22 C 236/2018 - 600

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudcem Mgr. Janem Maruškou ve věci žalobkyně: [Název zainteresované společnosti] sídlem [Sídlo zainteresované společnosti] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Sídlo zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] 2. [Název zainteresované společnosti], IČO [IČO] sídlem [Sídlo zainteresované společnosti] o zaplacení 30 743,68 EUR s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje co do částky ve výši 19 993,23 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 993,23 EUR od 28. 7. 2017 do zaplacení.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaných zaplacení částky ve výši 10 750,44 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 750,44 EUR od 28. 7. 2017 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1 náhradu nákladů řízení ve výši 288 512 Kč, a to k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro[Anonymizováno]Prahu 1 dne 30. 4. 2018 se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky celkem ve výši 30 743,68 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 30 743,68 EUR od 28. 7. 2017 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v uvedeném rozsahu povinnost k plnění druhého ze žalovaných. Dále uvedla, že dne 1. 5. 2014 došlo v Praze 1, ulici Křížovnická ve směru od ulice Platnéřská k ulici Karlova k dopravní nehodě (dále také jen „Nehoda“), a to srážce vozidla Škoda Octavia, reg. zn. [SPZ] (dále také jen „Vozidlo“), řízeného [jméno FO], nar. [datum], bytem [adresa] (dále také jen „Řidič“) s chodkyní [jméno FO] (dále také jen „Poškozená“). Poškozená v době Nehody přecházela vozovku na signál pro chodce se znamením „Stůj“, přičemž Řidič projížděl Vozidlem předmětné místo rychlostí cca 67 km/hod., přestože zde byla povolená rychlost 30 km/hod. Poškozená při Nehodě utrpěla zranění, a to tříštivou zlomeninu střední části obou kostí levého bérce s posunkem úlomků a podvrtnutí krční páteře. Žalobkyně je německý sociální pojistitel – subjekt veřejného práva založený zákonem, která je povinna uhradit Poškozené škodu vzniklou v důsledku Nehody, a to náklady léčení, příspěvky na nemocenské a sociální pojištění a uspokojila také nároky manžela Poškozené, [jméno FO] (dále také jen „Manžel Poškozené“), který v příčinné souvislosti s nehodou utrpěl šok a těžkou psychickou újmu, pro kterou byl léčen, celkem šlo o částku ve výši 47 694,35 EUR. Tuto částku žalobkyně uplatnila u žalované 1 dopisem ze dne 27. 7. 2018, žalovaná 1 ji však dopisem ze dne 5. 2. 2018 sdělila, že uznává pouze náklady na léčení Poškozené ve výši 33 901,35 EUR, z této však vyplatila žalobkyni pouze 50 % s odůvodněním, že Poškozená vstoupila do vozovky na signál pro chodce se znamením „Stůj“ a tím podstatně přispěla ke vzniku pojistné události, příspěvky na sociální a zdravotní pojištění žalovaná 1 odmítla zcela uhradit s odkazem na zák. č. 168/1999 o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále také jen „Zákon“).

2. Dále žalobkyně doplnila, že je ve věci aktivně věcně legitimována, neboť na ni jako sociálního pojistitele přešel podle ust. § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku (Socialgesetzbuch - SGB) nárok na náhradu škody vůči žalovaným s tím, že podle článku 85 Nařízení EP a Rady č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, je toto převzetí uznávané každým členským státem, neboť nařízení je podle čl. 288 smlouvy o fungování Evropské Unie závazné a přímo použitelné ve všech členských státech Evropské unie, byť existence samotného nároku poškozených na dávky je zakotvena v německých právních předpisech, stejně jako samotný regresní nárok žalobkyně (25 Cdo 57/2010 ze dne 16. 5. 2013) Pasivní věcná legitimace žalovaných vyplývá v případě žalované 1 ze skutečnosti, že je odpovědnostním pojistitelem Vozidla, které Nehodu způsobilo a v případě žalované 2 ze skutečnosti, že je provozovatelem Vozidla. Místní příslušnost zdejšího soudu v této věci vyplývá z nařízení rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I.) ve spojení s ust. § 85 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jen „o. s. ř.“), neboť zdejší soud je obecným soudem žalované 1 podle místa jejího sídla. Rozhodným právem v této věci je podle čl. 4 odst. 1 Nařízení EP a Rady č. 864/2007 (Řím II) právo země, kde škoda vznikla, tedy české právo.

3. Žalobkyně se po žalovaných domáhá zaplacení následujících nároků: a) 16 950,68 EUR jako doplatku 50% léčebných nákladů Poškozené, neboť žalovaná 1 tyto náklady sice uznala, ale krátila je o 50 % s odůvodněním, že Poškozená vstoupila do vozovky na signál pro chodce se znamením „Stůj“ a tím podstatně přispěla ke vzniku pojistné události. b) 7 707,91 EUR jako Poškozené vyplacených dávek nemocenského pojištění a uhrazených příspěvků na nemocenské a sociální pojištění, případně neuznaných nákladů léčení Poškozené, c) 6 085,09 EUR jako náhrady léčebných nákladů manžela Poškozené.

4. Žalobkyně dále uvedla, že nesouhlasí s krácením pojistného plnění žalovanou 1 s odůvodněním, že z posudku znalce [jméno FO] vypracovaného v trestním řízení vztahujícím se k Nehodě vyplývá, že Řidič překročil o více jak dvojnásobek povolenou rychlost, a proto Poškozená nestačila vozovku přejít a došlo ke kontaktu její nohy s Vozidlem. S ohledem na konkrétní situaci, nehodový děj (porušení povinnosti Řidiče mělo rozhodující vliv na stře s Poškozenou), výpověď samotného Řidiče, související judikaturu a znalecký posudek vypracovaný ve věci, má žalobkyně za to, že Řidič nese plnou odpovědnost za Nehodu. Žalobkyně dále uvedla, že Zákon dává možnost uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli škůdce, přičemž v ust. § 6 odst. 4 Zákona je zároveň dána možnost regresního nároku ze strany jiného pojistitele, který plní poškozenému nároky vzniklé z titulu pojistné události, když pode žalobkyně rozsah plnění podle citovaného ustanovení Zákona kryje všechny žalobou uplatněné nároky. Žalobkyně přitom odkázala na odpovědnost provozovatele vozidla za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu vozidla a rozhodnutí ESD ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12 a C-277/12 podle kterých povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla musí pokrývat náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěly osoby blízké obětí usmrcených při dopravních nehodách, pokud tuto náhradu škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného upravují vnitrostátní předpisy.

5. Žalovaná 1 k žalobě uvedla, že nároky vůči ní uplatněné žalobou nejsou po právu a navrhla žalobu zamítnout. Učinila sice nesporným, že Řidič před Nehodou porušil dopravní předpisy, ale konstatovala, že to byla naopak Poškozená, jejíž jednání (přebíhání silnice v čase svítícího znamení pro chodce „Stůj“) se rozhodující mírou podílelo na vzniku Nehody. Je třeba totiž přihlédnout k tomu, že Řidič Vozidla rychlost překročil o pouhých 16 km/hod., neboť v době Nehody byla v předmětném místě omezena rychlost pouze na 50 km/hod, nikoliv na 30 km/hod., jak uváděla žalobkyně, navíc v čase 4:25 hod ve čtvrtek, kdy bylo možné předpokládat zcela minimální provoz na silnicích včetně pohybu chodců, zatímco Poškozená vstupem do vozovky vytvořila náhlou překážku, což zabránilo Řidiči včas na tuto situaci reagovat. Proto i v případě, že by Řidič nebo kdokoliv jiny v daném místě a čase respektoval maximální povolenou rychlost, jednání Poškozené by samo o osobě vedlo ke střetu za předpokladu, že by se takový automobil nacházel na tom samém místě, kde se nacházelo Vozidlo řízené Řidičem v okamžiku bezprostředně před střetem. Žalovaná 1 proto s odkazem na judikaturu a skutečnost, že Poškozená se dopustila těžšího porušení právní povinnosti než Řidič a princip tzv. omezené důvěry v dopravě (řidič se při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na dodržování pravidel silničního provozu ostatními účastníky tohoto provozu), dovodila, že odpovídají oba účastníci Nehody, tedy Řidič i Poškozená, za vzniklé následky stejnou měrou. Dále žalovaná 1 namítala, že v žalobě absentují jak tvrzení týkající se jednotlivých výplat dávek, tedy za jaké období byly Poškozené vyplaceny předmětné dávky, v jaké výši a z jakého titulu byly vyplaceny a v žalobě není uvedeno, jakými důkazy hodlá žalobkyně svá případná tvrzení o výplatě konkrétních dávek. Je nutno také rozlišovat mezi dávkami nemocenského pojištění a dávkami sociálního pojištění, neboť ust. § 6 odst. 4 Zákona pokrývá pojištění odpovědnosti za provozu vozidel toliko regresní náhrady dávek nemocenského pojištění, nikoliv pak dávek sociálního pojištění či příspěvků na nemocenské či sociální pojištění. Žalobkyni však nevzniklo ani právo vůči žalované 1 na úhradu vyplacených nemocenských dávek Poškozené. Podle § 116 desáté knihy německého sociálního zákoníku totiž na sociálního pojistitele přechází nárok na náhradu škody, který má ale Poškozená pouze vůči škůdci, nikoliv vůči odpovědnostnímu pojistiteli, tedy žalované 1. Na žalobkyni však nemohlo přejít zákonnou cesí takové právo poškozené osoby na náhradu škody, které této osobě nikdy nevzniklo. V rozsahu všech dávek, jejichž úhrady se v tomto řízení domáhá, Poškozené nevznikla žádná škoda, neboť dávky nemocenského pojištění, které Poškozená obdržela, nejsou škodou, která by ji vznikla. Protože pojištění podle Zákona zahrnuje podle jeho ust. § 6 odst. 2 pouze škodu či nemajetkovou újmu v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku a pokud by tedy Poškozené vznikla nějaká další práva podle jiných předpisů, pojištění odpovědnosti podle Zákona by je nepokrývalo. Že majetková škoda ve formě ztráty na výdělku dle českého práva nezahrnuje tu část ušlého výdělku poškozeného, která je kryta dávkami nemocenského pojištění vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 57/2010. Pojištění se podle ust. § 6 odst. 4 Zákona nevztahuje na regresy náhrady uplatňované žalobkyní, protože jí v tomto ustanovení upravený regres nesvědčí, neboť žalobkyně není osobou uvedenou v ust. § 126 zákona č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění Pokud jde o nárok na zaplacení náhrady nákladů léčení manžela Poškozené, není tento nárok oprávněný, i kdyby žalobkyně doplnila svá tvrzení a důkazní návrhy. Manžel Poškozené nebyl při Nehodě zraněn, tedy nebylo jej nutno léčit, a pokud mu vznikla psychická újma, musel mu nárok na náhradu této újmy vzniknout podle jiného předpisu než ust. § 2959 o. z., neboť zlomeninu jedné končetiny jeho manželky - Poškozené nelze považovat za zvlášť závažné ublížení na zdraví. Jelikož pojištění podle ust. § 6 odst. 2 Zákona dopadá pouze na škodu či nemajetkovou újmu v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku, nárok Manžela Poškozené na náhradu poskytnutou mu žalobkyní nespadá pod pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

6. Žalovaná 2 se k věci nevyjádřila.

7. Podáním ze dne 23. 12. 20198 žalobkyně doplnila specifikaci žalovaného nároku tak, že se skládá z regresního nároku odpovídajícího a) 50 % částky žalobkyní uhrazených nemocenských dávek zákonného úrazového pojištění Poškozené za dobu od 12. 6. 2014 do 16. 9. 2016 ve výši 17 397,27 EUR, b) žalobkyní uhrazeným příspěvkům na penzijní pojištění za Poškozenou za dobu od 12. 6. 2014 do 16. 9. 2016 ve výši 2 611,66 EUR, které byly hrazeny přímo nositeli penzijního pojištění (§ 166, 170, 173 SGB VI), c) žalobkyní uhrazeným příspěvkům na pojištění v nezaměstnanosti za Poškozenou za dobu od 12. 6. 2014 do 16. 9. 2016 ve výši 417 EUR, a to Bundesanstalt für Arbeit (§ 345 a 349 SGB), d) žalobkyní uhrazeným příspěvkům na pojištění pro případ potřeby ošetřování za Poškozenou za dobu od 12. 6. 2014 do 16. 9. 2016 ve výši 306,08 EUR, přímo nositeli zdravotního pojištění (§ 59 SGB XI), e) ztrátě žalobkyně na neuhrazených příspěvcích na zdravotní pojištění za Poškozenou za období od 12. 9. 2014 do 16. 9. 2016 ve výši 4 373,17 EUR, když po dobu výplaty nemocenské dávky žalobkyní Poškozené neodváděla Poškozená žádné příspěvky na zdravotní pojištění (§ 224, 241, 242 SGB V). f) 50 % nákladů na léčení Poškozené za období od 3. 5. 2014 do 11. 4. 2017 ve výši 16 504,08 EUR a g) nákladům na léčení Manžela Poškození [jméno FO] za dobu od 28. 9. 2015 do 10. 3. 2017 ve výši 6 085,09 EUR. Výplata příspěvků na uvedené sociální pojištění probíhala formou trvalého příkazu prostřednictvím třetího subjektu ([právnická osoba]), s tím, že pojištěná obdrží od nositele měsíčně přiměřené zálohy, a proto nemůže žalobkyně uvést, kdy přesně byly jednotlivé částky vyplaceny.

8. Žalobkyně dále podáním ze dne 28. 4. 2022, doručeným zdejšímu soudu dne 11. 5. 2022, doplnila, že manžel Poškozené utrpěl v příčinné souvislosti s Nehodou šok a těžkou psychickou újmu, z které se v důsledku zranění jeho manželky, jejího zdravotního a psychického stavu v důsledku Nehody a vlivem těchto následků Nehody na jejich život, vyvinula postupně depresivní porucha, která vyžaduje dlouhodobou odbornou péči. Manžel Poškozené je v dlouhodobé ambulantní terapii u Dipl. Psych. [jméno FO] v Drážďanech, již předtím od dubna 2016 pak byl u něj v terapii krátkodobé. Jednotlivé žalobou uplatněné částky tvořící dohromady částku ve výši 6 085,09 EUR tvoří náklady léčebné péče, náklady na psychiatrickou péči, na psychoterapii, které žalobkyně hradila z titulu zdravotního pojištění Manžela Poškozené, které bylo sjednáno od 1. 5. 2015. Žalobkyně uvedené náklady uhradila nemocnici [Anonymizováno], lékárně [Anonymizováno], nemocnici [Anonymizováno] či přímo manželu Poškozené. V případě nákladů na stacionární péči za období od 7. 10. 2015 do 20. 10. 2015 žalobkyně neuvedla, komu uvedené náklady celkem ve výši 2 734,58 EUR uhradila.

9. Žalovaná 1 v podání ze dne 18. 7. 2022 namítala, že ani v případě nároku žalobkyně na regres nákladů na léčení manžela Poškozené, není žalovaná 1 pasivně věcně legitimována, a odkázala přitom na rozhodnutí NS ČR ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Cdo 589/2020 s tím, že zahraniční sociální pojistitel nemá podle uvedeného rozhodnutí přímý nárok na pojistné plnění vyplacených částek proti českému pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla s tím, že tento závěr lze vztáhnout i na uplatněný regres z titulu proplacené zdravotní péče o poškozenou osobu, je-li poskytovatelem této péče zahraniční subjekt a služba nebyla poskytnuta na území České republiky s odkazem na ust. § 6 odst. 4 Zákona a zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, neboť žalobkyně není zdravotní pojišťovnou ani orgánem zdravotního pojištění registrovaným či zřízeným na území ČR a osoba, od níž své právo odvozuje není pojištěným ve smyslu zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Na tuto situaci nedopadá ani unijní právo, byť na něj zákon č. 48/1997 Sb. odkazuje, a to na nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 988/2009 a nařízení Komise č. 1444/2010, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro nařízení č. 883/2004, neboť se toto nařízení nevztahuje na lékařskou péči.

10. Podáním ze dne 27. 6. 2023 doručeným zdejšímu soudu dne 20. 7. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky ve výši 19 993,23 EUR s příslušenstvím (16 950,68 EUR jako nárok žalobkyně na doplatek léčebných nákladů Poškozené ve výši 50%, o kterou byl tento nárok žalovanou 1 krácen a 3 042,55 EUR jako polovinu nároku žalobkyně na náhradu nákladů léčení Manžela Poškozené) z důvodu rozhodnutí o dovolání v související věci, ve které bylo rozhodnuto o právním základu věci (25 Cdo 1599/2022) s tím, že nadále se po žalovaných domáhá částky ve výši 10 750,44 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 750,44 EUR od 28. 7. 2017 do zaplacení.

11. Žalobkyně závěrem uvedla, že v řízení unesla své břemeno tvrzení i břemeno důkazní, když předložila soudu důkazy včetně překladů do českého jazyka, předložila i relevantní judikaturu, včetně zahraniční, a proto navrhla, aby soud žalobě po jejím částečném zpětvzetí vyhověl.

12. Žalovaná 1 závěrem uvedla, že není osobou pasivně věcně legitimovanou v případě nároků uplatněných žalobou v této věci, tyto nároky nebyly řádně odůvodněny co do jejich titulu a výše, a nebylo prokázáno, kdy a v jaké výši byly uhrazeny, v případě nároků z titulu pojištění manžela Poškozené nebyla prokázána příčinná souvislost mezi škodnou událostí, k níž jsou regresní náhrady vztahovány, a to zejména, proto že Manžel Poškozené nebyl při nehodě zraněn a jím tvrzená újma má s velkou pravděpodobností jiné příčiny, navíc žádné nároky z nehody u ní Manžel Poškozené neuplatnil. Žalovaná 1 dále uvedla, že za důvodné nelze považovat ani nároky na úhradu úroků z prodlení, kdyby nároky samotné byly řádně prokázány, a to z důvodu, že žalobkyně žalobu postupně doplňovala, upřesňovala a dokládala překlady důkazů pod nepřiměřenou dobu 4 let.

13. Protože žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, žalovaná s částečným zpětvzetím žaloby souhlasila a žalovaná 2 nereagovala na výzvu soudu v tomto směru usnesením ze dne 26. září 2023, č. j. 22 C 236/2018-472 podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., soud proto řízení v uvedeném rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.

14. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území Spolkové republiky Německo, ale žalované jsou právnické osoby se sídlem na území České republiky, a proto poměr mezi účastníky, který je předmětem tohoto sporu, je poměrem s mezinárodním prvkem. Na poměry s mezinárodním prvkem dopadá režim zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), v platném znění, kterého se však použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, či přímo použitelných ustanovení práva Evropské Unie (§ 1 a 2 ZMPS). Podle čl. 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je s ohledem na sídlo obou žalovaných na území České republiky, dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) je rozhodným právem v této věci právo české, neboť k přímé škodě na zdraví Poškozené, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok proti žalovaným, došlo při dopravní nehodě na území České republiky dne 1. 5. 2014 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 589/2020 ze dne 26. 1. 2022). Podle českých právních předpisů lze rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 ze dne 21. 4. 2023).

15. Ze shodných skutkových tvrzení a z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

16. Dne 1. 5. 2014 v 4:25 hod. došlo na ulici Křížovnická ve směru od ulice Platnéřská k ulici Karlova na přechodu pro chodce se světelnou signalizací poblíž Karlova mostu k nehodě (Nehoda), při které vozidlo Škoda Octavia, reg. zn. [SPZ] (Vozidlo) ve vlastnictví žalované 2 řízené [jméno FO] (Řidič) jedoucí rychlostí mezi 67 – 74 km/hod, ačkoliv v místě byla povolena rychlost 30 km/hod. (viz výpověď svědka [jméno FO]), se střetlo s [jméno FO] (Poškozená), která přecházela ulici Křížovnickou z levé strany směrem ke Karlovu mostu po přechodu pro chodce, přestože na semaforu na tomto přechodu pro chodce svítilo znamení „Stůj“. Do vozovky Poškozená vstoupila po projetí vozidla jedoucího opačným směrem než Vozidlo Řidiče [jméno FO], kterému ve výhledu nic nebránilo (viz výpověď svědka [jméno FO]). Povrch vozovky byl suchý, neznečištěný, bez závad, povětrnostní podmínky neztížené. Dechová zkouška provedena u obou účastníků Nehody byla negativní, technická závada, jako příčina dopravní nehody nebyla zjištěna. Poškozená při Nehodě utrpěla tříštivou zlomeninu levého bérce s posunem úlomků a podvrtnutí krční páteře (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. října 2016, č. j. [spisová značka], protokol Policie ČR o nehodě v silničním provozu ze dne 1. 5. 2024, videozáznam Nehody, znalecký posudek Ing. [jméno FO] a jeho doplněk, protokol o výslechu znalce před OS pro Prahu 9). Pokud však svědek [jméno FO] vypověděl, že jel Vozidlem před Nehodou rychlostí do 50 km/hod., soud mu to neuvěřil, neboť zároveň uvedl, že rychlost Vozidla pouze odhadl, na tachometr se nedíval a odporují tomu i závěry znaleckého posudku Ing. [jméno FO]. Vozidlo bylo v době nehody pojištěno u žalované 1 pro případ vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem (viz shodné skutkové tvrzení účastníků).

17. Žalobkyně dále tvrdila, že manžel Poškozené trpí psychickým onemocněním (obsedantní jednání a deprese), které vzniklo v příčinné souvislosti s Nehodou jeho manželky – Poškozené, to však soud nezjistil, neboť z předložené zprávy Dipl.-Psych. [jméno FO] vyplývá, že uvedené psychické onemocnění se u Manžela Poškozené vyvinulo ze stresu a přetížení v důsledku pendlování z pracovních důvodů mezi Drážďany a Porúřím, respektive, že došlo k dekompenzaci symptomů obsedantního jednání, vzniklých v mladém věku manžela Poškozené, přičemž terapii absolvoval až od dubna 2016, tedy po téměř dvou letech od Nehody. Další důkazy k prokázání vedeného tvrzení žalobkyně ani po poučení podle o. s. ř. žalobkyně neoznačila.

18. Žalobkyně dále tvrdila, že uhradila požadované částky ve formě sociálních dávek za Poškozenou, soud to však z provedených důkazů nezjistil (blíže v rámci právního hodnocení níže). Další důkazy k prokázání vedeného tvrzení žalobkyně ani po poučení podle o. s. ř. žalobkyně neoznačila.

19. Podle ust. § 94 odst. 1 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, práva a povinnosti vyplývající ze škodných událostí vzniklých provozem vozidla, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí zákonem č. 168/1999 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a to i v případě, že ke vzniku práva nebo povinnosti došlo ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

20. Podle ust. § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni 1. 5. 2014 (dále také jen „Zákon“), kdy došlo k Nehodě, se pro účely tohoto zákona rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění vztahuje.

21. Podle ust. § 3 odst. 1 Zákona pojištění odpovědnosti vzniká na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem.

22. Podle ust. § 6 Zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou škodu na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení (odst. 2). Škoda podle odstavce 2 písm. a) až c) se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě (odst. 3). Pojištěný má dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění15a), jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění (odst. 4).

23. Podle ust. § 9 odst. 1 Zákona poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

24. Podle ust. § 2910 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

25. Podle ust. § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

26. Podle ust. § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.

27. Podle ust. § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

28. Podle ust. § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

29. Po posouzení věci podle příslušných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět.

30. Žalovaná 2 je jako provozovatel Vozidla, které se účastnilo Nehody a jehož Řidič Nehodu způsobil, povinna uhradit každému újmu, která byla vyvolána zvláštní povahou provozu uvedeného Vozidla (ust. § 2927 o. z.). Žalovaná 1 je pak pojistitelem z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem Vozidla (ust. § 3 Zákona), jehož vlastníkem a provozovatelem byla v době Nehody žalovaná 1 a které řídil [jméno FO], a proto je povinna (ust. § 2 písm. f), 6 odst. 2 písm. b) Zákona) uhradit každému újmu specifikovanou v § 9 Zákona, za kterou podle ust. § 2927 o. z. odpovídá žalovaná 2. Rozsah, v jakém mají obě žalované povinnost uhradit újmu z Nehody, vyplývá ze skutečnosti, zda se na způsobení újmy (škody) podílela sama Poškozená a případně v jakém rozsahu (ust. § 2918 o. z.). Touto újmou byla mj. újma na zdraví Poškozené včetně nákladů na péči o její zdraví podle ust. § 2956 a 2960 o. z., ale může jí být i újma manžela Poškozené, který byť nebyl při Nehodě fyzicky zraněn, pokud mu bylo po nehodě diagnostikováno psychické onemocnění, které vzniklo v příčinné souvislosti s Nehodou.

31. Sporné pak bylo mezi žalobkyní a žalovanou 1 bylo to, zda žalovaná 1 má povinnost hradit nároky na náhradu škody, které měly podle německého práva přejít na žalobkyni tím, že na základě pojistné události vyplatila sociální dávky sloužící k napravení škody Poškozené nebo/i jejímu Manželovi a případně v jakém rozsahu s ohledem na spoluzpůsobení škody Poškozenou.

32. Soud se nejprve zabýval tím, zda byla újma na zdraví Poškozené či jejího Manžela vyvolána i samotnou Poškozenou a případně v jakém rozsahu, jak namítá žalovaná 1. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (viz např. rozsudek Nejvyššího sodu ČR sp. zn. 25 Cdo 2810/2019 ze dne 14. 4. 2020).

33. Oba účastníci Nehody jako účastníci provozu na pozemních komunikacích porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 360/2001 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a to Řidič Vozidla tím, že své chování nepřizpůsobil situaci v provozu na pozemních komunikacích, neřídil se dopravními značkami a překročil povolenou rychlost více než dvojnásobně, a to v historickém centru Prahy, kde bylo možno očekávat pohyb osob i v noční době Nehody (ust. § 4 písm. a) a c) a § 18 odst. 1 a 6 zákona o silničním provozu), zatímco Poškozená porušila povinnost řídit se světelnými signály na přechodu pro chodce, když navíc na přechod vstoupila bezprostředně před projíždějící Vozidlo (ust. § 4 písm. c) a § 53 odst. 3 věta čtvrtá zákona o silničním provozu). Soud také zohlednil skutečnost, že Poškozená si byla vědomě projíždějících vozidel, neboť do vozovky na přechodu vstoupila ne bezprostředně po změně světelného signálu na semaforu, ale až po projetí protijedoucího vozidla, navíc na přechodu pro chodce vedoucím i přes tramvajovou kolej, dále skutečnost, že v případě dodržení stanovené rychlosti Řidičem Vozidla, by Poškozená stačila vozovku přejít, ale i tomu, že v místě a době Nehody byl nízký provoz a Řidič Vozidla na přechodu pro chodce v době, kdy jel „na zelenou“, nikoho neočekával. Poškozená tedy svým protiprávním jednáním nebezpečnou situaci vyvolala, ale bez protiprávního jednání Řidiče Vozidla by tato situace neměla žádné následky na zdraví Poškozené, tedy bez protiprávního jednání obou účastníků Nehody by újma Poškozené nevznikla. Proto soud dospěl k závěru, že míra účasti obou účastníků Nehody na vzniku újmy Poškozené je stejná, když námitky žalobkyně, že na vzniku újmy se víc podílel Řidič Vozidla v důsledku většího nebezpečí automobilu pro chodce, neshledal soud s ohledem na skutkové okolnosti Nehody důvodnými. K tomuto závěru o míře účasti obou účastníků Nehody na vzniku újmy došel již i Obvodní soud pro Prahu 9 v rozsudku ze dne 17. 9. 2021, č. j. 7 C 229/2017-309 v řízení o žalobě Poškozené na náhradu újmy na jejím zdraví vůči [jméno FO] a Kooperativa pojišťovně a. s. jako žalovaným, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 18 Co 374/2021-349 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího sodu ČR ze dne 19. 4. 2023, č. j. 25 Cdo 1599/2022-393.

34. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 589/2020 ze dne 26. 1. 2022, zahraniční sociální pojistitel, který podle národního předpisu země, v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při dopravní nehodě na území České republiky, nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí v obdobné věci dospěl k závěru, že závazkový vztah, z nějž žalobkyně dovozuje svůj nárok na pojistné plnění po žalované, se bude řídit českým právem, neboť k přímé škodě na zdraví poškozeného způsobené při dopravní nehodě došlo na území České republiky. Soudní dvůr při výkladu článku 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004, respektive článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 dospěl k závěru, že nároky, do kterých orgán sociálního zabezpečení subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle použitelného (rozhodného) práva náleží poškozenému. Vnitrostátní soudy jsou povinny uznat přechod práva (subrogaci) na žalobkyni, tedy její aktivní věcnou legitimaci a rovněž rozsah a výši náhrady vyplacených dávek (invalidního důchodu), to však pouze potud, pokud tento rozsah či výše požadované náhrady nepřesahuje rozsah práv poškozeného vůči škůdci. Žalobkyně pak v řízení uplatňuje vůči pojistiteli škůdce právo na pojistné plnění, proto je třeba právní vztahy účastníků posuzovat podle zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném v době, kdy došlo k dopravní nehodě, od níž je tvrzený nárok odvozen. Z žádného českého právního předpisu nelze žalobkyní požadovaný nárok na regres dávek invalidního důchodu vyplácených poškozenému z dopravní nehody podle německých právních předpisů dovodit, když § 6 odst. 2 a 4 upravují nároky skutkově i právně odlišné.

35. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 ze dne 21. 4. 2022, osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla při dopravní nehodě na území České republiky je povinna nahradit zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení sídlícímu ve státě, jenž je vázán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, sociální dávky vyplacené poškozenému z důvodu snížení jeho pracovní schopnosti v důsledku poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě, a to v rozsahu určeném podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení. Podle čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpis jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát, b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát. Rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky je české hmotné právo, dovolatel jako škůdce odpovídá podle § 420 případně § 427 obč. zák. za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů lze rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu na výdělku krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z německé právní úpravy.

36. Žalobkyně se jako německý sociální pojistitel v tomto řízení domáhá (po částečném zpětvzetí žaloby) po žalovaných nároků odpovídajících žalobkyní vyplaceným dávkám – příspěvkům na penzijní pojištění Poškozené, příspěvkům na pojištění v nezaměstnanosti Poškozené, příspěvkům na pojištění pro případ potřeby ošetřování Poškozené, ztrátě žalobkyně na neuhrazených příspěvcích na zdravotní pojištění za Poškozenou a 50 % nákladů vynaložených žalobkyní na léčení Manžela Poškozené.

37. Soud dospěl k závěru, že podle shora citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1334/2020 ze dne 21. 4. 2022) má žalobkyně právo proti osobě odpovědné za škodu – žalované 2 na úhradu všech požadovaných částek, které žalobkyně hradila podle příslušných předpisů německého práva v důsledku poškození zdraví Poškozené, které utrpěla při Nehodě, a to podle čl. 85 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 ve spojení s § 116 SGB.

38. Naopak nárok na úhradu požadovaných částek nemá žalobkyně proti žalované 1 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 589/2020 ze dne 26. 1. 2022), neboť z žádného českého právního předpisu (ani ust. § 6 odst. 2 a 4 Zákona) nelze žalobkyní požadovaný nárok na regres specifikovaných dávek v souvislosti se škodou na zdraví vzniklou Poškozené při Nehodě dovodit. To však vyjma žalobkyní uhrazených nákladů léčení Manžela Poškozené, neboť tento nárok v ust. § 6 odst. 4 Zákona upraven je, přičemž výklad předmětného ustanovení Zákona žalovanou 1, že žalobkyně není zdravotní pojišťovnou ani orgánem zdravotního pojištění registrovaným či zřízeným na území ČR a osoba, od níž své právo odvozuje není pojištěným ve smyslu zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, považuje soud za nesprávný, v rozporu s účelem tohoto ustanovení.

39. Podle ust. § 101 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.

40. Pokud žalobkyně s odkazem na judikaturu německých soudů namítala, že unesla břemeno důkazní o výplatě předmětných sociálních dávek tím, že označila důkazy výpisy z jejích interních systémů a prohlášení o výplatě dávek, apod., respektive faktur od poskytovatelů zdravotní péče, přičemž z důvodu způsobu výplaty dávek nedisponuje výpisy z účtů o výplatě takových dávek a německé soudy považují předložené listiny za dostatečné, soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou. Řízení je vedeno v České republice, podle českého procesního práva, tudíž německá judikatura není pro zdejší soud relevantní, přičemž k akceptaci uvedeného názoru, že prokázat jakoukoliv skutečnost lze pouze interními doklady plátce nebo vystavenými fakturami, není důvod, neboť soud má za to, že i vzhledem ke způsobu výplaty dávek je možno tuto výplatu prokázat i jinak.

41. Žalobkyně však ani po poučení soudem podle ust. § 118a odst. 1 a 3 a § 118b o. s. ř. neoznačila další důkazy k prokázání tvrzení o příčinné souvislosti psychického onemocnění Manžela Poškozené s Nehodou ani že uhradila za Poškozenou příspěvky na penzijní pojištění, příspěvky na pojištění v nezaměstnanosti, příspěvky na pojištění pro případ potřeby ošetřování nebo náklady léčení Manžela Poškozené, tedy v tomto směru neunesla své důkazní břemeno, a proto soud nemá uvedené skutečnosti za prokázané.

42. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu zcela zamítl (výrok II.).

43. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1 (výrok III.) soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jen „o. s. ř.“) ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Řízení bylo částečně zastaveno (výrok I). z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní, aniž by důvodem bylo chování žalovaných po podání žaloby, tedy v uvedené části předmětu řízení má žalovaná 1 právo proti žalobkyni na náhradu nákladů řízení, stejně jako ve zbytku předmětu řízení, neboť v tomto rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.), a proto soud žalované 1 přiznal právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Náklady řízení žalované 1 činí celkem částku ve výši 288 512 Kč a tvoří je a) odměna za zastupování za 21 advokátem žalované 1 níže specifikovaných úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb ze dne 17. 7. 2018 podle ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), kdy kurz ČNB činil 25,875 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 795 493 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 500 Kč, písemné podání ve věci samé - vyjádření k žalobě ze dne 3. 9. 2018 podle ust. § 11 odst. 2 písm. h) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,750 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 791 650 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 500 Kč, písemné podání ve věci samé - vyjádření žalované ze dne 29. 10. 2019 k replice žalobkyně podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,545 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 785 347 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 460 Kč, účast na jednání soudu dne 14. 11. 2019 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,560 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 785 808 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 460 Kč, písemné podání ve věci samé – doplnění tvrzení ze dne 20. 12. 2019 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,445 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 782 273 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 460 Kč, písemné podání ve věci samé – vyjádření žalované 1 ze dne 7. 5. 2020 k doplnění tvrzení žalobkyně podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 27,145 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 834 537 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 660 Kč, účast na jednání soudu dne 22. 9. 2020 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 27,010 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 830 387 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 660 Kč, účast na jednání soudu dne 10. 12. 2020 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 26,305 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 808 713 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 540 Kč, písemné podání ve věci samé – vyjádření žalované 1 ze dne 17. 3. 2021 ke znaleckému posudku [tituly před jménem] Kopala podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 26,160 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 804 255 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 540 Kč, účast na jednání soudu dne 23. 9. 2021 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,355 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 779 506 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 420 Kč, písemné podání ve věci samé – další vyjádření žalované 1 ze dne 27. 12. 2021 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,140 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 772 896 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 420 Kč, účast na jednání soudu dne 29. 3. 2022 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,475 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 752 452 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 340 Kč, písemné podání ve věci samé – vyjádření žalované 1 ze dne 18. 7. 2022 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,510 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 753 528 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 340 Kč, účast na jednání soudu dne 19. 7. 2022 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,555 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 754 911 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 340 Kč, písemné podání ve věci samé – replika žalované 1 ze dne 2. 8. 2022 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,645 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 10,041,12 EUR, tedy 757 678 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 340 Kč, účast na jednání soudu dne 22. 12. 2022 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,215 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 744 458 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 300 Kč, účast na jednání soudu dne 20. 6. 2023 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 23,745 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 30 743,68 EUR, tedy 730 008 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 11 260 Kč, účast na jednání soudu dne 5. 10. 2023 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,420 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 10 750,44 EUR, tedy 262 526 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 9 380 Kč, účast na jednání soudu dne 2. 2. 2024 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 24,875 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 10 750,44 EUR, tedy 267 417 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 9 380 Kč, účast na jednání soudu dne 9. 4. 2024 podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,380 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 10 750,44 EUR, tedy 272 846 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 9 420 Kč, písemné podání ve věci samé – shrnující vyjádření žalované 1 ze dne 25. 4. 2024 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, kdy kurz ČNB činil 25,155 Kč/EUR, tarifní hodnota podle ust. § 8 odst. 1 adv. tarifu činila částku 10 750,44 EUR, tedy 270 427 Kč, odměna za tento úkon proto činí podle ust. § 7 bod 6 adv. tarifu částku ve výši 9 420 Kč, celkem částku ve výši 232 140 Kč, b) náhrada hotových výdajů advokáta, která činí částku 300 Kč za každý úkon právní služby podle ust. § 13 odst. 4 adv. tarifu, celkem částku 6 300 Kč a c) náhrada 21% DPH ve výši 50 072 Kč podle ust. § 137 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

44. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 (výrok IV.) soud rozhodl tak, že podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. vzniklo žalované 2 (bližší odůvodnění shodně jako u žalované 1) právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, žalované 2 však žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení