21Co 176/2022

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 218 346 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 19 C 342/2021-97 ze dne 16. Března 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadené části výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 196 056 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z této částky od 14. 7. 2020 do zaplacení; ve zbývající části tohoto výroku zůstává nedotčen.

II. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen soud I. stupně) rozsudkem č. j. 19 C 342/2021-97 ze dne 16.3.2022 zamítl žalobu s tím, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 218 346 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 209 016 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalované na náhradě nákladů částku 37 920 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované (výrok II). Z odůvodněnírozsudku se podává, že žalobkyně se domáhala podanou žalobou zaplacení částky 218 346 Kč s přísl. žalovanou z titulu nesplacené smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 21. 6. 2019. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalované částku 220 000 Kč, a to převodem dne 24. 6. 2019 na účet žalované. Žalovaná se zavázala úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3292 Kč měsíčně, a to od 30. dne následujícího po dni poskytnutí úvěru a následně vždy k 24. dni v měsíci. Úroková sazba byla ve smlouvě sjednána na 9,60 % ročně, RPSN 10,03 % ročně a celkem se zavázala žalovaná uhradit 316 032 Kč. Žalovaná zároveň přistoupila k rámcové smlouvě o pojištění schopnosti splácet úvěr, tak že se zavázala hradit 6,99% měsíční splátky na toto pojištění. Úvěr byl žalovanou částečně splacen. Vzhledem k opakovanému prodlení žalované však žalobkyně odstoupila od smlouvy o úvěru dopisem ze dne 1. 7. 2020. Odstoupení nabylo účinnosti dne 13. 7. 2020. Dále žalobkyně uvedla, že jí vznikl nárok na za první upomínku ve výši 300 Kč, za druhou upomínku 500 Kč a za ukončení smlouvy ze strany věřitele z důvodu prodlení dlužníka ve výši 1000 Kč, tyto nároky však žádala jen ve výši 1 100 Kč. Celkový dluh žalované tak činí 218 346 Kč a skládá se z nedoplatku jistiny ve výši 209 016 Kč, dlužných úroků z úvěru ke dni odstoupení ve výši 8 230 Kč a dlužné úhrady nákladů za upomínky ve výši 1 100 Kč. Dále žalobkyně žádala úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 209 016 Kč od 14. 7. 2020 do zaplacení. Žalovaná byla mimo jiné vyzvána dopisem ze dne 1. 10. 2020, aby dluh uhradila. Žalovaná na jistině uhradila částku 23 944 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila z důvodu neplatnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 6. 2019, neboť byla k jednání donucena hrozbou násilí. V době uzavření úvěrové smlouvy žila ve společné domácnosti se svým tehdejším manželem [jméno] [příjmení], který byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 3 T 169/2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 148/2021-323 pravomocně odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Při jednání dále žalovaná namítala, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žádala, aby celá jí dosud uhrazená částka 23 944 Kč byla započtena na úhradu jistiny.

3. Žalobkyně k námitkám žalované uvedla, že dle skutečností zjištěných v trestním řízení v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy nebyla žalovaná pod vlivem [anonymizováno]. [příjmení], tedy jednala při podpisu smlouvy o úvěru svobodně.

4. Z odůvodněnírozsudku se dále podává, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 21. 6. 2019, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 220 000 Kč, a žalovaná se zavázala uhradit tento úvěr v 96 měsíčních splátkách po 3 292 Kč. Žalovaná uvedla, že v dané době nečinil její průměrný příjem 58 000 Kč, jak je uvedeno na potvrzení o příjmu za poslední tři měsíce, ale částku nižší cca 34 000 Kč měsíčně, což odpovídá cca 12 příjmům za poslední zdaňovací období, který je uveden v částce 380 151 Kč. Aktuální zvýšení na 58 000 Kč způsobily nenárokové odměny. Žalovaná byla zaměstnána ve společnosti [právnická osoba] Z výpisů z účtu žalované za období 9. 4. - 7. 5. 2019 soud I. stupně zjistil, že žalovaná 9. 4. 2019 obdržela 55 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] (na základě smlouvy č. [tel. číslo]), 10. 4. 2019 hradila žalobkyni 2 361 Kč (důvod není zřejmý), 11. 4. 2019 uhradila dalšímu poskytovateli nebankovních úvěrů společnosti [právnická osoba] 14 600 Kč a obdržela od žalobkyně platbu 3688 Kč 23. 4. 21019 (důvod není znám), od dalšího poskytovatele nebankovních úvěrů [právnická osoba] obdržela částku 6 500 Kč. Z obratu na účtu žalobkyně bylo zjištěno, že na účet žalované byla odeslána částka 220 000 Kč dne 21. 6. 2019, což žalovaná nerozporovala. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno, že žalovaná měla hradit měsíční splátku úvěru ve výši 3 292 Kč a dále jako dlužník hradit měsíční splátky jiných dluhů ve výši 18 603 Kč. Žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 57 058 Kč a výdajů žalované ve výši 18 603 (splátky úvěrů), nekalkulovala žádné výdaje na domácnost, bydlení atd. Po provedené analýze byla žalovaná žalobkyní shledána úvěruschopnou. Z důvodu prodlení žalované se splácením úvěru odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 1.10.2020 od smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 218 346 Kč. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila celkem 23 944 Kč.

5. Žalovaná při jednání soudu I. stupně uvedla, že si předmětný úvěr vzala z donucení od bývalého manžela. Peníze bývalý manžel čerpal sám, a kdy chtěl. Soud I. stupně vzal toto tvrzení žalované za prokázané, zejména skutečnostmi zjištěnými v rámci trestního řízení sp. zn. 3 T 169/2020 vedeného Okresním soudem v Mladé Boleslavi. Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 3 T 169/2020 ze dne 3. 3. 2021, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 148/2021-323 ze dne 15. 6. 2021 prokazuje, že bývalý manžel žalované ([jméno] [anonymizováno]) byl shledán mimo jiné vinným, tím že v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2016 do 9. 6. 2020, vyjma období od května 2019 do listopadu 2019, kdy žalovaná, v důsledku jednání obžalovaného opustila společnou domácnost sdílenou s obžalovaným, ve společně obývaných bytových jednotkách v [obec] na adrese [adresa], psychicky a fyzicky týral svoji manželku (žalovanou), tím způsobem, že jí zakazoval chodit ven, intenzivně ji kontroloval, slovně ji často a opakovaně urážel a nadával do sviní a do bláznů, napadal a opakovaně vyhrožoval zabitím, omezoval její sociální kontakty, zakazoval jí mít vlastní bankovní účet, nechával si pro sebe její výplatu, nutil ji užívat návykové látky, nutil ji k půjčkám finanční hotovosti od rodičů, sjednávat úvěry na svoji osobu, a zejména pokud obžalovanému nevyhověla, tak ji občasně fyzicky napadal, a to údery otevřenou dlaní do hlavy, až žalovaná upadla na zem, nebo ji zdvihl za krk do vzduchu, přičemž žalované přikazoval, aby o všem mlčela, a po narození syna [jméno] [příjmení], [datum narození], tohoto ohrožoval, držel ho za nohu a kýval s ním, žiletkou mu oholil hlavu, čemuž se žalovaná snažila zabránit prosbami, na to obžalovaný vystupňoval svoje výhrůžky zabitím, kdy žalovaná se z obav ze stupňujících a agresívních útoků příkazům obžalovaného podrobovala, a v důsledku takového jednání měla žalovaná modřiny a hematomy po těle, kdy zejména narůstající obavy o zdraví a život syna žalovanou přimělo opustit společnou domácnost i se svým synem dne 9. 6. 2020, tedy týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí, a takový čin páchal po delší dobu. V průběhu trestního řízení byl na žalovanou zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Žalovaná dle znalkyně vykazovala syndrom týrané osoby. Znalkyně zjistila její silný, závislý vztah k obžalovanému, neschopnost vztah ukončit, kdy ještě v nedávné době byl vztah žalované k obžalovanému ambivalentní. Žalovaná měla tendenci obžalovaného omlouvat, částečně ho vyvinovat. Byly přítomny sebezničující tendence, naučená bezmoc, neschopnost situaci řešit, doufání ve změnu partnera a pokřivené vnímání reality.

6. Z protokolu o jednání ve věci určení a popření otcovství vedeném soudem I. stupně pod sp. zn. 26 Nc 2763/2020 z 20. 9. 2020 vzal soud I. stupně za prokázané, že žalovaná k opuštění společné domácnosti vedené s [anonymizováno] [příjmení], a dřívější výpovědi o těchto skutečnostech na Policii ČR uvedla:„ na Policii jsem uváděla, že jsem odjela v květnu 2019, ale až teď na základě dokumentů, které jsem našla, jsem zjistila, že to bylo až v červenci. Zpět jsem se vrátila v září 2019“.

7. Protokolem o výslechu svědka [jméno] [příjmení], [datum narození] provedeném na Policii ČR vzal soud I. stupně za prokázané, že tento se s žalovanou seznámil 26. 6. 2019 a dne 20. 7. 2019 s ní odjel na dovolenou do Řecka následně hned do Velké Británie. Dále bylo zjištěno, že žalovaná byla zaměstnankyní [právnická osoba] do 8. 8. 2019 v následujícím období byla bez platby pojistného a osobou bez zdanitelných příjmů, a to až do 3. 10., kdy se zaevidovala jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce; tímto soud I. stupně považuje za prokázané tvrzení žalované o tom, že se nezdržovala na území ČR od 19., respektive 20. 7., kdy odletěla do Řecka a posléze do Velké Británie. Pracovní poměr žalovaná rozvázala ke dni 8. 8. 2019 a dohoda je datována 7. 8. 2019, a to po návratu z dovolené v Řecku.

8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaná byla k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru přinucena svým bývalým manželem hrozbou tělesného i duševního násilí. Žalovaná byla v období uzavření smlouvy o úvěru osobou týranou a pod vlivem svého tehdejšího manžela [jméno] [příjmení], a tudíž uzavřením smlouvy neprojevovala svou svobodnou a pravou vůli, a tedy smlouva je neplatná. Společnou domácnost opustila až 19. 7. 2019, kdy též podala žádost o rozvod a následně 20. 7. 2019 odcestovala do Řecka, po návratu rozvázala pracovní poměr ve [právnická osoba] a odcestovala do Velké Británie, z které se vrátila někdy na podzim 2019.

9. Dále uzavřel, že žalobkyně před poskytnutím úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalované. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěru [číslo] již dne 24. 1. 2019 ve výši 90 000Kč. Žalovaná tehdy v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedla čistý měsíční příjem 34 000 Kč, výdaje na nájemném/hypotéku 7 640 Kč a výdaje na splátky úvěrů, leasingů a půjček 3 863 Kč. V posouzení úvěruschopnosti žalované pro poskytnutí nyní posuzovaného úvěru však žádné náklady kromě úhrady úvěrů uvedeny nebyly, vedle toho průměrný měsíční příjem zjištěný za poslední tři měsíce stoupl o cca 23 000 Kč. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované za období od 9. 4. do 7. 5. 2019, z kterého vyplýval i další úvěrové závazky žalované. Žalobkyně tedy minimálně výdajovou stránku u žalované neměla řádně zjištěnou, když se spolehla pouze na údaj sdělený žalovanou ohledně výdajů. Je pak zarážející, že žalobkyně akceptovala informaci, že kromě výdajů na úvěry cca 18 603 Kč žalovaná další výdaje nemá (nemá výdaje na domácnost, na běžný život atd.) Avšak ani údaj o výši výdajů na úvěry neodpovídal výpisu z účtu žalované, když jen od 9. 4. do 7. 5. 2019 uhradila žalovaná nebankovním společnostem poskytujícím úvěry (včetně žalobkyně) 20 649 Kč a zároveň přijala od dalších nebankovních společností 61 500 Kč jejich splácení, tedy nebylo obsaženo v částce 20 649 Kč. Již z uvedeného vyplývá, že závěry o úvěruschopnosti žalované hrubě neodpovídají ani podkladům pro její vyhodnocení, které žalobkyně měla k dispozici.

10. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle zákona [číslo], občanského zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uzavřel, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Převzala-li žalovaná předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, byla by povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení žalované by odpovídalo částce, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalované poskytla (220 000 Kč), a částkou, kterou žalovaná žalobkyni vrátila (23 944 Kč).

11. Soud I. stupně dále dospěl k závěru, že pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. S ohledem na skutečnost, že žalovaná byla k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru přinucena hrozbou fyzického i psychického násilí ze strany svého bývalého manžela a s vyplacenými peněžními prostředky nemohla nakládat - byly vybrány a utraceny jejím bývalým manželem, který ji k uzavření smlouvy přinutil, shledal v posuzovaném případě výjimečné okolnosti odůvodňující posouzení žalobou uplatněného nároku jako rozporného s dobrými mravy.

12. Při posouzení nároku jako rozporného s dobrými mravy rovněž akcentoval skutečnost, že žalobkyně neměla žalované úvěr vůbec poskytnout. Za situace, kdy skutečný průměrný příjem žalované činil cca 34 000 Kč a její výdaje na splátky dřívějších úvěrů, zjistitelné z měsíčního výpisu z účtu, přesahovaly 20 000 Kč měsíčně, a nadto bylo evidentní z výpisu, že přijala další úvěry, které tyto splátky ještě nehradí, bylo zřejmé, že žalovaná nejen nebude mít na splácení nového žalobkyní poskytnutého úvěru, ale ani nemá na zajištění nezbytných výdajů (strava, ošacení, elektřina, voda, kosmetika, ad.). Jelikož soud I. stupně posoudil účastníky uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako rozpornou s dobrými mravy (ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku), žalobkyni nepřiznal ani právo na vydání bezdůvodného obohacení, na které by měla jinak z neplatně uzavřené smlouvy nárok (dle ust. § 587 odst. 1 o. z. i dle ust. § 580 odst. 1 o. z.) a žalobu zamítl v celém rozsahu. Soud I. stupně v odůvodněnítěchto svých závěrů odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/21 a III. ÚS 4129/18.

13. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobkyně se k jednání soudu I. stupně dne 26. 10. 2021 nedostavila, vzdala se tak možnosti být řádně poučena dle ustanovení § 118b o. s. ř. a § 118a o. s. ř. a rovněž ohledně následků nesplnění této výzvy. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 37 920 Kč.

14. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo proti části výroku I rozsudku soudu I. stupně v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala uhrazení částky 196 056 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14.7. 2020 do zaplacení a proti výroku II tohoto rozsudku. V něm namítala, že soud I. stupně se v hodnocení období, ve kterém měla být žalovaná pod vlivem pana [jméno] [příjmení], odchýlil od závěrů učiněných v trestním řízení, i když neexistuje žádný přímý důkaz, že při uzavření smlouvy o úvěru byla skutečně pod jeho vlivem. Z žádného důkazu rovněž nevyplývá, že by peníze z poskytnutého úvěru čerpal pan [příjmení] a nikoliv žalovaná. Jen pár dní poté, co byla smlouva uzavřena a žalované byly peníze poskytnuty, se žalovaná seznámila s panem [příjmení], se kterým odjela 19.7.2022 na dovolenou. Žalovaná, jako majitel účtu, na který byly peněžní prostředky zaslány, měla zajisté po celou dobu možnost s nimi nakládat. Žalobkyně nerozporuje, že je třeba zkoumat úvěryschopost spotřebitele ani to, že tuto skutečnost je třeba zkoumat úřední povinnosti. Nicméně podle jejího názoru soud I. stupně nesprávně hodnotil důkazy předložené žalobkyní, když informace, ze kterých žalobkyně vycházela při zkoumání úvěryschopnosti žalované, byly poskytnuty samotnou žalovanou. Rovněž nesouhlasila s libovolným přejímáním informací ze spisu sp. zn. 7 C 265/2021 soudu I. stupně, když z tohoto spisu vybírá důkazy, které se mu hodí, zatímco jiné důkazy z tohoto spisu zcela ignoruje. Žalobkyně trvá na tom, že při zkoumání úvěryschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru žádné pochybnosti o její schopnosti splácet úvěr nebyly. Žalobkyně vyšla z písemného potvrzení zaměstnavatele, mzda za květen 2019 vyplývala z výpisu z účtu. Neexistovala žádná pochybnost o tom, že by příjem žalované měl být ve skutečnosti nižší, jak tvrdil soud I. stupně v odůvodněnísvého rozsudku, když vyšel pouze z tvrzení žalované. Žalobkyně rovněž řádně posoudila výdajovou stránku žalované. Byly zohledněny i náklady na bydlení, spočívající ve splátkách hypotečního úvěru, kdy na žalovanou připadá 1/2 hypotečního úvěru, tedy 3 647 Kč. Toto se bohužel omylem neobjevilo ve zprávě o zkoumání úvěryschopnosti. Byly zohledněny i její splátky dalších úvěrů. Příjmy žalované činily 58 000 Kč, náklady na jiné úvěry 18 000 Kč. Není tak pravdou, že se žalobkyně spokojila pouze s tvrzením žalované.

15. K otázce, kdy je třeba použít korektiv dobrých mravů pro vydání objektivně existujícího práva na vydání bezdůvodného obohacení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ale i na soudem I. stupně citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1292/21, kdy oba soudy konstatovaly zásadu, že i osoba nesvéprávná je povinna bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy o úvěru vydat. Navíc žalovaná osobou nesvéprávnou není. V obou citovaných případech byly pochybnosti, zda úvěrující společnost nezneužila právě nesvéprávnosti osoby povinné obohacení vydat. Taktomu v daném případě není. Úvěrující společnost nemá se situací žalované nic společného, tuto situaci nijak nezneužila. V daném případě si žalobkyně nepočínala nepoctivě a není tak na místě korektiv dobrých mravů použít. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobkyni přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

16. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

17. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

18. Odvolací soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o.s.ř., neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dne 27.7.2022.

19. Odvolací soud uvádí, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o nedostatečném posouzení úvěryschopnosti žalované ze strany žalobkyně a v důsledku toho o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, která byla mezi účastnicemi uzavřena. Ohledně skutkových zjištění týkajících se uzavření úvěrové smlouvy, poskytnutí finančních prostředků a částečného splacení poskytnutého úvěru žalovanou odkazuje na odůvodněnírozsudku soudu I. stupně, když k těmto otázkám dospěl na základě správně provedeného dokazování a skutkový stav zjistil pro rozhodnutí dostatečným způsobem. Ostatně tyto skutečnosti ani žádná ze stran nerozporovala.

20. Bylo tedy správně zjištěno, že žalobkyně s žalovanou uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 21. 6. 2019, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 220 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit v 96 měsíčních splátkách po 3 292 Kč. Na čerpané peněžní prostředky o celkovém objemu 220 000 Kč uhradila žalovaná celkem částku ve výši 23 944 Kč.

21. K otázce zkoumání úvěryschopnosti žalované před uzavřením úvěrové smlouvy bylo soudem I. stupně z provedených důkazů zjištěno, a to ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti žalované, že žalovaná měla hradit měsíční splátku úvěru ve výši 3 292 Kč a dále jako dlužník hradit měsíční splátky jiných dluhů ve výši 18 603 Kč. Žalobkyně vycházela z příjmu žalované ve výši 57 058 Kč a výdajů žalované ve výši 18 603 (splátky úvěrů). Příjmy byly ověřeny telefonicky u zaměstnavatele, písemným potvrzením o výši příjmů a výpisy z bankovních účtů žalované. Výdaje (úvěry) byly ověřeny v databázi příslušných registrů. Po provedené analýze byla žalovaná žalobkyní shledána úvěruschopnou. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtů žalované za období od 9.4.2019 do 7.5.2019. Z nich vyplývají zjištění soudu I. stupně o tom, že dne 9. 4. 2019 obdržela žalovaná částku 55 000 Kč od [právnická osoba] [anonymizováno] (na základě smlouvy č. [tel. číslo]), 10. 4. 2019 hradila žalobkyni 2 361 Kč (důvod není zřejmý), 11. 4. 2019 uhradila dalšímu poskytovateli nebankovních úvěrů společnosti [právnická osoba] 14 600 Kč a obdržela od žalobkyně platbu 3688 Kč 23. 4. 21019 (důvod není znám), od dalšího poskytovatele nebankovních úvěrů [právnická osoba] obdržela částku 6 500 Kč.

22. Soud I. stupně správně posoudil vztah mezi účastníky po právní stránce podle zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

23. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

24. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

25. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

26. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Podle odst. 3 tohoto ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

29. Je třeba zdůraznit, že v projednávaném případě se jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatel úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka - spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná.

30. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že„ investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III US 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním. Porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka je upraveno ustanovením § 87 odst. 1 zák. č. zák. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při výkladu tohoto ustanovení je třeba vycházet z historie zákonné úpravy a vývoje judikatury. Povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla nově v právní úpravě stanovena v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č. FA/SR/SU /1192/2017 - 20 aj.).

31. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, a zrušení směrnice rady 87/102 EHS. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru je čl. 8 Směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodněníSměrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 Směrnice se zabýval i soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, ve věci C - 449/13, CA Consummer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, kde mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 Směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoliv, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace, a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřená žádnými doklady.

32. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl nahrazen přijetím zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinným od 1. 12. 2016, který má vést k ještě k větší ochraně spotřebitele (např. stanovením taxativních podmínek, za kterých je podnikatel oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr s tím, že nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru je oprávněn poskytovat úvěr pouze na základě oprávnění k této činnosti uděleným Českou národní bankou za stanovených podmínek). Citovaný zákon v § 75 pak stanoví povinnost poskytovatele a zprostředkovatele provozovat svou činnost s odbornou péčí. Povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele je stanovena ustanovením § 86 odst. 1, 2 uvedeného zákona. Podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřeného možnostem. I když zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že následkem porušení povinnosti podle § 87 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se spotřebitelský úvěru sjednává, legislativní vývoj ochrany spotřebitele i právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování nasvědčuje tomu, že takový výklad z hlediska ochrany spotřebiteli je nutný. Odvolací soud má tak za to, že použití pouze gramatického výkladu v případě ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, by jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a současně by vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

33. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení.

34. V daném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované v okamžiku uzavření smlouvy vycházela pouze z prokázaného příjmu žalované, který se v té době pohyboval okolo 50 000 Kč. Žádným způsobem však žalobkyně nezjišťovala výdajové poměry žalované, kromě výdajů na splátky dalších úvěrů. Nezjišťovala její skutečné náklady na bydlení a zajištění dalších potřeb, nepřihlédla ani k hypotéce, kterou (jak vyplývá z některých dalších dokladů předložených samotnou žalobkyní) žalovaná splácela a k její výši. Pokud o nákladech na hypotéku žalobkyně hovoří v podaném odvolání, jedná se z její strany o nepřípustné novoty, které nebyly před soudem I. stupně uvedeny. Nelze k nim proto přihlédnout. Za tohoto stavu lze uzavřít, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to posoudit a s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Proto je smlouva o úvěru, uzavřená mezi účastnicemi neplatná.

35. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaný navzájem poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, které jsou si smluvní strany povinny podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, vzájemně vydat. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 220 000 Kč a žalovaná uhradila celkem částku ve výši 23 944 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tak činí 196 056 Kč. Až potud je rozsudek soudu I. stupně správný.

36. Odvolací soud připomíná, že žalobkyně sice ve svém odvolání brojila proti závěru soudu I. stupně o tom, že řádně neposoudila úvěryschopnost žalované, avšak nakonec požadovala ve svém odvolacím návrhu pouze zaplacení bezdůvodného obohacení.

37. Odvolací soud se však neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že s ohledem na korektiv dobrých mravů nelze žalobkyni toto bezdůvodné obohacení přiznat, když podle něj bylo prokázáno, že žalovaná úvěrovou smlouvu uzavřela pod nátlakem svého manžela, který byl za týrání osoby žijící ve společném obydlí pravomocně odsouzen.

38. Dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

39. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

40. Dle ustanovení § 587 odst. 1 občanského zákoníku kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

41. Dle ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

42. Odvolací soud s ohledem na závěry soudu I. stupně zvažoval, zda nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v dané věci je v rozporu s dobrými mravy. Vycházel přitom i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/21 ze dne 7.9.2021, na který odkazoval ve svém odůvodněnírozsudku i soud I. stupně. Pokud jde o uzavřenou smlouvu o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 21.6.2019, je zcela nepochybné, že se jedná o absolutně neplatnou smlouvu s ohledem na nedostatečné zkoumání úvěryschopnosti žalované ze strany žalobkyně před jejím uzavřením, jak je uvedeno výše. Žalovaná namítala neplatnost uzavřené smlouvy z jiného důvodu, a to z toho důvodu, že ji uzavřela pod hrozbou násilí svého tehdejšího manžela, který byl za své jednání pravomocně trestně odsouzen. I v takovém případě by vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení. Proto bylo nutné posoudit, za nárok žalobkyně na jeho vydání je v rozporu s dobrými mravy.

43. Z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1292/2021 vyplývá, že pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení má v zásadě objektivní povahu, která však nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporující dobrým mravům. Podle citovaného nálezu by mohlo jít o situace, kdy poskytovatel úvěru poskytne spotřebiteli úvěr ze zištných důvodů, přestože ví, že daný spotřebitel není kvůli svému psychosociálnímu postižení či dokonce omezené svéprávnosti způsobilý uzavřít platnou úvěrovou smlouvu. O takový případ však zde nešlo. Je sice pravdou, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěryschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, to však není takové pochybení, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, v jehož důsledku by nebylo možné bezdůvodné obohacení vydat. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěryschopnosti žalované je právě neplatnost úvěrové smlouvy a v tom případě nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně neměla žádnou povědomost o tom, že žalovaná je osobou týranou a že by tak mohla předmětnou smlouvu uzavírat pod nátlakem. Na její straně nelze shledat ani byť sebemenší snahu o zneužití postavení žalované ze zištných důvodů, neboť o něm nevěděla. Žalovaná nebyla omezena ani zbavena svéprávnosti. Kromě toho z trestního rozsudku soudu I. stupně sp. zn. 3T 169/2020 ze dne 3.3.2021 vyplývá, že bývalý manžel žalované byl shledán kromě jiného vinným, že psychicky a fyzicky týral svoji manželku, a to v přesně nezjištěné době, nejméně od roku 2016 do 9.6.2020, vyjma období od května do listopadu 2019, kdy žalovaná opustila společnou domácnost. Úvěrová smlouva byla uzavřena 21.6.2019. Soud I. stupně sice dospěl k závěru, že žalovaná společnou domácnost opustila až v červnu 2019, avšak učinil tak pouze na základě tvrzení žalované, navíc učiněných v jiných řízeních. Jen pro úplnost odvolací soud uvádí, že pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní, poučil výlučně bývalý manžel žalované, pak k tomuto závěru nebyl ani předložen ani proveden žádný důkaz (kromě tvrzení žalované). Oproti tomu bylo prokázáno, že finanční prostředky byly zaslány na účet žalované.

44. Odvolací soud má tak zato, že pokud úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Toto vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, nepovažuje za rozporné s dobrými mravy, a proto je namístě žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat. Žalobkyní byla žalované poskytnuta částka 220 000 Kč, žalovaná zaplatila částku 23 944 Kč, bezdůvodné obohacení tak činí 196 056 Kč.

45. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř. výrok I rozsudku soudu I. stupně v odvoláním napadené části tak, že rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 196 056 Kč s úrokem z prodlení. V části výroku I, která nebyla odvoláním žalobkyně napadena, zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen.

46. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 141 odst. 2 o.s.ř. za použití ustanovení § 150 o.s.ř.

47. Žalobkyně měla ve věci částečný úspěch, a to ve větší části, než žalovaná, náležela by jí tak částečná náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 141 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud však shledal na straně žalované důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 150 o.s.ř. Tyto důvody shledává v obtížném postavení žalované v období těsně před uzavřením úvěrové smlouvy a i v průběhu její platnosti (před odstoupením žalobkyně od ní). Tato žila pod nátlakem svého bývalého manžela, který byl za své jednání pravomocně odsouzen. Její psychosociální situace tak byla obtížná. Přihlédl i k tomu, že ze strany žalobkyně nebyly splněny při uzavírání smlouvy všechny její povinnosti, když nedostatečně posoudila úvěryschopnost žalované.

Poučení