22 C 87/2021-42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Vránovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 70 875 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 31 467,20 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8. 25 % ročně z částky 31 467,20 Kč za dobu od 18.2.2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 39 407,80 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8. 25 % ročně z částky 39 407,80 Kč za dobu od 18.2.2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 456 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 22.2.2021 domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 70 875 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřeně dlouhé řízení. Tvrdil, že dne 23.8.2016 zahájil řízení před finančním arbitrem vedené pod sp.zn. [spisová značka] [číslo], jehož předmětem bylo určení neplatnosti pojistných smluv a vydání bezdůvodného obohacení. Nález byl vydán poté, co žalobce podal k finančnímu arbitrovi stížnost pro nečinnost, a to dne 20.9.2019. Proti tomuto nálezu byly podány námitky. O námitkách bylo rozhodnuto dne 6.4.2020. Řízení tak trvalo více než 43 měsíců, za což žalobce požaduje odškodnění ve výši 70 875 Kč. Žalovaný sice konstatoval existenci nesprávného úředního postupu a omluvil se, to však není dle žalobce dostatečné. Žalobce vyčíslil svůj požadavek na kompenzaci nemajetkové újmy na základní částku 42 750 Kč (ze základu 15 000 Kč za rok řízení), kterou dále navýšila o 40%, na částku 70 875 Kč pro neprodloužení lhůty arbitrem pro vydání nálezu (o 10%), neprodloužení lhůty arbitrem pro vydání rozhodnutí o námitkách (o 10%), pro neodůvodněné průtahy (o 10%) a skutečnost, že se aktivně průtahům bránil (o 10%).

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 1. 7. 2021, ve kterém uvedl, že s žalobním požadavkem nesouhlasí; ke své obraně namítl, že tvzená délka řízení v trvání 43 měsíců je možno považovat za nepřiměřenou, nicméně zároveň uvedl, že v daném případě je dostačující konstatování porušení práva žalovaným a omluva. Toto žalovaný ostatně již učinil v reakci na uplatnění práva žalobcem. Zároveň žalovaný ještě namítl, že na celkové délce řízení se do jisté míry podílel sám žalobce, když opakovaně žádal o prodloužení lhůty k doplnění návrhu a předložení požadovaných dokumentů, které předložil až dne 2.4.2019. Žalovaný uzavřel, že dle rozhodovací praxe městského soudu v Praze, lze za přiměřenou považovat dobu trvání řízení v délce 24 měsíců, kdy předmětné řízení tuto dobu překročilo o 19 měsíců a žalobce svým jednáním zapříčinil prodloužení řízení o 20 měsíců. Žalovaný pak v neposlední řadě uvedl, že navýšení požadovaná žalobcem jsou irelevantní, kdy první tři jím uvedená kritéria, nejsou důvodem pro navýšení. Žalovaný naopak navrhl požadovanou částku odškodnění ponížit, a to z důvodu složitosti věci minimálně o 60 % a dále z důvodu jednání žalobce, které vedlo k prodloužení řízení o dalších 30%. Vzhledem k tomu, že žalovaný již konstatoval porušení práva a žalobci se omluvil, má za to, že je na místě podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

3. Mezi účastníky řízení není sporné, že řízení před finančním arbitrem, které bylo dne 23.8.2016 zahájeno pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] trvalo do 6.4.2020, kdy bylo vydáno rozhodnutí o námitkách a dále pak, že [stát. instituce] vyrozuměním ze dne 17.2.2020 zamítlo žádost žalobce o odškodnění újmy, avšak konstatovalo nesprávný úřední postup. Mezi stranami je však sporné, zda samotné konstatování nesprávného úředního postupu je postačující formou zadostiučinění či nikoliv.

4. Soud v řízení provedl k důkazu následující listinné důkazy: návrhem na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne 23.8.2016 se žalobce domáhal určení neplatnosti smluv investičního životního pojištění [číslo] vydání bezdůvodného obohacení v celkové částce 142 100 Kč. Oznámením o zahájení řízení a výzvou k odstranění nedostatků návrhu ze dne 28.11.2016, 17.2.2017, bylo žalobci a oznámením ze dne 15.9.2017 [právnická osoba], sděleno, že dne 23.8.2016 bylo zahájeno řízení před finančním arbitrem mezi žalobcem a [právnická osoba] Součástí oznámení byla též výzva žalobci k odstranění nedostatků návrhu. Podáním žalobce ze dne 23.2.2017 a 19.5.2017 jeho právní zástupce doplnil návrh dle výzvy finančního arbitra. Z Oznámení o převzetí právního zastoupení a žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření ze dne 3.10.2017 vyplývá, že instituce [právnická osoba] požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k návrhu žalobce, kterému bylo Sdělením o prodloužení lhůty ze dne 5.10.2017 a 18.10.2017 vyhověno, a to do 18.10.2017 resp. do 2.11.2017 [právnická osoba] se ve věci vyjádřila podáním ze dne 24.10.2017 a následujícího dne 25.10.2017 dodala osobně potřebné podklady. Výzvou ze dne 17.7.2018 byl žalobce vyzván k předložení podkladů. Oba účastníci byli téhož dne vyzvání k seznámení se s předloženými podklady. Žalobce doplnil některá tvrzení a podklady přípisem ze dne 1.8.2018 a přípisem ze dne 28.8.2018 požádal o zaslání spisové dokumentace. Zástupce instituce se s podklady seznámil dne 3.9.2018 a dne 11.9.2018 byla spisová dokumentace odeslána žalobci. Žalobce se vyjádřil přípisem ze dne 1.10.2018. Finanční arbitr oznamoval prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí dne 30.10.2018, 16.11.2018 a 20.12.2018, kdy následně přípisem ze dne 17.1.2019 vyzval oba účastníky k předložení potřebných dokladů. [právnická osoba] podklady předložila dne 23.1.2019 a žalobce dne 4.2.2019 požádal o prodloužení lhůty. Lhůta byla prodloužena do 19.2.2019 a žalobce předložil dokumentaci dne 2.4.2019. Dne 21.8.2019 zaslal žalobce finančnímu arbitrovi výzvu k opatření proti nečinnosti a dne 20.9.2019 byl vydán nalez. Dne 3.10.2019 podala instituce námitky a 4.10.2019 je podal žalobce. 9.10.2019 se žalobce vyjádřil k námitkám instituce a dne 11.10.2019 se vyjádřila naopak instituce. Dne 5.11.2019 byli oba účastníci vyzváni k předložení dokumentů. [právnická osoba] tyto předložila dne 18.11.2019, o čemž byl informován žalobce přípisem ze dne 27.11.2019. Dne 6.4.2020 bylo pak rozhodnuto o námitkách.

5. Z výzvy ze dne 9.9.2020 adresované [stát. instituce] soud zjistil, že žalobce se na [anonymizováno] obrátil s nárokem na úhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem finančního arbitra v řízení [spisová značka] [číslo]. Žalobce kompenzaci vyčíslil na částku 70 875 Kč. Dopisem ze dne 17.2.2021, který adresovalo [stát. instituce] žalobci (jeho právnímu zástupci), [anonymizováno] konstatovalo porušení práva a vyslovilo omluvu za nesprávný úřední postup finančního arbitra.

6. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen,,o.s.ř.“), tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo, jakož i vyjádření účastníků.

7. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy. Další dokazování, soud již neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci samé, a tedy další dokazování neprováděl.

8. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

9. Po právní stránce soud zhodnotil nárok žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dle § 1 odst. 1 OdpŠk.:„ Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.“ 10. Podle § 13 odst. 1 a 2 OdpŠk.:„ (1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (2) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.“ 11. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk.:„ (1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“ (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.:„ každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ 13. Podle ust. § 1 odst. písm. e) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“):„ k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr (dále jen„ arbitr“), jedná-li se o spor mezi spotřebitelem a pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při distribuci životního pojištění nebo při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění.“ 14. Podle ust. § 8 zákona o finančním arbitrovi:„ řízení se zahajuje na návrh navrhovatele. Podání návrhu má na promlčení a prekluzi tytéž právní účinky, jako kdyby byla v téže věci podána žaloba u soudu.“ 15. Podle ust. § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi:„ arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce.“ 16. Podle ust. § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi:„ arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.“ 17. K institutu finančního arbitra soud uvádí, že jde o orgán, který byl zřízen za účelem mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu. Primárním cílem finančního arbitra je tam, kde je spotřebitel v právu, přivést strany sporu ke smírnému řešení sporu tak, aby se spotřebitel nemusel obracet na soud a nemusel hradit náklady soudního řízení, protože řízení před finančním arbitrem je bezplatné. Při rozhodování aplikuje finanční arbitr rozhodné psané právo, posuzuje všechny shromážděné podklady samostatně i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k předmětu projednávaného sporu. Finanční arbitr se tam, kde je to možné, opírá a odvolává na relevantní ustálenou judikaturu obecných soudů, Ústavního soudu nebo Soudního dvora Evropské unie.

18. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zákonná úprava zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudních řízení se po novele zákonem č. 160/2006 Sb. nachází v zákoně č. 82/1998 Sb., zejména v jeho ustanoveních § 13 OdpŠk (shodně v § 22 OdpŠk) a v § 31a OdpŠk. Na tuto zákonnou úpravu pak navazuje Stanovisko, které se podrobněji zabývá mimo jiné posouzením celkové délky řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a výkladem ustanovení § 31a OdpŠk. Stanovisko je však možné aplikovat pouze na řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy hovoří o„ projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem.“ 19. Soud se tak zabýval otázkou, zda na projednávanou věc – tedy správní řízení před finančním arbitrem - dopadá ust. § 13 odst. 1 věty druhé nebo ust. § 13 odst. 1 věty třetí. To z toho důvodu, že v případě věty třetí § 13 stát odškodňuje nepřiměřenou délku celého řízení, kdežto v případě věty druhé pouze jednotlivé dílčí průtahy. Pro zodpovězení této otázky je nutné nejprve posoudit, zda na předmětné řízení dopadá právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy či nikoliv.

20. Jak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, konstatoval, pro rozhodnutí o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nutné zodpovědět tři základní otázky, a to:

1. Zda jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku.

2. Zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu.

3. Zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy.

21. Předmětem posuzovaného řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smluv o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Je nepochybné, že se jednání o právo opravdové a vážné, mající přímý vliv na způsob výkonu práva. Toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, a to v zákoně o finančním arbitrovi. To, že zákon o finančním arbitrovi má svůj původ v unijním právu, není podstatné, neboť se nejedná o přímý výkon práv podle unijních předpisů. Poslední otázku, tedy zda má právo civilní povahu, je třeba zodpovědět také kladně, neboť řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení, do jisté míry jej má nahrazovat. Zdejší soud má tak za to, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se aplikuje i v daném řízení, z toho důvodu, že samotné správní řízení podmínky aplikace článku 6 Úmluvy splňuje. Shodně pak i v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2330/2016, kde se tento soudu zabýval i aplikací čl. 6 Úmluvy na správní řízení, na které soudní přezkum nenavazoval a čl. 6 Úmluvy ve svém dílčím závěru vztáhl i na stavební řízení. Na řízení před finančním arbitrem tak dopadá čl. 6 Úmluvy a tudíž i Stanovisko, neboť jde o nárok dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk na odškodnění nesprávného úředního postupu - nepřiměřenou délku řízení.

22. Pro úspěšnost žalob o náhradu škody nebo nemajetkové újmy proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody nebo nemajetkové újmy a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně žalobce.

23. Soud se zabýval v prvé řadě otázkou, zda v průběhu řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k nepřiměřené délce celého řízení, tedy porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nutné hodnotit jako nepřiměřenou délku řízení, takovou délku, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a zároveň spočívá v příčinách vzniklých z působení samotného státu, v tomto případě správního orgánu, nikoliv účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Z tohoto důvodu nelze vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě z čl. 6 Úmluvy, mohla být pokládána za přiměřenou, je tedy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

24. Celková délka řízení byla 3 roky, 7 měsíců a 14 dnů, kdy řízení bylo zahájeno podaným návrhem na zahájení řízení před finančním arbitrem dne 23.8.2016 a konečné rozhodnutí vydáno dne 6.4.2020. S ohledem na celkovou délku řízení v předmětné věci i přes složitost případu z hlediska shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí, soud zhodnotil, že řízení trvalo déle, než by mělo. Ostatně finanční arbitr je specializovaným orgánem zřízeným právě pro rozhodování tohoto typu sporů, tedy subjekt, který obdobných sporů rozhoduje a rozhodoval celou řadu. Z pohledu jeho specializace tak nešlo o složitý případ, respektive žádná mimořádnost z hlediska skutkového či právního v řízení najevo nevyšla.

25. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se v řízeních spadajících pod čl. 6 Evropské úmluvy vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu z nejistoty ohledně výsledku řízení a žádné důkazy se v tomto ohledu zásadně nevyžadují, jelikož újma vzniká samotným porušením práva. Článek 6 Evropské úmluvy se na správní řízení před finančním arbitrem vztahuje a vznik újmy na straně žalobkyně je tak presumován.

26. Soud se dále zabýval tím, zda je dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. V projednávané věci se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku újmy na straně žalobce, jak bylo popsáno výše, pak současně je dána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou žalobce, když tato újma je tvrzena a presumována právě ze správního řízení v žalobě uvedeného. Všechny tři kumulativní podmínky pro úspěšnost žaloby o náhradu újmy tak jsou splněny.

27. Pokud jde o postup finančního arbitra, soud dospěl k závěru, že tento nedodržel lhůtu pro úkony stanovené zákonem, když měl rozhodnout do 90 dnů ode dne 2.4.2019, kdy shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí. Ve složitých případech lze lhůtu prodloužit o dalších 90 dnů, o čemž arbitr musí účastníky bezodkladně vyrozumět, což finanční arbitr v dané věci neučinil.

28. Za použití výše zmíněné právní úpravy na skutkový stav, který byl v řízení v průběhu dokazování zjištěn, soud dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, neboť délkou řízení v trvání 3 roky 7 měsíců a 14 dní došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Finanční arbitr měl nezbytné podklady pro rozhodnutí již ke dni 2.4.2019, kdy finanční arbitr obdržel od účastníků veškerou dokumentaci rozhodnou pro posouzení věci, avšak až dne 6.4.2020 bylo rozhodnuto o námitkách. K datu 2.4.2019 se připočte lhůta 90 dnů pro rozhodnutí a dále 30 dnů pro rozhodnutí o námitkách. Dále je potřeba připočíst i dobu nutnou pro doručování. Řízení před finančním arbitrem tak mělo být skončeno ve třetím čtvrtletí roku 2019, skončeno však bylo až v dubnu roku 2020.

29. Nesprávný úřední postup je dán, rovněž újma je dána na straně žalobce, a to dle čl. 6 Úmluvy. I snížený (nikoliv nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k přiznání zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. V řízení před finančním arbitrem žalobce uplatňoval částku 142 100 Kč, dle názoru soudu jde o nikoliv zanedbatelný předmět řízení, a z tohoto důvodu by žalobci mělo náležet odškodnění peněžité. Význam předmětu řízení nelze vzhledem k výši částky hodnotit jako nepatrný. V daném případě tak nepostačuje nepeněžité odškodnění. Shodně bylo judikováno Nejvyšším soudem i pod sp. zn. [spisová značka]:„ Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.“ Zbývalo tak posoudit, jaké přiměřené odškodnění, a to peněžité, žalobkyni náleží.

30. Při stanovení výše odškodnění soud vycházel ze Stanoviska, dle kterého je možné za každý rok řízení přiznat částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení. Je zároveň nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Nejvyšší soud proto pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady, za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč. Soud při svém výpočtu odškodnění vycházel právě ze Stanoviska a za první dva roky řízení přiznal částku 15 000 Kč resp. její polovinu po 7 500 Kč za rok, jelikož v těchto prvních letech je újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení částka narůstá. Soud vycházel právě z částky 15 000 Kč za rok průtahu s ohledem na celkovou délku řízení, která je 3 roky 7 měsíců a 14 dnů, a není tedy nikterak extrémní. Soud tedy přiznal žalobci za první dva roky celkem částku 15 000 Kč za další rok pak 15 000 Kč a za dalších 7 měsíců soud přiznal částku 1 250 Kč za měsíc a částku 41,70 Kč za každý další den (15 000 Kč + 15 000 Kč + (7 x 1 250 Kč) + (14 x 41,70 Kč). Základní částku 39 334 Kč soud dále modifikoval v souladu s ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

31. Základní částku 39 334 Kč soud modifikoval tam, kde měl za to, že to okolnosti případu odůvodňují. Posuzoval tak a) složitost případu, b) chování poškozeného, c) postup příslušných orgánů, d) význam předmětu řízení pro poškozeného, kdy pouze u některých kritérií přistoupil k provedení modifikace. Základní částku soud snížil o 10% pro složitost procesní (shromažďování většího množství podkladů) a o dalších 10 % pro nižší význam daného sporu pro žalobce, tak jak je specifikováno v odst. č. 29 tohoto odůvodnění. Celkem tedy soud přiznal žalobci na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení před finančním arbitrem částku 31 467,20 Kč, tedy základní částku poníženou o 20 % z důvodů uvedených výše. Pro další modifikace základní částky soud neshledal opodstatnění.

32. Žalobce žalobou požadoval částku v celkové výši 70 875 Kč s přísl., soud má však za to, že jím přiznaná částka v celkové výši 31 467,20 Kč je přiměřeným zadostiučiněním za řízení před finančním arbitrem, které trvalo 3 roky 7 měsíců a 14 dnů a to z důvodů podrobně popsaných výš.

33. Zároveň přiznal soud žalobci i zákonný úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího dni, kdy uplynula 6 měsíční lhůta pro projednání žádosti žalobce před [stát. instituce] ohledně přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Co do zbytku žalované částky soud žalobu zamítl (výrok II.), když pro přiznání vyššího zadostiučinění neshledal důvody.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobní nárok, co do základu byl po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu, přiznal soud žalobci náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Náklady řízení v částce 19 456 Kč sestávají ze soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) z tarifní hodnoty vy výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a.t.) sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 4.8.2021 a účast na ústním jednání soudu dne 2.3.2022) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 600 Kč ve výši 2 856 Kč.

Poučení