22 CO 121/2022-79

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D. a Mgr. Radka Kopsy ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupen titul jméno příjmení , advokát, se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupen titul jméno příjmení , advokát se sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka žalovaného: osobní údaje účastníka se sídlem adresa o zaplacení částky 17 800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 2. 2022, č.j. 5 C 228/2021-31, <b>I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrzuje.</b> <b>II. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 387,88 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Citovaným rozsudkem okresní soud ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 17 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 4. 2018 do zaplacení a ve výroku II. žalobu zamítl ve zbývajícím rozsahu ohledně úroku z prodlení z částky 17 800 Kč od 1. 3. 2018 do 31. 3. 2018. Ve výroku III. uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17 333,21 Kč k rukám zástupce žalobce.

2. Okresní soud zdůvodnil, že žalobce se proti žalovanému jako svému zaměstnavateli domáhal zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku za leden 2018. Uvedl, že u žalovaného byl zaměstnán jako stavební zámečník a jeho pracovní poměr skončil ke dni [datum] výpovědí ze strany zaměstnavatele ze dne [datum] uplynutím dvouměsíční výpovědní doby. V průběhu tohoto pracovního poměru se u žalobce projevila nemoc z povolání dle posudku Nemocnice [územní celek] a.s. ze dne [datum]. V souvislosti s touto nemocí z povolání byl žalobce od [datum] do [datum] v pracovní neschopnosti. Po skončení pracovní neschopnosti dne [datum] žalobce nastoupil na úřad práce a počal hledat novou práci, neboť ze strany žalovaného mu práce nabídnuta nebyla. Náhradu mzdy žalobce požadoval ve výši rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem, jehož dosahoval před zjištěním nemoci z povolání v kalendářním čtvrtletí předcházejícím pracovní neschopnosti a který činil 30 000 Kč měsíčně, a minimální mzdou, která činila 12 200 Kč. Zároveň se žalobce domáhal také úroku z prodlení v zákonné výši s tím, že splatnost náhrady je stejná jako u mzdy, tedy ke dni 28. 2. 2018 jako poslednímu dni měsíce následujícího. K výplatě však nedošlo, a to ani na výzvu ze dne [datum].

3. Žalovaný a vedlejší účastník žalobu odmítli jako zcela nedůvodnou. Měli za to, že v žalovaném období od [datum] do [datum] nelze na straně žalobce spatřovat příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Zdůraznili, že k rozvázání pracovního poměru žalobce nedošlo z důvodu nemoci z povolání, ale pro nesouvisející zrušení části zaměstnavatele, k němuž by došlo bez ohledu na nemoc z povolání, která byla žalobci diagnostikována až dlouho po skončení pracovního poměru (lékařským posudkem [číslo] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] s účinností od 23. 7. 2013). Potvrdili, že od [datum] do [datum] byl žalobce v příčinné souvislosti s nemocí z povolání v pracovní neschopnosti a že v průběhu této pracovní neschopnosti došlo ke dni [datum] ke skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného z důvodu zrušení části zaměstnavatele. Uzavřeli, že k prokázání žalovaného nároku je nutné stanovit okamžik, kdy to byla právě nemoc z povolání, která žalobci znemožnila přijetí do zaměstnání u jiného potenciálního zaměstnavatele. Takový okamžik dle strany žalované nenastal dříve, než byl žalobce pro existenci nemoci z povolání odmítnut dne 1. 2. 2018 [právnická osoba] [právnická osoba], [obec]. Proto až od tohoto dne vznikl žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který také je žalobci od této doby vedlejším účastníkem jako pojistné plnění poskytován, a to oproti výpočtu žalobce ve správné výši, která se řídí rozhodným výdělkem žalobce v souladu s § 271b zákoníku práce. Ohledně prodlení bylo namítnuto, že výzva k zaplacení žalovaného plnění byla žalobcem učiněna až dopisem ze dne [datum].

4. Vedlejší účastník na straně žalovaného dodal, že samotné zaevidování v seznamu uchazečů o zaměstnání není skutečností způsobilou založit žalobci jako poškozenému zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť je nezbytné prokázat okamžik, kdy to byly následky nemoci z povolání, které znemožnily nástup do zaměstnání u jiného zaměstnavatele. Z výdělku dosahovaného žalobcem u žalovaného jako odpovědného zaměstnavatele pak v dané věci nelze vycházet, neboť rozhodným je pravděpodobný výdělek, jehož by žalobce dosáhl u potenciálního zaměstnavatele a který činí 30 000 Kč s tím, že od něho je odečítána minimální mzda dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Takto je proto v souladu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou žalobce vedlejším účastníkem odškodňován ode dne 1. 2. 2018, kdy mohl - nebýt následků nemoci z povolání – nastoupit do pracovního poměru u [právnická osoba] [právnická osoba], [obec]. Dříve ke vzniku žalovaného nároku nedošlo pro nedostatek příčinné souvislosti, tedy pro nenaplnění všech tří zákonem stanovených nezbytných předpokladů.

5. Po provedeném dokazování vzal okresní soud za prokázané, že žalobce pracoval jako zaměstnanec žalovaného do [datum], kdy pracovní poměr skončil z důvodu, který nesouvisel s nemocí z povolání. V době od [datum] do [datum] žalobce byl v pracovní neschopnosti v souvislosti s nemocí z povolání a od 31. 12. 2017 byl evidován jako nezaměstnaný u úřadu práce s vyplácením podpory. Vzal za prokázané, že v době trvání pracovního poměru došlo při výkonu práce žalobce pro žalovaného ke vzniku nemoci z povolání žalobce ([anonymizována dvě slova]), která byla zjištěna dle lékařského posudku Nemocnice [územní celek] a.s. [číslo] ze dne [datum] o jejím uznání s odkazem na nařízení vlády č. 290/1995 Sb. Ke vzniku této nemoci z povolání u žalobce došlo při výkonu práce [anonymizována dvě slova] pro žalovaného a datum jejího zjištění byl stanoven na [datum]. V důsledku této nemoci z povolání byla u žalobce snížena pracovní způsobilost tím, že nesmí přicházet do styku s látkami, které jsou v lékařském posudku vyjmenovány, a to ani ve formě aerosolu nebo výparů. Z vyjádření žalobce a potvrzení [právnická osoba] [právnická osoba], [obec], ze dne [datum] okresní soud uzavřel, že žalobce již v lednu 2018 poptával možnost zaměstnání. Zjistil, že vedlejší účastník vyžádal od žalobce potvrzení toho, že ho někde nemohou zaměstnat z důvodu nemoci z povolání a kolik by si tam vydělal. V lednu 2018 žalobce jednal se [právnická osoba] [právnická osoba], která dne 31. 1. 2018 potvrdila, že žalobce vzhledem k jeho nemoci z povolání nemůže přijmout na pozici pracovník [anonymizována dvě slova] dle jeho kvalifikace, délce praxe v oboru a předpokládaného dobrého zdravotního stavu, kde by jinak žalobce mohl být ode dne [datum] zaměstnán s příjmem 30 000 Kč hrubého.

6. Po právní stránce okresní soud posoudil vztah mezi účastníky dle zákoníku práce v rozhodném znění dle žalovaného období ledna 2018, a to dle § 269 odst. 2 a 4, podle něhož je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen s tím, že tato povinnost zaměstnavateli svědčí, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, pokud se povinnosti zcela nebo části nezprostí. K výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti okresní soud odkázal na § 271b odst. 1 a 3 zákoníku práce, podle něhož se jedná o rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po zjištění nemoci z povolání s tím, že tato náhrada přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se pak považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Platí také, že pobíral-li zaměstnanec předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které by na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou dle § 271l zákoníku práce samostatná práva, která nepřísluší vedle sebe.

7. Okresní soud zdůvodnil, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu při zjištění nemoci z povolání je objektivní odpovědností za výsledek, tedy bez ohledu na zavinění. Předpoklady této odpovědnosti zaměstnavatele jsou nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody s tím, že ke vzniku nároku je zapotřebí, aby tyto tři předpoklady byly splněny současně, jinak nárok nevzniká. Okresní soud dále odkázal na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž újma, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá také ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, k níž dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena nebo omezena nebo zanikla. Účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Jedná se o újmu majetkovou, která se stanoví způsobem upraveným v § 271b zákoníku práce, podle něhož je rozdílem mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným nižším výdělkem vyjádřeno snížení, omezení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Dle zákona tato náhrada přísluší také tehdy, je-li v době vzniku práva na náhradu veden žalobce v evidenci uchazečů o zaměstnání a v takovém případě se za výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Dle závěrů rozsudku sp.zn. 21 Cdo 1997/2008 ze dne 15. 12. 2009 se nevyžaduje, aby se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného konkrétního zaměstnavatele o práci a aby bylo takové pracovní místo volné. Průměrný výdělek před vznikem škody se pak stanoví jako pravděpodobný výdělek, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u jiného zjištěného zaměstnavatele s tím, že v příčinné souvislosti s pracovním úrazem je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo. Za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl.

8. Na základě uvedených závěrů okresní soud shledal, že v dané věci jsou splněny všechny tři zákonem stanovené předpoklady pro odpovědnost žalovaného vůči žalobci za škodu z důvodu nemoci z povolání a na straně žalobce vznikl také nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za leden 2018. Dle okresního soudu byla i v tomto žalovaném období snížena pracovní schopnost žalobce následkem nemoci z povolání a v důsledku toho došlo ke vzniku majetkové újmy. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je pak průměrný výdělek žalobce před vznikem škody v souladu s § 352, § 353 odst. 1 a § 354 odst. 1 a 2 zákoníku práce, kterým se rozumí průměrný výdělek hrubý a rozhodným období je předchozí kalendářní čtvrtletí s tím, že průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. V souladu s § 355 odst. 1 a 2 zákoníku práce je třeba v dané věci vycházet z pravděpodobného hrubého výdělku, jehož by zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popř. jehož by zřejmě dosáhl, když se přihlíží k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty., neboť se jedná o náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za leden 2018 a rozhodným obdobím je předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. poslední kalendářní čtvrtletí roku 2017, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti. Okresní soud uzavřel, že pravděpodobný výdělek byl prokázán potvrzením [právnická osoba] [právnická osoba], i vyjádřením žalovaného a vedlejšího účastníka, podle nichž by žalobce - nebýt nemoci z povolání – by byl schopen výdělku ve výši 30 000 Kč hrubého tak, jak z této částky vychází vedlejší účastník při vyplácení žalované náhrady od [datum]. Okresní soud měl za to, že snížená pracovní způsobilost žalobce však existovala již v předcházejícím žalovaném období, kdy žalobce i v lednu 2018 by byl schopen - nebýt nemoci z povolání - dosáhnout stejného výdělku, když při analogickém použití § 354 odst. 2 zákoníku práce by uvedený pravděpodobný výdělek měl účinky k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období, tedy od 1. 1. 2018. K tomu okresní soud poukázal na to, že žalovaný ani vedlejší účastník netvrdí, že by pracovní způsobilost žalobce byla v lednu 2018 jiná než od [datum]. Při určení výše žalované náhrady okresní soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 4131/2018 uvedl, že jako výdělek po zjištění nemoci z povolání je uvažován výdělek ve výši minimální mzdy, neboť zaměstnanec vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání nedosahuje žádného výdělku, a to nikoliv z důvodů následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí. Platí pak, že žádný zaměstnanec, který by byl - kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán, nemůže dosahovat nižšího příjmu, než kolik činí minimální mzda, která dle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. činila od 1. 1. 2018 částku 12 200 Kč Okresní soud proto shledal, že žalovaná náhrada odpovídá částce 17 800 Kč, a proto podané žalobě vyhověl, a to spolu se žalovanými úroky z prodlení v zákonné výši od 1. 4. 2018 do zaplacení.

9. K počátku prodlení žalovaného se zaplacením přiznané částky okresní soud zdůvodnil, že vyšel z tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že žalobci byla vyplácena náhradu za ztrátu na výdělku od [datum], a to na základě potvrzení [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne [datum]. Přestože nebylo prokázáno, ke kterému dni se toto potvrzení dostalo do dispozice žalovaného, měl okresní soud za to, že s určitou mírou jistoty lze předpokládat, že již v měsíci únoru 2018 měl žalovaný, resp. vedlejší účastník k dispozici veškeré podklady pro vyplácení náhrady, a to i za měsíc leden 2018, neboť za únor 2018 k vyplacení náhrady došlo. Proto měl za to, že nic nebránilo, aby nejpozději do konce března 2018 byla spolu s náhradou za únor 2018 žalobci vyplacena také náhrada ze leden 2018 Okresní soud tak uzavřel, že žalovaný se se zaplacením přiznané částky ocitl v prodlení od 1. 4. 2018, čímž mu vznikla povinnost k zaplacení zákonného úroku z prodlení. Ve zbývajícím rozsahu ohledně úroku z prodlení z žalované částky za dobu od 1. 3. do 31. 3. 2018 okresní soud žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl ve věci převážně úspěšný. Proto byla žalobci přiznána plná náhrada účelně vynaložených nákladů, a to za zaplacený soudní poplatek 800 Kč a dále za právní zastoupení za pět úkonů právní služby. Okresní soud uvedl, že přiznal odměnu po 1 820 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále za účast u soudního jednání dne 3. 2. 2022 také náhradu promeškaného času advokáta za deset započatých půlhodin po 100 Kč a náhradu cestovného ve výši 2.063,81 Kč za cestu advokáta žalobce z [obec] do [obec] a zpět v délce 360 km vozidlem s průměrnou spotřebou nafty 4,9 l /100 km. Zároveň okresní soud přiznal náhradu 21% DPH dle § 137 o.s.ř., tj. celkem náhradu v částce 17 333,21 Kč, kterou žalovanému a vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce v zákonné lhůtě dle § 149 a § 160 odst. 1 o.s.ř., a to solidárně s odkazem na § 93 odst. 3 o.s.ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1859/2004).

11. Proti citovanému rozsudku, a to výslovně pouze proti výrokům I. a III., podali včasné odvolání žalovaný a vedlejší účastník, kteří setrvali na námitkách své obrany uplatněné již v řízení před okresním soudem, a proto navrhli změnu napadeného rozhodnutí a úplné zamítnutí žaloby. Měli za to, že ani skutkové, ani právní závěry okresního soudu nejsou správné, neboť příčinná souvislost nutná k důvodnosti žalovaného nároku nebyla prokázána. Takto nebylo prokázáno, že by žalobce v lednu 2018 nemohl nalézt zaměstnání právě z důvodu nemoci z povolání, resp. z důvodu tím dané snížené pracovní způsobilosti. Žalobce nedoložil, že jeho nezaměstnanost v lednu 2018 byla způsobena nemocí z povolání, přestože měl od vedlejšího účastníka informaci, že je nutné doložit potvrzení o tom, že ho není možné zaměstnat z důvodu nemoci z povolání. Samotná evidence na úřadu práce by byla relevantní pouze tehdy, když by pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil z důvodu nemoci z povolání a evidence by tak byla přímým důsledkem skončení pracovního poměru z tohoto důvodu, příp. okamžikem projevu aktivní snahy nalézt zaměstnáními, o což se však v dané věci nejedná, neboť pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil z jiných, obecných důvodů, nesouvisejících s nemocí z povolání, a proto by k evidenci na úřadu práce došlo i nebýt nemoci z povolání. V dané věci je proto nezbytné prokázat okamžik, kdy to byly právě následky nemoci z povolání, které žalobci znemožnily nástup do zaměstnaného u jiného (potencionálního) zaměstnavatele, když z výdělku u odpovědného zaměstnavatele nelze vycházet. V dané věci byl takový rozhodný okamžik prokázán ke dni [datum], nikoliv dříve. Citovanou judikaturu Nevyššího soudu, včetně rozsudku sp.zn. 21 Cdo 1997/2008, okresní soud dle odvolatelů aplikoval nepřiléhavě, příp. jsou jí řešeny skutkově odlišné případy, jiné otázky, které nejsou mezi účastníky sporné, či je jí řešena evidence na úřadu práce, resp. aktivní snaha zaměstnance o nalezení vhodného zaměstnání především pro účely výpočtu rozhodného průměrného výdělku, nikoliv pro účely samotného vzniku nároku. Naopak ve shodě se závěry citované judikatury měli odvolatelé za to, že v této věci nebylo prokázáno, že – nebýt nemoci z povolání – mohl žalobce v lednu 2018 reálně vykonávat práci dle své kvalifikace, resp. že pracovní trh takovou práci nabízel. Namítli, že prokázanou nabídku [právnická osoba] [právnická osoba] od [datum] nelze bez dalšího vztahovat na předcházející období, a proto závěry okresního soudu nejsou podloženy konkrétním zjištěním. Žalovaný dodal, že žalobce předložil potřebné potvrzení potenciálního zaměstnavatele až ze dne [datum] a žádné jiné (dřívější) nezískal, a proto lze mít za to, že zde jiný potencionální zaměstnavatel žalobce nebyl. Výklad soudu by dle žalovaného vedl k absurdním závěrům, neboť náhrada by byla přiznána i tehdy, kdy by skutečné důvody nezaměstnanosti žalobce byly zcela jiné, např. bojkot přijímacího pohovu, či by byly dány jiné důvody než snížená pracovní způsobilost, pro které by žalobce potencionálnímu zaměstnavateli nevyhovoval.

12. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť se se závěry okresního soudu plně ztotožnil. Zejména měl za to, že bylo prokázáno, že v lednu 2018 nemohl nalézt vhodné zaměstnání z důvodu snížení pracovní způsobilosti v důsledku nemoci z povolání, tedy je dána také příčinná souvislost mezi vznikem škody a nemocí z povolání. Žalobce dodal, že za účelem co nejrychlejšího nalezení nového zaměstnání byl také evidován v seznamu uchazečů o zaměstnání, což vyústilo k jeho jednání se [právnická osoba] [právnická osoba], které proběhlo ještě v lednu 2018, kdy tedy již žalobce měl možnost zaměstnání získat.

13. Krajský soud k podanému odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu výroku I. a III., a to v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. jak z pohledu odvolacích námitek, tak z důvodů v odvolání neuvedených. Poté krajský soud shledal odvolání zcela nedůvodná.

14. Krajský soud zejména dospěl k závěru, že okresní soud řádně a v potřebném rozsahu zjistil rozhodný skutkový stav, který jak do jeho základu, tak do jeho výše posoudil dle přiléhavé právní úpravy a ustálené soudní judikatury, a dospěl ke správným a úplným skutkovým i právním závěrům. Krajský soud proto na tyto závěry okresního soudu pro stručnost odkazuje a k odvolacím námitkám dodává následující.

15. V dané věci bylo prokázáno a ani odvolatelé nesporovali, že mezi účastníky byl platný pracovněprávní vztah, který skončil ke dni [datum] výpovědí žalovaného jako zaměstnavatele dané žalobci jako zaměstnanci z důvodu zrušení části zaměstnavatele. Ještě za trvání tohoto pracovního poměru byl žalobce již od [datum] v pracovní neschopnosti, a to až do [datum], a to v nesporné příčinné souvislosti s jeho nemocí z povolání, která byla zjištěna lékařským posudkem ze dne [datum] již ke dni [datum] a která u žalobce vznikla při výkonu práce [anonymizována dvě slova] v pracovním poměru pro žalovaného. Následující den po skončení této pracovní neschopnosti byl žalobce ode dne [datum] evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, když mezi účastníky bylo zároveň nesporné, že nemoc z povolání vedla ke snížení pracovní způsobilosti žalobce. Bylo také nesporně prokázáno, že ve shodě s potvrzením [právnická osoba] [právnická osoba] ze dne [datum] mohl být žalobce dle své kvalifikace a odborné praxe – pokud by u něho nebyly dány následky nemoci z povolání – od [datum] zaměstnán u této společnosti a dosahoval by hrubého výdělku 30 000 Kč měsíčně. Bylo rovněž nesporné, že na základě své pracovněprávní odpovědnosti žalovaný plní žalobci za následky uvedené nemoci z povolání a od [datum] je proto žalobci vedlejším účastníkem jako pojistné plnění vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši rozdílu mezi pravděpodobným měsíčním výdělkem žalobce ve výši 30 000 Kč a zákonem upravenou měsíční minimální mzdou.

16. Ve shodě se závěry okresního soudu i odvolacími námitkami dle citované úpravy zákoníku práce platí, že odpovědnost žalovaného za prokázanou nemoc z povolání žalobce, která vedla ke snížení pracovní způsobilosti žalobce, je odpovědností objektivní, pro jejíž vznik je třeba současného naplnění tří zákonných předpokladů, jimiž jsou nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V dané věci vznikla u žalobce nemoc z povolání ode dne [datum] a jejím následkem došlo u žalobce ke snížení pracovní způsobilosti v nesporně prokázaném rozsahu. Okresní soud v dané věci současně zcela správně zohlednil, že ke skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nedošlo v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, ale z jiných, nesouvisejících (organizačních) důvodů na straně zaměstnavatele. Proto v dané věci je správný a zcela přiléhavý závěr, že nelze vycházet z výdělků, které žalobce dosahoval v pracovním poměru u žalovaného, ale pro vznik škody jako majetkové újmy v podobě ztráty na výdělku je rozhodný výdělek, jehož by žalobce dosáhl – nebýt následků nemoci z povolání – u jiného, tzv. potencionálního zaměstnavatele, a to za výkon práce, kterou by pro takového zaměstnavatele mohl prokazatelně vykonávat, kdyby k nemoci z povolání nedošlo. Okresní soud správně vycházel z toho, že mezi účastníky nebylo sporné, že takto by žalobce byl schopen - nebýt nemoci z povolání - vykonávat práci nabízenou mu od [datum] [právnická osoba] [právnická osoba] (pracovník údržby kovárna), za kterou by pobíral hrubý měsíční příjem 30 000 Kč.

17. Krajský soud oproti odvolacím námitkám ve shodě s okresním soudem shledal, že (také) v žalovaném období od [anonymizováno] do [datum] vznikla žalobci škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s jeho prokázanou nemocí z povolání. K tomu je třeba uvést, že příčinná souvislost je skutkovou otázkou, při níž je zkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti vyvolaly příslušnou škodu s tím, že jsou zkoumány příčiny a následky, které jsou důležité pro danou odpovědnost za škodu. Rozhodné pak v souladu s ustálenou judikatury jsou ty skutečnosti, bez nichž by daný následek nenastal, případně by nenastal tak, jak nastal s tím, že se nemusí jednat o příčinu jedinou, ale podstatnou, resp. významnou. Platí, že významné jsou ty objektivní skutečnosti, které v daném případě skutečně (objektivně) nastaly a které tak ani nelze zpětně změnit (viz také rozsudek Nevyššího soudu ze dne 16. 3. 2020 sp.zn. 21 Cdo 2671/2019). V souladu s těmito závěry krajský soud uzavřel, že v dané věci je třeba vycházet z toho, že již ke skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného byla pracovní způsobilost žalobce snížena v důsledku nemoci z povolání, byť toto nebylo důvodem, proč pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil. Protože v době od [datum] až do [datum] stále trvala (v příčinné souvislosti s nemocí z povolání) pracovní neschopnost žalobce, byl vyloučen vznik škody žalobce ve formě náhrady za ztrátu na výdělku po jejím skončení dle okresním soudem správně citovaného § 271l zákoníku práce. Tato škoda mohla žalobci v příčinné souvislosti s nemocí z povolání začít vznikat až ode dne [datum], kdy bylo prokázáno, že žalobce byl hlášen jako nezaměstnaný na úřadu práce, a to s prokázanou sníženou pracovní způsobilostí způsobenou nemocí z povolání. Z prokázaného skutkového stavu je také zřejmé, že právě z důvodu snížení své pracovní způsobilosti nemocí z povolání žalobce nemohl nastoupit do vhodného zaměstnání u [právnická osoba] [právnická osoba] nabízeného od [datum] za měsíční hrubý příjem 30 000 Kč a z tohoto důvodu je mu proto z titulu pracovněprávní odpovědnosti žalovaného za nemoc z povolání vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku od [datum]. Předmětem žaloby pak je náhrada této ztráty za bezprostředně předcházející období od 1. 1. do [datum], u něhož odvolatelé namítají nedostatek příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Z prokázaných rozhodných skutečností je však zřejmé, že také v lednu 2018 u žalobce trvalo snížení pracovní způsobilosti v důsledku nemoci z povolání, které vedlo k odmítnutí jeho zaměstnání nabízeného od 1. 2. 2018 [právnická osoba] [právnická osoba] Přitom je třeba uvést, že na trhu práce se zjevně jedná o stejné, resp. srovnatelné období, v němž objektivně nenastaly žádné podstatné změny v rozsahu nabídek a poptávek výkonu práce vhodné pro žalobce v případě, že by u něho k nemoci z povolání nedošlo, když pro jiný závěr nesvědčí žádné konkrétní skutečnosti, které by v řízení vyšly najevo, byly obecně známé či by byly odvolateli namítány. Krajský soud proto uzavřel, že v žalovaném období ledna 2018 objektivně nenastaly ani na straně žalobce, ani na trhu práce žádné konkrétní či mimořádné skutečnosti, pro které by mohl být dán nedostatek, případně by mohlo dojít k přetržení příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody na straně žalobce ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, jak tato příčinná souvislost byla nesporně dána od [datum].

18. Námitky žalovaného o obecných, resp. teoretických možnostech nedostatku, resp. přetržení uvedené příčinné souvislosti nemohou obstát, neboť žádné takové konkrétní skutečnosti nebyly v této věci prokázány a nenastaly. K tomu je třeba naopak mít zcela ve shodě s okresním soudem za plně aplikovatelné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp.zn. 21 Cdo 1997/2008, podle nichž je ve svých důsledcích absurdní, aby bylo po žalobci jako poškozeném zaměstnanci spravedlivě požadováno, aby se ucházel o práci, kterou stejně není ze zdravotních důvodů (pro následky nemoci z povolání) schopen vykonávat. I v této věci na základě prokázaného konkrétního skutkového stavu platí, že nelze dovodit žádný důvod požadovat po žalobci, aby se o takovou práci ucházel jen„ naoko“, jenom proto, aby doložil ať již druh práce, kterou by mohl vykonávat, kdyby k nemoci z povolání nedošlo, anebo výši možného rozhodného pravděpodobného výdělku, resp. dle námitek odvolatelů svůj zájem a„ skutečnou“ možnost nastoupit do zaměstnání. Přitom je zřejmé, že aktivní snahu žalobce o nalezení vhodného zaměstnání je třeba mít za prokázanou jeho evidencí jako nezaměstnaného na úřadu práce a současně je z povahy věci zřejmé, že o„ skutečnou“, tedy reálnou možnost nástupu žalobce do zaměstnání se jednat nemohlo, neboť pro následky nemoci z povolání žalobce hledanou, resp. nabízenou práci nesporně vykonávat nemohl. Proto je dle krajského soudu ve shodě s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu i v této věci nutné uzavřít, že rozhodné závěry o existenci odpovědnosti žalovaného za ztrátu na výdělku žalobce po skončení pracovní neschopnosti ani za žalované období ledna 2018 nezávisí, resp. nemohou záviset na tom, zda se žalobce jako zaměstnanec opravdu ucházel o práci u jiného konkrétního zaměstnavatele a zda tento konkrétní zaměstnavatel vskutku měl odpovídající volné pracovní místo tak, jak se v této věci - k požadavku vedlejšího účastníka - stalo dle potvrzení [právnická osoba] [právnická osoba], které se právě v uvedeném absurdním smyslu týká pouze fiktivní možnosti nástupu žalobce od 1. 2. 2018 do zaměstnání, které ve skutečnosti žalobce vykonávat nemohl.

19. Krajský soud shledal, že konkrétně prokázaný skutkový stav této věci odvolatelé pomíjejí také při své námitce o tom, že by k evidenci žalobce na úřadu práce došlo i nebýt nemoci z povolání jen proto, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil z důvodu zrušení části zaměstnavatele ke dni [datum]. Je zřejmé, že přitom odvolatelé neprávně opomíjejí, jednak již od [datum] až do [datum] trvající pracovní neschopnost žalobce v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, která vedla ke snížení pracovní způsobilosti žalobce, a dále také to, že následky nemoci z povolání žalobci zjevně a nesporně bránily ve výkonu práce v původním rozsahu také ke dni [datum], kdy žalobce již musel být – z důvodu nemoci z povolání – evidován jako uchazeč o zaměstnání se sníženou pracovní schopností, pro kterou nebyl schopen nastoupit do nabízeného původně (před nemocí z povolání) vhodného zaměstnání ani od [datum].

20. Ze všech uvedených důvodů krajský soud shledal citovaný rozsudek okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I. a III. věcně správným, a proto jej v této části dle § 219 o.s.ř. potvrdil. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle výroku III. krajský soud pouze dodává, že okresní soud v písemném odůvodnění zjevnou chybou v psaní opomněl uvést, že do správně přiznané i řádně vyčíslené částky náhrady nákladů řízení žalobce ve správné souhrnné výši 17 333,21 Kč zahrnul také paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč, včetně navýšení o příslušnou DPH, za pět správně zjištěných a účelných úkonů právní služby advokáta žalobce.

21. Krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Proto krajský soud žalobci přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly za jeho právní zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalobci tak byla přiznána náhrada nákladů ve shodě s jeho vyúčtováním za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání krajského soudu) s odměnou po 1 820 Kč a paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč v souladu s § 7, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Současně byla žalobci přiznána náhrada za promeškaný čas na cestě advokáta žalovaného z jeho sídla k jednání krajského soudu a zpět v délce 270 km shodným vozidlem jako v řízení před okresním soudem za celkem 8 půlhodin po 100 Kč dle § 14 citované vyhlášky a náhrada cestovních výdajů na této cestě v částce 2 289,48 Kč dle předloženého technického průkazu vozidla zn. Škoda Octavia, [registrační značka], s průměrnou spotřebou 4,9 l [číslo] km nafty v ceně 47,10 Kč a pevné náhrady 4,70 Kč/km v souladu s vyhláškou č. 511/2021 Sb., ve znění účinném od 14. 5. 2022. Spolu s navýšením o příslušnou 21% DPH tak krajský soud žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové částce 8 387,88 Kč s tím, že její výše byla v souladu s § 151 odst. 5 o.s.ř. určena v písemném vyhotovení rozsudku. Žalovanému a vedlejšímu účastníkovi byla ve shodě se závěry okresního soudu uložena povinnost k jejímu zaplacení společně a nerozdílně a v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.