59 C 11/2018-193

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] insolvenční správce dlužníka [právnická osoba], [IČO] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 12 100 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve prospěch majetkové podstaty dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], částku 12 100 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 100 Kč od 30. 4. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 653 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Liberci, náhradu nákladů ve výši 1 000 Kč (představující poplatek za žalobu) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou z 6. 1. 2018 (upřesněnou podáním ze 7. 1. 2018) domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 12 100 Kč s příslušenstvím představující část nezaplacené ceny zakázky zhotovené dlužníkem pro žalovaného.

2. Soud zjistil, že Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], (dále jen„ dlužník“), na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

3. Žalobce uvedl (a soud má tuto skutečnost za prokázanou výpisy z obchodních rejstříků), že jednatelem dlužníka i jednatelem žalovaného je [jméno] [příjmení], [datum narození]. Žalobce uvedl, že po ustanovení insolvenčním správcem ponechal operativní řízení podniku dlužníka na žalovaném. Podle žalobce jednatel této situace využil v tom, že část zakázek místo toho, aby je sjednával jménem dlužníka, sjednával jménem žalovaného, přičemž jejich zhotovení zadával dlužníkovi. Dlužník poté svoje plnění fakturoval žalovanému.

4. Žalobce uvedl, že podnik dlužníka byl provozován do poloviny dubna 2017 a že jednu z posledních zakázek vyfakturoval dlužník žalovanému fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 3. 2017 na částku 18 510 Kč se splatností 29. 4. 2017. Soud má za prokázané fakturou [číslo] ze dne 30. 3. 2017, znějící na částku 18 510 Kč a se splatností 29. 4. 2017, že jí dlužník vyzval žalovaného k zaplacení zakázky [číslo] specifikované v předmětné faktuře.

5. Žalobce uvedl, že žalovaný z této faktury zaplatil dne 28. 5. 2017 pouze 6 410 Kč. Soud má za prokázané důkazem provedeným listinou Výpis z účtu majetkové podstaty za měsíc květen 2017 (čl. 7), že z něho vyplývá, z jeho druhé strany, že ve prospěch majetkové podstaty byla ke dni 28. 5. 2017 od žalovaného poukázána částka 6 410 Kč, přičemž je zde uvedena poznámka„ částečné zaplacení - na zbytek bude zápočet“.

6. Žalobce uvedl, že jednatele žalovaného za období provozu podniku dlužníka opakovaně seznamoval s podmínkami podnikání v období konkursu, mimo jiné s tím, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve zkratce dále jen„ InsZ“, tj. pokud zákonné podmínky takového započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku. Tato podmínka u pohledávky dlužníka za žalovaným, která je předmětem této žaloby, splněna není.

7. Žalovaný se ve věci vyjádřil v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze 17. 4. 2018. Žalovaný uvedl, že mezi žalovaným a žalobcem byly v rámci provozu podniku žalobce uzavřeny synallagmatické smlouvy, podle nichž si účastníci měli vzájemně plnit, že vzhledem k nedostatku finančních prostředků na straně žalobce bylo ujednáno, že vzájemné závazky a pohledávky z těchto smluv budou, pakliže nebude možná jejich úhrada, započítávány.

8. Žalobce uvedl, že poskytl žalovanému plnění, které vyúčtoval fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 03. 2017 na částku 18.510 Kč se sjednanou splatností do 29. 04. 2017 a že žalovaný poskytl žalobci plnění, které vyúčtoval žalobci fakturou – daňovým dokladem [číslo] na částku ve výši 12.100 Kč se sjednanou splatností do 15. 04. 2017.

9. Žalovaný uvedl, že s ohledem na skutečnost, že žalobce neměl na úhradu žalovaným poskytnutého plnění a výslovnou dohodu účastníků došlo k započtení vzájemných závazků a pohledávek tak, že po provedeném započtení zanikl závazek žalobce hradit žalovanému částku 12.100 Kč vyúčtovanou fakturou – daňovým dokladem [číslo] současně závazek žalovaného hradit závazek žalobce vyúčtovaný daňovým dokladem [číslo] na částku 18.510 Kč v části odpovídající částce 12.100 Kč a trval závazek žalovaného uhradit žalobci částku ve výši 6.410 Kč. Žalovaný uvedl, že částku 6.410 Kč žalobci uhradil bezhotovostním převodem na bankovní účet žalobce a že výše uvedeným zápočtem a doplatkem pohledávka žalobce za žalovaným zanikla.

10. Žalovaný v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu ze 17. 4. 2018 uvedl, že opětovně činí právní jednání spočívající v započtení pohledávek, tj. že tímto započítává na pohledávku žalobce vyúčtovanou fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 03. 2017 ve výši 18.510 Kč, na níž již bylo plněna bezhotovostním převodem částka ve výši 6.410 Kč a zbývá uhradit pohledávka ve výši 12.100 Kč pohledávku ve výši 12.100 Kč, kterou má za žalobcem z titulu poskytnutého plnění vyúčtovaného fakturou – daňovým dokladem [číslo] ve výši 12.100 Kč tak, že po provedeném započtení zanikl závazek žalovaného uhradit plnění žalobce vyúčtované fakturou – daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 03. 2017 ve výši 18.510 Kč (resp. neuhrazenou část ve výši 12.100 Kč) a současně zanikl závazek žalobce uhradit žalovanému plnění žalovaného vyúčtované fakturou – daňovým dokladem [číslo] na částku 12.100 Kč. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu s ohledem na shora uvedené zamítl.

11. Žalobce se vyjádřil k tvrzením žalovaného v odůvodnění odporu ve svém podání z 22. dubna 2018. Žalobce uvedl, že v § 140 odst. 2 insolvenčního zákona je jako jeden z účinků rozhodnutí o úpadku uvedeno, že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. Ono„ dále“ je § 140 odst. 3 insolvenčního zákona, který započtení dále omezuje.

12. Žalobce uvedl, že o úpadku dlužníka a o způsobu řešení úpadku bylo rozhodnuto usnesením čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015. Jakékoli započtení pohledávky dle faktury – daňového dokladu [číslo] splatné dne 29. 4. 2017 vůči údajnému nároku žalovaného je podle žalobce nepřípustné. Závazek žalovaného ve výši 18 510 Kč zanikl zaplacením co do výše 6 410 Kč a co do výše 12 100 Kč uplatněné touto žalobou nadále trvá.

13. Žalobce popřel pravdivost tvrzení žalovaného o tom, že mezi účastníky bylo ujednáno, vzhledem k nedostatku finančních prostředků na straně žalobce, že vzájemné závazky a pohledávky z těchto smluv budou, pakliže nebude možná jejich úhrada, započítávány. Dle žalobce k žádnému takovému ujednání nedošlo a ani dojít nemohlo, takové ujednání by bylo ve smyslu výše uvedeného neplatným, případně neúčinným právním jednáním. Navíc v tomto konkrétním případě ani žádný zápočet nebyl podepsán.

14. Žalobce k části III vyjádření žalovaného (žalovaný v něm činí započtení) žalovaným uvedl, že ani insolvenční soud, natož obecný soud nemohou vydávat rozhodnutí, která jsou v rozporu s právem. Dle žalobce by soud měl zvážit možnost vydat rozsudek pro uznání, když bod 2.3 vyjádření žalovaného je faktickým uznáním nároku.

15. Žalobce byl soudem vyzván (při 1. jednání 8. 2. 2019), aby doplnil žalobní tvrzení o vylíčení rozhodujících skutečností tak, že uvede zaplacení, jakého konkrétního plnění se touto žalobou domáhá, tj. kdy a jakým způsobem bylo mezi dlužníkem a žalovaným dohodnuto, co bylo jeho předmětem, kdy a jakým způsobem bylo dlužníkem žalovanému poskytnuto, jakým způsobem byl sjednán vznik nároku na zaplacení ceny tohoto plnění, jaká byla výše ceny tohoto plnění a jeho splatnost a aby pro svá doplněná tvrzení označil potřebné důkazy.

16. Žalobce v reakci na výše uvedené procesní poučení (při 1. jednání 8. 2. 2019) uvedl, že to co mělo být předmětem plnění mezi dlužníkem jako dodavatelem a žalovaným jako odběratelem je zřejmé z označení dodávky v předmětné faktuře [číslo]. Žalobce má za to, že tato skutečnost není mezi účastníky řízení sporná, žalovaný dle jeho názoru tím že na úhradu ceny plnění částečné plnil, svůj závazek ve zbylém rozsahu uznal, to je zřejmé z jeho poznámky z výpisu účtu majetkové podstaty, ve kterém žalovaný uvádí, že zbytek ceny plnění bude řešen zápočtem.

17. Žalobce dále doplnil svá žalobní tvrzení v podání z 27. února 2019. Žalobce mimo jiné uvedl, že obvyklý postup při sjednávání zakázek byl ten, že zákazník poslal buď písemnou objednávku, nebo zboží objednal telefonicky. Následně příslušný obchodník dlužníka zpracoval podklady pro [anonymizováno] výrobu, zboží bylo vyrobeno, zasláno zákazníkovi (případně si je osobně odebral) a dle podkladů připravených obchodníkem dlužníka bylo vyúčtováno. Žalobce poukázal na to, že v předmětném řízení žalovaný pravost daňového dokladu a tím i pravost a uskutečnění dodávky tiskovin uvedených na daňovém dokladu nezpochybnil. Žalovaný naopak část fakturované částky zaplatil, a to s poznámkou„ částečné zaplacení, na zbytek bude zápočet“. Podle žalobce oprávněnost nároku není zpochybněna ani ve vyjádření právního zástupce žalovaného ze dne 17. 4. 2018. Žalobce má za to, že i přes absenci dalších dokladů o dodávce) tak platí ustanovení § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „občanský zákoník“ nebo„ o. z.“), že plní-li dlužník zčásti, má částečné plnění účinky uznání dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním uznal dlužník i zbytek dluhu. Podle žalobce dluh v žalované výši nezanikl, pouze měl žalovaný v úmyslu, aby v této výši zanikl nějakým budoucím zápočtem (viz slovo„ bude“). Žádný takový zápočet nebyl, a i kdyby byl, jednalo by se o neplatné či neúčinné jednání, neboť by se jednalo o jednání, které odporuje zákonu (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce uvedl, že není pravdivé tvrzení právního zástupce žalovaného o dalších zápočtech mezi dlužníkem a žalovaným z období po rozhodnutí o úpadku. Byly zápočty z období před rozhodnutím o úpadku, ty však insolvenčnímu zákonu neodporují.

18. Žalovaný byl soudem vyzván (při 1. jednání 8. 2. 2019), aby, pokud v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu tvrdí, že mezi účastníky řízení byly v rámci provozu podniku žalobce uzavřeny syntagmatické smlouvy podle níž si účastníci měli vzájemně plnit a dále, že mělo být ujednáno že vzájemné závazky a pohledávky z těchto smluv budou pakliže nebude možná jejich úhrada započítávány nechť tato svá tvrzení doplnění o to, mezi kým tyto tvrzené syntagmatické smlouvy měli být uzavřeny, mezi kým mělo být ujednáno, že vzájemné závazky a pohledávky z těchto smluv mají být započítávány, zda účastníkem či smluvní stranou těchto smluv byl žalobce dále pokud v projednávané věci mělo dojít k započtení kdy a jakou formou se tak mělo stát, a aby pro svá doplněná tvrzení a byl vyzván v souladu s § 118 a odst. 1 o. s. ř. označil potřebné důkazy a dále rovněž soudu předložil důkazy: faktura-daňový doklad [číslo] žalovaným tvrzené započtení pohledávek, to vše nejpozději do 28. 2. 2019 a byl poučen o tom že nestane-li se tak, soud nebude k argumentům žalovaného vzneseným na jeho obranu přihlížet.

19. Žalovaný na výše uvedené procesní poučení reagoval podáním z 2. 3. 2019. Žalovaný v něm, v části II., označil několik dohod o vzájemném započtení závazků a pohledávek, přičemž některé z nich měly být uzavřeny mezi dlužníkem a [právnická osoba] s.r.o., [IČO] (z 25. 3. 2015), jiné z nich mezi dlužníkem a žalovaným (s daty 11. 6. 2015, 30. 6. 2017) a několik faktur. Žalovaný z existence těchto dohod dovozuje, resp. snaží se prokázat jimi své tvrzení, že:„ Podnik dlužníka se opakovaně potýkal s nedostatkem finančních zdrojů a z tohoto důvodu bylo mezi účastníky, tj. mezi [právnická osoba] zastoupenou žalobcem na straně jedné a žalovaným zastoupeným [jméno] [příjmení], ale též dalšími smluvními stranami ujednáno, že se poskytovatelé služeb nemusí obávat zaplacení svých pohledávek a v případě, že nebudou finanční zdroje a bude možné vzájemné pohledávky započítat, tak budou započítávány. To odpovídalo současně i předchozí zavedené obchodní praxi účastníků.“ 20. Konkrétně se jedná o následující listiny (které byly provedeny jako důkaz při jednání 12. 5. 2020): - Smlouva o pronájmu dopravního prostředku ze dne 1. 10. 2015, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 11. 06. 2015, - Faktura – daňový doklad [číslo] ze dne 11. 05. 2015, splatná 10. 06. 2015, - Faktura – daňový doklad [číslo] ze dne 05. 06. 2015, - Faktura – daňový doklad [číslo] ze dne 11. 05. 2015, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 30. 06. 2017, - Oznámení o započtení závazků a pohledávek ze dne 30. 06. 2017, - Faktura – daňový doklad [číslo] ze dne 30. 03. 2017 splatná dne 29. 04. 2017, - Faktura – daňový doklad [číslo] ze dne 01. 04. 2017 splatná dne 15. 04. 2017, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 25. 03. 2015, - Návrh dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 22. 04. 2015, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 28. 04. 2015, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 29. 05. 2015, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 16. 03. 2016, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 17. 03. 2016, - Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 30. 03. 2016 21. Žalobce se k výše uvedeným důkazům vyjádřil tak, že s tímto řízením souvisí pouze údajná dohoda datovaná 30. 6. 2017. Podle žalobce ostatní listiny s tímto řízením nesouvisí, je skutečností, že samozřejmě i tyto dohody jsou neúčinným nebo neplatným právním jednáním. Žalobce uvádí, že se v soudním řízení domáhal pouze nároku, které jsou datovány od roku 2016 nebo 2017. Ostatní dohody dle žalobce dokreslují pouze to, že k jakýmsi zápočtům docházelo, ale nejednalo se o zápočty, které by činil žalobce. Žalobce je ovšem současně ani„ nežaloval.“ 22. Soud pro úplnost dodává, že žalovaný se v části III. svého podání z 2. 3. 2019 obsáhle zabývá tím, proč by dle jeho názoru soud měl žalobu zamítnout s ohledem na ústavně konformní výklad právní úpravy. Soud k tomu dodává, že považuje žalovaným zde uplatněnou argumentaci za nedůvodnou, žalobce se dle názoru soudu svých nároků domáhá zcela v souladu s právním řádem ČR, ani zde nespatřuje žádný konflikt s „ nadnárodní právní úpravou“.

23. Žalovaný, k výzvě soudu, aby, pokud tvrdí, že pohledávka, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá v tomto řízení, zanikla započtením, konkretizoval, jak a kdy se to mělo stát, uvedl, že k započtení pohledávky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá v tomto řízení, došlo dohodou účastníků ze dne 30. 6. 2017 (viz důkaz čl. 58 spisu soudu) přičemž na straně dlužníka podepsal tuto dohodu jako v předchozích případech Ing. [příjmení] jako pověřená osoba insolvenčním správcem a na straně žalovaného pan [příjmení] jako jednatel společnosti [příjmení]. Ing. [příjmení] byl dle žalovaného k uzavírání takovýchto dohod pověřen, což bylo jednateli žalovaného známo, netýkalo se to pouze společností, v nichž je jednatel žalovaného účasten, ale i celé řady dalších smluvních vztahů.

24. Žalobce se vyjádřil k žalovaným tvrzené dohodě o započtení z 30. 6. 2017 tak, že má za to, že uvedená dohoda je neplatná nebo neúčinná, a to vzhledem k § 140 odst. 2 InsZ. Má za to, že na projednávanou věc dopadá např. rozsudek Nejvyššího soudu (NS) ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015. Podle žalobce [příjmení] opakovaně ve svých rozhodnutí říká, že v období po prohlášení konkurzu (po rozhodnutí o úpadku) je započtení možné jenom za podmínek, které jsou uvedeny v InsZ v § 140 odst. 2. - 4. Žalovaným tvrzené započtení je v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na to, zda vůbec a kdy dohoda o započtení byla uzavřena, neboť vůbec nejsou splněny podmínky pro započtení vyžadované § 140 InsZ, tj. na prvém místě vůbec nebyly splněny zákonné podmínky tvrzeného započtení před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a dále pak nebyla splněna ani žádná z podmínek vyžadovaných v § 140 odst. 3 InsZ, tj. např. že dle písm. a) by se žalovaný měl stát přihlášeným věřitelem (přihlášeným věřitelem je přitom ten kdo se se svou pohledávkou přihlásil do insolvenčního řízení ještě před rozhodnutím o úpadku). Žalobce zdůraznil, že v tomto případě je žalovaná pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou ve smysl § 178 ins. zákona. Žalobce dále uvádí, že bez ohledu na to, kdy žalovaným tvrzená dohoda o započtení vznikla (žalobce poukazuje na to, že žalovaný ji předložil dle jeho názoru účelově až po 1. jednání) tak se jedná o neplatný či neúčinný právní úkon a žalobce jeho neplatnosti či neúčinnost spatřuje v rozporu tohoto jednání s již citovaným § 140 InsZ a odpovídající judikaturou (viz. např. citované rozhodnutí NS 29 ICdo 12/2015). Žalobce uvedl, že dle jeho názoru i kdyby žalovaný tuto dohodu předložil hned na začátku tohoto soudního sporu, takto dle jeho názoru nic nemění na tom, že je v rozporu s právem. Žalobce zaujímá právní názor, že dohoda je především neplatná neboť je podepsána na straně dlužníka panem [příjmení], který vůbec nebyl oprávněn takovouto dohodu podepsat.

25. Soud poučil při jednání 12. 5. 2020 účastníky o tom, že uplynutím 30denní lhůty nastávají účinky zákonné koncentrace řízení. Žalobce na to reagoval svým podáním ze dne 11. 6. 2020, ve kterém rovněž učinil závěrečný návrh ve věci. Lze konstatovat, že závěrečný návrh žalobce je rekapitulací jeho dosavadních skutkových tvrzení, soud proto ve stručnosti zmiňuje stanovisko žalobce, že žalovaný částečně plnil a částečné plnění má účinky uznání dluhu, žalovaným tvrzené započtení je v rozporu se zákonem, Vzájemné pohledávky dlužníka za žalovaným a žalovaného za dlužníkem tak nezanikly a nadále trvají.

26. Žalovaný na poučení soudu o zákonné koncentraci řízení reagoval rovněž podáním ze dne 11. 6. 2020 včetně závěrečného návrhu ve věci. Struktura tohoto podání žalovaného je, zjednodušeně řečeno, taková, že žalovaný v jeho části II. s odkazem na [číslo] InsZ tvrdí, že žalobce„ …porušuje zásady insolvenčního řízení, jak zanedbává své povinnosti jako insolvenčního správce…“, v části III. žalovaný sděluje, že„ …z procesní opatrnosti, uplatňuje obranu proti návrhu žalobce a navrhuje, aby soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 12.100 Kč, přičemž právním důvodem nároku žalovaného vůči žalobci je pohledávka, která byla předmětem zápočtu jež žalobce nyní rozporuje, jak je specifikována v podání žalovaného ze dne 02. 03. 2019 pod bodem 2.1.“. Žalovaný uvedl, že z procesní opatrnosti uplatnil pohledávku v insolvenčním řízení za dlužníkem a vyzval insolvenčního správce k plnění stran pohledávky, která byla předmětem započtení. Žalobce podle žalovaného na uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou a ani výzvu k plnění žádným způsobem nereagoval. Žalovaný pro tato svá tvrzení označil (a soud při jednání 13. 4. 2021 provedl) tyto důkazy: Uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou ze dne 11. 06. 2020, včetně dodejky, Výzva žalovaného k plnění adresovaná žalobci ze dne 11. 06. 2020, včetně dodejky.

27. Žalovaný uvedl, že reagoval na výše uvedené uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou žalovaným ze dne 11. 6. 2020, tak, že mu odpověděl negativně dopisem ze dne 16. 6. 2020, obě tato podání jsou v insolvenčním rejstříku. Žalobce uvedl, že současně poučil žalovaného podle § 203 InsZ, jak má postupovat dál (viz položka B [číslo] v insolvenčním rejstříku + pravidelná zpráva položka B [číslo]), tj. o tom že má možnost podat vůči insolvenčnímu správci samostatnou žalobu, a to u [název soudu] podle § 203 odst. 4 InsZ. Na toto podání žalobce žalovaný nereagoval.

28. Žalovaný se dále v části IV. tohoto podání obsáhle vyjadřuje na téma„ …účelové argumentace žalobce o právní úpravě insolvenčního zákona…“.

29. Soud při právním posouzení věci vyšel z následujících skutečností a skutkových zjištění.

30. Usnesením [název soudu] – [pobočka] čj. [insolvenční spisová značka] ze dne 17. 2. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

31. Předmětem žaloby je nárok, který dlužník uplatnil vůči žalovanému daňovým dokladem – fakturou [číslo] ze dne 30. 3. 2017 s termínem splatnosti 29. 4. 2017. Žalobce doplnil svá žalobní tvrzení o to, že ve firmě dlužníka byly až na výjimky rámcových smluv sjednávány kupní smlouvy ústně, což platilo i v tomto případě. Žalobce sice nedoložil další listiny, které by dokládaly, že zakázka byla skutečně realizována (tj. např. dodací list), nespornou skutečností je, že žalovaný ani ve svých písemných podáních a ani v průběhu řízení tento nárok nezpochybnil. Nespornou skutečností dále je, že žalovaný na úhradu částky dle výše uvedené faktury částečně plnil.

32. Podle § 2053 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

33. Podle § 2054/2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

34. Ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. představuje druhou variantu konkludentního uznání dluhu. Smyslem a účelem komentované úpravy je zakotvit zásadu, podle níž plní-li osoba bez dalšího částečně svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, pokud výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává. Naopak druhá strana závazkového vztahu (věřitel), na jejíž dluh je plněno, je oprávněna očekávat, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plněním, dluh vůči ní uznává (srov. NS 23 Cdo 405/2013). Z uvedeného důvodu částečné plnění nezpůsobuje uznání zbytku dluhu samo o sobě. Ustanovení § 2054 odst. 2 spolu s uskutečněným částečným plněním vyžaduje vždy posouzení, zda dlužník svým plněním uznává i zbytek dluhu. ([příjmení], Jan. § 2054 (Placení úroků). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo] 2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]).

35. Soud má za to, že v projednávané věci žalovaný svým jednáním, kdy na dluh částečně plnil, výslovně neuvedl, že částečným plněním dluh plně neuznává a„ pouze“ tvrdil, že dluh zanikl započtením, dluh v souladu s § 2054 odst. 2 o. z. uznal.

36. Ustanovení § 2053 upravuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Uznáním dluhu tak dochází k přesunu důkazního břemene na dlužníka, který musí v případě sporu prokázat, že dluh, jehož splnění se věřitel na dlužníkovi domáhá, neexistuje. Obecně obrácení důkazního břemene nezbavuje věřitele povinnosti tvrzení (viz NS 32 Odo 1173/2004). Za situace platného uznání dluhu však nelze učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno. Prakticky tedy mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka založená utvrzením dluhu, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka – srov. NS 32 Cdo 170/2010). Žalovaný dle soudu v projednávané věci neprokázal, že dluh, jehož splnění se žalobce jako věřitel na něm v tomto řízení domáhá, neexistuje, a to vzhledem k nepřípustnosti (neplatnosti) jím tvrzeného započtení, jak je vysvětleno dále.

37. Soud k žalovaným tvrzenému započtení, kdy žalovaný tvrdí, že dluh zanikl vzájemným započtením oproti pohledávce žalovaného za dlužníkem, přičemž později v průběhu řízení pro toto své tvrzení označil a předložil listiny datované 30. 6. 2017 nazvané„ Oznámení o vzájemném započtení pohledávek a závazků dle § 1982-1991 NOZ v platném znění“ a„ Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek“, uvádí následující.

38. Započtení jako právní institut je od 1. 1. 2014 obecně upraveno v § 1982 až 1991 o. z..

39. Podle § 1982/1 o. z., dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

40. Podle § 1982/2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

41. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve zkratce dále jen„ InsZ“, v § 140 spojuje s rozhodnutím o úpadku účinek spočívající v obecné možnosti provádět započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, pod podmínkou, že zákonné podmínky započtení budou splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a také, že budou současně splněny požadavky vymezené v § 140 odst. 3 InsZ. Úprava podmínek přípustnosti započtení uvedená v § 140 odst. 3 InsZ se však týká pouze započtení provedeného po rozhodnutí o úpadku, jelikož je jedním z účinků tohoto rozhodnutí.

42. Podle § 140/2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve zkratce dále jen„ InsZ“, započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

43. Podle § [číslo] InsZ započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele.

44. Podle § [číslo] InsZ, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky na roveň jim postavené jsou vymezeny v §§ 168 a 169 InsZ. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

45. Žalovaným tvrzená pohledávka k započtení je pohledávkou za majetkovou podstatou. Vzhledem k nepřípustnosti započtení se jedná o dva různé vztahy, byť mezi shodnými účastníky a v případě tvrzeného započteného nároku o pohledávku za majetkovou podstatou.

46. Podle § 580/1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

47. Jak již bylo uvedeno výše, v projednávané věci o úpadku dlužníka [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], bylo rozhodnuto dne 17. 2. 2015, žalovaným tvrzený zápočet je datovaný 30. 6. 2017 a údajně započítané pohledávky byly splatné dne 29. 4. 2017 a 15. 4. 2017. Jedná se tak (bez ohledu na to, zda zápočet opravdu pochází z uvedeného dne 30. 6. 2017 nebo zda vznikl – jak tvrdí žalobce – až jako obrana v řízení sp. zn. 59 C 11/2018) o zápočet pohledávky za majetkovou podstatou, kdy započtení není podle § [číslo] ve spojení s § 140/3 insolvenčního zákona přípustné.

48. Žalobcem, dle názoru soudu, případně odkazuje na to, že výše uvedené závěry se objevují i v jím označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, jako např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015, či v usnesení Nejvyššího soudu 29 Cdo 3245/2016. „ ačkoli se uvedené (tj. v tomto rozhodnutí výše citované) závěry vyslovují k možnosti započtení pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání, není důvod se od nich odchýlit ani pro úpravu poměrů, které se řídí insolvenčním zákonem. Rozdílem oproti konkursní úpravě je především to, že insolvenční zákon neobsahuje v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) je tak možné po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. u pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a u pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení). dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že započtení pohledávek nelze považovat za„ nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. [spisová značka], uveřejněného pod [číslo] Sb. rozh. obč.). započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník„ ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon„ ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 ICdo 12/2015) „ …Dále Nejvyšší soud v R 63/2018 dovodil, že insolvenční zákon neobsahuje v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku. Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) tak lze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku uskutečnit pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona. U pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení). K závěrům vysloveným v R 63/2018 se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3245/2016)“ 49. Dále např.:„ …insolvenční správce (jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona) nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona“ (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 5570/2017).

50. Jestliže soud v řízení neprovedl veškeré navrhované důkazy (tj. např. žalovaným navrhovaný účastnický výslech Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] či svědka [jméno] [příjmení]), je tomu tak proto, že má za to, že jím byl již provedenými důkazy skutkový stav dostatečně zjištěn a umožnuje soudu učinit jeho právní hodnocení, provádění dalších důkazů je proto nadbytečné.

51. Soud, vzhledem k výše uvedenému, posoudil žalovaným tvrzené započtení jako hmotněprávní úkon, resp. právní jednání, který je v rozporu se zákonem (tj. v rozporu s výše citovanými ustanoveními § 140 InsZ), jde tedy o neplatné právní jednání ve smyslu § 580/1 o. z.. Z toho plyne, že vzájemné pohledávky dlužníka za žalovaným a žalovaného za dlužníkem tak nezanikly a nadále trvají. Žalovaný tak (logicky) nemůže být úspěšný ani s námitkou započtení coby procesní obranou ve smyslu § 98 občanského soudního řádu. Dle názoru soudu jednání žalobce, který započtení popírá, není jednáním, které by bylo (jak namítá žalovaný) jednáním v rozporu s dobrými mravy. Žalovaným tvrzené započtení dle názoru soudu nelze hodnotit jinak nežli odporující zákonu, § 140 InsZ, žalovaným tvrzený účel jím tvrzené dohody o započtení na nepřípustnosti takového započtení nemůže dle názoru soudu nic změnit. Z pohledu soudu je pro právní posouzení této věci bez právního významu rovněž skutečnost, že žalobce, jak sám připustil, v několika jiných předcházejících případech učinil (jeho slovy„ toleroval“) započtení mezi dlužníkem a některým z věřitelů (a v jednom případě i mezi dlužníkem a žalovaným). Soud proto žalobě jako důvodné vyhověl.

52. Jelikož se žalovaný se ocitl v prodlení se splněním svého závazku k zaplacení dlužné jistiny – smluvní ceny plnění, žalobce má právo požadovat vedle zaplacení dosud nezaplacené části smluvní ceny i zaplacení úroku z prodlení. Podle § 513 o. z., příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud považuje nárok žalobce na zaplacení příslušenství za oprávněný. Žalovaný je v prodlení se splácením peněžitého dluhu. Žalobci proto po právu v souladu s § 1970 o. z. a v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. náleží nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 100 Kč od 30. 4. 2017 (tj. ode dne následujícího po splatnosti faktury [číslo]) do zaplacení.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 653 Kč včetně DPH. Tyto náklady sestávají z náhrady cestovného (tak jak bylo žalobcem podrobně specifikováno v jeho podání čl. 178) ke třem jednáním soudu ve dnech 8. 2. 2019, 12. 5. 2020 a 13. 4. 2021. Žalobce jiné náklady nepožadoval. Žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty rozhodnutím o registraci k dani z přidané hodnoty. Náklady řízení tedy zahrnují i daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

54. Výrok III. tohoto rozsudku je odůvodněn § 2, odst. 3, věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen).

Poučení