22 C 200/2023 - 52
Citované zákony (10)
Rubrum
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zvýšení výživného zletilého dítěte takto:
Výrok
I. Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně částkou 3 000 Kč měsíčně, splatnou nejpozději do patnáctého dne v měsíci předem k jejím rukám, a to v období od 15. 5. 2020 do 31. 8. 2023.
II. Tím se mění vyživovací povinnost žalovaného naposledy stanovená v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2005, č. j. [spisová značka].
III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá zvýšení částky, kterou je žalovaný povinen přispívat na její výživu, z 200 Kč na 3 000 Kč, a to v období od 1. 5. 2020 do 14. 5. 2020.
IV. Žalovaný je povinen žalobkyni uhradit na dlužném výživném částku ve výši 110 845 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč, splatných ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.
V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 5. 2023 domáhala, aby soud rozhodl o zvýšení výživného hrazeného jí žalovaným, a to na částku 3 000 Kč měsíčně z původní částky 200 Kč měsíčně, stanovené rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2005, č. j. [spisová značka]. Výživné přitom žádala zpětně od 1. 5. 2020 do 31. 8. 2023, tedy pouze do předpokládaného data ukončení studia. Tento návrh žalobkyně odůvodnila především značným časovým odstupem od naposledy stanoveného výživného, ale také nástupem na střední školu, kterou v době podání žaloby studovala již čtvrtým rokem, a s tím spojeným nárůstem každodenních výdajů a obecným navýšením cen, neboť současné výživné nepostačuje ani na pokrytí relativně drobných výdajů. Uvedla, že žalovaného nezná, nestýkají se a není jí známo, kde pracuje a bydlí. Své měsíční výdaje specifikovala tím způsobem, že bydlí ve společné domácnosti se svou matkou, jejím partnerem a dvěma (polorodými) bratry. Nájemné činilo v roce 2021 cca 14 500 Kč měsíčně, v roce 2022 cca 15 000 Kč měsíčně a v roce 2023 cca 15 776 Kč včetně inkasa, kdy cena elektřiny se letos zvýšila z 1 600 Kč na 3 200 Kč měsíčně; celkové náklady na bydlení tak vyčíslila na cca 19 000 Kč. Náklady spojené se studiem za období od roku 2019 dosud činí cca 16 000 Kč a zahrnují školní pomůcky včetně oblečení do praktické části výuky, učebnice, platby na školní akce a výlety. Dále vynakládala měsíčně 420 Kč na dopravu; od roku 2023 se tato částka navýšila na 930 Kč měsíčně. Měsíční stravné v domácnosti odhadla na 15 000 Kč. Co se týče průměrných příjmů své matky, uvedla, že v roce 2021 činil 16 900 Kč měsíčně, v roce 2022 činil 22 500 Kč měsíčně a v roce 2023 činí zhruba 22 000 Kč měsíčně, ovšem s tím, že matka splácí v souvislosti s exekucí měsíčně 2 000 Kč a v souvislosti s půjčkou dalších 3 500 Kč.
2. Žalovaný k věci uvedl, že v současné době již není výdělečně činný a brzy bude vedený v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný. Jelikož je rozpočet jeho rodiny, která zahrnuje jeho družku [jméno FO] a společné dcery [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO] a syna [jméno FO], již tak napjatý, neví, z čeho by mohl zvýšené výživné pro žalobkyni hradit. V podrobnostech rozvedl, že dcery [Anonymizováno] a [adresa] (obě narozené dne [datum]) studují soukromou školu ve [adresa] a mladší dcera [jméno FO] (narozená [datum]) navštěvuje [Anonymizováno] gymnázium ve [adresa]. Ve vztahu k dcerám vyčíslil žalovaný roční školné na soukromé škole ve výši 30 000 Kč, měsíční náklady na internátní ubytování ve výši 9 000 Kč, měsíční jízdné částkou 2 400 Kč a roční náklady na studium (učebnice, školní pomůcky a akce) odhadl na dalších cca 20 000 Kč. Zdůraznil, že v tomto výpočtu nezohlednil životní náklady pro nezletilého [jméno FO] (narozeného [datum]), který sice v rodném listu nemá žalovaného uvedeného jako otce, avšak který je také biologickým dítětem žalovaného (podle dodatečného vysvětlení nedošlo k zápisu žalovaného jako otce do rodného listu syna [jméno FO] proto, že v době jeho narození nebylo již možné učinit prohlášení o otcovství přímo v porodnici). Ohledně měsíčních nákladů na rodinnou domácnost žalovaný uvedl, že ta se nachází v domě jeho matky, která v této nemovitosti také bydlí; žalovaný přitom platí 5 000 Kč měsíčně na služby (inkaso) a cca 20 000 Kč za jídlo a ošacení.
3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla v době podání žaloby, tj. ve školním roce 2022/2023 studentkou čtvrtého ročníku Střední školy [podezřelý výraz] v [adresa], a to v oboru „[Anonymizováno]“, a že toto studium 8. 9. 2023 úspěšně zakončila, jak dokládá vysvědčení o maturitní zkoušce. Podle sdělení Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Brně (dále též jen „úřad práce“) ze dne 15. 9. 2023, č. j. [Anonymizováno], je nyní žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to od 11. 9. 2023 dosud s tím, že podpora v nezaměstnanosti či v rekvalifikaci jí není poskytována. Dále nebylo sporu o tom, že poprvé a naposledy byla žalovanému vyživovací povinnost vůči žalobkyni stanovena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 5. 12. 2005, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 12. 1. 2006, a to ve výši 200 Kč měsíčně od [Datum narození žalobkyně] (tj. od narození žalobkyně), a že bylo tímto rozsudkem žalovanému též uloženo uhradit nedoplatek výživného pro žalobkyni za období od [Datum narození žalobkyně] lze mj. vyčíst, že v době přijetí rozhodnutí žalovaný o žalobkyni neprojevoval zájem a nijak na její výživu nepřispíval a že byl veden jako uchazeč o zaměstnání od 16. 8. 1999, bez nároku na hmotné zabezpečení; rozhodnutí soudu tak bylo výsledkem dohody obou rodičů reflektující nejen odůvodněné potřeby žalobkyně, ale především možnosti a schopnosti žalovaného. Sporná tedy mezi účastníky zůstala výše výživného, které měl žalovaný žalobkyni (zpětně) platit.
4. Z doložených pokladních dokladů soud nad rámec výše uvedeného ověřil, že žalobkyně vydala v roce 2019 a 2020 celkem 4 802 Kč v souvislosti s pořízením čipu a pracovních oděvů (šátek třírohý, zástěra, košile, kalhoty, rondon, ponožky a sandály) a dále za příspěvky na praktické vyučování (nákup surovin).
5. Stran osobních a majetkových poměrů matky žalobkyně, soud ověřil ze mzdových listů vystavených zaměstnavatelem [právnická osoba], se sídlem [adresa], že v roce 2021 činila její celková čistá mzda (po exekučních srážkách) 219 395 Kč (tj. průměrně cca 18 283 Kč měsíčně), v roce 2022 bylo matce žalobkyně vyplaceno na mzdě celkem 259 434 Kč (tj. průměrně cca 21 620 Kč měsíčně) a za poměrnou část roku 2023 celkem 150 028 Kč (tj. průměrně cca 21 433 Kč měsíčně). Parter matky, pan [jméno FO], hradil (hradí) měsíčně nájemné a související služby ve výši 14 588 Kč v roce 2020 a 2021, 13 490 Kč v roce 2022 a 15 776 Kč v roce 2023 a zvlášť ještě zálohu na elektrickou energii ve výši 1 600 Kč v letech 2021 a 2022 a ve výši 3 130 Kč v roce 2023.
6. Co se týče osobních a majetkových poměrů žalovaného, soud ze sdělení úřadu práce (ze dne 18. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno]) zjistil, že žalovaný byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v období od 1. 7. 2015 do 26. 5. 2019; z této evidence byl sankčně vyřazen. Ze sdělení úřadu práce (kontaktního pracoviště [adresa]) ze dne 21. 8. 2023, č. j. [Anonymizováno], se podává, že žalovaný v zažalovaném období nepobíral žádné dávky ze systému nepojistných sociálních dávek, a konečně podle sdělení České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 8. 2023 vyplývá, že v tomto období nepobíral ani žádný důchod. Jelikož ze sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení vyplynulo, že byl žalovaný v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 zaměstnán u společnosti [právnická osoba]., vyžádal si soud příslušné mzdové listy, z nichž vyplynulo, že za poměrnou část roku 2020 mu bylo (po srážkách) vyplaceno celkem 161 023 Kč (tj. průměrně cca 20 128 Kč), za rok 2021 celkem 225 871 Kč (tj. průměrně cca 18 823 Kč), za rok 2022 celkem 300 008 Kč (tj. průměrně cca 25 001 Kč) a za poměrnou část roku 2023 celkem 55 033 Kč (tj. průměrně cca 9 172 Kč). Dále z naposledy uvedeného sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že v době od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2023 byl žalovaný celkem 236 dnů v pracovní neschopnosti s tím, že na dávkách nemocenského pojištění obdržel 120 995 Kč. Poslední pracovní neschopnost přitom žalovanému vznikla dne 26. 5. 2023 a trvala ještě ke dni 24. 8. 2023, kdy bylo „Potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění“ vystaveno. Podle potvrzení úřadu práce je nyní žalovaný evidován jako uchazeč o zaměstnání, a to od 2. 9. 2023; po celou podpůrčí dobu mu náleží podpora v nezaměstnanosti ve výši 10 971 Kč měsíčně.
7. Žalovaný dále předložil několik desítek potvrzení o platbách provedených z účtu č. [č. účtu] ve prospěch nezletilých dětí [Anonymizováno], [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO]. Tyto doklady prokazují zejména tvrzení o tom, kolik (orientačně) stojí ubytování pro dceru [jméno FO] na domově mládeže (měsíčně zpravidla 3 200 Kč) a ubytování a strava pro dceru [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (měsíčně zpravidla od 1 900 Kč do 3 000 Kč pro každou z nich). Dále je zřejmé, že žalovaný platí pro dcery [Anonymizováno] a [Anonymizováno] školné na soukromé střední škole, kdy toto školné není placeno pravidelně a vždy ve stejné výši; mezi doklady se tak objevují částky v rozmezí od 1 500 Kč do 15 000 Kč. V souboru dokladů se nahodile objevují například také doklady o platbách za učebnice, o platbách za (pravděpodobně školní) akce označené jako „[adresa]“ v ceně 2 000 Kč, 3 500 Kč a 5 000 Kč či doklady o dalších platbách, z nichž není vždy zřejmé, ke komu (k jaké instituci) směřují, respektive ve prospěch kterého dítěte byly učiněny a ke kterému období se vztahují.
8. Žalovaný předložil také osobní a mzdové listy své družky [jméno FO] a z nich je patrno, že jí bylo za práci v lesní školce provedenou pro [jméno FO], IČ [IČO], sídlem [adresa], vyplaceno v roce 2020 celkem 54 182 Kč (tj. průměrně cca 5 418 Kč), v roce 2021 celkem 65 188 Kč (tj. průměrně cca 7 243 Kč), v roce 2022 celkem 41 321 Kč (tj. průměrně cca 5 165 Kč) a v roce 2023 celkem 93 430 Kč (tj. průměrně cca 18 692 Kč měsíčně). Podle potvrzení vydaného úřadem práce byla [jméno FO] evidována jako uchazeč o zaměstnání v období od 11. 1. 2021 do 31. 3 2021, od 17. 1. 2022 do 15. 5. 2022 a od 9. 1. 2023 do 31. 5. 2023 a po tyto doby pobírala též podporu v nezaměstnanosti. Toto potvrzení v kontextu obsahu mzdových listů indikuje, že družka žalovaného vykonává práci sezónního charakteru. Dále družka žalovaného pobírala v letech 2020 až 2023 dávky státní sociální podpory – přídavek na dítě, a to pro všechny čtyři děti; tyto dávky se měsíčně pohybovaly od částky 910 Kč v roce 2020 do částky 1 380 Kč v roce 2023 pro každé z dětí.
9. Konečně soud konstatuje, že neučinil žádné relevantní skutkové zjištění z „Certifikátu o absolvování koktejlového kurzu“ a že nepovažoval za nutné provádět důkaz svědeckou výpovědí [jméno FO] k objasnění dokladů o výdajích rodinné domácnosti žalovaného, neboť struktura výdajů předestřená právním zástupcem žalovaného v doplnění vyjádření k žalobě byla v kontextu těchto dodatečně předložených listin dostatečně srozumitelná. Soud rovněž neučinil žádné zásadní skutkové zjištění z dokladů o přijatých platbách na účtu žalovaného č. [č. účtu] (o mzdách přijatých od společnosti [právnická osoba].), neboť jejich výše již vyplynula ze mzdových listů předložených touto společností jakožto zaměstnavatelem žalovaného.
10. Při stanovení výše výživného soud vyšel soud z ustanovení § 913 odst. 1 občanského zákoníku, který zní: „Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.“ Dále soud při své úvaze přihlédl rovněž k ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku, který výše citovaný odst. 1 doplňuje následovně: „Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.“. Ustanovení § 915 občanského zákoníku dále zakotvuje obecně platný princip, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, kdy toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Konečně, výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne (§ 922 občanského zákoníku).
11. Pokud jde o odůvodněné potřeby žalobkyně, předně je třeba konstatovat, že žalobkyně nebyla schopna vyčíslit a doložit všechny výdaje za své životní potřeby, které se k zažalovanému období vztahují. Ačkoli je to právě žalobkyně, kdo má povinnost tyto výdaje srozumitelně specifikovat a věrohodně doložit, soud chápe (s ohledem na věk žalobkyně v zažalovaném období), že toho nemusí být schopna ve vztahu ke všem výdajům (například bydlení a strava, pokud jí jsou zajišťovány zákonným zástupcem, či školní pomůcky, pokud si pečlivě a svědomitě neuchovávala veškeré nákupní doklady). Soud má za to, že právě s ohledem na věk a osobní situaci žalobkyně lze v tomto směru připustit jistou míru tolerance, a proto má minimálně za prokázané to, že poměrná část nákladů na bydlení, která by na žalobkyni připadala, činila v roce 2020 a 2021 částku 3 220 Kč měsíčně, v roce 2022 částku 3 018 Kč měsíčně a v roce 2023 částku 3 795 Kč měsíčně. Ačkoli žalobkyně nedoložila žádný důkaz prokazující její tvrzení o tom, že měsíčně vynakládala na dopravu částku 420 Kč (nyní 930 Kč), soud tomuto tvrzení uvěřil v kontextu informací o aktuálním ceníku jízdného v integrovaném dopravním systému [Anonymizováno] kraje, které zná z úřední činnosti. Žalobkyně podrobněji nespecifikovala a nedoložila ani výdaje na stravu (pouze neurčitě uvedla, že měsíčně na stravu vydá cca 15 000 Kč, kdy však nebylo zřejmé, zda se má jednat o stravu čistě pro ni, či pro všechny členy rodinné domácnosti), soud proto vyšel z údajů o životním minimu, které představuje minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb (kdy však nezahrnuje nezbytné náklady na bydlení); toto životní minimum pro nezaopatřené dítě ve věku od 15 až 26 let se v období, k němuž se žaloba vztahuje, pohybovalo v rozmezí od 2 770 Kč do 3 490 Kč měsíčně. Aniž by tedy soud blíže zohledňoval náklady, které žalobkyně podle předložených dokladů prokazatelně vynaložila v souvislosti se svým studiem, a to částku 4 802 Kč v letech 2019 a 2020, může s jistotou uzavřít, že měsíční životní náklady žalobkyně v zažalovaném období se zákonitě musely pohybovat v minimálním rozmezí od 5 990 Kč do 7 285 Kč; lze nicméně důvodně předpokládat, že skutečné odůvodněné potřeby žalobkyně byly ještě vyšší.
12. Žalobkyně přitom nemá, vzhledem k organizaci středoškolského studia, alespoň prozatím možnost si pravidelně přivydělávat; nepravidelnými brigádami by si na většinu svých potřeb vydělala jen stěží. Navíc má soud za to, že v případě studentů střední školy je žádoucí ponechat jim prostor pro intenzivní studijní přípravu.
13. Co se týče deklarovaných osobních a majetkových poměrů žalovaného vymezujících ono „hledisko životní úrovně rodičů“, které předchází „hledisku odůvodněných potřeb dítěte“, soud zcela souhlasí s názorem, že příjmy žalovaného byly v rozhodném období spíše podstandardní a v dnešní době by obtížně postačovaly i jen pro zajištění potřeb jeho samotného; to samé platí též o příjmech družky žalovaného. Pokud by soud izolovaně bral v úvahu jen příjmovou stránku rodinné domácnosti žalovaného, nemohl by ani v nejmenším zpochybnit, že měla v zažalovaném období a dosud má velmi napjatý rozpočet. Přesto však nelze přehlížet v prvé řadě to, že žalovaný očividně zcela nevyužíval veškerý svůj potenciál k získání vyššího výdělku; ve vztahu k zažalovanému období neprokázal a ani netvrdil, že by byl jakkoli omezen v možnosti hledat si lépe ohodnocené zaměstnání kupříkladu v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Zadruhé, soudu se jeví přinejmenším podezřelé, že žalovaný a jeho družka jsou schopni z deklarovaných příjmů financovat poměrně nadstandardní potřeby ostatních čtyř dětí (zejména dvojí školné na soukromé vysoké škole pro dcery [Anonymizováno] a [Anonymizováno], včetně internátního ubytování). V celkovému kontextu případu se tak soud nemůže ubránit dojmu, že žalovaný může mít ještě jiné nepřiznané příjmy a že jeho osobní a majetková situace je příznivější. Tato hypotetická úvaha soudu je nicméně toliko okrajová a nosný důvod, na kterém toto rozhodnutí stojí, je to, že žalovanému objektivně nebránilo si svou životní úroveň zvýšit, aby mohl vyživovací povinnost plnit vůči žalobkyni v míře reflektující její odůvodněné potřeby; skutečnost, že žalovaný má vyživovacích povinností hned několik, je spíše dalším důvodem pro zvýšenou odpovědnost v této oblasti, než svého druhu „polehčující okolností“, kterou si žalovaný stávající životní úroveň vysvětluje či omlouvá.
14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy (…). Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; judikaturu přijatou k výkladu tohoto ustanovení lze však přiměřeně aplikovat i na výklad nynější právní úpravy (viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Za dobré mravy ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku je pak třeba podle takto ustálené judikatury (představované např. rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu.
15. Korektivu dobrých mravů se dovolával v prvé řadě sám žalovaný a vyčítal žalobkyni, že o něj jako o otce neprojevuje žádný zájem a že se ho nepokusila kontaktovat za účelem smírného mimosoudního řízení sporu a rovnou se obrátila na soud s žalobou. Soud skutečně musí na souzenou věc korektivem dobrých mravů nahlížet, avšak nikoli tou optikou, kterou předestřel žalovaný.
16. V prvé řadě nelze přehlédnout, že žalovaný od samého narození žalobkyni na její výživu dobrovolně a z vlastní iniciativy nepřispíval a začal tak činit teprve po vydání soudního rozhodnutí; v tomto závěru soud volně vychází z odůvodnění rozsudku ze dne 5. 12. 2005, č. j. [spisová značka]. Jakkoli vnímá, že míra zájmu žalovaného o žalobkyni tak, jak se v rozhodnutí zmiňuje, byla patrně odrazem subjektivního názoru matky žalobkyně na celou záležitost, žalovaný nyní netvrdil, natož aby prokázal, že se od té doby okolnosti změnily a že o žalobkyni později zájem projevoval i jinak, než úhradou výživného ve výši 200 Kč měsíčně. Není přitom třeba jakkoli složitě vysvětlovat, že iniciativa k vytváření vzájemných vztahů musí vycházet primárně od rodiče k dítěti, a nadto nepřímo úměrně jeho věku (tedy tím více, čím je dítě mladší). Pokud tato iniciativa ze strany rodiče vůči dítěti nepřichází včas nebo dokonce vůbec, pak je logickým důsledkem zrcadlový nezájem dítěte o rodiče, který dítěti však nelze spravedlivě vyčítat. Dobrými mravy by tak úspěšně mohla argumentovat i sama žalobkyně právě s poukazem na nedostatek zájmu žalovaného o ni. Dále, jak již bylo uvedeno, žalovaný je po nikoli nepodstatnou část svého života nezaměstnaný, ačkoli mu ve výdělečné činnosti, ať už závislé či nezávislé, přinejmenším v posuzovaném období nebránila žádná závažná a ospravedlnitelná překážka. I přes deklarovanou nepříznivou majetkovou situaci plní svou (zákonnou) vyživovací povinnost vůči dcerám [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [jméno FO], a to vůči prvním dvěma v relativně nadstandardním rozsahu (zde soud naráží na jejich studium na soukromé střední škole, které podle tvrzení žalovaného ročně vyjde na 30 000 Kč) a rovněž plní (dobrovolně) i jednu faktickou vyživovací povinnost vůči synu [Anonymizováno], v jehož rodném listu není uveden. Následně, s odkazem na takto plněnou vyživovací povinnost vůči dětem ze vztahu s paní [jméno FO], žalobkyni doslova odbývá konstatováním, že na její výživu mu již ničeho nezbývá, čímž žalobkyni staví do pozice dítěte „druhé kategorie“, které si nezaslouží totéž, co jeho ostatní děti. Žalovaný tedy sám v tomto řízení používá argumentaci, která dobré mravy přinejmenším selektivně ignoruje, a proto není na místě, aby jim soud dopřával sluchu ve vztahu žalobkyni.
17. Současně soud doplňuje, že pochopitelně i matka žalobkyně musí vyvinout úsilí k zabezpečení její výživy. Matka však, na rozdíl od žalovaného, svou vyživovací povinnost vůči žalobkyni fakticky plní, a to osobní péčí, péčí o rodinnou domácnost, fyzickým zajišťováním jejích potřeb (ubytování, strava) a úhradou nezbytných nákladů na školní či volnočasové aktivity. Jestliže tyto náklady podle tvrzení žalobkyně, doplněných výše předestřenými úvahami soudu, musí činit minimálně 6 000 Kč měsíčně, jeví se soudu jako spravedlivé, aby se na nich podíleli oba rodiče rovným dílem (tj. každý částkou 3 000 Kč, kterou žalobkyně ostatně po žalovaném též požadovala), a to zejména s ohledem na to, že v zažalovaném období ani matka žalobkyně měla příjmy srovnatelné s příjmy žalovaného, a taktéž i ona pravděpodobně měla vyživovací povinnost přinejmenším vůči jednomu dalšímu dítěti, jak naznačuje obsah žaloby.
18. S ohledem na výše uvedené tak soud rozhodl výrokem I. a II. tohoto rozsudku o (zpětném) zvýšení výživného na částku 3 000 Kč měsíčně, které je, respektive byl, žalovaný povinen žalobkyni hradit v období od 15. 5. 2020 do 31. 8. 2023 ke každému 15. dni v měsíci předem. Tím je změněna dosavadní vyživovací povinnost, stanovená rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2005, č. j. [spisová značka].
19. Soud nicméně musel návrh zamítnout ve vztahu k období od 1. 5. 2020 do 14. 5. 2020, neboť výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne, jak již bylo uvedeno výše.
20. Výrokem IV. soud zavázal žalovaného k úhradě dlužného výživného (tj. rozdílu mezi částkami 3 000 Kč a 200 Kč po dobu od 15. 5. 2020 až 31. 8. 2023), a to vzhledem k jeho nepříznivým majetkovým poměrům v pravidelných měsíčních splátkách, jak umožňuje věta druhá za středníkem ustanovení § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Výpočtem soud dospěl k dlužné částce ve výši 110 845 Kč, kterou je třeba hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč, splatných ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek.
21. Právo na náhradu nákladů řízení by měla dle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalobkyně, která byla v řízení plně úspěšná. Soud však s odkazem na § 150 o. s. ř. považoval příbuzenský poměr obou účastníků, již tak vyhrocené vzájemné vztahy a dále fakt, že žalobkyně netvrdila a ani neprokázala, že by se před podáním žaloby alespoň pokusila vyvolat s žalovaným dialog o možném zvýšení výživného, za ony „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, pro které úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení ani z části nepřiznal.