22 Co 47/2025 - 166

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Boudníkové a soudkyň JUDr. Terezy Dobešové a JUDr. Blanky Rejškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený opatrovnicí [Jméno opatrovnice], advokátkou sídlem [Anonymizováno] o zaplacení 372 479,28 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 12. 2024, č. j. 12 C 140/2024–122 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 142 241,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším se v části výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 8. 12. 2023 do 31. 1. 2024, a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Berouně na na náhradě nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně částku 14 893 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 664 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 372 479,28 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 845,06 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 372 479,28 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, úrok 12,9 % ročně z částky 364 607,78 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení a úrok 12,9 % ročně z částky 7 871,50 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o tom, že ve vztahu mezi účastníky řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice, na účet Okresního soudu v Berouně, na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako úhrady nesplaceného úvěru, vedeného na úvěrovém účtu č. [č. účtu] a poskytnutého žalovanému ve výši 400 173 Kč podle smlouvy o úvěru ze dne 13. 9. 2019, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 12,9 % ročně a poplatky podle sazebníku. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze částku 35 565 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smlouvou úvěr ke dni 2. 9. 2023 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2023, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22. 11. 2023.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítl, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného, úvěr byl poskytnut oproti žádosti žalovaného v dvojnásobné výši, z majetkových poměrů žalovaného přitom bylo zjištěno, že není schopen splácet ani své předchozí závazky. Současně namítl promlčení pohledávky žalobkyně.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 13. 9. 2019 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 400 173 Kč. Žalovaný dne 13. 9. 2019 požádal o úvěr ve výši 200 000 Kč, v této souvislosti uvedl, že má trvalé bydliště v [Anonymizováno], bydlí v pronájmu v České republice na adrese [Adresa žalovaného], za který hradí nájemné ve výši 2 000 Kč měsíčně, je vyučený, zaměstnaný u společnosti [právnická osoba]. s měsíčním příjmem 12 573 Kč a splácí tři úvěry u [právnická osoba]. Podle předložených výpisů z účtů za období od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 žalovaný hospodařil se ztrátou, jeho výdaje převyšovaly jeho příjmy a v průměru za toto období činily částku 18 270 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně přesto dospěla k závěru, že příjem žalovaného ve výši 12 573 Kč měsíčně je dostatečný k pokrytí měsíčních splátek (spolu s tímto závazkem) v částce 6 040 Kč měsíčně i dalších životních nákladů žalovaného, které stanovila na částku 5 954 Kč. Úvěr byl vzat za účelem konsolidace jiných závazků z úvěrů, na které bylo dosud spláceno 950 Kč a 3 281 Kč měsíčně, mimo to měl žalovaný další závazek z úvěru, na který splácel 83 Kč měsíčně. Celkové splátkové zatížení činilo 6 123 Kč měsíčně. V období od 13. 9. 2019 do 31. 12. 2019 žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně částku 257 931,67 Kč. Žalovaný splátky řádně nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně ho vyzývala k úhradě dlužných splátek a následně i celého dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 21. 11. 2023, odeslaným 22. 11. 2023. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dluhu dále předžalobní upomínkou ze dne 16. 1. 2024, odeslanou dne 17. 1. 2024.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 2395 a násl., § 561, § 562, § 2991, § 2993, § 1968, § 609, § 610, § 619, § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 104, § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť žalovaný na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně při jejím uzavření smlouvy nevystupoval v rámci své podnikatelské činnosti. Z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, posoudil smlouvu o úvěru podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť již z informací, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet. Výdaje žalovaného zřejmé z výpisů z účtů převyšovaly jeho příjmy, přičemž k nim bylo potřeba přičíst částku, o kterou se mělo navýšit jeho splátkové zatížení, úvěr tak žalovanému neměl být poskytnut. Žalobkyně jako právní nástupce původního věřitele by tak měla nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši 142 241,33 Kč (rozdíl mezi poskytnutými finančními prostředky ve výši 400 173 Kč a žalovaným zaplacenou částkou 257 931,67 Kč). Žalovaný v průběhu řízení namítl promlčení pohledávky žalobkyně, přičemž v dané věci mohlo být právo na bezdůvodné obohacení uplatněno u soudu poprvé den následující po uzavření smlouvy o úvěru, tedy dne 14. 9. 2019. Od toho dne začala běžet promlčecí lhůta a pokud žalobce uplatnil svůj nárok u soudu až dne 28. 3. 2024, byl v té době již podle § 619 o. z. promlčen a v důsledku vznesené námitky promlčení existuje pouze v podobě nevymahatelné naturální obligace. Z tohoto důvodu žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému, který je neznámého pobytu, nevznikly žádné náklady řízení. S odkazem na § 148 odst. 1 o. s. ř. pak rozhodl o nákladech státu spočívajících v nákladech na ustanoveného opatrovníka s tím, že výši těchto nákladů vyhradil samostatnému usnesení.

7. Proti tomuto rozsudku, a to pouze do části výroku I., do částky 142 241,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 8. 12. 2023 do zaplacení a do souvisejících výroků II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že nebrojí proti závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy a existenci práva pouze na bezdůvodné obohacení, namítá však, že pohledávka není promlčena. Žalovaný po poskytnutí finančních prostředků částečně (nepravidelně) na svůj závazek hradil, uhradil celkem částku 257 931,65 Kč, těmito platbami tak uznal svůj dluh a prodloužil promlčecí dobu podle § 2054 odst. 2 a § 639 o. z. o 10 let. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně podala žalobu včas a soud prvního stupně jí měl přiznat bezdůvodné obohacení ve výši 142 241,33 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty ve výzvě k úhradě dluhu obsažené v oznámení o postoupení pohledávky. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 142 241,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 12. 2023 do zaplacení a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání jeho úvěruschopnosti i o promlčení nároku žalobkyně a navrhl rozsudek jako věcně správný potvrdit.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. a závislých nákladových výrocích v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

10. Žalovaný je státním příslušníkem [Anonymizováno] (toho času neznámého pobytu, naposledy bydlištěm v ČR), jedná se tak o věc s mezinárodním prvkem (§ 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém). Smlouvu uzavřel jako spotřebitel, neplyne z ní, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá. Uzavřená smlouva tak z hlediska určení mezinárodní příslušnosti naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). V době uzavření smlouvy (13. 9. 2019) žalovaný pobýval na území České republiky (byl zde dlouhodobě zaměstnán, ve smlouvě uváděl adresu bydliště v České republice [adresa], přičemž se v článku 10.8 zavázal hlásit veškeré její změny), současně v článku 9. 7. smlouvy si smluvní strany sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů. Ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nebylo možné uzavřít, že by měl žalovaný bydliště na území České republiky, zároveň žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Mezinárodní příslušnost českých soudů je tak dána v souladu s článkem 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis podle ujednání účastníků, současně i podle posledního známého bydliště žalovaného spotřebitele, které bylo v České republice (viz rozsudek ze dne 17. 11. 2011, ve věci C–327/10, Hypoteční banka, a. s. proti [jméno FO]). Rozhodným právem je pak české právo podle článku 3 odst. 1. a 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I) ve spojení se smlouvou o úvěru a všeobecnými obchodními podmínkami.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné závěry, pokud jde o uzavření smlouvy o úvěru, zjištěné majetkové poměry žalovaného v době uzavření smlouvy, výši poskytnuté částky i žalovaným provedené úhrady, odvolací soud na tyto závěry odkazuje.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2023, odeslané žalovanému stejného dne odvolací soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a informovala ho o jeho povinnosti hradit závazek novému věřiteli. Součásti oznámení byla informace žalobkyně o zpracování osobních údajů, ve které bylo pouze sděleno, že budou zpracovány osobní údaje žalovaného v souvislosti s nabytím pohledávky za žalovaným, jejíž úhradu zamýšlí řešit. Dopisem ze dne 16. 1. 2024 odeslaným dne 17. 1. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě své postoupené pohledávky do 31. 1. 2024.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

17. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

18. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a úvěr mu poskytnout pouze v případě absence důvodných pochybností o jeho schopnosti úvěr splácet, i z toho plynoucím následkem v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně měla ověřený příjem žalovaného v částce 12 573 Kč měsíčně, jeho výdaje tvořily vyjma běžných měsíčních nákladů také splátky tří úvěrů u [právnická osoba]., přičemž nové splátkové zatížení dosahovalo výše 6 123 Kč měsíčně. Podle předložených výpisů z účtů za období od 1. 9. 2018 do 31. 8. 2019 žalovaný dlouhodobě hospodařil se ztrátou, jeho výdaje (v průměrné výši 18 270 Kč) významně převyšovaly jeho příjmy. Takto zjištěné majetkové poměry žalovaného musely u právní předchůdkyně žalobkyně objektivně vzbudit pochybnost o jeho úvěruschopnosti a úvěr mu neměl být poskytnut. Soud prvního stupně správně z úřední povinnosti i přes znění tehdy účinného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se stávající judikaturou Soudního dvora EU (viz rozhodnutí Soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance) nebo Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Konečně žalobkyně proti tomuto závěru soudu prvního stupně v odvolání ani nebrojí.

20. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je spotřebitel povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla poskytnuta částka 400 173 Kč, z které vrátil 257 931,67 Kč, žalobkyni tak dluží 142 241,33 Kč. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má při nedodržení zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností (majetkových poměrů) dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2022 nebo ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaný nesdělil žádné informace ke svým (dřívějším a současným) možnostem splácet dluh. Odvolací soud proto vzhledem v řízení zjištěným informacím o poskytnutí žalované částky žalovanému (září 2019), částečným úhradám žalovaného, aktuální výši dluhu a částečným informacím o majetkových poměrech žalovaného v období uzavření smlouvy (viz bod 4. tohoto rozsudku), dospěl k závěru o splatnosti pohledávky žalobkyně k datu 31. 1. 2024 poté, co byla žalovanému zaslána předžalobní upomínka ze dne 16. 1. 2024, kterou byl vyzván k úhradě dluhu do 31. 1. 2024, kdy takto určenou lhůtu splatnosti považuje odvolací soud za souladnou s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení dne 1. 2. 2024, od tohoto data má žalobkyně také právo na úrok z prodlení podle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z., ve výši podle nařízení vlády 351/2013 Sb.

21. Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně, že pohledávka žalobkyně je promlčena. Soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru dne 13. 9. 2019 a mohla žalovaného vyzvat k jejich vrácení již dne 14. 9. 2019. Uvedený okamžik pak určil za počátek běhu promlčecí doby. Toto právní posouzení však přehlíží zvláštní právní úpravu povinnosti dlužníka – spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení v případě neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve zvláštní lhůtě splatnosti odvozené od možností dlužníka nikoliv od výzvy věřitele (viz § 1958 odst. 2 o. z.). Subjektivní promlčecí lhůta pro vykonání práv vymahatelných u orgánu veřejné moci je lhůtou vázanou na vědomost nebo na schopnost a možnost oprávněné osoby získat vědomost o podstatných skutečnostech k běhu promlčení. Pro běh promlčecí lhůty má současně význam, kdy se právu dostane povahy actio nata, tedy kdy je právo možno uplatnit u soudu nebo jiného orgánu poprvé – když se právo stane nárokem (§ 619 odst. 1 o. z.). Subjektivní promlčecí lhůta tak nezačne běžet před vznikem a dospělostí pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011 nebo také Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024). Obecná úprava promlčení bezdůvodného obohacení je založena na myšlence, že splatnost závazku z bezdůvodného obohacení může vyvolat věřitel tím, že vyzve dlužníka k zaplacení. Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl) že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu) začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022). Z obdobných závěrů pak vychází např. i nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20, ve vztahu ke spotřebitelským úvěrovým smlouvám uzavřeným do 30. 11. 2016 za účinnosti dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uvedený zákon na rozdíl od zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, neobsahoval ustanovení o speciální splatnosti závazku spotřebitele. V případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit jeho úvěruschopnost se tak uplatnila obecná pravidla bezdůvodného obohacení. V zákoně o spotřebitelském úvěru je s účinností od 1. 12. 2016 zakotvena speciální právní úprava splatnosti závazku spotřebitele při nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, která se uplatní nejen ve vztahu ke vzniku povinnosti žalovaného svůj závazek (nesplacenou část jistiny) splnit, ale také k počátku běhu promlčecí doby. Splatnost závazku, a tudíž i okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby nadále nejsou závislé na vůli věřitele, ale na poměrech dlužníka. Žalobkyně jako věřitel nemůže přivodit splatnost své pohledávky výzvou k plnění a dlužník není povinen plnit na tuto výzvu bez zbytečného odkladu (viz § 1958 odst. 2 o. z.), ale splatnost závazku nastává až v době přiměřené možnostem žalovaného dluh splnit. Před uvedenou dobou věřitel nemůže svůj nárok ani uplatnit u soudu, tudíž nemůže ani začít běžet promlčecí doba. V dané věci mohlo být právo vykonáno poprvé (uplatněno u soudu) až v době, kdy věřitel mohl účinně závazek vymáhat, tedy od 1. 2. 2024, v době podání žaloby tak nebyl nárok žalobkyně promlčen.

22. Nad rámec uvedeného odvolací soud uvádí, že k uznání závazku žalovaného ve smyslu § 639 o. z. jeho dílčími platbami nedošlo. Z jednání dlužníka, jenž má být kvalifikováno jako uznání dluhu, musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z pohledu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění. Za situace, kdy právní úprava v případě dlužníka v postavení spotřebitele předpokládá vrácení jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), nelze takové plnění dlužníka-spotřebitele bez dalšího považovat za konkludentní uznání dluhu (§ 2054 odst. 2 o. z., viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 57/2024).

23. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadenou část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 142 241,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; v dalším napadenou část výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 8. 12. 2023 do 31. 1. 2024, a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 142 241,33 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval opětovně o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Při zjišťování poměru procesního úspěchu ve věci odvolací soud do své úvahy zahrnul v souladu s platnou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) i příslušenství pohledávky (kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšný, má tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 35,45 %. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení ustanoveným advokátem jako opatrovníkem, kterému náleží odměna určená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 6., § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) z tarifní hodnoty (jistiny) 372 479,28 Kč v sazbě po 9 820 Kč za jeden úkon právní služby. Opatrovnice žalovaného učinila 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), g) advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření a účast na ústních jednáních konaných ve dnech 10. 10. 2024 a 10. 12. 2024. Za podání ze dne 5. 11. 2024 nebyla odměna přiznána, neboť se nejednalo o úkon právní služby, za který náleží odměna (podání obsahovalo pouze návrh důkazu). K nákladům řízení dále náleží 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, cestovné za tři cesty za účelem dostavení se k jednání před soudem prvního stupně a nahlížení do spisu na trase [adresa] a zpět (38 km jedna cesta) osobním vozidlem [jméno FO] [jméno FO] combi s průměrnou spotřebou 6,7 litrů/100 km a cenou benzinu podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ve výši 34,70 Kč/litr, paušální náhrada za opotřebení 5,6 Kč/km, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč. Náklady řízení žalovaného činí 42 010 Kč a jejich poměrná výše 14 893 Kč. Náklady ustanoveného advokáta – opatrovníka jsou náklady řízení žalovaného nikoliv státu, ten je pouze platebním místem podle § 149 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu o nich odvolací soud rozhodoval v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle § 142 o. s. ř. a nikoliv podle § 148 o. s. ř., jak nesprávně učinil soud prvního stupně. Podle § 164 o. s. ř. odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku opravil zřejmou nesprávnost ve výroku II. tohoto rozsudku spočívající v absenci řádného vymezení platebního místa (konkrétní organizační složky státu), kam mají být náklady řízení žalovaného (náklady právního zastoupení ustanoveným opatrovníkem) před soudem prvního stupně zaplaceny.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., opět dle § 142 odst. 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně převážně úspěšná, má tak právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 95,78 %. Náklady řízení žalobkyně sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 142 241,35 Kč v sazbě 6 820 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a g) advokátního tarifu, a to odvolání a účast na ústním jednání konaném dne 2. 9. 2025. Dále k nákladům řízení náleží 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalobkyně plátcem. Součástí nákladů řízení je i zaplacený soudní poplatek ve výši 7 113 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení žalobkyně v odvolacím řízení tak činí 24 706 Kč a jejich poměrná výše 23 664 Kč. Místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

26. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř.

Poučení