22 Co 187/2024 - 80

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Oto Kubeše a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Kateřiny Boudníkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený opatrovníkem [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/1] o zaplacení 113 498,13 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 5. 2024, č. j. 5 C 265/2023 – 45 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 8. 2024, č. j. 5 C 265/2023 – 63 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 14 002 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v části výroku I. pro částku 4 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 3. 2024 do zaplacení se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví ve spojení s usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 29 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 13. 3. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení 108 829,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 60 206,70 Kč od 15. 12. 2022 do 12. 3. 2024, a dále z částky 31 206,70 Kč od 13. 3. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,43 % ročně z částky 30 404,10 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 10 231,54 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 19 571,06 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na účet Okresního soudu v Nymburce náhradu nákladu řízení ve výši 12 548,18 Kč, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení ze dne 13. 8. 2024, č. j. 5 C 265/2023-63, kterým byla výše nákladů řízení žalovaného určena (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku I. v části nároku na zaplacení částky 4 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 13. 3. 2024 do zaplacení a nákladovému výroku III. ve znění usnesení ze dne 13. 8. 2024, č. j. 5 C 265/2023-63, podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně sice dospěl k správnému závěru o neplatnosti všech úvěrových smluv uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], IČO [IČO] a žalovaným, v důsledku čehož má žalobkyně nárok pouze na bezdůvodné obohacení, v přiznané částce však nesprávně nezohlednil veškeré platby žalovaného hrazené na jednotlivé úvěry. Soud prvního stupně také pochybil, pokud nepřihlédl k námitce započtení částky 4 100 Kč proti nároku žalobkyně, vznesené žalovaným v podání ze dne 27. 3. 2024. Soud prvního stupně zápočet odmítl s tím, že jednotlivé platby žalovaného byly určeny na úhradu konkrétních závazků, nelze je proto započítávat na jiný závazek. Žalovaný se s tímto názorem soudu prvního stupně neztotožňuje. Podle smlouvy o zápůjčce č. [anonymizováno] ze dne 11. 8. 2019 byla žalovanému poskytnuta jistina ve výši 40 000 Kč a žalovaný zaplatil na tento závazek částku 44 100 Kč, jistinu tak přeplatil o 4 100 Kč. Podle úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 18. 1. 2020 byla poskytnuta žalovanému jistina 15 000 Kč, na kterou zaplatil 11 000 Kč, nedoplatek tak činil 4 000 Kč a podle úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 22. 7. 2020 byla poskytnuta jistina 32 000 Kč a splaceno bylo pouze 7 000 Kč, nedoplatek tak činil 25 000 Kč. Při započtení přeplatku z první smlouvy o zápůjčce č. [anonymizováno] ve výši 4 000 Kč na jistinu dluhu druhé smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] by byl i druhý úvěr splacen. O částku 100 Kč pak měla být snížena jistina třetího úvěru č. [anonymizováno]. Zbývající dluh žalovaného tak činí pouze částku 24 900 Kč. Soud prvního stupně svým postupem nerespektoval § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení je nutno interpretovat tak, že jakákoliv částka zaplacená nad rámec nesplacené jistiny z absolutně neplatné úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru nepřísluší a spotřebitel má právo na její vrácení z titulu bezdůvodného obohacení. Podle názoru žalovaného tak ani identifikace plateb jednotlivých splátek na konkrétní absolutně neplatný spotřebitelský úvěr nemůže bránit nároku na její vrácení ani možnosti takto vzniklý přeplatek jistiny započítat na jiný závazek spotřebitele. Částku 4 100 Kč přitom žalovaný navíc i v rámci procesní obrany započetl na další žalobní nároky, nedoplatky jistiny dalších dvou úvěrů. Soud prvního stupně tak měl žalobu i v této části zamítnout. S ohledem na důvody odvolání do výroku ve věci samé měl soud prvního stupně vycházet z jiného poměru procesního úspěchu žalovaného a přiznat mu náhradu nákladů řízení v rozsahu 64 %. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu i pro částku 4 100 Kč s příslušenstvím zamítne, přizná žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 64 % jeho nákladů i náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Žalobkyně se v rámci vyjádření k odvolání žalovaného zcela ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně. Poukázala na to, že žalovaný uvádí stejné argumenty jako v řízení před soudem prvního stupně, z jeho strany se tak jedná o neúčelně vynaložené náklady. Soud prvního stupně také správně nepřihlédl k nepřípustnému zápočtu žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věta první o. s. ř. v napadené části výroku I. a ve výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné částečně.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným soudu prvního stupně dne 29. 6. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených v bodě 1. tohoto rozsudku s tvrzením, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], IČO [IČO], dne 11. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce č. [anonymizováno], na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 40 000 Kč, Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v 24 měsíčních splátkách po 3 400 Kč, spolu s poplatkem ve výši 41 587 Kč, představujícím součet kapitalizovaných úroků ze zapůjčených peněžních prostředků s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Žalovaný na tento závazek uhradil částku 44 100 Kč a dluží žalobkyni částku 35 016 Kč, kapitalizované úroky ve výši 7 725,13, Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 2 713,45 Kč, úroky ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny za stejné období. Dále byla dne 18. 1. 2020 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 15 000 Kč. Tu se žalovaný zavázal hradit v 18 měsíčních splátkách po 1 517 Kč spolu s poplatkem ve výši 12 297 Kč, představujícím součet kapitalizovaných úroků v úrokové sazbě 24,57 % ročně a poplatku za zpracování úvěru a za další péči o zákazníka. Žalovaný na tento závazek uhradil částku 11 000 Kč a žalobkyni dluží částku 16 297 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 589,28 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 418,56 Kč, úroky ve výši 24,57 % ročně a úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně, oboje z dlužné jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení. Konečně žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 22. 7. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], na základě které mu byla poskytnuta částka 32 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal splácet v 21 měsíčních splátkách po 3 382 Kč spolu s poplatkem ve výši 39 013 Kč, představujícím kapitalizované úroky ve výši 23,43 % ročně z jistiny, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 662 Kč. Na tento dluh žalovaný uhradil celkem částku 7 000 Kč. Před uzavřením jednotlivých smluv právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to zejména vyhodnocením informací od žalovaného a jím předložených dokladů o rodinných, majetkových, pracovních a dalších poměrech (výplatních pásek, pracovní a nájemní smlouvy). Žalovaný sám potvrdil pravdivost jím poskytnutých údajů. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, tak žalovaný měl podle zákona o spotřebitelském úvěru v tříleté lhůtě namítnout neplatnost smlouvy, což neučinil.

6. Žalovaný, zastoupený opatrovníkem z důvodu neznámého pobytu, s návrhem nesouhlasil, namítal neplatnost úvěrových smluv podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), pro porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného před uzavřením jednotlivých smluv. Mezi majetkovými údaji, které žalovaný uvedl v zákaznických kartách v souvislosti s uzavíráním jednotlivých smluv, existovaly rozpory. Právní předchůdkyně žalobkyně sice zkoumala příjmy žalovaného, ale ověřila pouze jejich část. Žalovaným deklarované výdaje ve výši 5 000 Kč by nestačily ani k pokrytí nájemního bydlení a už vůbec by nedostačovaly k výživě tří vyživovaných osob. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost všech smluv, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Žalobkyně tak má nárok pouze na jistinu, kterou poskytla, a to po započtení zaplacených splátek.

7. Soud prvního stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost podle článku 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) a § 86 o. s. ř., když žalovaný je neznámého pobytu a neexistují indicie o tom, že by měl bydliště mimo území Evropské unie, a to podle jeho posledního bydliště. Rozhodné právo pak určil podle článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) podle volby práva učiněného ve všech třech smlouvách.

8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 11. 8. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti č. [tel. číslo], podle které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 13 183 Kč (s úrokovou sazbou 29 % ročně), odměnou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 14 752 Kč, poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 10 556 Kč a doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč v 24 měsíčních splátkách po 3 400 Kč. Na uvedenou smlouvu byla uhrazena částka 44 100 Kč. Dne 11. 8. 2019 žalovaný vyplnil zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr, svou totožnost prokázal povolením k pobytu. Uvedl, že je ženatý, má tři vyživovací povinnosti, žije v pronájmu, pracuje jako mechanik kolejových vozidel u společnosti [právnická osoba]., se sídlem [adresa], s čistým měsíčním příjmem 18 336 Kč, který byl ověřen ze dvou výplatných pásek za měsíce květen a červen 2019. Další příjem domácnosti, deklarovaný ve výši 18 198 Kč, nebyl doložen. Dále žalovaný uvedl odhadované výdaje ve výši 5 000 Kč měsíčně, jinak je bez závazků. Dne 18. 1. 2020 byla mezi stejnými smluvními stranami uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], podle které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 5 471 Kč (v úrokové sazbě 47 % ročně), poplatkem za zpracování úvěru, garancí celkové ceny a péči o zákazníka ve výši 6 826 Kč v 18 měsíčních splátkách po 1 517 Kč. Žalovaný uhradil na tento závazek částku 11 000 Kč. Při uzavření smlouvy žalovaný vyplnil zákaznickou kartu - žádost o spotřebitelský úvěr, kde uvedl stejné informace o svých rodinných poměrech a zaměstnání jako u předchozí smlouvy. Čistý měsíční příjem deklaroval ve výši 25 942 Kč a byl ověřen ze tří výplatných pásek za měsíce říjen, listopad a prosinec 2019. Další příjem domácnosti uváděný ve výši 15 244 Kč nebyl doložen. Žalovaný odhadl své výdaje na částku 4 000 Kč. Účelem spotřebitelského úvěru bylo refinancování jiných závazků, přičemž žalovaný v této souvislosti přiznal splátky u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 3 400 Kč, další splátky ve výši 6 000 Kč s tím, že má další úvěry a kreditní kartu. Konečně dne 22. 7. 2020 byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], podle které byla poskytnuta žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částka 32 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 30 851 Kč (v úrokové sazbě 86 % ročně), odměnou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a odměnou za službu flexibilního a komfortního splácení ve výši 6 662 Kč v 21 měsíčních splátkách po 3 382 Kč. Žalovaný na tento závazek uhradil částku 7 000 Kč. Při uzavírání smlouvy žalovaný vyplnil také zákaznickou kartu - žádost o spotřebitelský úvěr, kde uvedl opět totožné údaje o rodinných a pracovních poměrech jako v předchozích dvou případech s tím, že průměrný čistý měsíční příjem uváděl ve výši 20 420 Kč a byl ověřen z výplatních pásek za měsíce květen a červen 2020. Další deklarovaný příjem domácnosti ve výši 15 668 Kč nebyl doložen. Žalovaný uvedl odhadované výdaje ve výši 5 000 Kč. Účelem spotřebitelského úvěru bylo refinancování předchozích závazků s tím, že přiznal splátky u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 4 917 Kč, jinak uvedl, že nemá další úvěry u jiných společností, ani kreditní kartu. Dohodou o prodloužení nájemní smlouvy o nájmu bytu ze dne 28. 6. 2020 žalovaný doložil prodloužení nájmu do 31. 12. 2020 v domě č. p. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 7. 5. 2020 byl pracovní poměr žalovaného založený smlouvou ze dne 27. 6. 2019 změněn na dobu neurčitou. Obsahem všech smluv o zápůjčce a spotřebitelském úvěru bylo prohlášení žalovaného o tom, že poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje, nezbytné pro posouzení schopnosti splácet poskytnuté peněžní prostředky. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno a byl vyzván 1. 6. 2023 k plnění, přičemž zásilka byla odeslána 2. 6. 2023.

9. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil podle § 2390, § 1751 odst. 1, § 580 odst. 1, § 588, § 1879, § 1880, § 1968, § 1970 o. z. a § 2, § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru všech tří smluv, neboť na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně, žalovaný nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Smlouvy o zápůjčce a úvěru posoudil jako absolutně neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně s odbornou péčí neposoudila v jednotlivých případech před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. Přitom v souladu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru mohla úvěr poskytnout pouze v případě, že neměla pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet na základě dostatečných a podložených informací o jeho majetkové situaci. Ze všech tří zákaznických karet je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného pouze formálně, s cílem vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána. Již z údajů uvedených v zákaznické kartě je zřejmé, že měl být členem čtyřčlenné rodinné domácnosti, výdajová stránka rodinného rozpočtu ve výši 4 000 – 5 000 Kč měsíčně byla zcela podhodnocena, navíc se jednalo pouze o odhadované výdaje, které nebyly nijak doloženy. Doložený příjem žalovaného nebyl v dostatečné výši a další deklarované příjmy domácnosti (při jednotlivých smlouvách uváděné v různé výši) nebyly vůbec doloženy. Existovaly tak důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnuté peněžní prostředky splácet. Soud prvního stupně tak dovodil absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce a smluv o úvěru, následkem čeho měla žalobkyně jako postupník nárok pouze na vrácení nesplacené jistiny. V řízení bylo prokázáno, že podle smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 8. 2019 žalovaný převzal částku 40 000 Kč, uhradil částku 44 100 Kč, na uvedený závazek tak ničeho nedluží. V případě smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2020 žalovaný převzal 15 000 Kč a zaplatil pouze 11 000 Kč, jeho dluh tak činí 4 000 Kč. Konečně v případě zápůjčky ze dne 22. 7. 2020 převzal v hotovosti částku 32 000 Kč, na kterou zaplatil pouze 7 000 Kč. Zbývá tak doplatit 25 000 Kč. Pohledávka žalobkyně tak byla oprávněná ve výši 29 000 Kč. Splatnost závazku soud prvního stupně odvodil od doručení žaloby jako výzvy k plnění dne 12. 3. 2024, ode dne následujícího přiznal žalobkyni také nárok na úrok z prodlení v zákonné výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. z důvodu poměrného úspěchu ve věci s tím, že žalovaný má nárok na 58 % nákladů, neboť byl úspěšný v poměru 79 % k 21 %, přičemž náklady zastoupeného žalovaného opatrovníkem byly vyčísleny na částku 21 634,80 Kč, 58 % těchto nákladů činí částku 12 548,18 Kč.

11. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru o mezinárodní příslušnosti českých soudů, v tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela odkázat. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že mezinárodní příslušnost soudů podle posledního známého bydliště žalovaného byla dovozena Soudním dvorem EU ve věci C-327/10, Lindner a C-292/10, Visser, i vnitrostátní judikaturou, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Nd 25/2014. Soud pvního stupně také správně dovodil, že rozhodným právem je české právo podle článku 3 nařízení Řím I.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné závěry, pokud jde o poskytnutí jistiny žalovanému podle jednotlivých smluv, výši plateb žalovaného na jednotlivé závazky i zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a odvolací soud na ně odkazuje.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odst. 2 započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

18. Podle § 1987 odst. 1 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

19. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o zápůjčce ze dne 11. 8. 2019 a obě úvěrové smlouvy ze dne 18. 1. 2020 a ze dne 22. 7. 2020 v souladu s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Uvedený závěr soud prvního stupně pak zohlednil ve výrocích I. a II. rozsudku, přičemž žalobkyně proti uvedenému závěru nebrojila a výrok I. v nenapadnuté části a výrok II. tak nabyly samostatně právní moci. Žalovanému byla poskytnuta podle smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 8. 2019 částka 40 000 Kč, na kterou zaplatil 44 100 Kč, podle smlouvy o úvěru ze dne 18. 1. 2020 žalovaný převzal 15 000 Kč a zaplatil pouze 11 000 Kč, jeho dluh tak činí 4 000 Kč a podle smlouvy o zápůjčky ze dne 22. 7. 2020 částka 32 000 Kč, na kterou zaplatil pouze 7 000 Kč. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud automaticky nezapočítal plnění žalovaného určené na jeho závazek ze smlouvy o zápůjčce č. [anonymizováno] ze dne 11. 8. 2019 na jeho jeho jiné závazky vyplývající ze smluv o úvěru, a to i přesto, že na závazek ze smlouvy o zápůjčce z důvodu její neplatnosti zaplatil více, než činila jeho jistina. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015) pokud dlužník při plnění závazku určí v souladu s § 330 odst. 1 obch. zák. (teď § 1933 o. z.), na který závazek plní, např. uvedením čísla faktury jakožto variabilního symbolu, pak ex lege v okamžiku splnění (platby) zaniká závazek takto určený dlužníkem (§ 324 odst. 1 obch. zák. teď § 1908 o. z.). I v případě neexistence (části) závazku v době plnění může jít pouze o plnění bez právního důvodu, které zakládá právo na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud žalovaný na jím určený závazek plnil více, než činila jeho platební povinnost, vzniklo mu právo na vydání bezdůvodného obohacení, nelze však z toho dovodit, že v rozporu s původním určením žalovaného má být toto plnění automaticky započítáno na jiný jeho nesplacený závazek. Úhrada částky nad rámec poskytnuté jistiny tak nemohla být ani soudem prvního stupně bez dalšího započtena na jiné závazky žalovaného ze smluv o úvěru, pouze zakládala jeho nárok na bezdůvodné obohacení vůči žalobkyni (její právní předchůdkyni).

20. Žalovaný namítal, že podáním ze dne 27. 3. 2024 započetl svoji pohledávku za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení na pohledávky žalobkyně uplatněné žalobou ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 18. 1. 2020 (v částce 4 000 Kč) a smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 22. 7. 2020. K datu zápočtu pohledávka 4 100 Kč z titulu bezdůvodného obohacení nemohla být dosud splatná, protože ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by žalovaný předtím, než projevil vůli směřující k započtení, vyzval žalobkyni k vrácení bezdůvodného obohacení (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). K započtení pohledávky proto nemohlo dojít (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, publikovaném v Soudní judikatuře pod označením 146/2009, podle něhož úkon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky). Podmínka splatnosti započítávané pohledávky (její uplatnitelnosti u soudu podle § 1987 o. z.) by nebyla splněna, ani pokud by žalovaný v jedné listině vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učinil projev započtení této pohledávky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Soud prvního stupně proto dospěl k správnému závěru, že v důsledku tohoto úkonu nemohlo dojít k zániku pohledávky žalobkyně v částce 4 100 Kč.

21. Odvolací soud však shledal odvolání žalovaného důvodným, pokud směřovalo do nákladového výroku. Při zjišťování poměru procesního úspěchu ve věci soud prvního stupně totiž nezohlednil celou nárokovanou částku v souladu s platnou judikaturou (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), tedy i příslušenství žalované pohledávky (kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaný byl procesně úspěšný v poměru 82,36 %, má tak nárok na poměrnou náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 64,72 % nákladů. Výše těchto nákladů byla určena v usnesení ze dne 13. 8. 2024, č. j. 5 C 265/2023-63 s odkazem na usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 7. 2024, č. j. 5 C 265/2023-56, kterým byla pravomocně určena odměna a hotové výdaje opatrovníka za zastupování žalovaného (odměna byla vypočtena z tarifní hodnoty 11 498,13 Kč v sazbě po 5 660 Kč za tři úkony právní služby podle § 6, § 7, § 8 a § 11 odst. 1 písm. b), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále mu náležely tři paušální náhrady hotových výdajů a náhrada za 21 % DPH, které je opatrovník žalovaného plátcem). Náklady řízení žalovaného činí 21 634,80 Kč a jejich poměrná výše v rozsahu 64,72 % částku 14 002 Kč. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, platební místo pro náhradu nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 2 o. s. ř.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 14 002 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; v napadenou část výroku I. podle § 219 jako věcně správnou potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěná, pokud jde o odvolání do části výroku I. a žalovaný byl úspěšný ohledně odvolání do výroku III., odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení