22 Co 121/2024 - 349

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oto Kubeše a soudkyň Mgr. Kateřiny Boudníkové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno] [Anonymizováno] 2. [Anonymizováno], narozený dne [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] jako opatrovníkem sídlem [Anonymizováno] 3. [Jméno opatrovníka], narozený dne [Datum narození opatrovníka] bytem [Adresa opatrovníka] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví a o určení neexistence zástavního práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 6. 2023, č. j. 9 C 361/2021-142 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3. na náhradě nákladů řízení částku 14 557 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta; ve výrocích I., II., III. se potvrzuje.

II. Ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice, Okresnímu soudu v Kutné Hoře, na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného 2. částku 23 815 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 345 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1. a 2. určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemků parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], a vůči žalovaným 1. a 3. určení, že na nemovitostech, a to pozemcích parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále jen „nemovitosti“), neexistuje zástavní právo ve prospěch žalovaného 3. dle smlouvy o zřízení zástavního práva podle obč. z. ze dne 11. 2. 2019, právní účinky zápisu k okamžiku 26. 2. 2019 k zajištění dluhu ze smlouvy o zápůjčce, podle které zástavní věřitel půjčil/půjčí zástavci částku 1 500 000 Kč a zástavce se zavázal, že zápůjčku vrátí zástavnímu věřiteli nejpozději do 11. 8. 2019. Výrokem II. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 2. náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 3. náhradu nákladů řízení v částce 21 817,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Má za to, že kupní smlouvu na nemovitosti uzavřela s entitou nazvanou [jméno FO], která však nemá právní subjektivitu a kupní smlouva je tak neplatná pro absenci subjektu na straně kupujícího. Účastníkem smlouvy mohl být toliko svěřenský správce. Soud prvního stupně za účelem zhojení právního jednání aplikoval ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), toto ustanovení však použít nešlo, neboť se nachází mimo meze rozhodného práva. Nejedná se totiž o problematiku obligačního či věcného práva, ale o problematiku právní osobnosti a jejího nedostatku, tedy otázky personálního statutu osoby, pro nějž soud sám jako rozhodné identifikoval lichtenštejnské právo. Kromě toho k nabytí vlastnického práva je třeba kromě titulu v podobě platné smlouvy ještě tzv. modu – zápisu práva do katastru nemovitostí. Zápis však ve prospěch svěřenského správce nebyl proveden, a proto nemohlo dojít k převodu vlastnického práva. I pokud by žalobkyně připustila teorii, že je možné přičítat jednání svěřenskému správci ve smyslu § 17 odst. 2 o. z., pak se toto mělo projevit v návrhu na vklad do katastru nemovitostí a jako vlastník měl být zapsán svěřenský správce, což se nestalo. Má za to, že podle § 17 odst. 2 o. z. je možno zhojit maximálně soukromoprávní jednání, nikoliv však správní rozhodnutí o zápisu práva. Z uvedeného důvodu nemohlo vzniknout ani zástavní právo ve prospěch žalovaného 3. Poukázala na to, že bylo odpovědností svěřenského správce, aby správně označil jednající subjekt vzhledem k tomu, že žalobkyně je právní laik a nevztahuje se tak na ni § 579 o. z. Závěrem žalobkyně argumentovala tím, že od kupní smlouvy odstoupila, neboť jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Smlouva tedy od počátku zanikla, a to i s následky pro následně zřízené zástavní právo. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil odstoupení jako opožděné s poukazem na § 2002 odst. 1 o. z. obsahující možnost odstoupení bez zbytečného odkladu. Jednak nezaplacení kupní ceny nebylo možno posoudit ihned jako podstatné porušení smlouvy, takovým porušením bylo až dlouhodobé prodlení se zaplacením kupní ceny za situace, kdy žalobkyně nejprve obsáhle komunikovala se svěřenský správcem o zaplacení a teprve když bylo najisto postaveno, že kupní cena nebude zaplacena, od kupní smlouvy odstoupila. K těmto okolnostem navrhla žalobkyně důkazy, které soud neprovedl. Rovněž byl nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neprokázala doručení odstoupení od kupní smlouvy. Předložila totiž snímek textové zprávy, která ukazuje doručenou zprávu od kontaktu „[Anonymizováno]“, kde je vyfocen zřetelně doručený dopis a sdělení správce k tomu. Svěřenský správce nenamítl absenci doručení nebo jeho nesprávnost a měl-li soud prvního stupně za to, že tento důkaz je nedostatečný, měl přistoupit k poučení žalobkyně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně navrhla výslech žalovaného 2. a mohla i předložit přímo mobilní telefon s uvedenou zprávou, kde lze zkoumat odesílatele i historii komunikace. Ve vztahu k rozhodnutí vůči žalovanému 2. namítala, že nesouhlasí s tím, že by nebyl dán naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva vůči němu. Žalovaný 2. byl v minulosti svěřenským správcem, dle lichtenštejnského práva byl oprávněn nabývat majetek a vůči němu proto směřovalo odstoupení od kupní smlouvy. Naléhavý právní zájem tak existuje, neboť je třeba určit, že právě vůči němu došlo k účinkům odstoupení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný 1. se k odvolání nevyjádřil.

4. Opatrovník žalovaného 2. navrhl odvoláním napadený rozsudek potvrdit.

5. Žalovaný 3. navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Má za to, že závěr Nejvyššího soudu, který se k postavení svěřenského fondu v minulosti vyjadřoval, o přičitatelnosti práva je možné vztáhnout i na modus v rámci nabývání vlastnického práva.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je zde důvod pro změnu nákladového výroku IV., jinak shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 13. 8. 2021 žalobkyně podala u soudu prvního stupně žalobu na určení, že je vlastníkem nemovitostí a že na nich nevázne zástavní právo s odůvodněním, že kupní smlouva, na jejímž základě bylo vlastnické právo zapsáno ve prospěch svěřenského fondu jakožto entity bez právní subjektivity, je absolutně neplatná, případně byla zrušena na základě odstoupení pro nezaplacení kupní ceny. V návaznosti na to nemohlo vzniknout právo zástavní jako právo akcesorické.

8. Žalovaný 1. zůstal v řízení nečinný.

9. Žalovaný 2. na výzvu soudu prvního stupně reagoval v dopise ze dne 15. 11. 2021 tak, že nemluví česky, a proto se nemůže zabývat dopisem, který mu soud zaslal. Informoval, že již není svěřenským správcem, na území České republiky nemá bydliště ani sídlo.

10. Žalovaný 3. navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se cítí být řádným nabyvatelem zástavního práva, i kdyby se prokázalo platné odstoupení od kupní smlouvy. Žalobkyně jednala ve spolčení se svým synem, který ovládá svěřenský fond, vytvořili nezákonný stav, ze kterého se snaží těžit a takovému jednání nemůže být poskytnuta ochrana. Upozornil, že na základě rozhodnutí o soudním prodeji zástavy již běží exekuční řízení, v němž by měla být otázka existence zástavního práva posuzována jako předběžná, a proto není na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

11. V souzeném případě jde o řízení s cizím prvkem, který je dán tím, že žalovaný 1. je právnickou osobou se sídlem a žalovaný 2. fyzickou osobou s pobytem v Lichtenštejnském knížectví (dále též jen „Lichtenštejnsko“). Právní předpisy Evropské unie (EU) jsou integrální součástí právního řádu České republiky (ČR) a soud proto musí zvažovat použití přímo aplikovatelných norem EU, které mají aplikační přednost před pravidly mezinárodního práva procesního (§ 2 zákona č. 91/2012Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“), a to i v případě, že účastníkem řízení není osoba s bydlištěm či sídlem na území členského státu EU. Odvolací soud proto posoudil otázku pravomoci soudů ČR podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I bis“), konkrétně podle článku 24 odst. 1 nařízení, který upravuje výlučnou mezinárodní příslušnost ČR pro oblast věcných práv k nemovitostem, které se nachází na území ČR, přičemž mezi ČR a Lichtenštejnskem nebyla před vstupem ČR do Evropské unie sjednána žádná mezinárodní smlouva, která by otázku mezinárodní příslušnosti upravovala a která by tak měla aplikační přednost před tímto unijním předpisem (článek 73 odst. 3 nařízení Brusel I bis).

12. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel z následujících skutkových zjištění, která učinil na základě listinných důkazů.

13. Žalobkyně jako prodávající a [jméno FO], sídlem [Anonymizováno], jehož jménem jednal poručník [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno], jednající panem [jméno FO], jako kupující, uzavřeli dne 4. 1. 2018 kupní smlouvu na nemovitosti, na základě které se prodávající zavázala převést na kupujícího vlastnické právo a kupující se zavázal uhradit kupní cenu v celkové výši 2 000 000 Kč s tím, že ji uhradí převodem na bankovní účet prodávající č. [č. účtu] do 15 pracovních dní ode dne, kdy obdrží originál kupní smlouvy opatřený razítkem [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [právnická osoba] povolení vkladu práva k nemovitostem a originál výpisu z příslušného listu vlastnictví, který se bude týkat kupní smlouvou převáděných nemovitostí, u kterých bude jako výlučný vlastník zapsán kupující (čl. 3.3.1. kupní smlouvy); dále se strany dohodly, že část kupní ceny může být uhrazena započtením v případě, že by takové případné započtení bylo výhodné pro kupujícího a pokud by s takovým započtením „kupující písemně souhlasila“ (čl. 3.3.2. kupní smlouvy). Žalobkyně byla ke dni 25. 1. 2018 zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí a téhož dne byl podán návrh vklad vlastnického práva pro [jméno FO] k předmětným nemovitostem dle kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2018; [jméno FO] bylo vyrozumění o provedeném vkladu doručeno dne 20. 2. 2018 a [jméno FO] dne 22. 2. 2018.

14. Dne 11. 2. 2019 uzavřel žalovaný 3. jako zapůjčitel a [jméno FO], registrační číslo: [hodnota], sídlem [Anonymizováno], jehož jménem jednal poručník [Anonymizováno], se sídlem [jméno FO], jednající [jméno FO], uzavřeli zástavní smlouvu, kterou zajistili pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, a to zapůjčenou částku 1 500 000 Kč, a případné smluvní pokuty a smluvní úrok z prodlení zástavou na předmětných nemovitostech.

15. Žalobkyně s datem 8. 7. 2020 vyhotovila dopis k rukám [Anonymizováno], svěřenský správce [jméno FO] pod názvem „Odstoupení od kupní smlouvy“, v rámci kterého uvádí, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 4. 1. 2018, neboť nebyla uzavřena svěřenským správcem, nýbrž svěřenským fondem; dále uvádí, že do dnešního dne jí nebyla uhrazena kupní cena a tímto od kupní smlouvy odstupuje.

16. Dle výpisu z obchodního rejstříku Lichtenštejnského knížectví byl ke dni 6. 5. 2021 [Anonymizováno] reg. zapsán jako [Anonymizováno], má dva členy svěřenské rady, a to [tituly za jménem] [jméno FO] a [tituly za jménem] [jméno FO]. [jméno FO] je zapsán v obchodním rejstříku [Anonymizováno] jako [Anonymizováno], jeho správcem byl v období od 24. 3. 2017 do 7. 7. 2020 [Anonymizováno], v období od 7. 7. 2020 do 19. 7. 2021 [Anonymizováno] a v období od 19. 7. 2021 pak [Anonymizováno]; [jméno FO] byl opětovně zapsán podle usnesení [adresa] soudu ze 4. 10. 2021, datum zřízení [jméno FO] je 27. 3. 2016.

17. Dne 11. 10. 2021 vyzvala soudní exekutorka [jméno FO] k předložení listiny, ze které bude zřejmé, že má oprávnění pro zastupování svěřenského správce [jméno FO], na což [jméno FO] reagoval přípisem ze dne 19. 10. 2021, kde se označil jako obecný zmocněnec [Anonymizováno] reg. a správce dědictví po zůstaviteli [jméno FO]. Společnost [právnická osoba]. byla do obchodního rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze, zapsána dne 14. 11. 2016, jejím jednatelem je žalobkyně s tím, že společnost má jediného společníka, a to [jméno FO], sídlem [Anonymizováno].

18. Odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními ztotožňuje, vyplývají z provedených listinných důkazů. V souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. pak zopakoval důkaz fotokopií listiny ze dne 8. 7. 2020 a důkaz snímkem obsahu SMS zprávy ze dne 22. 7. 2020. Z fotokopie listiny ze dne 8. 7. 2020 zjistil, že žalobkyně adresovala žalovanému 2. jakožto svěřenskému správci svěřenského fondu [jméno FO] odstoupení od kupní smlouvy s odůvodněním, že do dnešního dne jí nebyla zaplacena kupní cena a očekává součinnost při nápravě stavu zápisu vlastnického práva. Ze snímku SMS zprávy vyplývá, že žalovaný 2. ve vazbě na doručení snímku odstoupení od kupní smlouvy odepisuje v německém jazyce: Habe gerade folgendes Schreiben erhalten…bitte um Rückmeldung und Übersezung (přeloženo tlumočnicí: Právě jsem obdržel následující dopis, prosím, abyste se ozval a přeložil). Z těchto důkazů měl odvolací soud za to, že listina obsahující odstoupení byla žalovanému 2. doručena. Provádět dokazování k této otázce proto považoval za nadbytečné.

19. Odvolací soud souhlasí s tím, jak soud prvního stupně posoudil podmínku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dle ustálené soudní praxe naléhavý právní zájem je dán tehdy, pokud by případný vyhovující výrok o určení vlastnictví byl způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí vkladem [§ 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“)] a žalobkyně již v žalobě tvrdila, že evidovaný stav je v rozporu se skutečným právním stavem (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Obdobně to platí i ve vztahu k požadavku na určení neexistence zástavního práva, neboť případný vyhovující výrok rozsudku by byl způsobilým podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 58/2003).

20. Vznik a obsah smluvního vztahu z uzavřené kupní a zástavní smlouvy a nabývání věcných práv k předmětným nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí odvolací soud posoudil a rozhodné právo určil podle kolizních norem obsažených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a to konkrétně podle článku 3 odst. 1 vzhledem k tomu, že jak kupní smlouva (čl. 5.1.), tak smlouva zástavní (čl. IV. 2.) obsahují ujednání o volbě práva České republiky, konkrétně občanského zákoníku. Proto účinky kupní i zástavní smlouvy se řídí českým právem. Stejně tak se českým právem řídí i smlouva o zápůjčce vzhledem k volbě práva v čl. 5.5. dané smlouvy.

21. Podle článku 1 odst. 2 písm. h) nařízení Řím I se však toto nařízení nevztahuje na zakládání trustů a na vztahy mezi zakladateli trustu, správci trustu a oprávněnými osobami a rozhodné právo pro posouzení těchto otázek je proto třeba určit podle ZMPS. Z § 73 ZMPS vyplývá, že pokud není zjištěno, jaké právo určil zakladatel, pak svěřenský fond (otázky jeho vzniku, trvání, zániku a jeho správy) se řídí právem státu, s nímž nejúžeji souvisí. Tím je v daném případě nepochybně Lichtenštejnsko, v němž má sídlo správce trustu spravující jeho majetkovou podstatu.

22. V Lichtenštejnsku je trust upraven v článcích 897 až 932 Personen und Gessellschaftsrecht - PGR (zákon o osobách a společnostech) pod titulkem die Treuhänderschaften. Jde o entitu bez právní subjektivity. Majetek trustu je odlišný od majetku správce, byť správce má k němu právní titul (čl. 897 PGR). Trust podléhá zápisu do obchodního rejstříku v případě, že je založen na dobu delší než 12 měsíců (čl. 900 odst. 1 PGR). Do obchodního rejstříku se zapisuje jak trust, tak správce, nikoli beneficient. Trust musí být výslovně označen (čl. 899 odst. 3 PGR). Základním dokumentem trustu je zakladatelské právní jednání, v němž zakladatel vymezuje pravidla pro fungování trustu, včetně možnosti vyhradit si právo, aby na něj majetek v trustu po určité době přešel (čl. 917 odst. 1 PGR), právo jmenovat správce a změny obmyšlených osob (čl. 917 odst. 2 a 3 PGR). Správce je dle čl. 919 odst. 3 PGR oprávněn s majetkem trustu disponovat v rovném postavení jako samotný nositel práv a povinností, tedy jako samotný vlastník. Je oprávněn za majetek vystupovat v řízení před všemi orgány veřejné moci. (čl. 920 PGR).

23. Lichtenštejnský trust je tedy konstruován obdobně jako svěřenský fond v české právní úpravě. Jde o právní útvar vybavený řadou vlastností právnické osoby, přesto však bez výslovné právní subjektivity (není tak právnickou osobou). Jeho smyslem je vyčlenění určitého majetku ze jmění zakladatele, který pak tvoří oddělenou složku a stává se majetkem bez vlastníka s tím, že veškerá práva s majetkem spjatá vykonává správce z titulu své funkce, nejde o jeho osobní vlastnictví. V soudním řízení bude jako účastník vystupovat správce a bude-li se žaloba týkat majetku v trustu, pak správce bude muset být v žalobě takto označen včetně označení fondu, jehož je správcem.

24. Za situace, kdy předmětný cizozemský trust vykazuje shodné prvky jako svěřenský fond upravený v § 1448 a násl. o. z. (vznik odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku, správa tohoto majetku správcem, který k němu vykonává vlastnická práva vlastním jménem na účet trustu), je v ČR tento trust uznatelný podle § 73 dost. 4 ZMPS.

25. Podle čl. 906 odst. 1 PGR svěřenský vztah zaniká nejen v souladu s ustanoveními svěřenské listiny, ale také v případě, že svěřenský majetek zanikne a není za něj náhrada. Podle odstavce 2 svěřenský vztah může být zrušen krajským soudem v nesporném řízení za stejných podmínek jako zrušení nadace krajským soudem. Podle odstavce 6 pokud by zánik svěřenského vztahu ohrozil zájmy svěřenského majetku, je svěřenský správce povinen pokračovat ve svěřenské činnosti do doby, než svěřitel, jeho dědic nebo zástupce nebo na základě oznámení krajský soud nařídí v tomto směru potřebná opatření (překlad PGR na čl. 210-222 spisu). Přestože tedy z výpisu z obchodního rejstříku ze dne 5. 8. 2024 vyplynulo, ze [jméno FO] byl zrušen podle usnesení Knížecího zemského soudu ze dne 25. 7. 2023 z důvodu zamítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení z důvodu nedostatečného majetku k úhradě nákladů řízení (výmaz 15. 9. 2023), z čl. 906 PGR plyne, že svěřenská činnost ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení a které jsou součástí trustového jmění, pokračuje prostřednictvím posledního svěřenského správce.

26. Podle § 17 odst. 2 o. z. zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnosti tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnosti osobě, které podle povahy právního případu náleží.

27. Podle § 17 odst. 2 o. z. tedy platí, že dojde-li ke smluvnímu nebo zákonnému zřízení práva nebo uložení povinnosti entitě, která není osobou v právním smyslu (právní osobností), považuje se právo nebo povinnost za součást práv a povinností osoby, které podle povahy věci patří. Tento následek nastává, neodporuje-li to vůli stran. Odvolací soud nesouhlasí se stanoviskem žalobkyně, že otázka přičitatelnosti práva či povinnosti, pokud byly zřízeny entitě, která nemá právní osobnost, spadá pod otázky, které upravuje osobní statut. Dle jeho názoru se jedná o oblast účinků právního jednání (kupní a zástavní smlouvy a smlouvy o zápůjčce). Toto ustanovení totiž představuje ve vztahu k právnímu jednání interpretační pravidlo doplňující výkladová pravidla obsažená v § 555 odst. 1, § 556 a § 574 o. z., když stanoví kritérium pro nalezení oprávněného či povinného subjektu z právního jednání (tím je povaha daného právního případu). Za pomoci výkladových pravidel se tak z obsahu smlouvy zjišťuje, jaká práva a povinnosti ze smlouvy vznikají a jakému subjektu jsou práva zřizována či povinnosti ukládány. Shrnuto, nejde o otázku právní osobnosti či vnitřního uspořádání trustu nebo otázku, kdo za něj jedná, ale o účinky předmětných smluv. Nejvyšší soud se k dané problematice vyjádřil již v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1007/2022 (ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná v usnesení sp. zn. II. ÚS 502/23) a odvolací soud nemá důvod se od jeho závěru odchylovat.

28. V poměrech dané věci to znamená, že veškerá práva a povinnosti obsažené v jednotlivých smlouvách vznikly správci, který se uzavření smluv účastnil, byť primárně byl ve smlouvách jako subjekt práv a povinností označen trust.

29. Podle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

30. Podle § 1105 o. z. převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

31. Ke smluvnímu nabytí vlastnictví k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a následně vkladu vlastnického práva dle této smlouvy do katastru nemovitostí.

32. Dle judikatury platí, že nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes, je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3991/2010). Kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje prodávajícího k tomu, aby vlastnictví věci na kupujícího dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 750/2006). I když tedy z kupní smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až na základě další právní skutečnosti, kterou je vklad vlastnického práva dle této smlouvy do katastru nemovitostí; ten má konstitutivní účinky (§ 6 ve spojení s § 11 odst. 1 katastrálního zákona).

33. Katastrální úřad posuzuje náležitosti vkladové listiny, která je listinou soukromou, pouze z hledisek vyplývajících z § 17 odst. 1 katastrálního zákona, nezkoumá její platnost. To, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí nezkoumá platnost právního úkonu, který je podkladem pro vklad, koresponduje s ustálenou judikaturou (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 38/98, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3151/09). Účelem řízení je totiž především konstituovat věcněprávní účinky předložených listin.

34. Žalobkyně argumetuje, že žalovaný 1. nemůže být nabyvatelem, neboť v jeho prospěch nedošlo ke vkladu vlastnického práva. Odvolací soud však uvádí, že ke vkladu vlastnického práva na základě předmětné kupní smlouvy došlo (správní rozhodnutí o povolení vkladu bylo vydáno a zápis podle něj proveden), když nepochybně byl povolen vklad ve prospěch majetkové podstaty trustu, který byl v návrhu na vklad jasně identifikován. To, že s ohledem na vadné vymezení smluvního subjektu nejen v kupní smlouvě, ale i v návrhu na vklad, byl vklad povolen s označením svěřenské správy v rozporu s katastrálním zákonem, nemění nic na tom, že i takový vklad vyvolává právní účinky, které s ním občanský zákoník spojuje. Odvolací soud nemá za to, že by rozhodnutí o povolení vkladu mohl hodnotit jako nicotné (§ 77 odst. 1 správního řádu), tedy jako rozhodnutí nevyvolávající žádné právní účinky. V tomto směru lze odkázat na závěry vyslovené v rámci správního soudnictví k nicotnosti správního rozhodnutí (např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 78/2006 publikovaného pod č. 1629/2008 Sb. NSS) o tom, že nicotnost způsobují jen takové vady, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž nezhojitelnými; nicotné rozhodnutí přitom není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Rozhodnutí, které povoluje vklad vlastnického práva ve prospěch majetkové podstaty cizozemského trustu, aniž by současně byl označen konkrétní správce trustu, nelze označit jako natolik závažné, vzhledem k možné zhojitelnosti zřejmé nesprávnosti, aby jej bylo možno hodnotit jako nicotné. Je třeba si uvědomit, že majetek v lichtenštejnském trustu stejně jako v českém svěřenském fondu je bez vlastníka, vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu (trustu) sice vykonává svěřenský správce, ale tento majetek není jeho osobním vlastnictvím. Proto je v tomto směru významná především příslušnost majetku právě k majetkové podstatě daného svěřenského fondu (trustu) jakožto organizované majetkové podstatě nepatřící nikomu (autonomní vlastnictví). V různých právních řádech byla řešena otázka, zda registrace nemovitostí má znít na jméno trustu, byť nemá právní subjektivitu, nebo na jméno jeho správce. Z praktických důvodů se pak sice zapisuje osoba svěřenského správce, ale stěžejní je právě jeho funkce správce fondu (trustu) a pro identifikaci majetku jakožto majetku příslušejícího do majetkové podstaty svěřenského fondu (trustu), je neméně důležité označení a zápis příslušného svěřenského fondu (trustu) v katastru nemovitostí.

35. Jelikož převod vlastnického práva k nemovitostem na základě předmětné kupní smlouvy byl do katastru nemovitostí zapsán a ze smlouvy je zřejmé, že práva z ní jsou přičitatelná žalovanému 1., má odvolací soud za to, že k převodu nemovitostí z osobního vlastnictví žalobkyně do majetkové podstaty předmětného trustu spravovaného žalovaným 1. došlo.

36. Podle § 1312 odst. 1 o. z. zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.

37. Podle § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

38. Shora popsané závěry se pak uplatní i pro smlouvu zástavní. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce, pro jejíž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, vznikla platně a platně vznikla i zástavní smlouva, která obsahovala řádné vymezení zástavy i dluhu, pro který se zástavní právo zřizuje. Zápis zástavního práva vzniklého na základě zástavní smlouvy pak byl katastrálním úřadem proveden a žalovaný 3. se tak stal zástavním věřitelem. Žádný další důvod zániku zástavního práva tvrzen nebyl a odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobní požadavek na určení, že na nemovitostech dané zástavní právo nevázne, není po právu. Závěr o osvědčení existence zástavního práva přijal i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 21 Cdo 1007/2022 (soudní prodej zástavy), v němž byla námitka týkající se způsobu nabytí věcného práva vkladem do katastru nemovitostí rovněž nadnesena.

39. Stran otázky odstoupení od kupní smlouvy se odvolací soud neztotožňuje se závěrem o opožděném uplatnění práva odstoupit podle § 2002 odst. 1 věta první o. z. Soud prvního stupně opomenul, že § 2002 a násl. o. z. obsahuje obecnou úpravu odstoupení od smlouvy a že v případě porušení smlouvy prodlením platí speciální úprava obsažená v § 1977 až 1979 o. z., která rozlišuje mezi prodlením podstatným a nepodstatným. Podle judikatury Nejvyššího soudu nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro odstoupení od smlouvy má význam tehdy, jestliže dlužník splní povinnost (byť dodatečně) předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. Při trvajícím prodlení dlužníka je skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 456/2021). Při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka. Před jejím uplynutím nemohou nastat účinky odstoupení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3823/2023 uveřejněný pod č. 15/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

40. Ze shora uvedeného plyne, že pokud prodlení trvalo, nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy nemá žádný právní význam. Žalovaný 1. přitom zůstal v řízení pasivní, netvrdil a neprokázal, že by kupní cenu dle smlouvy uhradil. Odvolací soud se proto zaměřil na samotný úkon odstoupení ze dne 8. 7. 2020 sepsaný v českém jazyce adresovaný tehdejšímu správci trustu, který je cizím státním příslušníkem a českému jazyku nerozumí. Sama okolnost, že právní jednání je projeveno (sepsáno) v cizím jazyce, neznamená, že jde o právní jednání vadné. O nesrozumitelný projev vůle způsobující zdánlivost právního jednání půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž byl projev vůle učiněn, je nesrozumitelný druhému účastníku právního vztahu, jemuž byl adresován (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1760/2007, jehož závěry se uplatní i v režimu o. z., k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2828/2021). Vzhledem k výzvě, aby mu byla zpráva přeložena, je zřejmé, že pro správce trustu bylo doručené odstoupení nesrozumitelné, a pokud dle žalobních tvrzení měly účinky odstoupení nastat doručením této listiny, musel odvolací soud takto projevené odstoupení hodnotit jako právní jednání nicotné ve smyslu § 553 a § 554 o. z. V důsledku toho pak nemohlo dojít ke zrušení kupní smlouvy a tedy obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem.

41. S ohledem na shora uvedené ke kupní smlouvě se pak odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval otázkou uplatnění zásady materiální publicity veřejných seznamů podle § 984 o. z., která se aplikuje i pro nabytí zástavního práva za podmínek úplatnosti právního jednání (úplatnost může spočívat právě v poskytnutí úvěru, není nutná úplata za zřízení zástavního práva) a dobré víry ve stav zápisu ve veřejném seznamu. Toto ustanovení upravuje ve spojení s § 980 o. z. materiální publicitu veřejných seznamů a chrání tímto účastníky právního styku, kteří se spoléhají na správnost stavu zápisu věcných práv ve veřejném seznamu. Princip materiální publicity znamená, že právní stav zapsaný ve veřejném seznamu bude skutečným stavem právním pro toho, komu není známo, že ve veřejném seznamu zapsaný právní stav není se skutečným stavem právním v souladu. Ve veřejném seznamu zapsaný právní stav tak bude vůči dobrověrnému nabyvateli za podmínek § 984 o.z. považován za skutečný stav právní. Důvěra ve správnost zápisu věcných práv ve veřejném seznamu dostává přednost před ochranou[Anonymizováno]skutečného oprávněného, jehož věcné právo ale není z veřejného seznamu seznatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3061/2021).

42. Žalobkyně v žalobě označila jako žalovaného 1. předmětný trust. S ohledem na nedostatek jeho způsobilosti být účastníkem řízení a nedostatek jeho procesní způsobilosti (§ 19 a § 20 o. s. ř.), poučil soud prvního stupně žalobkyni, že s trustem nemůže být jednáno jako s účastníkem řízení a že je třeba jako účastníka řízení vést správce. V tomto směru žalobkyně žalobu opravila a jako žalovaného 1. označila namísto trustu jeho aktuálně zaregistrovaného správce - příslušnou cizí právnickou osobu. Žalovaný 2. byl v žalobě označen jako fyzická osoba, nikoliv jako správce daného trustu. Sporné právo vlastnické či zástavní se žalovaného 2. v době rozhodování nijak netýkalo, a soud prvního stupně proto správně uvedl, že žalovaný 2. není ve věci pasivně legitimován (není nositelem žádného práva). Posouzení platnosti odstoupení představovalo posouzení toliko předběžné otázky mající vliv na konečné rozhodnutí o vlastnictví, ale předmětem samostatného žalobního požadavku nebylo. Za této situace se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně, že určovací požadavek do sféry žalovaného 2. nijak nezasahuje a není tak u něj splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1754/2022). Žaloba ve vztahu k němu byla proto správně zamítnuta.

43. Na základě shora vyložených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl správně, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl, a proto výrok I. napadeného rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

44. Soud prvního stupně správně uvedl, že žalobkyně, která ve věci nebyla procesně úspěšná, má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost žalovaným nahradit náklady potřebné k účelnému bránění jejich práv. Jelikož žalovanému 1. žádné náklady řízení nevznikly, soud prvního stupně správně rozhodl o tom, že ve vztahu žalobkyně a žalovaného 1. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2. bylo správně rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému 2. náklady související s jeho vyjádřením k žalobě s tím, že výše náhrady byla určena v souladu s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odvolací soud proto nákladové výroky II. a III. podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

45. Odvolací soud přistoupil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ke změně výroku IV. obsahující rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 3., neboť soud prvního stupně při určení odměny za jeden úkon právní služby vyšel z nesprávné tarifní hodnoty. Odvolací soud při posuzování výše nákladů právního zastoupení vycházel z advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Žalovaný 3. byl v katastru nemovitostí zapsán jako zástavní věřitel, a proto vůči němu směřoval pouze žalobní požadavek na určení neexistence zástavního práva k nemovitostem. Aplikace § 12 odst. 3 advokátního tarifu proto nepřichází do úvahy. Za této situace bylo třeba při určení odměny za jeden úkon právní služby vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož odměna za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč. Žalovanému 3. tak náleží náklady vynaložené na zastoupení advokátem v celkové výši 14 557 Kč sestávající z odměny za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 28. 6. 2023) po 3 100 Kč, z náhrady hotových výdajů po 300 Kč ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu - 900 Kč, z náhrady za ztrátu času jízdou k soudu Praha - Kutná Hora a zpět 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu - 400 Kč, z jízdného ve výši 1430,84 Kč (170 km osobním automobilem zn. Mercedes Benz, při průměrné spotřebě dle VTP 7,3 l/100 km, ceně paliva 44,10/l a sazbě základní náhrady 5,20 Kč/km) a z náhrady za 21 % DPH ve výši 2 526,47 Kč.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanými bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. l o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. l o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně v odvolacím řízení úspěšná nebyla a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

47. Jelikož žalovanému 1. žádné náklady této fáze řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

48. Žalovanému 2. vznikly v odvolacím řízení náklady za zastoupení opatrovníkem z řad advokátů, o jejichž výši bylo rozhodováno podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady zastoupení se sestávají z odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast při odvolacím jednání) po 10 300 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 500 000 Kč, když hodnotu nemovitostí odráží výše kupní ceny 2 000 000 Kč dle kupní smlouvy, avšak tarifní hodnota je limitována podle § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 900 Kč, z náhrady za ztrátu času jízdou k odvolacímu soudu Kutná Hora-Praha a zpět 6 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu - 900 Kč a z jízdného ve výši 1 415 Kč (178 km osobním automobilem zn. Škoda Superb, při průměrné spotřebě dle VTP 6,2 l/100 km, ceně paliva 34,70/l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km). Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 815 Kč České republice-Okresnímu soudu v Kutné Hoře v obecné pariční lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.

49. Žalovanému 3. vznikly v odvolacím řízení náklady za zastoupení advokátem, o jejichž výši bylo rozhodováno podle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025. Náklady zastoupení se skládají z odměny za účast při odvolacím jednání ve výši 5 620 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, když hodnota zástavního práva nebyla v řízení zjišťována), z náhrady hotových výdajů k tomuto úkonu ve výši 450 Kč podle § 14 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % DPH ve výši 1 275 Kč, celkem 7 345 Kč. Žalobkyně je povinna tuto náhradu zaplatit v obecné pariční lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám advokáta žalovaného 3. podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení