22 C 252/2023 - 139

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Machkovou v právní věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] za níž [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o zaplacení 328 625 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 328 625 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 14. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp.zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Uvedl, že posuzované řízení je konkurzní řízení proti dlužníkovi spol. [právnická osoba]., kdy žalobce, jakožto věřitel, svou pohledávku (uznaná a vykonatelná ve výši 228 483,50 Kč) přihlásil dne [datum]. Žalobce požaduje za rok řízení částku 15 000 Kč, přičemž za první dva roky ve výši poloviční. Žalobce je od počátku pod značným psychickým tlakem z nejistoty spojené s jeho právním postavením věřitele, kdy a jakým způsobem bude řízení ukončeno. Žalobce abnormální délku řízení nezpůsobil, proto požaduje základní částku navýšit o 10 %. Posuzované řízení s ohledem na posouzení vzniku a výše nemajetkové újmy má vycházet z konečné částky, které se má žalobce v rámci rozvrhového usnesení dostat. V prosinci 2022 bylo vydáno rozvrhové usnesení, dle kterého má být žalobce uspokojen ve výši [Anonymizováno] %. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Obvodního soudu v Praze 2, které se vztahovalo k nemajetkové újmě způsobené posuzovaným řízením jiným věřitelům. Žalobce se dále domáhá zákonného úroku z prodlení od 14. 11. 2023 do zaplacení. Svůj nárok uplatnil u žalované dne 4. 8. 2023. Při jednání soudu uvedl, že dle aktuální judikatury Nejvyššího soudu se má v podobných případech odškodňovat v penězích, až následně konstatovat porušení práva. Dále uvedl, že pokud se žalobci nedostalo žádného plnění v rámci konkurzního řízení, neznamená to, že nemá být odškodněn v posuzované věci penězi.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil dne 20. 3. 2020 a 4. 8. 2023 nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, a to již ve stanovisku ze dne 15. 9. 2020. Žalobce následně nárok uplatnil u soudu pod sp.zn. 21 C 53/2020. Soudem byla žaloba zamítnuta. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení. Uvedla, že je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že posuzované řízení je konkurzním řízením a jako takové je nezbytné vzít v potaz jeho specifika. Ústřední roli zde má konkurzní správce, který jedná jako soukromá osoba. Konkurzní řízení ve své realizační fázi je ovlivněno značným množstvím dalších faktorů – chování účastníků, prodejnost majetkové podstaty, rozsahem majetkové podstaty, aj. Posuzované řízení je abnormálně složité, bylo přihlášeno 15 000 věřitelů, přičemž bylo popřeno 6 000 přihlášených pohledávek, v rámci posuzovaného řízení probíhalo několik set incidenčních sporů, bylo nutné provést 13 000 lustrací v CEO, přičemž bylo nutné učinit dožádání na Slovensko, někteří věřitelé již zemřeli, bylo nezbytné se tedy vypořádat i s dědickými řízeními. V průběhu posuzovaného řízení probíhalo [Anonymizováno] incidenčních sporů pro částku [částka]. Přesto je však nutno délku řízení hodnotit jako nepřiměřenou. S ohledem na množství věřitelů bude však výtěžnost každého z nich bagatelní. Význam předmětu řízení tak byl shledán jako velmi malý, neboť je nutné vycházet z konečné částky, která se každému z věřitelů dostane. Žalobce nebyl od počátku v nejistotě ohledně výsledku řízení, ale v nejistotě ohledně výše uspokojení, kterého se mu dostane. Navíc konkurzní řízení není jediným způsobem vymožení pohledávky, kdy probíhá trestní řízení proti úpadci vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. [Anonymizováno] T [Anonymizováno]. Žalovaná dále poukázala na další rozhodnutí zdejšího soudu ohledně posuzovaného řízení. Při jednání soudu uvedla, že nejnovější judikatura Nejvyššího soudu jí je známá, nicméně je nezbytné přihlédnout i k ostatním kritériím posuzovaného řízení, přičemž nelze žalobci přiznat finanční odškodnění.

3. Mezi účastníky řízení bylo nesporným, že žalobce u žalované dne 4. 8. 2023 uplatnil nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 3. 11. 2023 konstatovala porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, avšak finanční zadostiučinění neposkytla, neboť konstatování je dle ní dostatečné. Dále mezi nimi nebylo sporné, že žalobci byla v rámci posuzovaného řízení dne 28. 8. 2023 vyplacena částka 23 085,30 Kč dle rozvrhového usnesení ze dne [datum].

4. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým závěrům. [Anonymizovaný odstavec]

6. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 4. 8. 2023, ta stanoviskem ze dne 3. 11. 2023 konstatovala, že v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. [Anonymizováno] došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. (zjištěno z výzva ze dne 1. 8. 2023 na č.l. 4 a 58, stanovisko ze dne 3. 11. 2023 na č.l. 5-10 a 86-91 spisu).

7. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 20. 3. 2020, ta stanoviskem ze dne 15. 9. 2020 konstatovala, že v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp.zn. [Anonymizováno] došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Žalobce se dále domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení sp.zn. 21 C 53/2020, přičemž soud jeho nárok zamítl pro předčasnost (zjištěno z výzvy ze dne 16. 3. 2020 na č.l. 61, stanoviska ze dne 15. 9. 2020 na č.l. 70-72, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2021, č.j. 21 C 53/2020-112, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č.j. 62 Co 341/2021-142).

8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

9. Podle ust. § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

11. Podle ust. § 3 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).

12. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

15. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

16. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011 (dále také jen „stanovisko NS“), je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

17. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vedeného Městským soudem v Praze. Soud tak dále zkoumal, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu OdpŠk. K založení odpovědnosti státu za újmu podle OdpŠk je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. Předně nelze přehlédnout, že konkursní řízení je řízením zcela specifickým, které na rozdíl od většiny jiných soudních řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, nýbrž k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Přiměřenost délky konkursního řízení je tak třeba posuzovat s ohledem na specifika tohoto typu řízení. Konkursní řízení se přitom člení na několik relativně samostatných fází, z nichž první, přípravná fáze, začíná podáním návrhu na prohlášení konkursu, druhá, realizační fáze, se v době od prohlášení konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícího do konkursní podstaty a zpeněžováním tohoto majetku, a třetí, závěrečná fáze počínající rozvrhovým usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a zrušení konkursu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, dostupný na www.nsoud.cz).

19. Nejprve soud konstatuje, že sice nárok žalobce byl již u zdejšího soudu projednáván pod sp.zn. 21 C 53/2020, nicméně jeho žaloba byla zamítnuta pro předčasnost, neboť posuzované řízení nebylo v době rozhodování soudu skončeno, nejedná se tak o překážku věci pravomocně rozhodnutou a soud mohl nárok žalobce projednávat „opětovně“.

20. Žalobce vystupoval v konkursním řízení jako věřitel, kdy dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 platí, že co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu. Pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Žalobce svou pohledávku přihlásil dne [datum], přičemž částka 23 085,30 Kč mu byla vyplacena dle rozvrhového usnesení ze dne [datum]. Délka konkurzního řízení tak činí 20 let a 4 měsíce.

21. Takovou délku posuzovaného řízení je nutno vyhodnotit jako nepřiměřenou, neboť ze skutkových zjištění (viz dále) nevyplývají žádné okolnosti, které by nepřiměřenost celkové délky řízení vylučovaly. Ostatně uvedené nesporovala ani žalovaná. Při bližším zkoumání musí soud konstatovat, že řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma, která se presumuje. Soud však s ohledem na dále uvedené musí přisvědčit žalované, že konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě je zcela dostačující satisfakcí jeho vzniklé újmy.

22. Pokud jde o formu zadostiučinění, v tomto případě konstatování porušení práva žalobce, soud má za to, že je nutné zejména přihlédnout ke specifikům konkurzního řízení a kritériím stanoveným § 31a OdpŠk. Nutno dodat, že podstatná část délky posuzovaného konkurzního řízení se odehrála v tzv. realizační fázi řízení. Délka konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje u jiných nalézacích sporů. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky, na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Délka konkurzního řízení je pak obecně dána zejména složitostí věci v podobě množství věřitelů, kteří mají být v rámci konkurzního řízení uspokojeni, zjištění majetku úpadce a s tím související úkony k jeho zpeněžení, množstvím sporů, jež jsou konkurzem vyvolány (incidenční spory) procesním chováním účastníků řízení, kterými jsou konkurzní věřitelé úpadce, případně procesním chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou dlužníci úpadce. Jde přitom nejen o počet přihlášených konkurzních věřitelů, ale též o četnost nároku na vyloučení věci z podstaty, nároku na oddělené uspokojení, případných pracovních nároků apod.

23. Řízení bylo značně složité a to s ohledem na počet přihlášených věřitelů, kterých bylo cca 15 000, přičemž každá jednotlivá přihláška musela být přezkoumána a dále byl přezkoumáván rozsah majetkové podstaty. Nelze pominout ani vysokou úmrtnost věřitelů (cca 600) a s tím spojenou nutnost vyčkat rozhodnutí v dědických řízeních, potřeba lustrovat věřitele v rámci doručování, a to i na Slovensku prostřednictvím civilního dožádání. V souvislosti s posuzovaným řízením proběhlo celkem 1 032 incidenčních sporů, bez jejichž skončení nelze řádně konkurzní řízení ukončit.

24. Postup soudu byl plynulý a úkony byly činěny včas a v přiměřených lhůtách. Soud řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty. Soud uvádí, že ze strany státu, by se jednalo o pochybení, kdyby konkurzní soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, o což v posuzovaném případě nešlo. Nicméně konkurznímu soudu lze vytknout, že dostatečně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty a tato skutečnost vedla k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci.

25. K významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že obecně s tímto typem sporu není shledáván vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají vyšší význam pro účastníky, a tedy vyšší význam není presumován. Jak již bylo uvedeno, hlediska k posouzení jsou u konkurzního řízení odlišná než u nalézacího řízení. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn. zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Žalobce již při uplatnění své pohledávky v rámci konkurzního řízení musel být seznámen s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkurzním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze částečné, navíc, když v posuzovaném řízení vystupovalo přes 15 000 věřitelů, a s pravděpodobností blížící se jistotě nebude uspokojen v plné výši. Dlužno zdůraznit, že soud tím má na mysli význam předmětu řízení, nikoli snad zanedbatelnost částky, se kterou se žalobce do konkurzního řízení přihlásil, avšak výše přihlášené a následně uspokojené pohledávky nedosahovala takové výše, jako tomu např. bylo v řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 37 C 124/2022, kde se žalobci (jiný věřitel ve stejném konkurzním řízení) odškodnění dostalo, neboť význam předmětu řízení byl shledán vyšším s ohledem na věk a výši přihlášené pohledávky (v této věci byla výše přihlášené pohledávky přesahující výše 3 000 000 Kč). Navíc soud nemohl odhlédnout od toho, že žalobce se o posuzované řízení a případné uspokojení své pohledávky prakticky nezajímal. Soud dále dodává, že v žádném případě nelze odškodňovat to, že žalobce v řízení nedosáhl uspokojení celé výše přihlášené pohledávky, to není smyslem odškodňovacího řízení. Navíc v průběhu posuzovaného řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů možno očekávat v rozsahu 6 – 8 %. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Z rozvrhového usnesení se podává, že uspokojení nakonec bude činit cca [Anonymizováno],[Anonymizováno] %. Míra uspokojení v uvedeném rozmezí navíc byla uvedena již v částečném rozvrhu. Žalobci tak míra uspokojení byla po celá léta zřejmá a tato se plynutím času dokonce navýšila, byť jen o 2%. O nejistotě stran výše uspokojení tak nemůže být v zásadě řeč. Nadto soud uvádí, že žalobce nebyl ve smyslu judikatury NS osobou vyššího věku, tj. starší 75 let (v době skončení posuzovaného řízení dosáhl věku 63 let). Soud tak shledal význam předmětu řízení pro žalobce jako nízký až nepatrný.

26. S ohledem na výše uvedené se jeví konstatování porušení práva dostatečnou satisfakcí za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud pro úplnost odkazuje na zcela na věc přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu podle které „konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postupu nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného“(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1112/2012 či sp. zn. 30 Cdo 40/2009). Jelikož se tohoto zadostiučinění žalobci dostalo již od žalované v průběhu mimosoudního projednání jeho nároku, nezbylo než žalobu výrokem I. rozsudku zamítnout.

27. Pro úplnost soud dodává, že reflektuje značné množství rozhodnutí zdejšího soudu a soudu odvolacího ohledně uplatnění stejných nároků jednotlivých věřitelů v posuzovaném konkurzním řízení. Přičemž ze strany žalobce i ze strany žalované bylo přeloženo značné množství rozhodnutí soudů, které v prakticky stejné věci rozhodují poněkud odlišně. Nicméně soud vycházel z nejaktuálnějších rozhodnutí, jak soudu odvolacího, tak soudu zdejšího, např. sp.zn. 43 C 211/2023 a 22 C 130/2023. Soud dále pro úplnost dodává k judikatuře NS, kterou žalobce citoval při jednání soudu (sp. zn. 29 Cdo 483/2024), že rozhodnutí se týkalo žalobce, jenž byl v obdobném postavení jako žalobce v této věci (věřitel v posuzovaném konkurzním řízení). Nejvyšší soud zde pouze opětovně judikoval, že v případě nízkého, resp. nepatrného významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nelze založit zejména na povaze konkurzního řízení. Jinak pouze z povahy konkursního řízení není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam. Soud však v projednávané věci při posouzení nepatrnosti významu předmětu řízení pro žalobce přihlédl i k jiným okolnostem než tomu, že jde o konkurzní řízení, a to i k výši uplatněné a následně uspokojené pohledávky, k věku žalobce, skutečnosti, že se žalobce o posuzované řízení prakticky nezajímal (více bod 25 odůvodnění rozsudku).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Protože žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, když nárok u ní byl uplatněn dne 4. 8. 2023 a ona konstatovala porušení práva žalobce dne 3. 11. 2023, tedy v šestiměsíční zákonné lhůtě, je žalobce povinen jí zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ve věci samé, přípravu na jednání a účast na jednání dle ust. § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť v průběhu řízení nebyly zjištěny skutečnosti svědčící ve stanovení lhůty jiné a účastníci tak ani nenavrhovali.