22 C 317/2018

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 43 034,68 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], částku 43 034,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od 13. 4. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 034,68 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 561 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Liberci, náhradu nákladů ve výši 2 152 Kč (představující poplatek za žalobu) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 11. 9. 2018 domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci celkem částku 43 034,68 Kč s příslušenstvím představující část nezaplacené ceny dvou zakázek zhotovených dlužníkem pro žalovaného.

2. Soud zjistil, že Usnesením [název soudu] – pobočka v Liberci čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ dlužník“), na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

3. Žalobce uvedl (a soud má tuto skutečnost za prokázanou výpisy z obchodních rejstříků), že jednatelem dlužníka i jednatelem žalovaného je [jméno] [příjmení], [datum narození]. Žalobce uvedl, že po ustanovení insolvenčním správcem ponechal operativní řízení podniku dlužníka na žalovaném. Podle žalobce jednatel této situace využil v tom, že část zakázek místo toho, aby je sjednával jménem dlužníka, sjednával jménem žalovaného, přičemž jejich zhotovení zadával dlužníkovi. Dlužník poté svoje plnění fakturoval žalovanému.

4. Soud má za prokázané fakturou [číslo] vystavenou dlužníkem 22. 3. 2017, splatnou 12. 4. 2017 a znějící na částku 58 987,50 Kč, že jí dlužník vyzval žalovaného k zaplacení zakázky [číslo] specifikované v předmětné faktuře a dále fakturou [číslo] vystavenou dlužníkem 19. 4. 2017, splatnou 3. 5. 2017 a znějící na částku 3 034,68 Kč, že jí dlužník vyzval žalovaného k zaplacení zakázky [číslo] specifikované v předmětné faktuře a v dodacím listu DL170085.

5. Žalobce uvedl, že žalovaný z faktury [číslo] zaplatil dne 30. 3. 2017 pouze část ve výši 19 987,50 Kč a zbytek ve výši 40 000 Kč dosud nezaplatil a že na úhradu faktury [číslo] nezaplatil nic. Soud má za tvrzení žalobce o částečné úhradě ve výši 19 987,50 Kč za prokázané důkazem provedeným listinou Výpis z účtu dlužníka za měsíc [číslo], ze kterého vyplývá, že ve prospěch majetkové podstaty byla ke dni 30. 3. 2017 od žalovaného poukázána částka 19 987,50 Kč.

6. Soud má za prokázané dopisem žalobce žalovanému ze dne 2. 5. 2017 (s kopií dodejky), který převzal žalovaný dne 5. 5. 2017, že žalobce jím vyzval žalovaného (mimo jiné), aby dluh odpovídající první faktuře (druhá faktura byla splatná až následující den po odeslání dopisu) bez zbytečného prodlení zaplatil na jeden z účtů majetkové podstaty. Žalobce uvedl, že žalovaný na výzvu žalobce nereagoval.

7. Žalovaný se ve věci vyjádřil v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 25. 11. 2018. Žalovaný uvedl, že považuje žalobu za nedůvodnou, když žalobci je známo, že s žalovaným uzavřel dohodu o započtení pohledávek, čímž pohledávka žalobce za žalovaným zcela zanikla.

8. Žalovaný uvedl, že fakturou – daňovým dokladem [číslo] splatnou dne 15. 03. 2017 vyúčtoval žalovaný poskytnuté výrobky a služby žalobci ve výši 12 100 Kč včetně DPH. Fakturou – daňovým dokladem [číslo] splatnou dne 17. 03. 2017 vyúčtoval žalovaný poskytnuté výrobky a služby žalobci ve výši 30 934,68 Kč včetně DPH.

9. Žalovaný uvedl, že Dohodou o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 05. 2017 došlo k započtení shora uvedených vzájemných závazků a pohledávek účastníků s tím, že po provedeném započtení došlo k zániku závazku žalobce hradit žalovanému fakturu – daňový doklad [číslo] splatnou dne 15. 03. 2017 na částku 12 100 Kč, fakturu – daňový doklad [číslo] splatnou dne 17. 03. 2017 na částku 30 934,68 Kč a současně zániku závazku žalovaného hradit žalobci fakturu – daňový doklad [číslo] splatnou dne 14. 04. 2017 v nezaplacené části odpovídající částce 40 000 Kč (částka ve výši 18 987,58 Kč byla již uhrazena dne 30. 03. 2017) a fakturu – daňový doklad [číslo] splatnou dne 03. 05. 2017 na částku 3 034,68 Kč. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že žaloba žalobce je nedůvodná, neboť žalobce nemá za žalovaným tvrzenou pohledávku.

10. Žalovaný pro svá výše uvedená tvrzení spolu s odůvodněním odporu nepředložil žádný z jím označených důkazů: Faktura – daňový doklad [číslo] splatná dne 15. 03. 2017, Faktura – daňový doklad [číslo] splatná dne 17. 03. 2017 a Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 05. 2017. Žalovaný byl proto při jednání 12. 5. 2020 poučen (podle § 101 odst. 1, písm. b) a podle § 120 odst. 1 o. s. ř.) že k tomu, aby splnil svou důkazní povinnost, je třeba, aby soudu předložil jím označené důkazy, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od dnešního jednání.

11. Žalobce se vyjádřil k tvrzením žalovaného v odůvodnění odporu ve svém podání ze 4. ledna 2019. Žalobce uvedl, že žalovaný se odvolává na údajnou dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 5. 2017, avšak podle žalobce však žádná taková platná dohoda neexistuje a existovat ze zákona nemůže. Započtení pohledávek dlužníka a věřitele je podle § 140 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve zkratce dále jen„ InsZ“, přípustné pouze tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. O úpadku dlužníka a o způsobu jeho řešení bylo rozhodnuto usnesením [název soudu] – [pobočka] čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015. Je tedy zřejmé, že údajně započtené pohledávky zákonnou podmínku možného započtení nesplňují. Uplatněný nárok touto žalobou tak nezanikl a je po právu.

12. Žalobce dále ve svém doplnění k vyjádření žalobce k odporu ze dne 16. února 2019 uvedl, že ve svém vyjádření ze dne 4. 1. 2019 uvedl chybu, když nezkontroloval tvrzení žalovaného o faktuře [číslo] splatné dne 17. 3. 2017, který uvedl, že je na částku 30 934,68 Kč. Žalobce původně uvedl, že taková faktura není v účetnictví dlužníka evidována. Skutečnost je odchylná – faktura žalovaného [číslo] v účetnictví dlužníka evidována je, je ovšem na částku 120 000 Kč a jednatel dlužníka na ni zaplatil částku 40 000 Kč. Nárok uplatněný fakturou č. [částka] ve výši 120 000 Kč však není oprávněný. Žalobce uvedl, že částku 40 000 Kč vymáhá v řízení sp. zn. [spisová značka], zbytek zaplacen nebude.

13. Žalovaný dále při jednání 12. 5. 2020 doplnil svá žalobní tvrzení týkající se tvrzeného započtení. Žalovaný uvedl, že k započtení pohledávky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá v tomto řízení, došlo dohodou účastníků ze dne 31. 5. 2017, přičemž na straně dlužníka podepsal tuto dohodu jako v předchozích případech Ing. [příjmení] jako pověřená osoba insolvenčním správcem a na straně žalovaného pan [příjmení] jako jednatel společnosti [příjmení]. Ing. [příjmení] byl k uzavírání takovýchto dohod pověřen, což bylo jednateli žalovaného známo, netýkalo se to pouze společností, v nichž je jednatel žalovaného účasten, ale i celé řady dalších smluvních vztahů. Žalovaný uvedl, že z toho důvodu byl i navrhován výslech Ing. [příjmení].

14. Žalobce se vyjádřil k žalovaným tvrzené dohodě o započtení z 31. 5. 2017 tak, že má za to, že uvedená dohoda je neplatná nebo neúčinná, a to vzhledem k § 140 odst. 2 InsZ. Má za to, že na projednávanou věc dopadá např. rozsudek Nejvyššího soudu (NS) ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. [spisová značka]. Podle žalobce [příjmení] opakovaně ve svých rozhodnutích říká, že v období po prohlášení konkurzu (po rozhodnutí o úpadku) je započtení možné jenom za podmínek, které jsou uvedeny v InsZ v § 140 odst. 2. - 4. Žalovaným tvrzené započtení je v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na to, zda vůbec a kdy dohoda o započtení byla uzavřena, neboť vůbec nejsou splněny podmínky pro započtení vyžadované § 140 InsZ, tj. na prvém místě vůbec nebyly splněny zákonné podmínky tvrzeného započtení před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a dále pak nebyla splněna ani žádná z podmínek vyžadovaných v § 140 odst. 3 InsZ, tj. např. že dle písm. a) by se žalovaný měl stát přihlášeným věřitelem (přihlášeným věřitelem je přitom ten kdo se se svou pohledávkou přihlásil do insolvenčního řízení ještě před rozhodnutím o úpadku). Žalobce zdůraznil, že v tomto případě je žalovaná pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou ve smysl § 178 InsZ. Žalobce dále uvádí, že bez ohledu na to, kdy žalovaným tvrzená dohoda o započtení vznikla (žalobce poukazuje na to, že žalovaný ji předložil dle jeho názoru účelově až po 1. jednání) tak se jedná o neplatný či neúčinný právní úkon a žalobce jeho neplatnosti či neúčinnost spatřuje v rozporu tohoto jednání s již citovaným § 140 InsZ a odpovídající judikaturou (viz. např. citované rozhodnutí NS 29 ICdo 12/2015). Žalobce uvedl, že dle jeho názoru i kdyby žalovaný tuto dohodu předložil hned na začátku tohoto soudního sporu, takto dle jeho názoru nic nemění na tom, že je v rozporu s právem. Žalobce zaujímá právní názor, že dohoda je především neplatná neboť je podepsána na straně dlužníka panem [příjmení], který vůbec nebyl oprávněn takovouto dohodu podepsat.

15. Soud poučil při jednání 12. 5. 2020 účastníky o tom, že uplynutím 30denní lhůty nastávají účinky zákonné koncentrace řízení. Žalobce na to reagoval svým podáním ze dne 11. 6. 2020, ve kterém rovněž učinil závěrečný návrh ve věci. Lze konstatovat, že závěrečný návrh žalobce je rekapitulací jeho dosavadních skutkových tvrzení, soud proto ve stručnosti zmiňuje stanovisko žalobce, že žalovaný částečně plnil a částečné plnění má účinky uznání dluhu, žalovaným tvrzené započtení je v rozporu se zákonem, vzájemné pohledávky dlužníka za žalovaným a žalovaného za dlužníkem tak nezanikly a nadále trvají.

16. Žalovaný na poučení soudu o zákonné koncentraci řízení reagoval (až) podáním ze dne 30. 9. 2020 (pozn.: lhůta byla žalovanému soudem opakovaně prodloužena do 30. 9. 2020 vzhledem k opakovaným žádostem advokáta žalovaného odůvodňovaným [anonymizováno] důvody). Podstata tohoto podání žalovaného je, zjednodušeně řečeno, taková, že žalovaný (v článcích 2. 1. až 2. 3. tohoto podání) tvrdí, že žalobce, který odmítá žalovaným tvrzené započtení, se dopouští zneužití práva. Žalovaný tvrdí, že„ Žalobce v řízení výslovně potvrdil, že v rámci provozování podniku dlužníka byla realizována celá řada započtení, citace z protokolu o jednání: …„ Žalobce má za to, že ukládat svědkovi dodatečně jakoukoliv povinnost předložit účetnictví týkající se zápočtů je nadbytečné, protože zápočtů tam byla spousta, to je pravda“ … Přitom dodatečně sporuje výlučně započtení, která se týkají osob, již jsou spojeny s osobou [jméno] [příjmení]. Sám žalobce přitom žádným způsobem nezpochybňuje, že plnění, které od žalovaného obdržel je po právu a – nebýt personálního propojení – pak by zjevně příslušnou žalobu nepodal. Žalovaný proto tato svá tvrzení označil jako důkaz: Protokol o jednání Okresního soudu v Liberci v právní věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 12. 05. 2020 (č.l. 51), návrh na výslech Ing. [jméno] [příjmení]. Soud pro úplnost dodává, že žalovaný v tomto svém podání (v článcích 2. 4. až 2. 8. tohoto podání) se obsáhle zabývá tím, proč by dle jeho názoru soud měl žalobu zamítnout s ohledem na ústavně konformní výklad právní úpravy. Soud k tomu dodává, že považuje žalovaným zde uplatněnou argumentaci za nedůvodnou, žalobce se dle názoru soudu svých nároků domáhá zcela v souladu s právním řádem ČR.

17. Soud při právním posouzení věci vyšel z následujících skutečností a skutkových zjištění.

18. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

19. Předmětem žaloby jsou nároky, které dlužník uplatnil vůči žalovanému daňovým dokladem – fakturou [číslo] ze dne 22. 3. 2017, splatnou dne 12. 4. 2017, vystavenou na částku 58 987,50 Kč, z níž žalovaný zaplatil pouze 18 987,50 Kč a zbytek ve výši 40 000 Kč nezaplatil a dále fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 19. 4. 2017, splatnou dne 3. 5. 2017, vystavenou na částku 3 034,68 Kč, z níž žalovaný nezaplatil nic.

20. Žalovaný ani ve svých písemných podáních a ani v průběhu řízení tento nárok nezpochybnil. Žalovaný netvrdil, že by výše uvedené částky zaplatil ani netvrdil, že nárok uplatněný žalobou není po právu. Žalovaný se bránil tvrzením o započtení. Žalovaný pro toto své tvrzení v soudem stanovené lhůtě však žádné důkazy nepředložil.

21. Pokud jde o žalovaným učiněnou částečnou úhradu částky dle faktury [číslo] pak platí následující. Podle § 2053 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

22. Podle § 2054/2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

23. Ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. představuje druhou variantu konkludentního uznání dluhu. Smyslem a účelem komentované úpravy je zakotvit zásadu, podle níž plní-li osoba bez dalšího částečně svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, pokud výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, dluh vůči ní uznává (srov. NS 23 Cdo 405/2013). Z uvedeného důvodu částečné plnění nezpůsobuje uznání zbytku dluhu samo o sobě. Ustanovení § 2054 odst. 2 spolu s uskutečněným částečným plněním vyžaduje vždy posouzení, zda dlužník svým plněním uznává i zbytek dluhu. ([příjmení], [anonymizováno] [ustanovení pr. předpisu] V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1303).

24. Soud má za to, že v projednávané věci žalovaný svým jednáním, kdy na dluh částečně plnil, výslovně neuvedl, že částečným plněním dluh plně neuznává a„ pouze“ tvrdil, že dluh zanikl započtením, dluh v souladu s § 2054 odst. 2 o. z. uznal.

25. Ustanovení § 2053 upravuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Uznáním dluhu tak dochází k přesunu důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje. Obecně obrácení důkazního břemene nezbavuje věřitele povinnosti tvrzení (viz NS 32 Odo 1173/2004). Za situace platného uznání dluhu však nelze učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno. Prakticky tedy mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka založená utvrzením dluhu, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka – srov. NS 32 Cdo 170/2010). Žalovaný dle soudu v projednávané věci neprokázal, že dluh, jehož splnění se žalobce jako věřitel na něm v tomto řízení domáhá, neexistuje, a to vzhledem k nepřípustnosti (neplatnosti) jím tvrzeného započtení, jak je vysvětleno dále.

26. Soud k žalovaným tvrzenému započtení, uvádí, že žalobce soudu (přestože k tomu byl soudem vyzván) vůbec nepředložil jím označené důkazy, jimiž se své tvrzení o započtení snaží prokázat. I pokud by žalovaný v soudem stanovené lhůtě pro toto své tvrzení důkazy předložil, což se nestalo, pak by bylo namístě posuzovat ho v souladu s následujícími zákonnými ustanoveními jako právní jednání, které je s nimi v rozporu, neplatné.

27. Započtení jako právní institut je od 1. 1. 2014 obecně upraveno v § 1982 až 1991 o. z..

28. Podle § 1982/1 o. z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

29. Podle § 1982/2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

30. Insolvenční zákon v § 140 spojuje s rozhodnutím o úpadku účinek spočívající v obecné možnosti provádět započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, pod podmínkou, že zákonné podmínky započtení budou splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a také, že budou současně splněny požadavky vymezené v § 140 odst. 3 InsZ. Úprava podmínek přípustnosti započtení uvedená v § 140 odst. 3 InsZ se však týká pouze započtení provedeného po rozhodnutí o úpadku, jelikož je jedním z účinků tohoto rozhodnutí.

31. Podle § 140/2 InsZ započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

32. Podle § 140/3 InsZ započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

33. Podle § 203/1 InsZ, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky na roveň jim postavené jsou vymezeny v §§ 168 a 169 InsZ. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

34. Žalovaným tvrzená pohledávka k započtení je pohledávkou za majetkovou podstatou. Vzhledem k nepřípustnosti započtení se jedná o dva různé vztahy, byť mezi shodnými účastníky a v případě tvrzeného započteného nároku o pohledávku za majetkovou podstatou.

35. Podle § 580/1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

36. Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci o úpadku dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2015, žalovaným tvrzený zápočet je datovaný 30. 6. 2017 a údajně započítané pohledávky byly splatné dne 29. 4. 2017 a 15. 4. 2017. Jedná se tak (bez ohledu na to, zda zápočet opravdu pochází z uvedeného dne 30. 6. 2017 nebo zda vznikl – jak tvrdí žalobce – až jako obrana v řízení sp. zn. 59 C 11/2018) o zápočet pohledávky za majetkovou podstatou, kdy započtení není podle § 140/2 ve spojení s § 140/3 insolvenčního zákona přípustné.

37. Žalobcem, dle názoru soudu, případně odkazuje na to, že výše uvedené závěry se objevují i v jím označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, jako např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015, či v usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 3245/2016. „ ačkoli se uvedené (tj. v tomto rozhodnutí výše citované) závěry vyslovují k možnosti započtení pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání, není důvod se od nich odchýlit ani pro úpravu poměrů, které se řídí insolvenčním zákonem. Rozdílem oproti konkursní úpravě je především to, že insolvenční zákon neobsahuje v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) je tak možné po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. u pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a u pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení). dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že započtení pohledávek nelze považovat za„ nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod [číslo] Sb. rozh. obč.). započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník„ ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon„ ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015) „ …Dále Nejvyšší soud v R 63/2018 dovodil, že insolvenční zákon neobsahuje v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) tak lze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uskutečnit pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. U pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení). K závěrům vysloveným v R 63/2018 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3245/2016)“ Dále např.:„ …insolvenční správce (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona) nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 5570/2017).

38. Soud by tak, vzhledem k výše uvedenému, posoudil žalovaným tvrzené započtení jako hmotněprávní úkon, resp. právní jednání, který je v rozporu se zákonem (tj. v rozporu s výše citovanými ustanoveními § 140 InsZ), jde tedy o neplatné právní jednání ve smyslu § 580/1 o. z.. Z toho plyne, že vzájemné pohledávky dlužníka za žalovaným a žalovaného za dlužníkem tak nezanikly a nadále trvají. Žalovaný by tak (logicky) nemohl být úspěšný ani s námitkou započtení coby procesní obranou ve smyslu § 98 občanského soudního řádu.

39. Jestliže soud v řízení neprovedl veškeré navrhované důkazy (tj. např. žalovaným navrhovaný výslech svědka [jméno] [příjmení]), je tomu tak proto, že má za to, že jím byl již provedenými důkazy skutkový stav dostatečně zjištěn a umožnuje soudu učinit jeho právní hodnocení, provádění dalších důkazů je proto nadbytečné.

40. Soud dále zdůrazňuje (jak již bylo uvedeno výše), že při jednání 12. 5. 2020 poučil účastníky o tom, že uplynutím 30denní lhůty nastávají účinky koncentrace řízení. Soud dále vyzval účastníky, a ti s tímto postupem souhlasili, aby soudu v této lhůtě rovněž předložili své závěrečné návrhy ve věci. Žalobce na to reagoval svým podáním ze dne 11. 6. 2020, ve kterém rovněž učinil závěrečný návrh ve věci. Žalovaný na toto procesní poučení reagoval (po opakovaných žádostech o prodloužení lhůty, kdy mu soudem byla lhůta prodloužena do 30. 9. 2020) podáním ze dne 30. 9. 2020. Žalovaný v tomto svém podání (jak již je rovněž zmíněno výše) žádná další relevantní tvrzení nežli ta, která se týkají jím tvrzeného započtení, v uvedené lhůtě neučinil. K problematice započtení viz výše. 41. „ Pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3.“ (Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, § 118b). Jestliže tedy žalovaný po datu 30. 9. 2020 uvádí nějaké další skutečnosti či označuje nějaké další důkazy, aniž by současně tvrdil, že jde o výše uvedené zákonné výjimky, jimiž je koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. prolomena, pak soud k takovým tvrzením a důkazům již nesmí podle § 118b přihlížet. Viz např.:„ Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010).“ 42. Soud proto žalobě s ohledem na výše uvedené, neboť žalobce důvodnost výše uvedených nároků prokázal, žalovaný jejich„ neexistenci“ či zánik některým ze zákonem předvídaných způsobů neprokázal, vyhověl.

43. Jelikož se žalovaný se ocitl v prodlení se splněním svého závazku k zaplacení dlužné jistiny – smluvní ceny plnění, žalobce má právo požadovat vedle zaplacení dosud nezaplacené části smluvní ceny i zaplacení úroku z prodlení. Podle § 513 o. z., příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud považuje nárok žalobce na zaplacení příslušenství za oprávněný. Žalovaný je v prodlení se splácením peněžitého dluhu. Žalobci proto po právu v souladu s § 1970 o. z. a v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. náleží nárok na zaplacení úroku z prodlení (ode dne následujícího po splatnosti té které faktury) ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od 13. 4. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 034,68 Kč od 4. 5. 2017 do zaplacení.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 561 Kč včetně DPH. Tyto náklady sestávají z náhrady cestovného (tak jak bylo žalobcem podrobně specifikováno v jeho podání čl. 136) ke dvěma jednáním soudu ve dnech 2. 5. 2020 a 13. 4. 2021. Žalobce jiné náklady nepožadoval. Žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty rozhodnutím o registraci k dani z přidané hodnoty. Náklady řízení tedy zahrnují i daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

45. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn § 2, odst. 3, věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen).