21 Co 76/2025 - 193

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozená dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozená dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] 3. [Jméno advokáta D], narozená dne [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] o určení vlastnického práva o odvolání 1. žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 13 Co 59/2023 – 141 ze dne 7. května 2024 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 15 064,50 Kč.

III. Ve vztahu mezi žalobci a) až c) a žalovanými 2. a 3. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) výrokem I. svého rozsudku č.j. 13 Co 59/2023 – 141 ze dne 7. 5. 2024 určil, že „stavba bez č. p./ číslo evidenční, způsob využití garáž, která stojí na pozemku parcelní číslo 1064/33, katastrální území [adresa], obec [adresa], zapsaná na LV číslo [hodnota] [právnická osoba], byla ke dni úmrtí pana [jméno FO] (dále jen „[Jméno žalobce B] st.“), narozeného dne [datum], zemřelého dne [datum], tedy ke dni [datum], ve spoluvlastnictví spoluvlastníků: 1. [Jméno žalobce A], narozená [rodné přijmení] [Datum narození žalobce A], bytem [adresa], jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 k celku, 2. [Jméno žalobce B], narozený [rodné přijmení] [datum], zemřelý dne [datum], naposledy bytem [Anonymizováno], jako vlastník spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 k celku, 3. [jméno FO], narozený [rodné přijmení] [datum] a [Jméno advokáta D] narozená [rodné přijmení] [Datum narození advokáta D], oba bytem [adresa], jako spoluvlastníci podílu o velikosti 1/2 k celku v režimu SJM. Výrokem II. uložil 1. žalované povinnost uhradit žalobcům a) až c) náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Výrokem III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a) až c) a (tehdy) žalovanými 2 a 3 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobci se domáhali požadovaného určení s tím, že žalobkyně a) s [jméno FO] st. uzavřeli manželství dne [datum], které zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu ke dni [datum]. Dne [datum] spolu uzavřeli dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 1064/33 v k. ú. a obci [adresa], a to za účelem výstavby řadové patrové garáže. Tato dohoda byla registrována státním notářstvím dne [datum] a stavba garáže byla dokončena již v 80. letech 20. století, kdy vznikla jako samostatná hotová věc, ale k její kolaudaci došlo až v roce 2010. Tvrdili, že garáž byla stavěna v rámci projektu výstavby 42 řadových patrových garáží, kdy všechny byly stavěny svépomocí a nejpozději na konci 80. let 20. století byly stavby těchto garáží jako věci v právním slova smyslu i stavebně technicky dokončeny. Někteří stavebníci si nechali garáž zkolaudovat, žalobkyně a) s manželem nikoliv, když tuto záležitost podcenili. Protože mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o vypořádání majetku náležejícího do jejich společného jmění manželů (dále jen „SJM“), tehdy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) a ani nebyl podán návrh k soudu na vypořádání, stal se ze zákona ke dni [datum] jejich podíl o velikosti 1/2 vzhledem k celku jejich podílovým spoluvlastnictvím, kdy každý z nich měl vlastnické právo k podílu o velikosti 1/4 vzhledem k celku. Zdůrazňovali, že tedy nikdy nemohlo vzniknout vlastnické či spoluvlastnické právo (ani ve formě BSM, posléze SJM) k podílu o velikosti 1/2 vzhledem k celku garáže ve prospěch [jméno FO] st. a 1. žalované, kteří uzavřeli manželství dne [datum]. [Jméno žalobce B] st. zemřel dne [datum] a zanechal po sobě závěť, ve které odkázal veškerý svůj majetek svým dvěma dětem - žalobci b) a žalobkyni c), proto se jeho spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 ke garáži stal ke dni jeho úmrtí spoluvlastnictvím žalobce b) a žalobkyně c). Žalobci dále tvrdili, že v rámci projednání dědictví po zemřelém [jméno FO] st. trvala 1. žalovaná na zařazení garáže do jejich SJM, tj. zůstavitele a jejího, ale soudní komisař vyhodnotil, že se jedná o sporný majetek SJM a nebylo k němu v rámci dědického řízení přihlíženo. Pokud se žalobci opakovaně pokoušeli vyřešit s 1. žalovanou věc smírně, ta však nereagovala. [jméno FO], původní 2. žalovaný a 3. žalovaná byli zažalováni jako spoluvlastníci podílu o velikosti 1/2 k celku v režimu SJM, a to s ohledem na otázku pasivní legitimace, vymezenou v mnoha rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR. 1. žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že stavba garáže nebyla do doby rozvodu manželství [jméno FO] st. a žalobkyně a) dokončena a nemohla tedy být evidována v katastru nemovitostí, a proto ani předmětem vypořádání BSM (SJM) žalobkyně a) a [jméno FO] st. Poukazovala na to, že po rozvodu jejich manželství došlo mezi nimi k vypořádání jejich majetku po rozvodu, kdy žalobkyně a) obdržela od bývalého manžela částku 40 000 Kčs za vypořádání všech movitých i nemovitých věcí, které patřily do jejich BSM a že o tom vydala žalobkyně a) [jméno FO] st. dne [datum] písemné prohlášení, jí podepsané. 1. žalovaná tvrdila, že nedokončenou a rozestavěnou stavbu garáže dokončila až ona, spolu se svým manželem a navíc na její dokončení investovala vlastní peněžní prostředky, neboť manžel je v té době neměl. Po dokončení stavby pak zajistila její kolaudaci a následně i zápis garáže do katastru nemovitostí. Zdůrazňovala, že garáž užívá dlouhodobě, je zapsána jako její spoluvlastník v katastru nemovitostí a po dobu života jejího manžela nikdo ze žalobců její spoluvlastnictví ke garáži nezpochybňoval. Tvrdila, že ji užívá evidentně v dobré víře, že je jejím spoluvlastníkem a vznesla námitku vydržení vlastnického práva. [jméno FO], původní 2. žalovaný a 3. žalovaná žalobní nárok zcela uznali a nic proti němu nenamítali, když vyslovili souhlas s tvrzením, že stavbu patrové garáže museli provádět bývalí manželé [jméno FO] nejpozději v 80. letech 20. století, spíš ale dříve. Oni sami začali stavět spodní část jejich garáže již v roce 1977 a bývalí manželé [jméno FO] museli stavět horní garáž bez nějaké větší časové prodlevy. Ve svém vyjádření uvedli, že v 80. letech garáž jako celek již stála a všichni ji užívali.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy vyšel z nesporných tvrzení účastníků a poté provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, podrobně uvedenému v odst. 7 až 8, na které odvolací soud rovněž odkazuje.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o.z.“), ust. § 129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“), ust. § 129 odst. 2 obč. zák., ust. § 130 odst. 1 obč. zák., ust. § 130 odst. 2 obč. zák., ust. § 134 odst. 1 obč. zák., ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 133 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], ust. § 149 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do [datum], ust. § 149 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], ust. § 149 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], ust. § 149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], ust. § 133 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] a ust. § 143 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni [datum] a v odst. 17 a 25 až 28 odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího ČR, z níž při svém rozhodování vycházel. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovanou rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 11 odst. 3 SAT, s odkazem na ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2. a 3. rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že po nich žádná náhrada nákladů řízení nebyla požadována a těmto žalovaným žádné náklady nevznikly. Připomněl, že navíc od počátku zcela souhlasili s podanou žalobou a procesně mohli stát na straně žalobců, když jako s účastníky řízení s nimi muselo být jednáno, neboť jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti.

5. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobců na jimi požadovaném určení, jak to uvedl v odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku a proto přistoupil k řešení věci samé.

6. Stran dokončení stavby uvedl, že s ohledem na provedené důkazy nemá pochybnosti o tom, že předmětná garáž byla vystavěná nejpozději do konce 80. let minulého století. Poukázal na obecně známou skutečnost, že „za minulého režimu se vlastnická práva příliš neřešila, když přednost měla užívací práva a stejně tak se ani neřešil katastrální pořádek, respektive nepořádek“. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že z hlediska právního se stavba garáže považovala za věc v právním slova smyslu v okamžiku, kdy bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň její dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, což v tomto případě nepochybně bylo. Připomněl, že se totiž jednalo o výstavbu 42 řadových patrových garáží, které byly stavebně propojeny a nebylo možné postavit jednu, aniž by se stavěla zároveň druhá. Uvedl, že byť byla garáž zkolaudována až v roce 2010, a to na základě podnětu [jméno FO] st. a 1. žalované, nemůže samotné datum kolaudace žádným způsobem zpochybnit skutečnost, že stavebně byla dokončena již nejpozději ke konci 80. let minulého století. Prohlášení žalobkyně a) ze dne [datum] označil za minimálně neurčité a tedy i za neplatné, především v otázce vypořádání vlastnického práva k nemovitým věcem. Konstatoval, že podle občanského zákoníku, účinného do [datum], platilo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy a k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím. Připomněl, že i v případě, že si žalobkyně a) s bývalým manželem vypořádali jejich BSM dohodou, nemohli si takovým způsobem vypořádat společné nemovitosti, neboť taková smlouva podléhala registraci státním notářstvím a následně ode dne [datum] pak vkladu do katastru nemovitostí. Uzavřel, že mezi žalobkyní a) a jejím bývalým manželem nedošlo k vypořádání dohodou, když nebylo prokázáno, že by jeden z nich podal návrh k soudu a tento majetek byl vypořádán rozhodnutím soudu, proto se uplatnila nevyvratitelná právní domněnka podle ust. § 140 odst. 4 občanského zákoníku, účinného ke dni [datum], kdy uplynutím doby tří roků od zániku manželství [jméno FO] st. a žalobkyně a) se jejich BSM k této nemovité věci přetransformovalo na jejich podílové spoluvlastnictví, konkrétně o velikosti 1/4 vzhledem k celku pro každého z nich. Konstatoval, že garáž nemohla být nabyta do SJM [jméno FO] st. a 1. žalované, protože si tito formou notářského zápisu nerozšířili své SJM o tuto nemovitou věc, když 1. žalovaná nic takového ani netvrdila, ani neprokazovala. Stran tvrzeného vydržení vlastnictví garáže 1. žalovanou uvedl, že nelze hovořit o pravosti její držby vzhledem k nabývacímu titulu a ani o poctivosti držby. Konstatoval, že její dobrá víra byla jednoznačně narušena v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením po zemřelém [jméno FO] st., kdy žalobci prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce zpochybňovali otázku jejího vlastnického práva ke garáži. Akcentoval, že vzhledem k tomu, že kolaudace garáže proběhla v roce 2010 a ohlášení vlastníka pozemku v roce 2011, na základě čehož byla 1. žalovaná zapsána jako spoluvlastník předmětné garáže, nemohla nikdy splnit podmínku nerušené a nepřerušené držby po dobu deseti let. Zdůraznil, že minimálně od roku 2015 nebo 2016 musela mít pochybnosti o tom, zda je skutečným spoluvlastníkem předmětné garáže. Zopakoval, že stavba garáže byla dokončena stavebně technicky nejpozději na konci 80. let minulého století a v tomto směru byla věcí v právním slova smyslu a byla též schopna zápisu do katastru nemovitostí. Uvedl, že zároveň nedošlo mezi [jméno FO] st. a žalobkyní a) k vypořádání jejich BSM dohodou, ani rozhodnutím soudu, nýbrž vyvratitelnou právní domněnkou, na základě které se oba stali spoluvlastníky předmětné garáže se stejně velkými podíly. Konstatoval, že skutečnost, že stavba předmětné garáže byla kolaudována až v roce 2010, na těchto závěrech soudu nic změnit nemůže. Vyslovil souhlas s názorem 1. žalované, že [Jméno žalobce B] st. a žalobkyně a) nepostupovali řádně v souladu se zákony, ale připomněl, že tito nebyli rozhodně jediní z řad stavebníků předmětných řadových garáží, kteří se ocitli v obdobné situaci těch, kteří věc právně neřešili. Poukázal na to, že se jednalo o důsledek toho, že spoléhali, že to za ně úřady vyřeší, což jim původně bylo i slibováno, avšak nakonec se to ukázalo jako liché. Uvedl, že jejich liknavost nebyla nestandardní, když řada dalších spoluvlastníků předmětných řadových garáží se dostala do obdobné situace. K rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], jehož se dovolávala 1. žalovaná, uvedl, že ten se především zaobíral otázkou definice stavebníka podle stavebního zákona, ale že skutečnost, že 1. žalovaná byla stavebníkem ve smyslu stavebního zákona, nebylo ani rozporováno.

7. S ohledem na skutečnost, že po vyhlášení uvedeného rozsudku zemřel dne [datum] 2. žalovaný, a poté, co bylo usnesením prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodnuto mj. tak, že garáž dědí dcera [Jméno advokáta C], nar. [Datum narození advokáta C], bytem [Adresa advokáta C], bylo jeho dalším usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum] rozhodnuto tak, že v řízení bude pokračováno namísto 2. žalovaného s jeho dcerou.

8. Proti tomuto rozsudku podala 1. žalovaná včas odvolání s tím, že provedené důkazy neodůvodňují závěr soudu prvního stupně o existenci nemovitosti – garáže již v době manželství 1. žalobkyně a jejího tehdejšího manžela [jméno FO] st. Vytýkala mu, že zcela opominul skutečnost, že se podílela na stavbě garáže a že nepřihlédl ke skutečnosti, že i pokud by tato nemovitost právně existovala, stala by se jejím vlastníkem, neboť byla jako její spoluvlastník zapsána v katastru nemovitostí na základě dokumentů, vydaných stavebním úřadem v [adresa] Dovozovala, že tedy byla ode dne zápisu svého spoluvlastnického práva do katastru nemovitostí v dobré víře, že je oprávněným vlastníkem nemovitosti. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že pro vydržení předmětné nemovitosti jsou plněny jak podmínky poctivosti a pravosti, tak podmínka délky držení nemovitosti. Poukazovala na to, že v řízení vyplynulo, že po dobu trvání manželství [jméno FO] st. a žalobkyně a) nebyla předmětná nemovitost stavebně zcela dokončena, nebyla provedena kolaudace stavebním úřadem v [adresa] a nemovitost nebyla zapsána do katastru nemovitostí. Opakovaně zdůrazňovala, že dokončení stavby, zajištění její kolaudace a zápisu do katastru nemovitostí provedla na své vlastní náklady ona, a to v dobré víře v tvrzení svého zemřelého manžela, který se domníval, že veškerý majetek spadající do SJM s žalobkyní a) byl řádně vypořádán. Uvedla, že potvrzení o vypořádání majetku v SJM ze dne [datum], podepsané žalobkyní a), sice nemůže být řádným právním titulem pro zápis v katastru nemovitostí, ale je skutkově významnou skutečností pro posouzení jejího jednání v dobré víře, kdy žalobkyně a) svůj smluvní závazek z tohoto prohlášení porušila a podanou žalobou se dožaduje plnění, byť již za část své nemovitosti finanční plnění od svého bývalého manžela obdržela. Konstatovala, že byla ode dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí v dobré víře a poctivosti, že je spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, když o poctivosti její držby svědčí i skutečnosti, že je to ona, kdo ode dne nabytí vlastnického práva a zápisu nemovitostí do katastru nemovitostí plní vůči správci daně daňové povinnosti vyplývající ze zákona. Opakovaně poukazovala na to, že se vedle svého zemřelého manžela [jméno FO] st. stala ze zákona stavebníkem předmětné nemovitosti a v rozhodnutí stavebního úřadu o kolaudaci nemovitosti tak byla i označena. Dovozovala, že na její straně existuje právní důvod, který postačuje ke vzniku vlastnického práva a odkazovala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. Protože byla jako spoluvlastník zapsána do katastru nemovitostí v květnu 2011, stala se od této doby i jejím držitelem a proto předmětnou nemovitost drží více jak deset let a žaloba byla podána až po uplynutí této doby. Namítala, že podání bývalého advokáta žalobců [tituly před jménem] [jméno FO] v dědickém řízení nebylo ničím jiným, než jeho právním názorem adresovaným notáři, který nemůže způsobit přerušení běhu vydržecí doby či její dobré víry ve vlastnictví nemovitosti, které bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Připomínala, že žalobci dalších bezmála osm let od odeslání jejich podání notáři o vlastnictví předmětné nemovitosti neusilovali a vlastnictví nemovitosti 1. žalovanou zpochybnili až podáním této žaloby. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta.

9. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovali na to, že bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná stavba byla dokončena v 80. letech minulého století, přičemž absence kolaudačního rozhodnutí nemá pro vznik stavby jako věci v právním smyslu žádný význam a stavba se tedy stala součástí společného jmění manželů žalobkyně a) a [jméno FO] st. Konstatovali, že i pokud by byl veškerý majetek, spadající do SJM žalobkyně a) a [jméno FO], vypořádán, 1. žalované by k předmětné nemovitosti nevznikl žádný nárok, neboť [Jméno žalobce B] st. nemovitost nabyl před uzavřením manželství s ní a protože současně oba nerozšířili své společné jmění manželů, nemovitost by se součástí jejich SJM nikdy nestala. Zdůrazňovali, že 1. žalovaná nemohla být v dobré víře, že je spoluvlastníkem nemovitosti od května 1991, neboť ještě nejméně v roce 1998 byla podle zápisu v katastru nemovitostí spoluvlastníkem nemovitosti žalobkyně a) a 1. žalovaná tam byla zapsána jako spoluvlastník až v roce 2011, proto držba nemohla být poctivá. Vyslovili souhlas se závěrem prvostupňového soudu, že 1. žalované nesvědčí žádný nabývací titul, a proto držba nemohla být ani pravá. Poukazovali na to, že dobrá víra 1. žalované byla jednoznačně přerušena, když žalobci v rámci dědického řízení po zemřelém [jméno FO] st. její vlastnické právo k předmětné nemovitosti sporovali. V těchto souvislostech se odvolávali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že pro přerušení dobré víry není potřeba, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, ale postačí, pokud se držitel jakýmkoli způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

10. K odvolání se nevyjádřila ani 2. žalovaná, ani 3. žalovaná.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že 1. žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

13. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, stejně jako odkaz na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a vysvětlení jeho přístupu k rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], odvolací soud je sdílí a v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

14. V první řadě je třeba uvést, že pokud 1. žalovaná soudu prvního stupně vytýkala, že provedené důkazy neodůvodňují jeho závěr o existenci nemovitosti – garáže již v době manželství žalobkyně a) a jejího tehdejšího manžela [jméno FO] st., odvolací soud tento její názor nesdílí.

15. Zde je na místě připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

16. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

17. Odvolací soud se tedy zcela ztotožňuje s jeho skutkovým závěrem, že stavba předmětné garáže byla dokončena nejpozději na konci 80. let 20. století. Správný byl i jeho právní závěr, který vyšel z tohoto skutkového stavu a který vychází ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v nichž bylo skutečně judikováno, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Lze přisvědčit i dalšímu závěru prvostupňového soudu, že se v předmětné lokalitě jednalo o výstavbu 42 řadových patrových garáží, které byly stavebně propojeny a nebylo tedy skutečně možné postavit jednu, aniž by se stavěla zároveň druhá. Kolaudace garáže, provedená již za trvání manželství [jméno FO] a 1. žalované, již na tom nemůže nic změnit.

18. Prvostupňový soud rovněž správně uzavřel, že manželství [jméno FO] st. a žalobkyně bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne [datum]. Od tohoto data počala plynout tříletá lhůta, uvedená v ust. § 149 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do [datum], vyžadovaná k tomu, aby v ní rozvedení manželé buď vypořádali své zaniklé BSM dohodou, nebo podali k soudu návrh na jeho vypořádání. Protože nenastala ani jedna z těchto vyžadovaných situací, uplatnila se skutečně nevyvratitelná právní domněnka podle tohoto zákonného ustanovení (soud prvního stupně pouze zjevnou písařskou chybou uvedl ust. § 140 odst. 4), spočívající v tom, že se uplynutím doby tří roků od zániku manželství [jméno FO] st. a žalobkyně a) jejich BSM k předmětné garáži přetransformovalo na jejich podílové spoluvlastnictví. Správný je závěr prvostupňového soudu, že se jednalo o velikosti 1/4 vzhledem k celku pro každého z nich, kdy zbývající 1/2 byla v BSM tehdejších manželů [jméno FO] a [Jméno advokáta D].

19. Odvolací soud se ztotožňuje i s dalším právním závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení žalobkyně a) ze dne [datum] je neurčité a tedy i neplatné, pokud jde o vypořádání vlastnického práva k nemovitým věcem. Podle ust. § 133 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném ode dne [datum], platilo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Pokud tedy [Jméno žalobce B] st. a žalobkyně a) neuzavřeli stran vypořádání garáže řádnou smlouvu, vyžadující registraci tehdejším státním notářstvím a následně od [datum] pak vklad do katastru nemovitostí, nelze než uzavřít, že každému z nich i nadále připadal podíl o velikosti ideální 1/4 vzhledem k celku pro každého z nich.

20. Správný je i další závěr prvostupňového soudu, že garáž nemohla být nabyta do SJM [jméno FO] st. a 1. žalované, kteří uzavřeli manželství dne [datum], protože si tito nerozšířili své SJM formou notářského zápisu o tuto nemovitou věc. I v tomto rozsahu jsou tedy právní závěry soudu prvního stupně naprosto správné, pouze s upřesněním, že pokud by k takovémuto rozšíření došlo, týkalo by se toliko podílu [jméno FO] st., tedy jeho ideální 1/4.

21. Otázka dobré víry stran tvrzeného vydržení vlastnictví garáže 1. žalovanou byla soudem prvního stupně rovněž správným způsobem. 22. 1. žalovaná nemohla být v dobré víře, že je spoluvlastníkem nemovitosti od května 1991, když ještě v lednu 1998 byla v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník garáže žalobkyně a). 1. žalovaná tam byla zapsána jako spoluvlastník až v roce 2011 a nemohlo se tedy v žádném případě jednat o poctivou držbu.

23. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že na straně 1. žalované nebyla splněna zákonná podmínka, tj. dobrá víra po vydržecí dobu deseti let, tedy že neměla žádné důvodné pochybnosti o tom, že jí právo náleží. K přerušení (potenciální) dobré víry 1. žalované došlo v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením po zemřelém [jméno FO] st., kdy tehdejší právní zástupce žalobců zpochybnil otázku vlastnického práva 1. žalované ke garáži. Žalobci v této souvislosti důvodně odkazovali na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém bylo uvedeno, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (odkaz na jeho další rozsudky sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Nejvyšší soud ČR zde judikoval, že není rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví, svá tvrzení doloží, ale že postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (odkaz na jeho další rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval (odkaz na další rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Lze tedy uzavřít, že pro přerušení dobré víry není zapotřebí, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, ale stačí, pokud se držitel jakýmkoli způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Takováto situace v projednávané věci zcela evidentně nastala, a to na základě e-mailové zprávy zaslané dne [datum] advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] právnímu zástupci 1. žalované ve věci pozůstalostního řízení po [jméno FO] st., podrobně specifikované v odst. 8 odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud 1. žalovaná ve svém odvolání poukazovala na to, že podání [tituly před jménem] [jméno FO] bylo adresované toliko notářce a nikoli jí, musí odvolací soud připomenout, že soudní komisař v dědickém řízení po [jméno FO] st. v usnesení č.j. [spisová značka] ze dne [datum] stran předmětné garáže jednoznačně konstatoval, že se jedná o sporný majetek v SJM, ke kterému nebude přihlížet.

24. Protože kolaudace garáže proběhla v roce 2010 a ohlášení vlastníka pozemku v roce 2011, na základě kterého byla 1. žalovaná zapsána jako spoluvlastník garáže, nemohla nikdy splnit podmínku nerušené a nepřerušené držby po dobu deseti let, jak to správně konstatoval prvostupňový soud. S ohledem na shora uvedené s ním lze souhlasit i v tom, že 1. žalovaná musela mít minimálně od roku 2016 pochybnosti o tom, zda je skutečným spoluvlastníkem garáže.

25. S ohledem na shora uvedené je irelevantní tvrzení žalobkyně, že to byla ona a na její náklady, kdo provedl dokončení stavby, zajištění její kolaudace a zápisu do katastru nemovitostí, vše v dobré víře v tvrzení jejího zemřelého manžela, který se domníval, že veškerý majetek spadající do SJM s žalobkyní a) byl řádně vypořádán.

26. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky 1. žalované nemohou v žádném směru nikterak obstát.

27. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobě výrokem I. vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků II. a III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

28. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovanou rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalobcům vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty byly účtovány třemi hlavními úkony po 3 700 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání ze dne [datum] a k doplnění odvolání ze dne [datum], a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum]] a třemi náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Protože účtovaná výše není v rozporu s ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT a ust. § 12 odst. 4 AT, odvolací soud jim jimi vyčíslenou částku 15 064,50 Kč, včetně 21% daně z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 2 614,50 Kč přiznal, a to v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

29. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a 2. a 3. žalovanou rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., a to ze stejných důvodů, jako prvostupňový soud.