23 C 36/2017-566

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní JUDr. Danielou Břízovou Ratajovou, LL.M. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] pro 1 315 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 9. 2. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 015 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně u uvedené částky od 9. 2. 2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 10. 2. 2017 domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 1 315 000 Kč sestávající z částky 1 065 000 Kč za 71 měsíců prodlení s efektivním vyšetřováním (tj. 15 000 Kč za každý měsíc nesprávného postupu) a částky 250 000 Kč za odepření práv oběti trestného činu. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je jedním z několika desítek oznamovatelů trestné činnosti páchané podezřelými [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jíž byl žalobce přímo dotčen na svých základních lidských právech. Dle žalobce byla u zmíněných osob naplněna skutková podstata trestného činu obchodu s lidmi, kdy žalobce a ostatní dělníci vykonávali práci nuceně pod hrozbou trestu a bez dobrovolného souhlasu, čímž byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 1, 8, 9, 10 a 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“). Žalobce dále uvedl, že první oznámení v dané věci o skutečnostech nasvědčujících tomu, že shora jmenovanými osobami byl spáchán trestný čin, bylo zasláno [anonymizováno] státnímu zastupitelství v [obec] dne 8. 9. 2010, a to právě zdejším žalobcem. Trestní oznámení podal žalobce dne 28. 1. 2011 k Obvodnímu ředitelství policie [obec] a k [anonymizováno] státnímu zastupitelství pro [část Prahy]. Dle žalobce došlo k nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, když [ulice] státní zastupitelství postoupilo zmíněné trestní oznámení [anonymizováno] státnímu zastupitelství v [obec], které jej obratem postoupilo [anonymizováno] státnímu zastupitelství pro [část Prahy] vyšetřováním byla pověřena Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], služba kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality; věc byla vedena pod [číslo jednací]. Už jen tímto postupem došlo dle žalobce k závažnému nesprávnému úřednímu postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť objektivně vzato není možno případ takového materiálního a územního rozsahu posuzovat toliko ve dvou lidech. Dle žalobce se za celou dobu prověřování uskutečnily výslechy toliko tří osob z několika desítek poškozených, z označených svědků nebyl vyslechnut žádný a prověřen nebyl ani žádný jiný důkaz, vyjma výslechu podezřelého [příjmení].

2. Dalším nesprávným úředním postupem bylo dle žalobce to, že došlo k rozdělení předmětné věci poté, co podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi byl jako poznatek k dalšímu opatření předán Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Ačkoli žalobce důsledně poukazoval na nutnost posuzovat celé jednání pánů [příjmení] a [příjmení] komplexně v celém jeho rozsahu, dne 15. 6. 2011 byla věc dále rozdělena, a to na následující části: (i) podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 tr. zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], (ii) podezření ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na úrazové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 tr. zákona ve vztahu ke společnosti [právnická osoba], postoupeno na PČR, KŘP [obec], ÚO [okres], SKPV, OHK, (iii) podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným [anonymizováno] státní příslušnosti, postoupeno na PČR, OŘP [obec] [anonymizováno], SKPV OHK, a (iv) podezření ze spáchání trestného činu podvodu ve vztahu k poškozeným [anonymizováno] a [anonymizováno] státní příslušnosti, postoupeno na PČR, KŘP Středočeského kraje, ÚO [okres], SKPV, OHK. V důsledku zmíněného rozdělení byla věc rozštěpena na dvě základní větve, a to prověřování skutku spáchaného vůči [anonymizováno] a [anonymizováno] poškozeným, kdy věc byla prověřována [anonymizováno] ředitelstvím policie [obec] [anonymizováno], a prověřování skutku spáchaného vůči [anonymizováno] poškozeným provádělo Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], přestože se jednalo o komplexní záležitost. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu uzavřel šetření úředním záznamem založeným do spisu dne 11. 10. 2011 s tím, že ve věci nespatřuje trestný čin obchodování s lidmi, a následně trestní věc postoupil na OŘ Policie [obec] [anonymizováno] s tím, že se jedná o podezření z trestného činu podvodu, nebezpečného vyhrožování a vydírání, s výslovným příkazem věc dále prověřit. Krajské ředitelství Policie ČR [anonymizováno] [obec] však trestní věc postoupilo na Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno] s odůvodněním, že tento orgán policie je místně a věcně příslušný. Věc, která byla vedena [anonymizováno] ředitelstvím policie [obec] [anonymizováno], byla postoupena na Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno] s tím, že je zde dána věcná a místní příslušnost. Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno] pak věc opětovně postoupilo zpět na Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno]. Dle žalobce se policejní orgány závěry prověřování Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu nadále nezabývaly. Obvodní ředitelství policie [obec] I dne 28. 11. 2011 uložilo„ ad acta“ prověřování trestní věci podvodu vůči [anonymizováno] a [anonymizováno] poškozeným, proti čemuž podali poškození stížnost, které bylo [anonymizováno] státním zastupitelstvím pro [část Prahy] a bylo nařízeno policejnímu orgánu provést další prověřování a zahájit úkony trestního řízení. Dne 30. 10. 2012 byly následně zahájeny úkony trestního řízení, po roce prověřování, kdy policejní orgán dle žalobce neprovedl téměř žádné úkony, byla trestní věc odložena dne 15. 7. 2013. Proti tomuto usnesení a následnému usnesení [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], kterým byly zamítnuty stížnosti proti výše uvedenému usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] [anonymizováno], podali poškození ústavní stížnost.

3. Žalobce dále uvedl, že souběžně probíhalo prověřování trestní věci vůči vietnamským poškozeným, kdy Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno] poté, co mu byla trestní věc postoupena ze strany Obvodního ředitelství policie [obec] I, dne 23. 9 2011 prověřování uložilo bez dalšího opatření. Vietnamští poškození proti tomuto opatření podali stížnost, kterou [ulice] státní zastupitelství pro [část Prahy] 20. 12. 2011 zamítlo. Vietnamští poškození proti tomuto usnesení podali žádost o přezkum k [anonymizováno] státnímu zastupitelství v [obec], které dne 27. 8. 2012 shledalo žádost důvodnou, neboť policejní orgán neprovedl všechny úkony k prověření podezření z trestného činu a prověřování probíhalo v rozporu s tr. řádem. [ulice] státní zástupkyně dala poškozeným za pravdu a uložila, aby bylo řízení vedeno dle §158 odst. 3 tr. řádu. Policejní orgán proto dne 5. 10. 2012 zahájil úkony trestního řízení. Usnesením Policie ČR, obvodní ředitelství policie [obec] IV, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pak byla i tato trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona odložena, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že se ve věci nejedná o trestný čin a věc nelze vyřídit jinak. Proti usnesení podali vietnamští poškození stížnost, která byla usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], zamítnuta. Dle žalobce se jednalo o další nesprávný úřední postup, neboť se tímto roztříštěním věci do značné míry snížila pravděpodobnost, že výše popsaná jednání pánů [příjmení] a [příjmení] budou řádně posouzena. Dle žalobce pak jednotlivé složky Policie ČR spolu vůbec nekooperovaly, nepředávaly si zjištěné informace a dle žalobce se policie věcí vůbec nechtěla zabývat.

4. Žalobce tvrdil, že poškození využívali všech dostupných procesní prostředků obrany, avšak jejich stížnosti byly většinou odmítány pro podání osobou neoprávněnou. Následně poškození, včetně zdejšího žalobce, podali ústavní stížnost a dne 8. 2. 2016 byl jejich právnímu zástupci doručen nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], jímž bylo ústavní stížnosti v plném rozsahu vyhověno.

5. Dle žalobce došlo (ve světle nálezu Ústavního soudu) k vydání nezákonných rozhodnutí Policie ČR a [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] (o odložení věci) a k nesprávnému úřednímu postupu (včetně průtahů), čímž žalobci vznikla nemajetková újma, jelikož pozbyl jistoty ohledně toho, že k vydání nějakého rozhodnutí v jeho věci vůbec dojde, natož aby věděl kdy a jak. Dle žalobce byla veškerá činnost orgánů činných v trestním řízení poznamenána evidentní snahou předat řešenou záležitost jinému útvaru. Takový postup je nedůstojný a v demokratickém právním státě, který je povinen střežit a hájit ochranu lidských práv všech fyzických osob, neakceptovatelný. Popsaným jednáním tak došlo k porušení ústavou garantovaného práva žalobce na efektivní vyšetření trestné činnosti.

6. Zároveň došlo k selhání České republiky v identifikaci žalobce jako oběti trestného činu a poskytnutí ochrany a pomoci dle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), kdy mu bylo odejmuto právo na poskytnutí odborné pomoci včetně pomoci právní, a to bezplatně, právo na informace, na ochranu před hrozícím nebezpečím, na ochranu před druhotnou újmou, na doprovod důvěrníkem, učinit prohlášení oběti o dopadech trestného činu na její život.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 11. 7. 2017 navrhla zamítnutí žaloby, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro odškodnění.

8. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2018 byla žaloba zcela zamítnuta, soud zároveň konstatoval porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě v posuzovaném trestním řízení. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 [anonymizováno] soud napadený rozsudek částečně zrušil co do nároku ve výši 250 000 Kč a potvrdil co do konstatování a co do nároku ve výši 1 065 000 Kč. K dovolání žalobce rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 26. 1. 2021 zrušil potvrzující výrok odvolacího soudu a věc byla vrácena zpět k dalšímu řízení.

9. Podáním doručeným soudu dne 7. 9. 2021 žalobce vzal svou žalobu zpět co do částky 250 000 Kč v rozsahu nároku na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí a odepření práv oběti trestného činu, a zároveň rozšířil svou žalobu o zákonný úrok z prodlení ze zbývající částky 1 065 000 Kč ode dne podání žaloby, tj. od 9. 2. 2017 do zaplacení (rozšíření žaloby bylo připuštěno při jednání dne 10. 9. 2021, usnesení o zastavení řízení co do částky 250 000 Kč vyhlášeno při jednání dne 9. 11. 2021). Žalobce dále upřesnil, že význam trestního řízení je pro něj vysoký. Žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti [právnická osoba]

10. V podání ze dne 16. 12. 2021 žalovaná uvedla, že usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie [anonymizováno] [územní celek], SKPV, odbor obecné kriminality, 3. oddělení ze dne 24. 9. 2021, [číslo jednací], byla předmětná trestní věc [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dle ust. § 159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Žalovaná odkázala na shrnutí výslechu žalobce obsažené ve zmíněném usnesení, v němž žalobce uvedl skutečnosti, které jsou v rozporu s žalobními tvrzeními. Žalobce sám uvedl, že se cítí být poškozen pouze tím, že mu nebyla vyplacena mzda ve výši cca 50 000 Kč. To dle žalované dokládá, že zájem žalobce v uvedeném trestním řízení byl čistě majetkového charakteru.

11. Dne 7. 1. 2022 se ve věci konalo jednání, během něhož právní zástupkyně žalobce uvedla, že usnesení policie ze dne 24. 9. 2021 je v pořadí již o 3. usnesení o odložení věci, přičemž první dvě byla zrušena buď Ústavním soudem nebo dozorujícím státním zastupitelstvím. Proti poslednímu usnesení z 24. 9. 2021 byla ze strany poškozených podána stížnost ze dne 4. 10. 2021, která byla podrobně odůvodněna podáním ze dne 25. 11. 2021, avšak o stížnosti dosud nebylo rozhodnuto. Skutková zjištění:

12. Ze žádosti žalobce o odškodnění ze dne 8. 8. 2016, z výzvy žalované k doplnění žádosti ze dne 8. 9. 2016, z přípisu žalované ze dne 9. 8. 2016 a stanoviska žalované ze dne 7. 2. 2017 soud vzal za prokázané, že žalobce se dne 8. 8. 2016 obrátil na žalovanou s žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění z důvodu uvedeného v žalobě, přičemž žalovaná jeho žádosti nevyhověla.

13. Žalobce podal dne 27. 7. 2011 k trestní oznámení na [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, obchodování s lidmi a účasti na organizované zločinecké skupině. Vyšetřování trestní věci v návaznosti na trestní oznámení několika osob vietnamské, rumunské a slovenské státní příslušnosti bylo následně rozděleno na několik větví vyšetřování. Usnesením Policie České republiky, obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014 byla věc odložena, neboť policejní orgán dospěl k závěru, že se ve věci nejedná o trestný čin a věc nelze vyřídit jinak. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 2. 9. 2014 byla stížnost poškozených proti usnesení o odložení věci zamítnuta. Proti oběma posledně jmenovaným rozhodnutím brojili někteří oznamovatelé ústavní stížností. (srov. datum oznámení nebylo mezi stranami sporné, stížnost poškozených ze dne 7. 11. 2011, usnesení Policie České republiky, obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], služba kriminální policie a vyšetřování, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], usnesení [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 2. 9. 2014).

14. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, konstatoval, že napadenými usneseními Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec a číslo] a usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny a obě zmíněná rozhodnutí zrušil. Nález byl právní zástupkyni žalobce doručen dne 8. 2. 2016. Z nálezu Ústavního soudu dále plyne, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly návrhy ÚOOZ a s výsledky jeho šetření se vypořádaly formalisticky, a to i přes indicie, které měly k dispozici. Dle Ústavního soudu bylo předmětné šetření trestních oznámení neorganicky roztříštěno mezi několik policejních orgánů a bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14).

15. Usnesením Policie ČR ze dne 31. 10. 2017 byla dle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu a obchodování s lidmi, kterého se měli dopustit [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 24. 1. 2018 bylo dle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušeno usnesení Policie ČR, Obvodní ředitelství Policie [obec a číslo] SKPV [anonymizováno] OHK ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu a trestného činu obchodování s lidmi, a to na základě stížnosti poškozených podané prostřednictvím jejich zmocněnkyně; policejnímu orgánu bylo uloženo věci znovu projednat (srov. usnesení Policie ČR ze dne 31. 10. 2017, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 24. 1. 2018).

16. Soud má dále za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podával stížnosti na postup Policie ČR ve věci, dále podával stížnost na průtahy ve vyšetřování a žádosti, aby ve věci bylo jednáno, žádal o přezkoumání postupu policejního orgánu a dávali podnět k výkonu dohledu nad postupem policejního orgánu (srov. stížnost na postup Policie ČR ze dne 7. 11. 2011, podnět k výkonu dohledu nad činností [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 9. 11. 2011, vyrozumění státní zástupkyně ze dne 28. 11. 2011, stížnost na průtahy ze dne 9. 11. 2011, podnět ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu ze dne 29. 11. 2011, výzva k zahájení úkonu trestního řízení ze dne 23. 4. 2013, zjištěno též z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]).

17. Soud má rovněž za prokázané, že [anonymizováno] státní zastupitelství dne 4. 5. 2021 posoudilo stížnosti poškozených (obdobně jako žalobce) jako důvodné. Stížnost se týkala toho, že [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] větve v rámci shora popsaných trestních řízení měly být spojeny a vedeny v jediném řízení, což se prozatím nestalo. Proto státní zástupkyně vydala pokyn policejnímu orgánu, aby postupoval dle § 20 tr. řádu. V tomto ohledu tak státní zástupkyně vyhověla návrhu právního zástupce žalobce (zjištěno z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]).

18. Dne 24. 9. 2021 policie opět odložila předmětnou trestní věc dle § 159a odst. 1 trestního řádu ohledně podezření spáchání zločinu obchodování s lidmi ve spolupachatelství, kterého se měli dopustit [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]; z odůvodnění soud zjistil, že zdejší žalobce ve své výpovědi u policie mimo jiné uvedl, že se cítí být poškozen tím, že mu nebyla vyplacena mzda ve výši cca 50 000 Kč; i když i v tvrzené výši mzdy jsou poměrně velké rozdíly, v trestním oznámení je jako nevyplacená mzda uváděna částka 27.000 Kč za dva měsíce, v následném výslechu poškozeného je již částka na mzdě za tři měsíce, a to ve výši 50 000 Kč, slíbená mzda měla být dle trestního oznámení 15 000 Kč měsíčně, ani z následných výslechů (žalobce byl vyslýchán celkem 3x), však nevyplynulo, kdo tuto částku měl přislíbit. Žalobce také uvedl, že mu nebylo nikým vyhrožováno, nebyl nijak vydírán, nikdo mu neřekl, že pokud odejde, tak nedostane zaplaceno, navíc byl přesvědčen, že zaplaceno nakonec dostane, neboť jeho kamarádi, kteří pracovali [anonymizována tři slova] krátce před ním, zaplaceno dostali (srov. usnesení Policie ČR [číslo jednací], ze dne 24. 9. 2021).

19. Proti usnesení policie ze dne 24. 9. 2021 podal zmocněnec poškozených stížnost ze dne 4. 10. 2021, která byla doplněna podáním ze dne 25. 10. 2021 O stížnosti dosud nebylo rozhodnuto.

20. Ze spisu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. [obec], Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] byly zjištěny následující skutečnosti: v roce 2010 až 2011 byla podávána jednotlivá trestní oznámení, která byla doplňována ještě v roce 2013. Dne 30. 10. 2012 byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení o spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle § 147 odst. 1 trestního zákona, dále trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1,3 trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Úředním záznamem ze dne 29. 1. 2013 došlo k administrativnímu vyloučení věci ze společného řízení vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo], k samostatnému prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,3 trestního zákona, kterého se mohli dopustit podezřelý [jméno] [příjmení] a podezřelý [anonymizováno] [jméno] [příjmení], formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona jako statutární zástupci společnosti [právnická osoba] a dále jako zástupci společnosti [právnická osoba] Věc byla nadále byla vedena pod [číslo jednací]. Dne 12. 7. 2013 policejní orgán vydal usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možné vyřídit jinak ([číslo jednací]). Proti tomuto usnesení podali poškození stížnost, která byla Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] jako nedůvodná (č. j. [číslo jednací]). V mezidobí od května 2013 do června 2013 byly sepisovány Policií České republiky úřední záznamy o podání vysvětlení. Dále v tomto období byly ze strany Policie České republiky zjišťovány a zajišťovány listinné podklady, týkající se údajné trestné činnosti podezřelých (například opisy z účtu [ulice] banky, [anonymizováno], vyžadovány materiály Státního úřadu inspekce práce, faktury, smlouvy s dalšími společnostmi, záznamy kontrol Úřadu práce [obec] apod.). Proti shora uvedeným rozhodnutím (o odložení věci) byla podána ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhali zrušení těchto rozhodnutí. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] bylo zrušeno usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Policie [obec] [anonymizováno], služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a usnesení [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Současně bylo Ústavním soudem konstatováno, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování, vyplývající ze základních práv podle článku 8 odstavec 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství mohl kolidovat i s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) s tím, že je neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněním odložení věci, aniž by se příslušné orgány, byť i jen letmo, zabývaly podstatou podezření. Bylo by pak v rozporu se zásadami vyhledávací a zásady materiální pravdy pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se jednalo o zločin obchodování s lidmi nebo vydírání, útisku či nebezpečného vyhrožování. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působilo povrchně a nekonzistentně, shodně tak rozhodnutí státního zastupitelství. Dále Ústavní soud naznačil, že neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, když mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv, navíc zde bylo dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimiž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Věc je nadále prověřována. Dne 1. 2. 2016 byl postoupen spisový materiál podle věcné příslušnosti příslušnému policejnímu orgánu. Dne 23. 3. 2016 byla věc předložena [anonymizováno] státnímu zastupitelství v [obec] s žádostí o vyřešení kompetenčního sporu mezi [anonymizováno] státním zastupitelstvím v [obec] a [anonymizováno] státním zastupitelstvím pro [část Prahy]. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství v [obec] ze dne 8. 4. 2016 bylo rozhodnuto, že místně i věcně příslušný k provádění úkonů v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je státní zástupce [název soudu]. Přípisem ze dne 27. 4. 2016 sděloval útvar pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, že není ve věci věcně příslušný a z tohoto důvodu vrátil Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie [obec] [anonymizováno] spisový materiál s tím, ať je případně postupováno tak, že bude vyvolán spor o věcnou příslušnost. Dne 1. 7. 2016 Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], vydala zprávu o stavu prověřování podle § 159 odst. 2 trestního řádu. Dne 2. 9. 2016 vrátil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] – Obvodnímu ředitelství policie [obec] [anonymizováno] spisový materiál k dalšímu prověřování. Dne 6. 10. 2016 byl na úřední záznam vyslechnut [jméno] [příjmení], dne 24. 10. 2016 [jméno] [příjmení]. Dne 26. 10. 2016 a 27. 10. 2016 žádala Policie ČR o provedení prověrky, a to na [země], v [země] a ve [země], ohledně osob poškozených. Na to bylo reagováno přípisem ze dne 15. 11. 2016 a ze dne 20. 12. 2016. Dne 20. 2. 2017 podal vysvětlení [jméno] [příjmení]. Usnesením ze dne 19. 7. 2017 byla odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu ([číslo jednací]). Proti tomuto usnesení podali poškození dne 10. 8. 2017 stížnost. Usnesením státního zástupce [anonymizováno] zastupitelství pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [anonymizováno], bylo napadené usnesení zrušeno. Dne 22. 9. 2017 byla podána žádost o prověrku místa bydliště v [země] stran osob zde uvedených, na což bylo reagováno Odborem mezinárodní policejní spolupráce přípisem ze dne 6. 11. 2017. Usnesením státního zástupce [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 13. 12. 2017 byla věc odňata policejnímu orgánu PČR Obvodnímu ředitelství policie [obec] I, 3. oddělení hospodářské kriminality, SKPV a přikázána policejnímu orgánu ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], jinému oddělení hospodářské kriminality SKPV. Dne 13. 12. 2017 podala PČR k OSZ pro [část Prahy] na mezinárodní právní pomoc ze Slovenska. Dne 12. 1. 2018 požádalo OSZ pro [část Prahy] prokuraturu [obec] [anonymizována dvě slova] o výslech svědka. Tento byl vyslechnut na Slovensku dne 15. 2. 2018, následně další svědci byli vyslechnuti dne během února až dubna 2018. Dne 3. 7. 2018 byla věc předána příslušnému policejnímu orgánu. Dne 2. 9. 2019 podal vysvětlení [jméno] [příjmení], dne 2. 10. 2019 [jméno] [příjmení]. Dne 4. 4. 2018 k žádosti byly policii zaslány od právních zástupců poškozených požadované listiny. Dne 27. 6. 2018 byl právní zástupce žalobce vyrozuměn o postoupení věci podle věcné příslušnosti s tím, že věc vedená pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] byla postoupena na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor hospodářské kriminality. Následně dne 3. 7. 2018 byl předán spisový materiál. Dne 30. 8. 2019 byl ve věci vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů ze strany SKPV, odboru obecné kriminality, 3. oddělení, [obec a číslo] (soud se souhlasem obou účastníků řízení vyšel ze skutkových závěru zdejšího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]).

21. Ze spisu Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] [anonymizováno], Služba kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], soud zjistil následující skutečnosti: dne 5. 10. 2012 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezřelého [jméno] [příjmení] pro spáchání trestného činu podvodu. Dne 10. 10. 2012 byli vyslechnuti podezřelí, dne 22. 1. 2013, 5. 2. 2013, 12. 2. 2013, 19. 2. 2013, 6. 3. 2013, 28. 3. 2013, 5. 6. 2013, 25. 6. 2013 a 9. 8. 2013 byli vyslechnuti svědci a poškození, a to včetně cizinců. Za tímto účelem byl ustanoven tlumočník. Žalobce byl vyslechnut dne 23. 9. 2010. V průběhu roku 2013 byly do spisu založeny důkazy stran poškozených. Policejní orgán dále během roku 2013 činil součinnostní dotazy (jednotlivé společnosti, Úřad práce, ČSSZ, insolvenční správce, aj.), byli obesíláni poškození za účelem zjištění termínu podání vysvětlení. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] [anonymizováno], Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 10. 6. 2014, [číslo jednací], byla trestní věc pro podezření ze spáchání trestného činu podvod odložena. Usnesením [anonymizováno] státního zastupitelství ze dne 2. 9. 2014, č. j. [číslo jednací], byla stížnost poškozených zamítnuta. Následně nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] bylo usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství policie [obec] [anonymizováno], Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a [anonymizováno] státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], zrušeno, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství mohl kolidovat i s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) s tím, že je neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněním odložení věci, aniž by se příslušné orgány, byť i jen letmo, zabývaly podstatou podezření. Bylo by pak v rozporu se zásadami vyhledávací a zásady materiální pravdy pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se jednalo o zločin obchodování s lidmi nebo vydírání, útisku či nebezpečného vyhrožování. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu působilo povrchně a nekonzistentně, shodně tak rozhodnutí státního zastupitelství. Dále Ústavní soud naznačil, že neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, když mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv, navíc zde bylo dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimiž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil shodně, jako tomu bylo pod sp. zn. II. ÚS 3626/13, na které ve svém rozhodnutí odkazuje. Dále policejní orgán během roku 2016 činil opětovně součinnostní dotazy k zajištění dalších důkazů. Dne 24. 1. 2017 byl právní zástupce poškozených vyzván ke sdělení aktuální adresy některých poškozených za účelem jejich předvolání k podání vysvětlení. Právní zástupce poškozených reagoval dne 23. 2. 2017. Následně policejní orgán prováděl šetření za účelem zjištění faktické adresy poškozených. V květnu 2017 požádal o realizaci výslechu poškozeného Policii ČR v [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec]. Výslechy byly učiněny a záznamy o jejich provedení byly policejnímu orgánu doručovány během června 2017. Policejní orgány musely ve většině případu přibrat tlumočníka. Žalobkyně byla vyslechnuta dne 23. 6. 2017 v [obec]. Následně policejní orgán opět činil součinnostní dotazy. Dne 6. 11. 2017 požádal obhájce poškozených o nahlédnutí do spisu. Dne 15. 11. 2017 mu byl stanoven termín pro nahlédnutí na 24. 11. 2017 a 29. 11. 2017. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byla věc pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu odložena. Proti tomu podali poškození dne 4. 12. 2017 stížnost, kterou dne 11. 12. 2017 odůvodnili. V únoru 2018 bylo podáno vysvětlení stran některých svědků a poškozených. Během roku 2018 byla opětovně prováděna šetření za účelem zjištění faktické adresy některých poškozených a někteří se dostavili k podání vysvětlení. Usnesením ze dne 4. 6. 2019, [číslo jednací], byla věc pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu odložena. Proti tomu byla dne 13. 6. 2019 podána stížnost, která byla dne 10. 7. 2019 odůvodněna. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [anonymizováno] státního zastupitelství pro [část Prahy] zrušeno usnesení policejního orgánu Policie ČR, OŘP [anonymizována dvě slova], SKPV, ze dne 4. 6. 2019, [číslo jednací], a orgánu bylo uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout. Dne 3. 1. 2020 byla policejnímu orgánu prodloužena lhůta k šetření do 31. 3. 2020. Dne 7. 2. 2020 byla věc postoupena Policii ČR, Krajskému ředitelství policie hl. m. [obec], Službě kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení a to dle rozhodnutí Ústavního soudu a dozorujícího státního zástupce. Nadále měla být věc vedena pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]. Během září a listopadu 2020 bylo podáno vysvětlení stran poškozených a to dožádanými policejními orgány (soud se souhlasem účastníků řízení vyšel ze skutkových závěru zdejšího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]).

22. Ze spisu Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obchodování s lidmi a nelegální migrace, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo soudem zjištěno následující: během července 2010 byla Policie informována o možném spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Policejní orgán tak počal činit součinnostní dotazy, lustrace a šetření, kterými by byly osvědčeny skutečnosti o podezření ze spáchání tohoto trestného činu, a to i ve spolupráci s ostatním složkami Policie ČR a to vše dle zákona o policii (nebylo vedeno trestní řízení). O výsledku zjištění zakládala Policie ČR úřední záznamy do spisu. Ve věci byly překládány i novinové a internetové články z cizích jazyků. Zároveň byly činěny i součinnostní dotazy na jiné složky Policie ČR k jejich probíhajícím řízením. V průběhu řízení byla podávána jednotlivá vysvětlení od poškozených a svědků, kdy za tímto účelem musel být ve většině ustanoven tlumočník. V únoru 2011 Policie ČR požádala Velvyslanectví ČR v [země] a na [země] o spolupráci. Dále Policie žádala o provedení šetření na území [země]. Ti reagovali během března 2011. Dne 5. 6. 2012 byl učiněn návrh na uložení spisového materiálu, a to s ohledem na konzultaci se státní zástupkyní, která po prostudování spisu neshledala naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi. Věc byla postoupena k dalšímu šetření Policii ČR na [obec] [anonymizováno] pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Do spisu byla zaslána právní hodnocení případu a žádosti o zaslání listin ze spisu, na což bylo policejním orgánem reagováno.

23. Na majetek společnosti [právnická osoba], [IČO], byl prohlášen konkurz. Žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 14 810 Kč (srov. přihláška žalobce č. [anonymizována dvě slova] do insolvenčního řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], srov. výpis z insolvenčního rejstříku, uvedené skutečnosti nadto byly nesporné). Právní úprava:

24. Soud při posuzování daní věci postupoval dle níže uvedených zákonných ustanovení.

25. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

26. Podle § 5 písm. a) a b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

27. Podle § 13 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, kterým je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

28. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Právní posouzení věci:

29. Po částečném zpětvzetí žaloby je nadále předmětem řízení pouze nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1 065 000 Kč s přísl. způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení (vyšetřování).

30. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí; (ii) vznik újmy na straně žalobce a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

31. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

32. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

33. S ohledem na to, že v dané věci dosud nedošlo k zahájení trestního stíhání, se soud nejprve zabýval tím, zda žalobce coby oznamovatel trestné činnosti vůbec má právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

34. ESLP se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na„ soukromou odplatu“ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 ve skutkově obdobné věci jako v nadepsaném řízení). Dle soudu je tedy čl. 6 Úmluvy použitelný i pro posuzovanou věc.

35. Předmětné trestní řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 27. 7. 2011, kdy žalobce podal trestní oznámení o skutečnostech nasvědčující, že byl spáchán trestný čin. Teprve tímto okamžikem totiž žalobci mohla vznikat nemajetková újma v důsledku jeho nejistoty odvíjející se od délky uvedeného řízení. Konec rozhodného období soud spatřuje v datu 17. 1. 2022, tj. datum vyhlášení tohoto rozsudku, a to za situace, kdy posuzované řízení dosud nebylo skončeno, resp. bylo rozhodnuto o odložení věci, proti čemuž žalobce a další poškození podali stížnost, o níž zatím nebylo rozhodnuto (srov. § 154 odst. 1 o.s.ř.). Celková doba posuzovaného řízení, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, tedy činila cca 10 let a 6 měsíců.

36. Význam předmětu trestního řízení pro žalobce byl soudem shledán jako standardní. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají pro účastníky řízení presumovaný zvýšený význam (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011). Důvodem pro závěr o standardním významu je skutečnost, že ve vztahu k žalobci se jedná v podstatě o adhezní řízení. Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud ČR zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, kde konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí.

37. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017, kde uvedl, že význam adhezního řízení pro poškozeného nelze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení. Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života, ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 ve skutkově obdobné věci jako v nadepsaném řízení).

38. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce vykonával práci pro [anonymizováno] [právnická osoba], nicméně nebylo prokázáno, v jaké výši byla sjednána odměna, když žalobce její výši v průběhu vyšetřování měnil, nikdo mu nevyhrožoval, nikdo mu nebránil v pohybu. Žalobce v rámci posuzovaného trestního řízení vypověděl, že se cítil být poškozen pouze tím, že mu nebyla vyplacena mzda ve výši cca 50 000 Kč; žalobce do insolvenčního řízení na majetek [právnická osoba] přihlásil svou pohledávku ve výši 14 810 Kč. Z uvedeného plyne, že zájem žalobce v trestním řízení, resp. význam pro něj, je čistě majetkové povahy v podobě nevyplacené mzdy. Pro žalobce je tudíž„ v sázce“ nanejvýš částka 50 000 Kč.

39. Soud v dané věci neshledal výjimečné okolnosti svědčící o zvýšeném významu řízení pro žalobce, neboť se sice jednalo o trestní řízení, nicméně žalobce byl v pozici oznamovatele trestného činu. Nadto je význam pro žalobce ryze majetkové povahy (srov. shora). Ani skutečnost, že mu jde též o náklady na zmocněnce v trestním řízení, nemůže dle soudu odůvodnit závěr o zvýšeném významu, nadto tyto náklady nebyly dosud vyčísleny, přičemž soud ani nemá za prokázané, zda žalobce svému zmocněnci nějaké náklady na zastupování platí (bude platit) či nikoli.

40. Soud ve věci neshledal důvod ani pro snížení významu předmětu řízení pro žalobce s ohledem na tzv. sdílenou újmu, přestože ve věci bylo několik desítek poškozených. V daném ohledu soud uvádí, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2399/2017). Koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní, což se typicky týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17). V posuzované věci nebylo prokázáno, že by se mezi sebou poškození znali, často pocházejí z různých států a dle soudu jsou jejich nároky čistě individuální.

41. Bez významu pak nezůstává ani to, že v nálezu Ústavní soud konstatoval porušení základních práv poškozených na účinné vyšetřování, přičemž tato skutečnost mohla mít zásadní dopad do sféry poškozených v podobě zintenzivnění jimi utrpěné újmy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4289/2017 či ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020).

42. S ohledem na shora uvedené je tak dle soudu význam předmětu trestního řízení pro žalobce standardní.

43. Soud dále konstatuje, že žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu nečinnosti či obstrukcí. Z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že žalobce spolu s dalšími poškozenými namítal průtahy a podával stížnosti a návrhy ve vztahu k postupu orgánů činných trestním řízení.

44. Dle soudu je posuzované trestní řízení velmi složité, a to zejména po stránce skutkové, ale rovněž procesní. V řízení je prověřováno více podezřelých osob ze spáchání více trestných činů. Proběhly výslechy značného množství poškozených nacházejících se na území několika států, byly obstarávány listinné důkazy a využívána zahraniční pomoc orgánů činných v trestním řízení, a to zejména na [země], v [země] a ve [země]. Uvedená skutečnost má zásadní vliv na celkovou délku řízení, neboť s administrací úkonů Policie ČR, týkající se těchto poškozených je logicky spojena vyšší časová náročnost. Rovněž bylo složité posouzení věcné příslušnosti, když nebylo zřejmé, který orgán Policie ČR má prověřování provádět, a které státní zastupitelství má vykonávat dohledovou činnost. Řízení probíhalo na více stupních policejních orgánů (obvodní ředitelství a krajská ředitelství), na rozhodování se podílelo státní zastupitelství i Ústavní soud. S mezinárodním prvkem v řízení (poškození jsou cizinci) je spojena nutnost ustanovení tlumočníků a překladatelů a následné rozhodování o jejich odměně.

45. Ve vztahu k postupu státních orgánů je třeba nejprve konstatovat, že soud v nadepsaném odškodňovacím řízení nemá a ani nemůže plnit funkci přezkumného orgánu policie či jiných orgánů činných v trestním řízení, který by měl či mohl přezkoumávat správnost jejich postupu. Řízení o náhradě újmy totiž není řízením revizním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Soud však v posuzovaném řízení zaznamenal zjevná období nečinnosti, došlo ke dvěma odložením věci a jejich následnému zrušení, následně ke třetímu odložení věci. Soud se ztotožnil se závěry Ústavního soudu, že trestní řízení bylo neorganicky roztříštěno mezi několik policejních orgánů, jejichž postup byl„ nekoncentrovaný“. Dle Ústavního soudu se policejní orgány se dopustily zásadních průtahů v řízení, způsobené jejich rozsáhlou nečinností a porušením zásady nalézací a materiální pravdy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]). Činnost policejního orgánu a státního zastupitelství nadále trpí značnými průtahy a nečinností.

46. Dle soudu je tedy doba trestního řízení ve fázi prověřování trvající již více než 10 let nepřiměřeně dlouhá, zejména pak v situaci, kdy postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním nálezu ze dne 19. 1. 2016. Posuzované řízení následně stále trvá, aniž by bylo dosud zahájeno trestní stíhání (resp. věc byla opětovně odložena, avšak dosud nebylo rozhodnuto o stížnostech poškozených). Obdobný závěr vyslovil též Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, ve skutkově podobné věci, v němž uvedl, že doba trestního řízení ve fázi prověřování trvající již více než 9 let je„ tristní“.

47. Soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného trestního řízení je nepřiměřená dlouhá. Skutečnost, že délka trestního řízení je nepřiměřeně dlouhá, ani v závěru nadepsaného řízení nebyla mezi stranami sporná, a to zejména s ohledem na konečná rozhodnutí ve skutkově obdobných řízeních (srov. např. řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]).

48. S ohledem na shora uvedené tedy soud uzavřel, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce, a bylo tedy na žalované, aby ji vyvracela.

49. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny shora uvedené kumulativní podmínky, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

50. V daném ohledu soud dále uvádí, že při určování formy a výše zadostiučinění je též třeba přihlédnout k významu řízení pro účastníka. Jinými slovy je nezbytné zohlednit, co je pro účastníka řízení„ v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Tomuto kritériu musí forma i výše odškodnění odpovídat - nelze ji stanovit jen mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ze dne 18. 10. 2011).

51. Dle soudu s ohledem na skutkově okolnosti věci není namístě stanovit výši zadostiučinění na základě„ rovnice“ (tj. výpočet základní částky odškodnění, kterou lze modifikovat s ohledem na skutkové okolnosti věci), ale na základě konkrétní částky, o kterou žalobci primárně jde. Jak uvedeno shora, odškodnění nemajetkové újmy nemůže nezohlednit, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj„ v sázce“. Pro žalobce je„ v sázce“ částka nanejvýš 50 000 Kč, přičemž do insolvenčního řízení pak přihlásil pohledávku v mnohem nižší výši, a rovněž požaduje blíže nespecifikovanou náhradu nákladů na právní zastoupení. Výše majetkového zájmu je přitom v daném případě nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích. V daném případě tedy dle soudu nelze zdůvodnit poskytnutí odškodnění, které by to, co bylo pro žalobce„ v sázce“, výrazně převyšovalo. Opačný závěr by byl neadekvátní a nepřijatelný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 či Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3412/2011 ze dne 9. 10. 2012).

52. Z uvedeného plyne, že žalobci (jehož zájem na trestním řízení je čistě majetkové povahy) nelze přiznat odškodnění, které by výrazně převyšovalo to, co je pro něj„ v sázce“.

53. Na základě shora uvedených úvah soud shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce vzniklou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě částkou 50 000 Kč (srov. výrok I.) a ve zbylém rozsahu byla žaloba pro nedůvodnost zamítnuta (srov. výrok II.). K úrokům z prodlení 54. Co se týče výše žalobou požadovaného příslušenství, úroky z prodlení byly požadovány ode dne podání žaloby, tj. od 9. 2. 2017 do zaplacení.

55. Jak uvedeno shora, dle § 15 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž poškozený se může domáhat se náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody či jiné újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

56. Uplatněním je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 8. 8. 2016 Lhůta 6 měsíců tak žalované uplynula dne 8. 2. 2017 (středa). Žalobce však požadoval úroky z prodlení až od 11. 2. 2017. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná se dostala do prodlení marným uplynutím 6 měsíců. Soud proto rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení od požadovaného data 9. 2. 2017. Zákonné úroky z prodlení byly přiznány v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. výrok I.). Náklady řízení:

57. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

58. V případě objektivní kumulace nároků je při určování úspěchu či neúspěchu účastníka třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jenž se stanoví podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 ze dne 20. 12. 2016). Dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu za jeden úkon právní služby u nároku na odškodnění nemajetkové újmy přísluší částka 3 100 Kč - z tarifní hodnoty 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). V daném případě byla tarifní hodnota 100 000 Kč (za 2 nároky po 50 000 Kč). Žalovaná byla co do 1 nároku úspěšná, když žalobce zavinil zastavení řízení, ve druhém nároku byl úspěšný žalobce.

59. S ohledem na částečný úspěch jak žalobce (co do nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení), tak také žalované (nárok žalobce na odškodnění za nezákonná rozhodnutí a za odepření práv oběti trestného činu), a dále s ohledem na skutkové okolnosti věci soud považuje za spravedlivé, aby každý z účastníků nesl své náklady řízení. Proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke lhůtě k plnění:

60. Lhůta k plnění ve vyhovujícím výroku ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení