22 C 8/2023 - 173

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Machkovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO: 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 o 348 140 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 348 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 1. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni c) částku 348 140 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 1. 2023 do zaplacení se zamítá.

III. Žalobce a) je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 150 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně c) je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 150 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci (původně žalobce a/ viz hlavička, žalobce b/[jméno FO], [datum], žalobkyně c/ viz hlavička) se podanou žalobou domáhali na žalované shora uvedené částky představující zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného později Okresním soudem v Mostě sp. zn. 42 T 20/2011 (dále též „posuzované řízení“), které bylo zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání. Žalobci byli ohroženi citelným trestem a na délce řízení se nijak nepodíleli. Žalobci rovněž zdůraznili, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení není nijak limitován důvody skončení řízení a pro nepřiznání zadostiučinění v penězích musí být výjimečné důvody.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že v daném případě bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, avšak dostatečnou satisfakcí je konstatování porušení práva s ohledem na složitost řízení a jeho výsledek, kdy nebylo postaveno najisto, zda se trestné činnosti žalobci dopustili či nikoliv.

3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 22 C 8/2023-59, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Rozsudek byl následně k odvolání žalobců potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 36 Co 236/2023-75. Oba soudy přitom uzavřely, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž dostatečné zadostiučinění je již obdržené konstatování porušení jejich práva spolu se zastavením posuzovaného řízení pro promlčení trestní odpovědnosti žalobců.

4. Oba rozsudky byly ve vztahu mezi žalobcem a), žalobkyní c) a žalovanou zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, č. j. 30 Cdo 2135/2024-155. Ve vztahu k žalobci b) bylo dovolací řízení zastaveno. Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Jedinou kompenzaci, které se žalobcům dostalo, tak představuje konstatování porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené době, přičemž pokud by mělo samotné konstatování vyhovovat požadavku na přiměřenost poskytnutého zadostiučinění, muselo by se však jednat o zcela výjimečný případ. Žádnou skutečnost, která by pro přítomnost uvedených výjimečných okolností svědčila, však odvolací soud nezjistil poukázal-li naopak na zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, a i na jejich zcela zanedbatelný podíl na celkové délce řízení. Z uvedených důvodů dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobcům již přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dostalo, je nesprávný, a napadené rozhodnutí proto neobstojí. Důvody pro zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze platili i na rozhodnutí soudu I. stupně.

5. Soud pro úplnost dodává, že řízení ve vztahu k žalobci b) bylo pravomocně skončeno (dovolací řízení bylo zastaveno), nadále tak soud posuzoval nárok ve vztahu k žalobci a) a žalobkyni c).

6. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených účastníky řízení a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání (žalobci výslovně, žalovaná konkludentně, když se na výzvu soudu spojenou s doložkou podle ustanovení § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen o. s. ř., v dané lhůtě nevyjádřila), soud postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

7. Mezi účastníky bylo nesporným, že se žalobci se svým nárokem předběžně obrátili na žalovanou dne 26. 7. 2022.

8. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

9. Ze spisu Okresního soudu v Mostě vedeného pod sp. zn. 42 T 20/2011 soud zjistil, že trestní stíhání žalobců bylo zahájeno dne 6. 10. 2010. Žalobci byli obviněni ze spáchání přečinu založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka dle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, když byli zadrženi v době volebního mítinku [Anonymizováno]. Usnesení bylo doručeno dne 6. 10. 2010 žalobcům a) a b), žalobkyni c) dne 11. 10. 2010. Policie zajistila úřední záznamy, fotodokumentaci, v období od listopadu 2010 do ledna 2011 vyslýchala svědky, v prosinci 2010 opatřila znalecký posudek z kriminalistiky a sociálních věd a vyrozuměla žalobce o možnosti prostudovat trestní spis, což učinili dne 28. 1. 2011. Policií byly zajištěny opisy z rejstříku trestů. Proti žalobci a) bylo v roce 2009 podmíněně zastaveno trestní stíhání za těžké ublížení z nedbalosti. Žalobce b) byl bezúhonný. Žalobkyně c) byla odsouzena k podmíněnému trestu za ublížení na zdraví. Dne 1. 2. 2011 navrhla policie podat obžalobu, k čemuž došlo dne 15. 2. 2011. Dne 25. 3. 2011 byla vyžádána zpráva probační a mediační služby. Dne 26. 4. 2011 byl vydán trestní příkaz, kterým byli žalobci uznáni vinnými z uvedeného přečinu a odsouzeni k trestu obecně prospěšných prací a propadnutí věci. Žalobci podali odpor. Dne 26. 7. 2011 byl vydán příkaz k zatčení žalobce b), který byl realizován dne 26. 8. 2011, neboť se nepodařilo žalobci doručit trestní příkaz. Dne 30. 11. 2011 soud přibral konzultanta z oblasti sociálních věd, proti kterému podali žalobci námitky podjatosti. Dne 12. 12. 2011 bylo nařízeno hlavní líčení na 25. 1. 2012. Téhož dne byli vyslechnuti žalobci a svědci z řad policie. Hlavní líčení odročeno na 11. 4. 2012. Dne 20. 3. 2012 soud vyhověl námitkám proti osobě znalce. Dne 11. 4. 2012 se konalo líčení s výslechem svědka a provedeny listinné důkazy. Odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 13. 4. 2012, kdy byli žalobci zproštěni obžaloby. Dne 15. 5. 2012 státní zástupce odůvodnil odvolání. Dne 22. 5. 2012 byl spis předložen odvolacímu soudu, který po vyjádření žalobců dne 28. 5. 2013 rozsudek zrušil s ohledem na neúplnost skutkových zjištění. Spis byl vrácen dne 25. 6. 2013 s pokynem ustanovit znalce, který dne 8. 10. 2013 odvolací soud k dotazu soudu prvního stupně upřesnil. Dne 1. 11. 2013 soud ustanovil znalec z oboru sociálních věd. Dne 27. 11. 2013 podali žalobci námitky proti znalci, ke kterým se znalec dne 11. 12. 2013 vyjádřil a v prosinci 2013 doručil znalecký posudek. Dne 29. 1. 2014 soud námitky proti znalci zamítl. Dne 17. 4. 2014 soud přibral dalšího ad hoc znalce, který doručil posudek dne 9. 5. 2014. Dne 23. 6. 2014 soud nařídil líčení na 10. 9. 2014. Dne 19. 8. 2014 soud zamítl vyžádání znaleckého posudku od jiného znalce. Z opisu evidence bylo zjištěno, že žalobci a) a c) byli odsouzeni dne 8. 11. 2012 za jiný trestný čin - projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Dne 10. 9. 2014 proběhlo hlavní líčení s výslechem znalce a věc byla postoupena [Anonymizováno] k rozhodnutí o přestupku. Proti usnesení podal státní zástupce stížnost dne 29. 10. 2014. Dne 2. 12. 2014 byl spis předložen stížnostnímu soudu, který dne 9. 1. 2015 napadené usnesení zrušil a věc vrátil z důvodu, že údajné jednání žalobců dosáhlo již dostatečné společenské škodlivosti trestného činu. Dne 3. 2. 2015 se k věci vyjádřili žalobci. Dne 23. 9. 2015 bylo nařízeno hlavní líčení na 26. 10. 2015, kdy bylo trestní stíhání zastaveno. Dne 17. 12. 2015 podal proti usnesení státní zástupce stížnost. Dne 12. 1. 2016 byla věc předložena stížnostnímu soudu, který dne 19. 1. 2016 napadené usnesení zrušil, neboť jej neshledal věcně správným, když u žalobců absentoval prvek sebereflexe. Za předčasnou označil stížností soud posouzení soudu prvního stupně kvalifikaci podle § 404 tr. zákoníku. Spis byl vrácen dne 9. 2. 2016. Dne 23. 3. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení na 18. 4. 2016. S ohledem na to, že od posledního hlavního líčení uplynula delší doba, provedl soudce hlavní líčení znovu, vyslechl žalobce a za účelem dalšího dokazování bylo odročeno na 2. 6. 2016, kde soud trestní stíhání zastavil pro promlčení. Dne 1. 7. 2016 podal státní zástupce stížnost. Dne 16. 8. 2016 byl spis předložen stížnostnímu soudu. Dne 8.11.2016 bylo napadené usnesení nadřízeným soudem zrušeno a věc byla vrácena, neboť odvolací soud měl nadále závěr o spáchání trestního činu podle § 404 tr. zákoníku a nikoli přísnější trestný čin podle § 403 tr. zákoníku za předčasný. Spis byl vrácen dne 17. 1. 2017. Hlavní líčení bylo nařízeno na 3. 5. 2017 s prováděním dokazováním rozsudkem Nejvyššího správního soudu a bylo odročeno na 31. 7. 2017. Téhož dne bylo pokračováno v dokazování a bylo odročeno z důvodu zdravotní kontroly těhotné žalobkyně c), která nesouhlasila s konáním líčení v její nepřítomnosti bylo odročeno na 6. 12. 2017. Téhož dne bylo prováděno dokazování, které bylo ukončeno s ohledem na nevolnost těhotné žalobkyně c) s žádostí, aby nebylo nařizováno hlavní líčení s ohledem na její porod dalších 8 měsíců. Hlavní líčení bylo odročeno na 5. 9. 2018, kdy bylo pokračováno dokazování čtením rozsudku Nejvyššího správního soudu a bylo odročeno na 5. 11. 2018. Dále z důvodu dovolené bylo odročeno na 12. 11. 2018. Žalobce a) pro zdravotní důvody nemohl být přítomen a nesouhlasil s projednáním v nepřítomnosti, s ohledem na jeho zdravotní stav bylo nařízeno až na 25. 2. 2019, kdy byl nadále čten rozsudek Nejvyššího správního soudu. Dále bylo pokračováno dne 24. 4. 2019 a 24. 6. 2019, kdy bylo čtení rozsudku ukončeno. Hlavní líčení byla dále nařízena na 5. 8. 2019 a 9. 9. 2019. Dne 5. 8. 2019 soud vyslechl znalce. Dne 9. 9. 2019 soud vyslechl policisty a bylo odročeno na 9. 10. 2019, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek sp.zn. 42 T 20/2011, jehož vyhotovení bylo prodlouženo s ohledem na rozsáhlost věci do 12. 11. 2019. Dne 29. 11. 2019 se odvolal státní zástupce. Dne 23. 12. 2019 se odvolali žalobci a dne 10. 2. 2020 své dovolání odůvodnili. Dne 25. 2. 2020 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 19. 10. 2020 nařídil na den 19. 11. 2020 veřejné zasedání, při kterém zrušil rozsudek pouze ve výroku o trestech, o kterých znovu rozhodl tak, že žalobcům uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na jeden rok (sp.zn. 7 To 89/2020). Spis byl vrácen dne 23. 2. 2021. Dne 24. 5. 2021 podali žalobci dovolání. Dne 23. 7. 2021 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne 6. 8. 2021 namítli žalobci podjatost, která nebyla shledána důvodnou dne 31. 8. 2021. Dne 29. 3. 2022 byly usnesením Nejvyššího soudu oba rozsudky zrušeny a trestní stíhání žalobců bylo zastaveno, neboť v průběhu trestního stíhání před vynesením odsuzujícího rozsudku došlo k promlčení trestního stíhání. Z odůvodnění se podává, že soudy nižších stupňů pochybily, když posuzovaný skutek žalobců (projevy sympatií k hitlerovské organizaci [Anonymizováno]) kvalifikovaly jako přečin dle § 403 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv dle ust. § 404 tr. zákoníku jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k porušení práv a svobod člověka, který je sankcionován trestem odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta a trestní odpovědnost za něj zaniká uplynutím pěti let. U všech obviněných byla tato promlčecí doba přerušována, a to i jinými trestními řízeními, nicméně došlo k uplynutí promlčecí doby v trvání 5 let a tedy k zániku trestní odpovědnosti všech obviněných. Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 3. 2022, čímž bylo řízení skončeno. Usnesení bylo zástupci obviněných doručeno dne 23. 6. 2022.

10. Ze stanoviska žalované ze dne 2. 11. 2022 soud zjistil, že žalobcům se dostalo zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na přiměřenou délku posuzovaného řízení.

11. Z výzvy ze dne 26. 7. 2022 soud neučinil podstatných zjištění nad rámec nesporných tvrzení.

12. Soud další dokazování neprováděl pro nadbytečnost, když výše uvedené je pro posouzení důvodnosti žaloby dostačující.

13. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobci po žalované domáhají zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobci svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnili ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

19. Soud se zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk se použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená.

21. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011 (dále také jen „stanovisko NS“), je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

22. V posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nevydání rozhodnutí v přiměřené době, neboť celkovou délku řízení již nelze omluvit ani jeho složitostí. Průběh napadeného řízení lze sice hodnotit jako plynulý, hlavní líčení byla odročována s krátkými prodlevami, v řízení nenastala žádná zásadní období nečinnosti a jednotlivé úkony na sebe navazovaly (viz dále). Rozhodná doba, po které byly žalobci v nejistotě trvala od října 2010, kdy jim bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do června 2022, kdy jim bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestního stíhání, ke kterému došlo v průběhu trestního stíhání. Trestní stíhání žalobců pro trestný čin založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka spočívající v tom, že žalobci drželi v době volebního mítinku [Anonymizováno] [Anonymizováno] bylo zahájeno v říjnu 2010 a skončilo v červnu 2022, trvalo tak 11 let a 9 měsíců. V právním státě nelze akceptovat čekání na výsledek trestního stíhání více než 10 let, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně to nebylo mezi účastníky ani sporné. Řízení jako celek tak neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jim náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

23. Soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, se dále zabýval otázkou, zda zadostiučinění, kterého se dostalo žalobcům ze strany žalované v podobě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době, vyhovuje požadavku na přiměřenost poskytnutého zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Soud vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a související judikatury Nejvyššího soudu (uvedené rovněž v odstavci 30 rozsudku NS ze dne 27. 11. 2024), ze kterých se podává, že zadostiučinění formou konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení. Soud proto dále posuzoval taktéž tato kritéria.

24. Na délku řízení přitom měla vliv složit věci, a to jak po stránce procesní (počet stupňů zapojených do rozhodování), nutnost vypořádat se s námitkami podjatosti ustanovených znalců a soudců Nejvyššího soudu podaných stran obžalovaných, tak po stránce věcné, kdy byly prováděny znalecké posudky, vyslýcháni svědci, bylo potřeba širokého dokazování k posouzení právní kvalifikace skutku, pro jehož spáchání byli žalobci stíháni. Stejně tak složitost věci dával počet obžalovaných.

25. Postup orgánů státu soud hodnotí jako plynulý, nedocházelo k obdobím nečinnosti (vyjma období od 12. 11. 2018 do 25. 2. 2019, avšak v tomto období nebylo nařizováno hlavní líčení z důvodu žádosti žalobkyně c) s ohledem na její těhotenství, když ona sama nesouhlasila s konáním hlavního líčení bez její účasti. Zavinění orgánů činných v trestním řízení na délce řízení tak soud zásadně neshledal. Jak citoval Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí, sama skutečnost, že bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že skutek lze kvalifikovat dle jiné (mírnější) právní normy, s čímž se pojí důsledek posuzování skutečnosti, zda není trestní odpovědnost promlčena (jako je tomu v řešené věci), neznamená ještě, že orgány činné v trestním řízení postupovaly liknavě či s průtahy. Nicméně soudy se na délce řízení částečně podílely, když rozhodnutí soudu prvního stupně o zproštění, postoupení věci na přestupek, zastavení pro dosažení účelu trestního stíhání a zastavení pro promlčení byla rušena jako věcně nesprávná.

26. Pokud jde o podíl žalobců na délce řízení, soud uzavřel, že žalobci se na délce řízení podíleli. Žalobci opakovaně žádali o odročení hlavního líčení, přičemž k žádosti žalobkyně c) nebylo v posuzovaném řízení nařízeno jednání po dobu 8 měsíců z důvodu těhotenství žalobkyně. Soud reflektuje, že žalobci žádali o odročení z objektivních důvodů (zdravotní stav a těhotenství), avšak tyto objektivní příčiny vznikly na straně žalobců, a proto je nelze klást k tíži státu. Navíc žalobci opakovaně namítali podjatost znalců, konzultantů a soudců Nejvyššího soudu, což vliv na délku řízení také mělo.

27. Zásadním pro rozhodnutí soudu byl význam řízení pro žalobce. Tento je nezbytné hodnotit průmětem objektivního a subjektivního hlediska. Obecně podle judikatury ESPL je dán zvýšený význam řízení u opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Obecně lze říci, že trestní řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná. Soud má za to, že při posouzení významu trestního řízení pro poškozeného je nutné rovněž přihlédnout k povaze trestného činu, pro který je trestní stíhání proti poškozenému vedeno. Soud proto vzal v úvahu skutečnost, že trestný čin, pro který bylo trestní řízení proti žalobcům vedeno, s sebou nese nízké společenské odsouzení, oproti například trestným činům proti životu a zdraví. Žalobci sice byli ohroženy trestem odnětí svobody v délce jeden až pět let, avšak již trestním příkazem ze dne 26. 4. 2011 jim byl uložen alternativní trest obecně prospěšných prací, pročež bylo zjevné že žalobcům trest odnětí svobody v maximální možné výši zcela jistě uložen nebude, nebude jim uložen ani nepodmíněný trest. Význam řízení pro žalobce je rovněž snížen skutečností, že žalobci v době zahájení trestního řízení nebyli osobami bezúhonnými, pročež má soud za to, že trestní stíhání nevnímali natolik úkorně, jako by jej vnímala osoba dosud netrestaná. Nadto byli žalobci v průběhu trestního řízení odsouzeni za jiný (obdobný) trestný čin, a to projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. Tato skutečnost rovněž svědčí o nízkém významu posuzovaného řízení pro žalobce, neboť dle názoru soudu se osoba, která úkorně nese své trestní stíhání, zcela jistě vyvaruje dalšímu takovému jednání, které by vedlo k dalšímu trestnímu stíhání jeho osoby. K dalšímu odsouzení žalobců přitom došlo v roce 2012, tedy v počáteční fázi posuzovaného řízení, kdy obecně bývá trestní stíhání obviněnými vnímáno více úkorně. Pokud by posuzované řízení mělo pro žalobce zvýšený význam, je více než pravděpodobné, že by se žalobci vyhnuli dalšímu jednání, které bylo předmětem posuzovaného řízení. To se však nedá říci o žalobci a) a žalobkyni c), kteří prakticky stejným jednáním páchaly uvedenou trestnou činnost opakovaně – projevy sympatií k hnutím směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, resp. k hitlerovské organizaci [Anonymizováno] neonacistickým uskupením při veřejném mítinku. Ze subjektivního hlediska je význam řízení pro žalobce nižší rovněž s ohledem na sdílenou újmu žalobců. Soud přihlédl k tomu, že řízení bylo konáno proti třem obviněným, kteří tedy průběh a výsledek posuzovaného řízení mohli sdílet. Institut sdílené nemajetkové újmy je možné použít tam, kde vystupuje více poškozených, přičemž jejich újma je do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Větší počet účastníků řízení je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto konkrétním případě toto společenství bylo dáno počtem obviněných, kteří sdíleli osud posuzovaného řízení a společný cíl. Navíc za situace, že žalobce a) a žalobkyně c) jsou příbuznými. S ohledem na shora uvedené je tedy zjevné, že význam řízení pro žalobce byl nízký a posuzované řízení nemohlo natolik negativně zasáhnout do psychické sféry žalobců, když je na soudu, aby ve výjimečných případech shledal, i přes presumpci zvýšeného významu trestního řízení pro žalobce, důvody pro shledání nízkého významu pro poškozeného.

28. Nutno dodat, že žalobci ani netvrdili, že by význam předmětu řízení pro ně byl zvýšený, že by byly (kromě presumovaných okolností, tj. skutečnosti, že jde o trestní stíhání, kde se vyšší význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce presumuje) dány okolnosti svědčící ve zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce. I s ohledem na absenci těchto tvrzení soud z důvodu hospodárnosti řízení nenařizoval jednání, když dle soudu bylo možné vyjít z listinných důkazů.

29. Soud vědom si ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR citované v rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024 pod bodem 30 odůvodnění shledal, že v případě žalobců jsou dány natolik výjimečné okolnosti (jejich podíl na řízení a snížený význam předmětu řízení), že celková délka řízení nemohla a ani nezasáhla jejich psychickou sféru. Jinak řečeno, po zhodnocení okolností daného případu, s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným výše, je pak nutno uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobcům je nepatrná, doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobců, a proto konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je v případě žalobců zcela přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu.

30. Z výše uvedených důvodů soud zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání žalobci a) a žalobkyni c) nepřiznal, jak je uvedeno ve výroku I rozsudku.

31. Náhradu nákladů řízení soud podle § 142 odst. 1 za užití § 151 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšné žalované, když ta porušení práva žalobců konstatovala ve stanovisku ze dne 2. 11. 2022, tedy ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění (červenec 2022) a jiného plnění se jim stran soudu nedostalo. Náklady žalované tvoří hotové výdaje podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč (vyjádření ve věci ze dne 24. 2. 2023), kterou soud poměrně rozdělil mezi dva žalobce, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku.

32. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení