74 Co 27/2025 - 98

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 472 623,66 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 22 C 204/2024-55, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadeného II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 56 540,30 Kč, úroku ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 1. 7. 2023 do 14. 11. 2023 a z částky 56 540,30 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části odvoláním napadeného II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 11. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 33 114,30 Kč, k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud“ či „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 404 083,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 11. 2023 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 68 540,30 Kč, úroku ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 1. 7. 2023 do 14. 11. 2023 a z částky 68 540,30 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30 830,50 Kč (III. výrok).

2. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázány následující skutečnosti: a) Žalovaný se [právnická osoba], IČO [IČO], (dále jen „předchůdce žalobce“) uzavřel dne 17. 12. 2020 smlouvu o Úvěru od [Anonymizováno] a o stavebním spoření s účtem číslo [č. účtu] ve výši 500 000 Kč (dále jen „Smlouva“). Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3 310 Kč, přičemž částku 500 Kč byl povinen žalovaný vkládat na účet stavebního spoření. b) Žalovaný čerpal úvěr ve výši 500 000 Kč dne 19. 1. 2021. c) Žalovaný na svůj dluh ze Smlouvy uhradil pouze 95 916,64 Kč (25 splátek po 3 310 Kč + zůstatek účtu stavebního spoření ve výši 13 166,64 Kč). d) Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. e) Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí ve státním/obecním bytě, je zaměstnaný s příjmem 25 025 Kč měsíčně, měsíční výdaje jeho jednočlenné domácnosti činí 8 400 Kč, nájemné ve výši 0 Kč. f) Předchůdce žalobce v rámci zkoumání úvěruschopnosti příjmy žalovaného ověřil potvrzením zaměstnavatele. g) Výdaje žalovaného předchůdce žalobce stanovil s využitím statistických dat a normativních nákladů na bydlení na částku 8 128 Kč. h) Předchůdce žalobce zjistil, že žalovaný měl v době žádosti o úvěr již osobní úvěr od jiné banky ve výši 411 100 Kč s měsíčními splátkami po 8 336 Kč. i) Předchůdce žalobce si opatřil potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Neprověřil však výdaje žalovaného, když nezjišťoval skutečné náklady jeho domácnosti. j) Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.

3. Na základě výše zjištěného skutkového stavu dospěl soud v rovině právního posouzení věci – vycházeje z § 2395, § 2993, § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), § 75, § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a na podkladě relevantní judikatury – k následujícím závěrům: a) Smlouva je smlouvou o úvěru. b) Smlouva je ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná z důvodu nemožnosti učinění závěru o splnění povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. c) Důsledkem neplatnosti Smlouvy je povinnost žalovaného vrátit žalobci poskytnutou nevrácenou jistinu ve výši 404 083,36 Kč (500 000 Kč – 95 916,64 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení. d) Nárok se stal splatný na výzvu dne 14. 11. 2023 v návaznosti na předžalobní upomínku ze dne 7. 11. 2023. Od 15. 11. 2023 náleží žalobci z přiznaného bezdůvodného obohacení zákonné úroky z prodlení. e) V řízení úspěšnější žalobce má, dle poměru procesního úspěchu a neúspěchu, právo na náhradu 54 % jemu vzniklých nákladů řízení.

4. Proti II. a III. výroku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu, že jeho právní předchůdce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného. Poukázal na podání ze dne 2. 9. 2024, ve kterém popsal postup při zkoumání jeho úvěruschopnosti. Zdůraznil, že při ověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr nebylo vycházeno pouze z tvrzení žalovaného, jeho tvrzení byla ověřována a bylo vycházeno i z jiných informačních zdrojů. Zopakoval, že bylo ověřováno, jaká byla předchozí splátková morálka žalovaného a zda žalovaný neměl v interní evidenci právního předchůdce žalobce relevantní negativní informace. Bylo dále ověřeno, že proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení. Z Bankovního registru klientských informací předchůdce žalobce ověřil existenci dalších úvěrů a s využitím statistických údajů a aktuálních údajů o životních nákladech a normativních nákladech na bydlení byly stanoveny obvyklé výdaje žalovaného. Tento postup dokládá, že právní předchůdce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného aktivně prověřil všechny relevantní informace a využil dostupné nástroje pro zhodnocení finanční situace žalovaného. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, zdůraznil, že případné samotné pochybení poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele automaticky nevede k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Klíčovým faktorem je skutečnost, zda existují důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná pouze tehdy, pokud poskytovatel úvěru nedostatečně posoudil úvěruschopnost klienta a kdyby tak učinil řádně, zjistil by, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Z provedeného dokazování však žádná taková skutečnost nevyplynula. O reálné schopnosti žalovaného splácet úvěr (tj. o jeho bonitě v době poskytnutí úvěru) svědčí i skutečnost, že žalovaný řádně splácel úvěr po dobu více než dvou let. Pokud by žalovaný nebyl v době uzavření Smlouvy patřičně bonitní, těžko si lze představit, že by byl schopen uhradit dvacet pět splátek úvěru. Soudu současně vytkl, že při výpočtu uhrazené části úvěru nesprávně na úhradu žalovaného započetl celou částku ve výši 13 166,64 Kč specifikovanou ve výpise z účtu úvěru ze stavebního spoření jako „převod zůstatku účtu stavebního spoření“. Tato částka se skládala z převedených vkladů, které se převáděly z pravidelných měsíčních plateb a ve výpise byly uvedeny jako „Vklad/převod z platby zaslané na účet překlen. úvěru“. Součet takto převedených peněz v průběhu trvání úvěrového vztahu byl 12 000 Kč. Započtením částky ve výši 13 166,64 Kč tak došlo k dvojímu započtení, když soud prvního stupně započítával celé splátky na překlenovací úvěr ve výši 3 310 Kč a současně započetl i zůstatek účtu stavebního spoření, na který se právě převáděla část splátek uhrazených na překlenovací úvěr. Na plnění ze strany žalovaného měl být správně započten pouze rozdíl těchto částek ve výši 1 166,64 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v odvoláním napadeném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že podané odvolání je zčásti důvodné.

8. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku.

9. Předmětem odvolacího řízení bylo na podkladě odvolacích námitek žalobce posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti Smlouvy a od toho odvislé posouzení, zda žalobci vznikl nárok na uhrazení žalobou uplatněných (smluvních) nároků, jakož i případné posouzení správnosti výpočtu výše vzniklého bezdůvodného obohacení žalovaného.

10. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. provedl dokazování výpisem z úvěrového účtu, posouzením úvěruschopnosti klienta, žádostí o úvěr od [Anonymizováno] a potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance.

11. Z výpisu z úvěrového účtu č. [č. účtu] za období od 28. 12. 2020 do 12. 10. 2023 bylo ve shodě se soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaný čerpal úvěr dne 19. 1. 2021. Žalovaný uhradil 25 splátek po 3 310 Kč. Z těchto splátek byla žalovanému stržena celkem částka 12 000 Kč jako Smlouvou předvídaný vklad na účet překlenovacího úvěru. Současně ve výpisu figuruje zpětný převod (vklad) zůstatku účtu stavebního spoření ve výši 13 166,54 Kč.

12. Z nedatované listiny nazvané „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ obsahující rekapitulaci postupu předchůdce žalobce při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně prokázáno, že příjem žalovaného byl ověřen potvrzením vystaveným zaměstnavatelem žalovaného. Předchůdce žalobce z insolvenčního rejstříku zjistil, že proti žalovanému nebylo vedeno insolvenční řízení, z informací z [Anonymizováno] ověřil předchozí splátkovou morálku žalovaného a v interní evidenci klientů ověřil, že žalovaný neměl ve vztahu k žalobci žádný relevantní negativní záznam. Předchůdce žalobce sám stanovil životní náklady žalovaného ve výši 8 128 Kč měsíčně na základě dat sdělených žalovaným (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Dotazem na [Anonymizováno] předchůdce žalobce zjistil, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti osobní úvěr od jiného poskytovatele ve výši 411 100 Kč se splátkou 8 336 Kč. Nové celkové splátkové zatížení dle předchůdce žalobce činilo 11 710 Kč, přičemž žalovanému k pokrytí životních nákladů zbývalo 13 315 Kč.

13. Z žádosti o úvěr od [Anonymizováno] ze dne 16. 12. 2020 bylo prokázáno, že žalovaný uvedl, že bydlí sám v [Anonymizováno] na [adresa]. Tuto adresu výslovně označil jako korespondenční. Jedná se o státní/obecní byt. Žalovaný je svobodný, vyučený s maturitou. V kolonce sociální zařazení je uvedeno manuální pracovník/dělník. Je zaměstnaný u společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], s měsíčním příjmem 25 025 Kč. Žalovaný uvedl výdaj 8 400 Kč na splátky jiného úvěru u jiného poskytovatele. U kolonky ostatní povinné výdaje (např. výživné, srážky ze mzdy, léky) uvedl 0 Kč. Kolonku běžných nutných životních výdajů žádost vůbec neobsahuje. V rámci specifikace účelu úvěru žalovaný uvedl, že úvěr požaduje na rekonstrukci bytové jednotky na adrese [adresa], „kterou vlastní jeho strýc, ale využívá jí k bydlení (doložíme nájemní smlouvu)“.

14. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance datovaného dnem „18. 12. 2021“ bylo zjištěno, že žalovaný pracoval od 1. 3. 2020 u společnosti [právnická osoba] se sídlem v [adresa] s průměrným měsíčním příjmem 25 789 Kč.

15. Odvolací soud na podkladě zopakovaného dokazování hodnotí jako správný závěr soudu prvního stupně, že Smlouva je absolutně neplatná z důvodu nesplnění povinnosti právního předchůdce žalobce řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Důvodová zpráva k § 75 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.). Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.

20. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut.

22. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

23. Předchůdce žalobce fakticky rezignoval na zkoumání reálných výdajů žalovaného.

24. Odvolací soud při hodnocení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vychází z principu přiměřenosti.

25. Skutečnost, že žalovaný případně zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, není významná. Smyslem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (žalobcem – profesionálem) je mimo jiné právě ochrana spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. V daném případě však měl předchůdce žalobce k dispozici informaci, že žalovaný bydlí v Čelákovicích a pracuje v nedalekých [adresa]. Úvěr žalovaný čerpal na rekonstrukci bytu ve vlastnictví třetí osoby ve 200 km vzdáleném Brně, s tím, že v bytě bydlí a avizoval doložení nájemní smlouvy.

27. Žalovaný přesto v žádosti o úvěr uvedl pouze a jen výdaje na splátky dalšího nemalého úvěru od jiného poskytovatele, kdy splátky dle žalovaného činily částku 8 400 Kč.

28. Byť žalovaný v žádosti žádné jiné výdaje neuvedl, musel mít výdaje na dvě domácnosti, cestovní výdaje spojené s cestou do zaměstnání, s cestami do rekonstruované pronajaté nemovitosti a samozřejmě další běžné nutné základní výdaje spojené s jeho stravováním, ošacením apod.

29. Žalobce místo toho, aby si zjistil za dané situace reálné (skutečné), v žádosti zcela absentující, základní informace o výdajích žalovaného, sám vypočetl výdaje žalovaného dle svých interních umělých modelů.

30. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele stanovením paušální částky dle interních modelů odvolací soud v daném případě neakceptuje.

31. Vše výše uvedené vypovídá o nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a o neodpovědném úvěrování žalovaného předchůdcem žalobce.

32. Skutečnost, že žalovaný hradil řádně splátky po určitou dobu, není pro posouzení věci významná.

33. Pokud žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, je zjevné, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v situaci, kdy musel mít, pro nedostatek informací o výdajích žalovaného, objektivně důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splatit, tedy v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Plnění z neplatné Smlouvy jako neplatného právního jednání je přijetím bezdůvodného obohacení (§ 87 zákona o spotřebitelského úvěru), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

35. Z neplatné Smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky (úroky, poplatky či smluvní pokuty), když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

36. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi žalovaným nabytými hodnotami a tím, co žalovaný věřiteli vrátil.

37. Důvodná je námitka žalobce ohledně soudem stanovené výše uhrazené částky žalovaným, kdy soud nesprávně uvažoval s částkou 12 000 Kč dvakrát a z tohoto důvodu dovodil, že byla na úvěr uhrazena částka 95 916,64 Kč na místo správné částky 83 916,64 Kč [(25 x 3 310 Kč) – 12 000 Kč + 13 166,64 Kč]. Výše bezdůvodného obohacení žalovaného proto činí částku 416 083,36 Kč, přičemž částka 404 083,36 Kč již byla žalobci pravomocně přiznána. Žalobce tak má nárok na další částku 12 000 Kč.

38. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

39. Prodlení spotřebitele se tedy v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru odvíjí od možností spotřebitele.

40. Žádný z účastníků nesporoval, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit dluh v listopadu 2023, jak stanovil soud prvního stupně.

41. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek v části odvoláním napadeného II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 56 540,30 Kč, úroku ve výši 4,85 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 19. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 472 623,66 Kč od 1. 7. 2023 do 14. 11. 2023 a z částky 56 540,30 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení dle § 219 o. s. ř. potvrdil (I. výrok tohoto rozsudku).

42. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. pak zbývající část odvoláním napadeného II. výroku odvolací soud změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 11. 2023 do zaplacení (II. výrok tohoto rozsudku).

43. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud vypočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 26. 11. 2024 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 609 345,88 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 480 564,12 Kč, představující 79 % předmětu řízení, jeho neúspěch proto představuje pouze 21 %. Žalobce tak má právo na náhradu 58 % celkových nákladů řízení. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně sestávají z: zaplaceného soudního poplatku ve výši 18 906 Kč, odměny za tři úkony právní služby po 10 220 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 472 623,66 Kč; převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby ze dne 14. 12. 2023) dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“), tří náhrad hotových výdajů v paušální výši po 300 Kč k úkonům ad ii) dle § 13 advokátního tarifu, náhrady DPH v sazbě 21 % ve výši 6 627,60 Kč počítané z náhrad ad ii) až iii) (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem tedy 57 093,60 Kč, z toho 58 % činí 33 114,30 Kč. Všechny tyto náklady odvolací soud shledal účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšnějším žalobcem, a co do výše i úměrnými k předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, když zohlednil i odvoláním uplatněné příslušenství kapitalizované ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ke dni 24. 9. 2025. Žalobce uplatnil v odvolacím řízení nárok v kapitalizované výši 170 105,10 Kč. Úspěch žalobce je pak představován částkou 15 348,49 Kč představující pouze 9 % předmětu řízení, jeho neúspěch představuje 91 %. V řízení před soudem prvního stupně tak byl úspěšnější žalovaný, kterému vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení (82 %). Protože však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).

Poučení