21 Co 79/2025 - 369

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 295 707,52 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. ledna 2025, č. j. 8 C 175/2023-301, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 32 987 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 295 707,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 77 191 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 295 707,52 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měla žalovaná jako insolvenční správkyně žalobkyně, jež byla dlužnicí v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], způsobit tím, že při přezkumném jednání dne 21. 5. 2013 řádně nepopřela pohledávku přihlášeného věřitele [jméno FO] z titulu tří smluv o půjčce (jednalo se o šest dílčích pohledávek, a to jednak nevrácených zapůjčených částek, a dále vyúčtovaných smluvních pokut) a pohledávka tak byla v rámci insolvenčního řízení uspokojována. Částka 295 707,52 Kč sestávala z částky 254 907,52 Kč, představující zajištěnou část pohledávky (dílčí pohledávky č. 1 až č. 4), a z částky 40 800 Kč, představující částku uhrazenou z majetkové podstaty na část nezajištěné dílčí pohledávky č. 5.

3. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Předně vznesla námitku promlčení, dále argumentovala tím, že jako insolvenční správkyně žalobkyně žádnou svou povinnost neporušila.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že u Městského soudu v [adresa] bylo pod sp. zn. [spisová značka] vedeno insolvenční řízení ve věci žalobkyně jako dlužnice, že usnesením ze dne 11. 4. 2013 byl zjištěn úpadek dlužnice, bylo povoleno jeho řešení oddlužením a žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní dlužnice. Dne 21. 5. 2013 proběhlo přezkumné jednání, na němž došlo mimo jiné k uznání pohledávky (sestávající ze šesti dílčích pohledávek) věřitele [jméno FO] ze strany žalované jako insolvenční správkyně. Žalobkyně pohledávku tohoto věřitele popřela zcela.

5. Z jednotlivých důkazů vzal za prokázaná skutková zjištění, která podrobně popsal v odst. 6. až 20. svého rozsudku a odvolací soud na ně v zájmu stručnosti odkazuje.

6. Na tomto podkladě učinil závěr o skutkovém stavu, který lze stručně shrnout tak, že žalobkyně s [jméno FO] uzavřela celkem tři smlouvy o půjčce, a to dne 20. 2. 2009 na částku 100 000 Kč, dne 9. 4. 2009 na částku 60 000 Kč a dne 1. 10. 2010 na částku 35 000 Kč. Ve smlouvách si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z nesplacené části půjčky. Žalobkyně se svým věřitelem uzavřela formou notářského zápisu dohody o závazku osoby povinné splnit pohledávku vůči osobě oprávněné se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V těchto dohodách žalobkyně potvrdila převzetí peněžních prostředků. Dne 1. 10. 2010 a dne 14. 9. 2009 uzavřela žalobkyně s [jméno FO] zástavní smlouvy k zajištění dluhu z půjček na 100 000 Kč a 35 000 Kč ke svým nemovitostem. Při přezkumném jednání dne 21. 5. 2013 (poté, co byl zjištěn úpadek žalobkyně a bylo povoleno jeho řešení oddlužením) byli účastníci soudem poučeni o tom, jaký je rozdíl mezi popřením vykonatelné a nevykonatelné pohledávky a mezi popřením učiněným správcem a dlužníkem. Správkyně pohledávku [jméno FO] uznala, žalobkyně ji popřela. Dlužnice (žalobkyně) avizovala, že proběhne určovací žaloba u Obvodního soudu pro [adresa]. Žalobkyně podala v insolvenčním řízení žalobu na určení, že pohledávky věřitele [jméno FO] přihlášené do insolvenčního řízení jsou neplatné. Žaloba byla ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 1 až č. 5 odmítnuta, ve vztahu k dílčí pohledávce č. 6 byla zamítnuta (rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 1. 2017, č. j. [incidenční spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 27. 6. 2018, č. j. [spisová značka]). Ani v dalších žalobách, jež žalobkyně podala proti [jméno FO] nebyla úspěšná. Žaloba o náhradu škody ve výši 1 300 000 Kč byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 5. 2017, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 10. 2017, č. j. [spisová značka]. Řízení o žalobě, kterou se žalobkyně u Obvodního soudu pro [adresa] domáhala určení neplatnosti tří smluv o půjčce uzavřených s věřitelem [jméno FO] bylo zastaveno z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené (usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 2. 2021, č. j. [spisová značka], kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 7. 7. 2020, č. j. [spisová značka] a řízení bylo zastaveno). Insolvenční správce uhradil z výtěžku zpeněžení nemovitosti žalované na zajištěnou pohledávku věřitele [jméno FO] částku 254 907,52 Kč. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 29. 4. 2021, č. j. [spisová značka] vzal soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a ty, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili. V podrobnostech odvolací soud opět v zájmu stručnosti odkazuje na odst. 22 rozsudku soudu prvního stupně.

7. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „InsZ“). Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. Přezkumné jednání, na kterém žalovaná uznala pohledávku věřitele [jméno FO] se konalo dne 21. 5. 2013. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 37 odst. 4 InsZ tak uplynula dnem 21. 5. 2015. Promlčecí doba mohla počít běžet dále od data 26. 9. 2014, kdy žalobkyně požádala insolvenční soud o vyzvání insolvenční správkyně, aby sdělila, z jakého důvodu nepopřela sporné pohledávky popřené dlužnicí. Dvouletá promlčecí doba by od tohoto dotazu uplynula dnem 26. 9. 2016. Další okamžik, kdy mohla žalobkyně seznat případnou odpovědnost žalované bylo datum rozhodnutí Městského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v [adresa] o žalobě žalobkyně, kterou se domáhala určení, že pohledávky věřitele [jméno FO] nejsou po právu, rozsudek Vrchního soudu v [adresa] byl vydán dne 27. 6. 2018 a dvouletá promlčecí doba by tak uplynula dnem 27. 6. 2020. S rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] a navazujícím rozhodnutím Městského soudu v [adresa] ve věci žaloby proti jinému věřiteli, jež bylo vydáno dne 5. 12. 2018 žalobkyně rovněž nabyla vědomost o případné odpovědnosti žalované. Městský soud v [adresa] pak svým usnesením ze dne 21. 6. 2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 26. 8. 2019 vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení věřiteli [jméno FO] ve výši 254 907,52 Kč, rozhodnutí nabyla právní moci dne 5. 9. 2019 a dvouletá promlčecí doba tak uplynula dnem 5. 9. 2021. V důsledku výše uvedených skutečností žalobkyně nabyla povědomost o výši škody a odpovědnosti žalované. Počátek běhu promlčecí doby nelze dle soudu prvního stupně vázat až na doručení rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 2. 2021, č. j. [spisová značka], neboť žalobkyně již dříve věděla o tom, že žalovaná by mohla být za škodu odpovědná.

8. Soud prvního stupně se nicméně zabýval i tím, zda žalovaná jako insolvenční správkyně porušila svou povinnost z této funkce vyplývající a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. V tomto směru vycházel z příslušných zákonných ustanovení InsZ, dále zmínil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž se tento vyjadřoval k povinnosti správce popřít pohledávku. Žalovaná měla v době přezkumného jednání k dispozici řádnou přihlášku pohledávky zmíněného věřitele podepřenou listinnými důkazy. K obsahu schůzky dne 14. 5. 2013 žalobkyně navrhla pouze důkazy svědeckými výpověďmi svědků, kteří se schůzky neúčastnili. Žalovaná pak se svým účastnickým výslechem nesouhlasila. V soudních řízeních bylo prokázáno, že žalobkyně peníze ze smluv o půjčkách převzala.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. Nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku promlčení žalobního nároku. Vytkla mu, že zaměnil škodní událost a vznik škody, pokud vycházel u obou z data konání přezkumného jednání dne 21. 5. 2013. V insolvenčním řízení se vznik škody odvíjí od data, kdy byly peněžní prostředky vyvedeny z majetkové podstaty, tedy vyplaceny v rámci insolvenčního řízení, k čemuž došlo na konci září 2019. Žalobkyně v době konání přezkumného jednání neměla důvod domnívat se, že vznikne škoda, neboť měla za to, že předmětná pohledávka bude přezkoumána insolvenčním soudem, případně Obvodním soudem pro [adresa], jak jí napověděla žalovaná. Insolvenční soud v roce 2018 rozhodl, že jedna část pohledávky věřitele [jméno FO] nebyla přihlášena po právu, jednalo se o nezajištěnou část pohledávky, kterou byl oprávněn zkoumat. Věřiteli byla soudem přiznána jiná částka, než jakou správkyně v roce 2013 uznala. Zbývající část pohledávky byla soudem zjištěna pouze proto, že insolvenční zákon v tehdejším znění neumožňoval soudu zabývat se zajištěnou pohledávkou, pokud nebyla popřena insolvenčním správcem. Stejná argumentace platí i pro datum 26. 9. 2014, kdy žalobkyně učinila dotaz na žalovanou. Žalobkyně byla přesvědčena, že neplatnost smluv o půjčce bude soudy přezkoumána. Datem vzniku škody nebylo ani datum rozhodnutí Městského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v [adresa] v incidenčním sporu.

11. Nesouhlasila dále s názorem vyjádřeným v bodě 34 napadeného rozsudku s tím, že každý soud může i v obdobných věcech rozhodnout jinak, pro běh promlčecí doby proto nemůže být určující výsledek sporu, který žalobkyně vedla u Obvodního soudu pro [adresa] s jiným věřitelem (věc sp. zn. [spisová značka]). Ve sporu, který žalobkyně vedla u Obvodního soudu pro [adresa] (sp. zn. [spisová značka]) byla žalobkyně soudem ubezpečena, že neplatnost smluv posuzovat bude. Pokud by byla žalobkyně ve sporu u Obvodního soudu pro [adresa], v němž se domáhala určení neplatnosti smluv o půjčce úspěšná, nevznikla by jí žádná škoda, nemohla tudíž předpokládat odpovědnost správkyně za vznik škody. Až usnesením odvolacího Městského soudu v [adresa] ze dne 26. 2. 2021, č. j. [spisová značka] se žalobkyně dozvěděla, že žalobu o určení neplatnosti smluv nelze věcně projednat. Tím bylo rozhodnuto, že nemůže dojít k předpokládanému vrácení plnění [jméno FO]. Až tímto rozhodnutím se žalobkyně dozvěděla o rozhodujících skutečnostech týkajících se jejího nároku. Do té doby nemohla uvažovat o tom, že by přicházela v úvahu odpovědnost insolvenční správkyně. Zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobkyni doručeno dne 31. 3. 2021 a od tohoto okamžiku začala běžet dvouletá promlčecí doba. Žalobkyně měla dále za to, že pro tento spor nejsou závazné názory, jež vyjádřil Městský soud v [adresa] ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka].

12. Žalobkyně považovala rovněž za nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že neprokázala, že by ji žalovaná při přezkumném jednání vědomě odkázala na podání civilní určovací žaloby. Žalobkyně nebyla znalá postupů v insolvenčním řízení. Sama od sebe by při přezkumném jednání neuváděla nic o podání určovací žaloby, pokud by jí to žalovaná sedící vedle ní nenapověděla. Soud prvního stupně znemožnil žalobkyni reagovat na jeho úvahu, že se podání určovací žaloby neobjevilo v insolvenčním spise, neboť tuto úvahu při jednání stranám nesdělil. Žalobkyně tak nemohla vysvětlit, že nemělo smysl, aby se informace o určovací žalobě v insolvenčním spise objevila. Skutečnost, že žalovaná žalobkyni poradila, aby podala určovací žalobu byla v řízení prokázána emailovou komunikací s právním zástupcem ze dne 24. 10. 2017, doplněním odvolání ze dne 16. 10. 2020, zvukovým záznamem z přezkumného jednání. Žalovaná nadto nikdy nepopírala, že žalobkyni k podání určovací žaloby navedla. Proto žalobkyně neměla povinnost tuto nespornou skutečnost prokazovat.

13. Žalobkyně se domnívala, že soud prvního stupně měl provést důkaz výslechem žalované jako účastnice řízení, když není pravdou, že by s jeho provedením žalovaná nesouhlasila. Pokud soud prvního stupně nebyl přesvědčen o tom, že to byla žalovaná, kdo žalobkyni navedl k podání určovací žaloby, měl žalované uložit vysvětlovací povinnost.

14. Žalobkyně setrvala na své argumentaci, že ve vztahu s [jméno FO] byla při uzavírání smluv o půjčce v postavení spotřebitele a že [jméno FO] neoprávněně podnikal. V insolvenčním spise byl dostatek informací o nekalém jednání [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobkyně ve vztahu k předmětným smlouvám o půjčce neargumentovala paděláním podpisů, jak mylně uvedl soud prvního stupně. Padělání podpisů se týkalo listin jiných. Žalobkyně se obsáhle vyjádřila k údajnému propojení osob věřitele [jméno FO] a [jméno FO] a jejich nekalému jednání. V řízení nebylo dle žalobkyně prokázáno, že převzala peníze od [jméno FO]. [jméno FO] peníze žalobkyni nepředal, byly určeny pro jeho kamaráda [jméno FO]. Žalobkyně setrvala na svém přesvědčení, že žalovaná své povinnosti správce porušila, neboť se nezabývala přezkumem přihlášené pohledávky, nevynaložila žádné úsilí, aby škodě zabránila, svou práci odbyla, svým postupem odepřela žalobkyni přístup k soudnímu přezkumu pohledávek. Žalovaná nepřihlédla k postoji žalobkyně k pohledávkám [jméno FO], ignorovala judikaturu týkající se notářských zápisů. Žalovaná měla předpokládat, že popření pohledávek vzniklých za popsaných okolností by bylo úspěšné.

15. Žalobkyně měla konečně za to, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení vzhledem k existenci okolností hodných zvláštního zřetele.

16. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný a navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Souhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil běh promlčecí doby, přičemž odkázala na ustanovení § 37 odst. 4 InsZ a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 778/2012). Uvedla, že přezkumné jednání, při němž došlo k uznání pohledávky věřitele [jméno FO] se konalo dne 21. 5. 2013. Již tehdy měla žalobkyně dostatek informací o tom, jak bylo s pohledávkou naloženo, a pokud se domnívala, že tímto postupem došlo k porušení právní povinnosti, mohla se domáhat nápravy. Žalobkyně navíc dne 26. 9. 2014 adresovala žalované dotaz, proč předmětnou pohledávku nepopřela. Uvedený krok svědčí o tom, že žalobkyně si byla dobře vědoma způsobu, jak žalovaná postupovala, možných dopadů na majetkovou podstatu, a tedy i existence případného nároku vůči žalované. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla spoléhat na jiné právní prostředky obrany (např. určovací žaloby, incidenční spory apod.) není pro běh promlčecí doby podstatná. Běh promlčecí doby se odvíjí od okamžiku objektivní vědomosti o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni může odpovídat, nikoli od subjektivního přesvědčení poškozeného. Žalovaná měla za to, že promlčecí doba počala běžet nejpozději od 26. 9. 2014. I pokud by mělo být přistoupeno k extrémně restriktivnímu výkladu běhu promlčecí doby, byl by nejzazším okamžikem pro počátek běhu promlčecí doby okamžik doručení rozhodnutí Vrchního soudu v [adresa] ze dne 27. 6. 2018, č. j. [spisová značka], kterým byl pravomocně ukončen incidenční spor. Ani za této situace však žalobkyně nepodala žalobu včas. Aktivita žalobkyně, která byla po celou dobu právně zastoupena, svědčí o její vědomosti o údajně způsobené škodě.

18. Žalovaná dále setrvala na své argumentaci, že tím, že pohledávku věřitele [jméno FO] nepopřela žádnou svou povinnost vyplývající pro ni z pozice insolvenční správkyně neporušila. Odkázala na ustanovení § 188 odst. 1 a § 410 odst. 2 InsZ, podle nichž je správce povinen provést přezkum pohledávky na základě údajů uvedených v přihlášce a podkladů, které má k dispozici. Správce není povinen, a ani to není v jeho možnostech, provádět vyšetřování okolností týkajících se vzniku pohledávky. V případě jejího popření je povinen zvažovat, zda by bylo oprávněné, podložené a obhajitelné. Pohledávky věřitele [jméno FO] z titulu půjček byly doloženy notářskými zápisy a dalšími listinami, žalobkyně netvrdila, že by půjčku nepřijala, naopak přijetí potvrdila v rámci insolvenčního řízení i v notářských zápisech. Pravost a věrohodnost podkladů k přihlášce nebyla žalobkyní zpochybněna. Žalobkyně při schůzce dne 14. 5. 2013 žalované nepředala žádné konkrétní důkazy, které by opodstatňovaly popření pohledávky, pochybnosti se snažila vyvolat pouze verbálními tvrzeními o domnělých souvislostech mezi věřitelem [jméno FO] a osobou [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že správce je povinen postupovat obezřetně, s odbornou péčí, přičemž neoprávněné nebo neprokazatelné popření pohledávky by mohlo vést ke vzniku odpovědnosti vůči věřiteli. Ani další odvolací námitky nepovažovala žalovaná za důvodné. Soud prvního stupně se všemi návrhy žalobkyně na provedení důkazů zabýval, neprovedení některých z nich řádně odůvodnil.

19. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně rozsudek včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak jej podrobně popsal v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, předně se zaměřením na otázku promlčení žalovaného nároku. Provedené důkazy hodnotil v souladu s principy uvedenými v § 132 o.s.ř. a odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil.

21. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že soud prvního stupně měl provést výslech žalované jako účastnice řízení. Provedení tohoto důkazu nebylo namístě, neboť pro posouzení otázky promlčení měl soud prvního stupně dostatek podkladů na základě ostatních provedených důkazů.

22. Jelikož v projednávané věci žalobkyně žádala po žalované zaplacení náhrady škody, již měla žalovaná žalobkyni způsobit svým postupem jako insolvenční správkyně v insolvenčním řízení, v němž žalobkyně byla dlužnicí, bylo třeba otázku promlčení posoudit podle § 37 odst. 4 InsZ, jak správně učinil soud prvního stupně.

23. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci promlčí do dvou let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení.

24. Jelikož žaloba byla podána v objektivní tříleté promlčecí době od skončení insolvenčního řízení (v podrobnostech viz odst. 30 napadeného rozsudku), zabýval se soud prvního stupně zcela správně tím, zda došlo k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby je totiž takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, i kdyby poškozenému ještě běžela druhá promlčecí doba.

25. Odvolací soud se nicméně zcela neztotožnil s jeho právními úvahami o tom, odkdy subjektivní promlčecí doba běžela.

26. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby bylo rozhodné posoudit, kdy se žalobkyně jako poškozená dozvěděla o výši škody a o odpovědnosti žalované jako insolvenční správkyně.

27. Žalobkyně spatřovala pochybení žalované ve skutečnosti, že svévolně nepopřela pohledávky zajištěného věřitele [jméno FO], ačkoli měla k dispozici dostatek informací i podkladů pro popření pohledávky. K tomu viz článek I žaloby na čl. 2 spisu. Až později doplnila, že žalovaná přihlášku věřitele [jméno FO] řádně nepřezkoumala, resp. ji nepřezkoumala vůbec. Není tedy pravdou, že žalobkyně nespatřovala porušení povinnosti žalované jako správkyně v nepopření pohledávek tohoto věřitele, jak uvedla v podaném odvolání.

28. Přezkumné jednání, u něhož žalovaná jako insolvenční správkyně uznala přihlášené pohledávky věřitele [jméno FO] se konalo dne 21. 5. 2013. U tohoto přezkumného jednání byla žalobkyně poučena soudem o tom, jaké jsou rozdíly mezi popřením pohledávky insolvenčním správcem a dlužníkem a popřením vykonatelné a nevykonatelné pohledávky. Tohoto dne se tedy žalobkyně dozvěděla, že ze strany žalované nedošlo k popření pohledávek věřitele [jméno FO], byl jí znám průběh přezkumného jednání a postup žalované jako insolvenční správkyně, byla dále poučena o rozdílech mezi tím, pokud dojde k popření přihlášené pohledávky správcem a dlužníkem a pohledávky vykonatelné a nevykonatelné.

29. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně podala v rámci insolvenčního řízení žalobu, kterou se domáhala určení, že pohledávky přihlášené věřitelem [jméno FO] nebyly přihlášeny po právu. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 1. 2017, č. j. [incidenční spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v [adresa] ze dne 27. 6. 2018, č. j. [spisová značka], které nabyly právní moci dne 12. 7. 2018. Ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 1 až č. 5 nebyla žalobkyně se žalobou úspěšná, její žaloba byla odmítnuta, o dílčí pohledávce č. 6 bylo městským soudem rozhodnuto tak, že pohledávka nebyla přihlášena po právu. Pokud se jednalo o dílčí pohledávky č. 1 až č. 4, shledaly soudy, že žalobkyně nebyla k podání žaloby oprávněna. Pokud se jednalo o dílčí pohledávku č. 5, shledal vrchní soud, že žalobkyně podala žalobu opožděně. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně o dílčí pohledávce č. 6 se věřitel neodvolal.

30. Odvolací soud má za to, že k datu 12. 7. 2018 (právní moc shora zmíněných rozsudků) se žalobkyně nejpozději dozvěděla o tom, že přichází v úvahu odpovědnost žalované jako insolvenční správkyně, neboť na základě jmenovaných rozsudků se dozvěděla, že v důsledku nepopření pohledávky [jméno FO] (dílčích pohledávek č. 1 až č. 4 v celkové výši 254 907,52 Kč) žalovanou jako insolvenční správkyní, budou předmětné pohledávky uspokojovány v rámci probíhajícího oddlužení žalobkyně. Zároveň se dozvěděla o to, že její žaloba byla odmítnuta i ohledně dílčí pohledávky č. 5.

31. O výši škody ve vztahu k dílčím pohledávkám č. 1 až č. 4, které byly zajištěny zástavním právem k nemovitosti žalobkyně se žalobkyně dozvěděla k datu, kdy došlo k vyplacení výtěžku zpeněžení. Výtěžek zpeněžení byl věřiteli [jméno FO] vydán poté, co nabylo právní moci usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 19. 6. 2019, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v [adresa] ze dne 5. 9. 2019, č. j. [spisová značka]. Sama žalobkyně uvedla, že výtěžek zpeněžení ve výši 254 907,52 Kč byl věřiteli [jméno FO] vyplacen koncem září 2019. Tato skutečnost vyplývá i z obsahu insolvenčního spisu, ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 10. 2. 2020 (viz čl. 41 až 45 spisu).

32. O výši škody ve vztahu k dílčí pohledávce č. 5 (žalovaná částka ve výši 40 800 Kč) se žalobkyně dozvěděla rovněž k datu jejich vyplacení věřiteli. Ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 10. 2. 2020 vyplývá, že k datu vyhotovení zprávy dlužnice splnila oddlužení i ve vztahu k nezajištěným pohledávkám, tedy i k části dílčí pohledávky č. 5.

33. Od konce září 2019 tedy běžela subjektivní dvouletá promlčecí doba pro částku 254 907,52 Kč a tato uplynula na konci září 2021. Od doby, kdy žalobkyně splnila podmínky oddlužení i pro nezajištěnou dílčí pohledávku č. 5 pak běžela subjektivní promlčecí doba pro tuto dílčí pohledávku a tato uplynula nejpozději k datu 10. 2. 2022.

34. Pokud žalobkyně podala žalobu až dne 24. 2. 2023, podala ji až po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby.

35. Pokud se jedná o dílčí pohledávku č. 5, je třeba uvést, že žalobkyně byla se žalobou v incidenčním sporu neúspěšná v důsledku svého pochybení, neboť žalobu nepodala včas. Odvolací soud nadto uvádí, že i pokud by dílčí pohledávka č. 5 nebyla v rámci oddlužení uspokojována, škoda by žalobkyni nemohla vznikat, neboť ze splátek by bylo o to více použito na úhradu dluhů ostatních nezajištěných věřitelů. Ve vztahu k této dílčí pohledávce by tedy žalobkyně nemohla být ani v zachovalé promlčecí době úspěšná, neboť za pochybení žalobkyně jistě žalovaná neodpovídá.

36. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nebylo rozhodné, kdy se žalobkyně dozvěděla o tom, že nebyla úspěšná se svou žalobou, kterou se proti [jméno FO] domáhala určení neplatnosti předmětných tří smluv o půjčce a která byla projednávána u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla, že se pokusí domáhat svých práv prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti tří smluv o půjčce vůči věřiteli [jméno FO] i za situace, kdy nebyla úspěšná se svou žalobou týkající se týchž pohledávek v incidenčním sporu, neměla vliv na její vědomost o výši škody a o tom, že za ni může odpovídat žalovaná jako insolvenční správkyně. Kromě toho i za situace, kdy by byla se žalobou na určení neplatnosti smluv vůči věřiteli [jméno FO] úspěšná, neznamenalo by to samo o sobě, že jí tento věřitel bude povinen zaplatit nějaké peněžní prostředky a že by tedy ve vztahu k žalované jako insolvenční správkyni nedošlo ke vzniku škody. Vznik škody v důsledku odpovědnosti žalované jako insolvenční správkyně sám o sobě nesouvisí s tím, zda by [jméno FO] byl případně povinen k nějakému plnění ve vztahu k žalobkyni. Škoda ve vztahu k případnému porušení právní povinnosti žalované jako insolvenční správkyně vznikla tím, že došlo k odčerpání peněžních prostředků z majetkové podstaty a pro běh promlčecí doby je nerozhodné, zda by se žalobkyně ve vztahu k věřiteli [jméno FO] případně domohla nějakého plnění.

37. Ze všech důvodů uvedených shora dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný nárok je promlčen.

38. Proto již bylo zcela nadbytečné zabývat se nárokem žalobkyně po věcné stránce, tedy existencí předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu. Odvolací soud se tedy již odvolacími námitkami vznesenými k věcné stránce sporu z důvodu nadbytečnosti nezabýval.

39. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně rozhodl zcela správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci.

40. Žalobkyně v podaném odvolání navrhla, aby odvolací soud ve vztahu k náhradě nákladů řízení postupoval podle § 150 o.s.ř.

41. Podle § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

42. Moderační právo soudu týkající se náhrady nákladů řízení cílí na případy, kdy by aplikace principu zavinění vedla k nepřiměřené tvrdosti. Postup podle tohoto ustanovení musí odůvodňovat existence skutečností hodných zvláštního zřetele daných např. osobními, majetkovými, sociálními poměry účastníků, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení.

43. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017 vyslovil, že „Za důvody zvláštního zřetele hodné se považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o.s.ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další".

44. Existenci důvodů hodných zvláštního zřetele odůvodňujících nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované (§ 150 o.s.ř.) uplatnila žalobkyně až v rámci odvolání. Tyto důvody však blíže nekonkretizovala ani v odvolání ani u odvolacího jednání. Z obsahu spisu lze dovodit, že je patrně spojovala s důvody, pro které jí bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků.

45. Skutečnost, že žalobkyni bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků však sama o sobě neznamená, že by zde existovaly zároveň důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by neměla být úspěšné žalované přiznána náhrada nákladů řízení. Vzhledem k absenci konkrétních důvodů, v nichž žalobkyně spatřovala právě takové důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř., kromě těch skutečností, jež byly podkladem pro částečné osvobození od soudních poplatků, nebylo možno posoudit, zda by v tomto konkrétním případě bylo skutečně nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení žalobkyni, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na žalované, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého. Pouze v majetkových poměrech žalobkyně, jež vedly soud prvního stupně k jejímu částečnému osvobození od soudních poplatků odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele nespatřuje.

46. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil jak ve věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná, a proto má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Jedná se o náklady na právní zastoupení advokátem, a to odměnu ve výši 19 000 Kč za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 9 500 Kč podle § 7 bod 6. vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále „a. t.“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč za tyto dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., cestovné ve výši 5 561,80 Kč na trase [adresa] a zpět, osobním automobilem, při ujetí 536 km, sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km, ceně paliva 40,50 Kč/l, spotřebě 11,3 l/100 km, náhradu za ztrátu času ve výši 1 800 Kč za 12 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. a náhradu za 21% DPH ve výši 5 724, 99 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř.

48. Celkem činí náklady, které žalovaná v odvolacím řízení účelně vynaložila částku 32 987 Kč (po zaokrouhlení), kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve standardní třídenní lhůtě k rukám jejího právního zástupce.

49. Ani v odvolacím řízení neshledal odvolací soud důvod pro postup podle § 150 o.s.ř., a to z důvodů uvedených shora.

Poučení