22 Co 22/2022- 494

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Novosada a soudců Mgr. Jan Kobery a JUDr. Veroniky Křesťanové, Dr., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a částky [částka] k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 C 60/2016-444, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku II jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do zbytku se v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a částky [částka], a to na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby, a to na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví zastavil řízení co do zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a o zaplacení částky [částka] (výrok II) a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Žalobce napadl výrok II včetně akcesorického výroku III rozsudku soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Soud prvního stupně konstatoval, že postup žalované, kdy žalobci strhávala část důchodu pro splacení dluhu jeho manželky, shledal jako rozporný s právními předpisy, neboť v době vydání exekučního příkazu dne [datum] nebylo v dané věci možné exekucí postihnout majetek manžela povinného, neboť exekuční řízení bylo zahájeno před [datum]. I přesto soud prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované a tvrdí, že pasivně věcně legitimován byl pouze stát. Soud uvádí, že je nutné odlišit použitelnou právní úpravu pro exekuční řízení jako takové a právní úpravu použitelnou pro posouzení pasivní věcné legitimace žalované, tedy ustanovení upravující odpovědnost za škodu a komu ji přičíst. Znění ustanovení § 32 exekučního řádu účinné před [datum] umožňovalo uplatnit škodu jak ve vztahu vůči státu, tak ve vztahu k exekutorovi, který škodu způsobil. Ustanovení § 32 exekučního řádu účinného po [datum] umožňovalo uplatnit odpovědnost za činnost exekutora spojenou s vydáváním exekučních příkazů pouze proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud uvádí, že příkaz, který měl škodu způsobit, byl vydán až za účinnosti novelizovaného ustanovení § 32 exekučního řádu a právě exekuční řád ve znění v době vydání exekučního příkazu musí být na danou věc aplikován. S takovými právními závěry nelze souhlasit. Jak sám soud prvního stupně upozornil (bod 23. odůvodnění), podle článku IV. odstavce 1 novelizačního zákona č. 396/2012 Sb., řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Je tedy zcela srozumitelné, že přechodná ustanovení k exekučnímu řádu zachovávají princip nepravé retroaktivity, když řízení zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Tedy je nerozhodné, kdy byl vydán exekuční příkaz, rozhodující je to, kdy bylo exekuční řízení zahájeno. V projednávaném případě bylo exekuční řízení zahájeno před účinností novelizujícího zákona, výjimka ohledně § 32 exekučního řádu nebyla stanovena, v exekučním řízení zahájeném před [datum] se postupuje - i v rámci § 32 - podle dosavadní úpravy, tedy exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s exekučním řízením. I pro účely odpovědnosti za škodu je rozhodné pouze to, kdy bylo exekuční řízení zahájeno a nikoliv to, kdy byl vydán nezákonný exekuční příkaz. Ve stejném duchu soud při jednání dne [datum] vyslovil předběžný právní názor, tento právní názor soudu, který byl shodný s názorem žalobce, vzal žalobce na vědomí a pokládal ho za právní názor, který bude v rámci rozhodnutí samotným soudem respektován. Při vyhlášení rozsudku došlo ovšem k nepředvídatelnému, zcela překvapivému a pro žalobce šokujícímu postupu soudu, když byl vyhlášen rozsudek ve výroku naprosto rozporný a opačný s právním názorem již soudem prvního stupně vysloveným. Soud prvního stupně měl postupovat dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Soud se vůbec nevypořádal se skutkovým tvrzením žalobce a důkazy předloženými žalobcem, a to že exekutorka získala exekučně vymáhanou částku dvakrát. Poprvé ji získala na základě exekučního příkazu, kterým byla exekuce provedena strháváním peněz ze mzdy povinné a podruhé (již neoprávněně) ji získala od manžela povinné - strháváním z jeho důchodu. To bylo v průběhu řízení tvrzeno i prokázáno, soud k tomuto stavu nijak nepřihlédl. Žalovaná exekutorka tedy vymáhala exekuovanou částku neoprávněně, exekuce byla přeplacena, mohlo dojít k nezákonnému obohacení, což lze zajisté ze strany žalované exekutorky považovat za porušení dobrých mravů. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná u ústního jednání navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku II a výroku III včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

7. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a též dokazování doplnil (§ 213 odst. 4 o. s. ř.), přičemž zjistil následující skutečnosti:

8. Usnesením žalované ze dne 4. 12. 2012, č.j. EX 02882/12-027, byl nový plátce mzdy - [právnická osoba] spol. s. r. o. vyzván aby ode dne doručení usnesení pokračoval ve srážkách ze mzdy povinné (usnesení). Dne [datum] sdělila žalovaná [právnická osoba] spol. s. r. o., že exekuční příkaz ve spojení s usnesením o novém plátci mzdy již nabyl právní moci a vzhledem ke shora uvedenému je žádáno o neprodlené provedení exekuce na základě exekučního příkazu (vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce a usnesení o novém plátci mzdy ze dne [datum]).

9. V exekučním řízení byla vymožena částka celkem [částka], [ulice] správa sociálního zabezpečení poukázala ze srážek důchodu žalobce dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] (z níž částka 952,05 již byla přeplatek), dne [datum] částku [částka] (přeplatek). Dne [datum] byla připsána první platba od [právnická osoba] spol. s. r. o. Z částky [částka] bylo [částka] vyplaceno oprávněnému, částka [částka] činila náklady exekuce (přehled vymožených částek ze dne [datum], potvrzení o vyplacení částky [částka]).

10. V exekučním řízení byl vyčíslen přeplatek celkem [částka], z čehož [částka] byl přeplatek žalobce, [částka] byl přeplatek povinné. Poštovní poukázkou bylo žalobci poukázáno [částka], povinné [částka] (v obou případech po odečtení ceny služby [částka]) (výdajový platební doklad, poštovní poukázky C).

11. Emailovou zprávou ze dne [datum] s elektronickým podpisem žalobce sdělil žalobce žalované, že exekuční příkaz, kterým mu byl krácen důchod, je nezákonný a vyzval ji k neprodlenému vrácení stržených částek ve lhůtě do deseti dnů (emailová zpráva ze dne [datum]).

12. Po doplnění a zopakování dokazování odvolací soud dospěl k následujícím právním závěrům:

13. Odvolací soud především shledal správným klíčový závěr soudu prvního stupně, tedy posouzení zákonnosti předmětného exekučního příkazu, jímž žalovaná postihla důchod žalobce v exekučním řízení vedeném vůči jeho manželce jako povinné. Zde odvolací soud pro stručnost odkazuje na závěry soudu prvního stupně, tj. tento exekuční příkaz byl nezákonný, neboť v době vydání exekučního příkazu dne [datum] nebylo v dané věci možné exekucí postihnout majetek manžela povinného, neboť exekuční řízení bylo zahájeno před [datum].

14. Odvolací soud se dále zabýval otázkou pasivní legitimace, která byla důvodem zamítnutí žaloby soudem prvního stupně.

15. Dle § 32 exekučního řádu ve znění do [datum] platilo, že„ Exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. (…).“ Dle § 32 exekučního řádu ve znění novely č. 396/2012 Sb. od [datum] platilo, že„ Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, odpovídá exekutor za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. (…)“. Dle přechodných ustanovení novely zákona č. 396/2012 Sb. platí, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Předmětné exekuční řízení bylo zahájeno před účinností novely zákona č. 396/2012 Sb. a je tak třeba postupovat dle dosavadních předpisů, včetně § 32 zákona o úpravě odpovědnosti za škodu, neboť i ta se přímo váže k exekučnímu řízení. Shodný závěr pak vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 5870/2017 ze dne [datum rozhodnutí]:„ Právní úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu je obsažena v ustanovení § 32 exekučního řádu. Rozhodné znění tohoto ustanovení pro účely stávajícího řízení se podává z čl. IV bodu 1. části druhé zákona č. 396/2012 Sb., [účinnost], podle nějž se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 33e, 44b, 46, § 49 odst. 1 písm. h), § 55c odst. 3, § 66 odst. 4 a § 69a zákona č. 120/2001 Sb., které se použijí ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného přechodného ustanovení plyne, že na odpovědnost za škodu, která byla způsobena činností v exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. (tj. i v nyní posuzovaném případě), se použije ustanovení § 32 exekučního řádu ve znění [účinnost] (obdobně srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, publikovaného pod C [číslo] v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen Soubor). Ustanovení § 32 exekučního řádu představuje speciální úpravu odpovědnosti příslušníka specializované profese za škodu způsobenou výkonem jeho odborné činnosti. Zákonnými předpoklady vzniku této objektivní odpovědnosti, u níž se nevyžaduje zavinění, jsou nesprávný výkon činnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi oběma těmito podmínkami; exekutor se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li existenci liberačního důvodu uvedeného v § 32 odst. 2 exekučního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 3029/2009, Soubor C [číslo]). Specifická situace nastávala u případů, kdy exekutor způsobil škodu při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (jako úřední osoba ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.). Tehdy podle ustálené soudní praxe za splnění podmínek § 32 exekučního řádu odpovídal vedle státu též exekutor sám s tím, že bylo plně věcí poškozeného, po kom se bude domáhat náhrady škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 970/2006, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oba odpovědnostní režimy se však lišily vymezením podmínek, např. po státu se na rozdíl od exekutora nebylo možno domáhat náhrady škody způsobené v souvislosti se všemi činnostmi podle exekučního řádu, nýbrž jen s těmi, jež spadají pod pojem úřední postup ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., naopak exekutorovi na rozdíl od státu svědčil podle § 32 odst. 2 exekučního řádu liberační důvod umožňující mu zprostit se vzniklé odpovědnosti. Tento dvoukolejný systém, lišící postavení exekutora od srovnatelné úřední osoby, jíž je notář, byl k [datum] odstraněn zákonem č. 396/2012 Sb. z důvodů podrobně rozebraných v článku Mgr. [jméno] [příjmení] [jméno] státu za nezákonné rozhodnutí soudního exekutora, [ulice] listy [číslo], s. 23.“ 16. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace tedy není správný, neboť žalovaná je ve věci pasivně legitimována.

17. Dále se odvolací soud zabýval námitkou žalobce, že postup exekutorky byl chybný co do základu, neboť celou částku vymohla dvakrát, nejprve srážkami ze mzdy povinné, posléze srážkami z důchodu žalobce, a již z tohoto důvodu je žaloba důvodná. Tato námitka není správná.

18. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobci byla celkem stržena z důchodu částka [částka] (a tato částka je také předmětem žaloby po částečném zpětvzetí, žalobce však nijak nezohlednil, že exekuce byla vymožena ve výši [částka], rozdíl ve výši [částka], po zaokrouhlení [částka], byl žalobci poukázán poštovní poukázkou, po odečtení nákladů za poštovní poukázku ve výši [částka] v částce [částka]). Částky stržené přímo povinné ze mzdy byly připsány až později, a v celém rozsahu byly považovány za přeplatek. Z výše uvedeného vyplývá, že přestože byl ve věci nejprve vydán exekuční příkaz postihující mzdu povinné a až později exekuční příkaz postihující důchod žalobce, celá vymožená částka ([částka] po vrácení přeplatku) byla stržena pouze z důchodu žalobce. Není tedy pravda, že by žalovaná žalobci částku strhla již duplicitně, neboť k okamžiku postižení důchodu žalobce nebylo vymoženo nic, a naopak není rozhodné, zda a kolik následně strhla ze mzdy povinné, neboť tuto skutečnost by mohla namítat pouze povinná a ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce není rozhodná (zde však odvolací soud dodává, že z rozpisu vyplývá, že celá částka stržená ze mzdy povinné byla evidována jako přeplatek, neboť exekuce již byla vymožena).

19. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda se žalobce neměl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, a teprve je-li prokázáno, že toto právo nelze řádně uspokojit, vzniká mu škoda.

20. Nejvyšší soud dospěl v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1345/2011 ze dne [datum rozhodnutí] k závěru, že„ Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1509/2009 nebo [příjmení] [jméno], [příjmení] [jméno]. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, [příjmení], [obec a číslo], s. 846 – 847).“ Současně však Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1635/2013 ze dne [datum rozhodnutí] dospěl k závěru, že„ za situace, kdy se žalobkyně domáhá náhrady škody pouze na státu a na soudním exekutorovi, ale již neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, komu z bezdůvodného obohacení vznikl prospěch (tj. na bývalém manželovi [příjmení]) a není-li současně prokázáno, že toto právo nelze řádně uspokojit, lze uzavřít, že žalobkyně právo na náhradu škody vůči státu uplatnila předčasně, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby důsledek nesprávně prováděné exekuce) žalobkyni dosud nevznikla.“ 21. Odvolací soud se tedy zabýval otázkou, zda a nakolik je ve věci shora citovaná judikatura Nejvyššího soudu aplikovatelná. Judikát sp. zn. 30 Cdo 1635/2013 ze dne 28. 5. 2014 reflektuje tzv. princip státu jako posledního dlužníka, což je však princip uplatňovaný v poměrech odpovědnosti státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Ve věci posuzované dovolacím soudem byla žalovanou Česká republika a soudní exekutor byl pouze vedlejším účastníkem na straně žalované. V předmětném sporu však není žalován stát a odpovědnost exekutora za škodu dle exekučního řádu je třeba hodnotit jako obecnou občanskoprávní odpovědnost. Shodně Krajský soud v Ostravě v rozsudku č.j. 75 Co 19/2011-118 ze dne [datum rozhodnutí], jež byl publikován ve Sbírce pod [číslo] dospěl k závěru, že„ Vznikne-li činností exekutora při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem jinému škoda, jejíž náhradu poškozený uplatní vůči exekutorovi podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb., je vzhledem k chybějící úpravě promlčení v zákoně č. 120/2001 Sb. takto vzniklý závazkový vztah vždy vztahem občanskoprávním bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu vzniklého z titulu náhrady škody, a promlčení práva na náhradu škody se proto řídí ustanovením § 106 obč. zák.“.

22. Vzniklý odpovědnostní vztah je tedy občanskoprávním závazkovým vztahem, řídí se předpisy občanského práva a judikatura ve věci odpovědnosti státu bezvýhradně aplikovatelná není. Situací, kdy se v důsledku protiprávního jednání škůdce bezdůvodně obohatí třetí osoba, se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku spis. zn. 31 Cdo 2307/2013 ze dne [datum rozhodnutí] uvedl, že jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků (tj. jak odpovědnosti za škodu, tak bezdůvodného obohacení), je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv povinného, případně i od obou (všech) zároveň, když v rozsahu plnění jednoho povinného zaniká nárok poškozeného / ochuzeného i vůči zbývajícím povinným, jako je tomu v případě dlužnické solidarity. V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému. Aplikuje-li odvolací soud tyto obecné občanskoprávní závěry na projednávanou věc, může se žalobce domáhat vůči žalované exekutorce škody, a to přestože se nedomáhal na oprávněném vydání bezdůvodného obohacení.

23. S ohledem na shora uvedená východiska by tak bylo možno dospět k závěru, že podaná žaloba je částečně důvodná, a to v rozsahu žalobci skutečně stržených částek se zohledněním vrácených přeplatků, které žalobce v žalobním žádání nezohlednil. Žalovaná však ve věci namítla promlčení a tato námitka je částečně důvodná. Předmětný exekuční příkaz byl vydán dne [datum]. Jednotlivé částky byly žalobci strženy v rozmezí [datum] až [datum]. Zákon [číslo] Sb. v přechodném ustanovení § [číslo] odst. 1 stanoví:„ Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.“ K porušení povinnosti došlo vydáním exekučního příkazu, tj. přede dnem nebytí účinnosti nového občanského zákoníku, a škodu je tak třeba posuzovat dle zákona č. 40/1964 Sb. Následné faktické úkony (postihování jednotlivých důchodových dávek) jsou totiž již jen důsledkem porušení povinnosti žalovanou (vydání nezákonného exekučního příkazu). Dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. platí, že„ Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“ 24. Exekuční příkaz byl žalobci doručen do vlastních rukou dne [datum], žalobci byl v období od [datum] do [datum] důchod krácen. Jak vyplývá ze sdělení [obec] zprávy sociálního zabezpečení, důchod byl žalobci vyplácen na účet, výplatní termín byl osmého dne v měsíci, žalobce sám pak doplnil, kdy jednotlivé důchodové dávky obdržel (zpravidla čtvrtý až sedmý den v měsíci), a to s tím, že od následujícího dne se domáhal příslušenství. S ohledem na shora uvedené nelze než uzavřít, že žalobce se v den obdržení kráceného důchodu dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, neboť mu byl exekuční příkaz do vlastních rukou doručen a byl si vědom toho, že mu je důchodová dávka krácena. Žalobci současně nic nebránilo, aby žalobu podal dříve, když je z obsahu exekučního spisu zřejmé, že již dne [datum] [anonymizováno] [rok] zaslal žalobce exekučnímu soudu dopis, ve kterém vyjadřuje pochybnosti o zákonnosti postupu exekutorky, požaduje zrušení exekučního příkazu a odklad exekuce, když současně výslovně odkazuje na přechodná ustanovení zákona č. 396/2012 Sb. s tím, že exekuční řád nedovoluje postih jeho příjmu a výslovně též uvádí, že mu vzniká škoda. Žalobce tedy zcela jistě věděl, že mu vzniká škoda a kdo za ni odpovídá. S ohledem na shora uvedené odvolací soud věc posoudil tak, že u důchodových dávek vyplacených v rozmezí od [datum] do [datum] je nárok na náhradu škody promlčen, když žaloba byla podána až dne [datum]. Ze shora uvedeného důvodu shledal odvolací soud žalobu důvodnou pouze co do částky [částka], která představuje součet částek stržených žalobci v období od března [rok] do června [rok] ([datum] [částka], [datum] [částka], [datum] [částka], [datum] [částka]). Jde-li o příslušenství, žalobce vyzval žalovanou k vrácení prostředků emailem s elektronickým podpisem dne [datum], a to ve lhůtě deseti dnů, soud proto žalobci přiznal úrok z prodlení od [datum]. Paušální náhradu ve výši [částka], kterou žalobce vůči žalované bez bližšího zdůvodnění taktéž uplatňoval, hodnotil odvolací soud jako nedůvodnou, žalobce nezdůvodnil, jak k této částce dospěl, postupoval-li analogicky dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a za svá jednotlivá vyjádření v exekučním řízení žádal paušální náhradu, pak takový nárok důvodný není.

25. Vzhledem ke všemu shora uvedenému změnil odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení; co do zbytku zamítavý rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

26. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná byla převážně úspěšná, když žalobě bylo vyhověno pouze co do částky [částka] Odvolací soud však uvážil, že předmětem žaloby byl nezákonný exekuční příkaz, který žalovaná vůči žalobci vydala v postavení soudu prvního stupně, tj. v postavení profesionála a v postavení mocenském. Žalobce, přestože již od roku 2014 nezákonnost předmětného exekučního příkazu namítal jak vůči exekutorce, tak vůči exekučnímu soudu, se nápravy nedomohl, resp. až cestou předmětné žaloby, kterou však podal v okamžiku, kdy již byl nárok na náhradu škody z většiny promlčen. V těchto okolnostech soud spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné, pro které žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal dle § 150 o. s. ř.

Poučení