22 A 68/2013 - 83

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce S. H., v řízení zastoupeného Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem Frýdek-Místek, tř. T. G. Masaryka 1129, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava, 28. října 117, za účasti osoby zúčastněné na řízení Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Praha 4, Čerčanská 12, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.4.2013 č.j. MSK 62011/2013, ve věci dodatečného povolení stavby, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 28.12.2012 č.j. MMFM 142386/2012, kterým byla dodatečně povolena stavba a povoleno užívání stavby „Silnice I/48 Frýdek-Místek – Dobrá, obchvat D 190 – místní komunikace VIII, D 204 – Nadjezd v km 4,605 a D 308 – odvodnění MK VIII“ na pozemcích parc. č.X, X, X,X,X, X, X, X, XaXvk.ú. Dobrá u Frýdku-Místku. B. Krajský soud již o věci rozhodoval rozsudkem ze dne 6.10.2015 č.j. 22 A 68/ 2013-60, ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7.1. 2016 a věc vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. C. Žalobce namítá, že: 1) stavebník neunesl důkazní břemeno, že stavba je v souladu s veřejným zájmem – vykázal v tomto ohledu minimální aktivitu, soulad s veřejným zájmem toliko obecně okomentoval „přínosem stavby pro okolní prostředí“ a dostupností objektů za přeložkou silnice. Správní orgány pak podle žalobce nepřípustným způsobem převzaly aktivitu za stavebníka; 2) srážkové části ze západní části j i ž ního svahu nájezdu na nadjezd jsou svedeny na pozemek žalobce, aniž by tato situace byla jakkoli majetkoprávně řešena; správní orgány vycházely při řešení této námitky jen ze stanoviska zpracovatele projektové dokumentace, která nebyla nikterak podložena; 3) územní rozhodnutí a (původní) stavební povolení nerespektovala územní plán, neboť podle něj má být nadjezd D 204 v úrovni 5,1 km přeložky silnice I/48; 4) nebylo zpracováno posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA) při jejím svévolném posunutí [žalobní bod 3)], tj. při posunutí do zóny bydlení; 5) nezákonně a svévolně byla provedena úprava žalobcova pozemku parc. č. X (u severní části nájezdu na nadjezd), kde bez oprávnění byla provedena skrývka orničních vrstev a hrubé terénní úpravy v celé ploše zahrady; 6) stavebník svévolně přespádoval u severní části nájezdu na nadjezd okolní pozemky z původně jižního svahu tak, že tyto jsou neobrobitelné a jako zahrada nevyužitelné – došlo tak ke znehodnocení žalobcova pozemku; 7) vlastní stavební činností při vibračním hutnění j i ž n í části nájezdu došlo k značnému poškození rodinného domku žalobce; 8) stavba byla u objektu SO 190 povolena i na pozemku, k němuž neměl a nemá stavebník žádné právo, a to ani založené vyvlastněním; 9) územní plán platný v době povolování nadjezdu předpokládal na žalobcově pozemku parc. č. X stavbu 2 rodinných domků, která je stavbou nadjezdu ztížena až znemožněna; 10) vyvlastněním pro předmětnou stavbu bylo nezákonně zasáhnuto do žalobcových ústavních práv, jejichž zajištění je nutno chápat jako ochranu veřejného zájmu; 11) dne 11.1.2011 došlo k místnímu šetření – podle správních orgánů ke kontrolní prohlídce stavby dle § 133 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), avšak: a) podle žalobce mělo být postupováno podle zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“), b) podle žalobce mělo být opakováno ústní jednání spojené s ohledáním místa (místní šetření), o němž měl být žalobce individuálně předem uvědoměn; 12) k seznámení se s podklady a k vyjádření se k nim byla žalobci stanovena nepřiměřeně krátká lhůta do 28.12.2012 09:00 hod., přičemž ještě téhož dne bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně; 13) správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti, když stavebníkovi byla opakovaně poskytnuta lhůta k vyjádření v délce 30 dnů, ostatním účastníkům pak byly v období vánočních svátků 2012 dány pouhé tři dny; 14) správní orgán I. stupně se svým postupem opakovaně dopouštěl flagrantní nečinnosti a průtahů v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení – to neodpovídá nestrannému a objektivnímu rozhodování ve věci, naopak nasvědčuje ovlivnění politickou rovinou věci odrážející se např. ve skutečnosti, že výstavba obchvatu Frýdek-Místek – Dobrá byla předmětem dotace. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby, kdy plně odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě věcně nevyjádřila. D. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)]. Byl přitom vázán uplatněnými žalobními body (§ 75 odst. 2 věta prvá s.ř.s.). E. Žalobním bodem 1) žalobce namítá, že stavebník sám neunesl důkazní břemeno, že stavba je v souladu s veřejným zájmem a namísto něj nepřípustně jeho aktivitu převzaly správní orgány. Soudy rozhodující ve správním soudnictví opakovaně judikovaly, že otázka souladu stavby s veřejným zájmem je otázkou, kterou se musí stavební orgány zabývat z úřední povinnosti, a je především na nich, aby zdůvodnily, zda posuzovaná stavba je či není v souladu s veřejným zájmem. Je pak na správních orgánech, aby ve svých rozhodnutích odůvodnily jak případný závěr, že stavba v souladu s veřejným zájmem je, tak i případný závěr, že stavba v souladu s veřejným zájmem není (srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 8.9.2006 č.j. 29 Ca 184/2004-48 či Krajského soudu v Plzni ze dne 14.3.2007 č.j. 30 Ca 58/2004-49). Je totiž povinností správních orgánů zjistit v řízení řádně skutkový stav, a to i při případné pasivitě účastníků – to správním orgánům ukládá § 50 zák. č. 500/ 2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který navíc v § 50 odst. 3 akcentuje povinnost správních orgánů zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Správní úřad nemůže vycházet jen z (často protichůdných) tvrzení účastníků, je naopak jeho povinností zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (k tomu srov. i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.10.2014 č.j. 7 A 136/2011-50, www.nssoud.cz). S ohledem na výše uvedené nelze správním orgánům účinně vytýkat, že při pasivitě stavebníka ověřovaly samy, zda je posuzovaná stavba v souladu s veřejným zájmem či nikoli – to bylo jejich povinností a jen takovým způsobem mohly správní orgány dostát požadavkům kladeným na ně ust. § 50 správního řádu. F. Žalobním bodem 2) žalobce namítá, že srážkové vody u jižního svahu nájezdu na nadjezd jsou svedeny na žalobcův pozemek, aniž by tato situace byla jakkoli majetkoprávně řešena. Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalobce uplatnil obdobnou námitku i v řízení před správním orgánem I. stupně i v odvolání, kdy tato byla vypořádána tak (str. 6 napadeného rozhodnutí), že odvodnění západního svahu jižní části nájezdu je řešeno pomocí vsaku do propustných vrstev tělesa náspu. Povrchové vody tudíž nejsou sváděny na žalobcův pozemek parc. č. X, k jejich částečnému odtoku na tento pozemek může docházet jen v době přívalových dešťů. Z geotechnického průzkumu však vyplývá, že původní vrstvy žalobcových pozemků jsou propustné a umožňují rychlé vsakování povrchové vody. K zatopení pozemků tedy nemůže docházet. Žalobce konečně nikdy nepředložil žádný důkaz o zadržování vody na jeho pozemku. Uvedený závěr lze aprobovat. Žalobcova námitka je svým obsahem námitkou občanskoprávního charakteru. Ustanovení § 129 odst. 2 nového stavebního zákona odkazuje u řízení o dodatečném použití stavby mimo jiné i na použití § 114 cit. zákona, který ve svém odstavci 3 uvádí: „Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.“ Toto ustanovení tak zakládá povinnost stavebního úřadu zabývat se i námitkou občanskoprávní povahy, a pokud nedošlo ohledně takové námitky k dohodě, učinit si o ní úsudek. Úsudek si přitom stavební úřad jakožto orgán veřejné moci nemůže činit volně, nýbrž jen na základě skutkových zjištění a v souladu se zákonnou úpravou, v tomto případě s občanským zákoníkem. Pokud jde o skutková zjištění, stavební úřad má podle § 3 správního řádu povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nelze však přehlížet, že řešení „čistých“ občanskoprávních námitek ve stavebním řízení se svou podstatou blíží soudnímu rozhodování v občanskoprávním sporu. Proto není namístě klást na bedra správního orgánu povinnost zjišťovat skutkový stav jen na základě pouhých tvrzení dotčeného účastníka řízení v takovém rozsahu, jaký si vyžaduje posouzení souladu stavby s veřejnoprávními požadavky. Za rozumný lze označit požadavek, aby účastník vznášející občanskoprávní námitku důkazně podložil svá tvrzení alespoň do té míry, aby na straně stavebního úřadu vyvolal důvodné pochybnosti o tom, zda stavba způsobuje (příp. bude způsobovat) obtěžování nad míru přiměřenou poměrům či nikoliv (přiměřeně lze odkázat na důkazní standard ve sporných řízeních podle § 141 odst. 4 správního řádu). Podaří-li se vlastníkovi sousední nemovitosti objektivně vyvolat popsané pochybnosti na straně stavebního úřadu, přesouvá se důkazní břemeno, tedy povinnost prokázat, že k obtěžování nad míru přiměřenou poměrům nedochází (příp. nebude odcházet) na stavebníka, který usiluje o zpětnou legalizaci své stavby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11.2014 č.j. 6 As 207/2014-36, www.nssoud.cz). V souladu se správními orgány krajský soud konstatuje, že žalobci se objektivně nepodařilo vyvolat důvodné pochybnosti o stékání srážkových vod ze západního svahu jižní části nájezdu na žalobcův pozemek. Stavebník předložil a realizoval technické řešení odvodu srážkových vod tak, aby k namítané situaci nedošlo a žalobce po celou dobu řízení (od 4.3.2005 dosud) nepředložil žádný důkaz o nepřiměřeném podmáčení či zatápění jeho pozemků. Bylo přitom na něm, aby takový zásah do svých vlastnických práv prokázal – to se mu ovšem nezdařilo. G. Žalobní body 3) a 4) směřují mimo předmět řízení o dodatečném povolení stavby. Nelze přehlížet, že (jak žalobce uvádí i v žalobě a soudu je známo z jeho předchozí činnosti – spisů zdejšího soudu sp. zn. 22 Ca 492/99, 22 Ca 167/2002, 22 Ca 75/2006, 22 Ca 76/2006 a 22 Ca 113/2006), stavba byla umístěna předcházejícím pravomocným územním rozhodnutím, které nebylo nikdy zrušeno či nahrazeno, přičemž oproti podmínkám tohoto územního rozhodnutí nebyla stavba umístěna na jiném místě. Žalobní bod 3) o tom, že územní rozhodnutí a (původní) stavební povolení umístily stavbu v rozporu s územním plánem je tak námitkou, která měla být uplatněna v územním řízení a její vnášení do současného řízení o povolení stavby je nepřípustné (§ 114 odst. 2 nového stavebního zákona, ve vztahu ke starému stavebnímu zákonu totéž judikoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31.1.2007 č.j. 29 Ca 242/2004-51). Totéž platí i o žalobním bodu 4), tj. požadavku na vypracování posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA), neboť otázky posouzení vlivu stavby na životní prostředí náležejí právě řízení územnímu, nikoli stavebnímu (§ 37 odst. 2 starého stavebního zákona, § 86 odst. 4 nového stavebního zákona). H. Žalobními body 5) a 6) žalobce namítá, že při provádění stavby byly nezákonně stavebníkem provedeny rozsáhlé terénní úpravy žalobcova pozemku, čímž došlo i k přespádování tohoto pozemku z původně jižního svahu na rovinu až svah severní. Ani tato otázka nebyla předmětem řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Předmětem tohoto řízení totiž byly výhradně stavební objekty uvedené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tj.: - D 190 – místní komunikace VIII, - D 308 – odvodnění MK VIII, a - D 204 – nadjezd v km 4,605. Pokud byly při výstavbě provedeny terénní úpravy na okolních pozemcích, žádná taková úprava nebyla napadeným rozhodnutím povolena, a to ani dodatečně. Má-li žalobce za to, že v okolí nyní posuzované stavby došlo k nepovoleným terénním úpravám, je na něm, aby u příslušného stavebního úřadu inicioval řízení o jejich odstranění [§ 42 správního řádu, § 103 odst. 1 písm. f) a contrario, § 129 odst. 7 nového stavebního zákona). I. Mimo předmět nyní přezkoumávaného řízení je i žalobní bod 7), jímž žalobce namítá poškození svého rodinného domu v souvislosti s vibračním hutněním na předmětné stavbě. K takovému poškození již došlo a jeho následky nelze nyní nepovolením stavby dodatečně zvrátit. Je proto na žalobci, aby se v této souvislosti obrátil na příslušný soud rozhodující ve věcech občanskoprávních a u něj uplatnil vůči stavebníku nárok na náhradu škody způsobené mu na uvedeném rodinném domě. Argumentuje-li v této souvislosti žalobce oprávněním správních orgánů uložit stavebníku odstranění imise, muselo by se jednat o imisi dosud existující (přetrvávající). Žalobce však ani netvrdí, že by dosud na předmětné stavbě probíhalo vibrační hutnění, tzn. že by tu ještě byl zdroj vibrací, které by jako nežádoucí imise bylo ještě možno odstranit – je naopak evidentní, že tyto práce již byly ukončeny a vibrace z nich již ustaly. J. Mimo předmět nyní přezkoumávaného řízení se ocitává i žalobní bod 8), jímž se žalobce vrací k původnímu stavebnímu povolení, kterým měla být povolena i místní komunikace kolem Černého potoka – investice obce Dobrá, která nebyla nikdy realizována a od jejíž realizace bylo upuštěno. I zde krajský soud zdůrazňuje předmět řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí: - D 190 – místní komunikace VIII, a to pouze v realizovaném rozsahu, - D 308 – odvodnění MK VIII, a - D 204 – nadjezd v km 4,605. K. Žalobním bodem 9) žalobce namítá, že územní plán platný v době povolování nadjezdu předpokládal na žalobcově pozemku parc. č. X stavbu 2 rodinných domků, která je stavbou nadjezdu ztížena až znemožněna. Jedná se opět o námitku směřující proti umístění stavby vůbec a taková námitka měla být uplatněna v řízení, v němž se rozhodovalo o umístění stavby (k tomu krajský soud odkazuje na argumentaci pod písm. G. shora). I tento žalobní bod tak míří zcela mimo předmět nyní přezkoumávaného řízení. L. Žalobním bodem 10) žalobce napadá vyvlastnění, o němž bylo vedeno samostatné vyvlastňovací řízení, jak je soudu i známo z jeho činnosti – spisů zdejšího soudu sp. zn. 22 Ca 492/99, 22 Ca 167/2002, 22 Ca 75/2006 a 22 Ca 76/ 2006. Uvedený žalobní bod tedy opět směřuje zcela mimo předmět napadeného rozhodnutí. M. V žalobním bodě 11) žalobce uplatňuje žalobce námitky proti kontrolní prohlídce stavby konané 11.1.2011. Namítá-li, že tato prohlídka měla být konána nikoli podle § 133 nového stavebního zákona, ale podle starého stavebního zákona, pak podle obou těchto předpisů je prohlídka na stavbě nástrojem státního stavebního dohledu. Jakkoli starý stavební zákon neznal výslovně termín „kontrolní prohlídka“ a nenařizoval ji obligatorně v případech stanovených nyní v § 133 odst. 1 nového stavebního zákona, současně však s takovou prohlídkou počítal. Plyne to z vymezení účelu státního stavebního dohledu v § 98 starého stavebního zákona: „Státní stavební dohled zajišťuje ochranu veřejných zájmů, jakož i práv a právem chráněných zájmů právnických a fyzických osob, vyplývajících z tohoto zákona, z předpisů vydaných k jeho provedení, ze zvláštních předpisů, z územně plánovací dokumentace, z územních rozhodnutí, z provádění stavby nebo její změny, z vlastností stavby při jejím užívání, z odstranění stavby a z provádění terénních úprav, prací a zařízení podle tohoto zákona.“ ve spojení s ust. § 100 odst. 1 písm. a) starého stavebního zákona: „Stavebník, oprávněná osoba či právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů provádějící nebo odstraňující stavbu, jakož i vlastník stavby, jsou povinni umožnit orgánům státního stavebního dohledu a jimi přizvaným znalcům vstupovat na staveniště a do stavby, nahlížet do její dokumentace a vytvářet předpoklady k výkonu dohledu.“ Jakkoli tedy institut nazývaný novým stavebním zákonem jako „kontrolní prohlídka“ bylo podle starého stavebního zákona možno nazvat „vstup na staveniště za účelem výkonu státního stavebního dohledu“, obsahová náplň obou těchto institutů je stejná. Pro posouzení věci je potom rozhodné nikoli, zda byla tato prohlídka provedena podle starého či nového stavebního zákona, ale co bylo konkrétní náplní této prohlídky a jaký byl její výsledek. Krajský soud ovšem tuto námitku vypořádává toliko z procesní opatrnosti, neboť právě řešená otázka není podstatou žalobního bodu 11). Podstatou tohoto žalobního bodu totiž je, že ve věci mělo být opakováno ústní jednání spojené s ohledáním na místě (místním šetřením). Podle § 61 odst. 1 věty prvé a odst. 2 starého stavebního zákona stavební úřad oznámí zahájení stavebního řízení dotčeným orgánům státní správy a všem známým účastníkům a nařídí ústní jednání spojené s místním šetřením. Od místního šetření, popřípadě též od ústního jednání, může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby. Podle § 112 odst. 1 věty prvé, odst. 2 věty prvé nového stavebního zákona stavební úřad oznámí účastníkům řízení, kteří jsou mu známi, a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné. Od ohledání na místě, popřípadě i od ústního jednání může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění. Ze srovnání znění obou zákonů je zjevné, že je lhostejno, zda mělo být postupováno podle starého či nového stavebního zákona, když podmínky pro nařízení ohledání na místě (místní šetření) či upuštění od něj jsou v obou uvedených předpisech totožné. Žalobce nenamítá, že by podmínky pro upuštění od ohledání na místě (místního šetření) nebyly v posuzovaném případě naplněny. Krom věty „v předchozím řízení nebyly objasněny skutečnosti, které se týkají vlastností dodatečně povolované stavby včetně jejich účinků na dotčené sousední nemovitosti“ [str. 8, bod B.1), 6. odstavec žaloby], která svou absolutní obecností neumožňuje soudu přezkum čehokoli konkrétního, nenamítá žádné konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že by: a) stavebnímu úřadu nebyly známy poměry staveniště, nebo b) žádost nedávala dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby. Proto krajský soud neshledal ani tento žalobní bod důvodným. N. Pokud dále žalobce žalobním bodem 12) namítá, že k seznámení se s podklady rozhodnutí a k vyjádření se k nim mu byla dána nepřiměřeně krátká lhůta, lze mu v obecné rovině přisvědčit. Žalobce však nebyl uvedeným postupem v této konkrétní věci nikterak dotčen na svých právech (§ 65 odst. 1, 2 s.ř.s.), když v této lhůtě své vyjádření a námitky správnímu orgánu I. stupně předložil, přičemž v odvolacím řízení ani v nynějším řízení soudním neuvádí ani jedinou konkrétní námitku, jejíž vznesení by mu bylo namítaným postupem upřeno či znemožněno. Ani tento žalobní body tedy důvodným není. O. Namítá-li konečně žalobce žalobními body 13) – 14) další procesní vady: 13) správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou rovnosti, když stavebníkovi byla opakovaně poskytnuta lhůta k vyjádření v délce 30 dnů, ostatním účastníkům pak byly v období vánočních svátků 2012 dány pouhé tři dny; 14) správní orgán I. stupně se svým postupem opakovaně dopouštěl flagrantní nečinnosti a průtahů v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení – to neodpovídá nestrannému a objektivnímu rozhodování ve věci, naopak nasvědčuje ovlivnění politickou rovinou věci odrážející se např. ve skutečnosti, že výstavba obchvatu Frýdek-Místek – Dobrá byla předmětem dotace, neosvětluje nikterak, jak měly tyto procesní vady ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé. I kdyby soud argumentaci obsažené v těchto žalobních bodech přisvědčil, neměl by důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť podle § 78 odst. 1 písm. c) s.ř.s. jsou důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu soudem jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takový následek nevyplývá přímo jen z povahy namítaných vad, obecně není zjevný a žalobce ani sám nikterak neuvádí, jakou nezákonnost napadeného rozhodnutí mohly namítané procesní vady přivodit. Proto krajský soud neshledal ani žalobní body 13) – 14) důvodnými. P. Žádný z žalobních bodů nebyl shledán důvodným, a proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Q. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalovanému nevznikly v tomto řízení žádné náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. R. O náhradě nákladů řízení osoby na řízení zúčastněné bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 5 s.ř.s., když soud této osobě neuložil v řízení žádnou povinnost a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele, které by přiznání náhrady nákladů řízení této osobě odůvodňovaly.