21Co 140/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 39 300 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. prosince 2021, č. j. 8 C 172/2021-98, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku I. o zaplacení částky 17 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 186,52 Kč, a v závislém nákladovém výroku II. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 565 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 39 300 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 491,65 Kč, kapitalizovaným úrokem 12 713,06 Kč, zákonným 8,5% úrokem z prodlení z částky 25 266,52 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení a 18,15% ročním úrokem z téže částky od 25. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 186,50 Kč (výrok II.).

2. Podle odůvodněnítohoto rozsudku se žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) a žalovaná uzavřely dne 29. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž tato poskytla žalované částku 30 000 Kč oproti závazku žalované poskytnutou částku spolu s poplatkem v celkové výši 21 375 Kč právní předchůdkyni vrátit v 15 měsíčních splátkách, nejpozději do 29. 9. 2016. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, když poslední splátku zaplatila dne 13. 4. 2017. Právní předchůdkyni žalobkyně tak ke dni 30. 9. 2016 v souladu se smluvními podmínkami vzniklo právo na úhradu celé dlužné jistiny, a dále právo na úhradu zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 18,15 % ročně z nesplacené jistiny. Dne 24. 6. 2019 byla předmětná pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou postoupena žalobkyni. Před podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyzvala žalobkyně žalovanou k její úhradě. Ve věci nejdříve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 C 265/2020-21. V tomto rozsudku obvodní soud uzavřel, že z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalované je smlouva uzavřená s právní předchůdkyní žalobkyně absolutně neplatná a věc posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudek obvodního soudu byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. 18 Co 334/2020-56 zejména s ohledem na vadný procesní postup obvodního soudu, který nezachoval žalované lhůtu k přípravě na jednání. Poté byla věc z důvodu místní příslušnosti postoupena zdejšímu soudu. Žalovaná se ve věci poprvé vyjádřila až v odvolání proti rozsudku obvodního soudu. V dalších podáních pak (kromě jiného) namítla, že smlouva uzavřená mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně je absolutně neplatná z důvodu nezkoumání její úvěruschopnosti, žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru, který byl před podáním žaloby promlčen, jelikož tříletá subjektivní promlčecí lhůta počala plynout již poskytnutím peněžních prostředků, tedy dne 29. 6. 2015. Žalobkyně proti námitce promlčení namítla, že žalovaná platbami hrazenými až do 13. 4. 2017 vždy znovu uznávala svůj dluh a tím vždy počala běžet nová, desetiletá promlčecí lhůta. I pokud by se nemělo promlčení posuzovat podle desetileté promlčecí lhůty, promlčel se nárok žalobkyně nejdříve dne 13. 4. 2020, jelikož počátek promlčecí lhůty připadá na 13. 4. 2017, kdy žalovaná uhradila poslední splátku. Na to žalovaná sdělila, že ustanovení o uznání dluhu se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 29. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž součásti jsou smluvní podmínky, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se právní předchůdkyni žalobkyně zavázala poskytnutou částku spolu s poplatkem v celkové výši 21 375 Kč vrátit, a to v 15 měsíčních splátkách nejpozději do 29. 9. 2016. Sjednaný poplatek byl tvořen úrokem z půjčených prostředků, odměnou za zpracování, poplatkem za splácení v hotovosti. Právní předchůdkyně svůj závazek poskytnout žalované částku 30 000 Kč splnila dne 29. 6. 2015 (viz tabulka umoření ze dne 4. 8. 2019). Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, přičemž k poslední dílčí úhradě došlo dne 13. 4. 2017. Žalovaná tak zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna na jistině částku 25 266,52 Kč a na souhrnném poplatku 14 033,48 Kč (viz tabulka umoření). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2019 byla předmětná pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována přípisem ze dne 24. 6. 2019. Dopisem ze dne 24. 10. 2019 žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě dlužné částky. Z karty zákazníka bylo zjištěno, jak právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované.

4. Po právní stránce je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným smlouvou o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). S poukazem na ust. § 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotř. úvěru“) se soud I. stupně zabýval tím, zda žalobkyně (její předchůdkyně) zkoumala schopnost žalované dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní (viz rozsudek ESD ve věci C -679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). Žalobkyně uvedla, že žalovaná byla právní předchůdkyní žalobkyně dotazována na její osobní a majetkové poměry a údaje uvedené žalovanou byly ověřeny na základě dokumentů přiložených k žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Z karty zákazníka vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně si k posouzení úvěruschopnosti žalované opatřila toliko pracovní smlouvu žalované. Žádným způsobem si však neověřovala tvrzenou výši výdajů žalované (např. výpisem z účtu, doklady o výdajích spojených s bydlením, o tom, že vlastní nemovitost, v níž bydlí apod.). Nezabývala se tak dostatečně konkrétní a individuální situací žalované a úvěruschopnost posoudila toliko formalisticky, což nesplňuje požadavky stanovené zákonem o spotř. úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). To vše s přihlédnutím k tomu, že poskytovatel úvěru sice může vycházet z údajů poskytnutých spotřebitelem, avšak ty musí dostatečně ověřit z dalších podkladů osvědčujících pravost poskytnutých informací (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud tak uzavřel, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro nesplnění povinnosti zkoumat schopnost žalované splácet úvěr a věc posoudil dle § 2991 a násl. o.z. jako bezdůvodné obohacení.

5. Dále se soud I. stupně zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a naopak argumentem žalobkyně, že žalovaná částečným plněním svůj dluh uznala, čímž počala běžet nová promlčecí lhůta. Žalobkyně dovozuje, že k uznání dluhu žalované došlo každou částečnou úhradou na dluh, přičemž žalovaná na dluh naposledy plnila dne 13. 4. 2017 částkou 200 Kč. Otázku uznání dluhu je v této věci třeba posuzovat podle ust. § 2054 odst. 2 o.z., a je proto nezbytné zkoumat, zda lze z okolností usoudit, že částečným plněním žalovaná uznala i zbytek dluhu. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je třeba hodnotit, zda z celkového jednání dlužníka bylo zřejmé, zda částečným plnění dluhu uznává i zbytek závazku či nikoliv. K závěru o tom, že není naplněna podmínka uznání dluhu, nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, ale postačí, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018. Při aplikaci těchto závěrů je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná při uzavření absolutně neplatné smlouvy vystupovala v pozici spotřebitele a slabší smluvní strany a že k neplatnosti smlouvy došlo v důsledku porušení povinností právní předchůdkyně žalobkyně, která v pozici silnější strany a profesionála nerespektovala ustanovení zákona o spotř. úvěru. Za těchto okolností je třeba ještě podrobněji zkoumat, zda žalovaná skutečně částečným plněním uznala dluh vzniklý v důsledku pochybení právní předchůdkyně žalobkyně. V řízení sice nebylo zjištěno, že by žalovaná před poslední dílčí úhradou výslovně vyjádřila svůj nesouhlas s dluhem, to však není s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nezbytné. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, pak vyplývá, že při posuzování konkludentního uznání dluhu je možné přihlédnout i k počínání dlužníka nastalému až poté, co svůj dluh částečně uznal, byť musí být zkoumáno, zda následná námitka proti dluhu není činěna pouze účelově. Soud I. stupně k tomu dodal, že námitka žalované, že ustanovení o uznání dluhu se neuplatní u dluhu vzniklého z titulu bezdůvodného obohacení, není důvodná, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba přihlédnout i k uznání dluhu vzniklého na základě absolutně neplatné smlouvy, jak vyplývá z rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013. Tato okolnost však rovněž neznamená, že by bylo možné přisvědčit argumentaci žalobkyně.

6. Na základě závěrů uvedených v předchozím odstavci soud I. stupně zhodnotil, že z celkového počínání žalované a z okolností věci nelze dovodit, že by žalovaná částečným plněním uznávala svůj dluh, vzniklý na základě absolutně neplatné smlouvy, při jejímž uzavírání předchůdkyně žalobkyně porušila v neprospěch slabší smluvní strany své zákonné povinnosti. V tomto soud přihlédl i k pozdějším námitkám žalované, které sice pro posouzení věci nejsou stěžejní, ale zároveň je soud s ohledem na celkový kontext vzniku bezdůvodného obohacení nehodnotí jako účelové, jako tomu bylo ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 2914/2015. Soud tedy uzavřel, že žalovaná svůj dluh podle ust. § 2054 odst. 2 o.z. konkludentně neuznala.

7. Z toho důvodu se soud I. stupně ztotožnil s argumentací žalované, že subjektivní tříletá lhůta počala žalobkyni běžet již ode dne poskytnutí peněžních prostředků, neboť k tomuto dni se poskytovatel úvěru minimálně měl a mohl dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení a o totožnosti osoby povinné k vrácení obohacení (§ 621 o.z.). Poskytovatel úvěru je profesionálem a podnikatelem a je proto zjevné, že si měl a mohl být vědom neplatnosti smlouvy způsobené porušením jeho zákonných povinností. Jako počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty tak soud určil datum výplaty peněžních prostředků, tedy 29. 6. 2015. S ohledem na to že žaloba byla podána dne 28. 2. 2020, byl nárok žalobkyně před podáním žaloby promlčen.

8. Podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) soud I. stupně přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 186,50 Kč (12 886,50 Kč + 300 Kč). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem ve výši 12 886,50 Kč, kterému náleží odměna podle ust. § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT”) za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 1. 11. 2021 a účast u jednání dne 16. 12. 2021) po 2 700 Kč a 1 úkon v polovční sazbě 1 350 Kč (účast u vyhlášení rozsudku dne 22. 12. 2021), 4 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH 2 236,50 Kč. Žalované dále náleží náhrada nákladů za období, v němž nebyla zastoupena advokátem a v němž podala odvolání proti rozsudku obvodního soudu, ve výši 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb.

9. Proti výroku I. tohoto rozsudku, pouze v rozsahu částky 17 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 186,52 Kč, a souvisejícímu výroku II. podala žalobkyně odvolání. Namítá, že její nárok na vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím není promlčen, neboť žalovaná částečným plněním svůj dluh uznala (a to nejpozději dne 13. 4. 2017 svojí poslední platbou), čímž začala běžet nová promlčecí desetiletá lhůta. Žalobkyně si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu ČR, z níž vyplývá, že je třeba hodnotit, zda z celkového jednání dlužníka bylo zřejmé, zda částečným plněním dluhu uznává i zbytek závazku či nikoliv. Nemůže však souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že při aplikaci těchto závěrů je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná při uzavření absolutně neplatné smlouvy vystupovala v pozici spotřebitele a slabší smluvní strany, že k neplatnosti smlouvy došlo v důsledku porušení povinností právní předchůdkyně žalobkyně, která v pozici silnější strany a profesionála nerespektovala ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a že je za těchto okolností třeba ještě podrobněji zkoumat, zda žalovaná skutečně částečným plněním uznala dluh vzniklý v důsledku pochybení právní předchůdkyně žalobkyně. Není zde totiž žádná spojitost mezi pochybením právní předchůdkyně žalobkyně a částečným plněním žalované, kterým žalovaná uzná zbytek dluhu. Rovněž není důvodu pro odlišné posouzení takového částečného plnění v případě pochybení právní předchůdkyně žalobkyně, jelikož tyto dvě věci spolu vůbec nesouvisí. Odůvodněnísoudu I. stupně, že v řízení sice nebylo zjištěno, že by žalovaná před poslední dílčí úhradou výslovně vyjádřila svůj nesouhlas s dluhem, to však není s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nezbytné, považuje žalobkyně za nepřezkoumatelné, jelikož soud zde sám uvádí pouze, že žalovaná výslovně nevyjádřila svůj nesouhlas s dluhem, ale nikterak blíže neuvádí, na základě čeho jiného než výslovného vyjádření nesouhlasu má za to, že žalovaná dluh neuznala. Žalobkyně má za to, že žalovaná žádným způsobem nedala najevo, že dluh svým částečným plněním neuznává. Jde-li o pochybení právní předchůdkyně žalobkyně, to má za následek toliko neplatnost smlouvy, a tudíž vznik bezdůvodného obohacení, nemá to však nic co do činění s případným uznáním dluhu částečným plněním, který zde učinila žalovaná. V tomto případě není možné z žádné skutečnosti usuzovat, že žalovaná svým částečným plněním dluh neuznala, neboť zbytek závazku nejenom po částečném plnění výslovně neodmítla, ale ani z jejího celkového jednání nevyplývá, že nehodlala hradit celý dluh. Žalovaná se ve svých podáních žádným způsobem nevyjadřovala ke svému částečnému plnění, rovněž tak netvrdila, že tímto částečným plněním neměla v úmyslu svůj dluh uznat i co do zbytku, toto však rovněž ani nevyplývalo z žádného jejího jednání. Soudem učiněný závěr, že žalovaná svým částečným plněním podle ust. § 2054 odst. 2 o.z. svůj dluh konkludentně neuznala, tak nemá žádné opodstatnění ve spisu, tento závěr je nepodložený, neprokázaný, překvapivý a zároveň nepřezkoumatelný.

10. K částečnému plnění, které žalovaná učinila, žalobkyně uvedla, že mezi její právní předchůdkyní a žalovanou byl smlouvou dohodnut splátkový kalendář s 15 měsíčními splátkami po 3 426 Kč, kdy poslední splátka byla dohodnuta ve výši 3 412 Kč. Žalovaná však již svojí první splátkou tento splátkový kalendář nedodržela, kdy ani první splátka ani žádná další neodpovídala dohodnuté částce měsíční splátky. Žalovaná byla povinna poskytnutou částku spolu s poplatkem vrátit nejpozději do 29. 9. 2016. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, tedy si ani nemohla být vědoma toho, že hradí a plní v souladu se splátkovým kalendářem. Dokonce na svůj dluh hradila i po dni 29. 9. 2016 (tj. po skončení dohodnutého splátkového kalendáře) a tyto platby (konkrétně ze dnů 10. 10. 2016 ve výši 200 Kč, 31. 10. 2016 ve výši 300 Kč, 14. 11. 2016 ve výši 200 Kč, 9. 1. 2017 ve výši 600 Kč a 13. 4. 2017 ve výši 200 Kč) nelze posuzovat jako plnění dílčí, nýbrž zcela prokazatelně jako plnění částečné, a to z důvodu, že žalovaná u těchto plateb si ani nemohla myslet, že hradí podle sjednaného splátkového kalendáře, neboť jej soustavně nedodržovala a především těchto 5 uvedených plateb bylo zaplaceno až po skončení splátkového kalendáře. Nadto je-li smlouva shledána absolutně neplatnou, pak včetně ujednání o splátkovém kalendáři. V takovém případě by všechny platby žalované měly být správně posuzovány jako plnění částečná na bezdůvodné obohacení. Nepravidelné platby žalované, které provedla po dni 29. 9. 2016 (po dni, kdy měla zaplatit poslední splátku podle splátkového kalendáře), je vždy nutné v souladu s judikaturou považovat za plnění částečné, neboť i v případě, že by žalovaná plnila na domněle platnou smlouvu, musela si být vědoma, že hradí již po skončení splátkového kalendáře.

11. Žalobkyně odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013:„ Zákon tedy nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu. S ohledem na uvedené výkladové pravidlo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smyslem a účelem ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním bylo zakotvit zásadu, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je s ohledem na zásadu poctivosti formulovanou v § 6 O.Z. oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, že závazek vůči ní uznává.“ Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018, podle něhož„ Ze skutkových zjištění ovšem nevyplývá, že by žalovaná svým jednáním jakkoliv zpochybnila či odmítla celkovou výši pohledávky vyúčtované fakturou [číslo] to ani před částečnou úhradou na tuto fakturu, ani po této úhradě. Jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí, nemusí se jednat o výslovné odmítnutí závazku, postačí, aby nesouhlas se zbytkem závazku vyplýval z celkového jednání dlužníka. Ze zjištěného skutkového stavu ohledně jednání žalované ovšem nevyplývá ani žádný implicitní nesouhlas žalované s celkovou výší pohledávky, kterou zčásti uhradila.“ V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015 a uvádí:„ Dále lze poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, podle něhož dlužník uznal zbytek dluhu, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později, nezpochybnil celkovou výši dluhu, ani případně nevytkl vady plnění.“ 12. Ze všech výše uvedených důvodů má žalobkyně má za to, že k promlčení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení nemohlo dojít. Zápůjčka byla vyplacena dne 29. 6. 2015. Žalovaná poté částečně na svůj dluh nepravidelně hradila (v rozporu se sjednaným splátkovým kalendářem, tj. nehradila řádně a včas). Posledních 5 plateb bylo učiněno po skončení splátkového kalendáře, přičemž poslední platba byla učiněna 13. 4. 2017. Žalovaná každou svou částečnou úhradou v souladu s ust. § 2054 odst. 2 o.z. uznala svůj dluh a v souladu s ust. § 639 o.z. prodloužila promlčecí dobu o deset let. Pohledávka by se tak promlčela nejdříve dne 14. 4. 2027. Žaloba byla podána dne 28. 2. 2020. Žalovaná nikdy nedala najevo ať výslovným projevem nebo jiným svým jednáním, že zbytek dluhu neuznává. Žalovaná k tomuto nepředložila jediný důkaz (břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží zcela na straně žalované).

13. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadenou část výroku I. a výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 925 Kč s 8,05% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 25. 6. 2019 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 186,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a žalovaná je povinna zaplatit žalobkynici náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. Podle vyjádření žalované je z obsahu odvolání zřejmé, že žalobkyně souhlasí s tím, že smlouva o zápůjčce [číslo] ze dne 29. 6. 2015 je absolutně neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost podle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a neprověřila s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr. Žalovaná tedy považuje v rámci odvolacího řízení za nesporné, že žalovaná částka je v právním režimu bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 o.z. V rámci odvolacího řízení tedy žalobkyně brojí pouze proti skutkovému a právnímu posouzení otázky promlčení, včetně otázky, zda ze strany žalované došlo konkludentně k uznání dluhu úhradou dílčích splátek. Žalovaná zásadně nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že úhradou 5ti nepravidelných splátek v nestejné výši, po 29. 9. 2016, kdy měla být uhrazena poslední splátka podle splátkového kalendáře, konkludentně uznala dluh a došlo tak prodloužení promlčecí lhůty na dobu 10 let ode dne úhrady poslední splátky, tj. od 13. 4. 2017. Žalovaná trvá na své právní argumentaci, že konkludentní uznání dluhu je možné jen u tzv. částečného plnění, nikoliv u dílčího plnění. Tedy, že v případě dílčího plnění není konkludentní uznání dluhu možné.

15. U smlouvy o úvěru, stejně jako u smlouvy o zápůjčce, ve kterých je sjednáno splácení úvěru prostřednictvím měsíčních splátek, se jedná v případě úhrady splátek právě o dílčí plnění, nikoli o plnění částečné, jak tvrdí žalobkyně. Žalovaná vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009:„ Závěr o přenesení důkazního břemene z žalobkyně na dovolatele by byl správný za situace, kdyby došlo k uznání závazku. V projednávané věci však dovolatel plnil svůj závazek v souladu s ujednáním ve smlouvě o úvěru, podle něhož měl být úvěr vrácen ve splátkách po 3 500 Kč měsíčně počínaje lednem 2001. Uhradil-li tři splátky po 3 500 Kč, tedy plnil-li dohodnuté splátky, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu. Jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plnění, nikoliv částečným plněním závazku.“ Tento rozsudek byl sice vynesen ještě v režimu obchodního zákoníku, nicméně to nemá žádný význam k právním posouzení, jaký právní charakter má plnění dílčích dohodnutých splátek úvěru/zápůjčky. Stejně tak nemá právní relevanci, že splátky byly hrazeny nepravidelně a v nestejné výši, po datu splatnosti poslední splátky podle splátkového kalendáře.

16. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení, tj. že se jednalo o plnění částečné, u kterého je konkludentní uznání možné, žalovaná zdůrazňuje v souladu s právní argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, že svůj nesouhlas s uznáním dluhu vyjádřila minimálně ve svém podání ze dne 1. 11. 2021 doručeným soudu I. stupně, kde uvedla:„ I pokud by vztah mezi účastníky řízení byl nebyl posouzen jako právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, nelze bez dalšího uzavřít, že splátky žalované jsou uznáním dluhu, resp. uznáním zbytku dluhu. Toto žalovaná zásadně odmítá, tj. odmítá také, že by se promlčecí lhůta prodloužila ‚uznáním dluhu‘ na 10 let.“ Není tedy pravda, že žalovaná nikdy nedala najevo, že zbytek dluhu neuznává.

17. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, není zcela případný v rozsahu, ve kterém se Nejvyšší soud vyjadřuje ke způsobu výkladu s odkazem na zásadu poctivosti formulovanou v ust. § 6 o.z., a to proto, že zásady poctivosti se žalobkyně může dovolat jen stěží za situace, kdy její právní předchůdkyně sama porušila své právní povinnosti profesionála v oblasti poskytování půjček a způsobila tak absolutní neplatnost předmětné smlouvy o zápůjčce. Shodně se soudem I. stupně je třeba vzít stran posouzení uznání/neuznání dluhu celý kontext vzniku bezdůvodného obohacení - tedy fakt, že jej zapříčinila sama žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, že žalovaná je v daném sporu tzv. slabší stranou - spotřebitelem, že žalobkyně měla všechny potřebné informace k včasnému uplatnění svého práva na vydání bezdůvodného obohacení - počínaje dnem 29. 6. 2015. Stejně tak právní předchůdkyni žalobkyně nic nebránilo v tom, aby si se žalobkyní sjednala písemné uznání dluhu co do důvodu a výše, čímž by byla otázka uznání/neuznání dluhu beze vší pochybnosti vyřešena.

18. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném výroku I. potvrdil a aby přiznal žalované náhradu nákladů právního zastoupení za řízení v obou stupních.

19. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalovaná s tímto postupem vyslovila souhlas a žalobkyně se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřila, proto odvolací soud její souhlas předpokládal.

20. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje.

21. Předmětem odvolacího přezkumu učinila žalobkyně otázku, zda žalovaná vznesla důvodně námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, kterou soud I. stupně správně posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb., neboť právní vztah mezi účastnicemi vznikl za jeho účinnosti.

22. Podle ust. § 2054 odst. 2 o.z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

23. Podle ust. § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

24. Částečné plnění má za důsledek uznání zbytku dluhu, pokud dlužník plní na svůj dluh a výslovně nedá najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje. Účinky uznání dluhu ovšem spojuje ust. § 2054 odst. 2 o.z. pouze s plněním částečným, nikoliv dílčím. O plnění částečné jde přitom tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu pouze část předmětu plnění (například nezaplatí celou fakturovanou částku), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu nemá dílčí plnění, kdy dluh je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (či jiného státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (například plnění dluhu sjednané ve splátkách) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 nebo 32 Cdo 786/2009.

25. V přezkoumávaném případě se odvolací soud ztotožňuje s právním názorem právní zástupkyně žalované, že platby, které žalovaná žalobkyni zasílala, byly platbami, kterými splácela poskytnutou zápůjčku, jednalo se tedy o plnění dílčí, nikoliv částečné, proto nemohly nastat účinky uznání dluhu podle ust. § 2054 odst. 2 o.z. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná splátky platila s prodlením, případně v nesprávné výši, neboť stále se jednalo o splácení zápůjčky.

26. Za této situace je správný závěr soudu I. stupně, že pokud žalovanou částku posoudil jako bezdůvodné obohacení, proti čemuž žalobkyně ostatně nebrojí, počala tříletá promlčecí lhůta běžet dnem výplaty peněžních prostředků, tedy dne 29. 6. 2015, a skončila dne 29. 6. 2018. Byla-li žaloba podána až dne 28. 2. 2020, byla námitka promlčení vznesena důvodně a soud I. stupně postupoval správně, když žalobu zamítl.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku I. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a a přiznal v něm zcela úspěšné žalované jejich náhradu v celkové výši (po zaokrouhlení) 2 565 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 1 820 Kč (podání vyjádření k odvolání) podle ust. § 7 bodu 5. AT, 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 AT a 21% DPH ve výši 445,20 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

29. Náklady odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalovanou v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení