22 A 117/2014 - 33

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: A. P., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 3792, 761 90 Zlín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2014, č. j. KUZL-52965/2014, sp. zn. KUSP-52965/2014/DOP/Od, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 9. 10. 2014, č. j. KUZL- 52965/2014, sp. zn. KUSP-52965/2014/DOP/Od, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč, a to k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 9. 10. 2014, č. j. KUZL- 52965/2014, sp. zn. KUSP-52965/2014/DOP/Od, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 23. 7. 2014, vypravené dne 25. 7. 2014, č. j. MUUH- OD/48592/2014/GreV Spis/9955/2014. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím uznal žalobce vinným tím, že dne 3. 6. 2014 v 15:53 hod. v obci …….., na silnici I/50H ul. ….., u č.p. ….., ve směru jízdy od obce ……, řídil osobní motorové vozidlo zn. ……….. rychlostí nejméně 76 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost (50 km/h) nejméně o 26 km/h. Tím měl porušit ust. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), a tak se dopustit přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Za přestupek mu byla dle ust. § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 3.500 Kč a dále povinnost k náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 10. 11. 2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvého stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že žalovaný vycházel z jediného důkazu – obrazového výstupu měřícího zařízení, spolu se souvisejícím úředním záznamem a oznámením o přestupku. Zcela stěžejní je zjištění, zda rychlost, kterou zobrazilo měřící zařízení, odpovídá skutečné rychlosti pohybu vozidla. Správní orgány pochybily, když vyhodnotily důkaz (fotografii) jako bezchybný. Jak vyplývá z ověřovacího listu k měřícímu zařízení, lze jej používat za dodržování Návodu k obsluze. Správní orgány však neprokázaly, že rychloměr byl použit v souladu s Návodem k obsluze. Naopak žalobce tvrdil opak a na podporu svého tvrzení navrhoval slyšet strážníky, kteří měřící zařízení obsluhovali. Názor, že není předmětem dokazování, zda měření odpovídalo návodu, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-56 (shodně též rozsudky ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014-60, či ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013-37). Absence dokazování představuje zásadní deficit, neboť rychloměr pracující na principu tzv. Dopplerova efektu není schopen sám identifikovat chybu v měření. Zobrazená rychlost odpovídá skutečné rychlosti jen tehdy, je-li měřící zařízení užito v souladu s Návodem k obsluze. Pokud by správní orgány provedly dokazování výpovědí strážníků, zjistily by, že v rozporu s Návodem k obsluze zvolili místo měření nevhodně, neboť se nejednalo o přímý úsek komunikace. Na podporu svých tvrzení žalobce odkázal na vyjádření výrobce měřícího zařízení (poskytnuté v odlišné právní věci) a přiložený odborný posudek. Správní orgány se dále nevypořádaly s návrhem na provedení svědecké výpovědi. Jde o zásadní vadu řízení (viz rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 As 30/2007-58). Správní orgány by měly znát úskalí jednotlivých měřičů. Je absurdní, aby žalobce prokazoval, že rychloměr byl použit v rozporu s Návodem k obsluze. Správní orgány měly samy seznat, že nebylo měřeno v přímém úseku komunikace, a za tímto účelem samy vyslechnout svědky, případně provést ohledání místa či mapového podkladu. Pokud se v odvolání odkazoval na odborný posudek (následně zjistil, že podání obsahující posudek nebylo správnímu orgánu doručeno), měl jej žalovaný kontaktovat za účelem vyjasnění situace a poskytnout mu možnost podání doplnit. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 12. 2014 uvedl, že jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Použitý rychloměr disponoval v době měření platným ověřovacím listem. Splňoval tedy podmínky přesnosti měření. Měření nebylo ničím negativně ovlivněno, neboť ze snímku je patrné, že v okamžiku měření daným místem neprojíždělo žádné jiné vozidlo. V pozadí snímku nejsou svodidla ani žádné jiné předměty nebo objekty, které by mohly měření zkreslit. Měření prováděl vyškolený strážník. 40 mm dlouhé úsečky na snímku znázorňují oblast radarového svazku, v níž se nachází podstatná část plochy vozidla žalobce. Žalovanému je z jeho úřední činnosti známo, že pokud osoba nedodrží při měření návod k obsluze, rychloměr změření rychlosti neprovede buď vůbec, nebo ukáže řádově několikanásobně vyšší hodnoty, anebo se chybný postup projeví např. tím, že na snímku není změřené vozidlo viditelné vůbec nebo je vidět pouze obrys přední či zadní části vozidla. Vzhledem k tomu, že na snímku jsou všechny potřebné identifikační údaje vozidla, nelze míst o správnosti měření žádnou pochybnost. Neprovedení výslechu strážníků bylo řádně zdůvodněno. Žalobce nemůže vědět, jak s radarem pracovali, neboť se nacházel ve svém vozidle. Pokud tvrdí, že měření neproběhlo v souladu s návodem, nechť toto tvrzení dokáže. Tvrzení, že měření nebylo provedeno na přímém úseku komunikace, je vědomě nepravdivé. Na podporu tohoto tvrzení žalovaný poukázal na fotografie z místa měření, pořízené z portálu www.mapy.cz. K odbornému posudku se žalovaný nemůže vyjádřit. Jedná-li se ale o dílo Mgr. P. Š., DiS či Bc. T. R., pak tyto osoby nejsou znalci a jejich závěry by neměly být brány v potaz. Dále odmítl námitku, že měl kontaktovat zmocněnce žalobce, když zjistil, že se dovolává odborného posudku, který nepředložil. Je na bedrech obviněného z přestupku, aby uplatňoval skutečnosti a navrhoval důkazy. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Z výpisu z měřícího zařízení, obsahujícího mimo jiné fotografii měřeného vozidla, vzal soud za prokázané, že strážník Pavelka měřícím zařízením č. 05/0120 naměřil dne 3. 6. 2014 v 15:53:49 na stanovišti ……, v místě měření …… č. ….., kde je povolená maximální rychlost 50 km/h, vozidlu …….. rychlost 79 km/h. Z oznámení o podezření ze spáchání přestupku a jeho příloh vyplývá, že toto vozidlo v dané době řídil žalobce. Podle ověřovacího listu Autorizovaného metrologického střediska č. 66/14 mělo měřidlo č. 05/0120 (Silniční radarový rychloměr AD9T) platné ověření od 10. 4. 2014 do 9. 4. 2015, přičemž měřidlo lze používat za dodržování Návodu k obsluze. Dále je ve správním spise založeno osvědčení č. 823/04 ze dne 22. 11. 2004, podle něhož R. P. (sl. číslo 105) absolvoval odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu předmětného typu rychloměru, přičemž platnost osvědčení není časově omezena. V rámci prvostupňového řízení se žalobce k přestupku vyjádřil pouze prostřednictvím svého zástupce při ústním jednání dne 22. 7. 2014. Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že zástupce žalobce žádal provedení výslechu strážníků, aby jim mohl klást otázky ohledně přípravy a nastavení rychloměru a samotného měření pro účely posouzení, zda vše korespondovalo s návodem na použití. Dále poukázal na to, že z úředního záznamu není zřejmé, zda měření rychlosti probíhalo z jedoucího vozidla, stojícího vozidla nebo rychloměrem usazeným na stativu. Po vydání prvostupňového rozhodnutí žalobce ve svém odvolání (resp. doplnění odvolání) mimo jiné namítl, že se správní orgán prvého stupně nevypořádal s odborným posudkem, který byl v řízení předložen. V rámci této námitky také poukázal na to, že podle odborného posudku byl vypočten poloměr oblouku 338 metrů, což je méně než návodem specifikovaných 1600 metrů. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [ust. § 51 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.]. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce předně namítal neprůkaznost výsledku měření rychlosti s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by měření probíhalo v souladu s Návodem k obsluze, respektive že měření probíhalo v rozporu s Návodem k obsluze, neboť se nejednalo o přímý úsek komunikace. Správní orgány tak měly provést jím navržený důkaz výslechem strážníků ohledně souladu měření s Návodem k obsluze. Kromě toho měl žalovaný vyzvat žalobce k předložení odborného posudku, na který poukazoval ve svém doplnění odvolání. Podle ust. § 3 správního řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle ust. § 50 odst. 3 věty druhé správního řádu v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Otázkou, kdy lze považovat skutkový stav za dostatečně zjištěný v případě přestupku spočívajícího v překročení maximální rychlosti, se již zabývala řada rozhodnutí správních soudů. Ačkoliv je nutno vždy hodnotit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, lze v obecné rovině poukázat na závěry NSS vyslovené v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56 (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož „[o]známení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován.“ V rámci prvostupňového řízení žalobce zpochybňoval uvedené podklady toliko v obecné rovině. Domáhal se provedení důkazu výslechem strážníků k otázce, zda bylo postupováno v souladu s Návodem k obsluze. Neuvedl však žádnou konkrétní skutečnost, která by naznačovala, že Návod k obsluze nebyl dodržen. K podobné situaci se již NSS taktéž opakovaně vyjádřil. Dospěl přitom k závěru, že pokud správní orgány ve správním řízení opatří takové důkazy, které s ohledem na povahu věci vedou s dostatečnou přesvědčivostí k závěru, že se obviněný dopustil příslušného přestupku nebo správního deliktu, a stěžovatel jako obviněný ze správního deliktu nerozporuje určitou skutečnost zjištěnou z dosud provedeného dokazování a nevyvolá tak o ní pochybnosti, není povinností správního orgánu tuto skutečnost „preventivně“ prokazovat i dalšími důkazními prostředky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60, a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014-43). Jak také NSS uvedl ve svém rozsudku ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 As 42/2015-39, „pokud přestupce konkrétně zpochybňuje zjištění a podklady správních orgánů a jeho verze událostí se jeví jako možná či logická, je správní orgán povinen odstranit vzniklé pochybnosti typicky výslechem zasahujících policistů k okolnostem skutku a ke způsobu použití měřicího zařízení, nebo si obstarat od výrobce či ověřovatele měřicího zařízení bližší informace o způsobu, jakým zařízení funguje; přestupcovu verzi nelze stroze odmítnout jen proto, že „správní orgán má na věc jiný názor“. Podnětem k tomu, aby správní orgán dále a důkladněji zjišťoval a prověřoval, však právě musí být zpochybňující tvrzení přestupce; není možné, aby správní orgán v řízení a při formulaci svých závěrů preventivně předjímal všechny myslitelné (ale nevyslovené) námitky, naopak množství a povaha shromážděných důkazních prostředků (nad rámec nezbytného minima) se odvíjí od pochybností, které přestupce správnímu orgánu sdělil.“ K vyvrácení toliko hypotetické (žalobcem v prvostupňovém řízení nijak nekonkretizované) možnosti, že nebylo postupováno v souladu s Návodem k obsluze, bylo přitom plně postačující provedení důkazu osvědčením č. 823/04. Podle něho předmětný strážník absolvoval odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu předmětného typu rychloměru. Toto osvědčení je tudíž nepřímým důkazem toho, že strážník postupoval v souladu s Návodem k obsluze. Nevyvstanou-li ve správním řízení žádné konkrétní pochybnosti o tom, že by byl Návod k obsluze dodržen, je takový důkaz zcela dostatečný. Provedení výslechu strážníků za této situace by bylo v prvostupňovém řízení nadbytečné. Dokazování by muselo být zaměřeno na prokázání konkrétních tvrzených skutečností, které však žalobce neuplatňoval. Cílem dokazování není zjišťování všech možných skutečností souvisejících s měřením, neexistují-li vůbec jasné důvodné pochybnosti o tom, že měření probíhalo v souladu s Návodem k obsluze. Za daného stavu se proto správní orgán prvého stupně nedopustil žádného pochybení, neboť o jím zjištěném skutkovém stavu v době jeho rozhodování nepanovaly žádné pochybnosti. Tato situace se však změnila v okamžiku, kdy žalobce ve svém doplnění odvolání uplatnil další skutečnosti. Konkrétně uvedl, že radar byl umístěn v zatáčce s nižším poloměrem (338 metrů), než stanoví Návod k obsluze (1600 metrů). Poukázal při tom na odborný posudek, který dle svých tvrzení předložil ve správním řízení, přičemž vytýkal správnímu orgánu prvého stupně, že se s tímto posudkem nijak nevypořádal. Právě tato námitka byla oním zpochybňujícím tvrzením ve smyslu rozsudku NSS ze dne 30. 7. 2015, č. j. 9 As 42/2015-39, www.nssoud.cz, které mělo pro žalovaného představovat podnět k prověření zjištěného skutkového stavu. Ze správního spisu i shodných tvrzení účastníků je na jednu stranu zřejmé, že žalobce v rozporu se svým tvrzením uvedeným v doplnění odvolání správnímu orgánu prvého stupně žádný odborný posudek nezaslal. Poukazoval-li však v uvedené námitce na tento důkaz, bylo v souladu s ust. § 50 odst. 3 správního řádu povinností žalovaného vyzvat žalobce k předložení této listiny s tím, že se ve správním spise nenachází. Žalovaný však takto nepostupoval a uvedenou námitku paušálně odmítl s tím, že se zástupce žalobce s ohledem na množství jeho případů zřejmě spletl a uvedená pasáž patří k jiné věci. K takovému závěru ovšem nebylo možné dojít bez součinnosti se žalobcem (resp. jeho zástupcem). Jakkoliv žalobce skutečně poukazoval na údajně předložený odborný posudek, který ve skutečnosti předložen nebyl, nebylo možné bez dalšího uzavřít, že daná pasáž je zjevně mylná a nelze ji považovat za námitku skutečně směřující proti prvostupňovému rozhodnutí. Tvrzení o nedodržení předepsaného poloměru zatáčky, v níž byl radar umístěn, přitom nebylo možné vyvrátit ani poukazem na skutečnosti, které jsou správním orgánům údajně známé z jejich úřední činnosti. Žalovaný i správní orgán prvého stupně shodně uvedli, že je jim z úřední činnosti známo, že při nedodržení návodu k obsluze rychloměr změření rychlosti neprovede buď vůbec, nebo ukáže řádově několikanásobně vyšší hodnoty, anebo se chybný postup projeví např. tím, že na snímku není změřené vozidlo viditelné vůbec nebo je vidět pouze obrys přední či zadní části vozidla. Tyto skutečnost však nelze považovat za skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. Za takové lze označit typicky skutečnosti, s nimiž se správní orgán seznámil při své administrativní činnosti, nikoliv při dokazování. Mohou sem spadat například zjištění, že zástupce žalobce zastupuje účastníky řízení ve velkém počtu přestupkových řízení, že tento zástupce v obdobných věcech jedná zpravidla určitým způsobem, že v jiné věci bylo učiněno určité podání, provedeno dokazování, nařízeno jednání, vydáno rozhodnutí a podobně. Žalovaným uváděné skutečnosti mu jsou patrně známy z dokazování v jiné věci. Takové skutečnosti však nelze považovat za skutečnosti známé z úřední činnosti, neboť by tím byla obcházena pravidla pro dokazování a krácena tak práva účastníků řízení. Ti musí mít vždy ve své věci možnost zpochybňovat pravost, věrohodnost, relevanci či zákonnost provedeného důkazu. Jakkoliv může správní orgán předpokládat, že by dokazování v této věci dopadlo obdobně, musí účastníku řízení umožnit uplatnění všech jeho práv spojených s prováděním důkazů. Nemůže bez dalšího využívat v neurčitém okruhu případů dokazování provedené v jedné věci. Nutno dodat, že v případě využití skutečností známých z úřední činnosti, by musel správní orgán navíc mimo jiné uvést, z jaké konkrétní úřední činnosti je mu skutečnost známa (rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009-129, č. 2038/2010), což se v daném případě taktéž nestalo. Uvedené závěry podporuje také judikatura NSS, která se zabývala obdobnou situací (např. rozsudky NSS ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013-37, a ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014-60, dostupné na www.nssoud.cz). NSS dospěl k závěru, že není obecně známou skutečností východisko, že v případě nedodržení návodu k použití nebo jiné chyby v měření měřící přístroj fotografii vůbec nevyhodnotí. Dodal zároveň, že takové východisko je nutno řádně zdůvodnit a prokázat. Žalovaný tedy pochybil, pokud se blíže nezabýval tvrzením žalobce o nedodržení předepsaného poloměru zatáčky a nevyzval jej k předložení listiny, na níž se odvolával. Správní orgány nemohou zcela suplovat aktivitu účastníka řízení a prověřovat jím nevyslovené pochybnosti či obstarávat důkazy, které jsou známy účastníku řízení a nikoliv již správním orgánům. V daném případě však žalobce vyslovil zcela konkrétní pochybnost a poukázal na důkazní prostředek, byť jej označil pouze obecně jako „odborný posudek“. Teprve v situaci, kdy by žalobce přes výzvu avizovaný posudek nepředložil, a nepředložil by ani jiné věrohodné (a především úplné a ověřitelné) údaje podporující jeho tvrzení, bylo by možné jeho tvrzení považovat za nepodložené a nepřímo vyvrácené osvědčením o tom, že dotyčný strážník absolvoval odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu předmětného typu rychloměru. Mohl-li však žalovaný tento důkaz získat, mohl podobné závěry učinit jedině po provedení dokazování a vyhodnocení tohoto důkazu. Za popsaného stavu dospěl krajský soud k závěru, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spisu a vyžaduje zásadní doplnění (viz ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.). S ohledem na výše uvedené soud podle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. [ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.] zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.). S ohledem na to, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, nemohl krajský soud suplovat roli správního orgánu a provádět všechny žalobcem i žalovaným navržené důkazy. Dokazování žalobcem předloženým „odborným posudkem“ krajský soud neprováděl také z důvodu, že se jedná o důkaz, k němuž měl nejprve žalovaný zaujmout stanovisko, a teprve následně by mohlo být podrobeno soudnímu přezkumu. Dokazování vyjádřením výrobce měřícího zařízení, na které odkazoval žalobce, krajský soud ani nemohl provést, neboť žalobce tuto listinu soudu přes výzvu nepředložil. Co se pak týče důkazu navrženého žalovaným (fotografiemi z místa měření z portálu www.mapy.cz), jedná se o důkazy, jimiž se žalovaný snaží vyvrátit tvrzení žalobce, která byla obsažena již v odvolání a která žalovaný řádným způsobem v žalobou napadeném rozhodnutí nevyvrátil. Měl-li za to, že tento důkaz je potřeba k vyvrácení tvrzení žalobce provést, měl tak učinit již v odvolacím řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce. Odměna zástupce činí dle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepis žaloby) 2x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky 2 x 300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 1.428 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 11.228 Kč.

Poučení