22 Co 15/2025 - 363

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle žalovaného k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 C 290/2024–320 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a ve výroku II. ve správném znění: „Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle § 1267 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 – vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 – vodovodní přípojka, stavby IO 264 – přípojka splaškové kanalizace – tlakové, stavby IO 265 – přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností [právnická osoba]., na pozemku žalovaného p. č. [Anonymizováno] katastrální území [adresa], jejíž součástí je, do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí, rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na pozemek žalovaného p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], a provést na něm stavbu inženýrských sítí“, se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 335 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve vztahu k pozemku p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], zapsanému u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] Katastrální pracoviště [adresa], s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene – služebnosti, ve znění specifikovaném v bodě VI. II. žaloby (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 22 372,43 Kč k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby postavil na nesprávném závěru, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost žalovaného jako vlastníka pozemku p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], udělit žalobkyni souhlas podle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023 (dále jen stavební zákon), k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky na tomto pozemku, ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, a proto nemůže absenci takového projevu vůle žalovaného svým rozhodnutím nahradit. Podle žalobkyně však povinnost žalovaného udělit tento souhlas vyplývá z § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Uvedený závěr lze dovodit také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, podle kterého povinnost vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace k napojení vodovodu a kanalizace jiného vlastníka podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích v sobě zahrnuje i umožnění vést tento vodovod či kanalizaci po pozemku vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace, na němž se nachází. Soud prvního stupně sice poukázal na to, že vlastníkem veřejného vodovodu a kanalizace je [právnická osoba]. a vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] katastrální území [adresa], v němž se tento vodovod a kanalizace nachází, žalovaný, žalobkyně je však přesvědčena, že právní názor uvedený v označeném rozsudku se neuplatní pouze v případě totožnosti vlastníka vodovodu a kanalizace s vlastníkem pozemku, ale i v případě, kdy jsou vlastníky odlišné subjekty. Uvedené vyplývá z účelu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, kterým je napojení zájemce na stávající vodovod a kanalizaci. Výklad provedený soudem prvního stupně však účel tohoto ustanovení nerespektuje. Pokud Nejvyšší soud vyloučil z této povinnosti pozemky třetích osob, podle přesvědčení žalobkyně tím mínil pozemky osob odlišných od vlastníka vodovodu a kanalizace i od vlastníka pozemku, v němž se stávající vodovod a kanalizace nachází. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zdůraznil, že povinnost napojení nezahrnuje zajištění případného právního titulu k vedení vodovodu nebo kanalizace a k napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka přes pozemky ve vlastnictví třetích osob. Tím podle názoru žalobkyně mínil pouze to, že vlastník inženýrských sítí může dát souhlas s jejich vedením po pozemku, v němž se nacházejí, pouze v případě, že je vlastníkem tohoto pozemku, nemůže však dát souhlas za jiné osoby (vlastníky pozemku). Neznamená to však, že by povinnost dát souhlas s vedením inženýrských sítí neměl mít také vlastník pozemku, na němž se tyto sítě nachází, pokud je osobou odlišnou od vlastníka inženýrských sítí. Žalobkyně také nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích nelze vykládat tak, že předpokládá možnost reálné výstavby vodovodu a kanalizace na pozemku, na kterém se sice stávající vodovod a kanalizace nachází, ale není ve vlastnictví vlastníka vodovodu a kanalizací. Podle § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) inženýrské sítě a jiné předměty, které zasahují pravidelně více pozemků, nejsou součástí pozemků, nelze proto vycházet pouze z jednoty vlastnictví inženýrských sítí a pozemku, v němž jsou umístěny. Poukázala na to, že vlastník pozemku, na němž nebo v němž se nachází vodovod a kanalizace, je již v jeho užívání omezen. Ačkoliv se v případě dalšího napojení a umístění přípojky na pozemku, jedná o další omezení, nejde o intenzivní zásah, neboť pozemek stejně nelze využívat k účelu, který by byl v rozporu s umístěním přípojek. Vlastník pozemku musí s takovým omezením počítat, jestliže s tímto omezením pozemek nabyl nebo na něm umožnil vést vodovod a kanalizaci. Nelze připustit, aby vlastník pozemku mohl svévolně rozhodovat o tom, komu umožní připojení na inženýrskou síť a za jakých podmínek. Žalobkyně je přesvědčena, že žalobu nebylo možné zamítnout pouze z důvodu, že vlastník pozemku není totožný s vlastníkem inženýrských sítí. V daném případě je navíc potřeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem dané věci, neboť ačkoliv jsou vlastníky pozemku a inženýrských sítí dvě odlišné právnické osoby, jsou spolu úzce personálně propojeny. Žalovaný je majoritním akcionářem společnosti provozující vodovod a kanalizaci, má zastoupení v jejich orgánech. Žalobkyně nikdy netvrdila, že v daném případě došlo ze strany žalovaného k účelovému rozdělení vlastnictví k dotčenému pozemku a inženýrským sítím, pouze upozornila, že v případě akceptace výkladu soudu prvního stupně by tímto způsobem bylo možné obejít účel § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Žalobkyně považuje za absurdní, aby vlastník vodovodu a kanalizace v podobě právnické osoby, kterou si mezi sebou vytvořily obce za účelem společného provozování vodovodu a kanalizace, měl zákonnou povinnost souhlasit s napojením zájemce na stávající vodovod a kanalizaci, avšak jednotlivé obce by nebyly povinny dát souhlas s využitím pozemků v jejich vlastnictví, ve kterých se vodovod či kanalizace pro veřejnou potřebu nachází a zájemce o napojení by nemohl tento odmítavý postoj překonat prostřednictvím rozhodnutí soudu. Současně je nutné přihlédnout k tomu, že žalovaný je veřejnoprávní korporace, a i při jednání v soukromoprávních vztazích, nelze od jeho charakteru zcela odhlédnout. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 3042/18, podle kterého obsah povinností obce a jiného soukromého vlastníka není stejný, ale je nutné na obec klást nároky, které po běžném soukromém vlastníkovi není možné požadovat. Žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný vůči ní dlouhodobě vystupuje svévolně a diskriminačním způsobem, odmítá jí poskytnout svůj souhlas s paušálním odůvodněním, že záměr žalobkyně není v souladu s územním plánem žalovaného, ačkoliv žalobkyně disponuje závazným stanoviskem příslušného orgánu územního plánování ze dne 26. 10. 2022, který konstatoval soulad záměru s územním plánem. Účelovost jednání žalovaného ve vztahu k žalobkyni konstatoval také Krajský úřad Středočeského kraje. I pokud by nebylo možné dovodit povinnost žalovaného jako vlastníka pozemku udělit žalobkyni souhlas s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, bylo by možné ji dovodit z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odpíráním součinnosti v těchto věcech žalovaný vykonává své vlastnické právo na újmu práv druhých a v rozporu se zákonem a jím chráněnými zájmy. Právem druhých není jenom právo žalobkyně realizovat svůj záměr výstavby, který je v souladu s územním plánem žalovaného, ale také právo bydlet v domech, které chce žalobkyně postavit a zájem dalších uživatelů na napojení na stávající inženýrské sítě a zajištění bytových potřeb obyvatelstva. Žalobkyně se domnívá, že z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze dovodit, že jednání žalovaného, který svévolně odpírá žalobkyni poskytnutí nezbytné součinnosti k realizaci jeho záměru, je zakázaným jednáním. Pokud žalovaný není ochoten své povinnosti vyplývající z § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích a článku 11 odst. 3 Listiny dostát, měla by mít žalobkyně možnost domoci se splnění této povinnosti žalobou. Jde přitom o ochranu žalobkyně před zneužitím vlastnictví žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se v rámci vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že žalobkyně se žalobou domáhala nahrazení souhlasu žalovaného podle § 184a stavebního zákona s odkazem na § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Uvedené ustanovení však ukládá povinnost napojit vodovod a kanalizaci jiného vlastníka pouze vlastníku nebo provozovateli vodovodu či kanalizace pro veřejnou potřebu. Žalovaný však není vlastníkem vodovodu ani kanalizace, tím je společnost [právnická osoba]. Na žalovanou se tak povinnosti podle § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích nevztahují. V dané věci žalovaný vystupuje v rámci své samostatné působnosti, soudy tak nemají právo jeho projev vůle nahradit. Žalobkyně tvrdí, že se potřebuje připojit na inženýrské sítě, podle technického řešení záměru žalobkyně má být připojen přípojkou a napojen vlastní vodovod a kanalizace na stávající vodovod a kanalizaci, tedy se chce napojit i připojit. Vlastník vodovodu a kanalizace je tak v rámci povinnosti připojení povinen nejen fyzicky přípojku připojit, ale i dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit je. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že jakýkoliv vlastník pozemku (tedy i žalovaný) má obecnou povinnost umožnit napojení cizích inženýrských sítí, kterých není vlastníkem, ani že by tato povinnost měla žalovanému vyplývat z článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, se povinnost umožnit umístění inženýrských sítí vztahuje na vlastníka pozemku v případě totožnosti vlastníka inženýrských sítí a vlastníka pozemku. Ustanovení § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích se vztahuje pouze na vlastníka nebo provozovatele vodovodů a kanalizací, nevztahuje se však na třetí osobu, což konstatoval i soud prvního stupně v napadeném rozsudku. § 8 odst. 4 pouze ukládá povinnost vlastníkovi vodovodu a kanalizace připojit nebo napojit jiného vlastníka, ale nezahrnuje zajištění právního titulu k vedení vodovodu nebo kanalizace a k jeho napojení přes pozemky ve vlastnictví třetích osob. Tento titul si musí vlastník vodovodu a kanalizace zajistit sám. Ani žalovaný tak nemá zákonnou povinnost umožnit vést cizí vodovod, kanalizaci, vodovodní přípojku nebo kanalizační přípojku přes svůj pozemek. Žalovaný poukazuje na článek 2 odst. 4 Ústavy a článek 2 odst. 3 Listiny, podle kterých nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Žalovaný tak shrnuje, že není vlastníkem vodovodu ani kanalizace ani jejich provozovatelem. Povinnosti podle § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích se tak na něj nevztahují, nemá žádnou zákonnou povinnost umožnit žalobkyni vedení vodovodu, kanalizace, vodovodní nebo kanalizační přípojky a soud proto nemůže projev vůle žalovaného k udělení souhlasu podle § 184a stavebního zákona nahradit. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzeními žalobkyně o výjimečných okolnostech dané věci. Žalovaný není většinovým akcionářem společnosti [právnická osoba]., má v ní pouze patnáctiprocentní podíl na hlasovacích právech, není spoluvlastníkem žádného majetku v jejím vlastnictví. Společnost [právnická osoba]. vznikla k 1. 1. 1994 a od této doby je vlastníkem a provozovatelem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu i v Kutné Hoře. Vůle žalovaného je vytvářena jeho zastupitelstvem jako kolektivním orgánem. Důvodem pro neudělení souhlasu žalovaného s využitím jeho pozemku byl rozpor záměru žalobkyně s územním plánem města [adresa] a nevhodné technické řešení inženýrských sítí žalobkyně. Tento druhý důvod přitom žalobkyně opakovaně zamlčuje. Platnost závazného stanoviska o souladu záměru s územním plánem města [adresa] podle § 96b stavebního zákona z roku 2006 uplynula dne 26. 10. 2024 po dvou letech od jeho vydání. Žalobkyně přitom nepožádala o jeho prodloužení. Žalobkyně opomíjí povinnost žalovaného jako veřejnoprávní korporace pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a všestranný rozvoj svého území a potřeby občanů. Nemůže připustit výstavbu záměrů, které jsou zjevně v rozporu s územním plánem, ani souhlasit s technicky nevhodným řešením inženýrských sítí v jejím pozemku. Žalovaný odmítá, že by jednal svévolně nebo diskriminačně. Žalobkyně byla informována nejpozději od 8. 4. 2024 o důvodech neudělení souhlasu, přesto neustále vyvíjí na žalovaného nátlak. Závěry Krajského úřadu Středočeského kraje nejsou relevantní, neboť se nepřípustně dotýkají soukromoprávního jednání žalovaného v rámci jeho samostatné působnosti. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by povinnost vlastníka pozemku udělit souhlas s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky bylo možné dovodit z čl. 11 odst. 3 Listiny. Naopak žalovaný důsledně dodržuje své zákonné povinnosti. Nucení žalovaného k tomu, aby udělil souhlas podle § 184a stavebního zákona, ačkoliv není vlastníkem a provozovatelem vodovodu a kanalizace, by naopak znamenalo zneužití práv žalobkyně na újmu práv žalovaného. Není také zřejmě, na základě jakých odborných kritérií by soud mohl posoudit, zda konkrétní technické řešení předložené žalobkyní je vhodné či nikoliv a zda i z tohoto důvodu je možné projev vůle žalovaného nahradit. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. v celém rozsahu podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že podanou žalobou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k udělení souhlasu podle § 184a stavebního zákona účinného do 31. 12. 2023 a k nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že je developerskou společností, která vlastní pozemek p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], na kterém má v úmyslu realizovat výstavbu bytových a řadových rodinných domů, včetně občanské vybavenosti. Podle územního plánu města [adresa] je pozemek zastavitelný a za účelem výstavby ho také žalobkyně zakoupila. Pro výstavbu je nutná realizace výstavby vodovodní a kanalizační sítě, včetně přípojek, které je nutné napojit na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. Jmenovaná společnost udělila souhlas s připojením inženýrských sítí žalobkyně na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu. Inženýrské sítě je však nutno vést přes pozemek žalovaného p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], neboť v něm je umístěn vodovod a kanalizace pro veřejnou potřebu ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. Žalobkyně potřebuje souhlas žalovaného k umístění stavby vodovodu a kanalizace z důvodu jeho vlastnictví pozemku podle § 184a stavebního zákona pro účely žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Žalovaný odmítá žalobkyni udělit souhlas s umístěním inženýrských sítí na svém pozemku s odůvodněním, že záměr žalobkyně na výstavbu na jejím pozemku je v rozporu s jeho územním plánem. Tvrzené důvody však nejsou pravdivé, neboť stanoviskem orgánu územního plánování bylo potvrzeno, že záměr žalobkyně je v souladu s územním plánem žalovaného. Žalovaný dlouhodobě přistupuje k žalobkyni svévolně a diskriminačně, ačkoliv žalobkyně nad rámec svých zákonných povinností vychází požadavkům žalovaného vstříc. Povinnost žalovaného udělit souhlas podle § 184a stavebního zákona dovozovala z § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, uvedla, že napojení inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci předpokládá i zásah do vlastnického práva k pozemku, v němž jsou umístěny. Ačkoliv žalovaný není vlastníkem veřejného vodovodu a kanalizace, je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], v němž se tento vodovod a kanalizace pro veřejnou potřebu nachází, zároveň vlastní 48,57 % akcií ve společnosti [právnická osoba]. a má tak zásadní vliv na její rozhodování. Jeho jednání tak nemůže požívat právní ochrany zejména za situace, kdy jím ovládaná společnost vydala souhlas s napojením inženýrských sítí žalobkyně na veřejný vodovod a kanalizaci.

6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Poukázal na to, že vlastníkem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu je [právnická osoba]. Žalobkyní označená judikatura rozlišuje mezi vlastníkem vodovodu a kanalizace a třetí osobou jako vlastníkem pozemku, do jejíhož vlastnického práva nemůže být podle § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích zasahováno. Žalobkyně směšuje žalovaného a společnost, v níž žalovaný vlastní určitý počet akcií. Žalovaný není většinovým akcionářem, s akciemi má spojený pouze patnáctiprocentní podíl na hlasovacích právech společnosti, ale je vlastníkem pozemku. Souhlas s napojením inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci dala společnost jako jejich vlastník. S ohledem na odlišné vlastnictví vodovodu a kanalizace a pozemku, v němž jsou umístěny, nemůže souhlas společnosti zavazovat i samotného žalovaného jako vlastníka pozemku. Žalovaný odmítá, že by rozdílné vlastnictví vodovodu a kanalizace a pozemku bylo z účelových důvodů. Společnost je vlastníkem vodovodu a kanalizace od 1. 1. 1994. Žalovaný nesouhlasil s výstavbou na pozemku žalovaného z důvodu nesouladu stavebního záměru žalobkyně s územním plánem žalovaného a nevhodnosti technického řešení sítí.

7. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] a žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], evidovaném jako ostatní komunikace. V pozemku žalovaného jsou umístěny vodovod a kanalizace pro veřejnou potřebu ve vlastnictví [právnická osoba]. Společnost [právnická osoba]. se dne 30. 5. 2023 vyjádřila k žádosti žalobkyně o vyjádření k projektové dokumentaci pro územní rozhodnutí „obytný soubor [adresa] – bytové domy na pozemku p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa]“, v němž popsala záměr na vybudování inženýrských sítí, včetně přípojek a stanovila technické parametry a další podmínky napojení. Vyjádření mělo platnost 12 měsíců, bylo prodlouženo do 19. 6. 2025. Jedním z akcionářů společnosti je žalovaný s podílem na základním kapitálu 48,57 %, výkon hlasovacího práva každého akcionáře je omezen nejvyšším přípustným počtem hlasů 15 % z celkového počtu hlasů. Zastupitelstvo žalovaného si usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. Z/139/23 vyhradilo v rámci samostatné působnosti pravomoc rozhodovat o udělení souhlasu se stavebním záměrem, pokládkou inženýrských sítí a budováním ostatní technické nebo dopravní infrastruktury na pozemcích ve vlastnictví žalovaného v souvislosti s projektem žalobkyně „[právnická osoba] na pozemku p. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa]“ a následně dne 5. 9. 2023 neudělilo žalobkyni souhlas podle § 184a stavebního zákona s napojením a umístěním vodovodu a splaškové kanalizace žalobkyně na svém pozemku v rámci projektu „Obytný soubor [adresa], umístěný na pozemku p. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa]“. Žalobkyně dopisem ze dne 13. 10. 2023 a ze dne 1. 3. 2024 žalovaného vyzvala k udělení souhlasu podle § 184a stavebního zákona s umístěním inženýrských sítí na pozemku žalovaného se stejnou argumentací jako v žalobě. Zastupitelstvo žalovaného usnesením z 2. 4. 2024, č. [Anonymizováno] opětovně neschválilo udělení souhlasu žalobkyni podle § 184a stavebního zákona s umístěním stavby inženýrských sítí. Součástí důvodové zprávy bylo také negativní stanovisko [právnická osoba] [adresa] z 1. 3. 2024, situační výkres vodovodu a kanalizace v dané lokalitě a návrh na neschválení udělení souhlasu. Žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 6. 8. 2024 k udělení souhlasu podle § 184a stavebního zákona a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti. Další důkazy soud prvního stupně pro nadbytečnost neprováděl.

8. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věc právně posoudil podle § 8 odst. 4, 5 zákona o vodovodech a kanalizacích a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Poukázal na to, že byť je žalovaný jako obec veřejnoprávní korporací, udělení nebo neudělení souhlasu s umístěním stavby na pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v jeho vlastnictví spadá do jeho samostatné působnosti, soud proto nemůže žalovanému nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon obcím povinnost takového souhlasu neukládá, a to ani při zohlednění její zvláštní sociální funkce. Účastníci jsou v rovnoprávném postavení a je na vůli obce, zda souhlas s umístěním stavby udělí či nikoliv. Neudělení takového souhlasu proto nemůže být zásahem do právní jistoty a předvídatelnosti práva. Neshledal podstatnou ani skutečnost, že pozemek žalovaného slouží obecnému užívání, neboť vedení vodovodu a kanalizace, včetně přípojek k pozemkům či stavbám konkrétních osob pod toto obecné užívání nespadá. Uzavřel, že žalovaný nemá povinnost učinit tento projev vůle ze zákona nebo ze smlouvy nebo jiného právního jednání. Povinnost udělit souhlas s umístěním stavby nelze dovozovat ani z případného jednání žalovaného odporujícího dobrým mravům nebo majícím znaky zneužití práva, neboť podle § 8 o. z. lze omezit již existující právo, ale nikoliv konstituovat právo nové. Soud proto nemůže žalovanému nařizovat postup v jeho soukromoprávních záležitostech s žalobkyní a ze své úřední povinnosti určovat, za jakých podmínek je povinen žalobkyni souhlas udělit, neboť žalovanému by musela povinnost k udělení souhlasu podle § 184a stavebního zákona plynout ze zákona nebo právního jednání. Žalobkyně dovozovala povinnost žalovaného z § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2825/2018. Nejvyšší soud však v rámci uvedeného rozsudku uvedl, že povinnost napojení se neuplatní ve vztahu k pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Vydala-li v projednávané věci společnost jako vlastník vodovodu a kanalizace souhlas k napojení inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu, tento souhlas by zahrnoval i souhlas s umístěním stavby v případě, že by byla také vlastníkem pozemku, v němž jsou vodovod a kanalizace pro veřejnou potřebu umístěny. Uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že zákon předpokládá možnost výstavby inženýrských sítí a přípojek na pozemku, na kterém se vodovod a kanalizace nachází, ale není ve vlastnictví vlastníka vodovodu a kanalizace. Opačný výklad by zasahoval do vlastnického práva třetí osoby, což zapovídá také označené rozhodnutí. Navíc je nutno přihlédnout k výkladu uvedeného rozhodnutí ve vztahu k dovolací otázce, která směřovala k omezení vlastnického práva k pozemku za situace, kdy vlastníkem vodovodu a kanalizace a i pozemku, v němž byly umístěny, byla jedna a táž osoba. Soud prvního stupně také neshledal podstatným argument žalobkyně, že žalovaný je akcionářem společnosti, podílí se na jejím řízení a jedná se tak fakticky o vlastnictví téže osoby. Přisvědčil žalovanému, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by k rozdílnému vlastnickému režimu pozemku žalovaného a vodovodu a kanalizace došlo účelově. Žalovaný tak nemá povinnost podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích udělit souhlas k umístění stavby vodovodu a kanalizace podle § 184a stavebního zákona, přičemž okolnosti, které ho k tomu vedly, nejsou podstatné. Z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k procesnímu úspěchu žalovaného mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného spočívaly v nákladech právního zastoupení advokátem za čtyři úkony právní služby - převzetí a přípravu zastoupení, písemnou reakci na předžalobní výzvu, vyjádření k žalobě a účast na ústním jednání konaném dne 12. 11. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za které přiznal odměnu určenou z tarifní hodnoty 70 000 Kč se zohledněním dvou uplatněných nároků směřujících k nahrazení projevu vůle (2 x 35 000 Kč), tedy 4 x 3 900 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 bod 5. advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, čtyři paušální náhrady hotových výdajů 4 x 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, cestovné ve výši 1 089,61 Kč za jízdu vozidlem [Anonymizováno] registrační značky [SPZ] na trase [adresa] a zpět celkem 150 km, při ceně pohonné hmoty 38,70 Kč/1 l a náhradě za opotřebení 5,60 Kč za kilometr podle vyhlášky č. 398/2023 Sb., náhradu za promeškaný čas advokáta strávený na cestě 6 x 100 Kč za šest půl hodin podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a náhradu za 21 % DPH z odměny a náhrad podle § 137 odst. 3 celkem ve výši 22 372,43 Kč. Oproti vyúčtování žalovaného soud prvního stupně neshledal účelným nákladem vyjádření žalovaného z 1. 11. 2024, když toto podání mohlo být součástí již prvního vyjádření k žalobě ze dne 11. 10. 2024, neboť tvrzení žalobkyně ani skutkový stav se do té doby nezměnil, nebyl shledán ani důvod pro navýšení odměny advokáta podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť nebyly uvedeny žádné skutečnosti, které by svědčily pro toto navýšení, a soud prvního stupně neshledal, že by se jednalo o úkon právní služby mimořádně obtížný.

10. Podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení k zabezpečení dodávek pitné vody nebo odvádění odpadních vod nesmí být podmiňována vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.

11. Podle § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Připojení vodovodní nebo kanalizační přípojky a uzavření smlouvy o dodávce pitné vody nebo odvádění i čištění odpadních vod nesmí být podmiňovány vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci vodovodní přípojky na vodovod nebo kanalizační přípojky na kanalizaci hradí osoba, které je umožněno připojení. Materiál na odbočení přípojek a uzávěr vodovodní přípojky hradí vlastník vodovodu nebo kanalizace.

12. Podle § 184a odst. 1 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2023, není-li žadatel vlastníkem pozemku nebo stavby a není-li oprávněn ze služebnosti nebo z práva stavby požadovaný stavební záměr nebo opatření uskutečnit, dokládá souhlas vlastníka pozemku nebo stavby. Není-li žadatel o povolení změny dokončené stavby jejím vlastníkem, dokládá souhlas vlastníka stavby. K žádosti o povolení změny dokončené stavby v bytovém spoluvlastnictví vlastník jednotky dokládá souhlas společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo. Podle odst. 2 souhlas s navrhovaným stavebním záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu dokumentace, nebo projektové dokumentace. Podle odst. 3 souhlas se nedokládá, je-li pro získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě pro požadovaný stavební záměr nebo opatření stanoven účel vyvlastnění zákonem.

13. Podle § 1267 odst. 1 o. z. služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat. Vlastník pozemku se zdrží všeho, co vede k ohrožení inženýrské sítě, a je-li to s ním předem projednáno, umožní oprávněné osobě vstup na pozemek po nezbytnou dobu a v nutném rozsahu za účelem prohlídky nebo údržby inženýrské sítě. Podle odst. 2 je-li to výslovně ujednáno, zahrnuje služebnost právo zřídit, mít a udržovat na služebném pozemku také potřebné obslužné zařízení, jakož i právo provádět na inženýrské síti úpravy za účelem její modernizace nebo zlepšení její výkonnosti. Podle odst. 3 oprávněná osoba zpřístupní vlastníku pozemku dokumentaci inženýrské sítě v ujednaném rozsahu, a není-li ujednán, v rozsahu nutném k ochraně jeho oprávněných zájmů.

14. Soud prvního stupně z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a odvolací soud na ně v souladu se závěry Nejvyššího soudu přijatými v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 odkazuje. Odvolací soud se pak rovněž zcela ztotožňuje s právním hodnocením soudu prvního stupně.

15. Žalobkyně se svou žalobou domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu dle § 184a stavebního zákona s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky v pozemku p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa] ve vlastnictví žalovaného, a nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti inženýrských sítí za náhradu podle § 1267 a následujících o. z., spočívající ve zřízení, umístění, provozování, opravě, údržbě, úpravě, obnově a výměně v budoucnu vzniklých staveb inženýrských sítí, a to stavby IO 201 – vodovod, stavby IO 251 splašková kanalizace - tlaková, stavby IO 214 – vodovodní přípojka, stavby IO 264 – přípojka splaškové kanalizace – tlakové, stavby IO 265 – přípojka splaškové kanalizace - gravitační, vymezených v situačním výkresu D.7.2.2 vypracovaném společností [právnická osoba]., na pozemku žalovaného p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], jejíž součástí je, do doby uzavření budoucí smlouvy o zřízení služebnosti výše specifikovaných inženýrských sítí, rovněž právo umožnit žalobkyni v nezbytném rozsahu vstupovat a vjíždět na pozemek žalovaného p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], a provést na něm stavbu inženýrských sítí. Předpokladem úspěšnosti žaloby na nahrazení projevu vůle je, že žalovaný je povinen žalobkyní tvrzenou vůli projevit (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám nebo mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil. Povinnost prohlásit vůli určitého obsahu tak musí vyplývat z hmotného práva nebo smluvního ujednání (srovnej Lavický, P. Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018).

16. Stavební zákon účinný do 31. 12. 2023 umožňoval vydat žadateli příslušné povolení k realizaci jeho stavebního záměru na pozemku jiného vlastníka, v případě, že je možné pozemek pro tento účel podle příslušných zákonných předpisů vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit (§ 184a odst. 3 stavebního zákona, například na základě tzv. legálního věcného břemene viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4662/2009), jinak výhradně za podmínky doložení souhlasu vlastníka pozemku s konkrétní zamýšlenou stavbou (§ 184a odst. 1 stavebního zákona). Žalovaný souhlas žalobkyni nedal a žalobkyně povinnost ho udělit dovozovala z § 8 odst. 4, 5 zákona o vodovodech a kanalizacích. Uvedená ustanovení ukládají vlastníku vodovodu a kanalizace (a dalším osobám v něm uvedeným) umožnit napojení či připojení vodovodu či kanalizace jiného vlastníka na stávající vodovod a kanalizaci. Realizace napojení podle uvedených ustanovení předpokládá uzavření písemné dohody mezi dotčenými subjekty podle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, jejíž náležitosti jsou blíže rozvedeny v § 8 odst. 15 zákona o vodovodech a kanalizacích. Výčet povinných subjektů je uveden v odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, zahrnuje kromě vlastníka vodovodu a kanalizace i vlastníky vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících a je taxativní. Povinnost napojení podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích zahrnuje ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018) i omezení vlastníka vodovodu a kanalizace ve vztahu k jeho pozemku, v němž se vodovod a kanalizace nachází, jenž má být k tomuto napojení využit. Uvedené ustanovení tak zakládá zájemci o napojení na stávající vodovod či kanalizaci právo uzavřít zmíněnou písemnou dohodu, kterou si vlastníci vodovodů nebo kanalizací upraví svá vzájemná práva a povinnosti a na jejímž základě dojde k napojení na vodovod či kanalizaci. Porušení povinnosti uzavřít dohodu podle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích pak opravňuje oprávněnou stranu domáhat se soudního rozhodnutí o určení obsahu takové dohody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, případně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2020, č.j. 2 As 192/2019-55). Žalovaný jako vlastník pozemku, v němž se vodovod a kanalizace nacházejí, který ale není vlastníkem vodovodu a kanalizace, není subjektem vymezeným v § 8 odst. 4 a 5 zákona o vodovodech a kanalizacích, a i podle přesvědčení odvolacího soudu nemá z tohoto důvodu povinnost dohodu podle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích uzavřít a umožnit napojení vodovodu a kanalizace žalobkyně podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Přitom s uzavřením dohody v souvislosti s napojením na vodovod a kanalizaci počítá také žalobkyní zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018. Je zřejmé, že se tato povinnost nevztahuje na jiný subjekt než vyjmenovaný v odst. 4 citovaného zákona. Naproti tomu povinnost vlastníka vodovodu nebo kanalizace spočívá v umožnění napojení jiného vlastníka vodovodu a kanalizace, ale nezahrnuje v sobě zajištění případného právního titulu k vedení vodovodu nebo kanalizace a k napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka přes pozemky ve vlastnictví třetích osob (včetně pozemku žalovaného), tedy ani souhlasu podle § 184a stavebního zákona. Tento právní titul si vlastník vodovodu nebo kanalizace, kterému bylo napojení umožněno, musí obstarat sám. Uvedený závěr lze dovodit z komentářové literatury (srovnej Nohejl, L., Žaludová, L. a kol. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 116.) i z žalobkyní zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 a i z významu textu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Ustanovení § 8 odst. 4 a 5 proto nemůže představovat zákonný podklad pro nahrazení souhlasu žalovaného jako vlastníka pozemku p. č. 533/1 (odlišného od vlastníka vodovodu a kanalizace) podle § 184a stavebního zákona a není možné z tohoto titulu projev vůle žalovaného spočívající v tomto souhlasu nahradit. Udělení či neudělení souhlasu s využitím svého pozemku pro umístění stavby vodovodu a kanalizace žalobkyně - jak správně zdůraznil již soud prvního stupně - spadá do samostatné působnosti žalovaného jako veřejnoprávní korporace a není možné mu proto soudním rozhodnutím nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014).

17. Ani argumentace žalobkyně, že již umístěním vodovodu a kanalizace ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]. v pozemku p. č. [Anonymizováno] došlo k omezení vlastnického práva žalovaného k tomuto pozemku, a tudíž umístění vodovodu a kanalizace ve vlastnictví žalobkyně by nepředstavovalo tak intenzivní zásah do vlastnických práv žalovaného k němu, nemůže ospravedlnit nucené omezení vlastnického práva žalovaného k jím vlastněnému pozemku bez zákonného nebo smluvního podkladu, nakonec ani žalobkyně neuvádí konkrétní argumenty, proč by uvedená skutečnost měla odůvodňovat další omezení vlastnických práv žalovaného. Oprávnění veřejnoprávní korporace odmítnout umístění inženýrských sítí (včetně kanalizace) do jí vlastněných pozemků byla deklarována již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1503/2018, vůči kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 3042/18. Soud prvního stupně přitom správně poukázal také na to, že povinnost udělení takového souhlasu zákon žalovanému neukládá ani v případě, kdy by vhodnost umístění inženýrských sítí v daném místě mohla být dovozována ze zvláštní sociální funkce této veřejnoprávní korporace. Neudělení souhlasu tudíž ani nemůže být zásahem do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (obdobně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 As 72/2015, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1434/2023).

18. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným ani druhý požadavek žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti podle § 1267 o. z. Ustanovení § 1267 o. z. předpokládá především smluvní ujednání o zřízení služebnosti inženýrských sítí (oprávnění zřídit, provozovat, udržovat inženýrské sítě na zatíženém pozemku), pouze v zákonem stanovených případech je možné toto právo zřídit vyvlastněním. Veřejnoprávní institut vyvlastnění však nelze nedovoleně obcházet požadavkem na zřízení věcného břemene per analogiam v soudním řízení (nahrazení projevu vůle k tomuto zřízení), jak to činí také žalobkyně. I pro služebnost inženýrské sítě platí, že soud může o zřízení služebnosti rozhodnout jen v případech upravených zákonem (§ 1260 odst. 1 věta druhá o. z.) a že rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k řešení věci (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017, v literatuře viz Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024). Ani povinnost územně samosprávného celku postupovat při výkonu soukromoprávních oprávnění v souladu se zákonem, předvídatelně či nediskriminačně, samo o sobě nezakládá oprávnění soudu zřizovat věcná břemena (ani nahrazovat projevy vůle o jejich budoucím zřízení) tam, kde to zákon neumožňuje. To platí i v podmínkách občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; ten neobsahuje žádná ustanovení, se kterými by zmíněná judikatura byla v rozporu.

19. Lze tak v případě obou žalovaných nároků shrnout, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016, ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 3664/16). Na uvedeném závěru, který v plném rozsahu dopadá i na posuzovanou věc, pak nemůže nic změnit ani tvrzení žalobkyně, že jednání žalovaného, jenž odmítá dát souhlas s umístěním stavby přípojek a vodovodu a kanalizace a uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí na zřízení služebnosti vedení v pozemku žalovaného odporuje dobrým mravům, resp. je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. (jenž je také zákonným vyjádřením ústavního principu zakotveném v článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Na základě citovaného ustanovení lze totiž jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat nové právo (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 103/2015 časopisu Soudní judikatura, či nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2136/2018, a ze dne 13. května 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020); na to správně poukázal již soud prvního stupně.

20. Z uvedeného je zřejmé, že v případě absence zákonného podkladu či smluvního ujednání není možné soudní cestou (způsobem zvoleným žalobkyní) domáhat se uložení povinnosti žalovanému zasahující do jeho vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], aniž by bylo nutné posuzovat soulad záměru žalobkyně s územním plánem a dalšími argumenty žalovaného.

21. Ze shora vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok II. napadeného rozsudku ve správném znění odpovídajícím textu žaloby), a to včetně správného nákladového výroku III., se kterým se ztotožňuje a na jehož odůvodnění (blíže uvedené v bodě. 9. tohoto rozsudku) odvolací soud odkazuje.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšný a náleží mu tak právo na zaplacení účelně vynaložených nákladů. Žalovanému vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši 16 335 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast při odvolacím jednání) v sazbě po 6 300 Kč podle § 9 odst. 3 písm. b) a § 7 bod 5. advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 (ze součtu tarifních hodnot 2 x 65 000 Kč), ze dvou náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % DPH ve výši 2 835 Kč.

23. Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému v obecné pariční lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení