49 Co 36/2024 - 72

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zvýšení výživného zletilého dítěte, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 22 C 200/2023-52, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje v části výroků I. a II. o zvýšení výživného, kterým byla žalovanému stanovena povinnost platit na výživu žalobkyně za dobu od [datum] do [datum] částku 3 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám žalobkyně do každého 15. dne v měsíci. Tím se mění ve výroku o výživném rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 P 77/2004-46.

II. V části výroků I. a II. o zvýšení výživného za dobu od [datum] do [datum] se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen platit na výživu žalobkyně za dobu od [datum] do [datum] částku 2 500 Kč měsíčně, splatnou k rukám žalobkyně do každého 15. dne v měsíci. Tím se mění ve výroku o výživném rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 P 77/2004-46.

III. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zvýšení výživného o dalších 500 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum].

IV. Ve výroku IV. o dlužném výživném se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že dluh na výživném vzniklý jeho zvýšením za dobu od [datum] do [datum] v celkové výši 106 645 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobkyně do tří měsíců od právní moci rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o zvýšení výživného tak, že žalovaný je povinen platit na výživu žalobkyně částku 3 000 Kč měsíčně splatnou nejpozději do 15. dne v měsíci předem k jejím rukám, a to v období od [datum] do [datum] (výrok I.), a tím byla změněna vyživovací povinnost žalovaného naposledy stanovená v rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 P 77/2004-46 (výrok II.). Žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobkyně domáhala zvýšení částky, kterou je žalovaný „přispívat“ na její výživu z 200 Kč na 3 000 Kč, a to v období od [datum] do [datum] (výrok III.), žalovanému byla stanovena povinnost uhradit žalobkyni na dlužném výživném částku ve výši 110 845 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč splatných ke každému 15. dni v měsíci počínaje měsícem, v němž rozhodnutí nabude právní moci, pod ztrátou výhody splátek (výrok IV.), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě doručené soudu dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného z původních 200 Kč na částku 3 000 Kč měsíčně s účinností 3 roky zpětně, přičemž výživné požadovala pouze do [datum], tj. do předpokládaného data ukončení studia. Žalobu odůvodnila značným časovým odstupem od doby, kdy bylo naposledy výživné stanovováno a též nástupem na střední školu, kterou v době podání žaloby studovala již čtvrtým rokem, a v důsledku čehož rostly její každodenní výdaje. Zvýšení výživného žádala i v souvislosti s obecným navýšením cen, neboť stanovené výživné nepostačovalo ani na pokrytí relativně drobných výdajů. Konkrétně tvrdila, že bydlela ve společné domácnosti se svojí matkou, jejím partnerem a dvěma polorodými bratry, přičemž nájemné za bydlení v roce 2021 činilo cca 14 500 Kč měsíčně, v roce 2022 dosáhlo výše cca 15 000 Kč měsíčně a v roce 2023 činilo cca 15 776 Kč včetně inkasa, přičemž cena elektřiny se v roce 2023 zvýšila z 1 600 Kč na 3 200 Kč měsíčně. Celkové aktuální náklady na bydlení tak vyčíslila částkou cca 19 000 Kč. Pokud se týkalo nákladů spojených se studiem za období od roku 2019, tvrdila, že činily celkem cca 16 000 Kč a zahrnovaly školní pomůcky včetně oblečení do praktické části výuky, učebnice, platby na školní akce a výlety. Rovněž hradila 420 Kč měsíčně na dopravu, přičemž od roku 2023 se tato částka navýšila na 930 Kč měsíčně. Měsíční stravné v celé domácnosti odhadla na 15 000 Kč. Její matka vydělávala v průměru 16 900 Kč měsíčně v roce 2021, 22 500 Kč měsíčně v roce 2022 a v roce 2023 příjem činil cca 22 000 Kč měsíčně. Současně však její matka splácela exekuce ve výši 200 Kč měsíčně a rovněž půjčku ve výši 3 500 Kč měsíčně. Žalovaného přitom nezná, nestýkají se a nebylo jí ani známo, kde pracuje a bydlí.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že poprvé a naposledy bylo o vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobkyni rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 P 77/2004-46, který nabyl právní moci dne [datum] s tím, že výživné bylo stanoveno ve výši 200 Kč měsíčně od [Datum narození žalobkyně] zájem a nijak na její výživu nepřispíval. Byl veden jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na hmotné zabezpečení. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že ve školním roce 2022/2023 byla žalobkyně studentkou čtvrtého ročníku Střední školy průmyslové, hotelové a zdravotnické v [Anonymizováno] [adresa], a to v oboru [Anonymizováno] hotelnictví a dále, že toto studium dne [datum] úspěšně zakončila, což doložila vysvědčením o maturitní zkoušce. Nadále byla od [datum] evidována jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce s tím, že podpora v nezaměstnanosti či rekvalifikaci jí nebyla poskytována. Soud I. stupně vyšel i ze zjištění, že v letech 2019 a 2020 zaplatila žalobkyně celkem 4 802 Kč v souvislosti s pořízením čipu a pracovních oděvů a dále za příspěvky na praktické vyučování. Ve vztahu k poměrům matky žalobkyně soud vycházel z prokázané skutečnosti, že byla zaměstnána s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 18 283 Kč v roce 2021, dále ve výši 21 620 Kč v roce 2022 a že za poměrnou část roku 2023 vydělala v průměru 21 433 Kč čistého měsíčně. Partner matky pan [jméno FO] přispíval na domácnost tak, že měsíčně hradil nájemné a související služby ve výši 14 588 Kč v letech 2020 a 2021, dále 13 490 Kč v roce 2022 a 15 776 Kč v roce 2023. Platil též zálohu na elektrickou energii ve výši 1 600 Kč v letech 2021 a 2022 a ve výši 3 130 Kč v roce 2023. Žalovaný byl od [datum] zaměstnán u společnosti [právnická osoba]., přičemž za poměrnou část roku, tj. do [datum], vydělal v průměru 20 128 Kč měsíčně. Celkem v tomto roce vydělal 161 023 Kč, v roce 2021 vydělal celkem 225 871 Kč, což v průměru za celý rok činí částku 18 823 Kč čistého měsíčně. V roce 2022 vydělal celkem 300 008 Kč, tj. v průměru 25 001 Kč čistého měsíčně. Nakonec za poměrnou část roku 2023 vydělal celkem 55 033 Kč, tj. v průměru cca 9 172 Kč čistého měsíčně. V období od [datum] do [datum] byl dohromady 236 dnů v pracovní neschopnosti a celkově obdržel na dávkách nemocenského pojištění částku 120 995 Kč. Poslední pracovní neschopnost žalovaného započala dne [datum] a trvala ke dni [datum], kdy bylo potvrzení o nemocenských dávkách vystaveno. Žalovaný byl evidován jako uchazeč o zaměstnání od [datum] a po celou podpůrčí dobu mu náležela podpora v nezaměstnanosti ve výši 10 971 Kč měsíčně. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný žil po celou dobu ve společné domácnosti se svojí družkou [jméno FO] a se společnými dětmi [jméno FO] a [jméno FO]. Žalovaný tak kromě žalobkyně vyživoval další 4 děti (byť vůči [jméno FO] plnil vyživovací povinnost pouze fakticky, neboť nebyl zapsán v jeho rodném listu). Žalovaný se bránil zvýšení výživného z důvodu, že rozpočet jeho rodiny je již tak napjatý a nemá, z čeho by zvýšené výživné hradil. Konkrétně jeho dcery Veronika a [adresa], obě narozené [rodné přijmení] [datum], studují soukromou školu ve [adresa] a mladší dcera [jméno FO], narozená [datum], navštěvuje [jméno FO] ve [adresa]. Roční školné na soukromé škole ve vztahu ke starším dcerám vyčísl částkou 30 000 Kč, měsíční náklady na internátní ubytování ve výši 9 000 Kč a měsíční jízdné ve výši 2 400 Kč. Roční náklady na studium odhadl na dalších cca 20 000 Kč, v čemž měly být zahrnuty učebnice, školní pomůcky a akce. V těchto částkách přitom nebyly zahrnuty životní náklady na nezletilého [jméno FO], narozeného [datum], který sice nebyl v rodném listu žalovaného uveden jako otec, avšak je jeho biologickým dítětem. K zápisu žalovaného jako otce do rodného listu syna [jméno FO] nedošlo z důvodu, že v době jeho narození nebylo možné učinit prohlášení o otcovství přímo v porodnici. Rodinná domácnost žalovaného se nacházela v domě jeho matky, ve které taktéž bydlela, a které žalovaný platil 5 000 Kč měsíčně za služby spojené s bydlením, tj. inkaso. Otec hradil též cca 20 000 Kč za jídlo a ošacení. Dále soud I. stupně s ohledem na tato tvrzení žalovaného vyšel ze zjištění učiněných z výpisů z účtu žalovaného, tj. že ubytování pro dceru [jméno FO] na Domově mládeže orientačně činí 3 200 Kč měsíčně a ubytování a strava pro dcery [jméno FO] a [jméno FO] činí měsíčně zpravidla od 1 900 Kč do 3 000 Kč pro každou z nich. Dále bylo potvrzeno, že žalovaný platí pro dcery [jméno FO] a [jméno FO] školné na soukromé střední škole, které však není hrazeno pravidelně a ve stejné výši, v dokladech jsou uvedeny částky od 1 500 Kč do 15 000 Kč. Ve vztahu k družce žalovaného [jméno FO] bylo zjištěno, že za práci v lesní školce sezónního charakteru jí bylo v roce 2020 vyplaceno celkem 54 182 Kč, tj. průměrně cca 5 418 Kč měsíčně, v roce 2021 se jednalo o částku 65 188 Kč, tj. průměrně cca 7 243 Kč měsíčně a v roce 2022 se jednalo celkem o částku 41 321 Kč, tj. v průměru 5 165 Kč měsíčně. Nakonec v roce 2023 vydělala celkem 93 430 Kč, tj. v průměru 18 692 Kč měsíčně za 8 měsíců sezónní práce. V mezidobí byla evidována jako uchazečka o zaměstnání, a to od [datum] do [datum], dále od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] a po tato období pobírala podporu v nezaměstnanosti. V letech 2020-2023 pobírala též dávky státní sociální podpory, a to přídavky na všechny 4 děti, přičemž částky se pohybovaly měsíčně od 910 Kč v roce 2020 do 1 380 Kč v roce 2023 pro každé ze 4 dětí.

4. Na základě těchto zjištění soud I. stupně učinil závěr, že ačkoliv žalobkyně nebyla schopná přesně vyčíslit a doložit všechny výdaje za své životní potřeby, které se vztahují k zažalovanému období, je s ohledem na její věk pochopitelné, že toho nemusela být schopna, neboť některé z nich byly zajišťovány zákonným zástupcem. Současně bylo pro soud I. stupně pochopitelné i to, že si ve vztahu ke školním pomůckám nemusela pečlivě a svědomitě uchovávat veškeré nákupní doklady. S ohledem na věc a osobní situaci žalobkyně vzal tedy soud I. stupně za prokázané to, že poměrná část měsíčních nákladů na bydlení, která by na ni připadala, činila v roce 2020 a 2021 částku 3 220 Kč, v roce 2022 činila částku 3 018 Kč a v roce 2023 částku 3 795 Kč. Soud I. stupně uvěřil i jejím tvrzením o nákladech na dopravu, a to v období do roku 2022 v částce 420 Kč měsíčně a v roce 2023 ve výši 930 Kč měsíčně, když tyto částky odpovídají ceníku jízdného v integrovaném dopravním systému Jihomoravského kraje, což bylo soudu známo z jeho úřední činnosti. Ve vztahu k výdajům na stravu, vyšel soud I. stupně z údajů o životním minimum, které představuje minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních potřeb (bez nezbytných nákladů na bydlení), přičemž pro nezaopatřené dítě ve věku od 15 do 26 let se v období, k němuž se žaloba vztahuje, pohybovalo v rozmezí od 2 700 Kč do 3 490 Kč měsíčně. Soud tak s jistotou uzavřel, že měsíční životní náklady žalobkyně za žalované období se současně s poměrnou částkou na bydlení musely zákonitě pohybovat v minimálním rozmezí od 5 990 Kč do 7 285 Kč měsíčně. Nicméně však lze podle soudu I. stupně důvodně předpokládat, že skutečné odůvodněné potřeby byly ještě vyšší. S ohledem na organizaci středoškolského studia přitom žalobkyně neměla možnost si pravidelně přivydělávat, a i když byly příjmy žalovaného v daném období spíše podstandardní, a nebylo tak možno zpochybnit, že by rodina žalovaného neměla v zažalovaném období napjatý rozpočet, dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný očividně zcela nevyužíval veškerý svůj potenciál k získání vyššího výdělku, neprokázal a ani netvrdil, že by byl jakkoliv omezen v možnosti hledat si lépe ohodnocené zaměstnání, například v důsledku nepříznivého zdravotního stavu. Dále se soudu I. stupně jevilo přinejmenším podezřelé, že žalovaný a jeho družka byli schopni z deklarovaných příjmů financovat poměrně nadstandardní potřeby ostatních 4 dětí, a to zejména dvojí školné na soukromé škole včetně internátního ubytování, a tudíž se nebylo možno ubránit dojmu, že osobní a majetková situace žalovaného je příznivější, než jak ji tvrdil. Takovou hypotetickou úvahu však soud nicméně považoval za okrajovou, když stěžejním bylo v daném případě zjištění, že žalovanému objektivně nic nebránilo si svou životní úroveň zvýšit, aby mohl vyživovací povinnost vůči žalobkyni plnit v míře, která by reflektovala její odůvodněné potřeby. Pokud se žalovaný dovolával korektivu dobrých mravů, soud I. zdůraznil, že žalovaný od samého narození žalobkyni na její výživu dobrovolně a z vlastní iniciativy nepřispíval, a začal tak činit teprve po vydání soudního rozhodnutí. Žalovaný přitom netvrdil, natož aby prokázal, že od roku 2005 se okolnosti změnily, a že o žalobkyni později zájem projevoval i jinak než úhradou výživného ve výši pouhých 200 Kč měsíčně. Iniciativa k vytváření vzájemných vztahů musí vycházet primárně od rodiče k dítěti a nepřímo úměrně jeho věku, tedy tím více, čím je dítě mladší, a pokud se tak nedělo, pak logickým důsledkem je nezájem dítěte o rodiče, který nelze dítěti spravedlivě vyčítat. Dobrými mravy by naopak úspěšně mohla argumentovat sama žalobkyně s poukazem na nedostatek zájmu žalovaného o ni. I přes deklarovanou nepříznivou majetkovou situaci plní žalovaný poměrně nadstandardně vyživovací povinnost vůči dcerám [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a dále i jednu faktickou vyživovací povinnost vůči synu [jméno FO], v jehož rodném listu není uveden. Žalobkyni pak doslova odbývá konstatováním, že na její výživu mu již ničeho nezbývá, čímž ji staví do pozice dítěte tzv. druhé kategorie, co si nezaslouží totéž, co jeho ostatní děti. Za situace, kdy výdaje na žalobkyni musely činit minimálně 6 000 Kč měsíčně, jevilo se soudu jako spravedlivé, aby se na nich rodiče podíleli oba rovným dílem, tj. každý částkou 3 000 Kč měsíčně, kterou ostatně žalobkyně po žalovaném požadovala. Matka přitom na rozdíl od žalovaného vyživovací povinnost vůči žalobkyni fakticky plnila i osobní péči a fyzickým zajišťováním potřeb, včetně ubytování a stravy. Její příjmy přitom byly srovnatelné s příjmy žalovaného a taktéž i ona měla přinejmenším vůči jednomu dalšímu dítěti vyživovací povinnost. Z těchto důvodů tedy rozhodl soud I. stupně o zpětném zvýšením výživného na částku 3 000 Kč měsíčně tři roky od podání data žaloby, tj. od [datum] do data [datum], jak požadovala žalobkyně. Žalobu zamítl pouze ve vztahu k období od [datum] do [datum], neboť výživné nelze přiznat déle než tři roky zpětně. Zavázal tak žalovaného k úhradě dlužného výživného, které činilo rozdíl mezi částkami 3 000 Kč měsíčně a částkou 200 Kč měsíčně, která byla žalovaným hrazena za dobu od [datum] do [datum], a s ohledem na jeho nepříznivé majetkové poměry mu umožnil dlužné výživné uhradit v měsíčních splátkách.

5. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I., II. a IV., se žalovaný odvolal. Namítal, že pokud se v minulosti zajímal o svou dceru, tj. o žalobkyni, nedostalo se mu žádných informací a pokusil se o řadu bezvýsledných pokusů o navázání kontaktů s ní. Žalobkyně se však stejně jako její matka od jakéhokoliv kontaktu s žalovaným distancovala. Není si tak vědom nezájmu o žalobkyni a zejména porušení dobrých mravů ze své strany, neboť žalobkyně o něj, jakož i o kontakt s ním, neprojevila žádný zájem. Řádně též doložil své příjmy a příjmy své družky a nesouhlasil s tím, že měl možnost se zaměstnat za výhodnějších podmínek, když na trhu práce o osobu jeho věku a vzdělání není zájem. Příjem a výdaje jeho rodiny jsou na hraniční úrovni existence a doplatek dlužného výživného je pro něj likvidační. Žádal tedy, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že se žaloba zamítá.

6. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tím způsobem, že nesouhlasila s tvrzením žalovaného o tom, že se pokoušel o jakýkoliv kontakt s ní. Naopak zvláště v období jejího dětství se matka snažila o kontakt na žalovaného a podávání informací o jejím zdravotním stavu, neboť byla často hospitalizovaná v nemocnici. Žalovaný však o ni neprojevil žádný zájem, nikdy jí nenapsal, nedal jí nikdy žádný dárek, ani nepopřál. Pokud má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, pak měla za to, že její nárok je důvodný. Matka se vždy snažila o ni pečovat tak, aby vyrovnala fakt, že se žalovaný na péči o ni nijak nepodílel, když stanovenou částku 200 Kč měsíčně hradil nepravidelně a doplatil ji vždy až na výzvu matky přes Policii České republiky. Žalobkyně se domnívala, že jako dítě nemohla v tomto ohledu více činit a skutečnost, že má žalovaný další povinnosti ke svým dětem, ho nijak nezbavuje vyživovací povinnosti k ní. Žádala, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř., § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že jsou splněny jak podmínky § 219 o. s. ř. pro potvrzení, tak podmínky § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. pro změnu napadeného rozsudku.

8. Podle § 909 o. z. změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.

9. Podle § 913 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (odst. 1). Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost (odst. 2).

10. Podle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

11. Podle § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného [právnická osoba] i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

12. V daném případě soud I. stupně rozhodoval o návrhu na zvýšení výživného ke zletilému dítěti, které bylo naposledy určeno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 P 77/2004-46. Bylo tedy třeba zabývat se tím, zda v mezidobí došlo v poměrech účastníků ke změnám, které změnu rozhodnutí o výživném odůvodňují, v čem tyto změny spočívají a kdy k nim došlo. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výživné pro dítě a od doby posledního rozhodnutí o výživném do doby podání návrhu na jeho zvýšení, tj. do [datum], uplynula doba delší tří let, soud I. stupně se správně zabýval poměry účastníků již za dobu od [datum].

13. Žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení tak, že matka měla v rozhodném období celkem 3 vyživovací povinnosti. Kromě ní dále k synům narozených v letech 2001 a 2006, přičemž starší syn v minulém roce ukončil studia a mladší syn ve studiu dále pokračuje. V současné době tedy má její matka jen jednu vyživovací povinnost. Na dlužné výživné žalovaný ničeho neuhradil.

14. Žalovaný doplnil svá skutková tvrzení tak, že žalovaný má základní vzdělání, jeho zaměstnání je sezónního charakteru a s ohledem na věk si nenajde lepší zaměstnání. Pokud byl v minulosti v pracovní neschopnosti, důvodem byla operace. Jeho zdravotní problémy však nebyly trvalého charakteru a nadále již není nijak omezen. K dotazu soudu, z čeho byly hrazeny náklady rodiny, když byl dán rozpor týkajícího se výše nákladů rodiny uváděných žalovaným (okolo cca 38 200 Kč měsíčně), které však neodpovídaly celkovým příjmům rodiny, uvedl, že starší dcery si byly schopné přivydělat na školné. Vždy pracovaly, a tudíž přispívaly do rodinného rozpočtu. V současné době je žalovaný evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Jedna ze starších dcer (dvojčat) i nadále studuje a druhá je evidována na úřadu práce.

15. Z důkazů provedených v odvolacím řízení, a to z potvrzení [právnická osoba], Kontaktního pracoviště [adresa], ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný je evidován jako uchazeč o zaměstnání od [datum] do současnosti s tím, že podpora v nezaměstnanosti mu byla poskytováno od [datum] do [datum]. Rovněž je v evidenci uchazečů o zaměstnání i jeho dcera [jméno FO], narozená [datum], a to od [datum] do současnosti, podpora v nezaměstnanosti ani při rekvalifikaci jí nebyla poskytována. Z potvrzení Univerzity [jméno FO] ve [adresa] vyplynulo, že dcera [jméno FO], narozená [datum], studuje v akademickém roce 2024/2025 prezenční formou bakalářský studijní program „ochrana obyvatelstva“. Z potvrzení [právnická osoba] bylo dále zjištěno, že otci byly vypláceny nemocenské dávky od ledna 2023 do srpna 2023 v celkové výši 96 715 Kč. Jak vyplynulo ze zprávy zaměstnavatele, zároveň si otec v tomto období do června 2023, kdy jeho pracovní poměr u [právnická osoba]. skončil, vydělal dohromady 55 033 Kč. Jeho celkový výdělek za období ledna až srpna roku 2023, včetně nemocenských dávek, tedy činil 18 969 Kč čistého měsíčně. S ohledem na délku výplaty nemocenských dávek bylo možno dovodit, že v daném období byl žalovaný ve vztahu ke své výdělečné činnosti zdravotně omezen.

16. Odvolací soud v projednávaném případě dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že nastala velmi výrazná změna poměrů odůvodňujících zvýšení výživného na žalobkyni již tři roky zpětně od podání žaloby, neboť naposledy bylo o výživném na žalobkyni rozhodováno v roce 2005. Nemohou být tedy jakékoliv pochybnosti o tom, že v důsledku samotného plynutí času, s přibývajícím věkem žalobkyně a postupně též v souvislosti s její docházkou na základní školu a poté i se studiem na střední škole, došlo neodmyslitelně ke zvýšení výdajů na její osobu, a že částka 200 Kč měsíčně, která byla ze strany žalovaného po celou dobu hrazena, nemohla ani částečně saturovat její odůvodněné potřeby. Žalovaný měl a má další vyživovací povinnosti k dalším dětem, které se mu narodily z družského poměru s paní [jméno FO]. Vzhledem k tomu, že vůči těmto dětem, s nimiž vždy žil ve společné domácnosti, si svou vyživovací povinnost řádně (a vzhledem k poměrům rodiny nadstandardně) plnil a plní, muselo mu být zřejmé, jaké jsou skutečné výdaje za dítě, a to v jednotlivých životních etapách, a že částka 200 Kč v žádném případě nemůže uspokojit ani drobné výdaje. Pokud žalovaný namítal, že si jeho dcery brigádně přivydělávaly na studium na soukromé škole a výdaje s tím spojené, a přispívaly tak do rodinného rozpočtu, lze takovou jejich aktivitu kvitovat, nicméně lze stěží uvěřit, že by si v době, kdy se jednalo o denní studium na střední škole, byly schopny zcela vydělat na školné či platby za internát v řádech mnoha tisíců korun, jak tvrdil žalovaný, tj. fakticky vydělat víc než matka či otec. Tato skutečnost nicméně nemá vliv na určení výše výživného, pouze mohla dokreslit situaci v rodině žalovaného. Stěžejním totiž zůstává, že žalovaný tvrdil a dokládal příjem pouze z práce sezónního charakteru, ač mu objektivně nic nebránilo ve snaze o zajištění práce na plní úvazek, a tím i zvýšených příjmů. Lze se tak naprosto ztotožnit se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že žalovaný z jeho úhlu pohledu staví žalobkyni do pozice méně hodnotného dítěte, když skutečnost, že výživné na ni v odpovídající výši nehradil, odůvodňuje pouze tím, že jednoduše na ni již výživné nezbylo. Dítě si však svého rodiče nevybírá a nemůže ovlivnit ani rozchod rodičů, ani fakt, že vztahy mezi nimi nejsou ideální. Argumentaci žalovaného odvolací soud považuje za nemravnou a pokud též tvrdí, že měl zájem o kontakt s žalobkyní, ale nebylo mu to ze strany matky umožněno, je nutno podotknout, že se mohl zákonnou cestou domáhat určení styku s ní. Otec je přitom tou osobou, která za takové situace může vzájemný vztah ovlivnit tím, že bude o kontakt se svým dítětem po rozpadu vztahu s matkou i nadále usilovat, zajímat se o něj, podílet se na úhradě jeho potřeb a tuto svou vyživovací povinnost řádně hradit až do doby, dokud dítě není schopno se samo živit. Výživné hrazené žalovaným po celou dobu dětství a v dospívání žalobkyně přitom nelze označit ani jako symbolické. Odůvodněných potřeb dítěte si přitom otec má a musí být dobře vědom, ať už pravidelný styk s dítětem probíhá či nikoliv. Za zjištěné situace přitom v žádném případě nelze vinit žalobkyni ze skutečnosti, že se v současně době žalovaný jako otec s žalobkyní prakticky nezná.

17. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením, jež provedl soud I. stupně ve vztahu ke zjištěným poměrům jak v rodině žalovaného, tak žalobkyně, a pro stručnost odkazuje na rekapitulaci provedenou v odstavci 4 tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud přitom ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2121/14, neměl pochybnosti o tom, že žalobkyně se po posuzovanou dobu řádně připravovala na své budoucí povolání, které též úspěšně dokončila. Soud I. stupně tedy zcela správně vyhodnotil celkovou majetkovou situaci žalobkyně i žalovaného, a to až pro období do konce prosince 2022, a proto odvolací soud v napadeném výroku I. a II. o zvýšení výživného za dobu od [datum] do [datum], kterým bylo soudem I. stupně stanoveno výživné žalovanému na žalobkyni na částku 3 000 Kč měsíčně, rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

18. Oproti soudu I. stupně má však odvolací soud za to, že v okamžiku, kdy se žalovaný nacházel v déletrvající pracovní neschopnosti, tj. v době, kdy mu od ledna 2023 do konce srpna 2023 byly vypláceny nemocenské dávky, byl otec ve svých výdělkových možnostech omezen (toto zdravotní omezení otce však nebylo trvalé), a proto v této části odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a snížené výdělkové možnosti žalovaného zohlednil tak, že pro období od 1/2023 do 8/2023 upravil výživné na částku 2 500 Kč měsíčně.

19. Z těchto důvodů tedy odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve výroku I. a II. o zvýšení výživného za tuto dobu od [datum] do [datum] (do tohoto data žalobkyně výživné požadovala) změnil ve výroku II. tohoto rozhodnutí odvolacího soudu tak, že určil žalovanému povinnost platit na výživu žalobkyně částku 2 500 Kč měsíčně.

20. Vzhledem i tomu, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zvýšení výživného o dalších 500 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum], byla žaloba v této části zamítnuta tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí odvolacího soudu.

21. S ohledem na provedenou úpravu výše výživného odvolací soud ve výroku IV. změnil rozsudek soudu I. stupně o dlužném výživném v jeho výroku IV. tak, že za dobu od [datum] do [datum] je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobkyně částku 106 645 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Důvody pro úhradu dlužného výživného ve splátkách odvolací soud neshledal, neboť se jedná o výživné, které již mělo být uhrazeno a s ohledem na aktuální finanční situaci žalovaného nelze předpokládat, že by výživné bylo ve splátkách hrazeno řádně. Za situace, kdy ze strany žalovaného nebylo doposud na dlužném výživném ničeho uhrazeno, a dále za situace, kdy ze strany žalovaného byla žalobkyni placena pouze částka původně stanoveného výživného ve výši 200 Kč měsíčně, činí za období od [datum] do [datum] dluh na výživném vzniklý jeho zvýšením celkem 106 645 Kč (tj. za 31 měsíců částku 86 800 Kč, za 16 dnů v měsíci 5/2020 částku ve výši 1 445 Kč a dále za období od [datum] do [datum] částku 18 400 Kč).

22. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když v daném případě byla převážně ve věci úspěšná žalobkyně, avšak tato náklady řízení neúčtovala a nepožadovala, přičemž konkrétně uvedla, že jí ani žádné nevznikly.

Poučení