22 C 204/2024 - 55

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení 472 623,66 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 404 083,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 404 083,36 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 68 540,30 Kč s úrokem ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 1. 7. 2023 do 14. 11. 2023 a z částky 68 540,30 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 830,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 472 623,66 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že její právní předchůdkyně - [právnická osoba]., dne 17. 12. 2020 se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru od [Anonymizováno] a o stavebním spoření. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému překlenovací úvěr ve výši 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 310 Kč, kdy tato částka byla tvořena splátkou jistiny spolu s úrokem. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto právní předchůdkyně žalobkyně celou pohledávku ze smlouvy zesplatnila ke dni 30. 6. 2023. Smlouvou o postoupení pohledávky byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 472 623,66 Kč, úroku z úvěru ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč za období od 19. 4. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 623,66 Kč za období od 1. 7. 2023 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela co do příjmové stránky žalovaného z potvrzení zaměstnavatele o výši jeho průměrného příjmu (s tím, že v doloženém potvrzení je chyba v psaní v datu podpisu, kdy je nesprávně uveden rok 2021, přičemž správně má být uveden rok 2020) a co výdajové stránky vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr s tím, že životní výdaje žalovaného stanovila sama právní předchůdkyně žalobkyně na 8 126 Kč měsíčně i za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Dále předchůdkyně žalobkyně provedla dotaz do insolvenčního rejstříku a Bankovního registru klientských informací a ověřila historii žalovaného v interní evidenci klientů. O schopnosti žalovaného úvěr splácet svědčí dle názoru žalobkyně i skutečnost, že žalovaný úvěr řádně splácel po dobu více než dvou let.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 17. 12. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o Úvěru od [Anonymizováno] (100% záloha) a o stavebním spoření s účtem číslo [č. účtu]. Smlouvou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelské úvěry na bydlení, a to a) překlenovací úvěr ve výši 500 000 Kč (do dne, kdy žalovaný splní podmínky pro poskytnutí úvěru) a dále b) úvěr ze stavebního spoření v aktuální výši překlenovacího úvěru a ostatních dluhů žalovaného. Pro oba úvěry byla dohodnuta zvýhodněná úroková sazba 4,85 % ročně pro první období platnosti smlouvy, dále byla dohodnuta pevná úroková sazba 8,45 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 310 Kč splatnými vždy do 25. dne měsíce.Dále bylo žalovanému sjednáno stavební spoření s cílovou částkou 500 000 Kč a s úrokovou sazbou vkladů 5,45 % ročně. Žalovanému byl zřízen účet stavebního spoření č. [č. účtu], na který byl povinen vkládat 500 Kč měsíčně, za správu a vedení účtu byl sjednán poplatek 500 Kč ročně za každých 50 000 Kč zůstatku. Pro případ prodlení byla v článku 8.8 smlouvy o úvěru dohodnuta smluvní pokuta. V článku 10.1 smlouvy o úvěru pak bylo pod písm. b) ujednáno oprávnění právní předchůdkyně žalobkyně požadovat okamžité zaplacení úvěru, pokud se žalovaný dostane do prodlení s placením více než dvěma měsíčními splátkami nebo s jednou splátkou po dobu delší než tři měsíce. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.

4. V žádosti o Úvěr od [Anonymizováno] podepsané žalovaným je uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí ve státním/obecním bytě a jeho domácnost tvoří 1 člen. Žalovaný zde dále uvedl, že je od 1. 3. 2020 zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 25 025 Kč a měsíční výdaje jeho domácnosti činí 8 400 Kč. Z listiny označené Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem 25 025 Kč měsíčně, příjem měl být právní předchůdkyní žalobkyně zkontrolován z doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem a z výpisů z účtu žalovaného. V insolvenčním rejstříku bylo ověřeno, že žalovaný zde nemá záznam, v CBCB byla ověřena předchozí splátková morálka žalovaného a v interní evidenci předchůdkyně žalobkyně ověřila neexistenci negativních informací o žalovaném. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl výdaje 8 400 Kč měsíčně a nájemné ve výši 0 Kč. Předchůdkyně žalobkyně stanovila výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi předchůdkyně žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 8 128 Kč. Předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již osobní úvěr u jiné banky ve výši 411 100 Kč se splátkou 8 336 Kč měsíčně.

5. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 18. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl od 1. 3. 2020 zaměstnán na dobu neurčitou jako skladník u společnosti [právnická osoba] s průměrným čistým měsíčním příjmem za posledních 12 měsíců 25 789 Kč.

6. Z výpisu z účtu Úvěr od [Anonymizováno] (překlenovací úvěr) za období od 28. 12. 2020 do 12. 10. 2023 bylo zjištěno, že překlenovací úvěr ve výši 500 000 Kč byl žalovaným čerpán dne 19. 1. 2021. Na tento účet překlenovacího úvěru žalovaný uhradil celkem 23 splátek po 3 310 Kč a dne 2. 1. 2023 byl na tento účet převeden zůstatek účtu stavebního spoření ve výši 13 166,64 Kč. Z dalšího výpisu z účtu Úvěr od [Anonymizováno] (úvěr) za období od 28. 12. 2020 do 12. 10. 2023 bylo zjištěno, že po poskytnutí úvěru žalovaný ještě uhradil další dvě splátky ve výši 2 x 3 310 Kč na splacení úvěru (dne 12. 1. 2023 a dne 18. 4. 2023); poté již neuhradil ničeho. Celkem tak žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně splatil 95 916,64 Kč.

7. Dopisem ze dne 10. 5. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 7 520 Kč nejpozději do 30. 6. 2023. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že pokud dlužnou částku v uvedeném termínu neuhradí, bude celý úvěr prohlášen za splatný a právní předchůdkyně žalobkyně bude požadovat okamžité splacení celého úvěru, jehož aktuální výše činila 477 199 Kč. Dle informace o sledování zásilek se nepodařilo zásilku žalovanému doručit, neboť žalovaný byl na uvedené adrese neznámý.

8. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena žalobkyni, a to za úplatu s účinností ke dni 18. 10. 2023, jak vyplývá z doloženého potvrzení o zaplacení úplaty. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 11. 2023, jehož odeslání 3. 11. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.

9. Předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to do sedmi dnů ode dne odeslání této výzvy. Výzva byla odeslána téhož dne, jak bylo doloženo vrácenou nedoručenou zásilkou.

10. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně doložila potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši jeho průměrného měsíčního příjmu (byť s chybně uvedeným datem vystavení). V tomto směru tedy právní předchůdkyně žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy její právní předchůdkyně relevantně prověřila. Z doložených listin vyplývá, že nezjišťovala skutečné náklady domácnosti žalovaného (kromě stávajícího splátkového zatížení žalovaného ve výši 8 336 Kč měsíčně) a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, které nijak hlouběji neověřovala (výdaje uvedené v žádosti o úvěr), a z pravděpodobných výdajů (statistické údaje a aktuální údaje životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc minimálně výdaje na bydlení, které tvoří podstatnou část výdajů každé osoby a které nelze v případě potřeby rychle a výrazně omezit, byly objektivně zjistitelné. Postup, kdy předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze tvrzení žalovaného a ze statistických dat je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím údajů uvedených samotným žalovaným a statistických údajů. Je vždy nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti vyhodnocovány, byly řádně ověřeny.

19. Pokud jde tedy o výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly ze strany její právní předchůdkyně řádně prověřovány, soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.

20. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

21. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

22. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

23. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 500 000 Kč, celkem uhradil 95 916,64 Kč a zbývá mu tak uhradit 404 083,36 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 7. 11. 2023 žalobkyně prokázala vrácenou nedoručenou zásilkou. Jelikož zde byla žalovanému pro úhradu určena lhůta sedmi dnů od odeslání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 14. 11. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 15. 11. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši, která k datu prodlení činila 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení z částky 404 083,36 Kč ve výši 15 % ročně od 15. 11. 2023 do zaplacení.

24. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť jistina ve výši 68 540,30 Kč již byla uhrazena a na úrok ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy.

25. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 15. 11. 2023, a to pouze částkou 404 083,36 Kč, tudíž na úrok z prodlení z částky 472 623,66 Kč za období od 1. 7. 2023 do 14. 11. 2023 a na úrok z prodlení z částky 68 540,30 Kč za období od 15. 11. 2023 do zaplacení žalobkyni nárok také nevznikl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 609 578,33 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 466 854,66 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 77 % a z 23 % neúspěšná (z 23 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 54 % náhrady nákladů řízení.

27. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 18 906 Kč a z nákladů spojených se zastoupením žalobkyně advokátem. Advokát učinil tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé). Tarifní hodnota v souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 472 623,66 Kč. Při této tarifní hodnotě činí odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 10 220 Kč. Kromě odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 57 093,60 Kč, z toho 54 % odpovídá částka 30 830,50 Kč.

Poučení