22 C 186/2023 - 106

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Machkovou ve věci žalobce: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/1] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za níž [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 280 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 280 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp.zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Uvedl, že řízení bylo extrémně dlouhé, proto žádá za rok řízení 20 000 Kč. Nárok u žalované uplatnil dne 24. 3. 2023, přičemž ta podáním ze dne 18. 9. 2023 konstatovala porušení práva. Uvedl, že po nepřiměřeně dlouhou dobu pociťoval důsledky trestního stíhání, které se negativně projevily do jeho soukromého a rodinného života, nepřiměřeně dlouhou dobu nevěděl, jak řízení dopadne. Nepřiměřeně dlouhou dobu bylo zasahováno do jeho dobré pověsti, kdy věc byla i medializovaná. V důsledku nepřiměřených průtahů utrpěla i jeho psychika. Samotnou nepřiměřenou délku řízení konstatoval Krajský soud v Ostravě. Odkázal na obdobné rozhodnutí vedené zdejším soudem pod sp.zn. 15 C 213/2021, kdy se žalobci odškodnění dostalo. Dále žádá úrok z prodlení z žalované částky od 19. 9. 2023 do zaplacení. Dále uvedl, že délka řízení nebyla dostatečně zohledněna v uloženém trestu, navíc při zohlednění, že žalobce byl osobou bezúhonnou. V odvolání ze dne 1. 3. 2024 žalobce nejprve zrekapituloval průběh celého případu a poté namítl, že soudem aplikované rozhodnutí Nejvyššího soudu není na danou situaci přiléhavé, protože trestní stíhání vedené proti žalobci již pravomocně skončilo. Podal-li totiž ve zmíněné trestní věci proti pravomocnému rozsudku krajského soudu dovolání, jde o mimořádný opravný prostředek, který nemá odkladný účinek. Dále žalobce zdůraznil, že v tomto výjimečně náročném trestním řízení trestní soud neměl k dostatečnému zohlednění nepřiměřené délky řízení přiléhavé nástroje a ani prostor. Žalobce je proto i nadále přesvědčený, že za stres projevující se u něj v psychické i fyzické formě (nespavostí, nervozitou, sníženou koncentrací a konečně i bolestmi hlavy a břicha), mu náleží zadostiučinění v penězích. V souvislosti s tím zopakoval, že se na délce trestního řízení, které mělo pro něj zvýšený význam (hrozil mu trest odnětí svobody a kauza byla medializovaná) nepodílel. Oproti tomu orgány činné v trestním řízení toto řízení průtahy zatížily, což ostatně konstatoval jak krajský soud ve svém posledním trestním rozsudku v dané věci, tak také kompenzační rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2022, č. j. 15 C 213/2021-212, kterým byla dalšímu spoluobžalovanému v téže trestní věci, který byl obžaloby zproštěný, poskytnuta satisfakce ve výši 180 000 Kč. Dále uvedl, že podmíněný trest, který byl žalobci uložen, nebyl důsledkem pouze průtahů, ale i s ohledem na další specifika věci – nedbalostní trestný čin, bezúhonnost žalobce, aj.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 24. 3. 2023 nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Dne 18. 9. 2023 žalovaná konstatovala porušení práva žalobce. Uvedla, že s ohledem na to, že žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchaný trestný čin, nebylo mu poskytnuto finanční zadostiučinění. V projednávané věci navíc bylo dostatečně při ukládání trestu přihlédnuto k délce řízení, viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2022. K řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn 15 C 213/2021 uvedla, že v tomto případě byl žalobce obžaloby zproštěn, což žalobce v projednávané věci nebyl. Uvedla, že žalobci byl uložen trest při spodní hranici. Upozornila na rozhodnutí zdejšího soudu sp.zn. 28 C 220/2023, kdy byla žaloba zamítnuta, neboť žalobce byl dostatečně kompenzován v trestním řízení. Uvedla, že s ohledem na vysoce škodlivý následek jednání žalobce nepřipadá jiná forma satisfakce než morální v úvahu. Nelze opomenout, že následkem jednání bylo osm mrtvých a desítky zraněných.

4. Soud I. stupně rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č.j. 22 C 186/2023-70, kterým žalobu zamítl s odůvodněním, že prozatím nebyla posuzovaná věc skončena, kdy bylo podáno dovolání, pročež námitky žalobce musí směřovat proti rozhodnutí soudu v posuzovaném řízení, jinak řečeno nebylo prozatím rozhodnuto o tom, jak bude délka posuzovaného řízení zohledněna v uloženém trestu. K odvolání žalobce bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2024, č.j. 72 Co 109/2024-86, kdy soud odvolací uvedl, že posuzovaná věc byla již pravomocně skončena, a to pravomocným odsuzujícím rozsudkem, kterým bylo rozhodnuto o žalobcově vině a uložení trestu. Na soudu I. stupně tak je, aby rozhodl, zda v posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, pokud ano, zda a v jakém rozsahu tuto skutečnost trestní soud zohlednil v ukládaném trestu.

5. Účastníci učinili nesporným, že žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 24. 3. 2023, stejně tak nebylo sporu o průběhu posuzovaného řízení, jak bylo vyjeveno v řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 28 C 220/2023.

6. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.

7. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 24. 3. 2023, což bylo potvrzeno žalovanou. (uplatnění nároku ze dne 24. 3. 2023, č.l. 7-11, akceptační dopis žalované ze dne 27. 3. 2023, č.l. 12)

8. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp.zn. [Anonymizováno], přičemž samotné konstatování porušení práva žalobce je dostatečnou satisfakcí utrpěné újmy. (stanovisko žalované ze dne 18. 9. 2023, č.j. 13-14)

9. Z nesporných tvrzení účastníků k průběhu posuzovaného řízení vedeného Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp.zn. [Anonymizováno] vyjeveného v řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 28 C 220/2023 vč. doplnění důkazem obsahem části předmětného spisu soud zjistil následující: Usnesením ze dne 15. 8. 2008 podle § 160 odst. 1 tr. řádu bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin obecného ohrožení podle ustanovení § 180 odst. 1 odst. 2 písmeno b), odst. 3 písmeno a), odst. 4 tr. zákoníku. Společně s žalobcem bylo stíháno ještě dalších 9 osob. Žalobce a další spoluobvinění podali proti uvedenému usnesení stížnost. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně sp. zn. [Anonymizováno] ze dne 12. 11. 2009 byla stížnost zamítnuta. Od roku 2008 byly shromažďovány důkazy zejména listiny týkající se ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, pitevní protokoly, bylo rozhodováno o vydání věcí. V průběhu roku 2008 a 2009 byla policejními orgány vydávána opatření o přibrání znalců. Poté ze strany orgánů činných v trestním řízení následovalo uvědomění o termínu prostudování trestního spisu před podáním obžaloby. Následně v srpnu 2010 někteří spoluobvinění žádali o přezkoumání postupu policejního orgánu. Obžaloba byla k Okresnímu soudu v Novém Jičíně podána dne 9. 8. 2010. Poté obžalovaní v říjnu 2010 žádali o předběžné projednání obžaloby podle § 185 tr. ř. Na žádost zákonného soudce došlo k prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení do dne 28. 4. 2011. Pokynem soudce ze dne 28. 4. 2011 bylo nařízeno hlavní líčení na dny 20. 6. až 23. 6. 2011. Současně k hlavnímu líčení bylo obesláno i několik desítek poškozených. Dne 20. 6. 2011 proběhlo hlavní líčení, při kterém byli vyslechnuti obžalovaní. Další hlavní líčení se konalo dne 21. 6. 2011, dne 22. 6. 2011, dne 23. 6. 2011, dne 27. 6. 2011, dne 28. 6. 2011, dne 29. 6. 2011 a dne 30. 6. 2011. Další úsek hlavních líčení proběhl ve dnech 31. 10. 2011, 2. 11. 2011, 3. 11. 2011, 7. 11. 2011, 8. 11. 2011, 9. 11. 2011, 10. 11. 2011. V prosinci 2012 bylo Kriminalistickému úřadu Policie České republiky zadáno vypracování znaleckého posudku. Původně nařízené hlavní líčení neproběhlo a bylo odročeno na dny 16. až 19. 9. 2013. Následně byly do spisu založeny znalecké posudky a rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce. Dne 15. 8. 2013 byl podán další znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne 16. 9. 2013 a dne 17. 9. 2013 se konalo hlavní líčení a poté ve dnech 18. 9. 2013 až 26. 9. 2013 a ve dnech 24. 3. 2014 až 28. 3. 2014. Další hlavní líčení proběhlo dne 12. 6. 2014, dne 19. 9. 2014, dne 28. 11. 2014, dne 4. 2. 2015 a dne 6. 2. 2015. Naposledy jmenované hlavního líčení bylo odročeno na den 13. až 14. 4. 2015. Dne 8. 4. 2015 přišla žádost jednoho z obžalovaných o odročení hlavního líčení z důvodu nepříznivého zdravotního stavu jeho právního zástupce, na což následovaly další žádosti o odročení hlavního líčení a až do listopadu 2015 byl ověřován zdravotní stav tohoto právního zástupce. Další hlavní líčení proběhlo dne 16. 11. 2015 a dne 20. 11. 2015. Poté někteří obžalovaní zaslali návrhy na doplnění otázek, které mají být položeny znaleckému ústavu, další návrhy na provedení důkazů a návrh na vyžádání projektu experimentu. Znalecký posudek byl soudu doručen dne 4. 4. 2017 a poté ještě jeho doplněk. Tento byl zaslán obžalovaným, kteří se k němu poté ještě vyjádřili. Další hlavní líčení proběhlo dne 16. 5. 2017 až 17. 5. 2017, dne 4. 9. 2017 až 7. 9. 2017 a toto bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí na den 7. 12. 2017. Při tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek ve věci samé. Soudce požádal vedení soudu o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku do dne 23. 1. 2018. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání. Dne 21. 3. 2018 byl spis předložen Krajskému soudu v Ostravě, jako soudu odvolacímu. Tento usnesením ze dne 21. 9. 2018 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím usnesení odvolací soud mj. podotknul, že věc vykazuje značné nedostatky ohledně přiměřenosti řízení, konkr.: „Okresní soud nerespektuje ustanovení § 2 odst. 4 věta 2. tr. řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o právu na projednání trestní věci co nejrychleji, neboť při nařizování hlavních líčení i vyžadování důkazů jsou neodůvodněné průtahy. Krajský soud proto okresnímu soudu ukládá povinnost projednávat tuto trestní věc přednostně a s co s největším urychlením, aby již délka trestního řízení neohrožovala právo obžalovaných na projednání věci v přiměřené lhůtě. Výše uvedené vady a nedostatky nejsou a nebudou důvodem k postupu podle § 262 tr. řádu.“ Poté byl spis vrácen soudu prvního stupně, který konal hlavní líčení dne 18. 2. 2019 a dne 19. 2. 2019. Hlavní líčení bylo odročeno na den 29. 4. 2019 a 30. 4.2019, kdy proběhlo. Další hlavní líčení se konalo dne 29. 5. 2019, dne 26. 8. 2019 a dne 5. 11. 2019. Při hlavním líčení konaném dne 5. 11. 2019 byl vyhlášený rozsudek. Proti rozsudku podal státní zástupce odvolání. Krajskému soudu v Ostravě byla věc s odvoláním předložena dne 4. 5. 2020. Tento rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a ve vztahu k pěti obžalovaným znovu rozhodl tak, že je obžaloby zprostil a ve vztahu k dalším čtyřem obžalovaným, mj. i žalobci byla věc vrácena Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení. Dne 22.1.2021 byla věc Krajským soudem v Ostravě poté, co tento zrušil rozsudek soudu I. stupně vrácena soudu I. stupně zpět. Dne 11.5.2021 se konalo hlavní líčení a následně dne 31.8.2021 byl ve věci vydán rozsudek, kterým byl žalobce a další čtyři obžalovaní uznáni vinnými trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a byl jim uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a šest měsíců. Proti tomuto rozsudku podali odsouzení odvolání, které následně doplňovali, a to od data 29.10.2021 až do 16.11.2021. Věc byla předložena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu dne 7.2.2022. Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26.9.2022 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že všechny čtyři obžalované shledal vinnými, mj. žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Věc byla vrácena soudu I. stupně dne 30.11.2022. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obžalovaní dovolání dne 2.3.2023, dne 6.3.2023, dne 9.3.2023 a dne 20.3.2023. Věc byla předložena Nejvyššímu soudu ČR dne 23.5.2023. V červnu 2023 bylo reagováno soudem na součinností dotazy ohledně stavu řízení. Žádosti o zapůjčení přílohového spisu dne 30. 1. 2024 bylo Nejvyšším soudem sděleno Obvodnímu soudu pro Prahu 2, že se očekává rozhodnutí ve věci do konce února roku 2024. Během února 2024 bylo rozesláno vyjádření st. zástupce Nejvyššího st. zastupitelství k dovolání obviněných. Dne 20. 2. 2024 proběhlo neveřejné zasedání s tím, že to bylo odročeno na neurčito. Dne 24. 3. 2024 se žalobce vyjádřil k vyjádření Nejvyššího st. zastupitelství. Dne 11. 6. 2024 bylo nařízeno neveřejné zasedání na den 27. 6. 2024. Při němž bylo vyhlášeno usnesení č.j. [Anonymizováno], kterým bylo podle § 265 i) odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněných [Anonymizováno] [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO] a [jméno FO] odmítnuto. Rozhodnutí bylo vráceno soudu prvního stupně dne 14. 8. 2024. Právnímu zástupci žalobce bylo doručeno dne 22. 8. 2024.

10. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.9.2022, čj. [Anonymizováno] se podává, že Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací při přezkoumání druhu a výše uložených trestů mj. i u žalobce se zabýval celkovou délku vedeného trestního řízení. Dospěl pak k závěru, že i přes složitost věci byla délka trestního řízení nepřiměřeně dlouhá, a to i vzhledem k tomu, že některé úkony nebyly v rámci řízení prováděny dostatečně včas a koncentrovaně. Na podkladě uvedeného pak uzavřel, že dosavadní délka řízení byla pro obžalované určitým druhem trestu, neboť je trestní řízení omezovalo v osobním i pracovním životě. Daná skutečnost pak podle přesvědčení odvolacího soudu značila to, že žádnému z obžalovaných nebylo možné přes závažné následky uložit nepodmíněný trest odnětí svobody za jejich nedbalost při plnění povinností. Odvolací soud proto obžalovaným, (tedy i žalobci) uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy na samé dolní hranici trestní sazby § 180 odst. 4 trestního zákona, diferenciované jen délkou zkušební doby podle významu a odpovědnosti zákonných a pracovních povinností za správu a zajištění bezpečnosti na rekonstrukci mostu přes trať Českých drah ve [Anonymizováno], přičemž žalobci v délce zkušební doby 3 let a 6 měsíců.

11. Další důkazy soud neprovedl pro jejich duplicitu s provedeným obsahem přílohového spisu. Důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Pravost listinných důkazů nebyla namítána, soud navíc neměl důvod o tom pochybovat a z důkazů nevycházet, ani důkazům přisuzovat nižší hodnotu. Důkazy se doplňovaly, navazovaly na sebe a bylo možné z nich učinit závěr o skutkovém stavu, který odpovídá jednotlivým skutkovým zjištěním uvedeným výše, na které soud pro stručnost odkazuje.

12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

13. Podle § 1 odst. 1 zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 5 zák. o OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Podle § 7 odst. 1 zák. o OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

16. Podle § 8 odst. 1 zák. o OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 13 odst. 1 věty první zák. o OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Podle § 14 odst. 3 zák. o OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Podle § 15 odst. 2 zák. o OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 2 ustanovení náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Podle odstavce 3 ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

21. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

22. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

23. Soud se zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

24. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

25. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

26. Dle judikatury Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, která zkonstatovala, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pachatel trestného činu, jenž byl pravomocně shledaný vinným a případně mu byl uložený i trest (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, a dále také například ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018).

27. Délku posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce soud stanovil na 16 let, tj. od 15. 8. 2008 do 22. 8. 2024. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za zcela zjevně nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně to nebylo mezi účastníky ani sporné. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Řízení bylo sice extrémně složité, avšak opakovaně rozhodovaly všechny 3 stupně soudní soustavy, ve věci byly shledána období nečinnosti soudu a nekoncentrované postupy, což konstatovaly i soudy v posuzovaném řízení. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

28. Při své úvaze o tom, jaká forma zadostiučinění by žalobci měla být poskytnuta, vyšel soud zejména z judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 a stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), z níž vyplývá, že „za jinou formu náhrady je možno považovat (v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu, to je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil.“ Také z uvedených rozhodnutí vyplývá, že odčinění snížením trestu by mělo předcházet odškodnění v relutární formě.

29. S ohledem na provedené dokazování bylo prokázáno, že Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2022 při stanovení výše trestu, resp. uložení podmíněného odkladu na 3,5 roku v případě žalobce, se zabýval a přihlédl k celkové délce trestního řízení. V tomto rozhodnutí konstatoval, že trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, což bylo důvodem pro snížení uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest podmíněný. Soud v rozhodnutí uvedl, „že uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby se stanovením délky zkušební doby je třeba v tomto konkrétním případě označit za přiměřenou kompenzaci porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů a adekvátní prostředek nápravy.“ S tímto závěrem soud souhlasí, neboť má za to, že změna z nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest podmíněný, je „velkým benefitem“, kterého se žalobci v důsledku nepřiměřené délky dostalo, kdy tato forma odškodnění má zásadně přednost před finančním odškodněním, neboť pro žalobce je dostatečnou (a z pohledu soudu výhodnější) formou satisfakce cca 1000 dní svobody než finanční odškodnění. Z důvodu uvedeného právního názoru proto soud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem žalobce, neboť je třeba vycházet z toho, že jednak se nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení presumuje, a především z toho, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím o zmírnění trestu, dopady do osobního a pracovního života žalobce, akcentoval a popsaným způsobem odškodnil. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin za jednání, v důsledku kterého, zemřelo osm osob a několik desítek osob bylo zraněno, o škodách na majetku nemluvě, není tedy ani z tohoto důvodu na místě odškodňovat žalobce finanční kompenzací s přihlédnutím k principu určitého morálního chápání spravedlnosti při odškodňování za nepřiměřenou délku řízení.

30. K tvrzení žalobce o tom, že v řízení vedeného zdejším soudem pod sp.zn. 15 C 213/2021 bylo žalobci poskytnuto odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délku stejného trestního řízení ve výši 180 000 Kč soud konstatuje, že v tomto případě byl odškodňován žalobce, který byl v průběhu posuzovaného trestního řízení obžaloby zproštěn, což je zásadním rozdílem od projednávané věci.

31. Soud proto vyhodnotil, že poskytnuté zadostiučinění ve formě změny trestu z nepodmíněného na trest podmíněný v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (včetně konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě žalovanou) je dostatečným odškodněním nemajetkové újmy, která žalobci v důsledku celkové délky řízení vznikla a proto žalobu zamítnul jako neopodstatněnou výrokem I. rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, když nárok projednala v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, přičemž konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž se mu jiné odškodnění ze strany soudu nedostalo, je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (6 x 300 Kč) podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ve věci samé, přípravu na jednání dne 26. 1. 2024, účast na tomto jednání, přípravu na jednání soudu dne 16. 10. 2024 a účast na tomto jednání a účast na jednání soudu dne 23. 10. 2024 dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

33. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť v průběhu řízení nebyly zjištěny skutečnosti svědčící ve stanovení lhůty jiné a účastníci tak ani nenavrhovali.

Poučení