Soudní rozhodnutí (různé) · Rozsudek

29 Ca 156/2004-62

Rozhodnuto 2006-08-17

Právní věta

I. Soud nemůže na podkladě podané správní žaloby směřující proti rozhodnutí o odstranění stavby [§ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)] zasahovat do postupu správních orgánů a vedeného správního řízení tak, že jim bude určovat rozsah předmětu řízení.
II. Jsou-li předmětem řízení o odstranění stavby [§ 88 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)] pouze stavební úpravy týkající se změn vnitřní dispozice rodinného domu bez vlivu na jeho umístění, pak tyto úpravy nemohly zasáhnout do vlastnických práv majitele sousední stavby či pozemku, popřípadě do této sousední stavby nebo pozemku.
III. Jsou-li ve stavebním řízení uplatněny námitky územně či stavebně technické (tedy veřejnoprávní), musí o nich správní orgán v řízení rozhodnout. V případě občanskoprávních námitek, vyplývajících z vlastnických či jiných práv k pozemkům a stavbám na nich, musí správní orgán uvážit, zda jeho pravomoc nepřekračují. Námitkami je oprávněn se zabývat v rámci povoleného správního uvážení a v mezích § 137 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.).

Citované zákony (20)

Rubrum

I. Soud nemůže na podkladě podané správní žaloby směřující proti rozhodnutí o odstranění stavby [§ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)] zasahovat do postupu správních orgánů a vedeného správního řízení tak, že jim bude určovat rozsah předmětu řízení. II. Jsou-li předmětem řízení o odstranění stavby [§ 88 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)] pouze stavební úpravy týkající se změn vnitřní dispozice rodinného domu bez vlivu na jeho umístění, pak tyto úpravy nemohly zasáhnout do vlastnických práv majitele sousední stavby či pozemku, popřípadě do této sousední stavby nebo pozemku. III. Jsou-li ve stavebním řízení uplatněny námitky územně či stavebně technické (tedy veřejnoprávní), musí o nich správní orgán v řízení rozhodnout. V případě občanskoprávních námitek, vyplývajících z vlastnických či jiných práv k pozemkům a stavbám na nich, musí správní orgán uvážit, zda jeho pravomoc nepřekračují. Námitkami je oprávněn se zabývat v rámci povoleného správního uvážení a v mezích § 137 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.).

Výrok

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Milana Procházky v právní věci žalobkyně Marie Chrástkové, bytem v Kunovicích, V Pastouškách 66, zast. Milenou Chrástkovou, bytem tamtéž, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 3792, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Odůvodnění

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 9. 4. 2004, čj. KUZL 2990/04 ÚP-Ha, sezamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Žalobou ze dne 10. 6. 2004, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 15. 6. 2004, se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2004, čj. KUZL 2990/04 ÚP-Ha, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti předchozímu prvostupňovému rozhodnutí Městského úřadu v Kunovicích, stavebního úřadu, ze dne 17. 12. 2003, čj. DEM 13/03/Bla, kterým byla podle ust. 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1996 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), dodatečně povolena stavebníkům manželům Hráčkovým a Kristýně Hráčkové (dále jen „stavebníci“) stavba „stavební úprava rodinného domu“ na pozemku p. č. 2351 a 2352 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště. Druhostupňovým správním rozhodnutím bylo prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno a odvolání žalobkyně zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je mimo jiné uvedeno, že prvostupňový stavební úřad na základě zjištění, že stavebníci provedli stavební úpravy v rozporu se stavebním povolením, zahájil řízení o odstranění stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Následně vyzval stavebníky k předložení žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav a dalších dokladů potřebných k řádnému posouzení těchto stavebních úprav. K tomu stanovil lhůtu a stavebníky upozornil, že pokud nebude uvedené splněno ve stanovené lhůtě, rozhodne o odstranění stavebních úprav provedených v rozporu se stavebním povolením. Současně řízení o odstranění stavby přerušil. V rámci doplnění řízení byli stavebníci vyzváni k prokázání, že stavba je v souladu s veřejnými zájmy, dále k upřesnění parcelních čísel pozemků a k doplnění projektové dokumentace a žádosti o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad umožnil všem účastníkům řízení o odstranění stavby seznámit se s doplněnými podklady a poskytl jim lhůtu k vyjádření. Ve stanovené lhůtě zaslala námitky pouze žalobkyně zastoupená Milenou Chrástkovou. Po takto provedeném řízení o odstranění stavby vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým dodatečně stavební úpravy povolil. Dodatečně povolené stavební úpravy spočívají v: 1. provedení jednoho okna v obývacím pokoji místo dvou oken s meziokenním pilířkem, 2. provedení krbového tělesa s napojením na komínový průduch, 3. neprovedení dělící příčky mezi obývacím pokojem s jídelnou a kuchyní, 4. neprovedení dělící příčky mezi zádveřím a schodišťovým prostorem, 5. provedení změny dveřních otvorů mezi zádveřím a obývacím pokojem a u vstupních dveří do domu, 6. provedení změny dvou oken s meziokenním pilířkem v ložnici na jedno okno v prvním nadzemním podlaží, 7. provedení vikýře se třemi okny v pokojích č. 1 a 2 místo původních čtyř okenních otvorů, 8. provedení příčky mezi pokojem č. 1 a 2, 9. provedení změny dveří do pokoje č. 2 ze schodiště, 10. provedení změny dělící příčky mezi WC a pokojem č. 4 ve druhém nadzemních podlaží. Proti prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu se odvolala pouze žalobkyně. Odvolací orgán postupoval v odvolacím řízení ve smyslu ust. § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), přičemž byl povinen přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Při svém rozhodování žalovaný vycházel z podkladů předložených stavebním úřadem, ze skutečností vyplývajících z podaného odvolání a rovněž ze svých vlastních zjištění v průběhu odvolacího řízení. Dále odvolací orgán postupoval v souladu s ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť zjistil, že stavba byla realizována v rozporu se stavebním povolením. V takovém případě byl povinen zahájit řízení o odstranění stavby, které vede z úřední povinnosti. Stavební úřad zpravidla nejprve vyzve stavebníka k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby a dalších podkladů tak, jak to ukládá ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, přičemž stavebníkovi stanoví lhůtu k předložení těchto podkladů a upozorní ho na to, že nebude-li požadované ve stanovené lhůtě splněno a podklady předloženy, bude rozhodnuto o odstranění stavby. Pokud však stavebník předmětné podklady doloží, oznámí stavební úřad ostatním účastníkům řízení zahájení řízení o odstranění stavby, umožní jim seznámit se s veškerými podklady, a také vyjádřit se k nim. Na základě takto shromážděných podkladů pak ve věci rozhodne. Předmětné řízení o odstranění stavby tedy může vést jak k dodatečnému povolení stavby, tak k rozhodnutí, kterým se nařizuje její odstranění. Přitom stavební úřad stavbu dodatečně povolí v případě, že jsou splněny podmínky uvedené v ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavební úřad postupoval v provedeném řízení tak, jak mu to ukládá stavební zákon i správní řád. Stavebníci splnili v rámci provedeného šetření podmínky pro možnost dodatečného povolení stavby. Předložili ve stanovené lhůtě žádost o dodatečné povolení stavebních úprav, projektovou dokumentaci skutečného provedení stavby s vyznačením stavebních úprav provedených v rozporu se stavebním povolením, doklad o vlastnictví pozemků, na kterých stavba s realizovanými stavebními úpravami stojí a jsou vlastníky předmětné stavby. Stavebníci předložili veškeré stavebním úřadem požadované doklady a dostatečně prokázali, že stavební úpravy původně provedené v rozporu se stavebním povolením jsou v souladu s veřejnými zájmy. Veřejný zájem je dán souladem s územně plánovací dokumentací, cíly a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu a technickými požadavky na stavby, a také souladem se zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Jelikož stavebník předložil projektovou dokumentaci zpracovanou oprávněnou osobou, která je v souladu s podmínkami stanovenými vyhláškou č. 137/1998 Sb., o technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 137/1998 Sb.), a další doklady potřebné k posouzení stavby, včetně prokázání vlastnického práva ke stavbě i k pozemkům, splnil potřebné podmínky pro dodatečné povolení stavebních úprav, přičemž soulad s územně plánovací dokumentací a cíly a záměry územního plánování již nebylo nutno prokazovat, neboť předmětné stavební úpravy se týkají především vnitřní dispozice stavby rodinného domu. Žalovaný však vytkl prvostupňovému stavebnímu úřadu, že své rozhodnutí nepodložil rovněž posouzením z hlediska požární bezpečnosti ve smyslu ust. § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb. Z citovaného ustanovení vyplývá, že požárně nebezpečný prostor je prostorem kolem hořící stavby, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími částmi stavby, které nesmí přesáhnout hranici stavebního pozemku. O toto posouzení z hlediska požární bezpečnosti doplnil žalovaný původní prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu, přičemž dospěl k závěru, že podmínka uvedená v ust. § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb. byla splněna, neboť požárně nebezpečný prostor hranici stavebního pozemku nepřesahuje. Jelikož žalovaný měl možnost doplnit původní správní řízení, což také učinil, výše uvedené pochybení prvostupňového stavebního úřadu napravil, přičemž toto nemohlo být důvodem ke změně či zrušení prvostupňového rozhodnutí, a to i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. Otázku požární bezpečnosti měl prvostupňový stavební úřad posoudit pouze v rozsahu sporných stavebních úprav rodinného domu (v rozporu se stavebním povolením). Takové posouzení se tedy týkalo provedených změn okenních otvorů, ke kterým došlo v obývacím pokoji a v ložnici v prvním nadzemním podlaží, a dále v pokojích č. 1 a 2 ve dvorní části druhého nadzemního podlaží. V ložnici v prvním nadzemním podlaží byla nahrazena dvě okna s meziokenním pilířkem (velikost otvoru 2100/1400 mm) jedním okenním otvorem o rozměru 1500/1400 mm. V obývacím pokoji byla dvě okna s meziokenním pilířkem (velikost otvoru 2100/1400 mm) nahrazena jedním oknem o rozměru 1850/1400 mm. Ve druhém nadzemním podlaží byl proveden vikýř se třemi okny o rozměrech 1250/1300 mm místo původních čtyř okenních otvorů. Pokud jde o orientaci okenních otvorů ve druhém nadzemním podlaží a oken z obývacího pokoje, pak tyto jsou orientovány do dvorní části, tedy do pozemku, který je pozemkem stavebním. Změna těchto oken nemá žádný vliv na okolí ani na okolní stavby a je zcela zřejmé, že požárně nebezpečný prostor stavební pozemek nepřesáhne. Okno z ložnice v prvním nadzemním podlaží je orientováno směrem do ulice. Proto žalovaný zkoumal, jakým způsobem se z hlediska požární bezpečnosti projeví provedená změna okenního otvoru na okolí a okolní stavby. Žalovaný přitom vycházel z normy ČSN 730802 „Požární bezpečnost staveb – Nevýrobní objekty“. Z této ČSN vyplývá, že vzdálenost okraje požárně nebezpečného prostoru je přímo úměrná velikosti posuzovaného otvoru. V případě okna z ložnice se provedenou změnou okenního otvoru také zmenšila velikost požárně nebezpečného prostoru, z čehož vzhledem ke shora uvedenému vyplývá, že je menší i vzdálenost hranice požárně nebezpečného prostoru (směrem do ulice). Změnou velikosti okenního otvoru nedošlo ke zhoršení situace z hlediska požární bezpečnosti stavby, která již byla schválena prostřednictvím původního stavebního povolení. Rovněž byla splněna podmínka ust. § 17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., neboť požárně nebezpečný prostor nepřesahuje hranici stavebního pozemku. Stavební pozemek vymezuje ust. § 139b odst. 15 stavebního zákona, podle kterého jde o část území určenou regulačním plánem nebo územním rozhodnutím k zastavění nebo přímo jde o pozemek již zastavěný hlavní stavbou. V daném případě se jedná o pozemek zastavěný hlavní stavbou, rodinným domem, včetně předčišťovacího zařízení a přípojek na inženýrské sítě, a to tak, jak byl povolen stavebním povolením ze dne 27. 8. 1999, čj. E 92/99/Bl. Podle žalovaného je dále zcela nepochybné, že stavba je umístěna a realizována na pozemcích p. č. 2351 a 2352 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, které jsou ve vlastnictví stavebníků, a rovněž na pozemku p. č. 2332 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, a to se souhlasem vlastníka posledně uvedeného pozemku města Kunovice. Ačkoliv pozemek p. č. 2332 nebyl uveden ve výroku územního rozhodnutí ani stavebního povolení, a v tomto směru jde o vadu těchto rozhodnutí, nelze žádné z těchto rozhodnutí již přezkoumat s odkazem na ust. § 68 odst. 1 správního řádu. Toto pochybení však nemá vliv na umístění a realizaci rodinného domu včetně předčišťovacího zařízení a přípojek na inženýrské sítě na pozemcích p. č. 2351, 2352 a 2332 v tomto katastrálním území. K jednotlivým námitkám žalobkyně uvedeným v odvolání se žalovaný podrobně vyjádřil. K rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby uvedl, že v tomto řízení jsou projednávány pouze stavební úpravy provedené v rozporu se stavebním povolením vyplývající ze zápisu pořízeného při místním šetření v rámci kolaudačního řízení. Do těchto stavebních úprav nebylo zahrnuto komínové těleso a zděné oplocení, neboť řízení o odstranění těchto staveb bylo zahájeno již dříve. Předmětem současného řízení o odstranění stavby jsou pouze tyto stavební úpravy: provedení jednoho okna místo dvou oken s meziokenním pilířkem v obývacím pokoji, provedení krbového tělesa (s napojením na komínový průduch), neprovedení dělící příčky mezi obývacím pokojem s jídelnou a kuchyní, neprovedení dělící příčky mezi zádveřím a schodišťovým prostorem, změny dveřních otvorů mezi zádveřím a obývacím pokojem a u vstupních dveří do domu, změna dvou oken s meziokenním pilířkem v ložnici v prvním nadzemním podlaží na jedno okno, provedení vikýře se třemi okny místo původních čtyř okenních otvorů v pokojích č. 1 a 2, provedení příčky mezi pokojem č. 1 a 2, změna dveří ze schodiště do pokoje č. 2 a změna dělící příčky mezi WC a pokojem č. 4 ve druhém nadzemním podlaží. Tento výčet odpovídá stavebním úpravám zjištěným při kolaudačním řízení, které byly pojaty do zápisu z místního šetření ze dne 19. 8. 2003. Pokud jde o postup stavebního úřadu, který provádí souběžně více šetření o odstranění stavby, pak tento není v rozporu se zákonem. A proto lze případně zvlášť projednat komínové těleso a krb, který je na komínové těleso napojen. Žalovaný dále zdůraznil, že předmětem tohoto řízení jsou pouze výše uvedené stavební úpravy provedené v rozporu se stavebním povolením, které však nemohly mít žádný vliv na umístění stavby rodinného domu, protože spočívají pouze v dispozičních změnách a změnách velikosti a počtu okenních a dveřních otvorů. Vlastního umístění stavby se nedotýkají, a proto nemohlo dojít k namítanému rozporu s vydaným územním rozhodnutím, popř. stavebním povolením. Pokud jde o řízení o povolení změny stavby před dokončením, pak toto řízení bylo zahájeno na základě podání návrhu stavebníků v době, kdy ještě tyto změny stavby nebyly provedeny. Jelikož stavebníci provedli stavební úpravy před vydáním rozhodnutí o povolení změny stavby před dokončením, nezbylo stavebnímu úřadu než uvedené řízení zastavit a zahájit řízení o odstranění stavby. Přezkoumání postupu stavebního úřadu v případě zastavení řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením je předmětem samostatného odvolacího řízení. Pokud jde o předčišťovací zařízení a přípojky na inženýrské sítě, pak tyto byly povoleny současně se stavbou rodinného domu, a to na výše uvedených pozemcích. Zásah předmětné stavby rodinného domu do pozemku p. č. 2353 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, který je ve vlastnictví žalobkyně, nebyl prokázán. Žalovaný dále citoval rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti a rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl předchozí prvostupňový rozsudek potvrzen, a ze kterých podle něj také vyplývá, že zásah do pozemku ve vlastnictví žalobkyně předmětnou stavbou rodinného domu nebyl prokázán, a to ani pokud jde o střešní konstrukci. Žalovaný se seznámil s obsahem obou rozsudků, a to i přesto, že předmětné stavební úpravy jsou pouze změnami vnitřní dispozice rodinného domu a nemají žádný vliv na umístění rodinného domu. Žalovaný také zjistil, že předmětný rodinný dům je v části střešní konstrukce, která přiléhá k rodinnému domu ve vlastnictví žalobkyně, realizován v souladu s vydaným stavebním povolením, které však není předmětem tohoto přezkumu. V daném řízení posuzované stavební úpravy nemohou jakkoliv zasáhnout do pozemku či stavby ve vlastnictví žalobkyně. Jejich soulad s veřejnými zájmy byl prokázán. Posuzované stavební úpravy jsou umístěny a realizovány na pozemcích p. č. 2351 a 2352 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, které jsou ve vlastnictví stavebníka. U námitek podaných v rámci stavebního řízení musí stavební úřad rozlišit, zda jde o námitky územně technické či stavebně technické, tedy veřejnoprávní námitky, o kterých musí v řízení rozhodnout, nebo zda jde o námitky plynoucí z vlastnických či jiných práv k pozemkům a stavbám, tedy námitky občanskoprávní. U občanskoprávních námitek stavební úřad posoudí zda překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo orgánů státní správy či nikoliv. Po posouzení podaných námitek z výše uvedených hledisek postupuje stavební úřad podle zákona a těch jeho ustanovení, které odpovídají charakteru jednotlivých námitek. V případě námitek žalobkyně se skutečně jednalo o námitky občanskoprávní ve smyslu ust. § 137 stavebního zákona, neboť se týkaly znehodnocení jejího rodinného domu a narušování soukromí. Obecně totiž mezi občanskoprávní námitky patří ty námitky, které zpochybňují vlastnické právo nebo jeho rozsah, směřují proti zasahování do sousedního pozemku ve vlastnictví jiného subjektu apod. V takových případech pokud nedojde u těchto námitek k dohodě účastníků, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka řízení, podle povahy námitky, na soud a stavební řízení přeruší. V posuzovaném případě vzhledem k charakteru námitek a technickému řešení předmětných stavebních úprav je podle žalovaného nepochybné, že tyto stavební úpravy nemohou mít žádný vliv na existenci a užívání sousedních staveb, a tedy ani na stavbu rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně. Při posuzování námitek uplatněných v rámci stavebního řízení jde o individuální správní uvážení příslušného správního orgánu, přičemž každá námitka nemusí být občanskoprávní povahy (vyplývající z vlastnických vztahů k pozemkům a stavbám), a nikoliv každou takovou námitku je třeba řešit v režimu ust. § 137 stavebního zákona. Pokud totiž stavební úřad může tyto námitky posoudit v rámci své pravomoci (na základě technických požadavků na výstavbu, stanovisek dotčených orgánů státní správy, schválené územně plánování dokumentace apod.), je pak aplikace ust. § 137 stavebního zákona bezpředmětná a není důvod k přerušení stavebního řízení a odkázání účastníků řízení na soud. To však neznamená, že by účastník řízení nemohl využít možnosti ochrany svého vlastnického práva u nezávislého soudu na podkladě podané žaloby. Podle žalovaného tedy v posuzovaném případě postupoval stavební úřad správně, když podané námitky žalobkyně zamítl. Pokud jde o námitku žalobkyně týkající se ověření projektové dokumentace v průběhu řízení, jedná se o procesní námitku, která není důvodem k pochybnosti o nepodjatosti vedoucího stavebního úřadu. Stavební úřad ověřuje předloženou projektovou dokumentaci v průběhu řízení tak, aby nevznikla pochybnost, která projektová dokumentace (výkresy či textová část) byla v předmětném řízení podkladem pro rozhodování stavebního úřadu. Zákon jednoznačně nestanoví, ve které fázi je třeba ověřit předloženou projektovou dokumentaci, tedy zda v průběhu řízení či až po nabytí právní moci vydaného rozhodnutí. Ověření projektové dokumentace v průběhu řízení není v rozporu se zákonem. Prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu tvoří jednotný celek spolu s druhostupňovým rozhodnutím žalovaného. Prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu se podrobně zabývalo námitkami žalobkyně v průběhu stavebního řízení. Ve včas podané žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaný nezjistil, že prvostupňový správní orgán nepostupoval v souladu se zákonem a nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a proto pochybil, když pochybení prvostupňového správního orgánu v odvolacím řízení nenapravil. Dále žalobkyně namítala, že rozsah předmětu řízení o odstranění stavby, tedy rozsah nepovolených staveb a stavebních úprav, byl nesprávně zjištěn, a to přesto, že žalobkyně toto namítala. Tyto námitky nebyly prověřeny, a to ani na podkladě písemného podání žalobkyně, které se dokonce nestalo součástí protokolu o místním šetření, ačkoliv to požadovala. Je prokázáno, že již v té době (dne 19. 8. 2003) vedl stavební úřad správní řízení dle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona o odstranění nepovolených částí stavby – zděného oplocení a komínového tělesa pro vnitřní krbové těleso. Toto řízení nebylo dosud skončeno. Dále bylo vedeno správní řízení o vydání povolení ke změně stavby před jejím dokončením. Tyto skutečnosti nebyly dne 19. 8. 2003 při ústním jednání a místním šetření do protokolu zapsány. Podle žalobkyně tím bylo ignorováno to, že stavba byla provedena odlišně od stavebního povolení v daleko větší míře, než bylo v uvedeném protokolu zapsáno. Jednalo se zejména o část hospodářské budovy a její zastřešení a dále o rozpor v umístění stavby oproti stavebnímu povolení a územnímu rozhodnutí se zásahem do sousedních pozemků a staveb. O těchto totiž stavební úřad nezahájil řízení o odstranění stavby. Tím byly ignorovány skutečnosti vyplývající z geometrického zaměření či projektové dokumentace skutečného provedení stavby v porovnání s projektovou dokumentací dříve ověřenou ve stavebním řízení, a také to, že stavba svým umístěním a stavebními konstrukcemi zasáhla do sousedních pozemků a staveb. U všech těchto částí stavby měl tedy stavební úřad zahájit z moci úřední správní řízení podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, což neučinil. Naopak uvedené řízení zahájil pouze u nepodstatných částí vnitřních stavebních úprav, které podrobně vyjmenoval. Tím došlo k dalšímu porušení zákona, neboť do různých paralelně vedených správních řízení o odstranění stavby byly rozděleny vzájemně funkčně propojené části stavby, například krbové těleso a jeho komín. V posuzovaném stavebním řízení bylo dodatečně krbové těleso povoleno, avšak komín dosud povolen nebyl. Podle žalobkyně nelze jednotlivé části stavby projednávat zvlášť, pokud spolu vzájemně souvisí a jsou funkčně propojeny, a to i přesto, že podle ust. § 139 písm. a) stavebního zákona se stavbou rozumí i její část. Podle žalobkyně tento její závěr lze dovodit z ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona, který pojednává o kolaudaci staveb nebo jejich částí schopných samostatného užívání. Krb bez komínu však takovou stavbou podle žalobkyně není. Stejně tak není správné a v souladu s ust. § 3 odst. 4 správního řádu, posuzovat vnitřní členění stavby odděleně od zkoumání vlastního umístění stavby jako celku, která má vnější rozměry v rozporu s územním rozhodnutím a stavebním povolením. Proto podle žalobkyně nelze dodatečně povolit změnu vnitřní dispozice stavby nebo rozdílné členění jejich oken, bez současného projednání a dodatečného povolení umístění stavby. Je zřejmé, že tyto mnohem závažnější záležitosti, týkající se rozporu stavby s územním rozhodnutím a stavebním povolením, budou řešeny až následně, popřípadě vůbec ne. Takový postup je podle žalobkyně nepřípustným obcházením zákona a porušováním základních pravidel správního řízení (bez uvedení bližších souvislostí a porušení konkrétních ustanovení zákona). Postup stavebního úřadu pak ani žalovaný v odvolacím řízení nenapravil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný pouze uvedl, že výčet projednávaných stavebních úprav odpovídá stavebním úpravám zjištěným v rámci kolaudačního řízení při místním šetření dne 19. 8. 2003. Toto tvrzení žalovaného se však podle žalobkyně nezakládá na pravdě, což lze podle ní prokázat svědeckou výpovědí tajemnice Městského úřadu v Kunovicích, která předmětnému jednání byla přítomna. Podle žalobkyně totiž zápis z místního šetření ze dne 19. 8. 2003 je neúplný, neboť neobsahuje písemné vyjádření žalobkyně k věci, ve kterém zmiňovala důkazy o větším počtu nepovolených částí posuzované stavby. Žalobkyně dále žalovanému vytkla, že schvaluje postup stavebního úřadu při vedení více souběžných stavebních řízení o odstranění stavby s tím, že to podle něj není v rozporu se zákonem. Takový závěr žalovaného je podle žalobkyně nesprávný a účelový, neboť vzájemně propojené části stavby nelze projednávat a povolovat samostatně. O nesprávnosti postupu stavebního úřadu svědčí i jím vedené další správní řízení a v něm vydané rozhodnutí dne 19. 4. 2004, čj. 7924/04 ÚP-Ha, kterým bylo zastaveno řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že stavební úřad při místním šetření v rámci kolaudačního řízení zjistil, že předmětné stavební úpravy již byly realizovány, a proto toto řízení zastavil. Předmětem tohoto řízení přitom byly i změny týkající se hospodářské stavby, včetně jejího zastřešení, přitom tato změna stavby nebyla následně pojata do zápisu z místního šetření a nebylo o ní zahájeno řízení o jejím odstranění. Místo toho bylo zahájeno řízení o odstranění pouze nepodstatných částí vnitřních stavebních úprav. Stavební úřad proto podle žalobkyně nepostupoval v souladu se zákonem (§ 3 odst. 4 správního řádu) a bez spolehlivě zjištěného stavu věci dodatečně povolil pouze nepodstatné části stavby – stavební úpravy, aniž by současně řešil s nimi funkčně propojené části stavebních úprav, které společně tvoří jeden celek. Tento nesprávný postup stavebního úřadu nenapravil žalovaný v odvolacím řízení, a proto se sám dopustil porušení zákona, když prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil (§ 59 odst. 1 až 3, § 3 odst. 1 až 4 a § 46 správního řádu). Žalobkyně dále nesouhlasila s postupem žalovaného při posouzení požárně nebezpečného prostoru stavby. Absence tohoto posouzení stavebního úřadu byla stavebnímu úřadu vytčena. Postup žalovaného, kterým chtěl zhojit pochybení prvostupňového správního orgánu, však nebyl správný a v souladu se zákonem. Žalovaný totiž posoudil požárně nebezpečný prostor stavby sám, a to bez jakýchkoliv odborných podkladů (bez odborné zprávy požární ochrany), které není oprávněn vyhotovovat. Nebo tak učinil na základě dodatečně předložených podkladů stavebníkem, přičemž s těmito podklady nebyly ostatní účastníci seznámeni a nebyla jim poskytnuta možnost se k nim vyjádřit. Rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné a žalovaný se dopustil porušení ust. § 59 odst. 1 správního řádu, když rozhodoval o věci, která nebyla předmětem prvostupňového rozhodnutí a ostatní účastníci řízení neměli možnost se k této otázce vyjádřit. Žalobkyně nesouhlasila ani s tvrzením žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že přesto, že pozemek p. č. 2332 není uveden ve výroku územního rozhodnutí a stavebního povolení, tak jsou tato rozhodnutí stran této vady již nepřezkoumatelná ve smyslu ust. § 68 odst. 1 správního řádu. Podle žalobkyně nejde o nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí, ale o samotný rozpor skutečného provedení stavby, včetně jejího umístnění, s těmito již pravomocnými rozhodnutími. Stavba totiž nepovoleně zasáhla do sousedních pozemků a staveb. Toto se týká i odklonu střešní části předmětné stavby nad sousední pozemek a stavbu žalobkyně umístěné na pozemku p. č. 2353 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště. Touto námitkou se stavební úřad ani žalovaný v rámci správního řízení nezabývali a nepostupovali v souladu s ust. § 137 odst. 1 až 3 stavebního zákona, když šlo o relevantní občanskoprávní námitku žalobkyně vyplývající ze zásahu do jejích vlastnických práv. O takové námitce není správní orgán oprávněn rozhodnout a účastníci řízení měli být odkázáni s touto námitkou na soud. Proto tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že zásah předmětné stavby do pozemku p. č. 2353 ve vlastnictví žalobkyně nebyl prokázán, neboť předmětná stavba, včetně střešní konstrukce, byla realizována v souladu s vydaným stavebním povolením, je podle žalobkyně nepodložené. Důkazní povinnost prokázat soulad předmětné stavby s veřejnými zájmy v řízení dle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona leží na stavebnících. Mezi chráněné veřejné zájmy patří i ochrana vlastnických práv. Z výkresů projektové dokumentace skutečného provedení stavby vyplývá, že střešní část stavby byla provedena odlišně od projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení, a to s odklonem nad stavbu ve vlastnictví žalobkyně umístěnou na pozemku p. č. 2353 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště. Žalobkyně nedostala ve stavebním řízení možnost prokázat oprávněnost této občanskoprávní námitky a nebyl ani učiněn jakýkoliv pokus o dosažení dohody v této záležitosti. Žalovaný nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a žalobkyni zkrátil na jejích právech, když porušil ust. § 3 odst. 4 a § 3 odst. 2 správního řádu. Skutečné provedení střechy sousední stavby s jejím odklonem nad stavbu žalobkyně prakticky znemožňuje žalobkyni jakoukoliv nádstavbu či stavební úpravu její stavby, což vede ke znehodnocení majetku žalobkyně. Poslední žalobní námitka se týkala nesprávného posouzení procesního pochybení stavebního úřadu ohledně ověření projektové dokumentace skutečného provedení stavby již v průběhu řízení. I když zákon nestanoví, v jaké fázi má být projektová dokumentace stavebním úřadem ověřena, je podle žalobkyně nepochybné, že se tak má stát až v návaznosti na právní moc správního rozhodnutí, jehož podkladem a nedílnou součástí tato projektová dokumentace je. Na základě výše uvedeného žalobkyně požadovala zrušení obou napadených správních rozhodnutí. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že posouzení, zda je stavba provedena v souladu se stavebním povolením, přísluší stavebnímu úřadu a nikoliv účastníkům řízení. Řízení o odstranění stavby bylo řízením zahájeným z podnětu stavebního úřadu. Lze provést zvlášť řízení o odstranění stavby týkající se „stavebních úprav rodinného domu“ a zvlášť řízení o odstranění stavby „hospodářské budovy“, a to i v případě, kdy je stavba rodinného domu povolena jedním stavebním povolením, včetně přípojek, hospodářské stavby, oplocení apod. Lze tedy samostatně řešit vnitřní krb a zvlášť komínové těleso, na které má být krb připojen. Povolení užívání těchto částí staveb s výše uvedeným posouzením nesouvisí a netýká se předmětu tohoto řízení. Pokud jde o požárně nebezpečný prostor kolem stavby ve smyslu ust. § 17 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb., pak odvolací orgán napravil pochybení prvostupňového stavebního úřadu, a to v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Přitom vycházel z ust. § 59 odst. 1 správního řádu, podle kterého odvolací orgán dosavadní řízení doplní, případně zjištěné vady odstraní. Žalovaný dále postupoval dle ust. § 3 odst. 3 správního řádu, ve kterém je zakotvena zásada hospodárnosti a rychlosti řízení. V daném případě směřují okna předmětné stavby pouze do stavebního pozemku a jsou umístěna v dostatečné vzdálenosti od jeho hranice. Na okolní stavby a pozemky nemůže mít projednaná změna okenních otvorů z hlediska požární bezpečnosti žádný vliv, a to i z toho důvodu, že se velikost okenních otvorů v podstatě zmenšila. Posouzení požárně nebezpečeného prostoru je podkladem pro rozhodnutí, který účastníci řízení, mimo stavebníka, nemohou ovlivnit nebo změnit. Pro předmětnou stavbu rodinného domu bylo vydáno územní rozhodnutí a následně stavební povolení, přičemž obě rozhodnutí již nabyla právní moci. V rámci územního i stavebního řízení byla předložena projektová dokumentace, ze které jednoznačně vyplývá, že stavba rodinného domu, včetně předčišťovacího zařízení a přípojek na inženýrské sítě, je umístěna na pozemcích p. č. 2351 a 2352 (ve vlastnictví stavebníků), a také p. č. 2332 (ve vlastnictví města Kunovice). V pravomocných výrocích územního rozhodnutí i stavebního povolení stavební úřad nesprávně uvedl, že se jedná o pozemky ve vlastnictví stavebníka, ačkoliv jeden z těchto pozemků je ve vlastnictví města Kunovice. Jde o vadu rozhodnutí, kterou již nelze napravit, avšak z projektové dokumentace je zcela zřejmé, že stavba je též umístěna na pozemku p. č. 2332 ve vlastnictví města Kunovice. Tvrzení žalobkyně, že stavba nepovoleně zasáhla do sousedních pozemků a staveb není ničím podloženo. Rovněž z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně, kterým byl předchozí rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti potvrzen, vyplývá, že zásah předmětnou stavbou do pozemku ve vlastnictví žalobkyně nebyl prokázán. Námitky žalobkyně týkající se znehodnocení jejího rodinného domu a narušování soukromí byly vzhledem k charakteru a rozsahu projednávaných změn stavby – stavebních úprav zamítnuty. Posuzování námitek občanskoprávní povahy je vždy na individuálním správním uvážení správních orgánů a ne vždy je nutno takovou námitku řešit v režimu dle ust. § 137 stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně, že k ověření projektové dokumentace stavebním úřadem musí dojít až v návaznosti na právní moc správního rozhodnutí. Zákonem podle žalovaného totiž není stanoveno, ve které fázi správního řízení je třeba předloženou projektovou dokumentaci ověřit, přesto musí stavební úřad postupovat tak, aby nevznikla jakákoliv pochybnost o tom, která projektová dokumentace je v předmětném řízení podkladem pro rozhodování. Proto postup stavebního úřadu při ověření projektové dokumentace v průběhu řízení, a to před vydáním rozhodnutí, nebyl v rozporu se zákonem. Vlastní ověření projektové dokumentace neznamená povolení stavby, ale pouze určuje to, co je podkladem pro vydání takového rozhodnutí. Žalobkyně ve své replice k vyjádření žalovaného uvedla tytéž námitky, které uplatnila v žalobě, popř. v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Obsahem předložených správních spisů jsou mimo jiné prvostupňové i druhostupňové správní rozhodnutí, odvolání žalobkyně, zápis z místního šetření konaného dne 19. 8. 2003 v rámci kolaudačního řízení, námitky žalobkyně do kolaudačního řízení ze dne 18. 8. 2003, a také veškerá s touto stavbou související správní rozhodnutí, která byla dosud vydána. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a to v rozsahu napadení žalobou (ust. § 71 odst. 1 a § 75 odst. 2 věty první zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek v ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. V předmětné věci je třeba žalobní námitky rozdělit do čtyř hlavních okruhů, a to proti rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby, dále proti požárnímu posouzení, dále týkajících se posouzení občanskoprávních námitek a námitek vztahujících se k pozemku p. č. 2332 a poslední týkajících se okamžiku ověření projektové dokumentace ve stavebním řízení. K prvnímu okruhu námitek týkajících se rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby zdejší soud uvádí, že řízení o odstranění stavby podle ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může vést jak k dodatečnému povolení stavby, tak i k rozhodnutí, kterým se nařizuje její odstranění. Stavební úřad stavbu dodatečně povolí pouze v případě, že jsou splněny podmínky uvedené v ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle ust. § 139 písm. a) stavebního zákona „se stavbou“ rozumí i její část. Podle ust. § 139b odst. 1 stavebního zákona se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Z posledně citovaných ustanovení tedy vyplývá, že stavbu, v daném případě rodinný dům, včetně dalších součástí, není nutno posuzovat vždy jako jeden celek, ale lze případně jednotlivé sporné části od sebe oddělit a posuzovat je samostatně v jednotlivých správních řízeních, a to i případně bez ohledu na jejich možné funkční spojení. Pokud tedy stavební úřad v rámci jakéhokoliv řízení, např. kolaudačního, zjistí stavbu nebo pouze její část realizovanou bez stavebního povolení nebo v rozporu se stavebním povolením, a tedy i v rozporu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení (dále jen nepovolená stavba či nepovolená část stavby), zahájí o ní ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního řádu řízení o odstranění stavby. Může se tak dít postupně, tak jak se stavební úřad dozví o takové stavbě či její části. Řízení o odstranění stavby zahajuje stavební úřad z úřední povinnosti, a také v něm postupuje ex ofiicio, přitom se o důvodech pro zahájení takového řízení může dozvědět sám z vlastní činnosti (v průběhu konání jiného řízení) a nebo na základě jiného podnětu. Rozsah předmětu řízení o odstranění stavby, tedy o kterých částech stavby je vedeno toto řízení, je dán zjištěními správního orgánu. V závislosti na tom, jak se stavební úřad dozvěděl nesoulad určité části stavby se stavebním povolením, tak o ní zahájil řízení o odstranění stavby. Ani účel, stavebně technické provedení nebo zdánlivé funkční spojení některých částí staveb, jak uvádí žalobkyně, nemusí nutně zakládat důvod pro společné projednávání těchto částí staveb v rámci jednoho řízení o odstranění stavby, což podporuje také dikce ust. § 139 písm. a) a § 139b odst. 1 stavebního zákona. Rozhodující je naopak časové hledisko, kdy správní orgán na podkladě nových zjištění zjistí rozpor stavby či její části se stavebním povolení a zahájí o ní řízení ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Uvedený závěr podporuje ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého lze kolaudovat nejen dokončenou stavbu jako celek, ale také její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce (v textu zákona je i pro tyto části stavby použito termínu „stavba“), pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení a lze je užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. V případě kolaudačního řízení je tedy rozsah předmětu řízení vymezen žádostí stavebníka o provedení kolaudačního řízení, ve které uvede, v jakém rozsahu chce provést kolaudační řízení. Pokud se pak v rámci kolaudačního řízení zjistí nesoulad některé části stavby se stavebním povolením, pak i tato okolnost vymezuje rozsah následně vedeného řízení o odstranění stavby (byť jen její části) ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Pokud jde o rozsah předmětu řízení o odstranění stavby, které stavební úřad vedl jen proti některým částem stavby a žalovaný jeho rozhodnutí přezkoumával, pak ani soud nemohl v tomto směru do postupu správních orgánů ohledně rozsahu vedeného řízení zasahovat, neboť i pro něj je limitující napadené správní rozhodnutí, které má soud přezkoumat. Rozsah soudního přezkumu na podkladě podané správní žaloby vymezuje ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s., ze kterého vyplývá, že soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž výroky napadeného rozhodnutí přezkoumá v mezích žalobních bodů. Napadené rozhodnutí žalovaného, včetně prvostupňového správního rozhodnutí, které společně tvoří jeden celek, vymezují maximálně možný rámec soudního přezkumu, a pokud tedy bylo řízení o odstranění stavby zahájeno a vedeno pouze ohledně těchto podle žalobkyně „nepodstatných částech stavby“, blíže specifikovaných v obou správních rozhodnutích, pak soud může tato rozhodnutí přezkoumávat pouze v tomto rozsahu a s takto vymezeným předmětem řízení. O jiných problematických částech stavby budou jistě vedena jiná správní řízení, popřípadě řízení o odstranění stavby, ve kterých mohou být případně projednávány z hlediska žalobkyně ty podstatnější části stavby, pokud je takto správní orgán zjistil a posoudil. V tomto směru záleží na povolené správní úvaze příslušného správního orgánu. Krajský soud v Brně zjistil ze své činnosti, že pod sp. zn. 29 Ca 290/2004 bylo u něj vedeno řízení o přezkum stavebního řízení o povolení výjimky z rozměrů stavby týkající se předmětné stavby a žalobkyně. Další správní řízení, která probíhala paralelně s právě přezkoumávaným správním řízením, jsou u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 29 Ca 174/2004 a 29 Ca 131/2005. Správní soud však nemůže přezkoumávat napadené správní rozhodnutí z toho pohledu, že mělo být vedeno o něčem jiném nebo v jiném rozsahu, a nemůže případně správnímu orgánu ani nařizovat, o čem a v jakém rozsahu má správní řízení vést. To je dáno okolnostmi odůvodňujícími zahájení příslušného správního řízení (v souladu se zákonem). Jinak by šlo o nepřípustný zásah soudu do pravomoci a příslušnosti správního orgánu a do probíhajícího správního řízení. Správní soud je povolán teprve až po pravomocném skončení správního řízení přezkoumat, na podkladě podané správní žaloby, správní rozhodnutí, a to pouze z hlediska žalobních námitek uvedených v žalobě, které rozsah přezkumu určují, přičemž správní soud pouze zjišťuje, zda správní orgány v provedeném správním řízení a vydaném správním rozhodnutí dodržely zákonnost. Správní soud nemůže zasahovat ani do povolené správní úvahy, pokud byla aplikována v zákonem povolených mezích, a přezkumem nemůže obcházet dvojinstačnost správního řízení. Správní soud v žádném případě nefunguje jako další třetí správní instance, která by za správní orgány něco dovozovala a doplňovala či jakoukoliv jejich činnost nahrazovala. Jak již bylo výše uvedeno, rozsah přezkumné činnosti soudu je dán ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s., přitom je soud vázán žalobním návrhem [nezbytná náležitost žaloby ve smyslu ust. § 71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.] a nemůže přezkoumávat jakákoliv další jiná správní rozhodnutí, která sice nejsou předmětem projednávané věci, ale mohou být předmětem samostatného soudního přezkumu na podkladě jiné správní žaloby, směřující proti takovému rozhodnutí. Předmětem tohoto soudního přezkumu je pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2004, čj. KUZL 2990/04 ÚP-Ha, včetně předchozího prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, a proto se k jiným správním řízením (se stavbou souvisejícím) nemůže Krajský soud v Brně vyjadřovat a hodnotit, zda jsou vedena po právu či nikoliv, zda měla být vedena společně s posuzovaným správním řízením, zda o nich mělo být vydáno pouze jedno společné rozhodnutí apod. Je to spíše technický postup správního orgánu, který je ovlivněn momentálními skutkovými zjištěními, jde o postup v souladu se zákonem, popř. povoleným správním uvážením, přičemž nedochází k obcházení zákona, pokud projednání jednotlivých částí stavby je rozděleno do více samostatných řízení. Jiná správní řízení však nejsou předmětem tohoto soudního přezkumu, a proto k nim zdejší soud nebude uvádět své stanovisko a nebude se k nim dále vyjadřovat. To se například týká řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením, které bylo podle žalobkyně žalovaným zastaveno rozhodnutím ze dne 19. 4. 2004, čj. 7924/04 ÚP-Ha. Pokud však měl stavební úřad podle žalobkyně zahájit i jiná správní řízení, která podle ní údajně nezahájil, může žalobkyně použít k účinnému hájení svých práv jiné procesní instituty, které jí náš právní řád poskytuje, a to jak v rámci správního řízení, tak i v rámci správního soudnictví (dle aktuální právní úpravy). V rámci námitek týkajících se rozsahu vedeného řízení o odstranění stavby žalobkyně dále namítala špatné umístění stavby v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby. K tomuto soud uvádí, že uvedeným rozhodnutím již bylo o umístění stavby pravomocně rozhodnuto, a proto nelze toto řízení v současné době účinně napadat řádnými opravnými prostředky. Totéž platí pro stavební povolení. Po vydání obou správních rozhodnutí (do nabytí právní moci) bylo pouze na žalobkyni, zda využije řádných opravných prostředků ve správním řízení a bude brojit svými námitkami proti těmto rozhodnutím. Toto v současné době již není možné, neboť rozhodnutí jsou v právní moci, a tedy závazná a je třeba je respektovat. Pokud by však stavební úřad shledal jakýkoliv rozpor v umístění předmětné stavby, pak by z úřední povinnosti učinil potřebná opatření a zahájil příslušná řízení. Přezkum územního rozhodnutí a stavebního povolení však nebyl předmětem tohoto soudního řízení. Pokud žalobkyně namítala, že stavební úřad neučinil při místním šetření konaném dne 19. 8. 2003 součástí protokolu o tomto šetření její písemné podání, pak podle Krajského soudu v Brně toto nelze označit za vadu řízení. V průběhu stavebního řízení (u prvostupňového i druhostupňového správního orgánu) byly veškeré námitky žalobkyně detailně posuzovány a závěry o nich jsou obsaženy v prvostupňovém i druhostupňovém správním rozhodnutí. Žalobkyní označené písemné podání obsahovalo námitky, se kterými se stavební úřad i žalovaný ve svých rozhodnutích řádně vypořádali. Není tedy pravdou, že by se těmito námitkami žalobkyně v rámci provedeného správního řízení nezabývaly. Je však otázkou, zda žalobkyně skutečně byla účastníkem kolaudačního řízení, jehož součástí bylo prováděné místní šetření dne 19. 8. 2003, ze kterého pochází uvedený zápis. Ust. § 78 odst. 1 stavebního zákona pojednává o tom, kdo je účastníkem kolaudačního řízení. Pokud by nebylo možno žalobkyni podřadit pod uvedené ustanovení, pak by nebyla účastníkem kolaudačního řízení a nemohlo by být vzato v úvahu ani její případné vyjádření při konaném místním šetření dne 19. 8. 2003. Jelikož otázka účastenství žalobkyně v kolaudačním řízení není předmětem projednávané věci a správní orgány se k této otázce jakkoliv nevyjadřovali, nemohl se tímto zabývat ani Krajský soud v Brně. Předmětem řízení o odstranění stavby byly pouze stavební úpravy provedené v rozporu se stavebním povolením, který vyplývaly ze zápisu při místním šetření v rámci kolaudačního řízení. Do těchto stavebních úprav nebylo zahrnuto komínové těleso a zděné oplocení. Ohledně těchto objektů je vedeno samostatné řízení o odstranění stavby, které bylo zahájeno již dříve. Posouzení souladu stavby se stavebním povolením přísluší stavebnímu úřadu a nikoliv účastníkům řízení. Řízení o odstranění stavby je řízení zahajované z úřední povinnosti stavebním úřadem. Předmětem přezkoumávaného správního řízení jsou pouze takové stavební úpravy (výše uvedené), které nemohou mít vliv na umístění stavby rodinného domu, neboť spočívají pouze v dispozičních změnách a změnách velikosti a počtu okenních a dveřních otvorů. Vlastního umístění stavby se nedotýkají. Z tohoto pohledu nemohlo dojít k rozporu s původně vydaným územním rozhodnutím a stavebním povolením. Pokud jde o druhý okruh námitek žalobkyně, týkající se posouzení hlediska požární bezpečnosti předmětných stavebních úprav, pak ani tyto námitky nebyly důvodné. Pokud se stavební úřad tímto posouzením dostatečně nezabýval ve svém rozhodnutí, pak žalovaný ve smyslu ust. § 59 odst. 1 správního řádu dosavadní řízení v tomto směru doplnil a tyto vady odstranil. Přitom vycházel z ust. § 17 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb. a ČSN 730802 „Požární bezpečnost staveb – Nevýrobní objekty“. Podle ust. § 17 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb. je požárně nebezpečný prostor prostorem kolem hořící stavby, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími částmi stavby, přičemž tento prostor nesmí přesáhnout hranici stavebního pozemku. V daném případě žalovaný zcela správně dovodil, že okenní otvory ve druhém nadzemním podlaží a z obývacího pokoje v prvním nadzemním podlaží rodinného domu jsou orientovány do dvorní části stavby, tedy do pozemku, který je stavebním pozemkem. Proto dodatečně povolená změna těchto oken nemůže mít žádný vliv na okolí stavby ani okolní stavby, a je tedy zcela zřejmé, že požárně nebezpečný prostor ve smyslu shora citovaného ustanovení nepřesáhne stavební pozemek. Pokud jde o okno z ložnice v prvním nadzemním podlaží, pak toto je orientováno směrem do ulice, a zde musel žalovaný z hlediska požární bezpečnosti posuzovat, jak se případně povolená změna tohoto okenního otvoru projeví na okolí a okolní stavby. Přitom vycházel z ČSN 730802, ze které vyplývá, že vzdálenost okraje požárně nebezpečného prostoru je přímo úměrná velikosti posuzovaného otvoru. Žalovaný vzal především v úvahu, že velikost okenního otvoru se v případě projednávané změny zmenšila oproti původní velikosti okna schválené pravomocným stavebním povolením, a z toho podle žalovaného vyplynulo, že je menší i vzdálenost hranice požárně nebezpečného prostoru. Proto nedošlo z hlediska požární bezpečnosti ke zhoršení situace (dle původního stavebního povolení). Podmínka vyplývající z ust. § 17 odst. 5 vyhl. č. 137/1998 Sb. byla splněna, neboť požárně nebezpečný prostor hranici stavebního pozemku nepřesahuje. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný napravil pochybení prvostupňového správního orgánu, k čemuž je oprávněn podle ust. § 59 odst. 1 správního řádu, přitom nejde o obcházení zákona. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem a tím, že dbal o bezpečnost osob a majetku naplnil účel zákona, přičemž vady prvostupňového správního řízení přípustným způsobem odstranil. Posouzení požárně nebezpečného prostoru kolem stavby žalovaný provedl v souladu s vyhl.č. 137/1998 Sb. (ust. § 17 odst. 5 citované vyhlášky, který je v souladu s ust. § 37 odst. 1 a 4 citované vyhlášky), a také v souladu s ČSN 730802, a proto nebylo třeba odborného znaleckého posudku, když žalovaný použil obecně závazné právní předpisy, podle kterých byl schopen toto hledisko samostatně posoudit. Přitom jeho úvahy zůstaly v rámci povoleného správního uvážení a v souladu s aplikovanými právními normami. Nedůvodná je rovněž námitka žalobkyně týkající se toho, že nebyla jako účastník řízení seznámena s podklady pro závěry žalovaného ohledně požární bezpečnosti. Přitom žalovaný pouze posoudil požárně nebezpečný prostor a vyslovil k tomu svůj právní závěr. Nové podklady opatřovány nebyly. V případě oken, směřujících pouze do stavebního pozemku, dospěl žalovaný k závěru, že jsou umístěna v dostatečné vzdálenosti od hranice stavebního pozemku. V případě ostatních oken učinil závěr, že nemohou mít z hlediska požární bezpečnosti vliv na okolní stavby ani pozemky, neboť velikost okenních otvorů se zmenšila a úměrně tomu se zmenšila i vzdálenost požárně nebezpečeného prostoru od hranice pozemku. Při posouzení požárně nebezpečeného prostoru kolem stavby si tedy žalovaný žádné nové podklady neopatřoval, a tedy nebylo ani s čím seznámit ostatní účastníky řízení. K uvedenému procesnímu pochybení tedy nedošlo, žalovaný při posouzení aplikoval pouze příslušné právní předpisy. Ani třetímu okruhu žalobních námitek, týkajících se zásahu předmětnou stavbou do vlastnických práv žalobkyně, nemůže zdejší soud vyhovět. Pokud žalobkyně tvrdila, že došlo k zásahu do jejího pozemku a stavby, pak toto tvrzení jakkoliv nedoložila a neupřesnila. Zásah do pozemku a stavby ve vlastnictví žalobkyně nebyl předmětnou stavbou prokázán, přičemž k němu nemohlo dojít ani z toho důvodu, že předmětem přezkoumávaného řízení o odstranění stavby byly pouze stavební úpravy týkající se změn vnitřní dispozice rodinného domu bez vlivu na umístění rodinného domu. Takovýto závěr potvrzují i rozsudky Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně (žalovaný je v rozhodnutí citoval), ze kterých také vyplývá, že zásah do pozemku ve vlastnictví žalobkyně předmětnou stavbou rodinného domu stavebníků nebyl prokázán, a to ani v případě střešní konstrukce. Uvedený soudní spor však nesouvisel s předmětným řízením o odstranění posuzovaných stavebních úprav. Jak již bylo výše uvedeno, stavební úpravy rodinného domu, které jsou pouze změnami vnitřní dispozice, nemohly žádným způsobem zasáhnout do pozemku či stavby ve vlastnictví žalobkyně. Posuzované stavební úpravy jsou umístěny a realizovány na pozemcích p. č. 2351 a 2352, které jsou ve vlastnictví stavebníka. Pokud se však žalobkyně přesto domnívala, že došlo k zásahu do jejího pozemku p. č. 2353 s tím, že střešní konstrukce posuzované stavby nebyla realizována v souladu se stavebním povolením, pak měla k tomuto uvést bližší skutečnosti a důvody, proč se domnívá, že došlo k zásahu do jejího pozemku a z jakého důvodu je střešní konstrukce předmětné stavby v rozporu se stavebním povolením. To však žalobkyně neuvedla. Zároveň nesdělila ani právní důvody, pro které jsou uvedené závěry správních orgánů špatné či nezákonné, a nepředložila či neoznačila důkazy, ze kterých lze toto dovodit. Žalobkyně jakkoliv nevysvětlila své závěry o tom, že posuzovaná stavba má odklon nad její stavbu na pozemku p. č. 2353, což jí má znemožňovat do budoucna provedení nádstavby a znehodnocovat tak její nemovitost. Svá tvrzení v tomto směru neprokázala. Dále neupřesnila, proč měly podle ní správní orgány postupovat nesprávně a zjistit neúplný stav věci, přitom měly porušit ust. § 3 odst. 2 a 4 správního řádu. Žalobkyně zůstala pouze u obecných tvrzení a nic konkrétního k údajnému nesprávnému postupu správních orgánů a k porušení předmětných ustanovení správního řádu neuvedla. Pokud žalobkyně namítala, že nedostala možnost prokázat oprávněnost uplatněné občanskoprávní námitky, přičemž ze strany správních orgánů podle ní nebyla vyvinuta jakákoliv snaha o dohodu, pak bylo především na žalobkyni, aby oprávněnost takové námitky prokázala. Posuzování všech uplatněných námitek v rámci vedeného správního řízení je vždy individuálním správním uvážením příslušného správního orgánu, přičemž jedná-li se o námitky územně či stavebně technické, a tedy veřejnoprávní, musí o nich správní orgán v řízení rozhodnout. Naopak v případě námitek občanskoprávních, vyplývajících z vlastnických či jiných práv k pozemkům a stavbám na nich, musí být uvážen rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo orgánů státní správy, zda jejich pravomoci tyto námitky nepřekračují, a v případě překročení pravomoci stavebního úřadu a znemožnění provedení požadovaného opatření, postupuje správní orgán v souladu s ust. § 137 stavebního zákona. V posuzovaném případě se skutečně jednalo o občanskoprávní námitky (znehodnocení rodinného domu, přesah stavby na pozemek ve vlastnictví žalobkyně, narušování soukromí). Stavební úřad byl oprávněn se těmito námitkami zabývat v rámci povoleného správního uvážení a v mezích ust. § 137 správního řádu (viz obsah prvostupňového správního rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného), námitky však neposoudil jako oprávněné a překračující pravomoc správního orgánu. Vzhledem k charakteru a technickému řešení posuzovaných stavebních úprav je nepochybné, že uplatněné občanskoprávní námitky nemohou mít vliv na existenci a užívání sousedních staveb, které jsou ve vlastnictví žalobkyně. Je-li posouzení takových námitek ponecháno na individuálním správním uvážení správního orgánu (přitom v mezích zákona), pak je zřejmé, že nebude třeba každou námitku občanskoprávní povahy řešit v režimu ust. § 137 stavebního zákona, a tedy přerušovat správní řízení a odkazovat účastníky řízení na soud. Pokud se však žalobkyně přesto domnívá, že došlo k zásahu do jejích vlastnických práv týkajících se jejího pozemku a stavby, a tedy trvá na svých občanskoprávních námitkách, může se samostatnou žalobou obrátit s těmito námitkami na občanskoprávní soud. Žalovaný i stavební úřad postupovali správně, pokud občanskoprávní námitky zamítli a uvedli, že se netýkají předmětu řízení o odstranění stavby. Správní orgány přitom nevybočily z povolených mezí správního uvážení. Projednávané stavební úpravy totiž nezasahují do sousedních pozemků p. č. 2353 a 2332/1. Občanskoprávní námitky týkající se zásahu do těchto pozemků jsou neopodstatněné a nemohly zabránit vydání rozhodnutí o dodatečném povolení těchto stavebních úprav. V případě přesahu střechy jde pouze o oplechování štítového zdiva (cca 3 cm) z důvodu ochrany tohoto zdiva proti zatékání dešťových vod do konstrukce střechy, přičemž tento přesah je proveden dle zaměření pozemku geodetem pouze nad pozemkem stavebníků. Žalobkyně neprokázala tvrzený přesah posuzované stavby nad její pozemek p. č. 2353 a 2332/1 (odborným posudkem, geometrickým zaměřením apod.) a není tedy zřejmé, z čeho své závěry dovodila. Po stavebníkovi nelze požadovat důkaz o tom, že jakkoliv nezasáhl do vlastnických práv žalobkyně, neboť tuto negativní skutečnost nelze prokazovat. Je pouze možno prokázat soulad stavby s veřejným zájmem podle příslušných ustanovení stavebního zákona. Pokud žalobkyně dále namítala, že předmětná stavba byla v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby a stavebním povolením umístěna i na pozemku p. č. 2332 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Žalobkyně tímto hájí zájmy jiného subjektu, k čemuž není povolána. Z obsahu správních spisů bylo zjištěno, že se skutečně jedná o pozemek ve vlastnictví města Kunovice, které by si však v případě nesouhlasu s umístěním stavby na tomto pozemku mohlo chránit svá práva samo. Kromě toho, že žalobkyně není osobou oprávněnou k ochraně těchto práv jiných osob, směřuje svoji námitku proti pravomocným rozhodnutím (územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení), která jednak nejsou předmětem tohoto soudního přezkumu a jednak jsou již pravomocná a nelze je z tohoto důvodu přezkoumávat. Pokud jde o poslední námitku žalobkyně týkající se okamžiku ověření projektové dokumentace ve stavebním řízení, pak lze přisvědčit žalovanému, že zákonem není přesně stanoveno, ve které fázi řízení je třeba projektovou dokumentaci ověřit. Nicméně stavební úřad musí postupovat tak, aby nevznikla jakákoliv pochybnost o tom, která projektová dokumentace (výkresy či textová část) jsou v předmětném řízení podkladem pro rozhodování. Jestli tedy stavební úřad ověří projektovou dokumentaci v průběhu řízení nebo až po nabytí právní moci rozhodnutí, pak toto zůstává na jeho uvážení. Jednotlivá ustanovení stavebního zákona dotýkající se projektové dokumentace ( § 54, § 58, § 60) provádí ust. § 21 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., podle kterého platí, že po právní moci rozhodnutí zašle stavební úřad po jednom vyhotovení této dokumentace stavebníku, obecnímu úřadu (není-li zároveň stavebním úřadem) a vlastníku stavby, přitom si jedno vyhotovení ponechá stavební úřad pro úřední potřebu. V uvedeném ustanovení však není výslovně upraveno, kdy a v jaké fázi stavebního řízení stavební úřad ověřuje projektovou dokumentaci. Proto nemůže být v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, pokud tak stavební úřad učiní v jakékoliv fázi stavebního řízení. Také z ust. § 45 odst. 4 vyhlášky č. 132/1998 Sb. pouze vyplývá, že stavební úřad po přezkoumání a případném doplnění takovou dokumentaci ověří podle ust. § 45 odst. 1 a 2 citované vyhlášky (vztahuje se k dokumentaci skutečného provedení stavby a zjednodušené dokumentaci stavby – PASPORT). Jedinou podmínkou tedy je, aby dokumentace byla zpracována oprávněnou osobou (projektantem), tedy k tomu autorizovanou osobou. Z výše uvedeného lze tedy uzavřít, že postup stavebního úřadu při ověření projektové dokumentace v průběhu stavebního řízení před vydáním rozhodnutí není v rozporu se zákonem. Pokud jde o námitky žalobkyně uplatněné v její replice ze dne 10. 2. 2005, pak se tyto shodují s původními žalobními námitkami, i když je třeba toto podání žalobkyně považovat za opožděné, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby, je z výše uvedeného zřejmé, že se v podstatě i těmito námitkami Krajský soud v Brně zabýval. Obě správní rozhodnutí tedy nejsou nezákonná a byla vydána v souladu s ust. § 46 správního řádu. Z výše uvedených důvodů jsou závěry žalovaného zcela udržitelné a jeho rozhodnutí z hlediska zákona obstojí, přičemž se velmi podrobně zabýval jednotlivými námitkami žalobkyně uplatněnými v průběhu správního řízení, a proto soud dospěl k závěru, že žalobní námitky jsou zcela nedůvodné a žalobu jako nedůvodnou zamítl ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byla žalobkyně zcela neúspěšná, a proto právo na náhradu nákladů řízení by bylo možno přiznat žalovanému. Jelikož žalovaný právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil a současně ani nebylo zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1)