53 Co 243/2022- 561

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a JUDr. Renáty Zimové ve věci žalobkyň: a) Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] všechny bytem [adresa] všechny zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem na [obec a číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovaným: [anonymizováno]. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 3. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 4. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 5. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] všechny zastoupeny advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyním náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že žalobkyně jsou výlučnými podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí – pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], [katastrální uzemí], a to Mgr. [jméno] [příjmení] podílu id. 2/3, [jméno] [příjmení] id. 1/6 a [jméno] [příjmení] id. 1/6 (výrok I.), zamítl žalobu žalovaných na určení, že jsou výlučnými podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí – pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa] a dále pozemku parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], [katastrální uzemí], a to [jméno] [příjmení] podílu id. 1/2, [jméno] [příjmení] id. 1/8, [jméno] [příjmení] id. 1/8, [jméno] [příjmení] id. 1/8 a [jméno] [příjmení] id. 1/8 (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši [částka] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se původní žalobci (Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) domáhali na původních žalovaných (Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]) určení, že jsou vlastníky nemovitostí, a to domu [adresa], postaveného na parcele [číslo] stavební parcely [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 348 m2 a parcely [číslo] – zahrada o výměře 1 495 m2, zapsaných na [list vlastnictví] pro [územní celek], kat. území [obec] (dále jen„ nemovitosti“) s odůvodněním, že kupní smlouvou ze dne [datum], uzavřenou v dobré víře, zaregistrovanou na [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] č. reg. [anonymizováno] [číslo], koupili od manželů [příjmení] předmětný dům [číslo] rovněž uzavřeli dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku č. reg. [jméno] [číslo], přičemž ke dni [datum] došlo ze zákona k transformaci tohoto osobního užívání na vlastnické právo.

3. Původní žalovaní namítali, že podle rozhodnutí soudu byl jejich zemřelý otec [příjmení] [jméno] [příjmení] v den své smrti [datum] vlastníkem předmětných nemovitostí, čímž se oni ke dni úmrtí svého otce stali podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí. V návaznosti na soudní rozhodnutí v dědickém řízení bylo jejich vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. Jejich zemřelý otec převedl nemovitosti na stát dne [datum] darovací smlouvou, která je absolutně neplatná, pročež nemohlo dojít ke změně vlastnictví nemovitostí a následné smlouvy jsou rovněž neplatné.

4. O věci opakovaně rozhodovaly soudy všech stupňů. Nejprve odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] změnil následný rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že původní žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí a protižalobu původních žalovaných zamítl. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], neboť se neztotožnil se závěrem, že v důsledku podání žaloby původními žalovanými v roce [rok] nedošlo ke ztrátě dobré víry [ulice] proto, že žaloba byla vzata zpět, v řízení nebylo prováděno dokazování ani o věci nebylo rozhodnuto. Nato odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o žalobách účastníků na určení vlastnického práva k nemovitostem. V tomto rozsahu rozhodnutí na podkladě druhého dovolání zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne [anonymizována dvě slova] [rok], č. j. [číslo jednací], když věc vrátil odvolacímu soudu s pokynem, že pro posuzovanou věc je zásadní, zda ke ztrátě dobré víry manželů [příjmení] mohlo dojít v důsledku podání žaloby v roce [rok] Odvolací soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], připustil změnu žaloby i protižaloby, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky nemovitostí a zamítl vzájemnou žalobu žalovaných na určení jejich vlastnického práva k nemovitostem. Na podkladě třetího dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. až IV. a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby posoudil otázku dobré víry žalobců v intencích judikatury [název soudu] z hlediska znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka. Poukázal i na to, že dokud nebude najisto postaven vlastnický vztah k domu, nelze předjímat jeho charakter jako samostatné věci nebo pouhé součásti pozemku, na kterém se nachází. Městský soud v Praze usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby vyzval účastníky k doplnění tvrzení ohledně Nejvyšším soudem nastíněných otázek.

5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že Ing. [jméno] [příjmení] starší (otec původních žalovaných) převedl nemovitosti na stát dne [datum] darovací smlouvou, přičemž v rozhodné době byl částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům, proto měl jednat s přivolením opatrovnice, což se nestalo a úkon nebyl schválen ani opatrovnickým soudem. Kupní smlouvou ze dne [datum], registrovanou [anonymizováno] notářstvím pro [část Prahy] dne, byly předmětné nemovité věci převedeny [anonymizována dvě slova] bytového hospodářství v [obec a číslo] (dále jen„ [anonymizováno]“) na [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. V roce [rok] podali původní žalovaní proti manželům [příjmení] žalobu o určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi jejich otcem a státem, a současně žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi státem a manžely [příjmení], jakož i jimi uzavřené dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků s [anonymizováno]. Původní žalovaní vzali žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Manželé [příjmení] kupní smlouvou ze dne [datum] prodali předmětné nemovité věci původním žalobcům, smlouva byla zaregistrována na [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] č. reg. [anonymizováno] [číslo]. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by nabyvatelé mohli mít jakoukoli pochybnost, že převodci byli vlastníky převáděných nemovitostí. Dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne [datum] zřídil [anonymizováno] původním žalobcům právo osobního užívání k předmětným nemovitým věcem (pozemkům), dohoda byla registrována [anonymizováno] notářstvím pro [část Prahy] [datum]. Původní žalobci a jejich potomci užívají nemovitosti od roku [rok] dosud, vynaložili nemalé náklady na jejich údržbu a renovaci. Původní žalovaní podali dne [datum] žalobu proti [anonymizována dvě slova], manželům [příjmení] a původním žalobcům, přičemž předmětem žaloby bylo určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi otcem původních žalovaných a státem, určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne [datum] mezi [anonymizováno] a manžely [příjmení] a určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi manžely [příjmení] a původním žalobci dne [datum] ve vztahu k nemovitostem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo určeno, že otec původních žalovaných (Ing. [jméno] [příjmení] starší) byl ke dni své smrti dne [datum] jejich vlastníkem.

6. Soud prvního stupně za situace, kdy smlouva ze dne [datum], kterou nemovitosti převedl Ing. [jméno] [příjmení] starší na stát, byla shledána absolutně neplatnou z důvodu, že v době jejího uzavření byl osobou částečně nesvéprávnou a k převodu nemovitostí nebyl dán souhlas jeho opatrovníka, jak to vyžadovala tehdy platná právní úprava (§13 odst. 2, § 14 a § 32 obč. zák.), uzavřel, že tato smlouva nemohla pro absolutní neplatnost vést ke vzniku vlastnického práva [anonymizována dvě slova] (dále jen„ stát“) k nemovitostem. Ten tak nemohl platně převést dům [adresa] na manžele [příjmení] kupní smlouvou ze dne [datum], a ani jim zřídit právo dočasného užívání k pozemkům parc. [číslo].

7. Prvostupňový soud vázán závaznými pokyny Nejvyššího soudu i odvolacího soudu vycházel při hodnocení uplatněného nároku z hledisek judikatury a v ní popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka z nálezu [název soudu] [ústavní nález] ze dne [datum], podle kterého fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Při posuzování otázky dobré víry žalobců, tj. v případě nabytí vlastnického práva původních žalobců k domu [adresa] v roce [rok], dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že nabyvatelé (původní žalobci) nemovitost nabyli v důvěře sice nikoli v zápis v katastru nemovitostí (zřízen až zákonem č. 344/1992 Sb.), jak předpokládá citovaná judikatura, ale v rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým tehdy bylo rozhodnutí státního [anonymizováno] (vklad do katastru nemovitostí byl takovým rozhodnutím až od [datum]). Zmíněná judikatura připouští, že i podle platné právní úpravy [účinnost] bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. [obec] víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou vírou jednotlivců v akty veřejné moci. Takovým aktem veřejné moci v daném případě muselo být i dané rozhodnutí státního [anonymizováno], když nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by nabyvatelé měli pochybovat o tom, že převodci nebyli vlastníky předmětné nemovitosti.

8. V takových případech dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 [anonymizována dvě slova] k [anonymizována dvě slova] a vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 Listiny. Jelikož nelze zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti. Je proto nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (dobrověrné nabytí nemovitosti v důsledku aktu veřejné moci od nevlastníka, důvěra v konstitutivní akt orgánu veřejné moci, který v dané době měl srovnatelné účinky jako zápis do katastru nemovitostí), tak individuální okolnosti rozhodovaného případu. V daném případě nabyvatelé při uzavření kupní smlouvy v roce [rok] neměli žádný důvod k pochybnostem o vlastnictví převodců, kteří nemovitosti užívali 15 let, během kterých do předmětných nemovitostí významně investovali. Nemovitosti pak prodávali za situace, kdy jejich [anonymizována dvě slova] byl nepříznivý, dcery již měly vlastní domácnosti, užívání a údržba nemovitostí pro ně byla příliš náročná. K výše zmíněné kolizi nutno uvést, že původní žalobci a jejich potomci užívají nemovitost od roku [rok] dosud, vynaložili velké náklady na její údržbu a přestavbu, žalovaní naopak nemovitosti nikdy neužívali. Žalovaní by získali nepřiměřený majetkový prospěch nesrovnatelný s někdejší hodnotou domu a újmou, která by vznikla žalobcům.

9. Ve vztahu k charakteru domu [adresa] musel prvostupňový soud vyjít z předchozího závěru, že původní žalobci jsou vlastníky domu a těmito vlastníky se stali už při uzavření kupní smlouvy v roce [rok]. Ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku byli vlastníci domu [adresa] totožní s vlastníky předmětného pozemku (pozemku parc. [číslo]) v dané době, protože dnem [datum] se jejich původní právo k pozemku změnilo na právo vlastnické (srov. § 872 obč. zák.). Byly tak splněny podmínky § 3054 o. z., podle kterého stavba, která podle dosavadních právních předpisů není součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti o. z. samostatnou věcí a stává se součástí pozemku.

10. Pokud jde o předmětné pozemky, pak poukázal na to, že dovolání původních žalovaných nebylo v tomto rozsahu shledáno Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], důvodným, když právní závěr obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] o oprávněnosti užívání pozemků a transformaci osobního užívacího práva dnem [datum] na právo vlastnické podle § 872 obč. zák. byl shledán v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ačkoli žalovaní závěry obsažené v daném rozsudku Nejvyššího soudu zpochybňují, prvostupňový soud opětovně poukázal na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal zcela úspěšným žalobkyním.

11. Proti tomuto rozsudku podaly žalované včasné odvolání. Namítaly, že nemůže obstát právní konstrukt kupní smlouvy registrované [anonymizováno] notářstvím jakožto titulu, z něhož má být dovozována důvěra v akty rozhodnutí orgánů veřejné moci (realizované prostřednictvím státního [anonymizováno]). Soud prvního stupně svévolným extenzivním výkladem nálezu [název soudu] [ústavní nález] dospívá k závěru, který z něj absolutně nevyplývá (důvěra v zápis v katastru nemovitostí x důvěra v rozhodnutí orgánu veřejné moci). Rozdíl spočívá v neexistenci zápisu nemovitostí v katastru nemovitostí (v rozhodné době), a tedy absence konstitutivního aktu v projednávaném případě, a tím i absence intabulačního principu, včetně absence materiální publicity. Žalované mají za to, že citovaný nález na projednávaný případ vůbec nedopadá, neboť řeší výhradně situaci, kdy je presumována existence veřejné evidence. Zdůraznily, že nabyvatelé (manželé [anonymizováno], ani [příjmení]) neměli/nemají status dobrověrný nabyvatelů. Nemohlo dojít (a nedošlo) ani k vydržení vlastnického práva, neboť v případě manželů [příjmení] nebyla dodržena [anonymizováno] letá lhůta a v případě manželů [příjmení] došlo k zániku dobré víry již v roce [rok], kdy se tito dozvěděli, že byla proti nim podána žaloba na neplatnost darovací smlouvy z roku [rok], na jejím základě měl nemovitosti nabýt stát, který je prodal v roce [rok] manželům [příjmení]. Stát nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí (domu ani pozemku), jelikož k převodu vlastnického práva z Ing. [jméno] [příjmení] na stát nikdy nedošlo z důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy z roku [rok]. Nemohlo tak dojít ani k platnému zřízení práva osobního užívání pozemků, ani k následné transforamci práva osobního užívání pozemků na vlastnictví k datu [datum]. Stát, manželé [příjmení] ani [příjmení] nemohli mít a neměli nemovitosti v oprávněné držbě. Poukázaly i na to, že občanský zákoník z roku 1964 institut vydržení neupravoval. Podle § 135a odst. 1 obč. zák. ve znění platném od [datum], a contrario, nemohl být subjektem vydržení stát. Odkázaly přitom na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalované namítají neexistenci dobré víry jako základního předpokladu pro nabytí nemovitostí od nevlastníka. Rovněž nesouhlasí s tím, jak se soud prvního stupně vypořádal s principem obecné ideje spravedlnosti při řešení kolize dvou základních práv. Prvostupňový soud zcela pominul, že žalobci pouze udržovali nemovitost, v níž oni, resp. jejich předchůdci, žili a že žádné zásadní rekonstrukce či významné investice nikdy nerealizovali. Soud prvního stupně přitom zcela pomíjí historický kontext celé záležitosti na straně žalovaných, kteří v nemovitosti za stávajícího právního stavu ani žít nemohou, přestože se určení jejich vlastnictví domáhají již od roku [rok]. Poukázaly i na politickou [anonymizováno], která vedla k tomu, že došlo ke zpětvzetí žaloby z roku [rok], což vyplývá z výpovědi svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] Tyto důkazy však soud prvního stupně nijak nehodnotil, neboť je neměl za podstatné. Navrhly, aby odvolací soud výroky rozsudku změnil tak, že se žaloba žalobkyň nezamítá, že se určuje, že žalované jsou výlučnými podílovými spoluvlastníky nemovitostí ve stanovených podílech, a rovněž aby jim přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznily, že soud prvního stupně vycházel zejména z posledního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým v podstatě rozhodl o vlastnictví pozemků, když předchozí dovolání v části týkající se vlastnictví pozemků označil za nedůvodné. Nejvyšší soud pak zrušil předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, aby v dalším řízení posoudil otázku dobré víry žalobců v intencích judikatury [název soudu]. Rovněž zdůraznily, že manželé [příjmení] uzavřeli kupní smlouvu dne [datum], která byla registrována [anonymizováno] notářstvím pro [část Prahy]. V době koupě (1. žalobkyně s manželem) předchozí vlastníci již nemovitost vlastnili po dobu více než patnácti let, nemohli tak mít pochybnosti o tom, že by manželé [příjmení] nebyli jejich vlastníky. Rovněž kupní smlouva ze dne [datum] byla registrována [anonymizováno] notářstvím. Registrace státního [anonymizováno] nebyla zrušena a nelze si ani představit, že by v této době mohlo být rozhodnutí orgánů veřejné moci zpochybňováno. V roce [rok] neexistovaly žádné okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že by nemovitost kupovali od nevlastníků. Stát byl garantem toho, že vše proběhlo po právu, a došlo tak k originálnímu nabytí vlastnického práva. Od právních předchůdců věděli, že do nemovitosti investovali, v čemž nabyvatelé pokračovali. Námitky žalovaných, že na jejich straně absentuje dobrá víra, jsou účelové. Při porovnávání vlastnického práva původního vlastníka s právem žalobkyň je třeba přihlédnout i k tomu, že Ing. [jméno] [příjmení] st. se převodem nemovitostí na stát dne [datum] zbavil dluhů, které byly podstatně vyšší než tehdejší hodnota nemovitostí. K pochybení na straně [anonymizováno] došlo z toho důvodu, že mu nebyl ustanoven opatrovník. Došlo tak sice k admistrativnímu pochybení [anonymizováno], avšak byl učiněn zcela racionální krok, protože pokud by Ing. [jméno] [příjmení] st. nemovitost nepřevedl na stát, tak by ji stát získal v důsledku několikanásobného předlužení nemovitosti pro dluhy, které Ing. [jméno] [příjmení] st. měl vůči [anonymizováno]. Pokud by opatrovník byl ustanoven, tak by převodu jistě nebránil, protože převod byl pro Ing. [jméno] [příjmení] st. výhodný. Žalobkyně mají za to, že 1. žalobkyně spolu s manželem koupila nemovitosti v dobré víře, a je spravedlivé, aby bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.

13. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

14. Soud prvního stupně postupoval zcela správně v souladu se závaznými právními názory Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a rovněž s pokyny vyplývajícími ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

15. Předně je třeba mít za nepřiléhavé námitky žalovaných proti posouzení otázky vlastnictví pozemků. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku, z něhož čerpal i soud prvního stupně, jednoznačně uvedl, že závěr o nabytí vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům odpovídá judikatuře, tedy že žalobcům byly pozemky přiděleny do dočasného užívání k tomu příslušným [anonymizováno] orgánem a že žalobci neměli se zřetelem ke všem okolnostem sebemenší důvod pochybovat o tom, že pozemky užívají oprávněně. [obec] víra žalobců ve správnost rozhodnutí státního orgánu by pak měla být chráněna, a pakliže žalobci ke dni [datum] byli oprávněnými držiteli práva osobního užívání pozemků, měli ke dni [datum] stejná práva jako osobní uživatel pozemku a dnem [datum] se toto jejich právo změnilo na právo vlastnické. K tomu pak dovolací soud pouze doplnil, že při existenci práva osobního užívání k pozemkům se žalobci mohli stát jejich vlastníky na základě transformace práva osobního užívání na vlastnické právo podle § 872 odst. 1 a 4 obč. zák.; tentýž vlastnický následek by mohl nastat i tehdy, pokud oprávněně drželi právo osobního užívání k [datum], přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Tímto závazným právním názorem dovolacího soudu je vázán nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací. Dovolací soud přitom zdůraznil, že ve vztahu k pozemkům zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že bylo nutné nejprve postavit najisto vlastnický vztah k domu, neboť na něm závisí, zda bude dům nutné považovat za samostatnou věc či naopak za součást pozemku (zásada„ superficies solo cedit“ uplatňovaná v právních poměrech od [datum]). Takovému posouzení pak musí odpovídat výrok rozsudku.

16. Soud prvního stupně pak rovněž zcela správně posuzoval otázku dobré víry žalobců v intencích nálezu [název soudu] sp. zn. [ústavní nález] z hlediska v něm popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka. Veškerá argumentace žalovaných, že citovaný nález na projednávaný případ vůbec nedopadá, se proti závaznému právnímu názoru dovolacího soudu (srov. § 243g odst. [anonymizováno] a § 226 odst. 1 o. s. ř.) neprosadí. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že v souvislosti s tímto nálezem změnil svou dosavadní (dlouholetou) judikaturu v řešení otázky„ nemo plus iuris“, a to rozhodnutím velkého senátu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Poukazují-li žalované v této souvislosti na judikaturu časově tomuto rozhodnutí předcházející, nelze již i z této překonané judikatury vycházet. Poukazují-li žalované i na rozhodnutí pozdější ([spisová značka]), v něm obsažené závěry nejsou pro věc přínosné, neboť v něm dovolací soud zrušil rozhodnutí z důvodu, že odvolací soud nepodložil svůj závěr o poskytnutí soudní ochrany relevantními skutkovými zjištěními ani odpovídající právně kvalifikační úvahou ve smyslu nálezové judikatury ([ústavní nález]).

17. Nad rámce právě uvedeného odvolací soud uvádí, že ač citovaný nález činí své právní závěry v poměrech věci, v níž bylo vlastnické právo již zapisováno do katastru nemovitostí, z prejudikatury v nálezu uvedené vyplývá, že vychází z obecnějších zásad. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07 Ústavní soud prohlásil, že zásadním závěrem vyplývajícím z jeho judikatury je to, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a § 123 obč. zák. poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního [anonymizováno]. V nálezu sp. zn. [ústavní nález] pak Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) v podstatě osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt [anonymizováno], a následně pak jiný státní orgán (soud) dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. V dotčené době (rok [rok]) přitom § 134 odst. 2 obč. zák. stanovil povinnost registrace smluv o převodu nemovitostí (u státního [anonymizováno]), což bylo odůvodněno právě požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí. Nelze tak souhlasit se žalovanými, že by snad soud prvního stupně jakkoli extenzivně pracoval s nálezem [ústavní nález]. Navíc jak již bylo opakovaně zdůrazněno, soudy jsou právním názorem dovolacího soudu vázány, pročež ve smyslu tohoto nálezu byly povinny postupovat a hodnotit dobrou víru jako základní předpoklad pro naplnění skutkové podstaty v nálezu definované, a to nabytí nemovitosti od nevlastníka v poměrech právní úpravy [účinnost].

18. K dalším námitkám žalovaných je třeba zdůraznit, že ve věci není pochyb o tom, že darovací smlouva uzavřená mezi státem a Ing. [příjmení] st. je absolutně neplatná. Rovněž není pochyb o tom, že manželé [příjmení] nemohli vydržet vlastnické právo k nemovitostem, neboť neuplynula lhůta [anonymizováno] let mezi jejich nabytím (rok [rok]) a žalobou předchůdců žalovaných v roce [rok], rovněž není pochyb o tom, že manželé [příjmení] nemohli být v dobré víře (v důsledku podané žaloby v roce [rok]), a že jim tedy nesvědčí vlastnické právo k nemovitostem, které převedli kupní smlouvou v roce [rok] na manžele [příjmení]. Absence dobré víry manželů [příjmení] se však manželů [příjmení] netýká, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by o těchto skutečnostech v dané době věděli. Rozhodné pro řešení této věci je tak posouzení, zda manželé [příjmení] byli v dobré víře v roce [rok], a mohli tak nabýt vlastnické právo k domu [adresa] originárním způsobem, zejména na základě dobré víry, jako jednoho z předpokladů, i když se zásadním významem, naplnění skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka. Za tohoto právního posouzení věci proto není jakkoli rozhodná ani ta námitka, že stát vlastnické právo k nemovitostem vydržet nemohl.

19. Soud prvního stupně postupoval podle v nálezu nastavených pravidel, když nejprve identifikoval, že v projednávané věci dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 [anonymizována dvě slova] k [anonymizována dvě slova] o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 Listiny. Následně uzavřel, že v tomto případě nelze zachovat maximum z obou základních práv, a je proto třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. To, že se dobrá víra týká nejen zápisu vlastnického práva nabyvatelů nemovitostí do katastru nemovitostí, ale i mnohem šířeji pojatých aktů veřejné moci (zde kupní smlouva sepsaná formou notářského zápisu povinně registrovaná u státního [anonymizováno]), soud prvního stupně zcela přiléhavě rozebral, přičemž odvolací soud i na tyto jeho závěry odkazuje. Ostatně toto pojetí odpovídá i samotnému nálezu, jak bylo shora vysvětleno odvolacím soudem. Z nálezu plyne, že dobrá víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci.

20. Při posuzování individuálních okolností tohoto případu soud prvního stupně přiléhavě uzavřel, že v řízení byly prokázány skutečnosti, které svědčí ve prospěch dobré víry manželů [příjmení] při uzavírání kupní smlouvy v roce [rok]. Hodnotil přitom, že při jejím uzavření neměli manželé [příjmení] žádný důvod pochybovat o vlastnictví prodávajících, když přihlédl k tomu, že manželé [příjmení] nemovitosti užívali 15 let, během kterých do předmětných nemovitostí významně investovali, tyto pak prodávali za situace, kdy jejich [anonymizována dvě slova] byl nepříznivý, dcery již měly vlastní domácnosti, užívání a údržba nemovitostí pro ně byla příliš náročná. Soud prvního stupně rovněž poukázal na to, že manželé [příjmení] a jejich potomci užívají nemovitost od roku [rok] dosud, vynaložili velké náklady na její údržbu a přestavbu, žalovaní naopak nemovitosti nikdy neužívali. Při hodnocení těchto okolností i odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledává na straně manželů [příjmení] dobrou víru, jakožto stěžejní předpoklad nabytí nemovitosti od nevlastníka.

21. Jelikož byly naplněny všechny podmínky pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka k domu [adresa], a žalobci jsou rovněž vlastníky pozemků, pročež se stavba tohoto domu stala v souladu s § 3054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, součástí pozemku, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně výroku o nákladech řízení.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 224 odst. [anonymizováno] ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byly v odvolacím řízení zcela úspěšné. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 a § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) částku [částka] a paušální náhrada podle § 13 odst. 4 AT částku [částka]. Jedná se o 2 úkony právní služby v odvolacím řízení, a to vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]. Odměna za každou ze žalobkyň snížená podle § 12 odst. 4 AT u každé z nich o 20% činí částku [částka] ([částka] - 20% x 2 úkony). Žalované jsou tak povinny zaplatit žalobkyním částku [částka] (3 x [částka] a 2 x [částka]), když při rozhodování o odměně přísluší advokátu za společné úkony při zastupování více osob ke každému úkonu pouze jedna paušální částka náhrady výdajů (srov. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).