36 Co 204/2025 - 193

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Mottla a soudců Mgr. Štěpána Hnaníčka a Mgr. Martina Šalamouna ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO: [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 348 140 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2025, č. j. 22 C 8/2023-173, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl požadavek žalobců, aby každému z nich stát prostřednictvím žalované organizační složky vyplatil částku 348 140 Kč s příslušenstvím jako finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku jejich trestního stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení (výroky I a II). Neúspěšným žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, když oba samostatně zavázal k povinnosti zaplatit státu 150 Kč (výroky III a IV).

2. Jedná se o druhé zamítavé meritorní rozhodnutí prvostupňového soudu, když první rozsudek ze dne 12. 5. 2023, č. j. 22 C 8/2023-59, spolu s potvrzujícím rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 36 Co 236/2023-75, byl z podnětu žalobců a) a c) dovolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalobce b) [jméno FO] bylo odmítnuto, a tedy ve vztahu k němu bylo řízení pravomocně skončeno.

3. Zrušenými rozsudky oba obecné soudy (prvostupňový i odvolací soud) zamítly požadavky žalobců na relutární náhradu jejich tvrzených útrap, způsobených déletrvajícím trestním řízením, s odkazem na judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017. Konstatovaly, že v posuzovaném případě s ohledem na průběh a způsob ukončení trestního řízení se jeví státem již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě za plně postačující. Tato forma satisfakce, která představuje uznání pochybení je dostatečná proto, že celková vytýkaná délka řízení působila ve prospěch obou žalobců, když v důsledku vytýkaného déletrvajícího řízení a změny právní kvalifikace jejich trestněprávního jednání na mírnější, která znamenala nejen snížení hrozícího postihu, ale i zkrácení zákonem stanovené promlčecí lhůty, došlo k zastavení trestního stíhání pro promlčení jejich trestní odpovědnosti. Žalobci, ač upozorněni na možnost pokračovat v trestním řízení tak, aby bez rizika jakéhokoliv trestněprávního postihu bylo o jejich vině rozhodnuto, této možnosti nevyužili.

4. Dovolací soud uvedené závěry hodnotil jako nedostatečné. Vytkl oběma soudům nižší instance nedostatečné posouzení zákonných kritérií § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když konstatoval, že soudy chybně dovodily, že dostatečnou satisfakcí déletrvajícího trestního řízení je samo zastavení nepřiměřeně trvajícího řízení pro promlčení, které nastalo nikoli z důvodu nedůvodných a konstatovaných (soudem v rozhodnutí zastavující trestní řízení přiznaných) průtahům orgánů státu, nýbrž v důsledku změny právní kvalifikace posuzovaného skutku, aniž by v usnesení o zastavení trestního řízení bylo porušení právní povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě soudem explicitně deklarováno.

5. Uzavřel, že pokud v rozhodnutí, kterým bylo trestní řízení pro promlčení zastaveno, chybí konstatování nepřiměřené délky, pak ze strany státu absentuje jakékoli formální uznání porušení práva žalobců na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které by mohlo představovat přiměřenou satisfakci imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky trestního stíhání. Samotné zastavení trestního stíhání z důvodu uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty bez přiznání (konstatování) pochybení orgánů státu nelze považovat za jinou formu kompenzace jeho nepřiměřené délky ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Ani následné konstatování nepřiměřené délky v odškodňovacím řízení (stanovisko žalované organizační složky ze dne 2. 11. 2022) bez řádného zhodnocení hledisek § 31a OdpŠk, která by podpořila výjimečné odškodnění presumované újmy ve formě pouhého konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, sama o sobě nepostačuje.

6. S odkazem na svou bohatou judikaturu pak Nejvyšší soud uvedl, že podle výslovného zákonného znění ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je sice možné považovat konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v rámci již vedeného odškodňovacího řízení za plně rovnocennou formu odškodnění, ale s ohledem na požadavek přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění jen výjimečně, a to zejména v případech, kdy se poškozený svým postupem v řízení na celkové délce významně podílel, nebo že takové řízení mělo pro něj nepatrný význam.

7. Soud prvního stupně se v intencích kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř.) znovu zabýval zákonnými kritérii dle § 31a OdpŠk.

8. Vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného trestního stíhání a navazujícího soudního řízení, konzistentně již popsaných jak ve všech předchozích konečných rozhodnutích (i ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024), tak v odstavci 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku, na které tak lze v plném rozsahu odkázat. Vzal tak zejména za prokázané, že žalobci byli od října 2010 do června 2022 stíháni pro trestněprávní jednání naplňující podstatu [podezřelý výraz] tím, že [podezřelý výraz], Nejvyšším správním soudem [podezřelý výraz]). Trestní stíhání, trvající 11 let a 9 měsíců, bylo zastaveno z důvodu jeho promlčení, když Nejvyšší soud v závěru trestního řízení překvalifikoval zažalované skutky, které hodnotil jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 tr. zákoníku), nikoli jako přísnější trestný čin [podezřelý výraz] (§ 403 odst. 1 tr. zákoníku). Přestože žalobcům již nehrozil žádný trestněprávní postih, vzdali se možnosti případné plné rehabilitace, když nenavrhli pokračovaní stíhání, nepožadovali, aby soudy obžalobu projednaly a rozhodly, zda se jednání dopustili (rozhodl o jejich vině).

9. Rovněž soud vyšel ze zjištění, že žalobci a) a c) měli již předchozí trestní zkušenost a v průběhu řízení v roce 2012 byli opětovně odsouzeni za jiný skutek, kterým naplnili skutkovou podstatu trestného činu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka; žalobce b) byl bezúhonný. V posuzovaném trestním řízení byli žalobci rozsudkem okresního soudu nejprve zproštěni (duben 2012), aby po zrušení tohoto zprošťujícího rozhodnutí krajským soudem (květen 2013) postoupil okresní soud věc k přestupkovému řízení (září 2014) a po zrušení tohoto usnesení krajským soudem (leden 2015), aby jejich stíhání nepravomocně zastavil (říjen 2015). Toto zastavení bylo krajským soudem opět zrušeno s tím, že u žalobců chybí prvek sebereflexe. Okresní soud pak řízení zastavil tentokrát pro promlčení, když jednání hodnotil podle mírnější kvalifikace (§ 404 tr. zákona). Státní zástupce byl však se stížností proti zastavení řízení znovu úspěšný, když krajský soud zastavení zrušil (listopad 2016) s tím, že doposud chybí zjištění nezbytná pro mírnější právní kvalifikaci. Po vrácení spisu (leden 2017) okresní soud nařídil 12 hlavních líčení, a to na dny 3. 5. 2017, 31. 7. 2017, 4. 10. 2017, 6. 12. 2017, 5. 9. 2018 (po vyhovění žádosti, aby s ohledem na blížící porod se líčení na dobu delších 8 měsíců nenařizovalo), 12. 11. 2018, 25. 2. 2019, 24. 4. 2019, 24. 6. 2019, 5. 8. 2019, 9. 9. 2019 a [datum], přičemž při konání a nařízení líčení zohledňoval zdravotní stav obou žalobců, což mělo za následek, že hlavní líčení po dobu téměř jednoho a půl roku neproběhla (od října 2017 do února 2019). Nejprve opakovaně vyhověl žádosti žalobkyně o odročení hlavních líčení neřízených na 4. 10. 2017, 6. 12. 2017, aby znovu vyhověl její žádosti, tentokrát o nenařizování hl. líčení po dobu dalších 8 měsíců s ohledem na její plánovaný porod. Hlavní líčení nařízené na [datum] pak soud odročil znovu, když tentokrát vyhověl žádosti žalobce, který rovněž argumentoval zdravotními obtížemi a nesouhlasil, aby líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Při hlavním líčení 9. 10. 2019 okresní soud vyhlásil rozsudek, kterým oba žalobce odsoudil. Krajský soud dne 19. 11. 2020 prvoinstanční rozsudek zrušil jen ve výrocích o uložených trestech (nikoli ve výrocích o vině) a sám o nich rozhodl. Nejvyšší soud pak nejprve nevyhověl žalobci nedůvodně uplatněné námitce podjatosti, aby následně obě předchozí rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil a trestní stíhání s ohledem na mírnější právní kvalifikaci z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti usnesením ze dne 29. 3. 2022 definitivně zastavil.

10. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, vycházejícím zejména z aplikace § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Při posouzení přiměřenosti délky řízení hodnotil kritéria stanovená v ust. § 31a OdpŠk a uzavřel, že doba, po kterou řízení probíhalo, je již nepřiměřená. Uvedl, že průběh posuzovaného řízení (postup orgánů státu) byl sice plynulý, v řízení nenastaly žádné zásadní prodlevy a jednotlivé úkony na sebe navazovaly, přesto však nelze v právním státě akceptovat, aby stíhaná osoba čekala na výsledek trestního řízení přes 10 let, a aby konečná rozhodnutí byla jako věcně nesprávná v takovém rozsahu rušena. Celkovou délku posuzovaného řízení proto hodnotil jako konkrétním okolnostem věci již nepřiměřenou a uzavřel, že odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení dle § 13 OdpŠk) je dán.

12. V rámci posouzení přiměřené formy odškodnění hodnotil i zbylá zákonná hlediska § 31a OdpŠk. Dospěl k závěru, že řízení bylo složité. Konstatoval, že trestní řízení bylo složitější jak procesně (počet stupňů zapojených do rozhodování i nedůvodné námitky podjatosti), tak skutkově, když soudy prováděly široké dokazování k posouzení správné právní kvalifikace (opakované znalecké zkoumání, výslechy svědků i počet obžalovaných).

13. Uzavřel dále, že celkovou délku posuzovaného trestního řízení si žalobci částečně zapříčinili sami, když opakovaně žádali o odročení hlavních líčení. Byť důvodem vyhovění byly objektivní skutečnosti (zdravotní indispozice a těhotenství žalobkyně), nelze dobu, po kterou nebylo možné konat hlavní líčení klást k tíži žalovaného státu.

14. Význam posuzovaného trestního řízení pro oba žalobce pak prvostupňový soud hodnotil, přes presumpci zvýšeného významu trestního řízení, jako velmi nízký. Argumentoval zejména tím, že žalobci, kteří již v době zahájení trestního řízení nebyli trestně bezúhonní, nemohli trpět probíhajícím trestním stíháním ani skutečnými obavami o jeho výsledek a společenské odsouzení, když i po zahájení trestního stíhání v obdobné činnosti pokračovali, a za tuto trestnou činnost byli nakonec i v průběhu posuzovaného soudního řízení pravomocně odsouzeni. Poukázal rovněž na sdílenou újmu žalobců (manželů), která by rovněž snižovala negativní dopady jejich trestního stíhání, i skutečnost, že žalobci netvrdili, že by význam hodnoceného řízení byl zvýšen.

15. Po celkovém zhodnocení výše uvedených zákonných kritérií dospěl k závěru, že jsou naplněny výjimečné okolnosti, ze kterých lze uzavřít, že vytýkaný nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) negativně psychickou sféru žalobců natolik nezasáhl, aby jim způsobil imateriální újmu, jejíž odškodnění by vyžadovalo relutární náhradu.

16. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné nezastoupené žalované přiznal jejich náhradu dle vyhlášky č. 245/2015 Sb.

17. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci včasné odvolání. Namítli zejména že soud prvního stupně neprovedl řádné hodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a nerespektoval judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Napadený rozsudek je nejen v rozporu s jeho předchozím zamítavým rozhodnutím, ve kterém jinak hodnotil kritéria významu trestního stíhání i jejich podílu na celkové délce posuzovaného řízení, nerespektuje však ani závazný právní názor dovolacího soudu, když soud nepřihlédl k odkazovanému sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, zn. Cpjn 206/2010. Připomněli, že zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva je přípustné jen za výjimečných okolností, které však v daném případě nebyly dány. Uvedli, že posuzované trestní stíhání mělo zásadní dopad na jejich osobní sféru, když v řízení trvajícím 11 let a 9 měsíců jim hrozila horní sazba odnětí svobody v délce 5 let. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobců a), c) není důvodné.

19. Soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, z jeho odůvodnění je zřejmý postup orgánů činných v trestním řízení a odvolací soud souhlasí i se závěrem že celkovou délku řízení 11 let a 9 měsíců již nelze hodnotit jako přiměřenou, a to přesto, že orgánům státu nelze vytknout významné období nečinnosti. Lze souhlasit s tím, že celkovou dobu řízení, překračující deset let, by bylo možné hodnotit úměrnou, jen v případě, že žalobci se zásadním způsobem podíleli na prodloužení trestního stíhání či by bylo posuzované řízení mimořádně složité. Rovněž způsob stanovení rozhodné doby řízení, a to jak v posuzovaných dílčích fázích tohoto řízení, tak jeho celkové délky je správný, když prvostupňový soud řádně stanovil počátek i konec posuzované doby (od zahájení trestního stíhání do právní moci konečného rozhodnutí o jeho zastavení).

20. Přiléhavé, skutkovým zjištěním odpovídající je i hodnocení zákonných kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk, a odvolací soud na ně rovněž v plném rozsahu odkazuje. Závěr o zvýšené procesní i věcné složitosti řízení, nízkém, respektive nicotném významu řízení pro žalobce i jejich částečném, nikoli zanedbatelném podílu na celkové délce řízení je s ohledem na zjištěné okolnosti věci v daném případě zcela na místě.

21. Nedůvodná je výhrada odvolatelů, že soud prvního stupně přistoupil k hodnocení některých kritérií oproti svému předchozímu zamítavému rozhodnutí odlišně. Důvodem je skutečnost, že oba obecné soudy (soud první i druhé instance) vystavěly svůj předchozí závěr o neoprávněnosti požadavků na relutární náhradu téměř výhradně na argumentaci, že konstatování porušení práva představuje dostatečnou formu satisfakce za situace, kdy celková nepřiměřená délka řízení spolu se změnou právní kvalifikace jednání žalobců způsobily, že došlo k promlčení trestní odpovědnosti žalobců, jejich trestní stíhání bylo zastaveno a sami se zcela dobrovolně vzdali možnosti plné rehabilitace, když nepodali návrh na pokračování v zastaveném řízení.

22. Soud prvního stupně se v souladu s právním názorem dovolacího soudu nyní správně soustředil na řádné zhodnocení zákonných hledisek § 31a odst. 3 o. s. ř., tak aby posoudil, zda konkrétní okolnosti posuzovaného trestního stíhání nevylučují přiznání relutární náhrady, tedy zda po jejich celkovém zhodnocení lze přisvědčit žalované, že žalobci trestní stíhání úkorně nevnímali, a tedy celková doba řízení nemohla žalobcům způsobit presumovanou imateriální újmu.

23. Závěr soudu prvního stupně o vyšší věcné i procesní složitosti posuzovaného trestního řízení je pak správný, když soudy opakovaně řešily námitky podjatosti proti osobám znalců i soudců, byly zpracovány dva znalecké posudky, vyslýchána řada svědků. Bylo konáno více než deset hlavních líčení, termíny jednání soudy opakovaně přeodročovaly (z objektivních důvodů na straně žalobců) a v řízení bylo vydáno více než deset konečných věcných rozhodnutí (okresní i krajský soud vydaly pět konečných rozhodnutí, dovolací soud jedno konečné usnesení o zastavení trestního stíhání). V této souvislosti je třeba připomenout, že trestní řízení na rozdíl od občanského soudního řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací a orgány činné v trestním řízení tak musí rozhodné skutečnosti vyhledávat. Jeho časovou náročnost proto nelze jednoduše poměřovat s řízením civilním, ve kterém jsou strany zatíženy břemenem tvrzení a důkazním, a tedy se převážně lze spolehnout na aktivitu stran. Oproti tomu obviněného či obžalovaného toto břemeno netíží, a ten tak může zvolit procesní taktiku, při které svou pasivitou brání shromáždění podstatných zjištění nezbytných pro ukončení trestního řízení či se vyhýbá účasti na hlavním líčení.

24. Zjištěným skutečnostem je rovněž přiléhavé hodnocení kritéria jednání poškozených [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], když lze přisvědčit prvostupňovému soudu, že na celkové délce řízení se zčásti podíleli i sami žalobci, když v důsledku jejich soudem akceptovaných žádostí se hlavní líčení nekonalo po dobu více než jednoho roku a rychlosti řízení nepřispěly ani nedůvodné námitky podjatosti znalce a soudců (soud vyhověl pouze námitce žalobcům proti přibranému konzultantovi v počátku trestního řízení). V této souvislosti je možné poznamenat, že každé podání účastníků generuje řadu činností soudu, které vyžadují čas, čímž přirozeně narůstá délka řízení (oběh spisu, příprava a vypracování usnesení, jeho vypravení a doručování, nárůst souvisejících lhůt, lhůtování a předkládání spisu ke kontrole ke zjištění reakce vyzývaného aj.). Tyto činnosti, objektivně a mnohdy zcela zbytečně oddalující meritorní řešení věci mají stejný obstrukční potenciál jako opakované odročení jednání, když s ohledem na přirozený koloběh procesních spisů (přepisy jednání, zvolení vhodného termínu i s ohledem na vytíženost právních zástupců tak, aby nedocházelo k dalšímu odročení, obsazenost jednacích síní apod.), nelze nařizovat jednání v rozmezí dnů či týdnů. Soudy se nezabývají pouze jediným spisem, ale jsou povinny průběžně řešit i věci nově napadlé či rozsouzené, které vyžadují další úkony vedoucí k věcnému projednání a ukončení řízení.

25. K hledisku významu řízení je na místě připomenout, že náhrada nemateriální újmy slouží ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Jde tedy o psychickou kategorii a je třeba posuzovat i to, zda význam předmětu řízení pro poškozeného účastníka nebyl pouze nepatrný, a zda tak lze celkově uzavřít, že doba řízení mohla negativně zasáhnout jeho psychickou sféru. Měřítko významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je proto nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (rovněž viz rozsudek NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

26. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že z hodnocených zákonných kritérií je pro posouzení vhodné formy odškodnění imateriální újmy toto hledisko nejzásadnější, když odškodňována je jejich psychická újma, představující nepřiměřeně dlouhý trýznivý pocit nejistoty o výsledek řízení (trestního stíhání). V případě, že zjištěné okolnosti vylučují tyto obavy, pak je dokonce možné uzavřít, že presumovaná imateriální újma ani nevznikla.

27. Právě o takový případ se v dané věci jedná, když lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalobci s trestní minulostí (nikoli bezúhonní) nemohli probíhající trestní řízení objektivně vnímat úkorně v obavě z možného trestního postihu za jednání, kterého se dopustili (sutkový závěr trestních soudů), když v této činnosti pokračovali a po zahájení trestního stíhání byli za ni i pravomocně odsouzeni. Absence obav z trestního řízení je zjevná právě proto, že pokud by jiná osoba byla v podobném postavení a trpěla skutečnou obavou o výsledek řízení, pak by se nepochybně vyhnula obdobnému jednání, které bylo příčinou zahájení jejího trestního stíhání (objektivizace újmy).

28. Opačný závěr by byl v rozporu s výše uvedeným smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb., který má být účinnou ochranou poškozených s možností domoci se kompenzace i za nepřiměřeně dlouhé řízení, po které byli nuceni snášet reálné obavy o jeho výsledek.

29. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že soudy neměly pochybnosti o tom, že žalobci se dopustili trestněprávního jednání, když zásadní právní polemika mezi soudními instancemi se vedla v rovině řádné právní kvalifikace prokázaného skutku. Za situace, kdy platí, že právo je výrazem minimálního morálního standardu ve společnosti, a žalobci se dopustili jednání, které naplňovalo skutkové podstaty trestného činu (přečinu), nelze jejich chování hodnotit jinak než jako vysoce nemorální. Jednání, směřující k podpoře hnutí usilujících o potlačení práv a svobod člověka, je v rozporu nejen s právním řádem, ale i se základními hodnotami demokratického právního státu. Odvolací soud proto nepovažuje za přiměřené, aby se osobám, které se takového jednání dopustily, dostalo peněžité satisfakce za průběh řízení, jehož předmětem bylo právě jejich vlastní protiprávní jednání, a to v situaci, kdy u nich absentuje jakákoli minimální míra sebereflexe, když v této činnosti nadále bez obavy z trestněprávního postihu pokračují. Opačný přístup by vedl k rozhodnutí, ve kterém by se dostalo žalobcům zadostiučinění v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, když přiznání satisfakce nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

30. Vzhledem k výše uvedeným specifickým okolnostem odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když plně dostačující formou odškodnění nesprávního úředního postupu shledal konstatování existence nesprávného postupu (uznání pochybení ze strany státu), které se žalobcům dostalo již před podáním žaloby. Postupoval proto dle § 219 o. s. ř. a zamítavé výroky (I, II) jako věcně správné potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovým výrokům (III, IV), kterým prvostupňový soud neúspěšné žalobce důvodně zavázal k celkové náhradě správně propočtených účelných nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.)

31. Již jen nad rámec uvedeného odvolací soud k celkovému obrazu o přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění doplňuje, že nelze přehlédnout ani skutečnost, že nepřiměřená délka řízení byla jednou z příčin definitivního zastavení trestního stíhání pro promlčení jejich trestní odpovědnosti za trestný čin (§ 34 tr. zákoníku), když žalobci nevyužili možnosti § 11 odst. 3 trestního řádu.

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když plně úspěšné žalované žádné účelně vynaložené náklady v této fázi řízení nevznikly.

Poučení