22 CO 212/2022-541

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Zdražila a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Šárky Hůrkové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa 2) jméno příjmení , narozený dne datum bytem ulice a číslo , obec oba zastoupeni titul jméno příjmení sídlem adresa anonymizováno , část obce a číslo , obec o vzájemném návrhu na zaplacení částky 23.330 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2022, č. j. 108 C 58/2014-497,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích II. – VI. mění takto: Žalobce je povinen nahradit první žalované náklady řízení ve výši 61 487 Kč k rukám zástupkyně první žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce je povinen nahradit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 61 487 Kč k rukám zástupkyně druhého žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 8 357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaní jsou povinni nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 2 399 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. První žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 312 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Druhý žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 2 312 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 23 330 Kč (výrok I.), uložil žalobci nahradit každému z žalovaných náklady řízení ve výši 63 735 Kč (výroky II. a III.), uložil každému z žalovaných nahradit žalobci náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 10 578,10 Kč (výroky IV. a V.), uložil žalobci nahradit náklady řízení státu ve výši 10 756 Kč (výrok VI.) a uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 1 167 Kč (výrok VII.).

2. K odůvodnění okresní soud uvedl, resp. ze spisu vyplývá, že se žalobce původně domáhal po žalovaných zaplacení částky 74 223 Kč skládající se z několika různých nároků, jež měly vzniknout v souvislosti s tím, že pronajal žalovaným byt v domě [adresa] v [obec] s příslušenstvím nájemní smlouvou ze dne [datum], ve znění jejích dodatků, a to zejména v souvislosti se skončením nájmu dne [datum] a událostí, které se odehrály po jeho skončení. V rámci vylíčení rozhodných skutečností žalobce mj., uvedl, že k zajištění svých nároků obsažených v žalobě uplatnil zadržovací právo k některým movitým věcem žalovaných, které se v pronajatém bytě nacházely. Žalovaní v rámci svých vyjádření k žalobě uváděli, že žalobce žalovaným svévolně zabral nábytek, osobní věci, doklady a s těmi protiprávně nakládal; tyto věci žalovaní posléze specifikovali podáními ze dne [datum] a [datum], v nichž též navrhli„ ocenit věci soudním znalcem, protože budou mít daleko vyšší cenu, než činí nedoplatek za energie“. Okresní soud to považoval za obranu žalovaných, nicméně žalovaní nikdy neuvedli, zda a jaký nárok z těchto tvrzení vůči žalobci uplatňují (viz též jejich závěrečný návrh ze dne [datum])

3. Okresní soud o žalobě rozhodl poprvé dne 14. 12. 2016 rozsudkem č. j. 108 C 58/2014 – 246 ve znění usnesení č. j. 108 C 58/2014 – 252 ze dne 27. 1. 2017. Tímto rozsudkem byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 66 740,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení. Co do částky 7 482,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek, vyjma odvoláním nenapadeného výroku II, jímž byla žaloba co do částky 7 482,95 Kč s příslušenstvím zamítnuta, byl ve výroku I rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 121/2017 – 269 ze dne 3. 8. 2017 zčásti změněn tak, že v rozsahu smluvní pokuty v částce 28 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení byla žaloba zamítnuta a ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek zrušen a vrácen okresnímu soudu k dalšímu řízení. Předmětem řízení tak zůstávala částka 38 240,05 Kč Krajský soud mj. poukázal na to, že žalovaní v souvislosti se zadrženými movitými věcmi neuplatnili žádný nárok, a to ani ve formě námitky započtení, a proto není třeba, aby se okresní soud jejich tvrzeními v tomto směru jakkoli zabýval.

4. Okresní soud znovu o žalobě rozhodl rozsudkem č. j. 108 C 58/2014-395 ze dne 5. 6. 2019, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 60 838,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5% ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení, řízení bylo zastaveno co do částky 5 902 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení, a žalobci uloženo zaplatit žalovaným každému polovinu částky 23 330 Kč. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 42/2020-443 ze dne 22. 9. 2020 a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud mj. poukázal na to, že aniž by bylo rozhodnuto o nějaké změně žaloby, resp. aniž by bylo zřejmé, že žalobce nějakým určitým způsobem žalobu změnil a navrhl připuštění této změny, okresní soud rozhodl v rámci rozhodnutí o žalobě o částce podstatně vyšší, než byla předmětem řízení, přičemž nebylo ani jasné, z jakých dílčích nároků se žalovaná částka skládá. Dále byl rozsudek zrušen i proto, že žalovaní poprvé v řízení uplatnili vzájemný návrh na zaplacení částky 23 330 Kč až u posledního jednání okresního soudu dne 5. 6. 2019, u něhož navíc nebyli žalobce ani jeho zástupce přítomni, takže jim vzájemný návrh nebyl nikdy doručen.

5. V souladu s pokynem krajského soudu okresní soud následně vyzval žalobce, aby upřesnil, zda svými podáními činěnými před vydáním rozsudku ze dne 5. 6. 2019 mínil navrhnout změnu žaloby a jakou, a aby specifikoval, jakých částek se domáhá na jakém nároku. Žalobce na tyto výzvy nereagoval, proto okresní soud usnesením č. j. 108 C 58/2014-455 ze dne 27. 5. 2021, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2021, žalobní návrh na zaplacení částky 38 240,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení odmítl, čímž byl vyčerpán předmět sporu založený žalobou ze dne 7. 5. 2014. Předmětem řízení tak zůstal toliko vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 23 330 Kč.

6. Žalobce následně namítl promlčení nároku uplatněného vzájemným návrhem žalovaných.

7. Žalovaní měli za to, že námitka promlčení není důvodná, neboť o tom, že žalovaným vznikla škoda, a o tom, že hodnota movitých věcí je vyšší, než připouštěl žalobce, hovořili již v roce 2016. Připustili, že procesní návrh výslovně podán nebyl, tvrdili ale, že nárok uplatnili v tříleté lhůtě od vyklizení, která by uplynula 10. 4. 2017, neboť nárok byl uplatněn již závěrečným návrhem z 10. 12. 2016.

8. Okresní soud po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobce jako vlastník pronajal žalovaným byt [adresa] v přízemí domu [adresa] v obci [obec] na dobu určitou od 19. 3. 2013 do 30. 9. 2013 s možností prodloužení o půl roku. Dodatkem ze dne 1. 4. 2013 pronajal žalobce žalovaným také jedno parkovací stání. Dodatkem datovaným dnem 20. 3. 2014 byla prodloužena doba nájmu od 1. 10. 2013 do 20. 3. 2014. Dopisem ze dne 9. 4. 2014 sdělil žalobce žalovaným, že ke dni 20. 3. 2014 jim skončila nájemní smlouva. Žalobce téhož dne 9. 4. 2014 za účasti třetí osoby vyměnil zámky u bytu a využil zadržovacího práva k věcem žalovaných, které se v bytu nacházely, neboť měl za to, že dluh žalovaných v souvislosti s nájmem převýšil 50 000 Kč. Dne 14. 4. 2014 také podal příslušný návrh na Okresní soud v Trutnově. Využití zadržovacího práva žalovaným sdělil SMS zprávou a vylepil oznámení na balkónové a vchodové dveře domu. Dne 19. 4. 2014 žalovaní do bytu vnikli a část svých věcí tam umístěných odvezli. V bytě poté z věcí žalovaných zůstala nejméně sedací souprava, skleněná skříň, skleněný stůl pod TV, skleněný konferenční stolek, koberec, lednice, manželská postel s jednou matrací, dřevěná skříň, dva noční stolky, chladnička a pračka. Žalobce nechal tyto věci popsat a ocenit znalcem [jméno] [příjmení], který je shlédl v bytě dne 28. 4. 2014.

9. Dopisem ze dne 20. 5. 2014 žalovaní mj. sdělili žalobci, že uplatnění zadržovacího práva považují žalovaní za nedůvodné, protože v době zadržení věcí podle nich neexistoval žádný dluh. Žalobce podle názoru žalovaných svévolně vnikl do bytu a nakládal s věcmi žalovaných, včetně osobních, které nemohou být předmětem zadržovacího práva. Podle žalovaných šlo ze strany žalobce o záměrné jednání, s cílem se na žalovaných obohatit a poškodit je. Žalovaní proto žalobce vyzvali k vydání věcí s tím, že nebudou-li vydány, budou záležitost řešit soudní cestou.

10. Okresní soud poukázal na ustanovení § 609, § 610 odst. 1 věta první, § 611, § 619 odst. 1 a 2, § 620 odst. 1, § 629 odst. 1 a § 636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.) a dospěl k závěru, že nárok uplatněný vzájemným návrhem žalovaných je promlčen. Žalobce si nepočínal po právu, pokud dne 9. 4. 2014 jednostranně vnikl do bytu do té doby užívaného žalovanými, vyměnil u něj zámek a znemožnil jim jeho další užívání, přičemž takto uplatnil své zadržovací právo vyplývající z ustanovení § 2234 ve spojení s § 1395 o. z. Porušil také ustanovení § 1397 o. z., podle nějž mimo jiné věřitel může zadrženou věc užívat jen se souhlasem vlastníka a uspokojením pohledávky prostřednictvím zadržovacího práva je pak možné pouze v souladu s ustanoveními § 1398 a § 1359 o. z., tj. způsobem, o němž se věřitel dohodl s dlužníkem v písemné formě nebo z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě nebo z prodeje zadržené věci podle jiného zákona. Žalobce si nejprve ponechal zadržené věci žalovaných a následně s nimi naložil tak, že je již nemá. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním jednáním žalobce vznikla žalovaným škoda jako majetková újma v částce 23 330 Kč vyplývající ze znaleckého posudku soudního znalce [titul] [jméno] [příjmení], za niž by žalobce žalovaným odpovídal.

11. V daném případě žalovaní od počátku věděli, že to byl právě žalobce, kdo jejich movité věci zadržel, a s ohledem na průběh událostí výše popsaných, a také písemná podání samotného žalobce, je zjevné, že od 9. 4. 2014, kdy k zadržení došlo, neměli a ani nemohli mít o osobě odpovědné žádnou pochybnost. Stejně tak od uvedeného data věděli, jaké věci jim žalobce zadržel, přičemž s ohledem na skutečnost, že movité věci, které jsou oceněny v odborném posouzení [jméno] [příjmení] a ve znaleckém posudku [titul] [příjmení], žalovaní pořizovali v roce 2013, museli mít na jaře 2014 alespoň hrubou představu o tom, jaká je jejich cena, a tudíž měli veškeré dostupné informace pro uplatnění vzájemného návrhu. Subjektivní tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) tedy žalovaným uplynula dne 10. 4. 2017.

12. Žalovaní po celou dobu řízení až do závěrečného návrhu v roce 2019 nakládali s nárokem na náhradu škody toliko jako s procesní obranou v tom smyslu, že na jednání žalobce ohledně movitých věcí poukazovali, žádný nárok však z tohoto titulu neuplatnili, a to ani ve formě námitky započtení. O tom, že takto svůj procesní postup chápali i oni sami, nelze mít žádnou pochybnost, neboť v tomto smyslu okresní soud protokoloval i přednes zástupkyně žalovaných ještě při jednání dne 9. 4. 2018 (viz č. l. 306 spisu). Závěrečný návrh žalovaných z 10. 12. 2016 nelze mít za uplatnění vzájemného návrhu, neboť zde nebyla uvedena žádná částka, jejíhož přiznání by se žalovaní domáhali způsobem předpokládaným v ustanovení § 79 o. s. ř. nad rámec procesního návrhu zamítnutí žaloby. Řádný vzájemný návrh byl uplatněn až v závěrečném návrhu žalovaných, který byl soudu doručen dne 30. 5. 2019. Na námitku promlčení žalobcem uplatněnou proto podle okresního soudu nelze nahlížet jinak, než že byla vznesena důvodně.

13. Okresní soud dále uvedl, že námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, jak namítali žalovaní. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ohledně toho, kdy lze námitku promlčení považovat za nemravnou (sp. zn. III. ÚS 3358/20, sp. zn. I. ÚS 643/04, sp. zn. I. ÚS 2216/09, sp. zn. 26 Cdo 45/2010). Uvedl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy může být dán dle soudní praxe jen ve velmi úzké hraniční skupině případů, zejména mezi osobami na sobě závislými v rodinném poměru, osobami ve výrazně nerovném postavení nebo ohledně jednání, kterým je od počátku sledováno záměrné způsobení škody. Tento případ však do uvedené skupiny zařadit nelze. V den zadržení movitých věcí (9. 4. 2014) žalobce žalovaným toto oznámil, dne 19. 4. 2014 žalovaní do bytu vstoupili a část věcí převzali. Žaloba byla u soudu podána dne 7. 5. 2014. Žalovaní byli od počátku právně zastoupeni a v průběhu řízení nenastala žádná okolnost, na jejímž základě by se mohli domnívat, že by jim žalobce způsobenou škodu nahradil dobrovolně bez soudního rozhodnutí jinou formou, než případným zápočtem proti jím uplatňovaným pohledávkám. Na základě uvedených skutečností proto okresní soud vzájemný návrh zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že zvlášť vyčíslil náhradu za žalobu, a zvlášť za vzájemný návrh. Ohledně žaloby měli plný úspěch žalovaní, proto je žalobce podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinen nahradit jim vynaložené náklady řízení, zejména odměnu advokáta za 11 úkonů právní služby po 6 560 Kč, za dva úkony po 6 048 Kč, za šest úkonů po 3 560 Kč, dále 38 x 300 paušálních náhrad hotových výdajů, a zálohy na znalečné ve výši celkem 7 000 Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 3 454 Kč, přičemž každému z žalovaných náleží polovina těchto částek.

15. Naopak ohledně vzájemného návrhu byl zcela úspěšný žalobce, proto bylo žalovaným uloženo nahradit mu náklady řízení za sedm úkonů právní služby po 2 060 Kč, 7 paušálů po 300 Kč, DPH z těchto částek v sazbě 21 %, a soudní poplatek z odvolání ve výši 1 167 Kč.

16. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. pak okresní soud uložil žalobci nahradit náklady řízení státu za znalečné nekryté zálohami a za svědečné.

17. Konečně okresní soud uložil žalovaným zaplatit soudní poplatek za vzájemný návrh, neboť tento nebyl vyměřen dříve.

18. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti jeho výrokům I., IV. a V., podali žalovaní včasné odvolání. Uvedli, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl oprávněn vniknout do bytu, který užívali žalovaní, ani jej uzavřít a znemožnit tak žalovaným byt vyklidit. Žalobce žalovaným svévolně zabral jejich věci, včetně dokladů o koupi některých z nich, a s těmito protiprávně nakládal. Uplatnění zadržovacího práva bylo protiprávní i proto, že ke dni jeho uplatnění neexistoval žádný dluh žalovaných, který by bylo možno takto zajistit. Žalobce uplatil pohledávky, ale ve svém vyúčtování nezahrnul hodnotu movitých věcí, které protiprávně zabral, a tím žalovaným způsobil škodu ve výši 23 330 Kč. Tuto škodu způsobil úmyslným protiprávním jednáním, proto je promlčecí lhůta nároku žalovaných desetiletá, a nárok byl jimi uplatněn včas. Žalovaní proto navrhli, aby krajský soud změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že vzájemnému návrhu vyhoví, a tomu přizpůsobí i výroky o náhradě nákladů řízení týkající se vzájemného návrhu.

19. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti jeho výrokům II., III., VI. a VII., podal odvolání též žalobce. V odvolání popisoval zejména různé okolnosti týkající se žalobou uplatněných nároků, a uvedl, že podle jeho názoru o nich okresní soud opomněl rozhodnout a nedošlo tak k vyčerpání předmětu řízení. Dále pak namítal, že je nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, když některé z úkonů právní služby, za nichž byla žalovaným přiznána náhrada, nebyly účelné, a žalovaní svým procesním postupem, resp. tím, že neustále přicházeli s novými důkazními návrhy, zapříčinili neúměrné prodlužování soudního řízení.

20. K odvolání žalovaných se žalobce vyjádřil tak, že žalobce uplatil zadržovací právo, protože byl přesvědčen, že k tomu byl oprávněn, neboť mu žalovaní v souvislosti se skončením nájmu dlužili značnou částku. I kdyby však k tomu oprávněn nebyl, z ničeho nevyplývá jeho úmysl způsobit žalovaným škodu. Žalovaným přitom nic nebránilo, aby se svého nároku na náhradu škody domáhali v tříleté lhůtě. Nárok žalovaných tak je zjevně promlčen, a námitka žalobce není v rozporu s dobrými mravy, jak konstatoval okresní soud. Žalobce navrhl potvrzení výroků I., IV. a V. rozsudku okresního soudu.

21. Krajský soud projednal odvolání účastníků ze všech přípustných odvolacích důvodů, byť v odvolání neuvedených (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné, zatímco odvolání žalobce z části důvodné je.

22. Předně k obsahu odvolání žalobce krajský soud uvádí, že okresní soud neopomněl rozhodnout o žádné části předmětu řízení ani o žádném vedlejším procesním nároku. Jak je shora uvedeno, z procesních úkonů žalobce, z části ve spojení s těmi výroky či jejich částmi prvního rozsudku okresního soudu a prvního rozsudku krajského soudu v této věci, jež nabyly právní moci, nebylo zřejmé, z jakých důvodů se žalobce domáhal částky 38 240,05 Kč, která zůstávala předmětem řízení po právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 121/2017 – 269 ze dne 3. 8. 2017, resp. zda žalobce navrhl změnu žaloby a přiznání jiné částky a z jakých důvodů. Proto na pokyn krajského soudu okresní soud vyzýval žalobce k upřesnění žaloby, a poté, kdy žalobce nereagoval, okresní soud proto okresní soud usnesením č. j. 108 C 58/2014-455 ze dne 27. 5. 2021, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2021, žalobní návrh na zaplacení částky 38 240,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 8. 5. 2014 do zaplacení odmítl, čímž byl zcela vyčerpán předmět sporu založený žalobou ze dne 7. 5. 2014.

23. Dále krajský soud zcela převzal skutková zjištění okresního soudu týkající se vzájemného návrhu žalovaných, tedy zejména to, že žalobce dne 9. 4. 2014 zadržel movité věci žalovaných, že uplatnění zadržovacího práva žalobce žalovaným obratem oznámil, dále které movité věci žalovaných zůstaly v držení žalobce i po 19. 4. 2014, kdy si žalovaní část zadržených věcí z bytu odvezli, i to, že věci byly nakoupeny žalovanými v roce 2013 a žalovaní tak měli poměrně přesné povědomí o tom, jaká je cena věcí, a konečně i to, že žalobce s věcmi dále nakládal a pozbyl jejich držby.

24. Co se týče právního posouzení jednání žalobce, pak protiprávnost jeho chování krajský soud jednoznačně dovodil již ve svém rozsudku č. j. 22 Co 121/2017 – 269 ze dne 3. 8. 2017, na závěry tam uvedené proto odkazuje a nevidí důvod na nich cokoli měnit; k tomu viz též ustanovení § 2900 o. z.. To platí bez ohledu na to, zda žalobce jednal v právním omylu, tedy zda se nesprávně domníval, že postupuje v souladu s právem. Lze pak souhlasit s žalovanými, že žalobce vůči nim jednal ohledně předmětných movitých věcí přinejmenším v nepřímém úmyslu, tedy musel si být vědom toho, že zadržením věcí a zejména následným nakládáním s nimi způsobí žalovaným škodu, a pro ten případ s tím byl srozuměn. Proto žalobce odpovídá za škodu takto žalovaným způsobenou podle ustanovení § 2910 o. z. To však nemá pro posouzení důvodnosti námitky promlčení v tomto případě žádný význam.

25. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

26. Podle 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

27. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

28. Podle § 636 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Podle odst. 2 byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného.

29. Délka promlčecí lhůty je upravena v ustanoveních §§ 629 – 644 o. z. Jak plyne z výše citovaných ustanovení, právo na náhradu škody se promlčí uplynutím buď tzv. subjektivní, nebo objektivní promlčecí lhůty, podle toho, která uplyne dříve. Objektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody nebo újmy je ve smyslu § 636 o. z. buď desetiletá (zejména u škody na majetku způsobené nedbalostí), nebo patnáctiletá (zejména u škody na majetku způsobené úmyslně), anebo není dokonce žádná (u práva vzniklého z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví, viz § 636 odst. 3 o. z.). Objektivní promlčecí lhůta, jež počíná běžet vždy ode dne, kdy škoda vznikla, v daném případě nepochybně neuběhla, bez ohledu na to, jakou formu mělo zavinění na straně žalobce.

30. Naproti tomu subjektivní promlčecí lhůta je ve všech případech práva na náhradu škody nebo újmy tříletá ve smyslu § 629 o. z., bez ohledu na povahu práva a bez ohledu na zavinění škůdce. Tato lhůta započne běžet nikoli již v okamžiku vzniku škody, nýbrž až tehdy, kdy se poškozený dozví o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (§ 619 odst. 1 a 2 o. z.), mezi něž patří vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě (§ 620 odst. 1 o. z.) Okresní soud zcela správně dovodil, že se žalovaní dozvěděli o všech těchto okolnostech v podstatě ihned poté, kdy jim žalobce oznámil zadržení jejich věcí. Již v té době měli žalovaní veškeré informace potřebné k tomu, aby se po žalobci mohli u soudu domáhat vydání věcí, a pro případ, že je žalobce již mít nebude, aby požadovali náhradu škody ve výši ceny věcí, o níž taktéž museli mít poměrně přesnou představu. Promlčecí lhůta tedy počala běžet dne 10. 4. 2014 a skončila dne 9. 4. 2017. Uplatnili-li žalovaní svoje právo na náhradu škody až dne 31. 5. 2019, je jejich právo promlčeno, a vzhledem k tomu, že se žalobce promlčení dovolal, nelze jim právo na náhradu škody přiznat. Krajský soud pak zcela souhlasí se závěry okresního soudu o tom, že námitka promlčení vznesená žalobcem nebyla v rozporu s dobrými mravy, a na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku okresního soudu proto odkazuje.

31. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu jako věcně správný.

32. Co se týče výroků o nákladech řízení, pak okresní soud správně vycházel z toho, že ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. byli žalovaní procesně zcela úspěšní ohledně žaloby a mají v tomto rozsahu právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zatímco žalobce byl procesně zcela úspěšný ohledně vzájemného návrhu, a proto v tomto rozsahu má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši zase on. Krajský soud má nicméně za to, že v rozhodnutí, jímž se řízení končí, by mělo být rozhodnuto jedním výrokem o náhradě nákladů řízení v celém rozsahu (tedy ohledně všech věcí / nároků spojených ke společnému řízení, ať již byly uplatněny žalobou nebo vzájemným návrhem), nikoli tedy zvlášť za žalobu a zvlášť za vzájemný návrh. Toto je nicméně v podstatě jen otázka formulace výroků, neovlivňující faktický obsah rozhodnutí.

33. Podstatnější však je, že okresní soud nestanovil správně výši účelně vynaložených nákladů řízení účastníků. Při stanovení odměny za úkon právní služby je nutno vycházet vždy z hodnoty celého předmětu řízení, tedy v době, kdy byly předmětem řízení jak nároky žalobce, tak vzájemný návrh, byl tarifní hodnotou úkonu součet částek, které byly předmětem řízení (§ 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Výše náhrady za odměnu advokáta v takových případech pak musí reflektovat poměr úspěchu a neúspěchu ve věci. Dále je pak nutno přihlížet k tomu, že zástupkyně žalovaných zastupovala dvě osoby (§12 odst. 4 cit. vyhlášky), a také ohledně počtu úkonů k tomu, že některá jednání soudu přesáhla dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g) cit. vyhl.).

34. S ohledem na zásady shora uvedené a na obsah spisu činila tarifní hodnota věci do prvního rozsudku okresního soudu 74 223 Kč, odměna zástupkyně žalovaných činila podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 cit. vyhlášky 6 560 Kč za jeden úkon, kterých učinila celkem jedenáct. V rámci prvního odvolacího řízení byla tarifní hodnota 66 740 Kč, odměna zástupkyně žalovaných za jeden úkon činila 6 048 Kč, byly učiněny dva úkony právní služby. V dalším řízení až do uplatnění vzájemného návrhu byla tarifní hodnota věci 38 240 Kč, odměna za jeden úkon zástupkyně žalovaných činila 4 256 Kč, celkem bylo učiněno 7 úkonů s odměnou v plné výši a jeden úkon (účast u jednání dne 11. 2. 2019) v poloviční výši 2 128 Kč. Od uplatnění vzájemného návrhu činila tarifní hodnota věci 61 570 Kč, z čehož by odměna činila 4 828 Kč, ale poměrně na žalobní nárok připadá z této odměny částka 2 998,50 Kč. Takto byly učiněny čtyři úkony právní služby v závěru druhého řízení před okresním soudem a v druhém odvolacím řízení. Celkem tedy odměna zástupkyně žalovaných za řízení o žalobě činila 128 170 Kč. Dále mezi náklady řízení žalovaných spojených s řízením o žalobě patří 26 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, záloha na znalecký posudek znalce [titul] [příjmení] ve výši 5 000 Kč (posudek se týkal vyúčtování služeb), a soudní poplatek za odvolání žalovaných proti prvnímu rozsudku okresního soudu ve výši 3 454 Kč Celkem tedy náklady řízení žalovaných spojených s žalobou činily 144 424 Kč, z čehož by měl žalobce nahradit každému z žalovaných jednu polovinu, tj. 72 212 Kč.

35. Co se týče nákladů řízení žalobce, pak odměna za jeden úkon právní služby by činila v části týkající se vzájemného návrhu 2 060 Kč za úkon převzetí zastoupení. Dále činila tarifní hodnota věci 61 570 Kč, odměna za jeden úkon činila 3 580 Kč, ale z toho na vzájemný návrh připadalo 1 354,78 Kč, takto byly učiněny tři úkony právní služby v druhém odvolacím řízení. Dále již byly zástupcem žalobce činěny úkony právní služby po odmítnutí zbytku žaloby, tedy v době, kdy předmětem řízení byl již pouze vzájemný návrh. Takto byly učiněny čtyři úkony právní služby s odměnou 2 060 Kč Celkem tedy má žalobce právo na náhradu odměny advokáta ve výši 16 589 Kč, dále na 8 paušálních náhrad po 300 Kč, DPH z těchto částek v sazbě 21 %, a soudní poplatek za odvolání proti druhému rozsudku v části týkající se vzájemného návrhu ve výši 1 165 Kč, celkem 24 142 Kč, takže na každého z žalovaných připadá 10 725 Kč.

36. Po odpočtu tedy má každý z žalovaných vůči žalobci právo na náhradu 72 212 – 10 725 = 61 487 Kč. Proto krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil výroky o nákladech řízení mezi účastníky, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

37. Co se týče nákladů státu, pak ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů spojených s řízením o žalobě vůči žalobci, zatímco ohledně nákladů řízení spojených s vzájemným návrhem či s tvrzeními žalovaných, které se k němu vztahovaly, má vůči žalovaným. Takto má tedy stát vůči žalovaným právo na náhradu částek 549 Kč za svědečné svědkovi [příjmení] a 1 850 Kč za znalečné znalci [příjmení], celkem 2 399 Kč, zatímco vůči žalobci má právo na náhradu za svědečné svědkům [příjmení] a [příjmení] ve výši 522 a 108 Kč, a za znalečné znalci [příjmení] ve výši 7 727 Kč. Proto krajský soud podle § 220 o. s. ř. změnil výroky rozsudku okresního soudu o nákladech státu, jak je uvedeno shora.

38. Co se týče nákladů odvolacího řízení, pak ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. byl podstatný úspěch žalobce ve věci samé, a tem má tedy vůči žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce však nemá právo na náhradu nákladů za sepis jeho odvolání proti výrokům o nákladech řízení, neboť s tím byl převážně neúspěšný. Žalobce tak má právo na náhradu za jeden úkon právní služby za účast zástupce u jednání krajského soudu ve výši 2 060 Kč, jednu paušální náhradu ve výši 300 Kč, cestovné a náhradu za ztrátu času k jednání krajského soudu ve výši celkem 1 462 Kč, a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem tedy 4 626 Kč, z čehož na každého z žalovaných připadá jedna polovina. Proto krajský soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích III. a IV. tohoto rozsudku.