22 Co 143/2025 - 731

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň Mgr. Jany Stejskalové a JUDr. Terezy Dobešové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zvýšení výživného a o vzájemném návrhu na zrušení výživného o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 4. 2025, č. j. 35 C 284/2023-622 takto:

Výrok

I. Odvolání žalovaného do výroku II. se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III mění tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného na částku 15 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2022, se zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. se mění tak, že pro období od 1. 6. 2021 do 17. 9. 2022 se žalovanému povinnost přispívat žalobkyni na výživu neukládá a počínaje od 18. 9. 2022 se žalovanému ukládá povinnost přispívat žalobkyni na výživu částkou 3 500 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci; v dalším se v tomto výroku potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích IV. a VI. potvrzuje.

V. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

VI. Žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně počínaje od 1. 9. 2022 částku 7 500 Kč měsíčně splatných vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci (výrok I.), žalobu co do povinnosti žalovaného přispívat žalobkyni na výživu počínaje od 1. 9. 2022 dalších 7 500 Kč měsíčně zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 31 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč splatných vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci s tím, že první splátka bude splatná po právní moci tohoto rozsudku; nesplní-li žalovaný byť jen jedinou splátku splatnou po právní moci tohoto rozsudku stává se celý dluh splatný (výrok III.), dále zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči žalobkyni počínaje dnem 1. 6. 2021 (výrok IV.), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalobkyni počínaje 1. 6. 2021 a konče dnem 17. 9. 2022 a snížení výživného počínaje dnem 18. 9. 2022 na částku 1 000 Kč měsíčně (výrok V.), a změnil tím rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 3. 2012 č. j. 30 Nc 51/2019-28 a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2015 č. j. 30 P 35/2012-104 (výrok VI.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení(výrok VII.).

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu dne 19. 7. 2023 se žalobkyně domáhala zvýšení výživného s tím, že o jejím výživném bylo rozhodováno rozsudky Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 3. 2012 č. j. 30 Nc 51/2019-28 a Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 7. 2015 č. j. 30 P 35/2012-104, přičemž žalovanému jako jejímu otci bylo stanoveno výživné v částce 6 500 Kč. Žalobkyně toto výživné pobírala do května 2021, kdy nesložila závěrečné zkoušky jejího bakalářského studia na [Anonymizováno], obor speciální chovy, přičemž náhradní termín byl stanoven na červen roku 2022. Z tohoto důvodu se domluvila s žalovaným, že nyní výživné nepotřebuje, najde si práci a bude se živit sama, přičemž následně bude pokračovat ve studiu. Žalobkyně proto nastoupila na veterinární kliniku, kde si vydělávala. V letním semestru roku 2022 žalobkyně úspěšně dokončila studium na [Anonymizováno], avšak nastoupila na nové bakalářské vzdělání v oboru veterinární hygieny počínaje 1. 9. 2022, proto požadovala po žalovaném výživné v částce 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný nejprve navrhl zamítnutí žaloby a následně vznesl vzájemný návrh, kterým se domáhal zrušení výživného, in eventum jeho snížení na částku 2 850 Kč měsíčně. Žalovaný měl za to, že žalobkyně je ve svém věku schopna se samostatně živit. Ostatně toto již celý rok dělala, takže s ohledem na judikaturu (zejména rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 38 C 297/2017) jí výživné nenáleží. Žalobkyně se soustavně nepřipravuje na své budoucí povolání, když ve svých 25 letech zahájila zcela nové bakalářské vzdělání, které nikterak nenavazuje na její současné již dosažené vzdělání a oproti dosavadnímu oboru studia jí ani nezlepšuje postavení na trhu práce. Za této situace je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že žalobkyně není osobou, která neví, co v životě chce, a je tak třeba její počínání hodnotit přísnější optikou než u osoby, která by byla ve věku blízkém věku nezletilosti. Přiznání výživného žalobkyně by též bylo v rozporu s dobrými mravy, když ta vůči žalovanému zahájila exekuci na výživné v žalovaném období ve výši, která odpovídá naposledy přiznanému výživnému. Kdyby však soud neshledal důvod ke zrušení výživného, navrhl žalovaný, aby soud výživné snížil. Následně dne 17. 4. 2025 žalovaný upravil eventuální petit tak, že požadoval zrušení výživného do 17. 9. 2022, kdy žalovaná byla zaměstnána, a snížení výživného na částku 1000 Kč. Soud tuto změnu usnesením z téhož dne připustil.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že poslední úprava poměrů k žalobkyni byla provedena rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 7. 2015, č. j. 30 P 215/2012 - 104, kterým byla schválena dohoda, kterou se žalovaný zavázal platit žalobkyni na výživném částku 6 500 Kč (prokázáno citovanými rozsudky). Soud vyšel z toho, že žalovaný bydlel v bytě se svou přítelkyní a její dcerou, příjmem domácnosti byl soudcovský plat přítelkyně žalovaného, jeho příjem ze společnosti ve výši 10 500 Kč měsíčně a platby společnosti za pronájem kancelářských prostor ve výši 25 000 Kč měsíčně, náklady domácnosti, které platila přítelkyně žalovaného, činily cca 20 000 Kč měsíčně. Dále si žalovaný a jeho partnerka pořídili do podílového spoluvlastnictví dům v hodnotě 7,5 mil. Kč, přičemž koupi financovali hypotékou se splátkou 47 000 Kč měsíčně, na níž přispíval žalovaný částkou 10 500 Kč měsíčně. Žalobkyně byla v té době studentkou. Následně mezi lety 2015-2017 prodělala léčbu spojenou s mentální anorexií, byla opakovaně hospitalizována (prokázáno výpovědí matky žalobkyně, lékařskými zprávami a usnesením soudu o detenčním řízení). Ve školním roce 2017/2018 složila maturitní zkoušku a pokračovala ve studiu na [právnická osoba] univerzitě (dále jen [Anonymizováno]), bakalářský obor speciální chovy. Závěrečnou zkoušku v akademickém roce 2020/2021 nesložila, z tohoto důvodu v tomto akademickém roce neukončila studium, ukončila jej až v létě roku 2022. V mezidobí byla výdělečně činná na veterinární klinice s příjmem cca 20 000 Kč měsíčně hrubého (prokázáno maturitním vysvědčením, výplatními páskami, vysokoškolským diplomem z [Anonymizováno]). Následně bez konzultace s žalovaným nastoupila na [Anonymizováno] Veterinární univerzity v Brně, kde dosud řádně studuje; po dokončení tohoto studia získá kvalifikaci veterinárního lékaře s diferenciací do oblasti veterinární ochrany veřejného zdraví (prokázáno potvrzením o studiu, potvrzením o studijním prospěchu a sylabem studijního programu [Anonymizováno] Veterinární univerzity). Soud prvního stupně dále uzavřel, že tímto studiem si žalobkyně zajistí lepší uplatnění na trhu práce, neboť bude moci vykonávat povolání veterinární lékař, s možným výdělkem v rozmezí od 39 000 Kč do 64 000 Kč a se střední hodnotou platu v nepodnikatelské sféře ve výši 49 000 Kč, tedy i vyšší míru potencionality výdělku.

4. Pokud jde o majetkové poměry žalovaného, soud prvního stupně uzavřel, že i nadále žije s přítelkyní a nezletilým dítětem. Společně s přítelkyní pak vlastní rozestavěný dům, ve kterém má společnost žalovaného sídlo. Tato společnost každému z nich hradí částku 10 000 Kč, žalovaný si pak měsíčně jako mzdu vyplácí částku 15 000 Kč až 18 000 Kč a ročně z FKSP přispívá na dovolenou částku 20 000 Kč. Společně s přítelkyní hradí hypotéku, kterou byl financován dům v částce 65 000 Kč (40 000 Kč platí jeho přítelkyně), většinu výdajů domácnosti hradí přítelkyně. Žalovaný měl naspořeno životní pojištění a dále částku, kterou obdržel při vypořádání společného jmění manželů s matkou žalobkyně, tyto finanční prostředky již ale v rámci společného soužití rozpustil (prokázáno účastnickou výpovědí žalovaného, svědeckou výpovědí jeho přítelkyně [jméno FO] a výpisy z účtu obou těchto osob). Z lékařských zpráv předložených žalovaným a výpovědi svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že žalovaný se od října 2024 léčil v důsledku pocitu tlaku, bolestmi v krku a únavou, a to nejprve na gastroenterologii, následně mu byl učiněn nález v oblasti srdce, který bude vyžadovat zákrok pod celkovou narkózou, přičemž za poslední dva týdny (předcházející vyhlášení rozsudku) se stav žalovaného výrazně zhoršil.

5. Pokud jde o poměry žalobkyně, pak soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění prokázaných účastnickou výpovědí žalobkyně a matky žalobkyně [jméno FO], že studuje vysokou školu na Veterinární univerzitě v Brně, kde bydlí v nájemním bytě s nájmem, který postupně narostl z částky 8 900 Kč na částku 10 249 Kč (prokázáno nájemní smlouvou a dopisy o zvýšení), jinak bydlí u matky v Říčanech. Dále vynakládá částku 1 240 Kč na internet, dopravu a telefon, a také platby na zdravotní pojištění, neboť dosáhla věku 26 let. Všechny platby za ni platí matka, žalobkyně má příjem z brigády cca 3 000 Kč měsíčně, za první polovinu září 2022 pobírala ještě mzdu za práci na veterinární klinice. Jako volontér (a tedy bezplatně) vypomáhá na cvičeních na předmětu Anatomie, což ji zabere hodně času. Matka žalobkyně v roce 2022 pobírala důchod (ve výši 111 748 Kč za rok), dostávala podporu v nezaměstnanosti, od roku 2023 pracuje jako lektor. Její měsíční příjem činí cca 30 000 Kč až 35 000 Kč (prokázáno svědeckou výpovědí [jméno FO], potvrzením PSSZ a Úřadu práce).

6. Dále bylo prokázáno předmětnými exekučními příkazy, že v průběhu řízení podala žalobkyně exekuční návrh na exekuci pro výživné za období od 1. 9. 2022, přičemž Okresní soud Praha-východ pověřil exekutora provedením exekuce, který následně obstavil žalovanému účet, podíl v obchodní korporaci, jeho spoluvlastnický podíl na domě v [Anonymizováno], investiční životní pojištění a další majetek.

7. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že došlo k výrazné změně poměrů na straně žalobkyně, neboť ta od poslední úpravy poměrů zletila a nastoupila na vysokou školu. U žalovaného však od doby posledního rozhodování o výživném k zásadní změně poměrů nedošlo, pouze se navýšil náklad spojený s úhradou hypotéky, neboť výše splátky činí 65 000 Kč oproti původním 47 000 Kč. Pokud jde o tvrzený zdravotní stav, k jeho zhoršení došlo v nedávné době, a tudíž dosud není zřejmé, jaký dopad na žalobcovy příjmy a jeho životní úroveň bude tato skutečnost mít. Soud rozhoduje vždy podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž tedy nemohl přihlížet k tomu, že se žalovaný blíží důchodovému věku. Soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval hodnocením, zda i nadále trvá vyživovací povinnost žalovaného ve vztahu k žalobkyni, a dospěl k závěru, že ano. Žalobkyně se i nadále připravuje na své budoucí povolání, přičemž v jejím případě ani změna studijního programu není důvodem pro nepřiznání výživného. Žalobkyně sice ukončila středoškolské studium až ve 21 letech, ale bylo třeba zohlednit, že v předchozí době trpěla vážnými psychickými problémy, které jí dokončení studia znesnadňovaly. Následně však žalobkyně nastoupila na studium na [Anonymizováno], bakalářský obor zájmové chovy, který řádně dokončila. Skutečnost, že po jeho dokončení přistoupila ke změně a začala studovat veterinární hygienu, je pochopitelná, přičemž při tomto studiu může zúročit dosavadní studijní zkušenosti a praxi, kterou po jeden rok před dokončením bakalářského studia měla na veterinární klinice. Dokončením tohoto oboru získá jednoznačně výrazně lepší uplatnění na trhu práce, přičemž z jejích studijních výsledků je zřejmá snaha jej úspěšně dokončit. Ačkoliv tedy vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni po určitou dobu, kdy žalobkyně pracovala na veterinární klinice, zanikla, v důsledku zahájení jejího studia na [Anonymizováno] na Veterinární univerzitě v Brně došlo k jejímu obnovení. Soud prvního stupně uvedl, že v případě žalobkyně jde o hraniční případ s ohledem na její věk, avšak při porovnání práva žalobkyně na svobodnou volbu povolání a při respektování jejího práva na zdraví v době ukončování středoškolského studia na straně jedné a při respektování práv žalovaného, v daném případě převažují práva žalobkyně a právo na výživné je dáno (dle § 910 a § 911 o. z.). V souladu s § 922 odst. 1 o. z. a § 923 odst. 1 o. z. vyšel soud prvního stupně při stanovení výše výživného ze změny poměrů, která nastala u obou účastníků a dospěl k závěru, že je na místě výživné navýšit o 1 000 Kč na částku 7 500 Kč, a to od doby, kdy jí vznikly náklady spojené se studiem na nové vysoké škole, tj. od září 2022. Žalovaný má příjem 28 000 Kč měsíčně; skutečnost, že dosavadní úspory za zbytné hodnoty (minimálně v části), nelze přičítat na úkor žalobkyně, přičemž dlouhodobě participuje na životní úrovni své životní partnerky; výše měsíčního výživného odpovídá doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti. Z těchto důvodů tedy soud prvního stupně rozhodl o zvýšení výživného od 1. 9. 2022 na částku 7 500 Kč, splatného vždy k 15. dne v měsíci (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 31 000 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč do každého 15. dne v měsíci počínaje od právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Zároveň tím změnil původní rozsudky upravující výživné pro žalobkyni (výrok VI.).

8. Pokud jde o vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021, eventuálně snížení výživného na částku 1 000 Kč od 17. 9. 2022, soud prvního stupně uzavřel, že pro období od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2022 nemá žalovaný naléhavý právní zájem na určení, že vyživovací povinnost zanikla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015), neboť v tomto období existovala dohoda mezi účastníky, že žalovaný výživné žalobkyni platit nemá, takže postavení žalovaného není pochybné ani nejisté. Žalobkyně tuto dohodu dodržuje a nikdy nedala najevo, že by ji chtěla porušit. Odlišná situace nastala v té části vzájemné žaloby o zrušení vyživovací povinnosti od 1. 9. 2022, kdy na tomto určení žalovaný nepochybně naléhavý právní zájem má, a to s ohledem na běžící exekuci právě na výživné od 1. 9. 2022. Soud však tento nárok shledal nedůvodným. Je pravdou, že se žalobkyně po určitou dobu sama živila, avšak bylo to po dobu, než dokončila své bakalářské studium na ČZU; tento stav byl brán pouze jako dočasný; pokračováním ve studiu se vyživovací povinnost (s ohledem na svou elasticitu) obnovila. Důvodem pro zánik vyživovací povinnosti není ani skutečnost, že žalobkyně zahájila proti žalovanému exekuční řízení. Žalobkyně se ocitla bez příjmů, na podání exekučního návrhu žalovaného upozornila, svědčí jí exekuční titul. Její jednání tak není nemravné dle § 2 odst. 3 o. z. Ani skutečnost, že žalobkyně neudržuje s žalovaným kontakt, není důvodem pro zánik vyživovací povinnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy. Žalovaný se o tuto situaci zapříčinil do jisté míry sám, neboť žalobkyni (jak uvedla při účastnické výpovědi) sám aktivně nenavštěvoval po dobu její nemoci; byť žalovaný pro to uvedl racionální důvody, měla žalobkyně důvod vnímat to jako nezájem ze strany žalovaného. Nelze tak nyní žalobkyni vyčítat, že o žalovaného nyní zájem neprojevuje, byť celý tento stav mohl vzniknout jen na základě nedorozumění účastníků. Z tohoto důvodu zamítl soud prvního stupně jak primární petit žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021 (výrok IV.), tak i eventuální petit na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021 do 17. 9. 2022 a snížení vyživovací povinnosti od 18. 9. 2022 na částku 1 000 Kč měsíčně (výrok V.).

9. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že míra úspěchu účastníků v řízení je prakticky stejná, neboť žalobkyně byla s žalobou úspěšná pouze v marginální části, žalovaný se vzájemnou žalobou nebyl úspěšný vůbec. Za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak rozhodl soud prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).

10. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, a to do všech výroků tohoto rozsudku. V něm namítl, že rozhodnutí ve věci vydal vyloučený soudce, neboť byly dány důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Poukázal na to, že soudce [tituly před jménem] [jméno FO] opakovaně porušil zásadu rovnosti účastníků dle § 18 odst. 1 o. s. ř. Soudce neprovedl důkazy navržené žalovaným, a to výpisy z účtu žalobkyně a její matky [jméno FO], ačkoliv provedl důkaz výpisy z účtu žalovaného i jeho přítelkyně, a to nad rámec návrhu žalobkyně a v rozporu s koncentrací řízení; v důsledku toho byl nesprávně a neúplně zjištěn skutkový stav věci. Zamítnutí provedení těchto důkazů soud prvního stupně ani blíže neodůvodnil. Soudce dále postupoval zcela nestandardně, když znovu otevřel dokazování poté, co přistoupil k poučení podle § 119a o. s. ř., a provedl důkazy, jejichž provedení původně zamítl. Postup soudce měl dále znaky libovůle potud, pokud si vyžádal výpisy ze soukromého účtu žalovaného a jeho přítelkyně. Nejprve jednoznačně deklaroval, že do soukromí přítelkyně žalovaného zasahovat nebude, následně potvrdil, že si vyžádá pouze účet vedený u [Anonymizováno], a. s. (který je úvěrový), a přesto nakonec vyžádal i účet vedený u [právnická osoba]., aniž o tom žalovaného vyrozuměl, žalobkyně tento důkazní návrh vzala zpět, a jeho potřeba z obsahu spisu nevyplynula. Rovněž ani v rozsudku soud prvního stupně nevysvětil, z jakého důvodu tyto důkazy i bez výslovného návrhu žalobkyně provedl. Tím, že byly tyto důkazy vyžádány a provedeny, byl skutkový stav zjištěn nezákonným (dokonce protiústavním) postupem. Žalovaný nebyl seznámen s obsahem podání žalobkyně ze dne 6. 5. 2024. Rovněž v rozporu s § 119 odst. 1 o. s. ř. nebyl soudcem v odročení jednání sdělen důležitý důvod odročení, neboť z něj nebylo zřejmé, jaké důkazy hodlá soudce provést. Dále žalovaný namítl, že žalobkyně navrhla důkazy (výpisy z účtu žalovaného a jeho přítelkyně) až po koncentraci řízení, přičemž ve svém podání netvrdila důvody, proč je navrhuje až po koncentraci řízení, ty v rozporu se zásadou rovnosti stran formuloval přímo soudce. Navíc se žalovaný domníval, že žádné relevantní důvody, které by odůvodňovaly provedení těchto důkazů po koncentraci řízení, ve skutečnosti neexistovaly, neboť všechny rozhodné skutečnosti žalovaný již tvrdil před koncentrací. Žalovaný dále zpochybnil, že by při jednání konaném dne 27. 11. 2023 učinil nespornou skutečnost, že současné studium přinese žalobkyni lepší uplatnění na trhu práce, což neučinil; soudce měl žalovaného, pokud měl záměr takový závěr učinit, vyzvat k vyjasnění vyjádření a poučit o následcích. Soudce tak pochybil, když toto tvrzení učinil nesporné a neuložil žalobkyni povinnost k doplnění tvrzení a navržení důkazů dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Rovnost stran byla soudcem opět porušena tím, že zatímco žalovanému byla stanovena lhůta 10 dnů k vyjádření se k žalobě, žalobkyni nebyla stanovena žádná lhůta k vyjádření se ke vzájemné žalobě (ze dne 2. 5. 2024) a mohla se k ní vyjádřit až při jednání dne 13. 6. 2024. Dále pak soudce v rozporu s § 131 o. s. ř. nedal prostor žalovanému, aby při svém účastnickém výslechu nejprve vypovídal spontánně, žalovaný si tento postup musel vynutit. Dále pak soudce postupoval v rozporu s o. s. ř., když vyzval účastníky (zejména žalobkyni), aby se vyjádřili k tomu, zda souhlasí se vstupem vedlejší účastnice (přítelkyně žalovaného [jméno FO]) do řízení s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě 3 dnů nevyjádří, bude se mít za to, že se vstupem souhlasí. Neměl stanovit žádnou lhůtu, neboť jejím stanovením a výzvou, že pokud se účastníci nevyjádří v této lhůtě, bude se mít za to, že se vstupem souhlasí, neboť tím byla záměrně nastolena situace, aby se žalobkyně byla nucena vyjádřit ještě před jednáním, které se mělo konat následující pracovní den po konci lhůty, a tedy, aby byl dán důvod k odročení jednání. Soudce následně vydal usnesení o nepřipuštění vstupu vedlejší účastnice do řízení z důvodu nesouhlasu žalobkyně, aniž poskytl možnost vedlejší účastnici a žalovanému možnost se vyjádřit k tomuto nesouhlasu. Všechna shora uvedená procesní pochybení soudu vedla k tomu, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. Pokud jde o věc samu, žalovaný předně namítal, že se s žalobkyní dohodli, že po neúspěšném pokusu o složení bakalářské zkoušky není třeba platit výživné, avšak předmětem dohody nikdy nebylo, zda bude žalobkyně následně ve studiu pokračovat a v tu chvíli to ani nebylo jasné. Žalovaný situaci vnímal tak, že žalobkyně již nemá každodenní studijní povinnosti a našla si zaměstnání, čímž získala schopnost sama se živit. Pokud se má následně uvažovat o obnovení vyživovací povinnosti, je třeba zabývat se účelností studia, tedy aby studium sloužilo k prohlubování předchozího vzdělávání, na které zpravidla navazuje. Pokud se nejedná o navazující studium, je třeba zabývat se tím, zda se skutečně jedná o racionální přípravu na budoucí povolání, které užitečným způsobem prohlubuje stávající znalosti tak, že v souhrnu výrazně zvětšuje šanci na adekvátní uplatnění. Zletilý jedinec by měl být zásadně schopen postarat se sám o sebe, a proto důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by měl být odůvodněn okolnostmi konkrétního případu. V případě studia by nemělo jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze prodlužovala mládí (tzv. věčný student). Žalovaný nesouhlasil s tím, že by žalobkyni po dobu její hospitalizace v psychiatrické nemocnici [adresa] navštěvoval pouze v malé míře. Žalobkyni navštěvoval pravidelně, na některá sezení s psychiatrem ji i vozil, když měla povolené vycházky, bral ji na výlety. Pokud soud prvního stupně tuto záležitost považoval za významnou, potom měl účastníky i tom poučit a umožnit jim doplnit tvrzení a navrhnout důkazy. Žalovaný souhlasí s tím, že prodloužení délky středoškolského o 3 roky studia žalobkyně je odůvodnitelné jejími zdravotními problémy, avšak nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že by tato okolnost měla ospravedlnit (ne)možnost jejího povědomí o tom, jakou vysokou školu chce studovat, potažmo jakému oboru se chce věnovat již při prvním výběru vysoké školy. Není zřejmé, proč žalobkyně nemohla začít se studiem na [Anonymizováno] dříve či např., proč nezvolila formu kombinovaného studia, resp. jak se na této (ne) možnosti projevil právě její zdravotní stav, neboť žalobkyně po dobu studia na [Anonymizováno] žádné zdravotní problémy ani netvrdila s výjimkou zcela vágního označení, že to ještě „nebylo ono“. Žalobkyně nikdy ani netvrdila, že by o studiu na [Anonymizováno] po maturitě byť jen uvažovala. Ve 21 letech už žalobkyně musela mít alespoň v základních rysech jasno, kam směřuje, o co v životě usiluje, a jaké vzdělání je k tomu třeba. Pokud se žalovaná po absolvování bakalářského programu rozhodla započít zcela nový šestiletý studijní program namísto navazujícího magisterského studia ve stejném oboru na [Anonymizováno], nepředstavuje to dle žalovaného racionální a soustavnou přípravu na budoucí povolání, ale jde o nadstandardní doplňování znalostí. Soud prvního stupně rovněž pochybil, když pominul, že zdravotní potíže žalobkyně v době středoškolského studia spočívaly i v nadužívání alkoholu. Dále soud prvního stupně pochybil, když uzavřel, že studiem na [Anonymizováno] na Veterinární univerzitě si zvyšuje žalobkyně potencialitu vyšších příjmů, avšak opomenul, že žalobkyně nestuduje obor veterinární lékařství, ale veterinární hygiena a ekologie, tedy obor, který je primárně zaměřen na bezpečnost potravin živočišného původu. I když teoreticky i absolventi tohoto oboru mohou vykonávat práci veterinárního lékaře, praxe je taková, že veterinární kliniky absolventy [Anonymizováno] zásadně nepřijímají anebo za horších platových podmínek. Navíc se soud prvního stupně vůbec nezbýval tím, jaké by byly možnosti uplatnění žalobkyně, pokud by absolvovala navazující magisterský obor na [Anonymizováno]. Postup žalobkyně tak nelze brát jako rozumný, odůvodňující trvání vyživovací povinnosti, takže náklady spojené s tímto studiem, pro které se žalobkyně rozhodla ve svých 25 letech po absolvování bakalářského programu v jiném oboru, si musí nést žalobkyně sama jako nadstandardní přípravu na zaměstnání. Dále žalovaný sporuje závěry soudu prvního stupně, že podání exekučního návrhu ze strany žalobkyně bylo učiněno až poté, co byl žalovaný na tento postup upozorněn, a že se nejedná o postup v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně nikdy ani nenaznačila, že by se nacházela v tíživé situaci, která by ji přinutila vést exekuci. Exekuční řízení zahájila žalobkyně s cílem žalovaného poškodit, poškodit jeho podnikání a zmařit či ztížit snahu o dokončení rekonstrukce domu v Říčanech, případně jej donutit kapitulovat, uznat vyživovací povinnost a výživné včetně nákladů exekutora zaplatit. Žalovaný však nekapituloval, podal vzájemnou žalobu na zrušení vyživovací povinnosti a dosáhl odkladu exekuce. Přesto se permanentní stres, který byl tímto exekučním řízením navýšen, promítl na současných závažných zdravotních problémech žalovaného. Skutečnost, že formálně žalobkyně postupovala v souladu se zákonem, když podala exekuční návrh, ještě neznamená, že se nedopustila jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť je zjevné, že se dopustila zneužití práva. Žalovaný dále poukázal na to, že se oproti závěrům soudu prvního stupně jeho poměry změnily významným způsobem, neboť se zvýšila splátka hypotéky z částky 47 000 Kč na částku 65 000 Kč. Navíc od roku 2015 došlo ke zcela zásadnímu nárůstu cen s ohledem na inflaci o 40% až 50%, přičemž ke zcela zásadnímu nárůstu došlo v oblasti, která se žalovaného týká nejvíce, tj. služeb a materiálu potřebných pro rekonstrukci domu i výkonu podnikatelské činnosti, jakož i ceny potravin a energie. Navíc kvůli svému současnému zdravotnímu stavu není schopen vykonávat žádnou pracovní činnost a činnost v důsledku toho nevykonává ani společnost žalovaného. Zdravotní potíže žalovaného trvají již dva roky, přičemž před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně se významně zhoršily a zdravotní stav žalovaného vyžadoval neprodlený zákrok, který by odvrátil fatální následky. Žalovaný se dle lékařského doporučení má vyhýbat nadměrné fyzické zátěži, což s ohledem na povahu oboru, v němž podniká, vylučuje osobní výkon jeho práce, což se zcela jednoznačně negativně projevuje v příjmové stránce žalovaného. Soud prvního stupně však ke zhoršenému zdravotnímu stavu žalovaného vůbec nepřihlédl, avšak absurdně vycházel již ze zcela neaktuálního zdravotního stavu žalobkyně. Zhoršený zdravotní stav žalovaného navíc není pouze dočasného charakteru, léčba je teprve na začátku, přičemž brzký návrat žalovaného do původního pracovního režimu je nereálný. Potíže jsou rázu urologického a kardiologického. Soud prvního stupně dále pochybil, když při hodnocení výdělkových možností žalobkyně nezohlednil, že již vysokoškolsky vzdělaná je a že je tedy schopna si při svém studiu přivydělávat či si dokonce obstarat prostředky na studium sama. Pokud jde o prostředky, které žalovaný měl uspořeny a následně utratil, uvádí žalovaný, že měly sloužit k jeho zabezpečení na důchod, nikoliv o prostředky, které by měly sloužit pro nadstandardní vzdělávání žalobkyně. Navíc velká část naspořených prostředků sloužila k majetkovému vypořádání s bývalou manželkou, pouze velmi malá část byla použita na dovolenou, která byla s ohledem na pracovní vytížení žalovaného nezbytná, navíc ještě před zhoršením vztahu s žalobkyní tuto na dovolené bral s sebou. Soud prvního stupně dále nesprávně při stanovení výživného přihlédl k příjmům jeho přítelkyně, ačkoliv ta nemá žádnou vyživovací povinnost k žalobkyni, neboť má sama zletilou dceru, která studuje vysokou školu a stará se o své rodiče v důchodovém věku, kteří mají závažné zdravotní problémy. Přítelkyně žalovaného si se svým příjmem může nakládat, jak uzná za vhodné, a proto není jasné, jak dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný dlouhodobě participuje na životní úrovní své přítelkyně. Z komunikace účastníků po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně je navíc zřejmé, že žalobkyně výživné nepotřebuje, neboť je v zásadě schopna 3 roky své vysokoškolské studium financovat. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že se vyživovací povinnost žalovaného vůči žalobkyni zrušuje od 1. 9. 2022, dále že se žaloba na zvýšení výživného na částku 15 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2022 zamítá a že je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nesouhlasila s procesními námitkami, které žalovaný vznesl, neboť nebyly důvodné. Důkazy navržené žalobkyní po koncentraci řízení spadaly do zákonné výjimky přípustných důkazů, kterými má být zpochybněna věrohodnost jiného již provedeného důkazu. Pokud nebyly provedeny důkazy navržené žalovaným, soud toto své rozhodnutí odůvodnil, že se jedná o nadbytečné důkazy. Rovněž nešlo o nesprávný postup, pokud nebyla stanovena lhůta k vyjádření se ke vzájemné žalobě, neboť o. s. ř. tuto povinnost neukládá. Z hlediska věci samé nesouhlasí žalobkyně s tím, že současné studium na [Anonymizováno] není navazujícím studiem, a tudíž nezakládá povinnost k plnění vyživovací povinnosti. Dle žalobkyně je rozhodující, zda se jedná o přípravu na budoucí povolání, která zvýší kvalifikaci a zlepší vyhlídky na trhu práce, což studium žalobkyně jednoznačně splňuje. Rovněž nesouhlasí s argumentací žalovaného o jeho tíživé finanční situaci. Je zřejmé, že nízké příjmy si žalovaný nechává vyplácet z důvodu daňové optimalizace; o jeho životní úrovni svědčí to, že za sledovaných 12 měsíců vynaložil přibližně 250 000 Kč za atraktivní zahraniční dovolené, pravidelně sportuje. Stejné příjmy jako nyní uváděl i v případě předchozí úpravy poměrů, přesto souhlasil s výší výživného 6 500 Kč měsíčně. Rovněž byl bez problémů schopen uhradit 240 000 Kč, aby mohlo dojít k odblokování účtu exekutorem. Majetkovou situaci účelově zkresluje. Dále žalobkyně poukazuje na to, že samotné podání exekučního návrhu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy; v daném případě navíc exekuce odhalila, že žalovaný disponuje dalšími účty s vysokými zůstatky, jejichž existenci zatajil, a z nichž jsou patrné vysoké útraty na dovolené a běžné životné výdaje. Naopak v chování žalovaného je patrné jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť nemoc žalobkyně zlehčoval a vyzdvihoval v lékařské zprávě uvedenou závislost na alkoholu, ačkoliv z téže zprávy vyplynul kritický zdravotní stav žalobkyně. Pokud jde o zdravotní stav žalovaného, tak jeho schopnost přispívat na výživu může být ovlivněna až od jara 2025, nikoliv od 1. 9. 2022, jak vyplývá z lékařských zpráv. Žalovaný má dle těchto zpráv navíc potíže interního charakteru, byla mu doporučena změna životního stylu a omezení fyzické námahy, avšak z ničeho nevyplývá, že by nebyl schopen práce a výdělečné činnosti. Žalobkyně naproti tomu řádně studuje s dobrým studijním výsledkem, a je tedy zřejmé, že toto studium je skutečnou a účelnou přípravou na budoucí povolání.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné s výjimkou odvolání do výroku II., kde je na místě odvolání odmítnout.

14. Výrokem II. soud prvního stupně zamítl částečně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného o dalších 7 500 Kč od 1. 9. 2022. Žalovaný brojí proti tomu, aby bylo žalobkyni zvýšeno výživné o jakoukoliv částku. V souladu s § 218 o. s. ř. je k podání odvolání subjektivně legitimován ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Je zřejmé, že zamítnutí části žaloby, kterým se žalobkyně domáhala zvýšení výživného, není na újmu práv žalovaného ani nejde o případ, že by jeho návrhu nebylo, byť v části, vyhověno. Žalovaný tak není subjektivně oprávněn podat odvolání proti tomuto výroku, a proto bylo odvolání žalovaného do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně jako nepřípustné odmítnuto postupem dle § 218 písm. b) o. s. ř. (výrok I.).

15. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou podjatosti, kterou vznesl žalovaný v průběhu odvolacího řízení.

16. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný vznesl námitku podjatosti již v podání doručeném soudu dne 11. 9. 2024, přičemž v tomto podání uvedl totožné argumenty, pro které je dle jeho přesvědčení soudce [tituly před jménem] [jméno FO] vyloučen z projednání ve věci. O této námitce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 10. 2. 2025, č. j. 31 Nc 1101/2025 – 576. Odvolací soud v rámci projednávaného odvolání však není v souladu s § 16b o. s. ř. vázán a je povinen se touto námitkou zabývat znovu.

17. Soudce [tituly před jménem] [jméno FO] se k námitce podjatosti vyjádřil tak, že o této námitce bylo rozhodnuto shora uvedeným usnesením nadřízeného soudu ze dne 10. 2. 2025 a od té doby nedošlo ke změně.

18. Dle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dle odst. 4 téhož ustanovení důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

19. Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

20. Z obsahu odvolání je zřejmé, že žalovaný primárně brojí proti procesnímu postupu soudce projednávající věc před soudem prvního stupně. Takové námitky nemohou založit podjatost soudce, jak vyplývá z § 14 odst. 4 o. s. ř. Z obsahu spisu, námitek žalovaného i vyjádření soudce [tituly před jménem] [jméno FO] nebylo zjištěno, že by měl jakýkoliv poměr k věci či účastníkům či byl jakkoliv zainteresován na výsledku řízení. Odvolací soud tedy neshledal, že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a tudíž nebyl dán důvod pro postup dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

21. Pokud jde o vytýkané vady řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, vyšel odvolací soud z toho, že úkolem odvolacího soudu je přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž z hlediska zachování procesněprávních předpisů upravujících jeho postup. V případě, že soud prvního stupně předepsaný postup nedodržel, je řízení před ním postiženo vadou. Vada řízení se může týkat postupu soudu prvního stupně při dokazování, při posuzování procesních otázek v průběhu řízení (které nebyly předmětem samostatného rozhodování), při poučování účastníků nebo při jiné činnosti soudu prvního stupně, související s řízením nebo rozhodováním, a je důvodem pro zrušení rozhodnutí jen tehdy, jestliže mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jestliže nemohla být za odvolacího řízení zjednána náprava. Vadu řízení je třeba důsledně odlišovat od právního posouzení procesní otázky, týkající se postupu soudu. Posouzení, zda vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, představuje – obecně vzato – v každém konkrétním případě poměření možného výsledku řízení (rozhodnutí ve věci) z hlediska, zda by byl jiný (tedy zda by ve věci bylo rozhodnuto jinak), než kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo nebo kdyby sice nastala, ale byla ještě za řízení před soudem prvního stupně odstraněna. Z povahy věci vyplývá, že uvedené posouzení je možné založit jen na negativním závěru; nelze-li dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), i kdyby k vadě řízení nedošlo, není možné ani vyloučit, že taková vada nemohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci. Nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně není vadou řízení, pro kterou by bylo možné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a), ale jen za podmínek uvedených v § 219a odst. 2 o. s. ř. (Drápal, Ljubomír, Bureš, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1768, marg. č. 3.).

22. Z obsahu odvolání je zřejmé, že se soud prvního stupně nedopustil žádného porušení procesních předpisů, které by mělo za následek nesprávnost napadeného rozsudku. Pokud jde o námitku, že nebyly provedeny důkazy navržené žalovaným, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že provedení těchto důkazů je nadbytečné. Pokud jde o tvrzené pochybení spočívající v provedení výpisů z účtu přítelkyně žalovaného, soud prvního stupně se nedopustil procesního pochybení, pokud je provedl, ač byly navrženy po koncentraci řízení, a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil. Skutečnost, že tento důkaz byl bankou dodán s podrobnějšími údaji, než soud požadoval, nelze klást k tíži soudu prvního stupně. Rovněž nelze souhlasit s námitkou žalovaného ohledně nesprávného postupu, pokud jde o učinění nesporné skutečnosti při prvním soudním jednání, neboť, jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku, soud prvního stupně k tomuto tvrzení vedl obšírné dokazování, k němuž se žalovaný sám podrobně vyjadřoval, případně sám navrhoval důkazy. Námitka vztahující se k tomu, že nebyla stanovena lhůta k vyjádření se ke vzájemné žalobě, pokračováno v dokazování i po poučení podle § 119a o. s. ř., rovněž není důvodná, neboť tímto způsobem soud rozhoduje o vedení řízení, přičemž je zřejmé, že oběma účastníkům byl vždy poskytnut dostatečný prostor, aby se mohli ve věci vyjádřit a reagovat. To samé platí i pro výslech žalovaného, který byl veden způsobem, který nikterak neporušil procesní předpisy způsobem, že by to ve svém důsledku mohlo vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Ohledně námitek týkajících se rozhodnutí o vedlejším účastenství, odkazuje odvolací soud na skutečnost, že v této věci bylo rozhodnuto procesním usnesením, a tudíž nemůže být podrobeno přezkumu v rámci odvolacího řízení.

23. Následně se odvolací soud zabýval věcí samou, přičemž vycházel ze skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn na základě správně provedeného dokazování, přičemž odvolací soud na tato skutková zjištění plně odkazuje.

24. Nad rámec zjištěného skutkového stavu odvolací soud ještě doplnil dokazování ohledně aktuálního zdravotního stavu žalovaného, studia žalobkyně a komunikace účastníků ohledně posečkání s plněním výživného. Z lékařských zpráv žalovaného ze dne 16. 4. 202530. 4. 2025, 9. 5. 2025, 13. 5. 2025, 15. 5. 2025, 21. 5. 2025, 26. 5. 2025, 3. 6. 2025, 4. 6. 2025, 26. 8. 2025, 1. 7. 2025 a 29. 9. 2025 bylo zjištěno, že se žalovaný aktuální léčí s kardiologickými a urologickými problémy, byl mu doporučen šetřící režim s vyloučením nadměrné zátěže, racionální dieta s omezením živočišných tuků a alkoholu, nařízeno domácí měření krevního tlaku a medikace. Z informace o vzniku dočasné pracovní neschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný byl v pracovní neschopnosti od 13. 5. 2025, trvala i k 31. 5. 2025 a byla ukončena k 1. 7. 2025. Z potvrzení o studiu ze dne 2. 10. 2025 a zápisového listu o vykonaných zkouškách v akademickém roce 2024/25 bylo zjištěno, že žalobkyně je v akademickém roce 2025/26 studentkou 4. ročníku Veterinární univerzity [adresa], Fakulty veterinární hygieny a ekologie, přičemž v předchozím akademickém roce řádně splnila studijní povinnosti s celkovým váženým průměrem známek 1,87. Z žádosti o posečkání s plněním výživného dle napadeného rozsudku ze dne 7. 5. 2025 a odpovědi žalobkyně ze dne 21. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný o toto posečkání požádal z důvodu svého zdravotního stavu, který vyžadoval co nejrychlejší lékařský zákrok. Žalobkyně sdělila, že se rozhodla (na doporučení její právní zástupkyně) s úhradou výživného posečkat; další postup ponechává na rozhodnutí žalovaného.

25. Soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 911 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“ 26. Dle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

27. Dle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

28. Dle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

29. Výživným se rozumí uspokojování všech životních potřeb toho, komu je poskytováno. Výživou dítěte je míněno opatřování všech životních potřeb nezbytných pro všestranný rozvoj po stránce fyzické, duševní, výchovné i emocionální. Právo na výživné je právem osobní povahy, které nelze převést na jinou, třetí osobu a z toho vyplývají i procesněprávní důsledky, a to, že ani účastníkem řízení o výživném mezi rodiči a dětmi nemůže být, resp. neměla by být, třetí osoba. Trvání vyživovací povinnosti není závislé ani na dosažení zletilosti, ani na dosažení jiné věkové hranice. Faktory, které ovlivňují rozsah vyživovací povinnosti, jsou uvedeny v § 913. Plnění vyživovací povinnosti se oprávněný, tedy ani jeho zákonný zástupce, nemůže vzdát (NS Cpjn 204/1012). Schopnost se sám živit byla vždy formulována jako připravenost na to, vlastní prací si získávat prostředky k uspokojování svých potřeb. Stav, který předcházel této schopnosti, byl formulován jako příprava na budoucí povolání a spočíval v tom, že se dítě účastnilo školní docházky, studia, praktické přípravy atp. Judikatura není jednotná, pokud jde o posouzení, kdy ještě trvá vyživovací povinnost, popř. za jakých okolností dochází k jejímu zániku, popř. obnovení po opětovném zahájení studia, jaká vzdělávací zařízení jsou vnímána jako příprava na budoucí povolání a která nikoliv, jaký vliv má na existenci vyživovací povinnosti zdravotní stav již zletilého dítěte atp. Jednota panuje v tom, že jako základní podmínka schopnosti sám se živit by tedy měla být skutečnost, že dítě je schopno samo se živit vlastní prací, vlastním přičiněním [viz Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1. dostupné na beck-online.cz.].

30. Pro posouzení trvání vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni není rozhodující, jak správně uzavřel soud prvního stupně, nabytí zletilosti, ale posouzení, zda u žalobkyně nastala skutečnost, že je schopna se sama živit. Žalobkyně se žalobou domáhala zvýšení výživného od 1. 9. 2022, tedy od data, kdy začala studovat [Anonymizováno] na Veterinární univerzitě v Brně, žalovaný se pak vzájemnou žalobou domáhal zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021, in eventum zrušení vyživovací povinnosti od 1. 9. 2022 do 17. 9. 2022 a počínaje od 18. 9. 2022 snížení výživného na částku 1 000 Kč měsíčně.

31. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když vzájemnou žalobu na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021 do 31. 8. 2022 posoudil jako žalobu určovací ve smyslu § 80 o. s. ř. s tím, že na tomto určení nemá žalovaný naléhavý právní zájem. Odvolací soud na přiléhavou argumentaci uvedenou v bodě 41. a 42. napadeného rozsudku plně odkazuje.

32. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni ke dni 1. 6. 2021 nezanikla. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, účastníci se dohodli, že protože žalobkyně nesložila závěrečnou zkoušku nezbytnou pro ukončení bakalářského studia, bude až do dalšího termínu pro její složení (konec letního semestru následujícího akademického roku) pracovat na veterinární klinice. Tato dohoda v sobě neimplikovala to, že se účastníci dohodli, že vyživovací povinnost zanikla, neboť byla zcela zřejmá dočasnost tohoto stavu (tedy do doby složení závěrečné zkoušky bakalářského studijního programu) a předmětem dohody nebylo, zda žalobkyně bude či nebude v dalším studiu pokračovat, tedy nebylo zřejmé, zda žalobkyně složí bakalářskou zkoušku a zda se poté bude schopna sama živit. Vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni tedy i po 1. 6. 2022 trvala, přičemž se účastníci dohodli, že výživné po dobu, než složí žalobkyně bakalářskou zkoušku, žalovaný nemusí hradit.

33. Ve vztahu k období od 1. 9. 2022 souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně potud, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni i nadále trvá, neboť z důvodu přípravy na budoucí povolání není schopna se živit zcela sama, přičemž její studium je nepochybně přípravou na budoucí povolání, které zvyšuje její uplatnění na trhu práce.

34. Problematikou pokračujícího studia zletilého dítěte se opakovaně zabýval Ústavní soud, např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2007, v němž uzavřel, že „studium dítěte podporované zákonnou vyživovací povinností rodičů nemůže být nekonečné. Je třeba vždy vzít do úvahy širší souvislosti při preferování společenského zájmu na zvýšení kvalifikace dětí, např. …. návaznost na dosavadní studium a možnost uplatnění dosavadním studiem nabytých vědomostí v nově studovaném oboru.“ Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1146/07 pak „Za situace, kdy studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13). Je třeba se zabývat zejména tím, zda skutečně jde o racionální přípravu na budoucí povolání, tj. zda se potomek tomuto studiu věnuje s dostatečnou péčí, zda má pouze přiměřené množství absencí (rozumně vysvětlitelných a doložených) a zda dosažené studijní výsledky potvrzují jeho skutečný zájem o zvolený obor. Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium na studenta, tj. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia pracoval alespoň příležitostně. Kromě účelnosti a řádnosti studia tedy mají soudy posoudit i časovou náročnost takového studia. Další klíčovou podmínkou je kontinuita studovaného oboru, na nějž se poté váže otázka vzniku vyživovací povinnosti při každém "vzdělávacím pokusu". Výživné rodič poskytuje dítěti z důvodu přípravy na budoucí povolání (srov. již výše odkaz na čl. 26 odst. 1 Listiny), a to za předpokladu, že - s vyšší mírou pravděpodobnosti - úspěšně studium dokončí.“ 35. Z provedeného dokazování je zřejmé, že studium žalobkyně na [Anonymizováno] na Veterinární univerzitě v Brně je nepochybně účelné, neboť žalobkyně se připravuje na budoucí povolání s širokou paletou možností uplatnění na trhu práce, studium pojímá vážně a řádně plní své studijní povinnosti. Jedná se o denní studium, které předpokládá od studenta plnění studijních povinností a v zásadě neumožňuje souběžné plné pracovní vytížení, což odpovídá zákonnému kritériu pro existenci vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni, neboť s ohledem na toto studiem není schopna se sama živit. Zároveň však nelze opominout skutečnost, že žalobkyně zahájila toto studiem až v 25 letech, tedy v době, kdy řada jejích vrstevníků své studiu končí a jsou již plně schopni sami se živit. Odvolací soud si je vědom toho, že skutečnost, že žalobkyně ještě studuje, je částečně dána tím, že v době středoškolských studiích měla nezanedbatelné zdravotní problémy. Je hodno ocenění, že žalobkyně byla schopna se s těmito problémy vyrovnat a začít studovat na vysoké škole. To však ale nic nemění na skutečnosti, že v tomto věku již žalobkyně nemůže být odkázána plně na výživu svých rodičů, a i když se připravuje na budoucí povolání studiem, její možnosti výdělku (když již má určitou kvalifikaci) tu jsou a nejsou zcela zanedbatelné. Jinými slovy, vyživovací povinnost rodičů k žalobkyni nepochybně trvá, ale zároveň má žalobkyně částečnou schopnost živit se sama. Žalobkyně tvrdila, že její měsíční náklady činí cca částku 22 000 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je schopna pokrýt svojí výdělečnou činností (ať už v pracovním poměru, na základě dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti) 2/3 těchto nákladů, což odpovídá částce cca 15 000 Kč. Ohledně zbývající částky 7 000 Kč pak odvolací soud uvážil, že je třeba ji pokrýt výživným, a to od obou rodičů stejně, neboť matka žalobkyně, která svou vyživovací povinnost již neplní (s ohledem na věk žalobkyně) převážně osobní péčí. Za adekvátní částku, kterou by měl žalovaný na výživu žalobkyně přispívat, odvolací soud shledal částku 3 500 Kč měsíčně, tedy nižší částku, než kterou žalovaný žalobkyni na základě posledního rozsudku soudu upravujícího poměry žalobkyně plnil. Tato částka odpovídá aktuálním výdělkovým poměrům žalovaného, i při zohlednění jeho zdravotního stavu. Tato povinnost pak byla stanovena od 18. 9. 2022, neboť pro období od 1. 9. 2022 do 17. 9. 2022 se účastníci dohodli, že žalovaný nebude výživné žalobkyni plnit, neboť ještě pobírala příjem od veterinární kliniky, tedy i v tomto období vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni trvala, avšak neplacení výživného po tuto dobu vycházelo ze vzájemné dohody účastníků.

36. Pokud žalovaný namítal, že plnění vyživovací povinnosti žalobkyni je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a polemizuje se závěry soudu prvního stupně, odvolací soud ve shodě s napadeným rozsudkem považuje tuto námitku za nedůvodnou.

37. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

38. Ústavní soud i Nejvyšší soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32 nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy je nutno vykládat i jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [viz nálezy ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333) a ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3653/11 (N 118/65 SbNU 553)]. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy je typicky nutno považovat projevy šikany (tzv. dolus coloratus), tj. výkon práva učiněný primárně za účelem poškození či znevýhodnění jiného [nález ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 22/01 (N 55/22 SbNU 5)], jakož i nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž by se příčil spravedlivému řešení věci. Předpokladem řádného posouzení konkrétního případu, jde-li o soulad výkonu práva s dobrými mravy, je přitom pečlivé posouzení věci, a to ve všech relevantních souvislostech. Je proto nutno zvážit nejen okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, ale i všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Rozhodnutí soudu musí spočívat na pečlivé úvaze, přičemž závěr o tom, že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je či nikoli, musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, které takový závěr umožňují přijmout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3704/2014).

39. Soud prvního stupně zcela správně poukázal na to, že podání exekučního návrhu bylo aprobovaným výkonem práva, neboť žalobkyni svědčil exekuční titul. Skutečnost, že exekuce nepříznivě zasáhla do majetkových poměrů žalovaného je následek, se kterým exekuce spojena je, a tudíž toto nelze přičítat k tíži žalobkyně. Žalovaný opakovaně poukazuje na to, že podání exekučního návrhu ze strany žalobkyně bylo úskočné, nicméně je zřejmé, že žalovaný byl vyrozuměn o tom, že žalobkyně začala studovat další vysokou školu a že jej oslovila s tím, že bude opět třeba platit výživné, takže si žalovaný měl být minimálně vědom toho, že se žalobkyně může exekučně plnění vyživovací povinnosti domáhat. Pokud měl žalovaný pochybnost o trvání vyživovací povinnosti či důvody, pro které je třeba stávající vyživovací povinnost upravit (snížit), potom mu nic nebránilo vyvinout aktivitu a podat takový návrh na soud. Pokud tak učinil až v době, kdy byl exekuční návrh podán a již probíhalo řízení o zvýšení výživného, nelze takové jednání přičítat k tíži žalobkyně. Rovněž tak deklarovaný nezájem účastníků o sebe navzájem nenaplňuje § 2 odst. 3 o. z. v tom, směru, aby bylo žalobkyni odepřeno plnění vyživovací povinnosti ze strany žalovaného. V řízení vyplynulo, že vztahy mezi účastníky jsou chladné, nestýkají se, jejich komunikace je velmi omezená. V této fázi je velmi těžké určit, v čem tkví příčina; jisté je, že není jediná a že na ochladnutí vztahů nyní mají podíl oba účastníci, nikoliv jen jeden z nich.

40. Z důvodů shora uvedených odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., kterým bylo rozhodováno ve věci žaloby na zvýšení výživného tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného, které jí měl žalovaný platit ve výši 15 000 Kč od 1. 9. 2022, zamítá (výrok II.), a dále částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V., kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba v eventuálním petitu, kterou se žalovaný domáhal zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2021 do 17. 9. 2022 a snížení výživného počínaje dnem 18. 9. 2022 na částku 1 000 Kč měsíčně, tak, že se pro období od 1. 6. 2021 do 17. 9. 2022 povinnost přispívat žalobkyni na výživném neukládá a počínaje od 18. 9. 2022 se žalovanému ukládá povinnost přispívat žalobkyni na výživném částkou 3 500 Kč splatnou vždy do 15. dne v měsíci, v dalším byl v tomto výroku, jakož i ve výrocích IV. a VI. jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

41. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně zcela neúspěšná, pokud jde o žalobu na zvýšení výživného, žalovaný byl v části úspěšný, pokud se v části eventuálnímu petitu domáhal snížení výživného na částku 1 000 Kč. Za podmínek § 142 odst. 2 o. s. ř. by tak byla žalobkyně povinna zaplatit žalovanému poměrnou část náhrady nákladů řízení. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že je na místě za podmínek § 150 o. s. ř. žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. upravuje moderační právo soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a představuje výjimku z obecné zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Jeho použití přichází v úvahu pouze při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Za ty se podle soudní praxe považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým uložit náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Žalobkyně je studentkou s omezenou možností výdělečné činnosti, který má primárně pokrývat její náklady, tedy úhrada, byť části nákladů řízení žalovanému, by se nepříznivě promítla do její majetkové sféry. Na straně žalovaného nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by nepřiznání náhrady nákladů významně nepříznivě zasáhly do jeho majetkové sféry a způsobily mu významně větší újmu. Z tohoto důvodu odvolací soud procesně částečně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

42. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení rozhodl odvolací za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 150 o. s. ř. tak, že ve věci rovněž částečně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, a to z totožných důvodů, jak jsou uvedeny shora.

Poučení