22 A 36/2015 - 59

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: Ing. V. K., zast. JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem třída Tomáše Bati 180, 760 01 Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 23. 4. 2015, č. j. KUZL-23107/2015, sp. zn. KUSP-23107/2015/DOP/Ti, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Zlín, odboru občansko - správních agend ze dne 20. 3. 2015, vypraveno dne 23. 3. 2015, č. j. MMZL 034584/2015, sp. zn. MMZL-94838/2014-FS-PŘ-OOSA- 4356/14 (dále též „správní orgán prvního stupně“) a citované rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným tím, že 1. dne 8. 5. 2014, v 01:30 hod. ve …., na ….., na místní komunikaci ulice ….., u domu č. p. …. se jako řidič motorového vozidla tovární značky ……, registrační značky ….., plně nevěnoval řízení vozidla a sledování situace na pozemní komunikaci, přičemž při couvání mezi podélně zaparkovaná vozidla u pravého okraje vozovky, na ulici …… narazil pravou přední částí svého vozidla do levé zadní části karoserie osobního vozidla tov. zn. ……., reg. zn. ……, jehož řidič na místě z vozidlem zastavil a stál (respektive s vozidlem zaparkoval) a následně ještě obviněný narazil zadní částí karoserie svého vozidla do levé zadní části karoserie vozidla tov. zn. ……, reg. zn. ….., jehož řidička na místě s vozidlem zastavila a stála (respektive s vozidlem zaparkovala), čímž obviněný způsobil hmotnou škodu na dvou vozidlech, tedy jak na vozidle ……, tak i na vozidle ……. Tímto jednáním svým porušil ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona. Současně 2. dne 8. 5. 2014, následně po dopravní nehodě, ke které došlo téhož dne v 01:30 hod., ve …., na ….., na místní komunikaci ulice ….., u domu č. p. ….., jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky ……, registrační značky ….., který měl účast na dopravní nehodě, při které došlo ke škodě na majetku třetí osoby, v tomto případě na zaparkovaném motorovém vozidle tov. zn. ……., reg. zn. ….. a na zaparkovaném motorovém vozidle tov. zn. ….., reg. zn. ……, neoznámil neprodleně dopravní nehodu policistovi, respektive policii, ačkoliv mu to ukládá příslušný právní předpis. Tímto svým jednáním porušil ust. § 47 odst. 3 písm. b) ve vazbě na ust. § 47 odst. 4 písm. a) a ust. § 47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu, čímž spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. i) bod 2 citovaného zákona a současně 3. dne 8. 5. 2014, v 01:30 hod. ve ……., na ……, na místní komunikaci ulice ….., u domu č. p……, jako řidič motorového vozidla tovární značky …….., registrační značky …….., neponechal při stání s vozidlem na předmětném místě alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. Tímto svým jednáním porušil ust. § 25 odst. 3 zákona o silničním provozu, čímž spáchal přestupek ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. k) citovaného zákona a dále 4. dne 8. 5. 2014, v době blízké 08:25 hod., ve ……, na ……., na místní komunikaci ulice ……., u domu č. p. …… se jako řidič motorového vozidla tovární značky ……., registrační značky …….., u něhož vzniklo podezření, že zavinil v čase nepříliš vzdáleném (od výzvy k podrobení se vyšetření ke zjištění ovlivnění alkoholem) dopravní nehodu, se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení motorového vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Tímto svým jednáním porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a tím se dopustil přestupku ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. d) téhož zákona. Za spáchané přestupky byla žalobci dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b) a také ust. § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 30.000 Kč a v souladu s ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu ve vazbě na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o přestupcích zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců od data nabytí právní moci rozhodnutí. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 6. 2015 brojil žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu druhého stupně, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto. Žalobce namítal, že rozhodnutí obou stupňů jsou nezákonná a samotným rozhodnutím a předcházejícím řízení byl krácen na svých právech. Správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci. Své žalobní body uplatnil následovně: K prvnímu zjištění správního orgánu, že se plně nevěnoval řízení vozidla a sledování situace na pozemní komunikaci, čímž měl způsobit hmotnou škodu na dvou vozidlech, a to na vozidle ………… a vozidle ……., uvedl, že při parkování řídil vozidlo se zvýšenou pozorností, protože volné parkovací místo bylo krátké a musel na něj najíždět na několikrát. Počínal si tak, aby nezpůsobil žádnou škodu ostatním parkujícím vozům. Vozidlo řádně zaparkoval a nebyl si vědom žádného nárazu či kontaktu s jiným vozidlem a tedy ani toho, že by způsobil hmotnou škodu na parkujících vozidlech. Odešel domů, kde si dal skleničku červeného vína a poté šel spát. Ke druhému zjištění správního orgánu, že neprodleně neoznámil dopravní nehodu policii, namítl, že si nebyl vůbec vědom způsobení škody na parkujících vozidlech a nepocítil žádný náraz s jiným vozidlem při parkování svého vozidla. O dopravní nehodě se dozvěděl až ráno od policie. Argumentoval tím, že ještě na konci března 2014 používal vozidlo jiného typu (……….), které je výrazně hmotnostně a rozměrově menší. Vozidlo, které řídil v inkriminovanou dobu (…..), řídil teprve asi měsíc bez předchozích zkušeností s podobně velkým vozem (je delší, širší a těžší), proto nesouhlasí s formulací, že narazil pravou přední částí svého vozidla do stojící ……, ale pouze se otřel o nárazník, jak se později ukázalo, aniž by si toho ale všiml. Stejným způsobem došlo ke styku s druhým vozidlem ….., když styku s tímto vozidlem si všiml ve zpětném zrcátku (při vyšetřování nehody), kdy vozidlo se mírně pohnulo. Všechny tyto kontakty byly vyrovnány pružností kol, nárazníků a řadící skříně, takže si jich v noci nevšiml. Protože místo nebylo osvětleno, nehody si nevšiml, a tudíž nic nehlásil. Kdyby o předmětné nehodě věděl, tak by se dalo předpokládat, že se bude snažit vozidlo přeparkovat na jiné místo. A ne ho ponechávat na místě dopravní nehody. Dále žalobce nesouhlasil s tvrzením správního orgánu o nesprávném parkování, neboť stejným způsobem jako on zaparkovaly obě dvě předmětná vozidla a mnoho dalších, neboť takový způsob parkování je na daném místě všeobecně tolerován, a tudíž nevidí důvod, proč byl sankcionován a okolo stojící vozidla nikoliv. V neposlední řadě brojil proti tomu, že považuje za nesprávné tvrzení správního orgánu, že výzva policie k podrobení se vyšetření na to, zda je ovlivněn alkoholem byla zcela na místě, neboť měl způsobit dopravní nehodu a policisté pojali podezření, že byl pod vlivem alkoholu a mohl tak být pod jeho vlivem i při dopravní nehodě. Byl v dobré víře, že žádnou dopravní nehodu nezpůsobil, po příchodu vypil malou skleničku červeného vína a šel spát. Ráno byl probuzen policejní hlídkou, která jej vyzvala k podrobení se vyšetření, zda nebyl ovlivněn alkoholem. V nastalém stresu se tomuto vyšetření odmítl podrobit, neboť si uvědomil, že si dal večer po příchodu domů výše uvedenou skleničku vína a nechtěl, aby byla tato skutečnost zneužita proti němu v souvislosti s vyšetřovanou dopravní nehodou. Správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav, neboť nevzal do úvahy jeho zdravotní dokumentaci, ze které vyplývá, že jeho jednání může působit jako by byl pod vlivem alkoholu. Zarudlé oči, které měl mít dle jednoho ze svědků, byly způsobeny nedostatkem spánku, kdy potřebuje při svém zdravotním stavu alespoň 9 až 10 hodin spánku, přičemž policie jej probudila cca po 6 hodinách. Dále argumentoval tím, že důvodem odmítnutí podrobit se vyšetření, zda nebyl ovlivněn alkoholem, bylo to, že od dopravní nehody uplynul delší časový úsek a dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu se povinnost podrobit se vyšetření vztahuje jedině na řidiče, tj. každého, který se dle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. V souvislosti s touto argumentací odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011. Z tohoto rozsudku vyplývá, že v době výzvy k podrobení se vyšetření nemohl být účastníkem provozu na pozemních komunikacích, neboť v době předmětné výzvy uplynulo od zaparkování vozidla cca 7 hodin. Na základě toho nebylo možno nade vši pochybnost prokázat, že při řízení vozidla byl pod vlivem alkoholu. Povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů po jízdě, pokud dojde k dopravní nehodě, se na něj nevztahovala, neboť byl v dobré víře, že žádnou nehodu nespáchal. Výzva nemůže být projevem libovůle a šikany ze strany policejního orgánu, jak uvedl NSS ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 As 24/2009-65. Výzva může být opodstatněná pouze v případě, kdy na základě orientační dechové zkoušky či na základě jiných indicií vznikne důvodné podezření, že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Na základě předestřených námitek žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného a také rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo pro nezákonnost zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Dále navrhl, že v případě, že soud neshledá důvody pro zrušení rozhodnutí dle ust. § 78 odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s.ř.s.“), aby soud v souladu s § 78 odst. 2 s.ř.s. uplatnil moderační právo a upustil od trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 12 měsíců a upustil také od uložení pokuty ve výši 30.000 Kč. III. Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 23. 11. 2015 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, neboť jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ust. § 3 správního řádu. K jednotlivým žalobním námitkám se vyjádřil následovně: - Odmítnutí vyšetření na přítomnost alkoholu Žalovaný uvedl, že důvod pro odmítnutí výzvy nemůže být skutečnost, že od způsobení dopravní nehody již uplynulo delší časové období. V daném případě je na první pohled zjevná souvislost mezi učiněním výzvy a účastí žalobce v provozu na pozemních komunikacích jako řidiče, který s největší pravděpodobností způsobil dopravní nehodu, kdy tuto skutečnost nikdy nepopřel a k řízení a zaparkování vozidla se doznal. Smyslem výzvy k lékařskému vyšetření je zjištění, zda vyzývaná osoba byla či nebyla pod vlivem alkoholu při řízení motorového vozidla v situaci, kdy nebylo provedeno orientační vyšetření, nebo nebylo provedeno korektním způsobem, či provedeno bylo, ale pro závěr ohledně ovlivnění alkoholem nepostačuje jeho výsledek, např. pokud nelze vyvrátit, že osoba pila alkohol teprve po jízdě, když pak odběr krve je potřebný k provedení znaleckého posudku (jak je tomu právě v tomto případě). Žalovanému je známo z úřední činnosti, že zpětný propočet hladiny alkoholu lze provést relevantně s odstupem 15 hodin od rozhodné události, a to i tehdy, jestliže osoba prohlašuje, že v době mezi rozhodnou událostí (dopravní nehodou) a vyšetřením měla pít alkohol. Výzva ze strany policie nemohla proběhnout dříve, neboť skutečnost, že došlo k dopravní nehodě, zjistil až poškozený cca v 7:20 a následně informoval Policii ČR. Žalovaný nespatřuje v tomto postupu nepřiměřené prodlevy, neboť policisté nemohli objektivně vyzvat žalobce dříve. Ze strany policie se tedy nejednalo o šikanu. Prodlevu v šetření dopravní nehody a následný časový odstup mezi dopravní nehodou a výzvou k vyšetření žalobce na přítomnost alkoholu v době řízení vozidla způsobil sám žalobce. Není sebemenší důvod, aby žalobce byl zprošťován plnění dalších návazných povinností, mezi které patří právě absolvovat na výzvu policie vyšetření ohledně případného vlivu na alkohol v době dopravní nehody, jen proto, že primárně nesplnil povinnosti řidiče po dopravní nehodě. Tím by došlo k naprosto nepřiměřenému zvýhodňování řidičů, kteří se od dopravní nehody vzdálí nebo se snaží řádnému prošetření dopravní nehody zabránit. Žalovaný podotkl, že jeden z policistů z dechu žalobce ještě po sedmi hodinách po jedné sklence alkoholu cítil alkohol a stejně tak pozoroval na žalobci vliv alkoholu. V dané situaci byli policisté oprávněni a měli dostatečně důvodné podezření, že žalobce vozidlo řídil před cca 7 hodinami pod vlivem alkoholu. Tato skutečnost mohla být prokázána, avšak žalobce toto svým subjektivním výkladem a jednáním zmařil. Je třeba dále konstatovat, že 2 dcl vína (odpovídá jedné sklence) by po 7 hodinách byly již dávno odbourané i z krve. - Způsobení dopravní nehody, nedovolené opuštění jejího místa a nedovolené stání vozidla Žalovaný uvedl, že v daném místě žalobce ani parkovat vůbec neměl. Na přestupku žalobce nemění nic ani to, zda ostatní vozidla byla nebo nebyla sankcionována. V této souvislosti však žalovaný poznamenává, že řidiči poškozených vozidel byli za tento přestupek potrestání v blokovém řízení (viz č. listu 45-51 spisového materiálu). Dále je bez významu, zda si žalobce všiml či nevšiml toho, že své vozidlo nechal doslova zaparkované na jiných dvou vozidlech, stejně tak je nepodstatné, že žalobce tento stav hodnotí, jako „nepatrné otření nárazníku.“ Nejvyšší správní soud se v rozsudku 9 As 97/2011-132 jednoznačně vyjádřil k tomu, že řidič je bezezbytku odpovědný za to, že provádí při jízdě pouze takové úkony, při nichž dokáže mít situaci na vozovce, včetně okolních vozidel, dopravního značení a povrchu vozovky, neustále pod kontrolou. Pokud si tedy žalobce opravdu dle svých slov zcela uvědomoval, že parkuje ve stísněných podmínkách, měl si o to více zkontrolovat, že tak učinil bezchybně. Žalobce tedy nijak nezbavuje odpovědnosti za způsobení dopravní nehody ani pro něj překvapující velikost jeho vozidla, ani tma, v níž parkoval, a dokonce ani jeho zdravotní stav či momentální rozpoložení. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce k vyjádření žalovaného Žalobce zaujal písemné stanovisko k vyjádření žalovaného, které bylo doručeno soudu dne 28. 12. 2015. Žalobce uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalovaného ve vyjádření k žalobě. Žalobce neoznámil neprodleně dopravní nehodu, protože si nebyl vědom toho, že ji způsobil. Pokud by si byl vědom toho, že nehodu způsobil, nebyl by patrně povinen ji hlásit policii z důvodu nízké škody a absence zranění osob. Žalobce trvá na svém názoru, že šest hodin po nehodě je příliš dlouhá doba na to, aby se musel podrobit dechové zkoušce na alkohol. V. Shrnutí relevantních skutečnosti zjištěných ze správního spisu Soud konstatuje, že ve správním spisu se nachází oznámení přestupku Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Zlín, Dopravní inspektorát (dále též „Policie ČR“) ze dne 4. 6. 2014, č. j. KRPZ-53893/PŘ-2014-150506, záznam o přijatém oznámení ze dne 8. 5. 2014, protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 8. 5. 2014, náčrtek místa dopravní nehody ze dne 8. 5. 2014 a fotodokumentace pořízená na místě nehody hlídkou Policie ČR. Součástí spisu je dále výzva učiněná ze strany policie k podrobení se dechové zkoušce a k lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není osoba ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou ze dne 8. 5. 2014. Dále evidenční karta řidiče (žalobce) ze dne 16. 6. 2014, prokazující 4 záznamy o přestupcích. Ze správního spisu dále vyplynuly tyto skutečnosti: Dne 12. 6. 2014 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na den 23. 7. 2014. Téhož dne zaslal správní orgán poučení o možnosti uplatnění nároku na náhradu škody společnosti Lease Plan Česká republika s.r.o., dále oznámení o zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na den 23. 7. 2014 paní S. (řidička vozidla …….) a také poučení o možnosti uplatnění nároku na náhradu škody jako poškozené. Totéž učinil správní orgán ve vztahu k druhému poškozenému a oznamovateli dopravní nehody panu Ing. J. (řidič vozidla …..). Dne 10. 7. 2014 sepsal správní orgán úřední záznam o omluvě pana J. a žádosti o změnu termínu konání ústního jednání. Dne 21. 7. 2014 sepsal správní orgán protokol o ústním jednání ve věci přestupku pana J. spolu s úředním záznamem o blokovém řízení. Dne 23. 7. 2014 sepsal správní orgán protokol o ústním jednání ve věci přestupku paní S. spolu s úředním záznamem o blokovém řízení. Dne 28. 7. 2014 obdržel správní orgán omluvu od žalobce z nařízeného jednání ze zdravotních důvodů. Správní orgán omluvu akceptoval a předvolal žalobce na nový termín konání ústního jednání, a to na den 15. 12. 2014. Na tentýž den předvolal k ústnímu jednání i svědky – zasahující policisty. Dne 15. 12. 2014 se konalo ústní jednání ve věci za účasti žalobce a předvolaných svědků. Dne 20. 3. 2015 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ve věci, které bylo řádně doručeno žalobci. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. Dne 9. 4. 2015 postoupil správní orgán prvního stupně spis odvolacímu orgánu. Dne 23. 4. 2015 rozhodl žalovaný o odvolání rozhodnutím ze dne 23. 4. 2015, č. j. KUZL - 23107/2015, sp. zn. KUSP-23107/2015/DOP/Ti, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 s.ř.s.), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud není oprávněn prolomit pravidlo stanovené v ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. K přezkumu správního rozhodnutí přistupuje jednak v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), jednak zkoumá, zda došlo ke zkrácení subjektivních práv žalobce a jakých práv konkrétně. Zjistí-li pochybení, zvažuje, zda následkem bylo vydání nezákonného správního rozhodnutí. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že o spáchání přestupků bylo ze strany správního orgánu pravomocně rozhodnuto. Řízení před správním soudem není pokračováním správního řízení. Soud nerozhoduje, zda žalobce spáchal přestupek, ale v závislosti na žalobních námitkách posuzuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení je zahajováno na návrh žalobce, na kterém je, aby uvedl veškeré důvody, pro které shledává napadené rozhodnutí nezákonné. Žalobce tedy nese břemeno tvrzení a je na něm, zda zpochybní napadené rozhodnutí, mj. tím, že případně uvede vlastní verzi události. Optikou těchto názorů nahlížel soud i na souzenou věc. Jak vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, www.nssoud.cz, „v otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III ÚS 101/95)“. Pro úplnost lze dále odkázat i na rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 7 A 82/2002, www.nssoud.cz, dle kterého: „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného“. V této souvislosti soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, sice rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, www.nssoud.cz, dle kterého „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu s právního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost …“. Ve světle výše uvedeného pak soud o žalobních námitkách uvážil takto: Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba z hlediska uplatněných žalobních námitek není důvodná. Soud se tedy postupně zabýval jednotlivými žalobními námitkami. První z námitek žalobce, že se daného přestupku - nevěnování se plně řízení vozidla a sledování situace na pozemní komunikaci (ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu), kdy tímto jednáním došlo ke hmotné škodě na vozidlech podélně zaparkovaných před a za vozidlem žalobce, nedopustil, shledal soud za nedůvodnou. Tvrzení žalobce, že při parkování řídil vozidlo se zvýšenou pozorností, protože volné parkovací místo bylo krátké a musel na něj najíždět na několikrát, počínal si tak, aby nezpůsobil žádnou škodu ostatním parkujícím vozům, vozidlo řádně zaparkoval a nebyl si vědom žádného nárazu či kontaktu s jiným vozidlem a tedy ani toho, že by způsobil hmotnou škodu na parkujících vozidlech je zcela účelové a odporuje tomu co je obsaženo ve správním spisu. Na základě provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce řídil a zaparkoval motorové vozidlo v inkriminovanou dobu na dané místo a způsobil hmotnou škodu na vozidlech. Sám žalobce při ústním jednání připustil kontakt s okolními zaparkovanými vozidly, kdy hmotná škoda je prokazatelně zachycena i na fotodokumentaci, která je součástí spisu a ke které neměl žalobce žádné námitky. Vzhledem k povaze poškození na vozidle ……. a vzhledem k tomu, že sám žalobce uvedl, že musel na místo najíždět několikrát, parkovací místo bylo krátké a žalobce tak musel složitě manévrovat, jeho vozidlo řídil krátce, neboť ho má chvíli, vozidlo je robustního typu, na místě byla tma, musel mít alespoň pochybnost, zda při parkování nebyl v kontaktu s danými vozidly. Žalobce si neověřil, zda tato vozidla nepoškodil, což znamená, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že na vozidlech škodu nezpůsobil a místo nehody opustil, jedná se tedy ze strany žalobce o zavinění z nedbalosti. Podle ust. § 3 zákona č. 200/1999Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“) k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Definice úmyslu a nedbalosti jsou obsaženy v § 4 téhož zákona. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí. Jak konstatoval žalovaný a s tímto názorem se zdejší soud ztotožnil, řidič je bezezbytku odpovědný za to, že provádí při jízdě pouze takové úkony, při nichž dokáže mít situaci na vozovce, včetně okolních vozidel, dopravního značení a povrchu vozovky, plně pod kontrolou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 As 97/2011-132, www.nssoud.cz) Vzhledem ke shora uvedenému soud konstatuje, že argumentace žalobce, že na místě byla tma, své vozidlo řídil krátce, je větších rozměrů než jeho předcházející vozidlo, parkování na dané místo bylo za stísněných podmínek a ani odkaz na jeho zdravotní stav jej nijak nezbavuje odpovědnosti za daný přestupek, který mu ukládá povinnost plně se věnovat řízení vozidla. Skutková podstata daného přestupku byla jednoznačně naplněna a prokázána provedených dokazováním. Zdejší soud nepřisvědčil vzhledem k předchozím odstavcům ani žalobní námitce žalobce, že si nebyl vůbec vědom způsobení škody na parkujících vozidlech, neboť nepocítil žádný náraz s jiným vozidlem při parkování svého vozidla a proto neporušil svoji povinnost dle ust. § 47 odst. 3 písm. b) ve vazbě na ust. § 47 odst. 4 písm. a) a ust. § 47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu, tj. oznámit dopravní nehodu neprodleně policii. Tvrzení žalobce jak bylo již výše uvedeno, neodpovídá skutkovým zjištěním, které vyplývají ze správního spisu. Škoda na majetku třetích osob, byla zcela jednoznačně vyčíslena v penězích a prokázána na základě fotodokumentace pořízené na místě, samotného doznání žalobce (připustil způsobení škody, avšak ji bagatelizoval) a svědeckých výpovědí. Je zcela irelevantní, že se jedná o škodu nízké hodnoty. Vzhledem k tomu, že v době dopravní nehody se na daném místě nenacházeli majitelé poškozených vozidel a ani žádná jiná třetí osoba, pouze osoba žalobce, měl žalobce povinnost nahlásit dopravní nehodu. Argument žalobce, že nevěděl, že způsobil dopravní nehodu a škodu na vozidlech, kdy toto opíral o argumenty výše popsané, je zcela irelevantní, neboť opět ke spáchání daného přestupku postačuje zavinění z nedbalosti. Žalobce se nijak nemůže zbavit odpovědnosti za popsaný přestupek, tím, že bude tvrdit, že o způsobené škodě nevěděl, ač to k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Okolnosti, za kterých se dalo předpokládat, že k dopravní nehodě a škodě na vozidlech došlo, byly popsány výše. Ze správního spisu bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svoji povinnost nesplnil, neboť za něj povinnost splnil jeden z poškozených, v době, kdy se o způsobené škodě na svém vozidle dozvěděl. Soud tedy uzavírá, že všechny znaky daného přestupku byly naplněny a žalobce se daného přestupku dopustil. Předestřené důkazní prostředky byly dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Zdejší soud vyhodnotil jako zcela irelevantní nesouhlas žalobce, s tím, že byl potrestán za špatné parkování, neboť i ostatní vozidla takto byla zaparkována. Na základě zjištěných skutkových okolností bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce porušil ust. § 25 odst. 3 zákona o silničním provozu, které ukládá řidiči povinnost při stání ponechat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. V daném případě tomu tak nebylo, a tudíž žalobce je odpovědný za porušení své zákonné povinnosti bez ohledu na to, zda ostatní vozidla byla či nebyla sankcionována. Soud poznamenává, že ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že žádný tzv. dvojí metr při hodnocení přestupku žalobce a dalších osob (v daném případě poškozených), nebyl užit, neboť oba poškození, tj. řidička vozidla …… a řidič vozidla ….. byli taktéž potrestání za daný přestupek v rámci blokového řízení (viz. spis č. list 45-51). Poslední z žalobcových námitek se týká porušení povinnosti dle ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, kdy žalobce se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce a následně i vyšetření podle zvláštního právního předpisu a tím se dopustil přestupku ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Namítl, že od dopravní nehody uplynul delší časový úsek a dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu se povinnost podrobit se vyšetření vztahuje jedině na řidiče, tj. každého, který se dle § 2 písm. a) zákona o silničním provozu přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. V době výzvy k podrobení se vyšetření nemohl být účastníkem provozu na pozemních komunikacích, neboť v době předmětné výzvy uplynulo od zaparkování vozidla cca 7 hodin. Na základě toho nebylo možno nade vši pochybnost prokázat, že při řízení vozidla byl pod vlivem alkoholu. Soud tedy přistoupil k posouzení této stěžejní námitky. V první řadě bylo třeba zabývat se podstatou přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f) citovaného zákona, který je žalobci kladen za vinu. Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je řidič povinen podrobit se na výzvu policisty, příslušníka Vojenské policie, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Zvláštním předpisem, na který je odkazováno, je zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále též „tabákový zákon“). Aby došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu uvedených ustanovení, musí dojít ke kumulativnímu naplnění následujících podmínek: 1. přestupek je spáchán v provozu na pozemních komunikacích, 2. řidič (přestupce) je kvalifikovaně vyzván k podrobení se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, 3. tomuto vyšetření se řidič odmítne podrobit. Pokud je dostatečně prokázáno splnění všech vymezených podmínek, dojde k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce byl kvalifikovaně vyzván k tomu, aby se podrobil vyšetření na přítomnost alkoholu, přičemž tomuto vyšetření se odmítl podrobit. Žalobce svoji argumentaci staví na tvrzení, že v okamžiku výzvy k podrobení se vyšetření na přítomnost alkoholu nebyl řidičem a neúčastnil se provozu na pozemních komunikacích, neboť byl vyzýván podrobit se vyšetření až cca 7 hodin od dopravní nehody. Tím tedy zpochybňuje naplnění podmínky vymezené pod bodem 1, totiž že přestupek byl spáchán v provozu na pozemních komunikacích. V daném případě došlo k následujícím relevantním skutečnostem: Dne 8. 5. 2014 v 01:30 hod., zaparkoval žalobce ve …., na …….., na místní komunikaci ulice…….., u domu č. p. …… své vozidlo mezi dvě vozidla a při tomto jednání způsobil hmotnou škodu na vozidlech zaparkovaných před ním a za ním. Po zaparkování odešel domu a dal si malou skleničku červeného vína před spaním. Dne 8. 5. 2014 v době 07:21 byla Policii ČR oznámena dopravní nehoda, ke které mělo dojít ve …….., na ……….., na místní komunikaci ulice ……., u domu č. p. …... Oznamovatelem byl pan J. (dále též „oznamovatel“). Po příjezdu k dopravní nehodě bylo policisty vylustrováno komu patří motorové vozidlo ………, r.z. …….., které mělo způsobit hmotnou škodu na zaparkovaných vozidlech. Z evidencí dostupných Policii ČR byl zjištěn žalobce jakožto provozovatel tohoto vozidla. Hlídka Policie ČR zazvonila na žalobce v jeho bydlišti, které se nacházelo nedaleko, a vyzvala jej, ať se dostaví na místo dopravní nehody. Žalobce tak učinil. Poté byl žalobce ze strany Policie ČR vyzván k podrobení se dechové zkoušce za účelem zjištění přítomnosti alkoholu, což žalobce odmítl. Následně se rovněž odmítl podrobit lékařskému vyšetření spojenému s odběrem vzorku biologického materiálu. Bylo to v čase blízkém 8:25 hod. Žalobce zpochybňuje pravomoc orgánů policie ČR učinit výzvu ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu v situaci, kdy nebylo dostatečně prokázáno, že se vyzývaná osoba provozu účastnila, neboť od dopravní nehody uplynulo cca 7 hodin, kdy žalobce má za to, že na základě toho nebylo možno nade vši pochybnost prokázat, že při řízení vozidla byl pod vlivem alkoholu. Soud v prvé řadě podotýká, že předmětem daného řízení nebyl přestupek dle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tedy, že osoba řídí vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo po užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Ve správním řízení bylo žalobci kladeno za vinu to, že byl povinen podrobit se na výzvu policie vyšetření dle zvláštního právního předpisu, ke zjištění zda není ovlivněn alkoholem, avšak žalobce účel této výzvy zmařil a odmítl se této výzvě podrobit. Zdejší soud nepřisvědčil námitce žalobce, že dané výzvě se nemusel podrobit, neboť od dopravní nehody uplynul delší časový úsek a on nebyl přímým účastníkem provozu, tj. řidičem v době výzvy ze strany policie. S uvedeným názorem žalobce se soud neztotožnil s ohledem na nesporné skutkové okolnosti případu. Jakkoli jazykový výklad interpretovaného ustanovení, tj. že přestupek byl spáchán „v provozu na pozemních komunikacích“, může svádět k závěrům, že osoba, která se přímým způsobem neúčastní provozu na pozemních komunikacích jako řidič, tedy účastník provozu na pozemních komunikacích, který řídí motorové vozidlo [§ 2 písm. d) zákona o silničním provozu], nemůže být podrobena výzvě ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, jednalo by se o závěr rozporný s účelem ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, který reflektuje porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, a tedy o závěr nesprávný. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 As 1/2011 „Účelem předmětného ustanovení, je totiž potřeba zajistit spolupráci účastníka provozu na pozemních komunikacích se správními orgány, a to bez ohledu na to, zda se v okamžiku výzvy jedná o účastníka přímého, tj. řidiče před výzvou bezprostředně řídícího motorové vozidlo. Řidičem, na něhož se vztahuje povinnost vymezená v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, bude i ten řidič, který byl přímým účastníkem silničního provozu před určitým časovým okamžikem. Musí zde však existovat na první pohled zjevná souvislost mezi důvodem k učinění výzvy a účastí vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích jakožto řidiče.“ Žalovaný tedy v dané věci rozhodl správně, pokud první podmínku k naplnění skutkové podstaty výše uvedeného přestupku vyložil v tom smyslu, že přestupek musí být spáchán „v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích“. Tato souvislost je v daném případě dána především samotnou výpovědí žalobce, který se doznal k tomu, že vozidlo v době dopravní nehody řídil, a to ještě před učiněním výzvy k podrobení se kontrole na přítomnost alkoholu. Policie byla oprávněna vyzvat žalobce k danému vyšetření, neboť měla důvodnému podezření, že žalobce byl účastníkem nehody. Lze tedy konstatovat, že první podmínka skutkové podstaty daného přestupku bude naplněna i tehdy, bude-li zřejmá souvislost s účastí vyzývané osoby v provozu na pozemních komunikacích. Co se týče druhé a třetí podmínky, tj. řidič (přestupce) je kvalifikovaně vyzván k podrobení se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou a tomuto vyšetření se řidič odmítne podrobit, byly jednoznačně splněny, což vyplývá ze spisové dokumentace. Důvodem pro odmítnutí podrobit se dané výzvě nemůže být pouze skutečnost, že od způsobení dopravní nehody již uplynul delší časový úsek. Ze skutkových okolností daného případu, je jednoznačně prokázána souvislost mezi učiněním výzvy a účastí žalobce v provozu na pozemních komunikacích jako řidiče. Soud zdůrazňuje, že primárně prodlevu v šetření dopravní nehody a následný časový odstup mezi dopravní nehodou a výzvou k vyšetření na přítomnost alkoholu v krvi způsobil právě žalobce, který nesplnil své povinnosti, které mu byly kladeny za vinu (viz výše), a které zdejší soud vzal za zcela jednoznačně prokázané. Tímto způsobem se nelze zbavit povinnosti podrobit se dané výzvě jen proto, že žalobce nesplnil povinnosti řidiče po dopravní nehodě. Tím by došlo k naprosto nepřiměřenému zvýhodňování řidičů, kteří místo dopravní nehody opustí a tím se snaží prošetření nehody zabránit nebo alespoň šetření tímto postupem ztížit. Soud dále podotýká, stejně tak, jak to učinil Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku výše, že přiznání konzumace alkoholických nápojů ještě před provedením vyšetření na přítomnost alkoholu (v daném případě přiznání konzumace malé skleničky červeného vína po příchodu domů před spaním) nezbavuje vyzývanou osobu odpovědnosti za přestupek spočívající v odmítnutí podrobit se takovému vyšetření. Je třeba zdůraznit, že při vzniku odpovědnosti za tento přestupek se vůbec nezohledňuje, zda vyzývaná osoba skutečně požila či nepožila alkoholický nápoj. To není v daném případě fakticky relevantní, neboť účelem tohoto právního nástroje je zajištění spolupráce vyzývané osoby se správními orgány. Tato spolupráce přitom musí být v zásadě zajištěna aktivním jednáním vyzývané osoby spočívajícím v tom, že se podrobí vyšetření na přítomnost alkoholu, tj. dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, event. odbornému lékařskému vyšetření (viz § 16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb.). Jakkoli žalobce vysvětluje své zarudlé oči či špatnou mluvu, která mohla vyvolat dojem, že je pod vlivem alkoholu s ohledem na svůj zdravotní stav, tak tento argument je v dané věci irelevantní vzhledem k předešle řečenému. Z postupu žalobce nabyl zdejší soud dojmu, že záměrem bylo zabránit správním orgánům, aby došlo k zajištění důkazů svědčících pro zjištění souvisejících přestupků (zde požití alkoholického nápoje před či při dopravní nehodě). Argumentace žalobce, že měl strach, aby nebyla jedna sklenička alkoholického nápoje použita v jeho neprospěch, se jeví soudu jako nelogická, pokud byl totiž přesvědčen, že dopravní nehodu nezpůsobil, ani případné pozitivní vyšetření na přítomnost alkoholu (na kterou ostatně sám poukazoval) by nemohlo být důvodem k jeho postihu, tvrdil-li, že alkohol požil až po ukončení jízdy v motorovém vozidle. Dále soud podotýká tak, jak to učinil i žalovaný, že 2 dcl vína (odpovídá to jedné sklence) by po 7 hodinách byly již dávno odbourané i z krve. S ohledem na výše uvedené žalovaný a taktéž správní orgán prvního stupně dospěly v této věci ke správnému závěru, pokud rozhodly, že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 28. 3. 2012, č. j. 2 As 130/2011-63, v němž byl přijat názor, že časová souvislost mezi řízením vozidla a výzvou k lékařskému vyšetření na ovlivnění alkoholem je přerušena v situaci, kdy vyzývaná osoba již více jak hodinu neřídí vozidlo v provozu na pozemních komunikacích, není přiléhavý na daný případ, neboť v uvedeném případě nešlo o výzvu policie řidiči podezřelému z dopravní nehody, pro něhož platí povinnost přesahující jeho účast v silničním provozu, ale o výzvu řidiči, který byl před určitým okamžikem spatřen, jak řídí vozidlo a bylo zde podezření, že je pod vlivem alkoholu. V tomto je zásadní rozdíl, neboť řidič, který nezpůsobil dopravní nehodu anebo není alespoň důvodně podezřelý, rozhodně nemá povinnost po ukončení účasti v silničním provozu povinnost se podrobit výzvě policie. V nyní projednávaném případě je však situace jiná, neboť zde byl žalobce vyzýván ve zcela zjevné souvislosti s dopravní nehodou, která byla tím zásadním důvodem, proč byl žalobce vyzýván ze strany policie. V nyní projednávané věci žalovaný usoudil, že na podkladě provedeného dokazování bylo možno dospět v předmětném řízení k jednoznačnému závěru prokazujícímu odpovědnost žalobce z přestupkových jednání kladených mu za vinu, když na základě přímých i nepřímých důkazů tvořících ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, tyto nezpochybňují pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Krajský soud dospěl ve shodě se správními orgány obou stupňů k závěru, že skutkový byl zjištěn tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání popsaných přestupků. Krajský soud se zaobíral posouzením postupu správních orgánů z hlediska ust. § 2 a ust. § 3 správního řádu a neshledal na jejich hodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, zda byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. V projednávané věci žalobce v závěru své žaloby uplatnil moderační petit, s kterým se zdejší soud musel vypořádat. V tomto ohledu soud poukazuje na ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, který stanovuje kritéria, na základě kterých se určuje závažnost přestupku, ke kterému správní orgán přihlédne při určení druhu sankce a její výměry. Při posuzování závažnosti přestupku musí správní orgán brát v úvahu zejména: - způsob spáchání přestupku, tj. zda pachatel spáchal přestupek konáním nebo opomenutím, na míst veřejnosti přístupném, použil-li ke spáchání přestupku technické prostředky, apod.; - následky přestupku, tj. zda objekt přestupku byl pouze ohrožen nebo došlo k jeho porušení a byl-li porušen, zda jde o poruchu přechodnou (odstranitelnou) nebo trvalou (neodstranitelnou, jaká je výše škody, apod.), - okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, kdy se jedná o subjektivní a objektivní okolnosti, které závažnost přestupku snižují nebo zvyšují (např. pachatel spáchal přestupek pod vlivem tíživých, osobních nebo rodinných poměrů, páchal přestupek delší dobu, dopustil se více přestupků, v určitém místě a času dochází k většímu výskytu určitých skutkových podstat přestupku); - míru zavinění, kdy obecně platí, že úmyslné zavinění je závažnější než nedbalostní. Totéž platí, pokud se týče úmyslu přímého a nepřímého, resp. nedbalosti vědomé a nevědomé. Míru zavinění může ovlivnit rozrušení pachatele, jeho příprava na spáchání přestupku, promyšlenost přestupku. Míra zavinění do jisté míry splývá s okolnostmi, za nichž byl přestupek spáchán; - pohnutky, které mohou mít povahu přitěžující (např. ziskuchtivost, závist), ale i polehčující; - osobu pachatele, kdy je nutno posoudit postoj pachatele ke spáchanému přestupku, jeho osobní vlastnosti a v neposlední řadě jeho věk. Na druh a výměru sankce má vliv, zda jde o osobu dosud za přestupek nepostiženou nebo známou příslušnému správnímu úřadu pro časté opakování uvedených protiprávních jednání (recidiva). Tento výčet je demonstrativní a vzhledem k tomu tedy mohou správní orgány přihlédnout i k dalším kritériím. Podle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj, nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Moderační návrh žalobce soud posoudil a zaujal k němu následující stanovisko: Dle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. slovo „lze“ je ve spojení s obecným skutkovým důvodem moderace, považujícím za nežádoucí trest uložený ve zjevně nepřiměřené výši, avšak jinak plně odpovídající zákonným kritériem pro ukládání sankcí stanoveným v příslušném zvláštním zákoně, zmocněním pro soud, aby v souladu s rozhodovací praxí, která se případně ohledně moderace v určitých oblastech správního trestání v rozhodovací praxi správních soudů vytvořila, moderoval sankci, je-li zjevně nepřiměřená. Zároveň je ale zmocněním k moderaci nepřistoupit, i když sankce je zjevně nepřiměřená, jsou-li k tomu v konkrétním případě zvláštní důvody, a tedy se v konkrétním případě odchýlit od stálé rozhodovací praxe soudů, vytvořila-li se. Smyslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (pokuty ve výši 10.000 Kč) proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější než v případě sankcí výrazných (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, www.nssoud.cz; prejudikatura: č. 2209/2011 Sb. nss; nález Ústavního soudu č. 22/2012 Sb.). O zjevně nepřiměřenou výši sankce (§ 78 odst. 2 s.ř.s.) nejde v případě, kdy pokuta byla uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000-62, www.nssoud.cz). Na základě právního režimu nastoleného ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích při přezkoumávání rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta za správní delikt, správní soud nehodnotí spravedlnost pokuty, nýbrž pouze zkoumá, zda byly splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán srozumitelně odůvodnil její výši zvolenou ze zákonného rozmezí a zda celkově dbal mezí správního uvážení stanovených mu zákonem. Smyslem sankce je preventivní úloha postihu, tzn., že postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. Moderační právo soudu upravené v ust. § 78 odst. 2 s.ř.s., tj. možnost upustit od potrestání či snížení postihu má proto místo toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený. V daném případě postupoval správní orgán při ukládání sankce v souladu s ust. § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, dle kterého se za více přestupků téhož pachatele projednávaných ve společném řízení, uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. V předmětném případě se jednalo o přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek lze dle ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu uložit pokutu od 25.000 Kč do 50.000 Kč. Žalobci byla uložena pokuta ve spodní polovině zákonné sazby ve výši 30.000 Kč. V případě daného přestupku se současně ukládá i zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to v rozmezí od jednoho roku do dvou let. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce 12 měsíců. Žalovaný, zejména správní orgán prvního stupně, velmi zevrubně při úvahách o stanovení druhu a výše sankce postupovaly dle kritérií nastolených ust. § 12 zákona o přestupcích, sankce byla řádně odůvodněna, nepřekročila meze správního uvážení, proto soud se s jejím hodnocením i výší plně ztotožnil. V daném případě se nejedná o postih zjevně nepřiměřený, tudíž soud žalobnímu návrhu upuštění od potrestání nemohl vyhovět a rozhodl zamítavě. Optikou shora učiněného náhledu na celou předmětnou věc je zřejmo, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. V postupu správních orgánů neshledal soud žádné procesní pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že je rozhodnutí nezákonné a došlo k porušení práv žalobce. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení