21Co 141/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 195 004,58 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. června 2021, č.j. 22 C 280/2021-60 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresního soudu Praha - východ (dále jen soud I. stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č.j. 22 C 280/2021-60 rozhodl, že o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 147 318 Kč, úrok z prodlení z částky 147 318 Kč ve výši 8,25 % ročně od 6. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I). Žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni částku 47 686,58 Kč, úrok 8,49 % ročně z částky 195 004,58 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 47 686,58 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, zamítl (výrok II) a rozhodl, že na náhradě nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit žalobkyni částku ve výši 21 084 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Z odůvodněnírozsudku se podává, že soud I. stupně z listinných důkazů založených ve spise zjistil, že žalobkyně (dříve [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli dne 17. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 235 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a zaplatit poplatek ve výši 4 700 Kč a úrok ve výši 8,49 % ročně (tj. celkem 311 609,08 Kč), v 78 měsíčních splátkách po 4 206 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, se splatností první splátky dne 20. 6. 2018 RPSN činila 9,58%, datum poslední splátky 20. 11. 2024. Ve smlouvě bylo dále sjednání pojištění od 18. 5. 2018 do 20. 11. 2024, sazba pojistného 6,9 %, měsíční pojistné 271 Kč. Peněžní prostředky ve výši 230 300 Kč byly žalovanému zaslány z účtu žalobkyně dne 21. 5. 2018. Žalovaný na úhradu dluhu zaplatil v 18 splátkách celkem 87 682 Kč, z toho 52 670,26 Kč bylo započteno na jistinu, 31 427,74 Kč na úroky, 2 500 Kč na pokuty a 1 084 Kč na pojistné. Dopisem ze dne 13. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek v celkové výši 30 125 Kč, přičemž byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 5. 1. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k uhrazení celé dlužné částky ve výši 195 004,58 Kč. Žalovanému byl adresován dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 25. 2. 2021, předžalobní upomínka. Dále soud I. stupně zjistil, že Při sjednávání úvěru žalovaný uvedl, že je zaměstnán, jeho příjem činí 29 000 Kč, příjmy domácnosti činí 40 000 Kč, výdaje domácnosti činí 12 000 Kč, bydlení ho stojí 1 Kč měsíčně. Žalobkyně si dále vyžádala výpis z účtu žalovaného za únor 2018, kde počáteční zůstatek činil 347,53 Kč, konečný zůstatek činil 25 776,42 Kč, za březen 2018, kde počáteční zůstatek činil 25 776,42 Kč, konečný zůstatek činil 49,31 Kč, za duben 2018, kde počáteční zůstatek činil 49,31 Kč, konečný zůstatek činil 61 974,95 Kč.

3. Po právní stránce posuzoval soud I. stupně věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném a účinném znění (dále jen občanský zákoník), a dle ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že bylo prokázáno, že 21. 5. 2018 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu, jejímž předmětem byla povinnost předat finanční prostředky oproti povinnosti tyto prostředky uhradit sjednanými úplatami. Smlouva byla označena jako„ smlouva o hotovostním úvěru“. Soud I. stupně tuto smlouvu posoudil jako smlouvu o zápůjčce, jelikož žalovanému byly finanční prostředky poskytnuty v časové návaznosti na uzavření smlouvy, smlouva o zápůjčce může být sjednána jako úplatná a předmětem smluvního vztahu nebyl závazek rezervovat finanční prostředky po celou dobu trvání smlouvy. Soud I. stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že uvedenou smlouvou, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 235 000 Kč, se žalovaný zavázal uhradit nadále i poplatek ve výši 4 700 Kč a smluvní úrok ve výši 8,49 % p. a. Lze tak konstatovat, že strany smlouvy sjednaly hotovostní úrok ve výši 4 700 Kč, jakož i procentuální úrok ve výši 8,49 % p. a. V daném případě činil hotovostní úrok 4 700 Kč za poskytnutí jistiny 235 000 Kč, byl sjednán i úrok daný procentuální sazbou ve výši 8,49 % p. a. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat takto stanovenou úrokovou míru. Ujednání o úrocích tedy soud I. stupně shledal neplatným dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Co se týká poplatku za pojištění, který se žalovaný zavázal hradit ve výši 271 Kč měsíčně, odkázal na zákon č. 277/2009 Sb. v platném znění, o pojišťovnictví, § 4 odst. 1, kdy platí, že provozovat na území České republiky pojišťovací činnost může pouze tuzemská pojišťovna a pojišťovna z třetího státu, které bylo Českou národní bankou uděleno povolení k provozování této činnosti, nebo pojišťovna z jiného členského státu, a to na základě práva zřizovat pobočky nebo na základě svobody dočasně poskytovat služby. Právní předchůdce žalobce takovýmto ústavem není, kdy je nepochybným, že daná platba je v zásadě pouze poplatkovým navýšením smluvního vztahu a soud I. stupně jej tak hodnotil shodně jako poplatky v dané věci sjednané.

4. Žalobkyně se domáhala úhrady částky ve výši 195 004,58 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 182 329,74 Kč a neuhrazených úroků ke dni zesplatnění ve výši 12 674,84 Kč, úroku ve výši 8,49 % ročně od 6. 1. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení od 6. 1. 2021 do zaplacení. Zjištěno bylo, že žalovaný uhradil celkem částku ve výši 87 682 Kč. Za situace, kdy úrok a poplatek byly shledány neplatně sjednanými, žalovaný plnil na jistinu. Tato činila 235 000 Kč. Pokud žalovaný plnil 87 682 Kč, tak nadále dlužná částka činí 147 318 Kč. Domáhala-li se žalobkyně úhrady částky 195 004,58 Kč, tak pro částku 47 686,58 Kč není nárok důvodným a v této části byla žaloba zamítnuta. Pro úrok 8,49 % ročně z částky 195 004,58 Kč od 6. 1. 2021 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo proti jeho výroku II a III. Žalobkyně spatřovala nesprávnost napadeného rozhodnutí v tom, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; a dále nalézací soud podle ní dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Procesní vada, kterou žalobkyně soudu I. stupně vytýkala, spočívá v tom, že účastníci byli vyzvání jeho přípisem, aby se vyjádřili, zdali souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Účastníci se nevyjádřili, tedy nalézací soud vycházel z toho, že účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně má za to, že soud I. stupně nepostupoval správně, když žalobu částečně zamítl, a to bez toho, aby ve věci bylo nařízeno jednání a tím zatížil napadené rozhodnutí neodstranitelnou vadou. Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že jednání účastníků odporuje dobrým mravům, tak vada tohoto jednání se nalézá v prostoru relativní neplatnosti, tedy přísluší soudu posuzovat výši úrokové sazby jen na námitku účastníka. Napadené rozhodnutí je v rozsahu tohoto právního názoru (o absolutní neplatnosti předmětného ujednání) nepřezkoumatelné, protože napadené rozhodnutí v odůvodnéní neobsahuje ani torzo myšlenkové mapy nalézacího soudu, tedy cesty jak došel právě k tomuto negativnímu závěru. Odůvodněnípostrádá jakýkoliv odkaz na průměrnou úrokovou sazbu za obdobné úvěry v době uzavření a o rozdílu násobku mezi průměrnou úrokovou a sjednanou úrokovou sazbou mezi účastníky (tedy kolikrát je vyšší sjednaná úroková sazba od sazby průměrné). Nalézací soud tedy, pro vady uvedené výše, žalobě vyhověl toliko částečně, ačkoliv při absenci vytýkaných vad by, dle názoru žalobkyně, bylo na místě žalobě vyhovět v plném rozsahu. Navrhovala, aby odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku II a III podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil, a to tak, že v rozsahu napadeného rozhodnutí žalobě v plném rozsahu vyhoví popř. podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nechť napadené rozhodnutí zruší a vrátí nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. V prvé řadě odvolací soud zdůrazňuje, že výrok I, kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl tak samostatně právní moci. Nebyl proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).

8. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu nedostavil, přestože byl řádně předvolán. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř.

9. Pokud jde o skutková zjištění soud prvního stupně stran uzavření smlouvy, nebyly vůči nim vzneseny žádné námitky, a proto v tomto rozsahu odvolací soud odkazuje na odůvodněnírozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 235 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a zaplatit poplatek ve výši 4 700 Kč a úrok ve výši 8,49 % ročně (tj. celkem 311 609,08 Kč), v 78 měsíčních splátkách po 4 206 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, se splatností první splátky dne 20. 6. 2018 RPSN činila 9,58%, datum poslední splátky 20. 11. 2024. Ve smlouvě bylo dále sjednání pojištění od 18. 5. 2018 do 20. 11. 2024, sazba pojistného 6,9 %, měsíční pojistné 271 Kč. Peněžní prostředky ve výši 230 300 Kč byly žalovanému zaslány z účtu žalobkyně dne 21. 5. 2018. Žalovaný na úhradu dluhu zaplatil v 18 splátkách celkem 87 682 Kč, z toho 52 670,26 Kč bylo započteno na jistinu, 31 427,74 Kč na úroky, 2 500 Kč na pokuty a 1 084 Kč na pojistné. Dopisem ze dne 13. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek v celkové výši 30 125 Kč, přičemž byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Dopisem ze dne 5. 1. 2021 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a vyzvala ho k uhrazení celé dlužné částky ve výši 195 004,58 Kč. Žalovanému byl adresován dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 25. 2. 2021, předžalobní upomínka.

10. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy dne 17.5.2018 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Odvolací soud však dospěl k poněkud jiným právním závěrům než soud I. stupně. Soud I. stupně smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným posoudil jako smlouvu o zápůjčce, odvolací soud se kloní k závěru, že se jednalo o smlouvu o úvěru. Ať již však šlo o smlouvu o zápůjčce či smlouvu o úvěru, vzhledem k tomu, že žalovaný je v pozici spotřebitele, vztahují se na tuto smlouvu ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se z úřední povinností zabývat i bez námitky žalovaného v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Soud I. stupně se však touto otázkou ve svém rozhodnutí vůbhec nezabýval.

12. Odvolací soud proto vyzval žalobkyni, aby doplnila tvzení ohledně zkoumání otázky úvěryschopnosti žalovaného, včetně otázky jeho výdajů a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně doplnila, že žalovaný v rámci úvěrové žádosti deklaroval čistý příjem ze zaměstnání ve [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 29 000 Kč. Zároveň uvedl, že je ženatý a vyživuje jedno dítě. Příjem ze zaměstnání byl verifikován prostřednictvím výpisů z bankovního účtu klienta. Na těchto výpisech byla zjištěna mzda ve výši 31 939 Kč ze dne 14.02.2018 ve výši 24 496 Kč ze dne 15.03.2018 a mzda ve výši 29 494 Kč ze dne 16.04.2018. Na základě těchto příjmů byla verifikována výše mzdy 28 643 Kč. Verifikovaný příjem byl nižší než deklarovaný příjem, proto byla uznána pro určení disponibilního příjmu verifikovaná částka 28 643 Kč. Žalovaný dále v rámci žádosti uvedl celkové měsíční příjmy domácnosti 40 000 a celkové měsíční výdaje domácnosti 12 000 Kč Tyto údaje byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Platby na další závazky klienta byly zjišťovány prostřednictvím úvěrových registrů [spisová značka], dále byl žalovaný prověřován v insolvenčním rejstříku a v registru [příjmení]. V registrech byl bez negativního nálezu. Na základě údajů v registrech [anonymizováno], [příjmení] a údajů z bankovních výpisů nebylo u něho identifikováno riziko exekuce. Po zohlednění verifikovaných výdajů a příjmu 28 643 Kč byl stanoven disponibilní příjem ve výši 18 142 Kč. Z uvedeného je patrné, že disponibilní příjmy klienta pro splácení úvěru převyšují měsíční splátku poskytnutého úvěru, která činí 4 206 Kč. Zároveň ekonomický model, který vyhodnocuje úvěruschopnost klienta, stanovil disponibilní příjem nižší, než klientem deklarovaná částka o výši 28 000 Kč. Odkázala na důkazy již založené ve spise. Dále se žalobkyně vyjádřila ke způsobu uzavření úvěrové smlouvy.

13. Jelikož soudem I. stupně bylo rozhodnuto bez nařízení jednání podle ustanovení § 115 o.s.ř., odvolací soud doplnil dokazování důkazy navrženými žalobkyní za podmínek uvedených v § 213 odst. 4 o.s.ř., a to obsahem dotazníku, vyplněného žalovaným a obsahem výpisů z účtu žalovaného u [právnická osoba] za měsíce únor, březen a duben 2018. Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný u firmy [právnická osoba] a jeho příjem činí 29 000 Kč měsíčně. Uvedl dále, že příjmy domácnosti představují částku 40 000 Kč a její výdaje 12 000 Kč Měsíční náklady na bydlení uvedl částkou 1 Kč. Z předložených výpisů z účtu žalovaného bylo odvolacím soudem zjištěno, že v měsíci únoru 2018 činil počáteční zůstatek na účtu 347,53 Kč a konečný zůstatek 25 776,42 Kč. Je zde evidována platba od [právnická osoba] označená jako výplata pojistné události ve výši 54 731 Kč. V měsíci březnu 2018 byl počáteční zůstatek na účtu 25 776,42 Kč a konečný zůstatek 49,31 Kč. Je zde zaznamenána splátka úvěru ve výši 4 029 Kč vůči [obec] [anonymizováno]. V měsíci dubnu 2018 byl počáteční zůstatek na účtu 49,31 Kč a konečný zůstatek 61 974,95 Kč. Je zde však zaznamenám poskytnutý úvěr od [právnická osoba] ve výši 301 076,90 Kč a jeho splátka ve výši 5 000 Kč. Zároveň je v tomto výpisu uvedeno, že nebylo provedeno inkaso ve výši 322 Kč dne 2.4.2018 z důvodu nedostatečného disponibilního zůstatku účtu. K dotazu odvolacího soudu zástupce žalobkyně uvedl, že kromě těchto listin byl žalovaný prověřován rovněž v nebankovních registrech, kde byla zjištěna pouze splátka na úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů a žádný nájemní vztah uváděn nebyl. Jiným způsobem, než jak uvedl a jak je uvedeno v žalobě žalovaný prověřován nebyl.

14. Po doplnění dokazování ze žalobkyní předložených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně uvedené údaje o poměrech žalovaného zkoumala a ověřovala, vyjma příjmu od zaměstnavatele a bilance jeho hospodaření na jeho běžném účtu u jiné banky. Žalobkyně pouze na tomto základě nemohla učinit relevantní závěr o pravdivosti žalovaným uváděných tvrzení k jeho poměrům, na základě kterého by následně posoudila, zda je žalovaný schopen spotřebitelský úvěr splácet. Předložené důkazy nedokládají, že se žalobkyně reálně zajímala o doložení nákladů, které žalovaný hradí na bydlení a další obvyklé životní potřeby. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat a matematických modelů, je toto nedostatečné. V daném případě bylo namístě důsledně prověřit skutečné podstatné náklady (výdaje) žalovaného dostupnými reálnými doklady, zejména skutečných nákladů na bydlení, neboť u nich bez doložení konkrétních podkladů nelze tvrzení dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat. Celková výše poskytnutých prostředků ve výši 235 000 Kč Kč nebyla nezanedbatelná ve vztahu k měsíčnímu příjmu žalovaného ve výši cca 29 000 Kč. Podle shora uvedených zjištění zde byly objektivní důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, které nebyly žalobkyní doloženými podklady rozptýleny.

15. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle ustanovení § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 19. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 občanského zákoníku jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Alespoň ve stručnosti zde lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na aktuální rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis.

21. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek, byť žalovaný svůj dluh částečně splácel.

22. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala v zásadě jen informace a doklady týkající se jeho příjmů a obratů na běžném účtu, nicméně podstatné náklady (výdaje) žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C - 449/13, Consumer Finance). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Zvýšená obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě, a to s ohledem na poměr poskytnuté částky a příjmu žalovaného a s ohledem na splátku minimálně jednoho dalšího úvěru. Žalobkyně si přesto ohledně všech výdajů žalovaného vystačila jen s tvrzeními žalovaného a matematicko - statistickými modely.

23. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze např. v rozhodnutí sp. zn. 27 Co 143/2019, ale v celé řadě dalších případů, včetně věci sp. zn. 23 Co 89/2020, která se týkala stejné žalobkyně.

24. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

25. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 230 000 Kč (částka 5 000 Kč byla stržena na poplatek za poskytnutí úvěru). Žalovaný zaplatil celkem částku 87 682 Kč. Žalovaný měl tak vrátit žalobkyni částku 142 318 Kč. Jelikož žalobkyni byla pravomocným výrokem soudu I. stupně přiznána částka 147 318 Kč s příslušenstvím, nemá již žalovaný žádnou povinnost zaplatit žalobkyni nějakou další částku.

26. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalobkyně ve svém odvolání namítala vadu procesního postupu soudu prvního stupně, který rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez jednání.

27. Soud prvního stupně část nároku žalobkyně zamítl právě se závěrem o neplatnosti smlouvy v části, týkající se úroků, z důvodů jejich výše, která je v rozporu s dobrými mravy, aniž dal žalobkyni možnost se k tomuto závěru vyjádřit (skutkově či právně argumentovat), ať již písemně (na výzvu) či ústně (při nařízeném jednání). V daném případě byl rozsudek soudu prvního stupně vydán podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání i bez jakékoli výzvy a poučení ze strany soudu prvního stupně ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, navíc za situace, kdy v předcházející části řízení soud prvního stupně rozhodl (plně vyhovujícím) elektronickým platebním rozkazem, který byl zrušen (jen) pro jeho nedoručitelnost žalovanému. Takový postup soudu prvního stupně je vůči žalobkyni nepřípustně překvapivý (nepředvídatelný). V tomto směru lze odkázat na závěry Soudního dvora EU v rozsudku sp. z. C -472/11 Banif Plus Bank nebo na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 530/2012. Povinnost poučení o jiném právním názoru (odvolacího) soudu opakovaně aproboval v podobné situaci i Ústavní soud (viz nález sp. zn. I. ÚS 909/17 a další).

28. K projednání věci samé není třeba podle § 115a o.s.ř. nařídit jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o.s.ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 543/2008).

29. Za této situace proto nemohou nastat účinky koncentrace řízení upravené v § 118b o.s.ř., resp. § 119a o.s.ř. (viz § 205a o.s.ř.). Proto odvolací soud přihlédl k doplněným tvrzením žalobkyně a dokazování k otázce zkoumání úvěryschopnosti, kterou se soud I. stupně vůbec nezabýval, doplnil listinami předloženými žalobkyní. Způsobená vada řízení tak byla napravena při řízení před odvolacím soudem.

30. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku III, když ani zde neshledal pochybení s přihlédnutím k pravomocnému výroku I předmětného rozhodnutí.

31. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšným účastníkem v odvolacím řízení byl žalovaný, kterému však žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Poučení