30 Co 192/2025 - 98

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. března 2025 č. j. 22 C 296/2024-68 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku IV. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady nákladů činí 11.983 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.755 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4.892 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); žalobu ohledně částky 165.108 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 165.108 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 170.000 Kč od 25. 9. 2024 do 14. 11. 2024 zamítl (výrok II.); dále žalobu zamítl ohledně povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách www.justice.cz po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[ústřední orgán] se omlouvá panu [jméno FO], narozenému [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 20.331,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 25. 9. 2024, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí veřejné omluvy za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci poskytla finanční zadostiučinění 30.000 Kč a osobní omluvu, což považovala za dostačující.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že žalobce se podáním ze dne 14. 5. 2024 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vedle přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000 Kč požadoval žalobce současně osobní a veřejnou omluvu. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 23. 9. 2024 zhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení 3 roky a 8 měsíců jako nepřiměřenou, konstatovala nesprávný úřední postup a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 30.000 Kč a osobní omluvu.

5. Dále obvodní soud detailně popsal průběh posuzovaného řízení tak, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne 11. 6. 2020. Žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne 10. 12. 2020, jejím předmětem bylo poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum] se konalo jednání, při němž byla přednesena žaloba, provedeno dokazování a odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na [datum]. Dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, žalobce proti němu podal odvolání. Dne 27. 1. 2022 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání, jeho rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 3. 6. 2022 dovolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum] tak, že byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze s odůvodněním, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť nezohlednil vliv průtahů na kritérium postupu orgánu veřejné moci, neboť průtah zohlednil jen při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Dne [datum] bylo rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem Městského soudu v Praze. Proti němu bylo žalobcem podáno dne 12. 7. 2023 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 odmítl. Žalobcova ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, které bylo žalobci doručeno dne 7. 3. 2024.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 3 roky, 8 měsíců a 25 dnů (zahrnující i předběžné projednání nároku u žalované) hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.

7. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 41.050 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to částkou odškodnění ve výši 15.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.

8. V posuzovaném řízení nedošlo podle obvodního soudu k zásadním procesním vadám, ale nastala situace, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu a chybně zohlednily nečinnost soudu pouze při hodnocení přiměřenosti délky řízení a nepromítly ji do výše přiměřeného zadostiučinění. Následně žalobce podal v pořadí druhé dovolání a ústavní stížnost, s nimiž nebyl úspěšný. Nutnost řízení o odvolání a jednoho dovolacího řízení byla zapříčiněna pochybením soudu, ale ve vztahu k druhému dovolacímu řízení a řízení před Ústavním soudem nelze orgánům státní moci vytknout jakékoliv pochybení. První fáze řízení trvala od podání prvního odvolání dne 31. 8. 2021 do 3. 7. 2023, kdy byl žalobci doručen druhý rozsudek odvolacího soudu, tedy bezmála dva roky. Naproti tomu druhá fáze řízení trvala od podání druhého dovolání dne 12. 7. 2023 do 7. 3. 2024, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu, tedy necelých osm měsíců. Za této situace soud považuje za odpovídající snížení základní částky o 15 % z důvodu víceinstančnosti řízení v rámci kritéria složitosti řízení.

9. V případě kritéria postup orgánů veřejné moci obvodní soud neshledal žádné období neodůvodněné nečinnosti soudů podílejících se na rozhodnutí věci. Skutečnost, že o věci rozhodoval v důsledku kasace Nejvyššího soudu odvolací soud dvakrát, byla zohledněna již při úvaze o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení a neměla vliv na moderaci satisfakce. Je tomu tak proto, že důvod zrušení rozsudků nižších soudů (odchýlení se od judikatury dovolacího soudu) není ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu tzv. zvlášť kvalifikovaným důvodem kasace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1949/2018). Snížený význam řízení pro žalobce, jak namítala žalovaná, pak prvostupňový soud neshledal.

10. Nalézací soud tedy shrnul, že základní částku 41.050 Kč je třeba snížit o 15 % z důvodu víceinstančnosti posuzovaného řízení (kritérium složitosti řízení). Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 34.892 Kč. Zároveň prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 30.000 Kč, proto mu přiznal pouze částku 4.892 Kč a ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 165.108 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; stejně tak neshledal důvod pro poskytnutí veřejné omluvy na internetových stránkách žalované. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.

11. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním v rozsahu, ve kterém byla žaloba zamítnuta v meritu věci a v rozsahu nákladového výroku. Namítal, že obvodní soud věc nesprávně právně posoudil, neboť stanovil výši zadostiučinění na laťce, která nedosahuje právní kvalifikace přiměřené výše. Stanovení základní částky na úrovni 15.000 Kč/rok neodpovídá současným poměrům české společnosti. Doporučené rozpětí 15.000 až 20.000 Kč/rok bylo vysloveno v roce 2010, a to za významně jiných ekonomických podmínek. Žalobce poukázal na růst platu soudců a v korelaci s ním by měla základní částka odškodnění činit 33.068 Kč/rok. Žalobce tento argument podpořil i nárůstem průměrné mzdy v České republice, který je mezi lety 2009 až 2023 téměř dvojnásobný.

12. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně aplikoval princip proporcionality nedotaženým způsobem. Jestliže nalézací soud došel k závěru, že podstatná část instančnosti byla způsobena vadností rozhodování soudů, a to v rozsahu cca 2násobku toho, co bylo způsobeno marnou snahou žalobce v rámci instančního přezkumu, pak není logické, aby došlo ke snižování základní částky. Podle žalobce tak nebyly zohledněny závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1166/2020: „Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení“.

13. K otázce omluvy na internetových stránkách žalované namítal žalobce nesprávné právní posouzení této otázky. Odmítnutí nároku na veřejnou omluvu postrádá logiku ve svém odůvodnění, že se u žalobce nejedná o osobu veřejně známou. Soudní řízení je založeno na principu veřejnosti a pokud žalobce žádá, aby mu byla veřejná omluva přiznána, pak se jedná o reciprocitu ve vztahu k principu veřejného projednávání věci.

14. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, zavázal žalovanou k dalšímu finančnímu odškodnění a rovněž k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaná podala včasné odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku a navazujícímu výroku IV. o nákladech řízení. Podle žalované soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nezohlednil počet stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována. V usnesení ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. 30 Cdo 529/2019 Nejvyšší soud uvedl následující: „Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Jedná se tedy o relevantní kritérium pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (…) Je tak nutné uzavřít, že složitost věci může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci.“ Soud prvního stupně s ohledem na citovanou judikaturu nepostupoval správně, když snížil základní částku z tohoto důvodu toliko o 15 %. Žalovaná má za to, že v tomto případě, kdy věc byla projednávána před soudy třech stupňů i před Ústavním soudem a odvolací soud a Nejvyšší soud rozhodovaly opakovaně, je plně odůvodněno snížení základní částky o 25 %.

16. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný, nanejvýš nízký. Posuzované řízení bylo samo kompenzačním řízením, ve kterém byla rovněž odškodňována nepřiměřená délka předchozího řízení. Slovy Ústavního soudu se tak jedná o „kompenzační řízení na druhou“, přičemž k takto řetězeným nárokům je třeba se stavět zdrženlivě (k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14). Podle žalované žalobci nic nebránilo, aby se již v rámci nyní posuzovaného řízení domáhal navýšení peněžitého zadostiučinění právě z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Žalobce se samozřejmě navýšení domáhat nemusí a má právo uplatnit svůj nárok samostatnou žalobou, nicméně skutečnost, že se rozhodl postupovat tímto způsobem a nevyužil možnost požadovat navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného kompenzačního řízení již v jeho průběhu, signalizuje přinejmenším snížený význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Žalovaná proto považovala žalobci již poskytnuté zadostiučinění za více než odpovídající zadostiučinění nemajetkové újmy, která mohla žalobci vzniknout.

17. Žalovaná dále nesouhlasila s výší odměny, kterou nalézací soud přiznal žalobci za účast na jednání dne 6. 3. 2025. Soud prvního stupně při výpočtu vyšel z tarifní hodnoty 170.000 Kč, ačkoliv podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, nejvýše však částka 500.000 Kč. Výrokem I. rozsudku byla žalobci přiznána částka 4.892 Kč, a právě tato částka podle citovaného ustanovení advokátního tarifu představuje tarifní hodnotu pro úkony právní služby vykonané po 1. 1. 2025. Po přepočtu tak žalobci správně měla být na nákladech řízení přiznána částka 11.982,50 Kč [odměna za úkony 2 x 3.100 + paušální hotové výdaje 2 x 300; dále po 1. 1. 2025 odměna za úkony 1.000 +paušální hotové výdaje 450; tj. celkem 8.250 Kč, DPH z této částky 1.732,50 Kč a soudní poplatek 2.000 Kč].

18. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

19. Odvolací soud z podnětu včas podaných odvolání a v mezích jimi vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované lze považovat za částečně opodstatněné ve vztahu k nákladovému výroku.

20. Lze rekapitulovat, že žalobce v řízení uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu, kdy se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení.

21. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Soud prvního stupně při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, tedy v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, do celkové délky řízení správně započítal i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). V poměrech posuzované věci byl nárok u žalované předběžně uplatněn dne 11. 6. 2020, žaloba byla podána 10. 12. 2020 a usnesení Ústavního soudu, kterým bylo posuzované řízení skončeno, bylo žalobci doručeno 7. 3. 2024. Celkovou délku trvání posuzovaného řízení v trvání 3 let, 8 měsíců a 25 dnů lze hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 23. 9. 2024.

23. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Při výpočtu základní částky pro posouzení výše zadostiučinění postupoval soud prvního stupně souladně se Stanoviskem, vyšel z částky 15.000 Kč za jeden rok řízení při redukci za první dva roky řízení. Základní částka tak představuje 41.050 Kč.

24. Zpochybňuje-li žalobce výši základní částky, když dle jeho názoru stanovení základní částky na úrovni 15. 000 Kč popírá vývoj společnosti, a má za to, že v otázce valorizace základní částky by měl odvolací soud rozhodnout jinak, neboť dosavadní rozhodovací praxe je zjevně rozporná se spravedlností, neboť nereflektuje ani vývoj platů a mezd s ohledem na ekonomický vývoj v České republice, je na místě zdůraznit, že ve vztahu k otázce případné valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku se opakovaně vyjadřoval dovolací soud. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi (např. rozsudek ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), podle které je při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, ani změna životní úrovně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Závěry obsažené ve Stanovisku jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak patrno např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23.

25. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

26. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, jak shodně argumentoval žalobce v podaném odvolání.

27. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

28. V poměrech posuzované věci bylo důvodem pro zrušení prvního rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní hodnocení věci z důvodu odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Tato vada byla založena rozsudkem odvolacího soudu z 27. 4. 2022 a byla napravena rozsudkem dovolacího soudu z 23. 11. 2022. Toto období 7 měsíců z celkové doby řízení 44 měsíců je nutno zohlednit v neprospěch státu ve stejném poměru, v jakém se podílelo na celkové délce řízení. Odvolací soud proto považuje za přiměřené, aby se tato okolnost promítla v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, a to navýšením základní částky o 15 %.

29. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno i nadále vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22).

30. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na třech stupních soudní soustavy, předcházelo tomu předběžné projednání nároku u žalované a věc byla skončena až usnesením Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta žalobcova ústavní stížnost. I pokud bude odhlédnuto od prvního řízení před odvolacím soudem jako okolnosti, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu tohoto orgánu veřejné moci, pak z hlediska kritéria složitosti věci (s ohledem na počet všech dalších instancí, v nichž byla věc řešena) se odvolacímu soudu na rozdíl od soudu prvního stupně jeví jako adekvátní redukce základní částky o 30 %.

31. Odvolací soud se pak ztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako běžný. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Kompenzační řízení jako takové nemá ani zvýšený, ani snížený typový význam ve srovnání s jinými řízeními (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

32. Pokud žalovaná v podaném odvolání argumentovala sníženým významem řízení z důvodu řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, tak o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, neboť zde nelze dovodit, že by se žalobce v tomto konkrétním případě uchyloval ke zneužití svých práv (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).

33. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno snížit základní částku 41.050 Kč o 15 % (41.050 Kč + 15 % - 30 %), tedy aritmeticky shodně, jak uzavřel i soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 34.892 Kč (85 % z částky 41.050 Kč), žalobci již bylo na její náhradě zaplaceno 30.000 Kč, proto žalobci náleží další finanční zadostiučinění ve výši 4.892 Kč, jak správně zhodnotil prvostupňový soud.

34. Soud prvního stupně pak nepochybil v případě „veřejné“ osobní omluvy. Pokud jde o žalobou uplatněný požadavek žalobce na poskytnutí této veřejné omluvy žalovanou, pak zde není důvod pro poskytnutí odškodnění žalobce navrhovanou formou, když vztah obou účastníků není ovládán zájmem veřejným, ale je nadán ryze soukromoprávním charakterem z titulu odpovědnosti státu za vzniklou škodu nesprávným úředním postupem. Zásada veřejnosti, na níž je žalobcem kladen důraz, nalézá svou podobu ve veřejném projednání dané věci (§ 116 odst. 1 o. s. ř.).

35. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I., II. a III. potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

36. Odvolací soud přezkoumal rovněž akcesorický výrok IV. o nákladech řízení. V této souvislosti je nutno uvést, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech. Nová právní úprava se však nevztahuje na právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti novely, tj. před 1. 1. 2025. Soud prvního stupně tak nesprávně honoroval účast na jednání dne [datum], kde se za tarifní hodnotu považuje výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, tj. částka 4.892 Kč. Náklady žalobce za řízení před soudem prvního stupně činí celkem 11.983 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč, odměny advokáta ve výši 6.200 Kč za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby), z odměny advokáta ve výši 1.000 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 4.892 Kč), za 1 úkon právní služby po 1.000 Kč (účast na jednání [datum]), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.050 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 300 Kč a 1 úkon po 450 Kč, a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 8.250 Kč ve výši 1.733 Kč. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně tak dosáhla částky 11.983 Kč, kterou změnou výroku IV. napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odvolací soud žalobci přiznal, když naopak v základu, ve lhůtě k plnění a v určení platebního místa odvoláním dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalobci, který se toliko ubránil odvolání žalované, vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem ve výši 1.755 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 4.892 Kč), za 1 úkon právní služby po 1.000 Kč (účast na jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 1.450 Kč ve výši 305 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

Poučení