65 Af 2/2015 - 53

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Michala Rendy ve věci žalobce Ž. N. s.r.o. se sídlem K. n. H., H. 370, v řízení zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Prostějov, Sádky 2, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.12.2014 č.j. 32143/14/5000-10470-710142, ve věci porušení rozpočtové kázně, takto:

Výrok

I. Řízení žalobce proti žalovanému, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.12.2014 č.j. 32144/14/5000-10470-710142, ve věci porušení rozpočtové kázně, vedené dosud zdejším soudem samostatně pod sp. zn. 65 Af 3/2015, se spojuje ke společnému projednání a rozhodnutí.

II. Spojené řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 65 Af 2/2015.

III. Žaloby se zamítají.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A. Žalobce se podanou žalobou domáhá v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 15.5.2014 č.j. 956649/14/3100-04702-801817, kterým byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 72.037,- Kč. Porušení rozpočtové kázně mělo spočívat v tom, že žalobce v rámci kvalifikačního kritéria „Požadavky na prokázání technické způsobilosti“ požadoval předložení alespoň dvou zakázek implementovaných v České republice s uvedením rozsahu a doby plnění a v rámci hodnotícího kritéria „Zkušenosti žadatele a projektový tým“ byla posuzována délka soutěžení na trhu, zda je dodavatel (architekt řešení) výrobcem IS nebo certifikovaným výrobcem SW, počet soutěžitelem realizovaných instalací nabízeného systému v ČR a stabilita dodavatele – počet zaměstnanců. Tím se měl žalobce dopustit diskriminace, tj. porušení bodu 2 písm. d), čl. II. Hlava I. Podmínek pro poskytnutí dotace (dále jen „Podmínky“) spolu s Pravidly pro výběr dodavatelů č.j. 16299/08/08100 (dále jen „Pravidla“), kde je v bodě 3 části Obecná pravidla stanoveno, že výběr dodavatele musí být objektivní, transparentní a nediskriminační, přičemž pojem „nediskriminační“ musí být vykládán podle § 44 odst. 9 zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). B. Soud zjistil, že u zdejšího soudu je pod sp. zn. 65 Af 3/2015 samostatně vedeno řízení téhož žalobce proti témuž žalovanému, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.12.2014 č.j. 32144/14/5000-10470-710142, ve věci porušení rozpočtové kázně. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 15.5.2014 č.j. 956688/14/3100-04702-801817, kterým byl žalobci vyměřen odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 408.210,- Kč. Jedná se o porušení rozpočtové kázně, které je spatřováno v totožném jednání žalobce. Odůvodnění obou rozhodnutí žalovaného jsou prakticky totožná a žalobce je v žalobách napadá totožnými žalobními body. Jedná se tedy o samostatné žaloby proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí. Proto byly podle § 39 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí. Současně bylo určeno, že spojené řízení bude vedeno pod dřívější (starší) spisovou značkou. C. Žalobce namítá, že: 1) zadávací dokumentace žalobce neobsahuje žádná diskriminační kritéria ve smyslu § 44 odst. 9 ZVZ. Smyslem uvedených kritérií bylo jen sledovat výběr nejvhodnější nabídky. Pro zhotovení realizace zakázky bylo důležité, aby měl soutěžitel zkušenosti s realizací zakázek v ČR, neboť musí dodržovat české technické, bezpečnostní a právní normy, aby zakázka byla realizována v souladu s těmito normami – to je podle žalobce zcela legitimním cílem výběrového řízení. Tvrzení žalovaného, že realizace zakázek na území ČR nevykazuje podstatné odlišnosti od obdobných realizací mimo území ČR pokládá žalobce za nesprávné, neboť nelze odhlížet právě od specifik českých technických a bezpečnostních norem. V ČR totiž platí zcela jiná technická a bezpečnostní kritéria, než kdekoli jinde na světě. Kritériem přitom nebylo, aby soutěžitel měl sídlo na území ČR, výběrového řízení se mohl účastnit kdokoli (čili i cizozemský soutěžitel), kdo měl zkušenosti s realizacemi na území ČR. Není důvodu, aby se žalobce musel podřizovat riziku, že dodavatelem bude naprostý začátečník bez praktických zkušeností, u něhož hrozí riziko ukončení činnosti a neexistence potřebného následného servisu. Stabilitu a profesionalitu dodavatele pak určuje i počet jeho zaměstnanců. Nejednalo se proto o zjevnou nepřiměřenost uvedených kritérií – žalobce toliko využil právem aprobovaný prostor pro stanovení kvalifikačních podmínek pro výběr nejvhodnější nabídky; 2) žalovaný neoperuje s pojmem „diskriminace“, ale „rovné zacházení“, čímž změnil právní kvalifikaci, aniž by na to žalobce upozornil a umožnil mu na to reagovat; 3) žalovaný rozhodl nesprávně o výši odvodu, kterou vypočetl jako 60% z částek uhrazených vítězi výběrového řízení. Žalobce zdůrazňuje, že v takto zaplacených částkách je nejen dotace, ale i vlastní zdroje žalobce; 4) v rozhodnutích žalovaného absentuje úvaha o okolnostech konkrétního porušení rozpočtové kázně, žalovaný nehodnotil proporcionalitu mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší předepsaného odvodu. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním bodům uvádí: 1) žalovaný neshledal žádnou objektivní skutečnost, která by odůvodňovala stanovené kvalifikační požadavky. Požadavek na 2 realizované zakázky na území ČR vede k diskriminaci uchazečů, kteří disponují schopností prokázat realizaci zakázek mimo ČR a mají přitom rovnocenné předpoklady k realizaci předmětné zakázky; 2) zákaz diskriminace a zákaz nerovného zacházení je v režimu zákona o veřejných zakázkách prakticky totéž, maximálně lze uzavřít, že zásada rovného zacházení je specifikací obecnější zásady nediskriminace; 3) k hodnotě 60% neuvádí žalovaný ve vyjádření k žalobě ničeho; 4) pokud poskytovatelem nastavené podmínky čerpání dotace nejsou dodrženy, příjemce ztrácí nárok na poskytnuté prostředky a následuje postih ve formě vrácení poskytnutých prostředků. Oba účastníci se odvolávají na různá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, jakož i na komentářovou literaturu. D. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). E. Zcela nedůvodným je žalobní bod 2). Pojem diskriminace je podle obecného chápání praktickým synonymem sousloví nerovné zacházení. Pro účely jiných právních oblastí než oblasti veřejných zakázek (zejm. na poli práva pracovního) jsou tyto pojmy odlišovány v souladu s § 2 odst. 1 zák. č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminačního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AdZ“), tak, že diskriminace je „podmožinou“ skupiny „nerovné zacházení“, když antidiskriminací je nerovné zacházení motivované důvody uvedenými v AdZ, tzn. nerovné zacházení z důvodů jiných sice existuje, ale není diskriminací (k tomu blíže např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 1.11.2016 č.j. 22 A 117/2014-36 nebo z literatury Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce, Komentář, C.H.Beck Praha 2015, str. 90-92). Na poli právní úpravy veřejných zakázek není tento přístup možný, neboť uvedené zásady byly převzaty prakticky překladem z práva Evropské unie a je třeba přihlížet k důvodům, na základě kterých byly tyto zásady na evropské úrovni formulovány. Komentářová literatura v této souvislosti definuje zásady nediskriminace a zákazu nerovného zacházení na poli práva veřejných zakázek takto: - zákaz diskriminace – spočívá zejména v tom, že žádný z dodavatelů nesmí být zvýhodněn oproti jiným dodavatelům. Výjimky z této zásady stanoví tento zákon ve velmi omezené míře (...). Jako diskriminační podmínky se objevují např. nesprávné vyloučení dodavatele. Nesmí být omezeni dodavatelé z určitých oblastí a nesmí být diskriminováni zahraniční dodavatelé. Zásada nediskriminace je stěžejní zásadou zadávání veřejných zakázek v ES. Naše úprava v souladu s Evropskou dohodou umožňuje národní preference toliko do našeho vstupu do ES, tj. do 30. dubna 2004. (...) Tento princip zabezpečuje, aby zakázky v jedné členské zemi měli příležitost získat podnikatelé z jiných členských zemí; - dosažení rovného přístupu k veřejným zakázkám (zásada rovnosti) – tuto zásadu je nutno pojímat nejenom ve smyslu možnosti přístupu k veřejným zakázkám, ale i v možnosti uspět ve výběrovém řízení ve veřejné zakázce, např. všechny nabídky uchazečů musí být otevírány v jednom okamžiku, a to po uplynutí lhůty pro podání nabídek (...), podmínky zadání nadlimitní veřejné zakázky nesmí být zveřejněny dříve než v den odeslání údajů a informací Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (...) apod. Zadavatel by měl vůči všem dodavatelům (zájemcům, uchazečům) postupovat stejným způsobem, měl by být neutrální. Tato zásada se projevuje i tak, že všechna ustanovení zákona o veřejných zakázkách se musí aplikovat na všechny dodavatele. Lze tedy aprobovat názor žalovaného, že na poli práva veřejných zakázek je třeba zákaz diskriminace vykládat obdobně jako zákaz nerovného zacházení. Pokud tedy žalovaný užil uvedené pojmy promisque, nedopustil se změny právní kvalifikace a práva žalobce nebyla tímto postupem nikterak dotčena. Konečně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5.6.2008 č.j. 1 Afs 20/2008-157, Sb. NSS č. 1771/2009, www.nssoud.cz, v části IV/b.a) uvedl, že zákaz diskriminace je v podstatě jen odvrácenou stranou zásady rovného zacházení. F. Jak již bylo uvedeno, zásada zákazu diskriminace/zásada rovného zacházení je při aplikaci ZVZ celoevropským unijním principem, a proto lze návodnými shledat i rozhodnutí orgánů jiných členských států EU. Německý Bundeskartellamt v rozhodnutí ze dne 13.7.2000 č.j. VK 2-12/00 zdůraznil, že zásadně nesmí ani zadávání veřejné zakázky vést k tomu, že požadavky na kvalifikaci jsou nastaveny takovým způsobem, že tím je prakticky vyloučena soutěž mezi uchazeči. Zejména nesmějí být (…) vylučovány subjekty nově příchozí na trh („Newcomer“). Komentářová literatura (např. Šebesta, M., Podešva, V., Olík, M., Machurek, T.: Zákon o veřejných zakázkách s komentářem, ASPI Praha 2006, str. 55) i soudní praxe (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 20/2008-152) zdůrazňují, že zadavatel je sice oprávněn využít prostor daný zákonem a prostřednictvím stanovení úrovně kvalifikačních předpokladů znevýhodnit některé dodavatele. Tyto požadavky musí být navíc vždy přiměřené. Na to pak navazuje obsáhlá literatura a judikatura k otázkám přiměřenosti. Zde je třeba akcentovat, kdo nese v případě posuzování otázek porušení rozpočtové kázně břemeno tvrzení a břemeno důkazní k jaké konkrétní dílčí otázce. Podle § 44a odst. 9 zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtových pravidel), ve znění pozdějších předpisů, správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu. Porušitel rozpočtové kázně má při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně postavení daňového subjektu. (…) Podle § 92 odst. 5 písm. c), e) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d.ř.“), správce daně prokazuje c) skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem, e) skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní. Podle § 92 odst. 3 d.ř. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se věnuje obsáhlá judikatura soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Za stěžejní lze v tomto směru považovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.1.2008 č.j. 2 Afs 24/2007-119, Sb. NSS č. 1572/2008, www.nssoud.cz (který sice vychází z dřívější úpravy obsažené v zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, obsahově se však jedná o úpravu totožnou s úpravou dokazování v d.ř.). V něm Nejvyšší správní soud uvedl, že daňové řízení je v České republice, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Zákon přitom nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Pravidlo, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky. Daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou povinnost. (…) Daňový subjekt splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže, že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno (…) Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví. Smysl a účel takto rozloženého důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně je z pohledu Nejvyššího správního soudu evidentní a odpovídá i ekonomické realitě daňověprávních vztahů. Vztaženo na nyní posuzovaný případ to znamená, že žalobce měl primárně povinnost prokázat splnění dotačních podmínek a pravidel předložením m.j. zadávací dokumentace, což učinil. Následně daňový orgán nalezl v zadávací dokumentaci kritérium, které obecně je způsobilé vyloučit některé soutěžitele, což vedlo ke vzniku pochybností o tom, zda žalobce postupoval v souladu se zákazem diskriminace obsaženým v § 44 odst. 9 ZVZ. O tomto závěru byl žalobce řádně zpraven, a to nejpozději při seznámení s výsledky kontrolního zjištění dne 12.2.2014, kde je závěr daňového orgánu řádně prezentován. Od této chvíle bylo na žalobci, aby tvrdil, příp. prokázal, relevantní skutečnosti k otázce objektivní potřebnosti a přiměřenosti zvoleného kvalifikačního kritéria, tzn. aby tvrdil a prokázal skutečnosti vedoucí k závěru, že k porušení zákazu diskriminace nedošlo. Doplnění takových tvrzení a důkazních návrhů bylo možné až do 1.12.2014 (datum vydání rozhodnutí žalovaného), když daňové řízení není nikterak koncentrováno. Takové rozložení důkazního břemene je běžné pro jakákoli rozhodování státní moci v případě diskriminace. Obdobnou úpravu obsahuje např. § 133a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pokud stanoví, že pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci (…), je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Je-li tedy prokázáno chování, který obecně může být diskriminační, je na tom, kdo se měl diskriminace dopustit, aby prokázal buď legitimní důvod nerovného zacházení, anebo aby nerovné zacházení zcela vyloučil. Na závěry daňového orgánu (I. stupně) reagoval žalobce až v odvolání, v němž i přes jeho celkovou obsáhlost nelze k uvedeným otázkám nalézt zhola ničeho. Až v žalobě počíná žalobce uplatňovat tvrzení o potřebě následného servisu a o specifičnosti českých technických, bezpečnostních a právních norem, ovšem v takové obecnosti, že se jimi soud ani nemůže zabývat. Žalobce – i kdyby soud akceptoval žalobcovu blíže nepodloženou úvahu o následném servise zajišťovaném „najisto“ zavedeným dodavatelem – totiž netvrdí, které české technické, bezpečnostní či právní normy jsou natolik specifické a v čem, aby je nebyl schopen dodržet dodavatel mající zatím zkušenosti jen na trhu jiném (např. jen na trhu slovenském, kde blízkost technických, právních i bezpečnostních norem těm českým je obecně známa). Proto soud pokládá tyto obecné námitky za účelově uplatněné v rámci soudního řízení jen za tím účelem, aby byly vyčerpány veškeré možnosti, jak dosáhnout zrušení napadených rozhodnutí žalovaného. Žalobní bod 1) proto shledal krajský soud nedůvodným. G. Týká-li se podílu 60% z uplatněných výdajů [žalobní bod 3)], ani k této otázce žalobce ničeho nenamítal po celou dobu daňového řízení. Precizní úvaha daňových orgánů k této otázce sice v daňových spisech absentuje, je ovšem zcela zjevné, že daňové orgány vycházely z toho, že předmětnou dotací bylo možno pokrýt toliko 60% způsobilých nákladů projektu (srov. str. 3 protokolu o seznámení s výsledkem kontrolního zjištění, str. 2 obou napadených rozhodnutí). Je tak zjevné, že po žalobci se požaduje vrácení nikoli jeho vlastních finančních prostředků, ale plné výše dotace připadající na předmětný uplatněný výdaj. Krajský soud opakuje, že žalobce po celou dobu daňového řízení neuplatňoval, že by mu tato souvislost nebyla jasná. Kdyby tak vůči daňovým orgánům učinil, jistě by mu byla hodnota podílu 60% vysvětlena. Ani žalobní bod 3) tedy důvodným není. H. Nutno konstatovat, že daňové orgány vycházejí z absolutní povinnosti vrátit celé dotační plnění vztahující se ke konkrétnímu uplatněnému výdaji, aniž by připouštěly možnost, že by tu mohla být možnost uvážení o tom, zda není vzhledem k okolnostem případu namístě vracet toliko část tohoto dotačního plnění. To žalobce v žalobním bodu 4) zpochybňuje a má za to, že měla být hodnocena závažnost předmětného pochybení, přičemž intenzita této závažnosti se měla promítnout do výše odvodu. Krajský soud při posouzení této otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž neshledal jediný důvod, proč by se o ní měl v posuzovaném případě odchýlit. Uvedená judikatura je přehledná a především přesvědčivá. Celkově je shrnuta v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2014 č.j. 2 As 106/2014-46, www.nssoud.cz, na který ostatně odkazuje i sám žalobce: „

20. Stěžejní otázkou, která tedy v nyní projednávané věci vyvstala, je to, zda má správce daně možnost, resp. povinnost zabývat se při každém porušení rozpočtové kázně jeho závažností či jinými okolnostmi tohoto pochybení a zda má s ohledem na to také povinnost přiměřeně snížit výši vyměřeného odvodu, i když nebylo uvedené pochybení poskytovatele dotace výslovně označeno jako méně závažné. (…)

23. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat v této souvislosti na svou předchozí judikaturu týkající se odvodů za porušení rozpočtové kázně podle zákona o rozpočtových pravidlech. V rozsudku ze dne 31.3.2014, č.j. 2 Afs 49/2013-34, se zdejší soud zabýval obdobnou otázkou, a sice zda je správný závěr, že při úvaze o odvodu do státního rozpočtu má správce daně hodnotit závažnost zjištěných nedostatků ve vazbě na výši odvodu, či zda samotná skutečnost, že k pochybením došlo, má za následek odvod v plné výši. Nejvyšší správní soud zde dospěl k jednoznačnému závěru, že ze zákona o rozpočtových pravidlech přímo neplyne, že je pod pojmem částka, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň (…), třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. V rozsudku ze dne 25.6.2008, č.j. 9 Afs 1/2008- 45, zdejší soud řešil případ, kdy se příjemce dotace odchýlil od stanovených dotačních podmínek při poskytování záloh, a vyslovil, že oporou pro odvod sankčního charakteru nemůže být pouze formální zjištění vystavení zálohových faktur, bez zkoumání faktického nakládání s prostředky. V rozsudku ze dne 11.6. 2009, č.j. 7 Afs 107/2008-100, Nejvyšší správní soud posuzoval případ opožděného vrácení nevyčerpaných prostředků státního rozpočtu a vyslovil, že (…) je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvod ve stejné výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, tedy i úmysl zohlednit při stanovení výše odvodu i tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami. Již v tomto rozsudku zdejší soud odlišil tento případ od rozsudku ze dne 29.8.2008, č.j. 5 Afs 70/2007-50, v němž byl naopak předepsán odvod v případě, kdy příjemce dotace porušoval ve značném rozsahu a po celou dobu čerpání dotace její podmínky a kde byl odvod v plné výši důvodný.

24. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014, č. j. 7 Afs 91/2013- 28, na který ve své kasační stížnosti stěžovatel odkazoval, řešil zdejší soud případ porušení podmínek poskytnutí úvěru na výstavbu rodinného domu z prostředků státního fondu. Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž dospěl v tehdy projednávaném případu k závěru, že pochybení příjemce dotace, který pouze opožděně předložil požadované doklady, nelze považovat za neoprávněné použití peněžních prostředků státního fondu ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, a tedy ani za porušení rozpočtové kázně se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Neoprávněné použití prostředků bylo podle Krajského soudu v Českých Budějovicích nutno jako neurčitý právní pojem vykládat tak, že se jedná pouze o takové použití peněžních prostředků, které je zcela v rozporu s jejich určením, popřípadě je zjevně nehospodárné. Nejvyšší správní soud však tomuto závěru nepřisvědčil, neboť tento pojem je výslovně vymezen v § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, proto se nejedná o neurčitý právní pojem. Pokud by měl být pojem neoprávněného použití peněžních prostředků vykládán způsobem, jakým ho v tehdy řešeném případu vyložil Krajský soud v Českých Budějovicích, byla by opomenuta část výše uvedeného ustanovení týkající se povinnosti dodržovat i další podmínky vztahující se k poskytnuté dotaci a jednalo by se tak o svévolný výklad právní normy. Nejvyšší správní soud tehdy uzavřel, že je sice nesporné, že v daném případě příjemce dotace použil peněžní prostředky v souladu s jejich účelovým určením. Z hlediska neoprávněného použití peněžních prostředků však muselo být zváženo i to, zda byly dodrženy také další podmínky uvedené ve smlouvě o poskytnutí dotace.

25. Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace stěžovatele rozsudkem ze dne 30. 5.2014, č.j. 7 Afs 91/2013-28, není přiléhavá, jelikož podstatou tohoto případu bylo posouzení otázky, zda se v daném případě příjemce dotace vůbec dopustil porušení rozpočtové kázně. V nyní projednávané věci však krajský soud stěžovateli přisvědčil v tom, že se účastník řízení jako příjemce dotace porušení rozpočtové kázně skutečně dopustil. Právní závěry uvedené v citovaném rozhodnutí proto na nyní řešenou otázku nedopadají.

26. Naopak, z předchozí uvedené judikatury, která se otázkou výše odvodu za porušení rozpočtové kázně zabývala, je zřejmé, že je judikatura zdejšího soudu v tomto ohledu jednotná a reflektující, že při stanovení výše odvodu je třeba zvažovat okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu proporcionality mezi závažností tohoto porušení a výší za ně předepsaného odvodu. Z uvedené judikatury plyne, že v každém konkrétním případě je třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení. Pokud v nyní projednávané věci krajský soud stěžovateli vytkl, že se nezabýval závažností zjištěných pochybení ve vztahu k výši vyměřeného odvodu, má jeho závěr oporu v konstantní judikatuře, od které Nejvyšší správní soud nemá důvod se odchýlit.“ V nyní posuzované věci je zřejmé, že žalobce podle výsledků dokazování, které se v daňovém řízení ani nepokusil zvrátit, porušil podmínku poskytnutí dotace spočívající v tom, že výběr dodavatele musí být nediskriminační ve smyslu § 44 odst. 9 ZVZ. Podmínka tak porušena byla (přičemž se nejedná o pouhé formální pochybení typu chyby v psaní), následkem je pak odvod (k tomu lze blíže odkázat na shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.5.2014 č.j. 7 Afs 91/2013-28). Žalobci byla poskytnuta dotace ve výši 660.000,- Kč, přičemž napadenými rozhodnutími je po žalobci požadován odvod v celkové výši 480.157,- Kč jako 60% částky zaplacené dodavateli (60% je maximální výše části výdaje kryté dotací), který byl vybrán v rozporu se zákazem diskriminace. Namítá-li žalobce, že mu není zřejmé, proč nemá vracet i zbylých 179.483,- Kč (i když nikdy v daňovém řízení opět nenaznačil, že by měl v této otázce jakékoli nejasnosti), je z napadených rozhodnutí jasné, že je tomu tak proto, že porušení zákazu diskriminace při výběru dodavatele nemělo na vynaložení částky 179.483,- Kč žádný vliv. Žalovaný tedy odlišil, že porušení zákazu diskriminace při výběru dodavatele mělo vliv toliko na vynaložení části dotace ve výši 480.157,- Kč, naproti tomu tu nebyl žádný vliv na vynaložení zbylé části ve výši 179.483,- Kč. Z uvedeného odlišení těchto dvou částí dotace se samo o sobě podává, že daňové orgány neměly za to, že by bylo třeba předmětné porušení dotačních podmínek hodnotit jako natolik závažné, že by bylo třeba vracet dotaci celou, tj. 660.000,- Kč. Přitom podle shora citované judikatury přísluší daňovým orgánům z hlediska proporcionality hodnotit jen, zda je třeba vracet jen tu část dotace, která má souvislost s porušením rozpočtové kázně, či dotaci celou. Žádný judikatorní závěr nenasvědčuje tomu, že by tu byl prostor pro uvážení správce daně, nakolik závažnost porušení rozpočtové kázně odůvodňuje nevracet celou část ovlivněnou porušením rozpočtové kázně. Naopak zde je judikatura jednotná a stojí na tom, že část dotace ovlivněná porušením rozpočtové kázně se vrací vždy. Mohou ovšem nastat případy, kdy je porušení rozpočtové kázně natolik závažné, že vrácení ovlivněné části nepostačuje a je třeba vrátit dotaci celou. Ačkoli to daňové orgány výslovně nevyslovily (žalobce také v průběhu daňového řízení ničeho takového nenamítal), postupovaly způsobem pro žalobce příznivějším – nepokládaly porušení rozpočtové kázně za natolik závažné, aby bylo třeba vracet celých 660.000,- Kč, naopak za postačující pokládaly vrácení té části dotace, která byla porušením rozpočtové kázně přímo dotčena, tj. pouze 480.157,- Kč. Vycházely-li tedy z alternativy, která je pro žalobce nejpříznivější, nikterak tímto způsobem neporušily žalobcova práva (§ 65 odst. 1, 2 s.ř.s.). I. S ohledem na to, že žádný z žalobních bodů nebyl shledán důvodným, krajský soud žaloby podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. J. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v tomto řízení žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.

Poučení