22 Co 268/2025 - 259

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a Mgr. Jany Pokorné Stejskalové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 9. 2025, č. j. 9 C 44/2025-229 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 140 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedna polovina na následujících nemovitých věcech, a to pozemku parcelní číslo st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], pozemku parcelní číslo [Anonymizováno], pozemku parcelní číslo [Anonymizováno] a pozemku parcelní číslo [Anonymizováno], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na listu vlastnictví číslo [hodnota], vedeno Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], a to vedle ideálního podílu o velikosti jedna polovina zapsaného ve prospěch společného jmění manželů žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO], a dále že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedna polovina na pozemku parcelní číslo [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaného na listu vlastnictví číslo [hodnota], a to vedle ideálního podílu o velikosti jedna polovina zapsaného ve prospěch [jméno FO]. Výrokem II. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 60 938 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

2. Všechny dále uvedené nemovité věci se nachází v katastrálním území [adresa], obec [adresa].

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce podal dne 27. 3. 2025 žalobu na určení vlastnického práva s tím, že v katastru nemovitostí není vlastnický režim k nemovitým věcem zapsán správně, pokud je jako spoluvlastnice evidována žalovaná. Nemovité věci byly nabyty na základě kupní smlouvy ze dne 10. 6. 1975, kdy žalobce spolu s žalovanou, jako svou manželkou, a dále svou sestrou [jméno FO] a jejím manželem [jméno FO], zakoupil stavbu pro rodinnou rekreaci č. [hodnota] spolu s dalšími pozemky, za kupní cenu 41 348 Kč, kterou v hotovosti zaplatil otec žalobce a jeho sestry coby dar svým dětem a jejich partnerům. Manželství účastníků uzavřené dne 29. 3. 1973 bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 1. 1976, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci 12. 2. 1976. V dubnu 1976 došlo mezi účastníky k majetkovému vypořádání spojenému s finančním doplatkem ze strany žalobce, který žalované vyplatil z titulu majetkového vyrovnání částku 15 750 Kč, o čemž si účastníci vystavili dne 3. 5. 1976 písemné potvrzení o tom, že jejich veškeré majetkové nároky vzniklé po dobu manželství jsou vyrovnány. Mezi účastníky tak došlo ve smyslu § 149 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku k majetkovému vypořádání a žalovaná se již o nemovitosti nadále nezajímala, naposledy je navštívila na podzim 1975. Žalovaná však přes uzavřenou dohodu o vypořádání trvá na tom, že je spoluvlastníkem nemovitostí. Žalobce má za to, že podíl na nemovitostech, který byl v minulosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) nabyl z titulu mimořádného vydržení, když po majetkovém vyrovnání BSM předmětný podíl držel jako výlučný vlastník po dobu více než 20 let. Žalovaná se o nemovitosti nezajímala, nepřispívala na jejich údržbu.

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Jednak namítala nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dále zpochybňovala samotné majetkové vyrovnání. Poukazovala na to, že žalobce se k ní v manželství choval hrubě a neurvale, ještě za trvání manželství jí sebral klíče od nemovitosti a z užívání nemovitostí ji vyloučil. Po rozvodu manželství tak nemohla o nemovitosti pečovat, jezdila jen okolo a kontrolovala je. Prohlášení o majetkovém vyrovnání sice sepisovala, ale dělo se tak narychlo poté, co ji žalobce navštívil v práci. Rozhodně daný text nevnímala tak, že by šlo o vypořádání celé masy BSM, ale pouze společných úspor (dokázali uspořit 1 000 Kč až 2 000 Kč měsíčně). Jí podepsaná listina ani nemohla být vkladovou listinou pro neurčitost. Později se na žalobce obracela ohledně vyřešení zápisu v katastru nemovitostí, ale listiny k tomu se nedochovaly. Další pokus o vyřešení zápisu učinila v roce 2022 a posléze 2024, což bylo završeno rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 20. 5. 2025 o povolení zápisu spoluvlastnictví namísto společného jmění. Měla za to, že podmínky pro mimořádné vydržení nebyly splněny, a to podmínka faktické držby, když ve skutečnosti je dům dlouhodobě opuštěný, nepoužívaný, zarostlý a zanedbaný, případně byla držba v důsledku běhu času přerušena. Nebyla splněna ani podmínka nikoli nepoctivého úmyslu, když žalobce musel vědět, že žalovaná je stále evidovaná jako spoluvlastník nemovitostí, když v roce 2018, tedy před 1. 1. 2019, se řešilo umístění nového kabelového vedení nízkého napětí a mimo jiné nového elektrického sloupku, přičemž z listin stavebního úřadu vyplývalo, že žalovaná je účastníkem správního řízení, tedy stále evidovanou spoluvlastnicí a žalobce o této skutečnosti vědět musel.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, výslechem žalované a svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a po jejich vyhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti učinil následující skutková zjištění.

6. Účastníci uzavřeli manželství dne 29. 3. 1973 (oddací list). Dne 10. 6. 1975 byla uzavřena kupní smlouva ve formě notářského zápisu sepsaného notářem [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. NZ [Anonymizováno], kterou bylo převedeno vlastnické právo k rodinnému domku č. p. [Anonymizováno] [adresa], stodole a stáji při domku, se stavební parcelou č. [hodnota] a zahradám č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] z prodávajících [Anonymizováno] a [jméno FO] do spoluvlastnictví dvou manželských párů, a to do BSM žalobce a žalované a dále do BSM sestry žalobce [jméno FO] a jejího manžela [jméno FO] s tím, že každý manželský pár nabyl ideální jednu polovinu nemovitostí. Žalovaná a [jméno FO] byli při uzavření kupní smlouvy zastoupeni otcem žalobce a [jméno FO] panem [jméno FO]. Kupní cena ve výši 41 348 Kč byla zaplacena v hotovosti před podpisem kupní smlouvy s tím, že pro každý manželský pár byla ve smlouvě uvedena kupní cena ve výši 20 674 Kč. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti registrací podle § 134 odst. 2 obč. zák. v tehdejším znění dne 24. 6. 1975 (kupní smlouva ze dne 10. 6. 1975).

7. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 23. 1. 1976, sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci 12. 2. 1976. Z rozsudku plyne, že účastníci založil rodinnou domácnost v bytě rodičů žalobce, kde užívali samostatný pokoj s kuchyní z třípokojového bytu, na inkaso přispívali 200 Kč, žalobce dával žalované na domácnost 300 Kč měsíčně. Společná domácnost trvala do 18. 8. 1975, kdy se žalovaná rozhodla k rozvodu a o týden později se vrátila k rodičům (rozvodový rozsudek, potvrzení o rozvodu manželství ze dne 3. 3. 2025).

8. Dne 3. 5. 1976 si účastníci podepsali potvrzení o majetkovém vypořádání, v němž žalovaná potvrzuje, že přijala od svého bývalého manžela částku 15 750 Kč, která je finančním vyrovnáním majetkových poměrů, které vznikly v době trvání manželství a současně účastníci prohlásili, že tímto považují své majetkové nároky za vyrovnané (potvrzení ze dne 3. 5. 1976).

9. Následně byly nemovitosti užívány k rekreaci ze strany žalobce a jeho nové rodiny a rodiny jeho sestry. To, že se žalobce a jeho sestra s manželem chovají jako spoluvlastníci nemovitostí, vyplývá z jednotlivých důkazů. Společné užívání nemovitostí k rodinné rekreaci obou rodin prokazují fotografie (čl. 100-109, 142-144, 191-215) a čestné prohlášení [jméno FO] podepsané dne 4. 8. 2025, péči, údržbu a rekonstrukce nemovitostí těmito osobami pak prokazují např. dodatečné stavební povolení MNV [adresa] ze dne 12. 2. 1987 týkající se sociálního zařízení a jímky, kolaudační rozhodnutí MNV [adresa] ze dne 12. 12. 1986 týkající se stavební úpravy kolny adaptované na rekreační místnost, rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] ze dne 27. 7. 2009 o povolení pokácení 1 ks vzrostlého přestárlého stromu, listiny vztahující se k pojištění, osvědčení o stavu komínů z 26. 8. 1985. To, že žalobce vnímal podíl na něj připadající jako své výlučné vlastnictví, vyplývá jak z přiznání k domovní dani podle zastavěné plochy na rok 1978, které podával žalobce a [jméno FO] jako podíloví spoluvlastníci, každý s podílem o velikosti , tak z přiznání k domovní dani podle zastavěné plochy na rok 1987, které podával žalobce za sebe, svou sestru a jejího manžela coby spoluvlastníky s podíly , a , nikoliv za žalovanou (přiznání k domovní dani). Tito také jako spoluvlastníci řešili se svým sousedem záležitost dokončení výstavby oplocení (dopis [jméno FO] z roku 1984, dohoda ze dne 18. 3. 1985 mezi žalobcem a manžely [jméno FO] na straně jedné a [jméno FO] na straně druhé). Kupní smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 8. 11. 1993 manželé [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávající prodali manželům [tituly před jménem] [jméno FO] (žalobci) a jeho manželce [tituly před jménem] [jméno FO] na straně kupující svůj podíl na rekreační chalupě č. e. 7 v obci [adresa], se stavební parcelou č. [hodnota] a zahradou č. [Anonymizováno] za kupní cenu 40 000 Kč (kupní smlouva ze dne 8. 11. 1993). Od té doby chatu s pozemky užíval žalobce s manželkou a jejich rodinní příslušníci, chatu udržoval (fotografie čl. 71-76, potvrzení Úřadu městyse [adresa] ze dne 18. 7. 2025 o plátci poplatku za likvidaci TKO, vyúčtování odebíraných komodit, výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO]). V původním spoluvlastnickém vztahu se sestrou a jejím manželem, po smrti manžela jen se sestrou, zůstal žalobce pouze ve vztahu k parcele č. 1053/3 (kupní smlouva, LV č. [hodnota]). Žalobce platil i nadále daň z nemovitých věcí (poštovní poukázka z roku 2022, 2025).

10. Ve vztahu k evidenci v katastru nemovitostí bylo zjištěno, že po rozvodu manželství účastníků nebyl iniciován žádný zápis změny ohledně vlastnického režimu spoluvlastnického podílu, patřícího do zaniklého BSM. Podíl na nemovitostech byl stále evidován jako společné jmění účastníků (informativní výpis z katastru nemovitostí ze dne 27. 3. 2025, LV č. [hodnota] a [Anonymizováno] prokazující stav evidovaný k 17. 4. 2025).

11. Z dopisu katastrálního úřadu ze dne 17. 12. 2003 vyplývá, že žalobce žádal o změnu zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnického režimu nemovitostí s tím, že katastrální úřad mu sdělil, že ke změně je třeba doložit dohodu nebo soudní rozhodnutí o vypořádání BSM, případně souhlasné prohlášení s ověřenými podpisy. Pokud žalobce zmiňuje již žádost z roku 1993 a že pracovnice katastru kopírovala příslušné dokumenty k této žádosti, pak v protokolech podání není taková žádost zapsána a jelikož pracovníci katastru nebyli oprávněni ověřovat listiny, které nebyly uloženy ve sbírce katastru, bylo nepřípustné, aby podkladem zápisu byla úředně neověřená kopie listiny (dopis ze dne 17. 12. 2003).

12. V roce 2015 žalovaná ohlásila na katastr nemovitostí ve vztahu k nemovitostem evidovaným na LV č. [hodnota] a 263 změnu příjmení, adresy a rodného čísla. V roce 2018 bylo zahájeno územní řízení týkající se umístění kabelového vedení mimo jiné na pozemku p. č. [Anonymizováno] a v roce 2019 byla tato stavba kolaudována. V řízeních bylo jednáno i s žalovanou, které byl doručován územní i kolaudační souhlas (územní souhlas [právnická osoba] [adresa] ze dne 27. 6. 2018, kolaudační souhlas [právnická osoba] [adresa] ze dne 30. 10. 2019).

13. V roce 2022 žalovaná žádala žalobce o sepis souhlasného prohlášení za účelem zápisu změny vlastnického režimu podílu ze společného jmění na podílové spoluvlastnictví (dopis právního zástupce žalované ze dne 23. 2. 2022 adresované žalobci) a dále realizovala kroky ve vztahu ke katastru nemovitostí týkající se zápisu podílového spoluvlastnictví namísto zapsaného SJ. Na základě návrhu žalované ze dne 23. 4. 2025 katastrální úřad na základě prohlášení žalované o zániku BSM, následně SJM z důvodu rozvodu manželství a jeho nevypořádání dohodou či soudním rozhodnutím [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] svým rozhodnutím ze dne 20. 5. 2025 povolil vklad změny vlastnického práva tak, že každému z účastníků náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem o velikosti vzhledem k celku. Od té doby nemovitosti evidované na LV č. [hodnota] jsou zapsány jako podílové spoluvlastnictví s podílem o velikosti ve prospěch SJ žalobce a jeho manželky [tituly před jménem] [jméno FO], s podílem o velikosti ve prospěch žalobce a s podílem o velikosti ve prospěch žalované a pozemek evidovaný na LV č. [hodnota] je zapsán v podílovém spoluvlastnictví s podílem o velikosti ve prospěch sestry žalobce [jméno FO], s podílem o velikosti ve prospěch žalobce a s podílem o velikosti ve prospěch žalované (návrh na vklad ze dne 24. 4. 2025, rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 20. 5. 2025, LV č. [hodnota] a 60 prokazující stav evidovaný k 14.7. 2025).

14. Ve vztahu k naspořené částce za trvání manželství se tvrzení účastníků rozcházela. Oba měli pobírat mzdu cca 2 000 Kč měsíčně hrubého, dle žalované měli naspořit 32 000 Kč, žalobce tvrdil jen drobné úspory doma v obálce. Údaje o tvrzené vkladní knížce ani o výši hotovostních úspor nebyly zjištěny.

15. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dovodil, že má za to, že spoluvlastnický podíl, který měli účastníci původně v BSM a k němuž následně žalovaná nechala zapsat domněnku vypořádání SJM, je ve výlučném vlastnictví žalobce z důvodu mimořádného vydržení. Žalobce se chopil držby v roce 1976 poté, co měl za to, že se s žalovanou majetkově vypořádal ohledně celé masy BSM a od té doby se choval jako výlučný vlastník podílu a držbu vykonával společně s dalšími spoluvlastníky. Žalované se nepodařilo prokázat, že by se v této době žalobce chopil držby v nepoctivém úmyslu. Nepodařilo se jí prokázat skutečnost, že žalobce si byl vědom toho, že majetkové vypořádání se týká pouze části BSM, a to jejich úspor našetřených za trvání manželství a nikoli celého majetku. Tím, že se žalobce dozvěděl o tom, že není výlučným vlastníkem podílu, nezaniká tím jeho držba v nikoli nepoctivém úmyslu. Zánik takové držby nastává v souladu se soudní praxí až doručením žaloby, která napadá držbu nebo její poctivost, případně žaloby na ochranu vlastnického práva, a to za podmínky, že taková žaloba je úspěšná. Žalovaná žádnou takovou žalobu nepodala a držba spoluvlastnického práva žalobce nikoliv v nepoctivém úmyslu tak nemohla zaniknout. Nepoctivý úmysl žalobce nemohl plynout ani z toho, že ohledně nemovitých věcí nebyla registrována dohoda, neboť tehdejší právní úprava registraci dohody o vypořádání BSM nevyžadovala.

16. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž jednak namítá nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, pokud účastníky soudního řízení nebyli i ostatní spoluvlastníci a jednak nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o naplnění podmínek mimořádného vydržení. Poukazuje na to, že žalobce nikdy nemohl věci užívat s tím, že vykonává výlučné vlastnické právo, neboť věděl, že vlastníky jsou i další osoby. Pokud platil výlučně sám daň z nemovitostí, platil ji vždy s vědomím, že ji neplatí výlučně za sebe. Měla výhrady k tomu, jak soud hodnotil důkazy týkající se otázky nikoli nepoctivého úmyslu. Argumentace soudu, že nevadí, že v dohodě nebyly označeny nemovitosti, neboť to zákon pro účinnost jednání nepředpokládal, považovala za nesprávný. Vždy bylo nutné předmět evidence označit způsobem odpovídajícím katastrálním předpisům. Dle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, platilo, že k účinnosti smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem byla třeba jejich registrace státním notářstvím, že soulad evidence se skutečným stavem měla zjišťovat ohlašovací povinnost všech uživatelů nemovitostí vůči příslušnému národnímu výboru a následná oznamovací povinnost národního výboru vůči orgánům geodézie a že listiny o nemovitostech měly být předkládány orgánům geodézie do 60 dnů od nabytí právní moci nebo ode dne jejich vzniku. Případná smlouva o vypořádání BSM tak musela být registrována státním notářstvím a aby mohla být zapsána, musely být nemovitosti v ní řádně označeny. Absence těchto skutečností znamená, že žalobce dohodu nemohl vnímat jako dohodu týkající se nemovitých věcí. Žalobce tak nemovitosti užíval s vědomím, že mu vlastnicky nenáleží, pouze je fakticky okupoval a jeho nepoctivý úmysl dokládá i fakt, že se rozhodl údajné vydržení uplatňovat až po cca 50 letech. Naopak žalovaná, která byla fakticky z nemovitosti vypuzena a tyto nemohla reálně užívat, vnímala vlastnické právo jako uchování majetkové hodnoty pro své potomky pro jejich další využití. Navíc díky zápisu v evidenci nemovitostí, posléze katastru nemovitostí, nemohla svůj podíl převést, neboť až do roku 2025 byl zápis vázán na SJM. Má za to, že pokud jde o postoj žalované ve vztahu k nemovitosti, hodnotil jej soud prvního stupně jednostranně. V situaci, kdy po 50 letech logicky nelze dokázat zůstatky na účtech, resp. vkladních knížkách, je logickým a jediným možným důkazním prostředkem výslech účastníka. Žalovaná popsala, jak vnímala své vlastnictví k nemovitostem, proč nemovitosti nemohla užívat. Žalovaná žila v době reálného socialismu, kdy chování lidí bylo jiné, než v dnešní době a kdy rozhodování lidí bylo jiné. Žili v mechanismech, kdy se primárně „musí poslouchat“ a jakékoliv vybočení ze standardů je nežádoucí. Nebylo zvykem brát se o svá práva či být asertivní, nebylo běžné se soudit s takovou četností jako v dnešní době. Tomu pak odpovídalo i to, že žalovaná trpěla faktickou okupaci nemovitostí ze strany žalobce. Jako nekritický přístup soudu k žalobci lze vnímat i fakt, že soud uzavřel, že kupní cenu nemovitých věcí v roce 1975 hradil otec žalobce, přitom to nevyplývá z žádného důkazu. Za zarážející považuje skutečnost, že žalobce podal žalobu po cca 50 letech od chvíle, kdy dle jeho tvrzení jeho právo vzniklo, přitom žalobce s nemovitostmi po celou dobu manipuloval a musel zaznamenat, že žalovaná v průběhu doby podniká aktivní kroky k zápisu změn do evidence nemovitostí, myšleno měnila své příjmení, domáhala se zápisu svého rodného čísla apod. Žalobce toto vše sledoval, přitom nic nedělal a žalobu podal až ve chvíli, kdy většina relevantních svědků zemřela a neexistují příslušné listiny. To vše svědčí o jeho nepoctivostem úmyslu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

17. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska naléhavého právního zájmu poukázal na to, že v žalobě tvrdil, že přesto, že se po rozvodu s žalovanou finančně vypořádal, není veden v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník příslušného spoluvlastnického podílu, jak by odpovídalo vypořádání. Pokud jde o účastenství ostatních spoluvlastníků, odkázal na závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k povinné registraci uvedl, že žalobce se ujal držby v dobré víře v důsledku uzavření dohody mezi účastníky o majetkovém vypořádání po rozvodu. Poukázal na to, že v tehdejší době platila zásada bezformálnosti dohody o vypořádání BSM a nevyžadovala ani písemnou formu ani registraci a ani zákon o evidenci nemovitostí žádnou povinnost rozvedeným manželům nestanovil. Zdůraznil, že ani zákon č. 22/1964 Sb. neobnovil intabulační princip zápisů, nedal orgánům geodézie a kartografie pravomoci, jímž se dříve těšil pozemkový katastr a pozemková kniha, v důsledku čehož byly často vlastnické vztahy evidovány v evidenci nemovitostí až s dlouholetým zpožděním. Katastr nemovitostí jako plnohodnotný evidenční nástroj vznikl až v roce 1993. Žalobce se opakovaně snažil o zápis svého vlastnictví do veřejného seznamu, nicméně neúspěšně. Ve vztahu k nikoli nepoctivému úmyslu při uchopení se držby má za to, že soud prvního stupně se s důkazy k této otázce vypořádal řádně. To, zda otec žalobce hradil kupní cenu za nemovitosti, je ve věci irelevantní. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná od žalobce na vypořádání BSM přijala částku ve výši 15 750 Kč, což je částka převyšující hodnotu jejího podílu. Tvrzení žalované o tom, že se o nemovitosti zajímala, odmítá. Po rozvodu manželství se žalovaná nijak nepodílela na péči o nemovitosti, veškeré rekonstrukce, opravy a údržbu realizoval žalobce se svými příbuznými, což prokázal velkým množstvím listin. Žalovaná svůj zájem o nemovitosti vůči žalobci až do roku 2022 ničím neprojevila. Z rozhodnutí vydaných příslušnými orgány vyplývá, že žalobce vždy vystupoval před úřady jako spoluvlastník vedle manželů [jméno FO], posléze jako spoluvlastník v SJM vedle své současné manželky. Měl tedy oprávněně za to, že žalovaná, která užívala nemovitosti jen po dobu dvou měsíců po jejich koupi, nemá k těmto nemovitostem žádný vlastnický vztah, neboť se s ní po rozvodu finančně vyrovnal.

18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

19. Předně odvolací soud uvádí, že žaloba podaná žalobcem je žalobou předpokládanou ustanovením § 985 o. z., tedy tato žaloba má za účel odstranit nesoulad mezi zapsaným a skutečným právním stavem. Podání takové žaloby proto není podmíněno podmínkou existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. Ze skutečnosti, že žaloba má sloužit k odstranění nesouladu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a skutečně existujícím právním stavem, vyplývá, že musí na straně žalované vystupovat osoba, které svědčí zapsaný právní stav, tedy osoba, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník, případně spoluvlastník, sporné nemovité věci. Tomu pak odpovídá ustálená judikatura, podle níž platí, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, která se zapisuje do katastru nemovitostí, je pasivně legitimována osoba, která je jako vlastník nemovité věci zapsána v katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). V případě spoluvlastnického podílu je však třeba si uvědomit, že ideální podíl na spoluvlastnictví nemovitosti má charakter samostatné věci, takže právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně, a proto žaloba na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu, což je i souzený případ, musí směřovat vůči osobě, s níž je veden spor o daný podíl, která je zapsána jako spoluvlastník sporného podílu a na jejíž úkor má ke změně zápisu v katastru nemovitostí dojít. Není proto v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže jen některý ze spoluvlastníků žaluje na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na určité věci v určitém rozsahu s třetí osobou bez účasti ostatních podílových spoluvlastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2967/2009). Bylo by totiž zcela nadbytečné, aby účastníky řízení byli i další spoluvlastníci, pokud s nimi žalobce není ve sporu ohledně jejich podílu a ve vztahu k nim ke změně zápisu v katastru nemovitostí nebrojí. V odvolání zmíněné rozhodnutí se vztahovalo k případu, kdy ke změně zápisu v katastru nemovitostí mělo dojít i na úkor osob, které nebyly účastníky řízení.

20. Při svých závěrech o skutkovém stavu vyšel odvolací soud z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku tento správně popsal, a pro stručnost na jeho odůvodnění zcela odkazuje (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odvolací soud přezkoumal hodnotící postup soudu prvního stupně, který se promítl do jeho zjištění ohledně skutečností, za nichž se žalobce chopil držby podílu po rozvodu s žalovanou a dospěl k závěru, že k němu nemá výhrady.

21. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není z hlediska přechodných ustanovení občanského zákoníku (srov. § 3028 o. z.) pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření převodní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až po 1.1.2014, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1.1.2014, pokud před datem 1.1.2014, pak na ni dopadá právní úprava obč. zák. Jelikož žalobce odvíjí výlučnou držbu spoluvlastnického podílu bez účasti žalované od vypořádání BSM po rozvodu manželství v roce 1976, bude nezbytné otázku vydržení posoudit podle příslušných ustanovení o. z.

22. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

23. Podle § 3066 o z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

24. Nová právní úprava o. z. je od původní úpravy obč. zák. odlišná, když nově byl do právního řádu zaveden institut mimořádného vydržení (s vydržecí dobou 20 let) a současně změněny podmínky pro řádné vydržení (s vydržecí dobou 10 let), které již neumožňují získat vlastnické právo k nemovité věci na základě domnělého (putativního) titulu jako podle dřívější právní úpravy.

25. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) držba, tedy zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se držby ujal. Důkazní břemeno ohledně existence držby práva pak tíží tohoto, kdo se vydržení domáhá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2914/2024).

26. Ve vztahu k otázce vzniku (nabytí) držby (§ 987 a § 989 o. z.) stále platí závěry přijaté k předchozí právní úpravě, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.

27. Po nabývacím aktu držby se již nevyžaduje k zachování držby další manifestace moci nad věcí; držba trvá, i když držitel na pozemek léta nevstoupil. Zaniká teprve způsoby uvedenými v § 1009 o. z., tedy například pokud se držby chopí někdo jiný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1310/2025).

28. Předně odvolací soud uvádí, že žalobce nikdy netvrdil, že by u něj šlo o držbu celé věci, ale že vykonával ve vztahu ke své sestře a jejímu manželovi spoluvlastnické právo, po rozvodu manželství s žalovanou a ústní dohodě o vypořádání BSM již jako výlučný vlastník polovičního podílu. Bylo prokázáno, že od poloviny roku 1976 žalobce pokračoval v držbě nemovitostí spolu se sestrou a jejím manželem, tentokrát již s vůlí nakládat s nemovitostmi jako poloviční spoluvlastník výlučný bez účasti žalované, což vyplývá ze shora popsaných důkazů, dle nichž ostatní spoluvlastníci žalovanou za spoluvlastníka nepovažovali a bylo prokázáno, že žalovaná ostatní spoluvlastníky nekontaktovala, že má zájem vůči nim reálně vykonávat ta práva, která zákon spoluvlastníku dává (výkon společné správy, případně řešit zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v případě nedohody apod.). Faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům tak vykonával pouze žalobce, žalovaná nikoliv. Že by došlo k přerušení držby nebylo v řízení prokázáno, navíc tato otázka nebyla pro rozhodnutí věci ani významná, když soudní praxe dovodila, že ustanovení § 1093 o. z. o přerušení držby se pro mimořádné vydržení nepoužije (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce vykonává držbu předmětného spoluvlastnického podílu dodnes, nebylo zjištěno, že by se držby chopil někdo jiný.

29. Teprve po zjištění existence držby se zkoumá její potřebná kvalita, přičemž rozhodujícím okamžikem pro posouzení kvality držby je okamžik, kdy k uchopení držby dojde. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

30. Podmínkou mimořádného vydržení tedy je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby. To že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. se jí vzdát, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1140 o. z.), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li takové žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

31. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek. Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 534/2023).

32. Odvolací soud proto přezkoumal okamžik, kdy mělo dojít k uchopení držby, tedy v souzeném případě rok 1976, kdy žalobce pokračoval v držbě spoluvlastnického podílu již bez účasti žalované jako výlučný vlastník podílu na nemovitostech. Své přesvědčení o tom, že je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu odvíjel od skutečnosti, že mezi účastníky došlo po rozvodu manželství k ústní dohodě o vypořádání zaniklého BSM, což se projevilo v tom, že bylo mezi nimi sepsáno potvrzení, kde je výslovně uvedeno, že finanční částka od žalobce představuje vyrovnání majetkových poměrů, které vznikly v době trvání manželství. Mezi účastníky vznikl spor o to, zda dohoda, která vyústila v sepsání daného potvrzení, se týkala úplného či částečného vypořádání masy BSM po rozvodu manželství, když žalobce měl za to, že ano, žalovaná zastávala názor, že se týkala jen finančních úspor, nikoli ostatních věcí a že to bylo žalobci známo. Dle znění jak první, tak druhé věty potvrzení se jeví, že dohoda se týkala komplexního vypořádání majetkových poměrů vzniklých za trvání jejich manželství. Tomu by odpovídala i tehdejší právní praxe přijatá k ustanovení § 149 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1983, která dovozovala, že vypořádání společného majetku manželů dohodou se pod sankcí její neplatnosti musí týkat veškerého majetku, který ve smyslu ustanovení § 143 manželům do jejich BSM náležel a který jako společný existoval v době zániku tohoto spoluvlastnictví (R 70/68, R 42/72). Tento výklad zastávala právní praxe až do novely ustanovení § 149 provedené zákonem č. 131/1982 Sb., po níž se ustálil názor, že částečné vypořádání společného majetku manželů nepůsobí již do budoucna neplatnost takové dohody. Navíc byla nově zakotvena zákonná nevyvratitelná domněnka vypořádání BSM podle § 149 dost. 4, která pak dopadla i na tu část majetku, o jejímž vypořádání se manželé nedohodli a nepodali návrh na její vypořádání k soudu (Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 203, 204). V dané době byly tedy případné dílčí dohody o vypořádání BSM považovány za neplatné, což opět nasvědčuje verzi žalobce podpořené textem potvrzení. Je třeba si uvědomit, že předložená listina není samotnou dohodou o vypořádání BSM, ale ve smyslu § 149 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1983 potvrzením o uzavřené ústní dohodě. Jak správně uvedl soud prvního stupně tehdejší právní úprava pro dohodu o vypořádání BSM nestanovila žádnou formu, proto mohla být uzavřena písemně nebo ústně, případně konkludentně a tato zásada bezformálnosti platila i v případě, že předmětem vypořádání byla nemovitost. Proto bylo žádoucí, aby si manželé vydali písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali a v případě nemovitosti, aby měli podklad pro provedení zápisu v evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. a vyhlášky č. 23/1964 Sb. Zápis do evidence nemovitostí však pro účinnost takové dohody neměl žádný význam. Právní praxe totiž zastávala názor, že vzhledem k tomu, že v případě vypořádání BSM nedochází k převodu nemovitostí ve smyslu § 134 odst. 2 obč. zák., nýbrž k likvidaci zvláštního podvojného vlastnictví, nepodléhá toto vypořádání (žádný z jeho způsobů) registraci státním notářství (R V/67). Právní účinky vypořádání tak nastávaly dnem, kdy došlo k platnému právnímu úkonu - dohodě, která vede k vypořádání, anebo, kdy nabylo rozhodnutí soudu právní moci, jinak po 1. 4. 1983 nastoupil režim § 149 odst. 4 obč. zák. Oproti tomu tvrzení žalované o tom, že potvrzení se týkalo jen dohody o dílčím vypořádání úspor a nikoli ostatních věcí je v rozporu s textem potvrzení. Existence úspor ve výši cca 32 000 Kč se i jeví jako nepravděpodobná, vzhledem k výši finanční náhrady, krátkému trvání manželství, respektive společné domácnosti (cca 28 měsíců), přibližné mzdě účastníků a tvrzení žalované o měsíční úspoře a že kupní cenu nemovitostí ve výši 20 674 Kč nehradil otec žalobce, ale oni. Ve vztahu k výši úspor zůstala výpověď žalované osamocena. Tomu, že by mezi účastníky mělo jít jen o částečné vypořádání BSM, nenasvědčuje ani následné chování žalované, která se ve vztahu k žalobci, ale ani ostatním spoluvlastníkům nedomáhala reálného výkonu svého spoluvlastnického práva ani v následujících letech. Žalovaná si nepamatovala, zda žalobci řekla, že se jedná jen o dílčí vypořádání finančních úspor a že se nevztahuje na jimi koupený podíl na nemovitostech, dle její výpovědi o záležitosti neměli dopředu komunikovat. Mezi účastníky je tak představitelný i omyl o tom, co vše bylo předmětem vypořádání. V kontextu všech těchto okolností proto nelze dovodit, že by bylo prokázáno, že se žalobce ujal držby podílu bez účasti žalované v nepoctivém úmyslu.

33. V případě otázky zániku držby „v nikoliv nepoctivém úmyslu“ se soudní praxe odklonila od dosavadní praxe týkající se vydržení, že dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří. Proto skutečnost, že se žalovaný za běhu vydržecí doby dozvěděl, že vlastnický režim podílu je po 1. 1. 1993 stále evidován v podobě společného jmění účastníků a že se snažil o změnu zápisu, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Žalovaná pak žádnou žalobu na ochranu svého spoluvlastnického práva či žalobu napadající držbu nebo její poctivost nepodala.

34. Odvolací soud proto ze shora vyložených důvodů shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. vlastníkem spoluvlastnického podílu evidovaného v katastru nemovitostí (LV č. [hodnota] a [Anonymizováno]) na žalovanou. Proto podle § 219 o. s. ř. věcně správný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.

35. Věcně správným shledal odvolací soud i výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, když žalobce byl ve věci procesně úspěšný, a proto mu náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Co do struktury a výše přiznané náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce byl ve věci úspěšný. V této fázi řízení mu vznikly náklady za zastoupení advokátkou ve výši 12 140 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) po 5 620 Kč (tarifní hodnota určena podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu) a z náhrady hotových výdajů ke každému úkonu právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 900 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody a místo k plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení