5 C 290/2024 - 320

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: [Anonymizováno] zastoupený JUDr. Jaroslavem Svejkovským sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha 5 o nahrazení projevu vůle žalovaného k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného s udělením souhlasu dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve vztahu k pozemku parc. č. [Anonymizováno] katastrální území [adresa], zapsanému u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], s vydáním povolení k realizaci vodovodní a kanalizační sítě a přípojky, zamítá.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene - služebnosti ve znění specifikovaném v bodě

VI. II. žaloby, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 22 372,43 Kč k rukám zástupce žalovaného advokáta JUDr. Jaroslava Svejkovského, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k udělení souhlasu dle § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023, a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně je developerskou společností, která je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] orná půda, zapsaného u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též „pozemek žalobkyně“), na němž a dalších přilehlých pozemcích má v úmyslu realizovat projekt spočívající ve výstavbě bytových domů a řadových rodinných domů včetně občanské vybavenosti. Žalobkyně přitom tento pozemek, který je dle územního plánu města [adresa] zastavitelný, zakoupila s úmyslem takové výstavby. K zamýšlené výstavbě je nutné realizovat mj. výstavbu vodovodní a kanalizační sítě a přípojek, které je nutné napojit na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu, které jsou ve vlastnictví společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále též „Společnost“). Společnost přitom již udělila souhlas s připojením inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu. Inženýrské sítě přitom musí vést přes pozemek ve vlastnictví žalovaného parc. č. [Anonymizováno], ostatní plocha, zapsaný u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále též „pozemek žalovaného“), neboť jsou v něm právě umístěny vodovod a kanalizace ve vlastnictví Společnosti. Žalobkyně pro účely žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby potřebuje souhlas žalovaného jako vlastníka pozemku pro umístění stavby. Dále je nutné uzavřít též smlouvu o zřízení služebnosti k užívání pozemku žalovaného. Žalovaný přitom opakovaně odmítá žalobkyni udělit souhlas s umístěním inženýrských sítí na pozemku žalovaného. Žalovaný toto neudělení souhlasu odůvodňuje zcela účelově, že záměr žalobkyně na výstavbu na jejím pozemku je v rozporu s územním plánem žalovaného, ačkoliv toto tvrzení není pravdivé a má za cíl bezdůvodně blokovat realizaci projektu žalobkyně. Ostatně samotným orgánem územního plánování bylo vydáno stanovisko, kterým bylo potvrzeno, že záměr žalobkyně na výstavbu na jejím pozemku je v souladu s územním plánem žalovaného. K tomu žalobkyně dále poukazovala na diskriminační přístup ze strany žalovaného vůči žalobkyni a nastiňovala průběh jednání mezi účastníky a poukazovala na to, že žalobkyně i nad rámec svých zákonných povinností vycházela žalovanému s jeho požadavky vstříc. Žalobkyně pak dovozovala povinnost žalovaného udělit souhlas ve smyslu § 184a stavebního zákona s ohledem na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), které dle výkladu Nejvyššího soudu předpokládá nejen napojení inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci, nýbrž i s tím spojený zásah do vlastnického práva k pozemku, v němž jsou vodovod a kanalizace umístěny. Přitom nelze přehlédnout, že ač v této věci není vlastník vodovodu a kanalizace a vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] formálně stejným subjektem, žalovaný vlastní 48,57 % akcií ve Společnosti a má tak zásadní vliv na její rozhodování. Nemůže pak požívat právní ochrany jednání žalovaného, „jehož Společnost“ vydá souhlas s napojením inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci, zatímco sám žalovaný odmítne udělit souhlas s realizací výstavby inženýrských sítí na jeho pozemku, ač je tato dle shora uvedeného § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích přímo tímto ustanovením předpokládána. Ačkoliv jsou tu důvody pro udělení souhlasu shora uvedeného, žalovaný toto udělení souhlasu bezdůvodně odmítá, a proto se žalobkyně svého práva domáhá žalobou.

2. Žalovaný popíral důvodnost podané žaloby s odůvodněním, že nosný argument žaloby dle ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích neodpovídá realitě této konkrétní věci. Vlastníkem vodovodu a kanalizace je v tomto případě Společnost, nikoliv žalovaný, a proto se povinnosti dle citovaného ustanovení (strpět zásah do pozemku) týkají s ohledem na výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem toliko Společnosti. Žalobkyní citovaná judikatura totiž výslovně rozlišuje vlastníka vodovodu a kanalizace a třetí osobu, do jejíhož vlastnického práva již nemůže být zasaženo. Žalobkyně tak směšuje žalovaného jako veřejnoprávní korporaci vystupující v samostatné působnosti a Společnost jako samostatný právní subjekt (právnickou osobu), a to jen na základě skutečnosti, že žalovaný má ve Společnosti podíl na základním kapitálu ve výši 48,57 %. Žalovaný tak není ani většinovým vlastníkem akcií, přičemž se svými akciemi má spojen pouze patnáctiprocentní podíl na hlasovacích právech. Vlastníkem pozemku, v němž vede vodovod a kanalizace ve vlastnictví Společnosti je pak žalovaný. Souhlas s napojením inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci dala Společnost jako jejich vlastník. Proto s ohledem na odlišné vlastnictví k pozemku a k vodovodu a kanalizaci nelze dovozovat, že vyslovení takového souhlasu daného Společností zavazuje i samotného žalovaného jako vlastníka pozemku. Rozhodně se pak ani nedá přisvědčit tomu, že vlastnictví k pozemku žalovaného a k vodovodu a kanalizaci svědčí formálně jiným osobám z důvodů účelového nakládání s majetkem žalovaného. Společnost je totiž vlastníkem infrastruktury vodovodu a kanalizace již od 1. 1. 1994, a proto je argumentace žalobkyně, že žalovaný by se měl převodem svého majetku na Společnost účelově zbavit povinností ve smyslu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích nerelevantní. Dále žalovaný uváděl důvody odůvodňující nesouhlas s výstavbou na pozemku žalovaného, a to z důvodů nesouladu stavebního záměru žalobkyně s územním plánem. Žalovaný navrhl žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti a po postupu dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), i následující skutkový stav:

4. Žalobkyně je v evidenci katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] orná půda, zapsaného u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa], a žalovaný jako vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] ostatní plocha, zapsaného u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec [adresa], katastrální území [adresa] (prokázáno výpisy z katastru nemovitostí).

5. Společnost vyjádřením ze dne 30. 5. 2023 reagovala na žádost o vyjádření k projektové dokumentaci pro územní rozhodnutí „Obytný soubor [adresa] - [právnická osoba] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] k.ú. [adresa]“, ve kterém nejprve popsala záměr na vybudování inženýrských sítí včetně přípojek na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu a stanovila technické parametry a další podmínky, které musí být při napojení inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci splněny. Vyjádření mělo platnost 12 měsíců, přičemž tato platnost byla dalším vyjádřením Společnosti prodloužena do 19. 6. 2025 (prokázáno vyjádřeními Společnosti ze dne 30. 5. 2023 a ze dne 19. 6. 2024). Jedním z akcionářů Společnosti je přitom sám žalovaný s podílem na základním kapitálu ve výši 48,57 %. Výkon hlasovacího práva každého z akcionářů je pak omezen nejvyšším přípustným počtem hlasů, který činí 15 % z celkového počtu hlasů připadajících na vydané akcie Společnosti (prokázáno výročnímu zprávami za rok 2022 a rok 2023).

6. Zastupitelstvo žalovaného usnesením ze dne 25. 7. 2023 č. [Anonymizováno] konstatovalo, že usnesením ze dne 27. 6. 2023 č. [Anonymizováno] si vyhradilo v rámci samostatné působnosti pravomoc mj. rozhodovat o udělování souhlasu se stavebním záměrem, o udělování souhlasu s pokládkou inženýrských sítí a budování ostatní technické nebo dopravní infrastruktury na pozemcích ve vlastnictví žalovaného v souvislosti s projektem žalobkyně „[právnická osoba] na pozemku parc. č. [Anonymizováno] k.ú. [adresa]“ (prokázáno zápisem z 5. zasedání Zastupitelstva města [adresa] ze dne 25. 7. 2023). Dále zastupitelstvo žalovaného v rámci samostatné působnosti při rozhodování o udělení souhlasu s napojením vodovodu a splaškové kanalizace na pozemku žalovaného v rámci projektu „Obytný soubor [adresa], umístěný na pozemku parc. č. [Anonymizováno] k.ú. [adresa]“, nepřijalo návrh o udělení takového souhlasu (prokázáno zápisem z 6. zasedání Zastupitelstva města [adresa] ze dne 5. 9. 2023).

7. Žalobkyně dopisem ze dne 13. 10. 2023 vyzvala žalovaného k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona s umístěním inženýrských sítí na pozemku žalovaného s argumentací později převzatou do samotné žaloby. Žalobkyně totéž učinila i dopisem ze dne 1. 3. 2024 (prokázáno výzvami ze dne 13. 10. 2023 a 1. 3. 2024). Zastupitelstvo žalovaného usnesením ze dne 2. 4. 2024 č. [Anonymizováno] neschválilo udělení souhlasu žalobkyni dle § 184a stavebního zákona s umístěním stavby inženýrských sítí v rámci vybudování a připojení záměru Obytný soubor [adresa] na vodovod a kanalizaci s odkazem na důvody uvedené v důvodové zprávě. Součástí důvodové zprávy byl návrh na neschválení udělení souhlasu, žádost žalobkyně ze dne 1. 3. 2024, situační výkres vodovodu a kanalizace v dané lokalitě a negativní stanovisko [právnická osoba] [adresa] ze dne 1. 3. 2024 (prokázáno seznamem přijatých usnesení z 2. mimořádného svolaného zasedání Zastupitelstva města [adresa] ze dne 2. 4. 2024 s přílohami a vyrozuměním zástupci žalovaného ze dne 4. 4. 2024).

8. Žalobkyně se na žalovaného (resp. jeho právního zástupce) opětovně obrátila výzvou ze dne 6. 8. 2024 k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti. V této výzvě shrnula svou dřívější argumentaci stran povinnosti žalovaného udělit souhlas a uzavřít smlouvu s tím, že pokud tak žalovaný neučiní do sedmi dnů od doručení výzvy, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 6. 8. 2024 včetně doručenky). Žalovaný prostřednictvím svého zástupce k předžalobní výzvě poukazoval na přijaté usnesení s neschválením udělení souhlasu a nastínil již argumentaci, kterou později rozvedl ve vyjádření k žalobě (prokázáno reakcí na předžalobní výzvu ze dne 12. 8. 2024).

9. Účastníci, ač původně v řízení navrhovali více důkazů nad rámec shora provedených, na provedení takových důkazů dále netrvali a otázku jejich případného provedení ponechali na uvážení soudu, a proto soud o těchto důkazech ani nerozhodoval (nezamítal návrhy na doplnění dokazování). Na tomto místě lze jen dodat, že dosud provedené důkazy a z nich shora zjištěný skutkový stav byly zcela postačující pro právní posouzení věci a další dokazování ve věci by bylo nadbytečným.

10. Podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení k zabezpečení dodávek pitné vody nebo odvádění odpadních vod nesmí být podmiňována vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.

11. Podle § 8 odst. 5 zákona o vodovodech a kanalizacích vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen umožnit připojení na vodovod nebo kanalizaci a dodávat pitnou vodu nebo odvádět odpadní vody a čistit odpadní vody, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti těchto zařízení. Připojení vodovodní nebo kanalizační přípojky a uzavření smlouvy o dodávce pitné vody nebo odvádění i čištění odpadních vod nesmí být podmiňovány vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci vodovodní přípojky na vodovod nebo kanalizační přípojky na kanalizaci hradí osoba, které je umožněno připojení. Materiál na odbočení přípojek a uzávěr vodovodní přípojky hradí vlastník vodovodu nebo kanalizace.

12. V prvé řadě je nutno na tomto místě připomenout, jaké je postavení žalovaného v nyní projednávané věci. Byť je žalovaný jako obec veřejnoprávní korporací, udělení či neudělení souhlasu obce jakožto vlastníka pozemku s umístěním stavby spadá do její samostatné působnosti, a není možné jí proto z pozice soudu či jiného státního orgánu nařizovat, jak má v těchto případech postupovat a za jakých okolností musí souhlas se stavbou udělit. Zákon totiž obcím povinnost k udělení takového souhlasu neukládá, a to ani tehdy, když by např. vhodnost inženýrských sítí v daném místě mohla být dovozována ze zvláštní sociální funkce obce. Dotčené subjekty jsou v takových situacích v rovnoprávném postavení a je jen na vůli obce, která zde vystupuje v roli soukromého subjektu a vykonává práva a povinnosti vlastníka dotčeného pozemku, zda požadovaný souhlas s umístěním stavby udělí či nikoliv. Neudělení takového souhlasu proto nemůže být zásahem do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 150/94, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, č.j. 8 As 72/2015-67, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1434/2023). Na uvedených závěrech pak ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že se jedná o pozemky sloužící obecnému užívání. Nadto je třeba i dodat, že pro obecné užívání je charakteristické, že oprávnění k takovému užívání vzniká předem neurčenému okruhu uživatelů, tedy nejde o soukromá práva konkrétních osob k věci cizí, a vzniká přímo ze zákona, na rozdíl od užívání zvláštního, které bývá vázáno na vydání určitého individuálního správního aktu. Vedení plynovodu a plynových přípojek (v této věci obdobně vedení vodovodu a kanalizace včetně přípojek) k pozemkům či stavbám konkrétních osob nepředstavuje obecné užívání pozemku. Povinnost obce souhlasit s umístněním inženýrských sítí na svých pozemcích pak nevyplývá, jak je uvedeno již výše, ani ze zvláštní sociální funkce vlastnictví obce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 607/2014, který se podrobil přezkumu usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14).

13. Soudní praxe potom u žalob o nahrazení projevu vůle dospěla k závěru, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle úspěšný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3175/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 891/2024). Dále je vhodné doplnit, že povinnost k udělení souhlasu s umístěním stavby nelze dovozovat ani na základě jednání žalovaného odporujícího dobrým mravům nebo majícího znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Na základě ustanovení § 8 o.z. lze totiž jen omezit stávající (již existující) právo, nikoliv konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující právní povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srovnej již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 891/2024).

14. Za shora uvedeného je patrné, že soud sám o sobě nemůže v nyní projednávané věci žalovanému nařizovat postup v jeho soukromoprávních záležitostech s žalobkyní a ze své úřední činnosti určovat, za jakých podmínek je žalovaný povinen žalobkyni udělit souhlas s umístěním inženýrských sítí na pozemku žalovaného a uzavřít s ní smlouvu. Jak je uvedeno shora, žalovanému by povinnost k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona a k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí musela plynout přímo ze zákona, ze smlouvy či jiného právního jednání. Žalobkyně přitom povinnost žalovaného v této věci dovozuje právě ze zákona, a to konkrétně na základě ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích.

15. Žalobkyně důvodnost žaloby opírala o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze kterého mj. citovala, že „účel povinnosti vlastníka stávajícího vodovodu a kanalizace, obsažené v § 8 odst. 4 zák. o vodovodech a kanalizacích, má docílit toho, aby došlo k faktickému napojení zájemce na stávající vodovod a kanalizaci. Jestliže však jsou vodovody a kanalizace reálně vedeny po pozemcích, nelze si napojení představit, aniž by současně nedošlo k zásahu do pozemku, v němž či na jeho povrchu se stávající vodovod či kanalizace nachází. Zužující výklad vztahující uvedenou povinnost jen na faktické napojení vodovodu na stávající vodovod či kanalizace na stávající kanalizaci by pak byl s uvedeným zákonným účelem zjevně v rozporu. Uvedenou zákonnou povinnost je tedy třeba vykládat šířeji, tedy že povinnost se vztahuje nejen na umožnění faktického napojení, nýbrž i na umožnění vést vodovod či kanalizaci po pozemku vlastníka vodovodu a kanalizace, na němž se stávající vodovod či kanalizace nachází…“. K tomu je ovšem třeba doplnit, že Nejvyšší soud v rámci poslední věty citovaného textu dodal, že toto se neuplatní již ve vztahu k pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Vydala-li pak v nyní projednávané věci Společnost jako vlastník vodovodu a kanalizace souhlas k napojení inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu, dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu by tento souhlas zahrnoval i souhlas se samotným umístěním stavby inženýrských sítí a přípojek na pozemku, na (v) němž se vodovod a kanalizace nachází a který je taktéž vlastnictvím vlastníka vodovodu a kanalizace. Rozhodně pak ale ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích nelze vykládat v tom smyslu, že zákon předpokládá možnost reálné výstavby inženýrských sítí a přípojek na pozemku, na kterém se vodovod a kanalizace nachází, nicméně tento není ve vlastnictví vlastníka vodovodu a kanalizace.

16. Opačný výklad by totiž vlastníku vodovodu a kanalizace umožňoval (za situace vydání souhlasu s napojením na vodovod a kanalizaci) rozhodovat o intenzivním zásahu (umístění stavby) do pozemku, který není jeho vlastnictvím, nýbrž je vlastnictvím třetí osoby. Přitom taktéž nelze přehlédnout, v jaké souvislosti se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zabýval výkladem ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Nejvyšší soud k přípustnosti dovolání v citovaném rozsudku ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, uvedl, že „[d]ovolatelka v této souvislosti požaduje vyřešení otázky, zda § 8 odst. 4 zák. o vodovodech a kanalizacích omezuje vlastnické právo vlastníka vodovodu a kanalizace k pozemku, jehož má být k tomuto napojení užito, či nikoliv, resp. zda oproti zákonné povinnosti vyplývající z § 8 odst. 4 má přednost a vyšší právní sílu ochrana vlastnického práva k pozemku, je-li vlastníkem pozemku i vodovodu a kanalizace tentýž subjekt, tj. otázky, zda je obec povinna souhlasit s napojením přes svůj pozemek nebo nikoliv“. Je nutné si uvědomit, že shledal-li Nejvyšší soud dovolání v této otázce přípustným, přijal závěry citované v předchozím odstavci v návaznosti na vyřešení této dovolací otázky. Ze shora uvedeného (znění dovolací otázky) zcela jednoznačně plyne, že omezení ve smyslu § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích bylo řešeno ve vztahu k situacím, je-li vlastníkem vodovodu a kanalizace a vlastníkem pozemku, na (v) němž jsou vodovod a kanalizace umístěny, tentýž subjekt. Širší výklad se z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nepodává a k tomuto s ohledem na ochranu vlastnického práva nelze ani dospět. Vydala-li tedy Společnost souhlas s napojením inženýrských sítí na vodovod a kanalizaci pro veřejnou potřebu, které jsou jejím vlastnictvím, tento souhlas již nemůže zavazovat žalovaného jako vlastníka pozemku k souhlasu s umístěním stavby.

17. Jako nerelevantní soud shledal i skutečnost, poukazovala-li žalobkyně na vztah žalovaného a Společnosti. Skutečnost, že žalovaný je akcionářem Společnosti a jako takový se i podílí na jejím „řízení“, není důvodem pro to, aby soud shledal, že vlastníkem vodovodu a kanalizace a vlastníkem pozemku je (fakticky) tatáž osoba. V tomto směru je třeba dále přisvědčit žalovanému, že z učiněných zjištění ani nevyplývá, že k jinému vlastnickému režimu pozemku žalovaného a vodovodu a kanalizace předcházelo účelové jednání žalovaného a toto je pouze ničím nepodloženou domněnkou žalobkyně.

18. Soud tak dospěl k závěru, že žalovanému (jako právnímu subjektu odlišnému od vlastníka vodovodu a kanalizace) z ustanovení § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích, ani z jiného zákonného ustanovení, smlouvy či jiné právní skutečnosti (na jejichž existenci ani nebylo žalobkyní poukazováno) neplyne povinnost k udělení souhlasu dle § 184a stavebního zákona ani k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti. Odmítl-li žalovaný udělení souhlasu k umístění inženýrských sítí na jeho pozemku, s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (odstavec 13. tohoto rozsudku) by pak nemělo v projednávané věci ani významu případné zjišťování, jaké okolnosti žalovaného k neudělení takového souhlasu vedly, zda neudělení souhlasu bylo důvodné, či zda se ze strany žalovaného případně nejednalo dokonce o zjevné zneužití práva. Soud proto žalobu v obou částech jako nedůvodnou zamítl.

19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, a to včetně daně z přidané hodnoty, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně. Konkrétně má žalovaný nárok na náhradu částky: - Advokát žalobců učinil celkem 4 úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, dále jen „a.t.“), reakce na předžalobní výzvu ze dne 12. 8. 2024 a vyjádření ve věci samé ze dne 11. 10. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. d/ a.t.), účast na jednání před soudem dne 12. 11. 2024 (§ 11 odst. 1 písm. g/ a.t.), o Mimosmluvní odměna za 4 úkony právní služby z tarifní hodnoty 70 000 Kč (dva nároky směřující na projev vůle po 35 000 Kč) činí 4 x 3 900 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 bod 5. a.t.), o Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 4 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), - 1 089,61 Kč - náhrada za jízdu osobním automobilem tov. zn. Volkswagen, reg. zn. [SPZ], při cestě Praha - Kutná Hora a zpět (jednání před soudem dne 12. 11. 2024) o celkové vzdálenosti 150 Km, při ceně 38,70 Kč za litr pohonných hmot a náhrady 5,60 Kč za kilometr dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., - 600 Kč - náhrada za promeškaný čas advokáta strávený na cestě do místa úkonu podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu, - 3 882,82 Kč - náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny zástupce žalovaného a jeho hotových výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak soud žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22 372,43 Kč. Žalobkyni soud zavázal náhradu nákladů řízení uhradit k rukám zástupce žalovaného ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 věta první před středníkem o.s.ř.). Soud oproti žalovaným učiněnému vyúčtování náhrady nákladů řízení nepřiznal žalovanému právo na odměnu a náhradu hotových výdajů spojených s vyjádřením žalovaného ze dne 1. 11. 2024, neboť žalovaný toto podání neučinil k výzvě soudu ani k doplnění žaloby žalobkyní a v tomto podání tvrzené skutečnosti již mohly být součástí prvního písemného vyjádření k žalobě ze dne 11. 10. 2024, a proto soud nepovažuje takové samostatné podání za účelně vynaložené náklady právního zastoupení. Soud pak neshledal ani prostor pro navýšení odměny advokáta ve smyslu § 12 odst. 1 a.t. za vyjádření k žalobě ze dne 11. 10. 2024, neboť advokát žalovaného v rámci vyúčtování kromě zákonných předpokladů pro navýšení uvedených v § 12 odst. 1 a.t. neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící právě o naplnění těchto předpokladů uvedených v § 12 odst. 1 a.t. Nadto soud neshledal, že vyjádření ze dne 11. 10. 2024 bylo úkonem právní služby mimořádně obtížným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016).