22 C 296/2024 - 68

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl soudkyní Mgr. Alžbětou Stříbrnou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Anonymizováno] – [Jméno Zástupce] sídlem [Adresa Zástupce] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 892 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 165 108 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 165 108 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 170 000 Kč od 25. 9. 2024 do 14. 11. 2024, zamítá.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna omluvit se žalobci na stránkách žalované [Anonymizováno] po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[Anonymizováno] [Anonymizováno] se omlouvá panu [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno], kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 20 331,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 170 000 Kč a současně se mu veřejně omluvit z titulu náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Nesprávný úřední postup dle žalobce spočíval v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Řízení bylo zahájeno dne 11. 6. 2020 a trvalo do 7. 3. 2024. Délku řízení podstatným způsobem ovlivnil vadný postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu, neboť tyto soudy nenavýšily základní částku odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci, ale průtah soudu zohlednily jen při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Z toho důvodu byl žalobce nucen podat dovolání, v jehož důsledku Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu. Za délku řízení do 3. 7. 2023 tedy odpovídá žalovaná, teprve za délku řízení od 12. 7. 2023 do 7. 3. 2024 odpovídá žalobce kvůli neúspěchu svých opravných prostředků.

2. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 200 000 Kč a osobní a veřejnou omluvu. Dne 23. 9. 2024 žalobce obdržel stanovisko žalované, kterým mu přiznala odškodnění ve výši 30 000 Kč a osobní omluvu. Žalobce zdůraznil, že žalovaná zcela neadekvátně snížila základní částku o 25 % z důvodu víceinstančnosti, ačkoliv chybný postup soudů ovlivnil délku řízení podstatně více než opravné prostředky žalobce, které nebyly úspěšné. Ačkoliv se jednalo o kompenzační řízení, obecně je presumován standardní význam řízení pro poškozeného. Žalovaná rovněž mechanicky aplikovala základní částku ve výši 15 000 Kč, ačkoliv s ohledem na ekonomický vývoj společnosti se reálně nachází na 50 % úrovni částky, která byla poskytována před patnácti lety. Požadavek na veřejnou omluvu je legitimní a soudy ho běžně přiznávají. Žalobce požadoval přiznat úroky z prodlení již od 25. 9. 2024.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 14. 5. 2024 uplatnil nárok na poskytnutí omluvy a zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. Žádost žalobce žalovaná projednala dne 23. 9. 2024, poskytla mu zadostiučinění ve výši 30 000 Kč a omluvila se samostatným omluvným dopisem. Nárok na zveřejnění omluvy neshledala důvodný. Žalovaná zrekapitulovala průběh kompenzačního řízení, které trvalo celkem [hodnota] roky a 8 měsíců. V postupu soudu nebyly zjištěny žádné průtahy ve smyslu neodůvodněné nečinnosti soudu, nicméně v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 je na celkovou délku řízení nutno nahlížet již jako na nepřiměřenou. Výši zadostiučinění žalovaná snížila o 25 % z důvodu projednávaní věci na všech třech stupních obecné soudní soustavy a před Ústavním soudem. Současně žalovaná namítla snížený význam posuzovaného řízení pro žalobce, neboť se rovněž jednalo o kompenzační řízení a žalobce mohl namítat nepřiměřenost délky již v jeho průběhu a požadovat zvýšení přiměřeného zadostiučinění.

4. Žalobce byl při jednání konaném dne 6. 3. 2025 poučen o možnosti vznést námitku podjatosti, k čemuž uvedl, že má pochybnosti o postupu soudu, neboť přistoupil na procesní šikanu žalobce, a to za situace, kdy je soud součástí struktur žalované.

5. Soud podle obsahu vyhodnotil toto sdělení jako námitku podjatosti a vzhledem k tomu, že byla vznesena při jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a současně má soud za to, že není důvodná, postupoval soud podle § 15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce námitku vznesl zjevně v souvislosti s usnesením ze dne 16. 1. 2025, jímž soud vyzval žalobce k doložení plné moci s úředně ověřeným podpisem ve smyslu § 28 odst. 4 o. s. ř. Žalovaná v podání ze dne 10. 1. 2025 namítla nedostatek podmínek řízení spočívající v nedostatku zmocnění právního zástupce žalobce, neboť do spisu byla založena plná moc ze dne 5. 6. 2020, která byla udělena před více než pěti lety pro účely zastupování v odškodňovaném řízení. Za této situace vznikly soudu pochybnosti o udělení plné moci žalobcem pro toto řízení, a to tím spíše, že mateřštinou žalobce není český jazyk. Soud proto vydal výzvu podle § 28 odst. 4 o. s. ř. a tento postup nebyl jakkoliv motivován osobním vztahem rozhodující soudkyně k projednávané věci, jejím účastníkům či právním zástupcům.

6. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

7. Žalobce se domáhal náhrady za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno].

8. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 11. 6. 2020, kdy žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Dne 10. 12. 2020 žalobce podal u Obvodního soudu pro [adresa] žalobu, dne 11. 3. 2021 se ve věci vyjádřila žalovaná, dne 12. 3. 2021 vzal žalobce žalobu částečně zpět a řízení bylo v této části zastaveno dne 19. 3. 2021. Jednání proběhlo dne 26. 8. 2021, dne 31. 8. 2021 byla věc vyřízena a současně žalobce podal odvolání. Dne 27. 9. 2021 žalobce odůvodnil své odvolání a následně o věci rozhodoval Městský soud v Praze, který dne 27. 2. 2022 vydal rozsudek, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dne 3. 6. 2022 podal žalobce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud dne 23. 11. 2022 tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze s odůvodněním, že se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, neboť soud nenavýšil základní částku odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci, ale průtah zohlednil jen při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Další jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno na 19. 4. 2023, k žádosti zástupce žalobce bylo odročeno. Dne 31. 5. 2023 byl vydán druhý rozsudek odvolacího soudu, žalobci byl doručen dne 3. 7. 2023. Dne 12. 7. 2023 žalobce podal druhé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2023. Žalobce následně podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 2. 2024, která byla doručena žalobci dne 7. 3. 2024 (spisem vedeným u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno]).

9. Dne 14. 5. 2024 žalobce uplatnil u žalované žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč a současně osobní a veřejnou omluvu jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (dopisem nazvaným „Nárok na náhradu škody – odškodnění za nepřiměřenou délku řízení“ ze dne 14. 5. 2024, plnou mocí udělenou žalobcem [Jméno advokáta] ze dne 5. 6. 2020, doručenkou datové zprávy). Žalovaná potvrdila přijetí žádosti dne 15. 5. 2024 (dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. 5. 2024, č. j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]).

10. Žalovaná vydala dne 23. 9. 2024 stanovisko, jímž přiznala žalobci částku 30 000 Kč, neboť v daném případě shledala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Řízení trvalo celkem [hodnota] roky a 8 měsíců, kterou je třeba označit za nepřiměřenou, byť v řízení nebyly zjištěny průtahy spočívající v neodůvodněné nečinnosti soudu. Žalovaná přistoupila ke snížení základní částky o 25 % z důvodu projednávání věci na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Význam řízení pro žalobce hodnotila žalovaná jako standardní s ohledem na jeho předmět (stanoviskem ze dne 23. 9. 2024, č. j. [Anonymizováno]).

11. Žalovaná zaslala žalobci osobní omluvu dne 23. 9. 2024 a dne 24. 9. 2024 byla žalobci vyplacena částka 30 000 Kč (dopisem žalované ze dne 23. 9. 2024, č. j. [Anonymizováno]/6, shodnými tvrzeními účastníků).

12. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

13. Žalobce se domáhal náhrady za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn[Anonymizováno]. Řízení bylo zahájeno uplatněním nároku dne 11. 6. 2020 a bylo skončeno dne 7. 3. 2024, trvalo tedy celkem [hodnota] roky, 8 měsíců a 25 dnů. Žalobce podal ve věci dvakrát dovolání, v prvním případě byl úspěšný, neboť Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nenavýšil základní částku odškodnění z důvodu postupu orgánu veřejné moci, ale průtah zohlednil jen při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Fáze od podání prvního dovolání do nového rozhodnutí odvolacího soudu trvala od 3. 6. 2022 do 3. 7. 2023. Následně žalobce podal druhé dovolání a ústavní stížnost, s nimiž nebyl úspěšný. Tato fáze trvala od 12. 7. 2023 do 7. 3. 2024. Dne 14. 5. 2024 žalobce uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč a osobní a veřejnou omluvu jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Na základě této žádosti žalovaná vyplatila žalobci 30 000 Kč dne 24. 9. 2024 a omluvila se.

14. Soud učinil následující právní závěr:

15. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Výkladem § 13 a § 31a OdpŠk se zabývalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [Anonymizováno] (dále jen „stanovisko sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]“). V něm navázalo na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Postačí tedy, pokud stěžovatel vznik nemajetkové újmy tvrdí a jeho tvrzení není úspěšně popřeno (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, č. [Anonymizováno]). Z toho důvodu soud nevedl dokazování stran vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení, neboť žalobní tvrzení v tomto směru shledal dostačující.

19. Ohledně přiměřenosti délky posuzovaného řízení soud uvádí následující. Mezi stranami není sporu o to, že řízení sp. zn. [Anonymizováno] bylo zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť soudy rozhodovaly o nároku žalobce po nepřiměřeně dlouhou dobu. Řízení trvalo celkem [hodnota] roky, 8 měsíců a 25 dnů, ačkoliv se jedná o typově snadné řízení. V jeho průběhu sice nebyly zjištěny průtahy způsobené nečinností rozhodujících orgánů, ovšem řízení bylo prodlouženo zejména v důsledku postupu soudu prvního a druhého stupně, které nerespektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a jejich rozhodnutí bylo zrušeno k dovolání žalobce. Mezi stranami však byla sporná výše finanční kompenzace za nepřiměřenou délku řízení.

20. Při posouzení této otázky soud vyšel z kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk ve spojení se závěry stanoviska sp. zn. [Anonymizováno], na jejichž základě nejprve zhodnotil celkovou délku posuzovaného řízení, následně přihlédnul k jeho složitosti, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Ohledně délky řízení soud uvádí, že posuzované řízení bylo zahájeno 11. 6. 2020 uplatněním nároku u žalované a bylo skončeno dne 7. 3. 2024, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu. Celkem tedy řízení trvalo 3 roky, 8 měsíců a 25 dnů.

22. Druhým ze zohledňovaných kritérií je složitost řízení. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny, a jednak ve složitosti řízení jako takové, tj. procesní nebo hmotněprávní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno], rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. [Anonymizováno] a další). Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. [Anonymizováno]). Z hlediska procesní a hmotněprávní složitosti nebylo mezi stranami sporu, že se jednalo o jednoduché řízení bez vlivu na modifikaci základní částky. Naproti tomu bylo sporné, do jaké míry je třeba zohlednit skutečnost, že o věci rozhodovaly opakovaně soudy na všech třech stupních soudní soustavy a vedle toho rovněž Ústavní soud.

23. Hledisko počtu soudních instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc projednávána na více stupních soudní soustavy, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. [Anonymizováno]). V posuzovaném řízení nedošlo k zásadním procesním vadám (§ 219a odst. 1 písm. a/, c/ a d/ nebo § 221 odst. 2 o. s. ř.), ale nastala situace, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu a chybně zohlednily nečinnost soudu pouze při hodnocení přiměřenosti délky řízení a nepromítly ji do výše přiměřeného zadostiučinění. Následně žalobce podal v pořadí druhé dovolání a ústavní stížnost, s nimiž nebyl úspěšný a jako takové byly odmítnuty. Lze tak uzavřít, že nutnost řízení o odvolání a jednoho dovolacího řízení byla zapříčiněna pochybením soudu, ale ve vztahu k druhému dovolacímu řízení a řízení před Ústavním soudem nelze orgánům státní moci vytknout jakékoliv pochybení.

24. V projednávané věci žalovaná snížila základní částku přiměřeného zadostiučinění o 25 %, což však soud hodnotí s ohledem na výše řečené jako neadekvátní. Je nutno vzít v potaz, že první fáze řízení trvala od podání prvního odvolání dne 31. 8. 2021 do 3. 7. 2023, kdy byl žalobci doručen druhý rozsudek odvolacího soudu, tedy bezmála dva roky. Naproti tomu druhá fáze řízení trvala od podání druhého dovolání dne 12. 7. 2023 do 7. 3. 2024, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu, tedy necelých osm měsíců. Za této situace soud považuje za odpovídající snížení základní částky toliko o 15 %.

25. Třetím z kritérií je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z obsahu odškodňovaného spisu je evidentní, že žalobce svým jednáním nijak k délce řízení nepřispěl. Skutečnost, že účastník se na nepřiměřené délce řízení zásadním způsobem nepodílí, se pak projevuje tím, že toto kritérium základní částku nesnižuje, bez ohledu na to, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [Anonymizováno]). Vlivem jednání poškozeného tak není výše odškodnění měněna.

26. Čtvrtým z kritérií je postup orgánů veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudů v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 o. s. ř., podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. V řešeném případě soud neshledal žádné období neodůvodněné nečinnosti soudů podílejících se na rozhodnutí věci. Skutečnost, že o věci rozhodoval v důsledku kasace Nejvyššího soudu odvolací soud dvakrát, byla zohledněna již při úvaze o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení a neměla vliv na moderaci satisfakce. Je tomu tak proto, že důvod zrušení rozsudků nižších soudů (odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu) není ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu tzv. zvlášť kvalifikovaným důvodem kasace (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. [Anonymizováno]).

27. Ohledně kritéria významu předmětu pro poškozeného soud připomíná, že dle stanoviska sp. zn. [Anonymizováno] je obecně kladen důraz na [podezřelý výraz] věci, řízení ve věci ochrany osobnosti, řízení opatrovnická, o osobním stavu, pracovněprávní spory, řízení o sociálních dávkách atd. Předmět těchto řízení sám o sobě odůvodňuje zvýšení základní částky, neboť zvýšený význam pro poškozeného se zde presumuje. Předmětem odškodňovaného řízení však byla kompenzace za průtahy v kompenzačním řízení, předpoklad zvýšeného významu pro poškozeného se zde tedy neuplatní. Soud připomíná, že v tomto „běžném“ typu řízení je na žalobci, aby okolnosti zvyšující význam tvrdil a rovněž prokazoval. Naopak snížený význam pro poškozeného by měla tvrdit a prokazovat žalovaná. Žalovaná ve stanovisku a ve vyjádření k žalobě vycházela z předpokladu standardního významu řízení pro žalobce, při jednání však nově namítla snížený význam, neboť se jednalo o tzv. „kompenzační řízení na druhou“. K tomu soud uvádí, že ačkoliv v rozhodnutí citovaném žalovanou skutečně Nejvyšší soudu uvádí, že je třeba stavět se zdrženlivě k nárokům na odškodnění uplatňovaným účastníky řízení opakovaně (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. [Anonymizováno] ovšem vždy je třeba zohlednit individuální rozměr každého případu a zda se nejednalo o zneužití práva v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Soud v projednávané věci neshledal žádné skutečnosti svědčící o zneužití práva a ani žalovaná žádné konkrétní okolnosti netvrdila. Soud se pak domnívá, že ke snížení základní částky nelze přistoupit pouze s obecným odůvodněním, že posuzované řízení bylo rovněž kompenzační. Proto kritérium významu předmětu pro poškození nemělo vliv na modifikaci zadostiučinění.

28. Dle stanoviska sp. zn. [Anonymizováno] se základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení pohybuje mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za rok, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. S ohledem na výše zhodnocená kritéria soud zvolil základní částku ve výši 15 000 Kč za rok (předmětem odškodňovacího řízení bylo kompenzační řízení a současně nebyl zjištěn tzv. zvlášť kvalifikovaný důvod kasace). K námitce valorizace základní částky pak soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. [Anonymizováno], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021sp. zn. [Anonymizováno].

29. Řízení trvalo 3 roky, 8 měsíců a 25 dnů, za první dva roky žalobci náleží dle stanoviska sp. zn. [Anonymizováno] pouze polovina základní částky. Celkem činí základní náhrada 41 050 Kč. Základní výši odškodnění je pak třeba upravit součtem procentního vyjádření snížení či zvýšení základní částky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. [Anonymizováno]). V řešené věci soud snížil základní částku o 15 % (6 158 Kč) z důvodu víceinstančnosti, žalobce tak má nárok na 34 892 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci uhradila již 30 000 Kč, soud žalobci přiznal 4 892 Kč.

30. Podle ustálené judikatury (viz bod 10 stanoviska sp. zn. [Anonymizováno]) má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce doručil výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 14. 5. 2024, žalovaná tak měla lhůtu k plnění až do 14. 11. 2024 a dnem 15. 11. 2024 se ocitla v prodlení. Úrok z prodlení byl určen ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pouze ve stručnosti soud uvádí, že návrh žalobce, aby mu soud přiznal úrok z prodlení již od 25. 9. 2024, nemá oporu v zákoně, neboť dle § 15 OdpŠk má žalovaná lhůtu šesti měsíců k projednání nároku.

31. Co se formy omluvy týče, neshledal soud důvod, proč by bylo potřeba ji zveřejňovat na internetových stránkách žalované. Samo kompenzační řízení probíhalo bez účasti médií, žalobce neuvedl, že by na něj v souvislosti s řízením byla upřena pozornost veřejnosti, že by v souvislosti s ním či bez ohledu na něj požíval nějakou známost, což jsou obvykle důvody, proč je třeba omluvu zveřejnit. Ani sám žalobce neuvedl důvody, proč na zveřejnění trvá a jak by tím mohla být jeho újma (lépe) odčiněna. Uvedl k tomu pouze tolik, že žalovaná v některých případech ke zveřejnění sama přistupuje. To však samo o sobě o odůvodněnosti tohoto postupu v případu žalobce nesvědčí.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši finančního zadostiučinění záviselo na úvaze soudu a žalobce byl co do základu sporu plně úspěšný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. I. [Anonymizováno]). Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud vyšel z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. z tarifní hodnoty ve výši 170 000 Kč dle § 9a odst. 1 písm. a) a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, a to s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Žalobci proto přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 20 331,50 Kč.

33. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a dále odměna stanovená dle § 9a odst. 1 písm. a) a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, z tarifní hodnoty ve výši 170 000 Kč sestávající z částky 7 900 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. (účast na jednání dne 6. 3. 2025) včetně jedné paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 150 Kč ve výši 3 181,50 Kč. Pro úplnost soud dodává, že podle § 31 odst. 4 OdpŠk nepřiznal žalobci náhradu nákladů za úkon spočívající v uplatnění nároku u žalované (viz rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2384/20, a v něm citovanou judikaturu), ani za repliku ze dne 21. 10. 2024, neboť toto podání reagovalo na vyjádření žalované obsahující totožnou argumentaci jako její stanovisko, proto obsah repliky mohl být včleněn přímo do žaloby.

34. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám zástupce žalobce.

35. Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, neboť neshledal důvody pro stanovení výjimky z tohoto obecného pravidla (a to zejména s ohledem na relativně nízkou částku, kterou je žalovaná povinna žalobci uhradit).

Poučení