21 CO 73/2022 - 375

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], oba zastoupeni advokátkou [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaných na určení vlastnictví o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č.j. 16 C 43/2018-339 ze dne 4. října 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III mění pouze ve výši nákladů řízení, která činí 203 675 Kč, ve zbývající části tohoto výroku se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 22 154 Kč k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 4.10.2021 č.j. 16 C 43/2018-339 zamítl žalobu, kterou se žalobce po soudu domáhal, aby rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizený předat k rukám žalobce pozemek p. [číslo] v k.ú. a obci [obec], okres [okres] (výrok I). Určil, že vlastníky pozemků p. [číslo] v k.ú. a obci [obec], okres [okres] v jejich společném jmění manželů jsou žalovaní [číslo] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], a [číslo] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] (výrok II). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů řízení v částce, 308 698,84 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok III).

2. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal vyklizení nemovitosti, a to pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], jehož je vlastníkem. Uvedl, že žalovaní jsou společnými vlastníky mimo jiné pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], který bezprostředně souvisí s pozemkem žalobce. Žalobce nechal zpracovat geometrické zaměření svého pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Z tohoto zaměření a z faktického stavu věci vyplynulo, že na označeném pozemku žalobce je umístěno oplocení žalovaných. Tímto oplocením je jakožto jeden celek ohrazen pozemek žalobce a pozemek žalovaných p. [číslo] v k.ú. [obec] a žalovaní tudíž užívají pozemek žalobce. Přitom oplocení by správně mělo být umístěno na hranici obou sousedících pozemků. Žalovaní tedy užívají pozemek žalobce neoprávněně, a proto žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalované, aby bez zbytečného odkladu oplocení odstranili, pozemek vyklidili a vyklizený jej předali k rukám žalobce. Žalovaní toto neučinili.

3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili. Uvedli, že dne [datum] uzavřeli jako kupující kupní smlouvu s [titul] [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] jako prodávajícími, jejímž předmětem byla pozemková parcela č. st. [anonymizováno] se zastavěnou plochou, jehož součástí je stavba [adresa] a pozemková parcela [číslo] ovocný sad, resp. zahrada, vše v k.ú. [obec]. Vlastnické právo bylo na základě předmětné kupní smlouvy vloženo ve prospěch žalobců rozhodnutím [stát. instituce], [stát. instituce] [číslo jednací] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. V době, kdy prodávající předmět koupě žalovaným jako zájemcům ukazovali, i následně jako kupujícím předali, byl již pozemek okolo rodinného domu oplocen a to do třech světových stran úplně, tj. plot byl vystavěn v plné výši a co do jižní hranice byly hotovy betonové základy plotu. V této podobě byl pozemek žalovaným prodán a plot je stále na svém místě a zjistitelný při místním šetření. Žalobci svůj rodinný dům s oplocenou zahradou od koupě v roce 1997 v plném rozsahu a v dobré víře drží, užívají a starají se o něj opravami, zvelebováním zahrady, nakládají s ním zejména tím, že jej pronajímají. Za celé popsané období od roku 1997 do roku 2017 nebyly vzneseny ze strany žalobce či jeho předchůdců žádné námitky či nároky. Teprve dne [datum], tedy téměř po dvaceti letech pokojného užívání, vyzval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce žalované, aby předmětný pozemek vyklidili. Je třeba zdůraznit, že parcela [číslo] jak žalovaní zjistili, byla vytvořena až geometrickým plánem, evidenčně zaevidovaným dne [datum], tj. od roku 1997 do roku 2011 parcela vůbec neexistovala.

4. Žalovaní zároveň podali vzájemný návrh na určení, že jsou vlastníky předmětné pozemkové parcely [číslo] v k.ú. a obci [obec]. Svůj vzájemný návrh odůvodnili skutečnostmi uvedenými shora a tím, že na základě shora uvedené kupní smlouvy, tedy právního jednání, se stali vlastníky nemovité věci, kterou převzali a jako věc vlastní ji začali fakticky ovládat. Uvedenou nemovitou věc získali žalovaní včetně veškerého příslušenství a součástí jak stála a ležela. Součástí nemovité věci byl již zhotovený plot, jak je uvedeno výše do tří světových stran a betonové základy pro oplocení ve směru na jih, a na tyto betonové základy žalovaní umístili dřevěný plot, tyto již v době koupě a několik let předtím tvořily hranici pozemku. Žalovaní svůj rodinný dům s oplocenou zahradou o koupě v roce 1997 v plném rozsahu a v dobré víře drží, užívají, starají se o něj opravami, zvelebováním zahrady, nakládají s ním zejména tím, že jej pronajímají, nerušeně bezstarostně a bez jakýchkoliv pochybností o jejich vlastnickém právu oba žalovaní předmětný dům s pozemkem užívají od jeho nabytí v roce 1997. Vlastnické právo k pozemku je chráněno též institutem vydržení.

5. Z odůvodnění rozsudku se dále podává, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil a vzal za prokázané, že žalobce [příjmení] [jméno], [datum narození] je zapsán jako vlastník pozemku parc. [číslo] o výměře 33 m2 v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí]. Žalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitosti parc. [číslo] v k.ú. a obci [obec] na [list vlastnictví]. Celý komplex bytových rodinných domů zvaný„ [anonymizováno] [obec]“ byl projektován podle jednoho projektu na počátku ´90 let. Geometrickým plánem ze dne [datum] byl původně jeden pozemek rozdělen na jednotlivé pozemky, na kterých následně proběhla jednotná výstavba. Geodet [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyměřil jednotlivé parcely, provedl záznam podrobného měření změn, provedl vytyčovací náčrt, to vše v říjnu 1991. Následně po vyměření byla celá takto vyměřená plocha komplexu rodinných domů [anonymizováno] [obec] oplocena a na toto bylo získáno stavební povolení ze dne [datum] Stavební společnost, která stavěla předmětné rodinné domy, vystavěla nejprve na jižním okraji předmětného areálu, tedy na sporné hranici, plot, jako zcela první před zahájením výstavby na samém počátku výstavby. Tento jednotný plot byl rovný bez jakýchkoliv výkusů. Samotná výstavba probíhala s komplikacemi, kdy za situace, že společnosti, které stavěly předmětné nemovitosti, různě krachovaly, následně si domy dostavovali jednotliví stavebníci sami. Dne [datum] uzavřel jako prodávající [jméno] [příjmení] s kupujícími [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] kupní smlouvu na pozemek parc. [číslo] rozestavěného domu se st. [parcelní číslo]. Součástí kupní smlouvy je i geometrický plán s vyměřením předmětného pozemku a dále stavební dokumentace k předmětnému rodinnému domu. Následně manželé [příjmení] prodali předmětnou nemovitost žalovaným a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ke dni [datum]. V době koupě nemovitosti žalovanými v roce 1997 byl již samotný dům dostavěný a zařízený s upravenou zahradou, zároveň byl pozemek oplocen z bočních stran k sousedům; co se týká zadní jižní strany, pak zde byla podezdívka pro plot, která byla betonová. Skutečnost, že zadní plot, tedy jižní oplocení celého areálu, bylo již vyměřeno a vykolíkováno v roce 1991 nebo 1992, a zadní ploty byly postaveny podle původního zaměření v jedné linii, potvrdila i svědkyně [jméno] [příjmení], která je bezprostřední sousedkou pozemku žalovaných. Jak uvedli i slyšení svědci [příjmení], [jméno] i [příjmení], nikdo z nich neměl v době, kdy se stavělo oplocení, nejmenšího tušení, že by v lokalitě mělo být cokoli v tomto směru špatně. O tomto se poprvé dozvěděli svědci [jméno] a [příjmení] až v souvislosti s „ rozparcelováním“ a prodejem navazujících stavebních pozemků na jižní straně, což bylo dle svědků v době cca před 8-9 lety. Dokonce ani v době, kdy měl být zpracováván geometrický plán, který byl do katastru nemovitostí zapsán v roce 2011 a kterým vznikly ony sporné úzké pruhy pozemků, nebyl nikdo ze svědků, ani žalovaní, o této skutečnosti zpraven, nebylo prováděno žádné zaměření za účasti stávajících vlastníků apod.

6. Ze zprávy ke geometrickému a polohovému určení pozemku parc. [číslo] [číslo] v k.ú. [obec] vypracované [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum] vyplývá, že zapsáním parcely [číslo] došlo k rozporu s platným geometrickým a polohovým určením pozemku [číslo]. Sporná parcela [číslo] leží celým svým obsahem (rozuměj 33m2) v ploše pozemku parcely [číslo] manželů [příjmení].

7. Při právním posouzení věci se soud I. stupně zabýval několika skutečnostmi. Jednou z nich byl i vzájemný velikostní poměr jednotlivých pozemků, jejich tvar a vzájemná souvislost. Jak již je uvedeno ze shora provedeného dokazování a nesporného tvrzení účastníků, žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. [číslo] v k.ú. a [anonymizováno] [obec]. Tento pozemek má výměru 413 m2. Naproti tomu u pozemku, který je předmětem řízení parc. [číslo] o výměře 33 m2, se jedná o úzký pruh pozemku, který se táhne po celé jižní linii pozemku žalovaných. Sporný pozemek je pouhým zlomkem celkové výměry pozemku žalovaných a to i včetně dalšího pozemku, na kterém stojí rodinný dům. Jedná se tedy o pouhý úzký a dlouhý pás, který bez geometrického vyměření, bez skutečně odborných znalostí a především odborných prostředků, nelze ve skutečnosti v terénu vůbec spatřit a rozlišit. Kromě toho připlocený pozemek byl po celou dobu připlocen k pozemku hlavnímu, který nabyli žalovaní v kupní smlouvě. Když žalovaní manželé [příjmení] zakoupili nemovitost od svých právních předchůdců, byl již předmětný pozemek zaplocen, vymezen a nemohli mít pochyb o tom, že tento pozemek naprosto nijak neohraničený od jejich vlastního pozemku, je součástí předmětného prodeje a součástí nemovitostí. Rovněž právní předchůdci žalovaných – tedy manželé [jméno] a [příjmení] [příjmení] - byli jako vlastnicí v dobré víře, přebírali oplocený pozemek, který byl již zaplocen a to i v jižní části, a to kupní smlouvou z roku 1994.

8. Ze shora uvedeného podle soudu I. stupně plyne, že se žalovaní stali vlastníky pozemku (jehož součástí je od r. 2017 sporná parcela) již na podkladě kupní smlouvy uzavřené s manžely [příjmení]. Žalovaní se stali vlastníky sporné parcely [číslo] v k.ú. [obec] rovněž na základě dalšího samostatného nabývacího důvodu vlastnického práva, a to na základě vydržení, neboť žalovaní (a jejich předchůdci) již prokazatelně minimálně od roku 1994, kdy bylo postaveno stávající oplocení, pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] užívají v nezměněném rozsahu; od roku 2011 je v rámci tohoto pozemku – zahrady, evidenčně vymezena parcela [číslo] k.ú. [obec]. Nesporné mezi účastníky, avšak i odbornou expertizou [anonymizováno] [příjmení] bylo prokázáno, že parcela parc. [číslo] v k.ú. [obec] leží celým svým obsahem v rámci oploceného pozemku žalovaných. Od roku 1994 tedy běžela vydržecí doba v délce 10 let v souladu s tehdejšími i současnými předpisy jak vyplývají z občanského práva. Jak manželé [příjmení] tak manželé [příjmení] byli v dobré víře. Jednalo se o oprávněné držitele a zároveň za situace, kdy následně manželé [příjmení] v roce 1997 nemovitost prodali, tedy před uplynutím 10 leté vydržecí doby, pak si mohou manželé [příjmení] jako noví nabyvatelé započíst jejich běh vydržecí doby tak, jak je uvedeno v § 1092 občanského zákoníku. Za těchto okolností pak vydržecí doba manželům [příjmení] uplynula nejpozději k roku 2004. Je tak zřejmé, že žalovaní vydrželi předmětnou nemovitost nejpozději k roku 2004. Teprve v roce 2007 byl vyhotoven geometrický plán [číslo] [rok], který byl následně vložen na katastrální úřad dne [datum]. Teprve tehdy se postupně mohli jednotliví vlastníci dotčených pozemků seznamovat s chybou předchozích měření a vznikem jednotlivých oddělených pozemků, jako např. předmětného pozemku parc. [číslo].

9. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaní byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku ve smyslu ustanovení § 1089 občanského zákoníku, zároveň i jejich právní předchůdci v takovéto dobré víře byli (§ 1092 občanského zákoníku) a zároveň uplynula nepřetržitá držba trvající 10 let (ust. § 1091 odst. 2 občanského zákoníku), a proto soud I. stupně určil, že žalovaní jsou vlastníky předmětného pozemku parc. [číslo] v k.ú. a obci [obec]. Zároveň zamítl žalobu žalobce, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobci předmětný pozemek, když rozhodl o tom, že vydrželi vlastnictví.

10. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle ustanovení § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve věci zcela úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 308 698,84 Kč. Při určení nákladů za právní zastoupení vycházel v případě žaloby o vyklizení nemovitosti z tarifní hodnoty 132 000 - Kč dle § 7 vyhl.č. 177/1996 Sb. a u žaloby na určení vlastnického práva z tarifní hodnoty 50 000 Kč.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm namítal, že nesouhlasí s rozsudkem soudu prvního stupně a je toho názoru, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištění a též neposoudil věc zcela správně ani po právní stránce. Za naprosto stěžejní otázku tohoto řízení žalobce považuje vyšetření vlastnických hranic mezi dotčenými pozemky. K tomu ovšem soud I. stupně neučinil náležitá skutková zjištění, když vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu a neúplného dokazovaní. Zejména nebyl zpracován znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie, jehož zpracování žalobce k důkazu navrhoval. Žalobce od počátku řízení namítal nejen to, že žalovaní neoprávněně okupují jeho pozemek a jsou povinni jej vyklidit, ale zpochybňoval též průběh vlastnické hranice mezi předmětnými pozemky. A to přinejmenším tvrzením, že plot žalovaných sice je umístěn na pozemku žalobce, nicméně toto oplocení netvoří hranici mezi pozemky a žalovaní tedy neužívají pozemek žalobce p. [číslo] v celé jeho ploše. Pokud mezi sousedy existuje subjektivní spor o vedení hranice, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, přičemž soud má objektivně možnost hranici určit, má soud zjistit průběh hranice zpravidla za pomoci znalce. Žalobce je tudíž přesvědčen, že jakýmikoliv dalšími otázkami, včetně otázek nabytí vlastnického práva, je možné se zabývat teprve poté, co budou nezpochybnitelným způsobem zjištěny vlastnické hranice mezi dotčenými pozemky. Odborné vyjádření [anonymizováno] [příjmení] ovšem není znaleckým posudkem, jde tedy o pouhý listinný důkaz, jako jakýkoliv jiný a má tedy úplně stejnou důkazní sílu, jako geometrické zaměření, předložené žalobcem. To zvláště za situace, kdy geometrické zaměření bylo prováděno v terénu na místě samém, přitom [anonymizováno] [příjmení] vycházela toliko z listin. Nesprávnost odborného vyjádření [anonymizováno] [příjmení] byla potvrzena znaleckým posudkem vypracovaným v souběžně vedeném řízení u téhož soudu I. stupně, které probíhá pod sp. zn. 36 C 354/2019, sice mezi jinými účastníky, ale s prakticky totožným předmětem. Z toho poměrně jasně plyne, že oplocení na jižní hranici komplexu rodinných domů bylo umísťováno takříkajíc na divoko, bez jakéhokoliv objektivního podkladu. Žalobci dále není úplně srozumitelný závěr soudu I. stupně o tom, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku kupní smlouvou ze dne [datum] (s účinky vkladu ke dni [datum]) a současně vydržením nejpozději v roce 2004. Žalobce má za to, že nabytá vlastnického práva k totožnému předmětu ve prospěch totožného subjektu dvěma různými tituly, je vyloučeno. Pokud jde o eventuální vydržení, pak soud I. stupně dospívá k závěru, že žalovaní vydrželi vlastnictví k pozemku podle ust. § 1089 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., nejpozději k roku 2004. Pokud tedy skutečně mělo k vydržení dojít už v roce 2004, stalo se tak ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb. a žalobce se tedy domnívá, že by v takovém případě vydržení muselo nastat ještě podle původních právních předpisů, nikoliv podle nového občanského zákoníku. Zpochybňoval rovněž otázku dobré víry žalovaných. Ze spisu 18 C 196/2011 podle něho jasně vyplynulo, že žalovaní se o daném problému dozvěděli mnohem dříve, než v roce 2017, a to ještě před podáním žaloby v roce 2011. Již dříve totiž probíhala komunikace mezi žalovanými a právními předchůdci žalobce a předmětná záležitost byla velmi intenzivně řešena. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobce uváděli, že koupili již v roce 1997 na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími manžely [příjmení] rodinný dům s pozemkem parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Uvedený pozemek nabyli a po dlouhá léta (dalece převyšující 10letou lhůtu) pokojně a v dobré víře drželi, to vše v rozsahu již manžely [příjmení] dříve postaveného oplocení. Až v roce 2011 se v katastrální mapě evidenčně objevila parcela parc. [číslo] v k.ú. [obec]; skutečnost poklidného užívání pozemku a jeho oplocení zůstala nezměněna až do r. 2017, kdy teprve se na žalované obrátil žalobce, který žalované vyzval k vyklizení části jejich oplocené zahrady. Nově (jen evidenčně a až v r. 2011) vytvořená parcela, která je předmětem sporu tj. parc. [číslo] v k.ú. [obec], se nachází v rámci oplocení zahrady žalovaných – jde o oplocení, které v roce 1994 bylo vystavěno právními předchůdci žalovaných. Žalovaní jako kupující na základě výše uvedené kupní smlouvy a rovněž případně z titulu práva vydržení, jsou skutečnými vlastníky oploceného pozemku, tj. včetně parcely [číslo] v k.ú. [obec]. Namítali, že znalecký posudek nebylo zapotřebí provádět pro nadbytečnost, když rozhodné skutečnosti byly prokázány jinými listinnými důkazy. Žalobce v žalobě uváděl, že„ oplocením je jakožto jeden celek ohrazen pozemek žalobce a pozemek žalovaných parc. [číslo] v k.ú. [obec]“ (neuváděl, že je tímto oplocením ohrazena část pozemku žalobce a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec]). Zároveň je toto tvrzení žalobce vyvráceno geometrickým plánem vypracovaným [právnická osoba], č. geom.plánu [číslo] [rok], který byl do katastru nemovitostí zapsán v roce 2011, plot, který ohraničuje zahradu žalovaných (pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec]), je v tomto geom.plánu zakreslen přesně na jižní hranici parcely [číslo] v k.ú. [obec]. V neposlední řadě je toto tvrzení vyvráceno i odbornou zprávou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která věc velmi podrobně zdůvodnila a uvedla, že celá parcela [číslo] leží celým svým obsahem v pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Žalovaní uváděli, že v 90.letech minulého století, kdy byly pozemky vyměřeny a vykolíkovány (zcela správně a v souladu s tehdy platnými předpisy a technickými možnostmi), neexistovaly současné možnosti digitálního měření a vedení katastru a již ze samotného tvaru a výměr pozemku parc. [číslo] parcely [číslo] v k.ú [obec] je zřejmé, že žalovaní nemohli nijakým způsobem poznat, že by betonové základy plotu postavené na jižní hranici jejich pozemku neměly být postavené správně. Dobrou víru žalovaných je tedy v tomto směru nutno posuzovat optikou tehdejší doby. Jak uvedli i slyšení svědci [příjmení], [jméno] i [příjmení], nikdo z nich neměl v době, kdy se stavělo oplocení (resp. jej stavěli stavební společnosti tím pověřené), jakékoli pochyby o správnosti zaměření a vytýčení hranic pozemků v lokalitě. O tvrzeném problému se poprvé dozvěděli svědci [jméno] a [příjmení] až v souvislosti s „ rozparcelováním“ a prodejem navazujících stavebních pozemků na jižní straně, což bylo dle svědků v době cca před 8-9 lety (slyšeni byli svědkové [datum]). Parcela [číslo] v k.ú. [obec] byla zapsána do katastru nemovitostí na základě geometrického plánu z roku 2007 až v roce 2011. A pro tento stav se zcela uplatní závěry judikatury, dle které nově provedené„ vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku” (NS ČR 22 Cdo 2271/2006). Nejvyšší soud judikoval, že roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi. Žalovaní se dozvěděli až v roce 2011 o sousedském sporu u svého jiného pozemku, který je v téže ulici, avšak o mnoho domů dále. Tam je jiný soused kontaktoval a tam namítal spornost vlastnické hranice. V případě pozemku parc.č [číslo] v k.ú. [obec], nebyli žalovaní nikým v této souvislosti nikdy kontaktováni, ani žalobce ani jeho právní předchůdce nikdy nic (až do roku 2017) nenamítali proti rozsahu užívání pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] žalovanými. Zcela jistě pak žalovaní vlastnické právo v daném rozsahu nabyli vydržením, a to uplynutím vydržecí doby již v roce 2004. Připomínali rovněž poměr výměry pozemku parc. [číslo] parc. [číslo]. Navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a žalovaným přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolatelkou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

14. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

15. Pokud jde o právní stránku věci, otázku vydržení posoudil odvolací soud za použití ustanovení § 3028 odst. 2, věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1.1.2014 (dále jen„ o.z.“), s ohledem na skutečnost, že vznik práv a povinnosti z právních poměrů (případné vydržení) mělo nastat před 1.1.2014, podle předcházející právní úpravy, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník)., a to na rozdíl od soudu I. stupně. Vyklizení pozemku, jehož se žalobce domáhá, posoudil odvolací soud podle ustanovení § 3028 odst. 1, 2, věty před středníkem, o.z., podle nové právní úpravy (účinné od 1.1.2014), neboť o právních poměrech mezi účastníky má být rozhodnuto po 1.1.2014.

16. Podle ustanovení § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

17. Podle ustanovení § 1042 občanského zákoníku vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

18. Podle ustanovení § 1043 odst. 1 o.z. na toho, kdo nabyl držby vlastnického práva poctivě, řádně a pravým způsobem, se hledí jako na vlastníka proti tomu, kdo mu věc zadržuje či ho jinak ruší, aniž k tomu má právní důvod, nebo pokud k tomu má právní důvod stejně silný či slabší.

19. Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

20. Podle ustanovení § 134 odst. 3 občanského zákoníku do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

21. Podle ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

22. Podle ustanovení § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

23. Odvolací soud především připomíná, že v projednávané věci je předmětem řízení jednak vyklizení sporného pozemku a jednak vzájemná žaloba o určení vlastnického práva ke spornému pozemku.

24. Soud I. stupně se správně nejprve zabýval vzájemným návrhem o určení vlastnictví, neboť posouzení této otázky bylo i základem pro rozhodnutí o případném vyklizení sporného pozemku.

25. K tomu, aby se žalobce mohl domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, vyžaduje zákon existenci naléhavého právního zájmu. Judikatura tradičně chápe uvedený požadavek jako předpoklad důvodnosti žaloby. Existenci naléhavého právního zájmu zkoumá soud z úřední povinnosti, tj. bez toho, že by žalovaný tento nedostatek namítal. K existenci naléhavého právního zájmu žalobce je většinou vyžadováno vedle "aktuálního stavu objektivní právní nejistoty" rovněž splnění podmínky, že takový stav nelze jiným právním prostředkem odstranit.

26. Protože se soud I. stupně otázkou naléhavého právního zájmu v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, zabývá se touto otázkou odvolací soud. Z podané žaloby, z vyjádření žalovaného a jejich vzájemného návrhu a z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že naléhavý právní zájem žalovaných na požadovaném určení je dán, když tvrdí, že jsou vlastníky sporného pozemku a stejné tvrdí i žalobce, jehož vlastnické právo je zapsáno v katastru nemovitostí a pokud by bylo tvrzení žalovaných prokázáno, nelze stav nejistoty jiným právním prostředkem odstranit. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalovaných na podané vzájemné žalobě je dán. Ostatně lze uzavřít, že soud I. stupně rovněž shledal naléhavý právní zájem žalobců na podaném určení, když se zabýval podanou žalobou a věcí samou.

27. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaní nabyli vlastnictví ke spornému pozemku jednak již na základě kupní smlouvy, kterou uzavřeli s manželi [příjmení] v roce 1997 a jednak na základě vydržení, když do vydržecí doby byla započtena i doba užívání sporného pozemku v dobré víře jejich právními předchůdci. Zde odvolací soud musí souhlasit s odvolací námitkou žalobce, že není možné uzavřít, že žalovaní nabyli vlastnictví ke spornému pozemku jednak kupní smlouvou a jednak na základě vydržení. Pokud by nabyli vlastnictví přímo kupní smlouvou, již by nepřicházelo v úvahu vydržení. Odvolací soud má zato, že uzavřením kupní smlouvy s manželi [příjmení] nabyli žalovaní pouze pozemek parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], včetně této stavby a pozemek parc. [číslo] vše v k.ú. [obec]. Ztotožňuje se ovšem se závěrem soudu I. stupně, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] na základě vydržení.

28. Vydržení vlastnického práva je jeho nabytí v důsledku kvali kované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Vydržení tak hojí zejména vady nebo nedostatek nabývacího titulu; v případě že smlouva je neplatná pro vadu, o které nabyvatel nemohl při zachování obvyklé opatrnosti vědět, anebo tu výjimečně titul vůbec není a nabyvatel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu titul je, stane se nabyvatel věci jejím oprávněným držitelem a při splnění dalších podmínek ji vydrží. Úprava řádného vydržení vychází z tzv. oprávněné držby, kdy dobrá víra držitele se může týkat také titulu držby. Podmínkou vydržení je oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Držitel není oprávněným v případě, že sice nabyl„ poctivě“ (např. pro omyl), ale jeho dobrá víra tu není„ se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2000, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98).

29. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98). Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden soudním znalcem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 75/2016).

30. V projednávané věci žalovaní koupili dne [datum] od manželů [příjmení] pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Pozemek byl již ze tří stran oplocen a z jižní strany byly vybudovány betonové základy oplocení. V tomto rozsahu užívali žalovaní tento pozemek v přesvědčení, že jim celý patří (stejně tak jako manželé [příjmení] od roku 1994). Až v roce 2011 byl do katastru nemovitostí zaevidován pozemek parc. [číslo] který celou svou výměrou leží na oploceném pozemku žalovaných a jako jeho vlastník byl zapsán žalobce. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaní byli po celou dobu v dobré víře, že pozemek, který užívají, je jejich a s ohledem ke všem okolnostem se mohli domnívat, že pozemek koupili celý, tak jak byl oplocen. Vzhledem k výměře obou pozemků (pozemek parc. [číslo] má výměru 413 m2, pozemek parc. [číslo] výměru 33 m2) se mohli důvodně domnívat, že jsou vlastníkem i tohoto pozemku. Na jejich straně šlo tak o omluvitelný omyl a lze uzavřít, že byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i tohoto poměrně malého pozemku, navíc když ten byl pod společným oplocením s pozemkem parc. [číslo] nic nenasvědčovalo tomu, že by zde byly pozemky dva. Vydržecí doba běžela od roku 1994 (koupě pozemku právními předchůdci žalovaných manželi [příjmení]) k vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku tak došlo v roce 2004. I kdyby se počítala vydržecí doba až od doby, kdy sami žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] tedy od roku 1997, došlo by k vydržení, neboť v dobré víře pozemek v tomto rozsahu užívali minimálně do roku 2011. Lze tak uzavřít, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením, a to ještě předtím, než došlo k jeho evidenčnímu oddělení od pozemku parc. [číslo].

31. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku. Pokud dojde ke zpřesnění evidenčních údajů katastru tak, že výměra určité parcely je nadále zapsána v menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k té části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely. Vzniknou-li pochybnosti ohledně vlastnického práva ke zbývající části pozemku, jehož výměra nadále převyšuje výměru nově určené parcely, lze se poté, co za pomoci geometrického plánu bude zbývající část pozemku určena jako parcela, domáhat určení vlastnického práva k této parcele. Původní pozemek, jehož výměra byla dříve totožná s výměrou později zmenšené parcely, tak bude nadále zahrnovat dvě, případně i více parcel (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2271/2006). V projednávaném případě se žalovaní (jako žalobci ve vzájemném návrhu) domáhali určení, že jsou vlastníky takto geometrickým plánem oddělené části pozemku a soud I. stupně správně uzavřel, že jsou jeho vlastníky, neboť vlastnictví k němu nabyli vydržením. Nemohl proto být jeho vlastníkem úplně původní vlastník, který tuto část pozemku převedl na žalobce a tudíž ani on není vlastníkem sporného pozemku.

32. Vzhledem k tomu, že v řízení soud I. stupně dospěl k závěru, že vlastníkem sporného pozemku jsou žalovaní, nebyla důvodná žaloba žalobce o vyklizení tohoto pozemku a soud I. stupně ji správně zamítl.

33. Pokud žalobce namítal, že měl být vypracován znalecký posudek ohledně hranic obou pozemků, pak odvolací soud uvádí, že znalecký posudek by přicházel v úvahu v případě subjektivně sporné hranice, kdy existují důvodné pochybnosti o vedení této hranice. Zde však takové důvodné pochybnosti nebyly. Sám žalobce v žalobě uváděl, že žalovaní užívají celý jeho pozemek a že oba pozemky jsou pod jedním oplocením. Namítal, že oplocení by mělo být umístěno na hranici obou pozemků. To, že pozemek parc. [číslo] leží celou svou výměrou na oploceném pozemku žalovaných, vyplynulo rovněž z geometrického plánu vypracovaného [právnická osoba], č. geom.plánu [číslo] [rok], který byl do katastru nemovitostí zapsán v roce 2011, plot, který ohraničuje zahradu žalovaných (pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec]), je v tomto geom.plánu zakreslen přesně na jižní hranici parcely [číslo] v k.ú. [obec] a vyplývá to rovněž z odborné zprávy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která uvedla, že celá parcela [číslo] leží celým svým obsahem v pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Vypracování znaleckého posudku by tak bylo nadbytečné.

34. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené proto rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I a II jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

35. Pochybení shledal odvolací soud pouze v nákladovém výroku III rozsudku soudu I. stupně. Soud I. stupně správně uzavřel, že žalovaným, kteří byli v této věci úspěšní, náleží náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.. Správně rovněž soud I. stupně vyšel z toho, že při určování odměny za právní zastoupení se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu). Zde bylo předmětem řízení jednak vyklizení nemovitosti a jednak určení vlastnictví k nemovitosti. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za tarifní hodnotu řízení o vyklizení považuje částku 132 000 Kč. Hodnota sporné nemovitosti však nebyla v řízení před soudem I. stupně spolehlivě zjištěn, v řízení nebyl proveden důkaz žádným znaleckým posudkem, či jiným důkazem, který by hodnotu nemovitosti určoval. Proto je při určení tarifní hodnoty třeba vycházet z ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., stejně jako u žaloby na určení vlastnictví, kde tarifní hodnotou je částka 50 000 Kč. Součet obou tarifních hodnot je tak částka 100 000 Kč. Hodnota jednoho úkonu právní služby tak činí 5 100 Kč. V počátku řízení bylo předmětem řízení pouze vyklizení nemovitosti a zde hodonota jednoho úkonu byla 3 100 Kč.

36. Jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna za právní zastoupení se skládá ze 3 úkonů po 3 100 Kč, 16 úkonů po 5 100 Kč a 19 režijních paušálů po 300 Kč, což je celkem částka 96 600 Kč. K této částce náleží rovněž 21 % DPH ve výši 20 286 Kč Celkem tak odměna za zastupování jedné osoby představuje částku 116 886 Kč. Jelikož šlo v dané věci o zastupování dvou osob, je tato odměna u každé z nich snížena o 20%, což je částka 23 377 Kč Celkem tak odměna za zastupování jedné osoby činí 93 509 Kč, pro dvě osoby je to částka 187 018 Kč. K témto nákladům náleží rovněž náhrada cestovného ve výši 6 034 Kč + 21% DPH, tedy částka 7 301 Kč, náhrada za ztrátu času za 36 půlhodin po 100 Kč, tedy 3 600 Kč + 21% DPH ve výši 756 Kč, tedy částka 4 356 Kč a soudní poplatek ve výši 5 000 Kč Celkem tak náklady řízení žalovaných činí 203 675 Kč.

37. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku III pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku byl rozsudek soudu I. stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrzen.

38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšným žalovaným právo na jejich náhradu v celkové výši 22 154 Kč. Tyto náklady se skládají z odměny za právní zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za 2 úkony po 5 100 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu) a 21% ve výši 2 268 Kč, což je částka 13 068 Kč, snížená o 20 %, tedy o částku 2 614 Kč, činí 10 454 Kč za jednu osobu. Za zastupování dvou osob tak náklady za právní zastoupení činí 20 908 Kč. K těmto nákladům náleží náhrada cestovného za cestu k jednání u odvolacího soudu a zpět z [obec] do [obec] a zpět ve výši 630 Kč + 21 % DPH ve výši 132 Kč, celkem 762 Kč a náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč + 21 % DPH ve výši 84 Kč, celkem 484 Kč Celkem náklady odvolacího řízení činí 22 154 Kč.

Poučení