54 A 4/2025– 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: D. D. zastoupený advokátem Mgr. Františkem Švadlenou sídlem Palackého 356/7, 390 01 Tábor proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2025 č. j. KUJCK 8144/2025, takto:

Výrok

I. Výrok I. písm. B), C) a D) rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2025, č. j. KUJCK 8144/2025, a výrok II. rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 19. 11. 2024, č. j. P 1121/2024–Kre, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce dne 13. 7. 2024 v době kolem 21:00 hodin v obci Radenín řídil osobní vozidlo značky Toyota Highlander, nezvládl řízení, neodhadl boční vzdálenost od stojícího vozidla Škoda Felicia 5091, které parkovalo po pravé straně komunikace na travnatém pásu a toto vozidlo poškodil. Po nehodě žalobce neprodleně nezastavil vozidlo a pokračoval v jízdě. Dopravní nehodu neoznámil Policii ČR. Ve 23:33 žalobce oznámil nehodu na linku 158 a poté přivolaným policistům odmítl provedení orientační dechové zkoušky na alkohol, stejně tak odmítl lékařské vyšetření, a to s odůvodněním, že po příjezdu domů požil alkohol.

2. Prvostupňovým správním rozhodnutím Městského úřadu Tábor, ze dne 19. 11. 2024 č. j. p 1121/2024–Kre, byl žalobce uznán vinným z několika přestupků. Výrokem I. byl uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. i bod 1, 2, 4 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), když porušil svou povinnost plynoucí ze zákona a rovněž nehlásil dopravní nehodu policistovi, nedovoleně opustil místo dopravní nehody a neprodleně nezastavil vozidlo. Proti tomuto výroku žalobce dále nebrojil.

3. Výrokem II. byl žalobce uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona, když v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem. Dále byla tímto výrokem žalobci uložena pokuta ve výši 30 000 Kč, trest zákazu činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců, povinnost nahradit paušální náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce výrok II. prvostupňového správního rozhodnutí napadl odvoláním, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že žalovaný výrokem I. postupem dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) opravil identifikační údaje žalobce, textově upravil znění popisu skutku a snížil uloženou pokutu na 27 000 Kč. Ve zbytku výrokem II. žalovaný prvostupňové správní rozhodnutí postupem dle § 90 odst. 5 téhož zákona potvrdil.

5. Žalobce dopravní nehodu oznámil na Policii ČR, došlo k jeho identifikaci a hlídka se dostavila k jeho domu. I přes časový odstup od nehody vycházel žalovaný ze skutečnosti, že žalobce byl k orientačnímu a následnému lékařskému vyšetření vyzván v jeho domě po právu. Žalobce se výzvě podrobit odmítl s tvrzením, že po příjezdu domů z nehody konzumoval alkohol – vysokoprocentní tatranský čaj. Časovou prodlevu vzniklou mezi dopravní nehodou a výzvou k podrobení se vyšetření přičítá žalovaný žalobci, přičemž vychází z toho, že Policie ČR jednala bezprostředně poté, co tak měla možnost učinit.

6. Podanou žalobou se žalobce domáhá zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí. Stručný obsah žaloby 7. Žalobce rozporuje závěry žalovaného ohledně odmítnutí vyšetření na přítomnost alkoholu a odůvodnění výzvy vzhledem k časovému odstupu od řízení vozidla. V závěru žaloby setrvává na přesvědčení, že se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu nedopustil. Z tohoto důvodu považuje trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců za nezákonný.

8. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9As 62/2016–34, v jehož kontextu se dovolává toho, že „[a]by bylo možno uložit sankci za tento přestupek, musí jít o výzvu k vyšetření, o němž se lze rozumně domnívat, že bude mít vypovídací hodnotu k době řízení či jízdy na zvířeti (či k době nehody, která spadá pod dobu řízení). Není–li toto splněno, pokutu uložit nelze.“ Nesouhlasí s tvrzením žalovaného, který uvádí, že se s takovými závěry nelze v uvedeném případě ztotožnit.

9. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že je možné vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2018, č. j. 3 As 7/2017–32, dle něhož „[p]okud se taková osoba vyšetření podrobí, teprve poté je na místě argumentace a obhajoba vyzývané osoby o množství, čase a jiných okolnostech konzumace návykových látek a jejich vlivu na činnost osoby. […] Stěžovatel se však v projednávané věci omezil na prosté odmítnutí součinnosti s policií, tím toto ověřování zmařil – to včetně prostoru pro svou případnou obhajobu.“ Žalobce nemá právní ani lékařské vzdělání a jako laik o možnosti následné obhajoby neuvažoval. Věděl jen, pokud by se po požití Tatranského čaje s obsahem alkoholu 52 % podrobil vyšetření, jednoznačně mu to přitíží. Namítá, že závěry výše uvedeného rozsudku nejsou aplikovatelné na hodnocený případ, jelikož doma stěžovatel konzumoval dva decilitry vína zředěného vodou.

10. Žalobce dále namítá, že v době, kdy po nehodě odjel domů u sebe svůj telefon neměl, tudíž nahlásit nehodu nemohl. K těmto skutečnostem však správní orgán vůbec nepřihlédl.

11. Žalobce se dále v souladu s ustanovením § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „soudní řád správní“) žalobou domáhá upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených; navrhuje, aby soud upustil od uložení správního trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu nebo snížil trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu pod dolní hranici podle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu. Uložený trest je pro něj nepřiměřeně přísný, zasahuje do jeho osobního i pracovního života, ve kterém obstarává péči rodiny a do toho ještě jako ředitel společnosti X často jezdí na služební cesty v rámci České republiky i do zahraničí. Žalobce správní trest ve výši 27 000 Kč uhradil a rovněž nahradil způsobenou škodu na obou vozidlech. Žalobce celé situace lituje a bere jí jako ponaučení. Omlouvá se, že nehodu neřešil ihned na místě a že doma následně požil alkohol.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2025 navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

13. Žalovaný žalobcovy námitky (neopodstatněnost výzvy k vyšetření, vyšetření nebylo odpovídající, příliš velký časový odstup) hodnotí jako nedůvodné. Setrvává přitom na svém odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uplatněné námitky byly již v napadeném rozhodnutí vypořádány.

14. Důvody pro moderaci trestu žalovaný neshledává.

III. Posouzení věci krajským soudem

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších zákonů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

16. Žaloba je důvodná.

17. Dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu platí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. f) nebo g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou.

18. Dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu platí, že řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen podrobit se na výzvu policisty, vojenského policisty, zaměstnavatele, ošetřujícího lékaře nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem.

19. Skutková podstata přestupku ve smyslu uvedených ustanovení závisí na kumulativním naplnění následujících 3 podmínek: 1) přestupek je spáchán v provozu na pozemních komunikacích, 2) řidič (přestupce) je kvalifikovaně vyzván k podrobení se vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, 3) tomuto vyšetření se řidič odmítne podrobit (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2016, č. j. 22 A 36/2015–59).

20. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 62/2016–34, žalovaný na rozsudek téhož soudu ze dne 22. 3. 2018, č. j. 3 As 7/2017–28. Východiska a závěry obou těchto rozsudků však nejsou protichůdné, ale plně spolu korespondují. Druhý z uvedených rozsudků v bodech 30 a násl. popisuje dosavadní závěry judikatury a východiska toho, co je v takovýchto případech stěžení. Tyto závěry je možno stručně shrnout tak, že za řidiče je nutno vnímat i osobu, která byla účastníkem silničního provozu před určitým časovým okamžikem, musí zde ale být dána již na první pohled zřejmá souvislost mezi důvody výzvy a účastí osoby v provozu. Nelze zvýhodňovat ty řidiče, kteří účelově místo nehody opustí v naději, že nebudou dopadeni. Souvislost s provozem na pozemní komunikaci musí být bezprostřední a není přetržena jinou déletrvající činností či dějem. Faktor času významně ovlivňuje smysluplnost výzvy; musí se jednat o výzvu k vyšetření, o němž se lze rozumně domnívat, že bude mít vypovídací hodnotu ve vztahu k době řízení. V žalobcem odkazovaném rozsudku se jednalo o odstup 3,5 hodiny od nehody, který byl hodnocen jako příliš dlouhý a výzva tak již nesměřovala k řidiči. Tento závěr byl učiněn na komplexním posouzení okolností. Bylo zkoumáno, co se událo v čase mezi nehodou a výzvou ke zkoušce na ovlivnění alkoholem. Časové hledisko však není jediným kritériem. „Negativním důsledkem takového přístupu by nepochybně byly situace, kdy účastník dopravní nehody bude po nějakou dobu nedosažitelný a tím zůstane bez objasnění (a bez případného potrestání) stav takového účastníka. Právě celkové zhodnocení všech okolností podle názoru Nejvyššího správního soudu může zodpovědět, zda i při delším časovém odstupu může být výzva policie považována za uskutečněnou v souvislosti s řízením za účelem zjištění, zda řidič při účasti na pozemních komunikacích požil alkoholické nápoje.“ Na tomto základě poté Nejvyšší správní soud uzavřel, že „že pokud je pro nyní projednávanou věc stěžejní otázka, jak dlouhá doba mohla od řízení vozidla uplynout, aby výzva policie směřovala vůči stěžovateli jako k řidiči, nejedná se o posouzení právní otázky, ale o posouzení otázky skutkové.“ 21. Nejvyšší správní soud dále v bodě 36 popsal, že až poté, co se osoba výzvě podrobí, je na místě argumentace o čase, místě a okolnostech konzumace alkoholu. Žalobce se však výzvě nepodrobil, a proto ani veškerá argumentace o důvodech odmítnutí není v této fázi relevantní; stejně tak není ani relevantní úvaha žalovaného, byť je ve svém základu správná, že tvrzení o ex post konzumaci alkoholu po nehodě nemůže vést k aprobování postupu žalobce. Relevantní je pouze to, zda správní orgány dospěly řádně k závěru, že je dána souvislost mezi řízením vozidla žalobce, dopravní nehodou a samotnou následnou výzvou k podrobení se dechové zkoušce.

22. Prvostupňový správní orgán vycházel z toho, že samotný nehodový děj je nesporný. Dále uvedl pouze to, že se na výzvu policisty se žalobce odmítl podrobit orientační dechové zkoušce a lékařskému vyšetření s odůvodněním, že doma pil alkohol. Dopravní nehoda se stala kolem 21:00 hod., na linku 158 volal žalobce kolem 23:33 hod., do místa bydliště jela hlídka zhruba 15 min., 10 km. Správní orgán dále vycházel z toho, že žalobce se ke spáchání přestupku doznal, neboť potvrdil, že se výzvám nepodrobil.

23. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce byl vyzván k podrobení se vyšetření bezprostředně poté, co došlo k jeho identifikaci bezprostředně poté, co zavolal na linku 158 a oznámil svoji účast na nehodě. Policejní hlídka se následně dostavila za žalobcem domů a vyzvala jej k vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem. To žalobce odmítl. Žalovaný dále popsal, že policisté uvedli, že z žalobce byl cítit alkohol. Uzavřel, že ve spojení s dopravní nehodou, jejím neohlášením, opuštěním místě od nehody, bylo dáno důvodné podezření, že žalobce spáchal dopravní nehodu pod vlivem alkoholu.

24. Z uvedeného plyne, že prvostupňové správní rozhodnutí se souvislostí mezi řízením vozidla žalobce (dopravní nehodou) a samotnou výzvou k provedení orientačního vyšetření na ovlivnění alkoholem nezabývá a implicitně vychází již z toho, že žalobce byl vyzván jako řidič a měl povinnost se výzvě podrobit. Takovouto souvislostí se však ve smyslu uvedené judikatury nezabývá ve svém rozhodnutí ani žalovaný, který hodnotí pouze to, že bezprostředně po hovoru na linku 158 a zjištění totožnosti byl žalobce vyzván a tuto výzvu nesplnil.

25. Žalobce v podaném odvolání namítal, že prvostupňový správní orgán se měl zabývat tím, zda byla výzva k vyšetření opodstatnění či nikoli, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Tím se ale ani žalovaný v potřebném rozsahu tak, jak vymezuje i jím odkazovaná judikatura nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

26. Ke zbylému obsahu žaloby může krajský soud pouze podotknout, že jak vyložil Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 2. 2025, č. j. 4 A 5/2024–49, bod 32, „Policie ČR je (…) oprávněna vyzvat řidiče k vyšetření na přítomnost alkoholu zcela nahodile, aniž by měla jakékoliv nutné podezření z ovlivnění alkoholem.“ Nadto v případě žalobce však předchozí nehodový děj ve spojení s tím, že dle výpovědi policistů byl žalobce v okamžik jejich kontaktu viditelně pod vlivem alkoholu, takovou existenci podezření zakládá. Zda však žalobce odmítnutím výzvy naplnil skutkovou podstatu daného přestupku je věcí jinou, kterou je nutno komplexně posoudit (okolnosti, skutkový děj a plynutí času).

27. Popisuje–li žalobce v podané žalobě, že jel se svou manželkou a nezletilým synem z oslavy narozenin neteře a nejednalo se o žádnou bujarou oslavu, hádali se, žalobce byl rozrušený, na místě nehody vystoupila manželka a on z místa nehody ujel, neměl telefon, pak lze s žalobcem souhlasit, že celkové okolnosti tak, jak plyne i ze shora uvedeného, správní orgány skutečně v potaz nevzaly. To, co se od samotné nehody dělo, to, co jednotlivé osoby popisují – zastavení vozidla žalobce po nehodě, vystoupení z vozidla, hádka s manželkou, zanechání opilé manželky v cizí vesnici v místě nehody; podoba a intenzita nehody s ohledem na stav vozidel (tedy i povědomí žalobce o nehodě a proč zastavil zrovna zde, pokud si nehody nebyl vědom), neúspěšný pokus oznamovatele o zastavení žalobce; odjezd žalobce se synem přes odpor matky (která jej nestihla z vozidla vyndat); nekontaktnost žalobce v místě bydliště atd. Tyto okolnosti správní orgány v rozporu s citovanou judikaturou nevzaly v potaz. Ve výpovědích či v podaných vysvětleních jednotlivé osoby sdělují řadu skutečností, jimiž je nutno se zabývat tak, aby ve smyslu citované judikatury bylo možno odpovědět na otázku, zda i přes plynutí času byla výzva stále směřována k osobě žalobce jako k řidiči, zda došlo k přetržení děje či nikoli.

28. Je nutno připomenout, že prostý popis výpovědí a obsahu úředních záznamů o podání vysvětlení nemůže nahradit samotné hodnocení těchto podkladů, popis a shrnutí skutkového děje, skutkového stavu, který z podkladů rozhodnutí plyne, stejně tak nemůže dát v této věci odpověď na posouzení skutkové otázky „jak dlouhá doba mohla od řízení vozidla uplynout, aby výzva policie směřovala vůči stěžovateli jako k řidiči“. Popisuje–li se v prvostupňovém správním rozhodnutí obsah jednotlivých úředních záznamů o podání vysvětlení bez dalšího, pak krajský soud upozorňuje, že význam úředního záznamu spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013–27). Úřední záznam lze v přestupkovém řízení použít, a to například v případě rozporů mezi výpovědí svědka nebo obviněného a obsahem úředního záznamu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010–73, kde se Nejvyšší správní soud odklonil od přísnější judikatury trestněprávní). Úřední záznam může být dokonce přijat i jako listinný důkaz za situace, kdy skutečnosti v něm uvedené není objektivně možno prokázat jiným důkazem, typicky výpovědí obviněné osoby či svědků (v tomto smyslu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011–89). Z povahy úředního záznamu jako jednostranného úkonu správního orgánu tedy vyplývá, že pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti přestupci jakékoliv jiné důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115).

29. Nelze vycházet z toho, jak činí prvostupňový správní orgán, že žalobce se ke spáchání přestupků doznal. Ano, žalobce se doznal, že dechovou zkoušku odmítl. To ale nemá žádný vliv na to, zda výzva policistů ve smyslu citované judikatury stále směřovala vůči žalobci jakožto řidiči.

30. Závěrem nelze v této věci než připomenout, že v souladu s § 47 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích je řidič, který měl dopravní nehodu, povinen zdržet se požití alkoholického nápoje a užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku, vždy však do doby příjezdu policisty v případě, že jsou účastníci nehody povinni ohlásit nehodu policistovi podle odstavců 4 a 5.

IV. Závěr a náklady řízení

31. Krajský soud shledal na základě shora uvedenou podanou žalobu důvodnou a žalobou napadené rozhodnutí postupem dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v části zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud přistoupil postupem dle § 78 odst. 3 s. ř. s. i ke zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, jelikož i toto rozhodnutí je stiženo shora uvedenou vadou způsobující jeho nezákonnost.

32. Krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí v části výroku I. písm. B), C) a D), nikoli pouze ve výroku II. tak, jak žalobce požadoval. Výrokem I. písm. A) žalovaný opravil zjevnou nesprávnost v datu narození žalobce, písm. B) snížil uloženou pokutu a písm. C) výrok II. doplnil o datum spáchání přestupku. Výrok I. písm. B) je jako výrok o trestu závislý na výroku o vině, který v tuto chvíli neobstál, proto ani tento výrok nemůže obstát, obdobně výroky II. písm. C) a D), které výrok o vině upravovaly. Z tohoto důvodu, bylo–li i prvostupňové správní rozhodnutí ve výroku o vině, sankce a s tím i související povinností nahradit náklady řízení zrušeno, nemohou tyto výroky žalovaného obstát. Co se týče výroku I. písm. A), kterým byla opravena zjevná chyba v psaní data narození žalobce, tento výrok samostatně obstál. Výrok I. prvostupňového správního rozhodnutí nebyl napaden odvoláním, ani proti němu nebylo brojeno podanou žalobou. Z tohoto důvodu se jím krajský soud nezabýval.

33. V dalším řízení se bude muset správní orgán zabývat zejména tím, zda výzva policisty, aby se žalobce podrobil vyšetření na ovlivnění alkoholem směřovala k žalobci jako k řidiči ve smyslu soudem odkazované judikatury. Poté je nutno opětovně rozhodnout o sankci a náhradě nákladů řízení. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán. (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

34. Jelikož žalobou napadené rozhodnutí bylo zrušeno, nemohl se krajský soud zabývat moderačním návrhem žalobce.

35. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož platí, že nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

36. Za podanou žalobu uhradil žalobce soudní poplatek 3 000 Kč, dále žalobce uhradil 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku, když usnesením ze dne 9. 4. 2025, č. j. 51 A 4/2025–22, nebyl žalobě odkladný účinek přiznán.

37. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, žaloba, návrh na přiznání odkladného účinku žalobě; § 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], tj. 2,5 x 4 620 Kč (11 550 Kč) a v náhradě hotových výdajů 3 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky; 1 350 Kč); celkem náhrada nákladů zastoupení činí 12 900 Kč bez DPH.

38. Celkem je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce částku ve výši 16 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud dodává, že právo na náhradu nákladů řízení jako takových se odvíjí od celkového procesního úspěchu žalobce ve věci samé, nehledě na skutečnost, že jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě nebylo vyhověno.

Poučení

I. Vymezení věci Stručný obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného k žalobě III. Posouzení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení