a nikoli zájem morální).

33. Vadný odkaz pověřeného soudního komisaře (usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], ve znění usnesení téhož soudu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]) nemůže být důvodem aplikace § 150 o. s. ř. a nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci plně úspěšným žalovaným. Tento postup pověřeného soudního komisaře nemůže jít k jejich tíži a není takovou okolností, pro kterou by použití posléze zmíněného ustanovení zákona bylo možné.

34. Lze uzavřít, že rozsudek soudu I. stupně je ve výrocích I a II o věci samé a v závislých výrocích III, IV, VI až X správný a jako takový byl potvrzen podle § 219 o. s. ř.

35. Ke změně rozsudku soudu I. stupně podle § 220 o. s. ř. přistoupil odvolací soud pouze ve vztahu k výroku V rozsudku, neboť není žádného důvodu, aby žalovaným 3) a 8) byla přiznána náhrada nákladů řízení solidárně. Celková správně vypočtená částka 11 470,40 Kč tedy byla rozdělena mezi obě žalované, přičemž rozdíl 300 Kč je způsoben osobní účastí žalované 3) u jednání soudu I. stupně dne [datum], tedy v době, kdy ještě nebyla zastoupena advokátem.

36. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byli žalovaní zcela úspěšní a přísluší jim proto právo na náhradu nákladů v souvislosti se zastoupením advokátem, pokud jde o žalované 1), 3) až 6) a 8). Ve vztahu k žalovaným 1), 3) až 6) učinil jejich zástupce – advokát v odvolacím řízení dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Ve vztahu k žalované 8) učinil stejný zástupce – advokát taktéž dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]). Odměna činí ve vztahu ke každému ze žalovaných částku 2 000 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 3 písm. a), § 12 odst. 4 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif), náhrada hotových výdajů na jeden úkon právní služby – poměrná část z částky 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a DPH 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. U každého ze žalovaných 1), 3) až 6) a 8) tak náhrada nákladů odvolacího řízení představuje částku 4 961 Kč.

37. Náklady odvolacího řízení byly žalovaným přiznány podle obsahu spisu, neboť ve lhůtě tří dnů od jednání odvolacího soudu zástupce žalovaných vyúčtování nákladů odvolacího řízení nepředložil, byť toto vyúčtování v třídenní lhůtě od 29. 10. 2024 avizoval.

38. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 7) bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaným 2) a 7) v rámci odvolacího řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení