23 C 192/2005-515

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Novotnou ve věci žalobkyní: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa původního účastníka a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa původního účastníka a žalobkyně] c) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa původního účastníka a žalobkyně] všechny zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 2. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] 3. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 4. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa] 5. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] všechny zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví nemovitosti takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo], [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo] a [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo] jsou výlučnými podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí – pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], [katastrální uzemí], u [stát. instituce], [stát. instituce] a to [celé jméno žalobkyně], podílu o velikosti ideálních 2/3, [celé jméno žalobkyně] o velikosti ideální 1/6 a [celé jméno žalobkyně] o podílu o velikosti ideální 1/6.

II. Žaloba žalovaných na určení, že jsou výlučnými podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí – pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], [katastrální uzemí], u [stát. instituce], [stát. instituce] a to [celé jméno žalované], [datum narození] podílu o velikosti ideální 1/2, [celé jméno žalované], [rodné číslo] podílu o velikosti ideální 1/8, [celé jméno žalované], [rodné číslo] podílu o velikosti ideální 1/8, [celé jméno žalované], [rodné číslo] o podílu o velikosti ideální 1/8 a [jméno] [příjmení], [rodné číslo] podílu o velikosti ideální 1/8, se zamítá.

III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyní JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Původní žalobci ([celé jméno žalobkyně] a [celé jméno původního účastníka]) se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhali na původních žalovaných ([celé jméno původního účastníka] a [celé jméno žalované]), že jsou vlastníky nemovitostí, a to domu [adresa] v [obec a číslo], [obec], postaveného na parcele [číslo] stavební parcely [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 348 m2 a parcely [číslo] – zahrada o výměře 1 495 m2, nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], kat. území [obec] u [stát. instituce], [stát. instituce] s odůvodněním, že kupní smlouvou ze dne [datum] koupili od manželů [příjmení] výše uvedené nemovitosti. Smlouva byla řádně zaregistrována na státním notářství pro [část Prahy] č. reg. [anonymizováno] [číslo]. V roce 1992 původní žalovaní uplatnili na nemovitost restituční nárok, což původní žalobci odmítli uznat, proto se původní žalovaní obrátili na soud s žalobou, kterou se mimo jiné domáhali určení, že jejich otec [celé jméno původního účastníka], zemřelý dne [datum], byl v den své smrti vlastníkem výše uvedených nemovitostí. O žalobě opakovaně rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud, přičemž konečné rozhodnutí Městského soudu v Praze (rozsudek ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 16 Co 286/2000) zní tak, že [celé jméno původního účastníka] byl ke dni svého úmrtí [datum] vlastníkem nemovitosti s tím, že darovací smlouva, kterou nemovitosti převedl na stát, nebyla platně uzavřena, neboť v té době byl částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům a jeho opatrovnice smlouvu neschválila. Trvají na tom, že nemovitosti řádně zakoupili od manželů [příjmení], dále uzavřeli dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku č. reg. [jméno] [anonymizováno] [rok], ze zákona pak došlo ke dni [datum] k transformaci osobního užívání na vlastnické právo. Uvedené smlouvy nebyly nikdy zpochybněny. Kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře, na tehdejší dobu zaplatili značnou částku peněz, kterou získali prodejem vily v [obec] a chalupy na venkově. Původní nemovitost ani neexistuje, jelikož právní předchůdci původních žalobců změnili nerodinný dům na dům rodinný na základě obrovských investic, přičemž nemovitost po rozsáhlých přestavbách má hodnotu asi 20 milionů Kč a svým rozsahem, kvalitou i vlastním využitím nemá s původní nemovitostí nic společného. Otec původních žalovaných daroval státu nemovitost charakteru ruiny, což vypadá jako racionální krok navzdory tomu, že by snad zbavený způsobilosti k právním úkonům. Pokud ne, pochybil stát, že tuto změnu v jeho občanském průkazu nezaznamenal. Původní žalovaní, jestliže byli nějakým způsobem poškozeni, se měli obrátit na stát, než se snažit zmocnit nemovitosti původních žalobců, kteří jsou přesvědčeni, že již jejich právní předchůdci nepochybovali o svém vlastnictví nemovitosti, proto do ní investovali značné prostředky, které jim původní žalobci v kupní ceně zaplatili. Původní žalobci jsou vlastníky od prosince [rok], jejich vlastnictví nebylo zpochybněno, jejich dobrou víru nezviklal ani vznesený restituční nárok, ani žaloba ve věci 24 C 31/92. Přestože jejich vlastnictví nebylo nikdy zpochybněno, zjistili, že byl v katastru nemovitostí jako vlastník uveden zemřelý [celé jméno původního účastníka], katastrální úřad na jejich upozornění nereagoval, proti byli nuceni obrátit se na soud s touto žalobou.

2. Původní žalovaní se k žalobě vyjádřili tak, že dle rozhodnutí soudu byl jejich zemřelý otec [celé jméno původního účastníka] v den své smrti [datum] vlastníkem předmětných nemovitostí, čímž se oni ke dni úmrtí svého otce stali podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí. V návaznosti na soudní rozhodnutí v dědickém řízení bylo jejich vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. Jejich zemřelý otec převedl nemovitosti na stát dne [datum] darovací smlouvou, přičemž byl v této době částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti ve smyslu § 13 odst. 2 tehdy platného obč. zák.) Měl tedy jednat s přivolením opatrovnice [jméno] [příjmení], což se nestalo; protože úkon ani dodatečně neschválil opatrovnický soud, šlo dle § 32 zákona o neplatný právní úkon, a to neplatný absolutně. Na základě darovací smlouvy nemohlo dojít ke změně vlastnictví nemovitosti a následné smlouvy jsou rovněž neplatné. Původní žalovaní nesouhlasili s tvrzením původních žalobců, že původní nemovitost již neexistuje a že z ruiny za cenu obrovských investic byl vybudován krásný rodinný dům. O zásadní změnu respektive přestavbu nemovitosti jde tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti. Dle posudku znalce z oboru stavebnictví [jméno] [jméno] ze dne [datum] šlo o dům nájemní; jako dům nerodinný ho získali manželé [příjmení]. Žalobcům ho prodali za kupní cenu [částka], pozemky byly ve vlastnictví státu. Od [datum] (úmrtí Ing. [celé jméno původního účastníka]) do [datum] (právní moc rozsudku ve věci 24 C 31/92) nebyly dle stavební dokumentace provedeny přestavby, na základě kterých by došlo ke změně podstaty nemovitosti. Ze znaleckých posudků je zřejmé, že nemovitost nebyla bezcennou ruinou, naopak šlo o vysoce hodnotnou, kvalitní a nadstandardní nemovitost. Původní dům nezanikl, dům stále představuje bydlení pro více rodin. Dále původní žalovaní poukázali na to, že již v roce [rok] podali žalobu proti státu, [anonymizováno] [obec a číslo] a proti manželům [příjmení], kterou se domáhali neplatnosti darovací smlouvy, kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Věc byla vedena pod sp. zn. 10C 82/1970, žaloba byla dne [datum] doručena panu [příjmení] a dne [datum] (jde zřejmě o rok [rok], nikoliv [rok]) paní [příjmení], oba se k ní písemně vyjádřili. Z důvodu politického nátlaku (RSDr. [jméno] [příjmení] byl ředitelem [příjmení], tajemníkem ÚV ČSTV a vysokým funkcionářem KSČ) původní žalovaní vzali žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Na závěr původní žalovaní uvedli, že institut vydržení upravoval občanský zákoník 141/1950 Sb., který zavedl pojem oprávněná a neoprávněná držba; občanský zákoník 40/1964 Sb. institut vydržení neupravoval, ten se vrátil do našeho právního řádu až zákonem č. 131/1982 Sb. Dle § 135a zákona ve znění platném od [datum] mohl občan nabýt vlastnictví vydržením pouze k věci, která mohla být předmětem osobního vlastnictví. Pozemky bylo možno vydržet pouze pro stát, fyzická osoba vydržením nabyla pouze práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemku. Oprávněným držitelem je ten, kdo věc nejen fakticky ovládá a nakládá s ní jako s vlastní, ale je navíc v dobré víře ke všem okolnostem případu, že mu věc patří. S ohledem na soudní řízení ve věci 10 C 82/70 manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře ohledně domu. Pokud jde o pozemky, byly jim dány do dočasného užívání, nemohli se domnívat, že jim patří, a totéž platí o původních žalobcích. Protože dům nebyl v osobním vlastnictví, ale v soukromém, nemohlo dojít k vydržení i z tohoto důvodu.

3. Podáním ze dne 12. 1. 2006 uplatnili původní žalovaní vzájemný návrh, kterým požadovali vyklizení sporných nemovitostí.

4. Ve věci bylo poprvé zdejším soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 3. 2007, č. j. 23 C 192/2005-73, tak, že žaloba původních žalobců na určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, byla zamítnuta, žalobcům byla uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti a vyklizené nemovitosti původním žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku předat a zaplatit původním žalovaným náklady řízení. Takto rozhodl poté, co dospěl k závěru, že smrtí [celé jméno původního účastníka] nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem jeho dědici, a to pozůstalá dcera [celé jméno žalované] a pozůstalý syn [celé jméno původního účastníka]. Jelikož manželé [příjmení] nemohli získat vlastnické právo k nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené se státem, zabýval se otázkou, zda mohli manželé [příjmení] vlastnické právo k nemovitostem vydržet, přičemž dospěl k závěru, že nikoli, jelikož nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti vlastnicky náleží, vzhledem k tomu, že původní žalovaní (v procesním postavení žalobců) v roce [rok] podali proti nim žalobu, kterou se domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi jejich otcem a státem v roce [rok], a neplatnosti kupní smlouvy mezi státem a manžely [příjmení] z roku [rok], jakož i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků manželům [příjmení] v souvislosti s tím s nimi uzavřené. Usoudil totiž, že od okamžiku, kdy se s touto žalobou seznámili, již manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti po právu patří a jejich držba byla nadále držbou neoprávněnou. Za tohoto stavu pak nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem platně převést kupní smlouvou z [datum] na původní žalobce. Ani původním žalobcům nevzniklo vlastnické právo vydržením, jelikož v lednu 1992 podali původní žalobci u soudu žalobu na určení vlastnického práva jejich otce k předmětným nemovitostem ke dni jeho úmrtí a na vyslovení neplatnosti všech právních úkonů, jejichž předmětem tyto nemovitosti byly, učiněných po úmrtí původního vlastníka. Doručením této žaloby skončila jejich dobrá víra původních žalobců, že jim nemovitosti po právu patří, nadto nesplnili podmínku desetileté držby. Proto vlastnické právo k domu nemohli vydržet, stejně jako vlastnické právo k pozemkům, jelikož tyto pozemky měli původní žalobci v osobním užívání a tudíž se nemohli domnívat, že jsou jejich vlastníky.

5. K odvolání původních žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 53 Co 379/2007-103, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, č. j. 24 C 31/92-110 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č. j. 16 Co 286/200-190, byla s konečnou platností řešena pouze otázka, zda [celé jméno původního účastníka] byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž naléhavý právní zájem na tomto určení byl dán potřebou právních nástupců zemřelého [celé jméno původního účastníka] dodatečně projednat dědictví po zůstaviteli. V ostatních nárocích, jimiž se [celé jméno žalované] a [celé jméno původního účastníka] mladší (původní žalovaní v tomto řízení) domáhali vyslovení neplatností všech smluv, na základě nichž docházelo k převodu předmětných nemovitostí na další osoby, byla žaloba zamítnuta s tím, že v tomto rozsahu nesvědčí žalobcům ([celé jméno žalované] a [celé jméno původního účastníka] ml.) věcná legitimace. V tomto řízení nebyla závazným způsobem vyřešena základní otázka, tj. zda byly platné či nikoliv právní úkony učiněné po smrti [celé jméno původního účastníka] staršího, rovněž tak nebyla závazně zodpovězena otázka, zda vlastnictví k těmto nemovitostem získali manželé [příjmení], respektive žalobci jejich vydržením.

6. Podruhé bylo ve věci rozhodnuto zdejším soudem rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č. j. 23 C 192/2005-151, tak, že žaloba původních žalobců na určení, že jsou vlastníky sporných nemovitostí, byla zamítnuta, žalobcům byla uložena povinnost vyklidit sporné nemovitosti a vyklizené nemovitosti původním žalovaným do 6 měsíců od právní moci rozsudku, bylo určeno, že původní žalovaní ([celé jméno původního účastníka] a [celé jméno žalované]) jsou výlučnými vlastníky předmětných nemovitostí (každá v id. ) a původním žalobcům byla uložena povinnost zaplatit původním žalovaným náklady řízení. Takto rozhodl poté, co dospěl k závěru, že darovací smlouvy uzavřené mezi otcem původních žalovaných a státem v roce 1963 byly neplatné, neboť otec původních žalovaných byl částečně zbavený způsobilosti k právním úkonům a souhlas jeho opatrovnice nebyl dán. Jako neplatné shledal kupní smlouvy, kterými byly předmětné nemovitosti převedeny na manžele [příjmení], neboť stát nemohl převést vlastnické práva, když nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí. Manželé [příjmení] nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani vydržet, když tyto nemovitosti sice drželi zhruba 15 let, nicméně nešlo o oprávněnou držbu, jelikož nemohli být v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, když v roce [rok] proti nim byla ze strany původních žalovaných podána žaloba o určení neplatnosti darovací smlouvy a současně žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy. Tato žaloba totiž musela být skutečností, která objektivně musela vyvolat u manželů [příjmení] důvodné pochybnosti o tom, že jim předmětné nemovitosti skutečně patří. Od doby, co se seznámili se žalobou, již proto nemohli být v dobré víře a jejich držba předmětných nemovitostí nebyla držbou oprávněnou. Ani kupní smlouva, kterou manželé [příjmení] prodali předmětné nemovitosti původním žalobcům, nebyla platná, původní žalobci rodinný dům nabývali od nevlastníků a vlastnické právo k němu nemohli získat ani vydržením, neboť jej drželi od [datum] a v dobré víře byli jen do doby, než jim byla doručena žaloba ve věci 24 C 31/92 Dobrá víra původních žalobců, že jsou oprávněnými držiteli nemovitostí, tedy trvala méně než 10 let. [Nemovitá věc] tudíž původní žalobci nevydrželi, k němu patřící pozemky vydržet nemohli, neboť nebyl splněn základní předpoklad vydržení, jelikož původní žalobci nemohli být v dobré víře, že jim pozemky vlastnicky náleží, neboť jim nebyly prodány do vlastnictví, ale bylo jim k nim zřízeno právo osobního užívání.

7. K odvolání původních žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2009, č. j. 53 Co 122/2009-176, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že původní žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí, protižalobu původních žalovaných zamítl a původním žalovaným uložil povinnost k náhradě nákladů řízení s tím, že pokud jde vydržení, usoudil, že obsah žaloby z roku [rok] byl způsobilý zpochybnit dobrou víru manželů [příjmení], avšak ke ztrátě dobré víry by mohlo skutečně dojít jenom v případě, že by ve věci bylo prováděno dokazování, které by potvrdilo správnost žalobních tvrzení ohledně neplatnosti kupních smluv, a že by bylo žalobě vyhověno. Jestliže se tak nestalo a došlo ke zpětvzetí žaloby, lhostejno z jakých důvodů, a následnému zastavení řízení, manželé [příjmení] znovu nabyli dobrou víru, že nemovitosti užívají po právu, a v této dobré víře byli až do roku [rok], kdy dům prodali původním žalobcům. Vlastnické právo vydrželi podle § 135a odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983, a proto ho mohli v roce [rok] platně převést na původní žalobce. Dále odvolací soud uvedl, že vlastnické právo k pozemkům vydržel stát podle 135a odst. 2 obč. zák. na základě toho, že je manželé [příjmení] užívali v dobré víře. Stát pak mohl v roce [rok] pozemky původním žalobcům platně přidělit do osobního užívání, které se jim na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. Dále odvolací soud konstatoval, že i když byl dům manželům [příjmení] prodán jako dům nerodinný, plnil účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšoval znaky určující charakter rodinného domku, a proto mohl být předmětem vydržení. Odkázal přitom na sdělení hospodářské komise [anonymizována tři slova] v [obec a číslo] z [datum], v němž bylo uvedeno, že podle směrnice ministerstva financí z [datum] mohl stát z národního majetku prodávat též domy, které sice nejsou rodinnými, avšak mohou plnit účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšují znaky určující jeho charakter.

8. Na podkladě dovolání původních žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1406/2010-229, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se neztotožnil s právním hodnocením odvolacího soudu, že v důsledku podání žaloby původními žalovanými v roce [rok] nedošlo ke ztrátě dobré víry [příjmení] proto, že žaloba byla vzata zpět, v řízení nebylo prováděno dokazování ani o věci nebylo rozhodnuto. Naopak vyslovil názor, že pouhé zpětvzetí žaloby není skutečností způsobilou objektivně vyvrátit pochybnosti o oprávněnosti držby [příjmení] vyvolané podáním žaloby, jíž se původní žalovaní v procesním postavení žalobců domáhali určení neplatnosti smluv, jejichž předmětem byly nemovitosti vlastnicky náležející jejich zemřelému otci. Dále uzavřel, že manželům [příjmení] chyběla dobrá víra ve vztahu k pozemkům, které neměli ve vlastnictví, jelikož je užívali na podkladě práva dočasného (osobního) užívání a proto tato nezbytná podmínka vydržení vlastnického práva nebyla splněna. Stát subjektem vydržení být nemohl a mohl podle § 135a odst. 2 nabýt vlastnické právo prostřednictvím oprávněné držby vlastnického práva občanem. Neztotožnil se s námitkou původních žalovaných, že předmětný dům nebyl způsobilým předmětem vydržení, když poznamenal, že pokud původní žalobci měli dům v oprávněné držbě ke dni 1. 1. 1992, byla by povaha domu pro posouzení vydržení bez významu za předpokladu dodržení desetileté oprávněné držby.

9. V návaznosti na shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. 53 Co 122/2009-272, zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ukládajícím původním žalobcům vyklizení předmětných nemovitostí a řízení v této části zastavil, dále rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výrocích o žalobách účastníků na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení výroku ohledně vyklizení předmětných nemovitostí bylo to, že původní žalovaní vzali vzájemný návrh v tomto rozsahu zpět. O zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci k dalšímu řízení rozhodl odvolací soud poté, co uzavřel, že rozsudek je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soud I. stupně se totiž nevypořádal vyčerpávajícím způsobem s „ otázkou možného vydržení předmětných nemovitostí“, jestliže na nedostatek dobré víry„ usoudil pouze s ohledem na určovací žalobu podanou žalovanými v roce [rok]“. Podle odvolacího soudu byli manželé [příjmení] v době uzavření kupní smlouvy se státem v dobré víře, že na ně stát převádí vlastnické právo k nemovitostem. Otázkou zůstává„ zda samotné žalobní tvrzení o neplatném nabytí předmětných nemovitostí státem skutečně přivodilo ztrátu dobré víry manželů [příjmení], zejména když je zřejmé, že manželé [příjmení] předmětné nemovitosti užívali 15 let a investovali do údržby a oprav domu“. Soud I. stupně pochybil, když se těmito okolnostmi nezabýval a neposuzoval chování [příjmení] během doby, po kterou nemovitosti užívali.

10. Na podkladě druhého dovolání původních žalovaných Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 3735/2013-309, výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že manželé [příjmení] se na základě podané žaloby v roce [rok] seznámili se skutečnostmi, které u nich objektivně musely vyvolat pochybnosti, že jim nemovitosti po právu patří a další jejich chování ve vztahu k nemovitostem není pro posuzování existence dobré víry rozhodné. I kdyby byli manželé [příjmení] nadále subjektivně přesvědčeni o svém vlastnickém právu a nemovitosti proto užívali a investovali do jejich údržby a oprav, rozhodujícím zůstává, že se na základě podané žaloby seznámili se skutečnostmi, které u nich objektivně musely vyvolat pochybnosti, že jim nemovitosti po právu patří.

11. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347, připustil„ změnu žaloby i protižaloby“, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou„ vlastníky (SJM)“ předmětných nemovitostí, zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudem dovolacím, když uzavřel, že stát„ nabyl“ nemovitosti na základě neplatného právního úkonu, a proto nemohl platně převést vlastnické právo k domu, na manžele [příjmení]. Manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře, že jim nemovitosti patří, neboť důvodem pro podání žaloby v roce [rok] byla částečná nesvéprávnost [celé jméno původního účastníka] staršího a absence souhlasu jeho opatrovnice a soudu. Tyto skutečnosti byly takové povahy, že u nich musely vyvolat pochybnosti o tom, že nemovitosti užívají po právu. Vzhledem k tomu ani žalobci nemohli od manželů [příjmení] dům platně koupit a nemohli ho ani vydržet, neboť jejich dobrá víra netrvala zákonem požadovaných 10 let. Považoval však„ v tomto případě za spravedlivé“, aby dobrá víra původních žalobců, že jim dům vlastnicky náleží, byť netrvala 10 let, požívala stejné ústavní ochrany, jako kdyby tuto podmínku pro vydržení nemovitosti splňovali a dům podléhal stejnému právnímu režimu jako pozemky k němu náležející. V době koupě domu byli původní žalobci v dobré víře, že dům kupují od vlastníků zapsaných v evidenci nemovitostí, vynaložili velké náklady na jeho přestavbu, dům zcela změnil charakter a původní žalovaní by získali nepřiměřený majetkový prospěch nesrovnatelný s někdejší hodnotou domu a újmou, která by vznikla původním žalobcům. Ohledně pozemků pak dospěl k závěru, že původním žalobcům byly přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným státním orgánem a původní žalobci neměli se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že pozemky užívají oprávněně a dobrá víra ve správnost rozhodnutí státního orgánu by měla být chráněna. Pakliže původní žalobci byli k 1. 1. 1992 oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemku, měli stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem 1. 1. 1992 se toto právo změnilo na právo vlastnické.

12. Usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2016, č. j. 23 C 192/2005-384, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalobců, kdy na místo zemřelého původního žalobce [celé jméno původního účastníka] do řízení nastoupily žalobkyně [celé jméno žalobkyně] (která již v řízení jako žalobkyně vystupovala), [celé jméno žalobkyně] a [celé jméno žalobkyně].

13. Na podkladě třetího dovolání původních žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 937/2017-402, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. až IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že při existenci práva osobního užívání k pozemkům se žalobci mohli stát jejich vlastníky na základě transformace práva osobního užívání na vlastnické právo podle § 872 odst. 1 a 4 obč. zák.; tentýž vlastnický následek by mohl nastat i tehdy, pokud oprávněně drželi právo osobního užívání k 1. 1. 1992. Právní závěr odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva žalobců k pozemkům tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a dovolání v této části není důvodné. Zároveň shledal závěr odvolacího soudu, pokud jde o vydržení domu za rozporný se samotným principem vydržení zakotveným v § 134 obč. zák., když nutným předpokladem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti je oprávněná držba trvající po zákonem předpokládanou dobu 10 let. Odvolacímu soudu následně uložil, aby v dalším řízení posoudil otázku dobré víry žalobců v intencích judikatury Ústavního soudu z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, s tím, že dokud nebude najisto postaven vlastnický vztah k označenému domu, nelze předjímat jeho charakter jako samostatné věci nebo pouhé součásti pozemku, na kterém se nachází.

14. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 8. 2019, č. j. 53 Co 122/2009-414, při vázanosti právním názorem dovolacího soudu zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž soudu I. stupně uložil, aby v dalším řízení vyzval účastníky k doplnění tvrzení ohledně řešení otázky týkající se vlastnického práva k domu, zejména k posouzení otázky dobré víry žalobců z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, dále aby posoudil charakter domu, tedy zda se jedná o samostatnou věc nebo o pouhou součást pozemku st. [parcelní číslo], na kterém se nachází.

15. Usnesením zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2021, č. j. 23 C 192/2005-635, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalovaných, kdy na místo zemřelého původního žalovaného [celé jméno původního účastníka] do řízení nastoupily žalované [celé jméno žalované] (nar. [rok]), [celé jméno žalované], [celé jméno žalované] (nar. [rok]) a [celé jméno žalované].

16. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:

17. Z postupního prohlášení (označovaného jako darovací smlouva) ze dne [datum] bylo zjištěno, že [celé jméno původního účastníka] (otec původních žalovaných) převedl ve výroku uvedené nemovitosti na Československý socialistický stát, stát se zavázal vypořádat pohledávky peněžních ústavů zajištěné na postupovaných nemovitostech a zlikvidovat jeho nedoplatky na daních, vše ve výši cca [částka], finanční odbor ONV v [obec a číslo] dne [datum] převedl předmětné nemovitosti do správy [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo].

18. Z kupní smlouvy ze dne [datum] registrované Státním notářstvím pro [část Prahy] dne bylo zjištěno, že [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo] (správce nemovitosti) prodal se souhlasem [příjmení] komise dům [anonymizováno] v [obec a číslo] - [obec] manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] a to jako dům nerodinný s ohledem na jeho výměru (135,36 m2 obytné plochy), pozemky parc. [číslo] v k.ú. [obec] byly manželům [příjmení] dány do dočasného užívání podle §397 a §398 obč. zák. po dobu trvání užívání domu [adresa], dohoda o dočasném užívání pozemků byla registrována [datum].

19. Z kupní smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že manželé [příjmení] prodali rodinný dům [adresa] v [obec a číslo] [obec] postavený na pronajatém pozemku parc. [číslo] manželům [příjmení], původním žalobcům, za cenu stanovenou znaleckým posudkem, smlouva byla zaregistrována na státním notářství pro [část Prahy] č. reg. [anonymizováno] [číslo].

20. Z dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum] bylo zjištěno, že Obvodní podnik bytového hospodářství v [obec a číslo] zřídil původním žalobcům právo osobního užívání k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [obec] s tím, že tyto pozemky jsou ve vlastnictví státu a ve správě [anonymizováno] a že náleží k rodinnému domu [adresa] v [obec a číslo] – [obec], jehož vlastníky jsou manželé [celé jméno původního účastníka], dohoda byla uzavřena na základě pravomocného rozhodnutí Finančního odboru ONV v [obec a číslo], [číslo jednací] [číslo], kterým byly citované pozemky manželům [příjmení] přiděleny do osobního užívání, dohoda byla registrována Státním notářstvím pro [část Prahy] [datum].

21. Dne [datum] zemřel [celé jméno původního účastníka], dědictví projednávalo státní notářství [okres], které zjistilo, že zemřel bez zanechání závěti a jako dědici ze zákona přicházejí do úvahy pozůstalá dcera [celé jméno žalované] a pozůstalý syn [celé jméno původního účastníka], kteří dědictví neodmítli. Dle dohody dědictví v čisté hodnotě [částka] převzala dcera [celé jméno žalované]. Dopisem ze dne 11. 8. 1970 původní žalovaní dodatečně přihlásili do dědictví dům [adresa] s pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] na [obec] s tím, že darovací smlouva, kterou jejich otec nemovitosti daroval státu, je zřejmě neplatná. Usnesením ze dne 28. 2. 2005, č. j. D 572/2004-73, Okresní soud Praha-západ potvrdil, že na základě pravomocně schválené dohody o vypořádání dodatečně najevo vyšlého dědictví nabyli [celé jméno žalované] a [celé jméno původního účastníka] každý vzhledem k celku nemovitostí zapsaných u [anonymizováno 5 slov] na [list vlastnictví] pro [územní celek], k. ú. [obec], a to budovy [adresa] na pozemku parc. [číslo] zast. plocha a nádvoří, a pozemku parc. [číslo] zahrady, včetně součástí a příslušenství. Na základě tohoto usnesení byli původní žalovaní zapsáni jako podíloví spoluvlastníci uvedených nemovitostí v katastru nemovitostí (zjištěno ze spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. D 572/2004).

22. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, č. j. 24 C 31/92-110, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č. j. 16 Co 286/2000- 190, bylo zjištěno, že bylo určeno, že otec původních žalovaných ([celé jméno původního účastníka] starší) byl ke dni své smrti ([datum]) vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Rozhodující pro vydání tohoto rozsudku byla skutečnost, že Ing. [jméno] [příjmení] st. Byl v době uzavírání smlouvy ze dne 16.1.1963 osobou částečně zbavenou svéprávnosti, přičemž souhlas jemu ustanovené opatrovnice [jméno] [příjmení] s uvedenou smlouvou nebyl ani vyžadován, ani nedošlo k dodatečnému schválení opatrovnickým soudem, předmětné nemovitosti pak podle závěru soudu nemohly platně na stát přejít.

23. Ze svědecké výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], dcery manželů [příjmení], bylo zjištěno, že rodiče prodali předmětný dům manželům [příjmení] v době, kdy otec byl po infarktu, který prodělal v roce [rok], matka chodila o holi, svědkyně odmítla v domě bydlet, neboť již měla vlastní družstevní byt na [část obce], rodiče si chtěli na stáří koupit něco menšího, otec svědkyně spolupracoval s p. [celé jméno původního účastníka] na přípravě spartakiády.

24. Z žádosti zasloužilého umělce [celé jméno původního účastníka] a [celé jméno žalobkyně] o změnu užívání pokoje na pracovnu a pracovny na nahrávací studio bylo zjištěno, že původní žalobci průběžně nemovitost rekonstruovali.

25. Skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, zejména protokolem z jednání Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 24 C 31/92 ze dne 21. 2. 1995 - protokol se záznamem výpovědi svědků [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení], protokolem z jednání Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 24 C 31/92 ze dne 5. 1. 1995 - protokol se záznamem výpovědi svědků [celé jméno žalované] a [celé jméno původního účastníka], protokolem z jednání Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 24 C 31/92 ze dne 5. 1. 1995 – záznam výpovědi účastníka řízení [jméno] [příjmení], protokolem o provedeném výslechu [jméno] [příjmení] Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 17. 11. 1994, dopisem Hospodářské komise Obvodního národního výboru v [obec a číslo] ze dne [datum], avšak tyto důkazy soud nehodnotil, neboť pro rozhodnutí v tomto sporu nejsou podstatné.

26. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o.s.ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav.

27. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: 28. [celé jméno původního účastníka] starší (otec původních žalovaných) převedl ve výroku uvedené nemovité věci na stát dne [datum] darovací smlouvou, přičemž v rozhodné době byl částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům, proto měl jednat s přivolením opatrovnice, což se nestalo a úkon nebyl schválen ani opatrovnickým soudem. Kupní smlouvou ze dne [datum], registrovanou Státním notářstvím pro [část Prahy] dne, byly předmětné nemovité věci převedeny [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo] na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. V roce [rok] podali původní žalovaní proti manželům [příjmení] žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi jejich otcem a státem, a současně žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi státem a manžely [příjmení], jakož i jimi uzavřené dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků s [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo]. Původní žalovaní vzali žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Manželé [příjmení] kupní smlouvou ze dne [datum] prodali předmětné nemovité věci původním žalobcům, smlouva byla zaregistrována na státním notářství pro [část Prahy] [anonymizována dvě slova] [číslo]. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by nabyvatelé mohli mít jakoukoli pochybnost, že převodci byli vlastníky převáděných nemovitostí. Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum] zřídil [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo] původním žalobcům právo osobního užívání k předmětným nemovitým věcem (pozemkům), dohoda byla registrována Státním notářstvím pro [část Prahy] [datum]. Původní žalobci a jejich potomci užívají nemovitosti od roku [rok] dosud, vynaložili nemalé náklady na jejich údržbu a renovaci. Původní žalovaní podali u Obvodního soudu pro Prahu 4 jako žalobci dne [datum] žalobu proti státu [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo], manželům [příjmení] a původním žalobcům, přičemž předmětem této žaloby bylo určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi otcem původních žalovaných a státem určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne [datum] mezi [anonymizována čtyři slova] v [obec a číslo] a manžely [příjmení] a určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi manžely [příjmení] a původním žalobci dne [datum], všechny tyto úkony se týkaly předmětných nemovitých věcí. Řízení bylo skončeno vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8. 1996, č. j. 24 C 31/92-110, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č. j. 16 Co 286/2000- 190, jímž bylo určeno, že otec původních žalovaných ([celé jméno původního účastníka] starší) byl ke dni své smrti ([datum]) vlastníkem předmětných nemovitých věcí.

29. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně:

30. Předně je nutno uvést, že zdejší soud je podle § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právní názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 937/2017-402, a stejně tak je vázán pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování. Odchýlit se od závazného právního názoru vysloveného nadřízeným soudem lze pouze v případě, že se po zrušení napadeného rozhodnutí změní skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 1994, sp. zn. 6 Cdo 7/94, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 679/2015), případně že v mezidobí od zrušení předchozího rozhodnutí do nového rozhodnutí soudu ve věci dojde ke změně relevantní judikatury vyšších soudů řešící rozhodnou otázku, jíž se závazný právní názor týká (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, či ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008). Ani jedna z výše uvedených situací v projednávané věci nenastala, tudíž zdejší soud postupoval v souladu se závazným právním názorem a pokyny (ohledně doplnění dokazování) dovolacího a odvolacího soudu.

31. V souladu se závaznými pokyny nadřízených soudů tedy zdejší soud vyzval účastníky k doplnění tvrzení a navržených důkazů ohledně otázky týkající se vlastnického práva k domu [adresa], dále se zaměřil na posouzení otázky dobré víry žalobců v případě nabytí vlastnického práva od nevlastníka v intencích judikatury Ústavního soudu z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, dále na posouzení charakteru domu [adresa], tj. jedná-li se o samostatnou věc nebo o pouhou součást pozemku, na kterém se nachází.

32. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 3. 2016 pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 vyložil a odůvodnil právní názor, že„ podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 o.z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Z citované právní věty je zřejmé, že Nejvyšší soud přistoupil s ohledem na judikaturu Ústavního soudu v řešení otázky„ nemo plus iuris“ ke změně své dosavadní judikatury.

33. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 shrnul,„ že i podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou vírou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze – li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ 34. V posuzované věci je tedy jisté, že pravomocným soudním rozhodnutím (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 8.1996, č. j. 24 C 31/92-110 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č. j. 16 Co 286/2000-190) bylo vysloveno, že Ing. [jméno] [příjmení] starší byl v den své smrti [datum] vlastníkem předmětných nemovitostí, když smlouva ze dne [datum], kterou tyto nemovitosti převedl na stát byla soudy shledána smlouvou absolutně neplatnou, protože v době jejího uzavření byl [celé jméno původního účastníka] osobou částečně nesvéprávnou a k převodu nemovitostí nebyl dán souhlas jeho opatrovníka, jak to vyžadovala tehdy platná právní úprava obsažená v občanském zákoníku (§13 odst, 2 zák. č. 141/1950 Sb., §14 a §32 téhož zákona). Za situace, kdy postupní smlouva z [datum] nemohla vzhledem ke své absolutní neplatnosti vést ke vzniku vlastnického práva Čs. státu k předmětným nemovitostem, nemohl pak stát platně převést dům [adresa] v k.ú. [obec] na manžele [příjmení] kupní smlouvou z [datum], ani jim zřídit právo dočasného užívání k pozemkům č. parc. [anonymizováno] a [anonymizováno].

35. Při hodnocení uplatněného nároku z hledisek výše uvedené judikatury a v ní popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka soud vycházel ze závěrů již citovaného nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014, podle kterého fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Při posuzování otázky dobré víry žalobců v daném případě, tj. v případě nabytí vlastnického práva původních žalobců k předmětnému domu v roce 1984, soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že nabyvatelé (původní žalobci) předmětnou nemovitost nabyli v důvěře sice nikoli v zápis v katastru nemovitostí (zřízen až zákonem č. 344/1992 Sb.), tak jak předpokládá judikatura (zejména I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014), ale v rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým tehdy bylo rozhodnutí státního notářství (vklad do katastru nemovitostí byl takovým rozhodnutím až od 1. 1. 1993), když zmíněná judikatura připouští, že i podle platné právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. [obec] víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou vírou jednotlivců v akty veřejné moci. Takovým aktem veřejné moci v daném případě muselo být i dané rozhodnutí státního notářství, když nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by nabyvatelé měli pochybovat o tom, že převodci nebyli vlastníky předmětné nemovitosti.

36. Jak bylo judikováno, v takových případech dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. V tomto případě nelze zachovat maximum z obou základních práv a bylo třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, s tím, že bylo nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (dobrověrné nabytí nemovitosti v důsledku aktu veřejné moci od nevlastníka, důvěra v konstitutivní akt orgánu veřejné moci, který v dané době měl srovnatelné účinky jako zápis do katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti rozhodovaného případu. V daném případě nabyvatelé při uzavření kupní smlouvy v roce [rok] neměli žádný důvod k pochybnosti o vlastnictví převodců, kteří nemovitosti užívali 15 let, během kterých do předmětných nemovitostí významně investovali, nemovitosti prodávali za situace, kdy jejich zdravotní stav byl nepříznivý, dcery již měly vlastní domácnosti, užívání a údržba nemovitostí pro ně byla příliš náročná. K výše zmíněné kolizi nutno uvést, že původní žalobci a jejich potomci užívají nemovitost od roku [rok] dosud, vynaložili velké náklady na její údržbu a přestavbu, žalovaní nemovitosti nikdy neužívali, získali by tak nepřiměřený majetkový prospěch nesrovnatelný s někdejší hodnotou domu a újmou, která by vznikla žalobcům.

37. Pokud se týče charakteru domu [adresa], soud musí vycházet z předchozího závěru, že původní žalobci jsou vlastníky tohoto domu a těmito vlastníky se stali už při uzavření výše zmíněné kupní smlouvy v roce [rok]. Ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku byli vlastníci domu [adresa] totožní s vlastníky předmětného pozemku (pozemku parc. [číslo]) v dané době, protože se dnem [datum] jejich původní právo k pozemku změnilo na právo vlastnické (podle § 872 obč. zák.). Byly tedy splněny podmínky § 3054 o. z., podle kterého je stavba, která podle dosavadních právních předpisů není součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti o. z. samostatnou věcí a stává se součástí pozemku.

38. Pokud jde o předmětné pozemky, pak je nutné poukázat na to, že dovolání původních žalovaných nebylo v tomto rozsahu shledáno Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 937/2017-402, důvodné, když právní závěr obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 53 Co 122/2009-347 (Předmětné pozemky, byly žalobcům přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným státním orgánem a žalobci neměli se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že pozemky užívají oprávněně, jelikož šlo o rozhodnutí k tomu oprávněného správního orgánu, nešlo tedy o nulitní správní akt, který nadto nebyl doposud zrušen. Dohoda o osobním užívání pozemků byla řádně a v souladu s tehdy platnými předpisy registrována státním notářstvím. Za tohoto stavu věci je třeba považovat za danou dobrou víru žalobců ve správnost rozhodnutí státního orgánu, jež by měla být chráněna, a pakliže žalobci ke dni 1. 1. 1992 byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemků, měli ke dni 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem 1. 1. 1992 se toto jejich právo změnilo na právo vlastnické podle § 872 obč. zák. (na základě jeho novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004).), byl shledán v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

39. Ačkoli žalovaní závěry obsažené ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu zpochybňují, je zapotřebí uvést, že zdejší soud je právním názorem Nejvyššího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán, jak již bylo konstatováno výše.

40. S ohledem na výše uvedené soud žalobě žalobkyň na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem vyhověl a rozhodl, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí tak, jak je uvedeno ve výroku I. Vzhledem k tomu, že žalobě žalobkyň bylo v plném rozsahu vyhověno, nezbylo soudu, než žalobu žalovaných na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem zamítnout (výrok II.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyním, které byly v řízení úspěšné, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Žalobkyně mají předně právo na náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek za podanou žalobu ve výši [částka] a dále soudní poplatek za podané odvolání ve výši [částka].

42. Pro stanovení výše náhrady nákladů řízení nebylo vycházeno z tarifní hodnoty sporu podle ceny nemovitostí, jelikož ustanovení § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), o výši tarifní hodnoty ve věci o určení, zda tu je právní vztah nebo právo k nemovité věci, je ustanovením speciálním k ustanovení § 8 AT. Vzhledem k tomu, že určení výše tarifní hodnoty stanovené v § 9 AT se v průběhu řízení měnila, postupoval soud při výpočtu odměny právního zástupce žalobkyň vždy podle AT v platném a účinném znění ke dni učinění příslušného úkonu. Právní zástupce žalobkyň učinil do 31. 8. 2006 ve věci 3 úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení; sepis žaloby; účast při jednání [datum]) dle § 11 odst. 1 AT. Tarifní hodnota byla stanovena na částku [částka] dle § 9 odst. 3 písm. a) AT ve znění účinném do 31. 8. 2006, přičemž tyto úkony učinil v době, kdy zastupoval 2 účastníky (ve věci je proto potřeba aplikovat § 12 odst. 4 AT), proto žalobkyním náleží odměna ve výši [částka] ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 3 x 2 žalobci). Žalobkyně mají dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT ve znění účinném do 31. 8. 2006 za 3 úkony právní služby po [částka] za úkon, tj. na částku [částka].

43. Právní zástupce žalobkyň dále učinil v období od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012 ve věci 14 úkonů právní služby (sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; sepis odvolání ze dne [datum] proti rozsudku; sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; sepis odvolání ze dne [datum] proti rozsudku; účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]; účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum] k dovolání) dle § 11 odst. 1 AT a 1 úkon právní služby (účast při vyhlášení rozsudku dne [datum]) dle § 11 odst. 2 AT. Tarifní hodnota byla stanovena na částku [částka] dle § 9 odst. 3 písm. a) AT ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012, přičemž tyto úkony učinil v době, kdy zastupoval 2 účastníky (ve věci je proto potřeba aplikovat § 12 odst. 4 AT), proto žalobkyním náleží odměna ve výši [částka] ( ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 14 x 2 žalobci) + ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 2 žalobci). Žalobkyně mají dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012 za 15 úkonů právní služby po [částka] za úkon, tj. na částku [částka].

44. Při zastupování 2 účastníků učinil právní zástupce žalobkyň v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2016 ve věci 5 úkonů právní služby (zastoupení při jednání u odvolacího soudu dne [datum]; zastoupení při jednání u odvolacího soudu dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum] k dovolání; sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání u odvolacího soudu dne [datum]) dle § 11 odst. 1 AT. Tarifní hodnota byla stanovena na částku [částka] dle § 9 odst. 4 písm. b) AT ve znění účinném od 1. 1. 2013, žalobkyním proto náleží odměna ve výši [částka] ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 5 x 2 žalobci) a náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT (od 1. 1. 2014 odst. 4) za 5 úkonů právní služby po [částka] za úkon, tj. na částku [částka]. Právní zástupce žalobkyň posléze učinil ve věci 1 úkon právní služby (účast při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne [datum]) dle § 11 odst. 2 AT, přičemž soud vycházel z výše uvedené tarifního hodnoty dle § 9 odst. 4 písm. b) AT. Žalobkyním tak za tento úkon náleží odměna ve výši [částka] a náhrada hotových výdajů ve výši [částka].

45. Následně právní zástupce žalobkyň činil ve věci úkony právní služby za 3 účastníky, přičemž učinil 8 úkonů právní služby (sepis vyjádření ze dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum]; sepis vyjádření ze dne [datum]; účast při jednání dne [datum]; sepis vyjádření a závěrečný návrh ze dne [datum]; účast při jednání dne [datum]) dle § 11 odst. 1 AT a 1 úkon právní služby (účast při vyhlášení rozsudku dne [datum]) dle § 11 odst. 2 AT. Tarifní hodnota byla stanovena na částku [částka] dle § 9 odst. 4 písm. b) AT ve znění účinném od 1. 1. 2013, žalobkyním proto náleží odměna ve výši [částka] ( ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 8 x 3 žalobci) + ([částka] – 20 %, tj. [částka] x 3 žalobci). Žalobkyně mají dále právo na náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2014 za 9 úkonů právní služby po [částka] za úkon, tj. na částku [částka].

46. Soud naopak žalobkyním nepřiznal náhradu nákladů řízení za 2 požadované úkony právní služby spočívající v účasti při jednání dne [datum] a [datum], když tato jednání se nekonala. Dále žalobkyním soud nepřiznal náhradu nákladů řízení ani za další 3 požadované úkony právní služby spočívající v sepisu vyjádření ze dne [datum], sepisu vyjádření ze dne [datum] a vyjádření k dovolání ze dne [datum], neboť tato vyjádření se ve spise nenachází.

47. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. O povinnosti žalovaných zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyň soud rozhodl v souladu s § 149 o. s. ř.

Poučení