19 Co 189/2022- 639

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Karetové a soudců Mgr. Alice Žáčkové a Mgr. Pavla Freiberta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] pobytem [adresa], [PSČ] [obec], zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce do rozsudku Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 23 C 36/2017 - 566 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, jinak se ve zbytku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku [částka], a to do 15 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud I. stupně rozhodoval k návrhu žalobce, jímž se domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši [částka] a z titulu vydání nezákonného rozhodnutí a odepření práv oběti trestného činu dle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve výši [částka].

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Vznesla námitku promlčení ohledně nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. K nároku na nemajetkovou újmu z nesprávného úředního postupu namítla, že řízení bylo přiměřeně dlouhé s ohledem na jeho vyšší míru složitosti, velký počet účastníků a mezinárodní prvek.

3. Napadeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení (I.), zamítl žalobu na zaplacení další částky ve výši [částka] s příslušenstvím (II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III.).

4. Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne [datum], jímž byla žaloba zamítnuta, co do nároku na zaplacení částky [částka], s tím, že bylo pouze konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. K odvolání byl rozsudek částečně zrušen, co do nároku ve výši [částka], a ve zbytku potvrzen. K dovolání byl potvrzující výrok odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne [datum] bylo řízení částečně zastaveno pro zpětvzetí návrhu co do částky [částka] z titulu nezákonného rozhodnutí a odepření práv oběti trestného činu a usnesením ze dne [datum] připuštěno rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částky [částka] od [datum].

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že v roce [rok] až [rok] byly podány desítky trestních oznámení osobami vietnamské, rumunské a slovenské státní příslušnosti, mimo jiné žalobcem dne [datum], pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, obchodování s lidmi a účasti na organizované zločinecké skupině, která byla doplňována ještě v roce [rok]. Od března [rok] do května 2010 měli podezřelí uzavírat smlouvy s vietnamskými občany s příslibem výdělku za to, že provedou pomocné práce v lese, avšak za odvedenou práci jim nebylo zaplaceno. Dne [datum] byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení o spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného, na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění, na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a podvodu. V letech [rok] až [rok] docházelo k podání vysvětlení oznamovatelů, výslechům svědků, zajišťování listinných podkladů. Dne [datum] došlo k administrativnímu vyloučení věci ze společného řízení vedeného pod sp. zn. ORI [číslo] [rok] [číslo] k samostatnému prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu pod sp. zn. KRPA [číslo] 2013 [číslo]. Stížnost do usnesení policejního orgánu ze dne [datum] o odložení byla Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] (dále jen„ OSZ [obec a číslo]“) ze dne [datum] zamítnuta. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13 byla citovaná usnesení zrušena s konstatováním, že bylo porušeno právo stěžovatelů na účinné vyšetřování. Usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla trestní věc z podezření ze spáchání trestného činu podvodu odložena. Usnesením OSZ [obec a číslo] ze dne [datum] byla stížnost zamítnuta. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3436/14 byla zrušena obě rozhodnutí s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování dle článku 8 odst. 1, 9 a 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a článku 4. odst. 1, 2 a 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), neboť orgány činné v trestním řízení se nezabývaly návrhy ÚOZ, s výsledky jeho šetření se vypořádaly formalisticky, šetření trestních oznámení bylo neorganicky roztříštěno mezi několik policejních orgánů, čímž bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti. Žalobce nebyl stěžovatelem, jeho právnímu zástupci byl nález doručen dne [datum]. Následně probíhaly spory o věcnou příslušnost, výslechy podezřelých, poškozených, žalobce byl vyslechnut dne [datum], a svědků, ohledně poškozených byly činěny prověrky na Slovensku, v Rumunsku a ve Vietnamu, byla vyžádána mezinárodní právní pomoc. Usnesením ze dne 19. 7. 2017, [číslo jednací] byla opět odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu. Usnesením OSZ [obec a číslo] ze dne [datum] bylo napadené usnesení zrušeno. Dalším usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla trestní věc pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu a obchodování s lidmi opět odložena. Usnesením OSZ [obec a číslo] ze dne [datum] bylo i toto usnesení zrušeno. I dalším usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla věc pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu odložena. Usnesením OSZ ze dne [datum] bylo napadené usnesení zrušeno. Dne [datum] byla policejnímu orgánu prodloužena lhůta k šetření do [datum]. Dne [datum] byla věc postoupena Policii ČR, KŘP hl. m. [obec], SKPV, OOK, 3. oddělení dle rozhodnutí Ústavního soudu a dozorujícího státního zástupce pod sp. zn. KRPA [číslo] 2013 [číslo]. Dalším usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], byla opět trestní věc odložena. O stížnosti nebylo do rozhodnutí soudu I. stupně rozhodnuto.

6. Dále vyšel ze zjištění, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podával stížnosti na postup Policie ČR, na průtahy a podával žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu a podněty k výkonu dohledu. Městské státní zastupitelství dne [datum] posoudilo stížnosti poškozených ohledně spojení řízení jako důvodné.

7. Ohledně žalobce vyšel ze zjištění, že policii vypověděl, že se cítí být poškozen nevyplacením mzdy ve výši cca [částka], byť v trestním oznámení uvedl částku [částka], že mu nebylo vyhrožováno, nebyl vydírán, nikdo mu neřekl, že pokud odejde, nedostane zaplaceno, navíc byl přesvědčen, že zaplaceno dostane, tak, jako jeho předchůdci. Na majetek společnosti [právnická osoba], [IČO], byl prohlášen konkurz. Žalobce se do něj přihlásil s pohledávkou ve výši [částka].

8. Žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění u žalované dne [datum] dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), která ho stanoviskem ze dne [datum] zamítla. Žalobní návrh byl doručen soudu I. stupně včas dne [datum].

9. Nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy soud I. stupně posuzoval dle § 1, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, článku 6 odst. 1 Úmluvy, judikatury Nejvyššího soudu, především stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, a judikatury ESLP. K aplikaci článku 6 Úmluvy v případě dlouhotrvajícího předběžného šetření trestní věci odkázal na rozsudek ve věci [příjmení] proti Francii ze dne [datum], stížnost [číslo] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2715/2019. Délku dosud neskončeného řízení posuzoval od oznámení žalobce dne [datum] o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, ke dni vyhlášení rozsudku dne [datum], tedy za dobu 10 let a 6 měsíců. Konstatoval, že ačkoli byla věc po skutkové i právní stránce náročná, došlo rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení k roztříštění věci, k průtahům, způsobeným nečinností, a k vydávání rozhodnutí, rušených pro nezákonnost. Poté uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když tento závěr vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, ve skutkově obdobné věci. Žalobci tak přiznal nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích, když význam řízení pro poškozeného neshledal jako nepatrný, kdy lze přistoupit k jiné formě zadostiučinění. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010.

10. Soud I. stupně označil řízení za velmi složité, po stránce skutkové i procesní v důsledku prověřování více podezřelých ze spáchání více trestných činů, množství poškozených cizinců, nutností tlumočení, rozsáhlého dokazování, využívání zahraniční pomoci, rozhodování o věcné příslušnosti, včetně rozhodování na více stupních. Dále uzavřel, že se žalobce na celkové délce řízení nepodílel, naopak proti ní písemně brojil. V postupu státních orgánů zjistil období nečinnosti, průtahy, roztříštěnost, nekoncentrované vedení s tím, že věc byla dvakrát odložena, o třetím odložení dosud nebylo rozhodnuto. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3436/14 a ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13. Význam předmětu řízení shledal pro žalobce standardní, když se nejedná o řízení s presumovaným zvýšeným významem, neboť je pouze oznamovatelem trestné činnosti a poškozeným v adhezním řízení. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2399/2017. Dále konstatoval, že žalobce neprokázal výši sjednané odměny za práci pro společnost [právnická osoba], tuto v průběhu vyšetřování měnil, také vypověděl, že poškození cítil pouze k neuhrazené mzdě ve výši cca [částka], avšak do insolvenčního řízení na majetek společnosti [právnická osoba] se přihlásil pohledávku [částka], že mu nikdo nevyhrožoval, ani nebránil v pohybu. Význam řízení pro žalobce označil za čistě majetkové povahy. Současně neshledal důvod pro snížení významu předmětu řízení s ohledem na tzv. sdílenou újmu, když nebylo prokázáno, že se poškození znají a mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. K tomu odkázal na například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2399/2017 nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3369/17. Uzavřel tak, že pro žalobce je„ v sázce“ nanejvýš částka [částka], tedy poskytnuté odškodnění by tuto nemělo převyšovat. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1126/07 nebo Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.

11. Za přiměřené odškodnění nemajetkové újmy shledal částku [částka], tedy ve zbytku nárok zamítl. Žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne podání žaloby v důsledku uplynutí lhůty dne [datum] dle § 15 OdpŠk.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když byl žalobce úspěšný pouze ohledně jednoho nároku.

13. Proti výrokům II. a III. podal žalobce včasné odvolání z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), g) o. s. ř. Namítal, že právní posouzení věci je nesprávné, v rozporu s judikaturou a ustálenou rozhodovací praxí Městského soudu v Praze. Má za to, že v souvislosti se stanovením konkrétního finančního zadostiučinění je třeba stanovit základní částku za rok posuzovaného řízení a tuto modifikovat dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedl, že je mu známo, že v obdobných věcech činí základní částka [částka] [anonymizováno] Kč/rok. Odkazovanou judikaturu označil za nepřiléhavou, když z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nevyplývá„ zastropování“ zadostiučinění tím, co je pro poškozeného„ v sázce“, že rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 se vztahuje k běžnému civilnímu sporu, že v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 se řeší příslušenství, že rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 se týká odměny ustanoveného advokáta. Otázka, co je v sázce, by tak měla být pouze jedním z hledisek uplatněného nároku. Nadto pokud neměl soud I. stupně nárok za prokázaný, měl ho poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech jiných„ Stromkařů“, zejména sp. zn. 30 Cdo 2081/2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020 nebo č.j. 30 Cdo 2889/2020, kde odškodnění bylo stanoveno několikanásobně vyšší, než byla výše požadované náhrady za nevyplacenou mzdu. Dále sdělil, že v mezidobí Vrchní státní zastupitelství v Praze zrušilo dne [datum], rozhodnutí o odložení věci s tím, že je nedůvodné a nezákonné pro absenci provedení řádného dokazování. Dále vyslovil nesouhlas s tím, že by ve věci nemohlo jít o obchodování s lidmi, bez ohledu na to, zda se cítí být poškozen pouze v majetkové sféře. Má za to, že je třeba zadostiučinění navýšit pro postup orgánů činných v trestním řízení více než snižovat pro složitost věci. Nesouhlasil ani s nákladovým výrokem, když po částečném zpětvzetí bylo řízení veden již o jednom nároku. Navrhl změnu napadených výroků a přiznání nákladů řízení. Následným podáním upozornil na poslední rozhodovací praxi jiných senátů Městského soudu v Praze, které rozhodují v obdobných věcech„ Stromkařů“, a to rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 17 Co 329/2020 - 376, ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 17 Co 359/2020 – 513, nebo rozsudek č.j. 39 Co 299/2021 - 308.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, když se ztotožnila se skutkovým zjištěním a právním posouzením věci.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

16. Odvolací soud nejprve zrekapituloval rozhodovací činnost v této věci. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 23 C 36/2017 – 114 bylo konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a žaloba, co do částky [částka], byla zamítnuta. K odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 228/2019 - 165 zrušil rozhodnutí v rozsahu [částka] a ve zbytku potvrdil. K dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3764/2020 zrušil potvrzující výrok odvolacího soudu, včetně rozhodnutí soudu I. stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém odůvodnění odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13, především bod 24, kde se zabýval vyšetřovaným jednáním naplňujícím znaky trestného činu obchodování s lidmi, které„ představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu.“ Současně konstatoval, že závěr ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení, který byl dovozen„ jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.“ 17. Soud I. stupně na věc správně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., OdpŠk. Neučinil však posouzení výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, především Stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 Odvolací soud doplnil dokazování usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 1 VZN 1575/2021 – 93, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Policie ČR, KŘP hl. města Prahy, SKPV, OOK, 3. oddělení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž bylo odloženo řízení pro podezření ze spáchání zločinu obchodování s lidmi, opětovně za účelem doplnění dokazování. Dokazování jinými listinnými důkazy neopakoval s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, v níž je zastáváno stanovisko, že v jejich případě není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z listin odvolací soud jiné skutkové závěry než soud I. stupně, aniž je sám zopakoval. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem I. stupně má své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků, kde se projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.). K tomu lze odkázat například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2463/2012. V usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 1109/2010 se pak stanoví, že„ Postup odvolacího soudu, který nezopakoval dokazování listinnými důkazy, ačkoli z nich dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, není vadný, neboť obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění.“ 18. Odvolací soud dále poznamenává, že soud I. stupně správně posoudil otázku aplikace článku 6 odst. 1 Úmluvy, byť v souzené věci dosud nedošlo ani ke sdělení obvinění. Správně odkázal na rozhodnutí ESLP ve věci [příjmení] proti Francii ze dne [datum], stížnost [číslo]. Byl v něm učiněn závěr, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr tak dopadá i na případy, kdy se v trestním řízení teprve rozhoduje o obvinění. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy při rozhodování o nárocích jiných poškozených ve stejné trestní věci. Jedná se například o rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2889/2020 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3764/2020.

19. Soud I. stupně správně posuzoval, zda dotčené řízení, v němž mělo dojít k porušení práva na přiměřenou délku řízení, bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé. Vycházel ze správných základních kritérií tedy, že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení. Poté učinil správný závěr o tom, že v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, za které žalobci náleží přiměřené zadostiučinění. Délku řízení správně odvíjel od trestního oznámení žalobce, podaného dne [datum], do vyhlášení napadeného rozsudku dne [datum] dle § 154 odst. 1 o. s. ř., když řízení dosud nebylo pravomocně skončeno (za uvedené nelze považovat nezákonná rozhodnutí).

20. Odvolací soud shledal správným rozhodnutí soudu I. stupně i ohledně formy zadostiučinění dle § 31a odst. 3 OdpŠk. K tomu lze opět odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, například Stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 nebo rozhodnutí ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009. Ztotožnil se tak se s jeho závěry o skutkové i procesní složitosti posuzovaného řízení s ohledem na rozsah trestní činnosti, kdy mělo dojít k poškození desítek osob, nadto cizích státních příslušníků (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), že žalobce nepřispěl k průtahům v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk), že postup orgánů činných v trestním řízení byl zatížen průtahy, byl nekonzistentní, že věc je stále pravomocně neskončená (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) a že řízení má pro žalobce význam dotýkající se jeho majetkové sféry, který nelze označit za nepatrný (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk). Nic z toho však neodůvodňuje, že prošetření trestního oznámení, ke dni rozhodnutí odvolacího soudu již po dobu jedenácti let, nebylo, bez ohledu na jeho výsledek, pravomocně skončeno. Za dané situace je tak namístě odškodnit žalobce v penězích dle § 31a odst. 2 OdpŠk.

21. Odvolateli je třeba přisvědčit, že soud I. stupně odvodil výši nemajetkové újmy od výše uplatněného nároku v adhezním řízení, aniž by postupoval dle Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikatury Nejvyššího soudu a poté učinil úvahu pro„ zastropování“ výše zadostiučinění výší tvrzené škody. Dle Stanoviska je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se„ základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] (cca 600 až [částka]) za jeden rok řízení, tj. [částka] až [částka] (cca 50 až [částka]) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy [částka] až [částka] za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak [částka] až [částka]).“ Odvolací soud s ohledem na délku posuzovaného řízení má za to, že je třeba vycházet ze základní sazby [částka] [anonymizováno] Kč/rok řízení s polovičním krácením za první dva roky. Nárok stanovil do [datum] dle § 154 odst. 1 o. s. ř., neboť posuzované řízení dosud neskončilo. Základní částku za období [datum] do [datum] trvající 11 let, vypočetl na částku [částka] (2x 8 500 Kč/rok + 9x [částka] [částka] Kč/rok).

22. Následně odvolací soud základní částku podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Nejprve se zabýval otázkou složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Vycházel ze skutkových zjištění i závěrů učiněných soudem I. stupně, tedy, že věc byla skutkově i procesně složitá, že řízení probíhalo na více stupních. K počtu instancí lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, z něhož vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Skutková i právní složitost věci je dána tím, že v řízení vystupovaly desítky poškozených, že předmětem šetření jsou jednání vykazující znaky trestných činů proti svobodě, majetku nebo týkající se hospodářské kriminality. Na složitost tak lze usuzovat i pro odlišný názor orgánů činných v trestním řízení týkající se kvalifikace trestné činnosti nebo věcné a místní příslušnosti. Uvedené si vyžádalo rozsáhlé dokazování, byla provedena řada dožádání, jak v rámci České republiky, tak i v rámci mezinárodní právní pomoci a bylo vyslechnuto množství osob. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pro uvedené hledisko je třeba základní částku snížit o 30% (skutková složitost 10%, procesní složitost 10% a více stupňů rozhodování 10%).

23. K posouzení jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk odvolací soud poznamenává, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může ovlivnit délku řízení negativně i pozitivně. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, v němž se stanoví, že„ Odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.“ V daném případě soud I. stupně správně uzavřel, že žalobce se na délce řízení negativně nepodílel. Snaha o odstranění průtahů, a to podáváním stížností na postup Policie ČR, podněty k výkonu dohledu nad činností státního zastupitelství a ke zřízení speciálního vyšetřovacího týmu, probíhala především v letech 2011 až 2013. Stížnosti ze dne [datum] nebo ze dne [datum] byly činěny JUDr. [příjmení], která žalobce nezastupuje. I ze sdělení státních zástupců ze dne [datum] nebo ze dne [datum] je zřejmé, že se jedná o reakci na stížnosti JUDr. Mikové. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že není namístě moderace dle tohoto kritéria.

24. Dále se zabýval postupem orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když ten lze charakterizovat jako roztříštěný a nekoncentrovaný. Již v usnesení státního zástupce OSZ [obec a číslo] ze dne [datum], sp. zn. Zn 1423 2013 [číslo] se v odůvodnění podává, že nebyly provedeny„ výslechy alespoň několika poškozených“, že byla navázána mezinárodní policejní spolupráce, aniž by byly„ zjištěné poznatky využity“, že„ policejní orgán rezignoval na objasnění skutečností, které mohly vést k podezření ze spáchání jiných trestných činů nežli prověřování podvodu, přičemž se neřídil ani pokyny uloženými mu státní zástupkyní.“ Dále, že„ napadené rozhodnutí absentuje úvahami, proč nedošlo k naplnění jiných skutkových podstat trestných činů, což vedlo k jejich neprověření.“ I z odůvodnění usnesení státního zástupce VSZ ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 1 VZN 1575/2021 – 93, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Policie ČR ze dne [datum] o odložení věci pro podezření ze spáchání zločinu [uvedeného], se podává, že důvodem je opětovně neúplné dokazování. Dále bylo prokázáno, že v posuzovaném řízení se nachází i neodůvodněné průtahy. Od oznámení trestné činnosti v červenci [rok] nedošlo, vyjma sepisů úředních záznamů o podání vysvětlení oznamovatelů, k jiné činnosti, až do října [rok], kdy byly zahájeny úkony trestního řízení. Poté dne [datum] následovalo vyloučení věci ze spáchání trestného činu podvodu, což vedlo k roztříštěnosti věci. Poprvé byla věc odložena dne [datum], kdy stížnost do usnesení byla zamítnuta jako nedůvodná. Dosavadní postup orgánů činných v trestním řízení pak kritizoval Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3626/13, v němž stanovil, že„ se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se již jedná o zločin obchodování s lidmi, nebo vydírání, útisku či nebezpečného vyhrožování. Známky libovůle spatřuje Ústavní soud již v tom, že se příslušné orgány zaměřily toliko na otázku, zda je ve skutku případně třeba spatřovat trestný čin podvodu, zatímco závažnější právní kvalifikaci ze svých úvah a priori vyloučily.“ a činí závěr, že postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídal„ rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých krajských ředitelství Policie České republiky postupem bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, jež mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv; navíc je dáno podezření, že probíhala dlouhodobě.... Závěrem Ústavní soud rovněž poznamenává, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánů moci výkonné trpělo značnými průtahy, jimž posléze neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci.“ Druhé odložení věci ze dne [datum] bylo usnesením OSZ pro [část Prahy] dne [datum] zrušeno, pro nesplnění pokynů státní zástupkyně a neprověření oznámené trestné činnosti. K tomu se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, v němž konstatoval, že„ řízení ve fázi prověřování trvající již více než 9 let je tristní, zejména pak v situaci, kdy postup orgánů veřejné moci byl zkritizován Ústavním soudem již v kasačním nálezu z konce roku 2015, po němž by byl Nejvyšší soud očekával do jisté míry přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Posuzované řízení však trvalo k rozhodnutí odvolacího soudu další 4 roky, kdy za tuto dobu, kromě zjevných období nečinnosti, došlo k dalšímu odložení věci a jeho následnému zrušení pro neodůvodněnost.“ Dále byla věc odložena rozhodnutím Policie ČR ze dne [datum], které bylo k stížnosti zrušeno usnesením VSZ ze dne [datum]. Od citovaného nálezu tak uplynulo šest a půl let, aniž by byla věc řádně objasněna. Odvolací soud tak považuje za adekvátní navýšení základní částky o 30%.

25. Soud I. stupně správně k významu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vycházející z teze, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Současně byl odvolací soud vázán názorem vysloveným v zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3764/2020 (viz bod 16. tohoto rozsudku). V dalším řízení soudům uložil zhodnotit všechny okolnosti případu, které mohou standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat, tedy, aby se vypořádaly s námitkami žalované vznesenými ve vyjádření k dovolání, která snížený význam řízení pro žalobce dovozuje ze skutečnosti, že pohledávku na zaplacení odměny za vykonanou práci uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení, jakož i z toho, že se nepřipojil k ústavní stížnosti.

26. Soud I. stupně správně uzavřel, že zde není dán zvýšený, presumovaný, význam trestního řízení, neboť ten se týká obviněných, nikoli poškozených jejich jednáním. Lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu například rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 987/2015, kde byl učiněn závěr, že„ důvodnost kompenzačního nároku poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.“ Z uvedeného plyne, že je třeba vycházet pro poškozeného v trestním řízení obecně ze standartního významu.

27. Na rozdíl od důkazního břemene o zvýšeném významu, které tíží poškozeného, v případě nižšího významu předmětu řízení, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní žalovanou. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5091/2017 se stanoví, že„ Není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozenou. Soud může zohlednit okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení.“ Odvolací soud poznamenává, že nemajetková újma se projevuje zejména v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot. Její vznik zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného, v řízení se obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou.

28. Odvolací soud si je vědom stanoviska Ústavního soudu (viz bod 24. tohoto rozsudku) ohledně povahy vyšetřované trestné činnosti a možných zásahů do základních práv poškozených, které převzal i Nejvyšší soud. Má však za to, že nelze vycházet z teze, že pro všechny poškozené v kause tzv.„ Stromkařů“ je význam řízení stejný, tedy, že všichni pracovali za stejných podmínek, že byli vystaveni stejnému jednání, tedy, že i pociťují stejnou nemajetkovou újmu. V daném případě žalobce skutečnosti, které by vedly k závěru o intenzivnějších dopadech řízení na jeho osobu, netvrdí a neprokazuje. Naopak v rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení, například Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] je zachycena výpověď žalobce, dle níž žalobce po absolvování školení o bezpečnosti odjel [datum] se svou manželkou do [obec], kde měli zajištěno ubytování, byla jim vyplacena záloha 3x [částka], následně byli přesunuti do obce Libouchec, kde obdrželi 2x [částka] s tím, že měl za to, že by mu měla být vyplacena mzda za odvedenou práci v celkové výši [částka], nebo Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], je zachycena opět jeho výpověď o jeho práci v [obec] a [obec] s tím, že obdržel zálohy v celkové výši cca [částka]. Dále, že uvedl, že mu nikdo nebránil v odjezdu ani nevyhrožoval, že v případě odchodu nedostanou zaplaceno. Žalobce nevypovídal, na rozdíl od jiných„ Stromkařů“, že by byl omezen v pohybu, nucen pracovat za podmínek v rozporu se zákoníkem práce, byl vydírán, že došlo k zásahu do jeho lidské důstojnosti. Naopak z jeho výpovědí plyne, že práce vykonával spolu s manželkou, měl zajištěno ubytování, za vykonanou práci mu nebyla vyplacena celá mzda, ale jen zálohy, že doufal, že nakonec mu vyplacena bude, neboť měl od svých kamarádů informace, že zaplaceno dostali. V usnesení je dokonce výslovně zachyceno, že„ K dotazu, zda utrpěl nějakou újmu po fyzické či psychické stránce, uvedl, že ne, ale cítí se být poškozen tím, že mu nebyla vyplacena odměna za odvedenou práci, je tedy poškozen po finanční stránce částkou [částka].“ Pociťuje tedy újmu, jakou by pociťoval každý zaměstnanec, který nedostane zaplaceno za vykonanou práci, a řízení o jeho nároku trvá nepřiměřeně dlouho. V případě, že dojde ke sdělení obvinění, podání obžaloby, vedení trestního řízení o vině obviněných, bude ohledně žalobce řešen nárok na náhradu škody, který vyčíslil za nevyplacenou odměnu částkou [částka].

29. Odvolací soud považuje za důvodnou námitku žalované, že význam adhezního řízení pro žalobce snižuje skutečnost, že pohledávku na zaplacení odměny za vykonanou práci uplatnil v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka] týkající se společnosti [právnická osoba] Dle přihlášky má pohledávka vyplývat z ústně uzavřené pracovní smlouvy a činit částku [částka], včetně úroků z prodlení do [datum] částku [částka]. Dále je v ní uvedeno, že se jedná o minimální nevyplacenou mzdu ve výši [částka] za [datum] až [datum], na níž mu bylo vyplacenou 2x [částka]. Je však třeba poznamenat, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, již uplatněné příslušenství činí částku [částka] (zákonné úroky z prodlení z částky [částka] od [datum] činí [částka], z částky [částka] od [datum] činí [částka] a z částky [částka] od [datum] činí [částka]). S ohledem na uvedené v bodě 28. tohoto rozsudku tak lze učinit závěr, že žalobce nadhodnotil výši škody v adhezním řízení a že skutková tvrzení o výši nároku i výši jemu vyplacených záloh jsou rozporuplná. Soud I. stupně správně konstatoval, že nelze dovodit, že by pro žalobce byla v sázce významná majetková hodnota. Za situace, kdy se dne [datum] přihlásil do insolvenčního řízení, význam případného adhezního řízení klesl, protože jeho nárok byl řádně uplatněn vůči zaměstnavateli a začal být vymáhán. K tomu lze odkázat například na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3456/15, v němž se stanoví, že„ adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován.“ 30. Za důvodnou shledal odvolací soud i druhou námitku žalované týkající se procesního postupu žalobce, když nebrojil ústavní stížností proti odložení věci. Je tak třeba vycházet z toho, že s výsledkem řízení byl již v roce [rok] srozuměn. Nadto byl právně zastoupen, tedy mu v podání ústavní stížnosti nic nebránilo. Odvolací soud pak jen poznamenává, že tvrzení žalované, že právní zástupce žalobce u jednání dne [datum] uvedl, že o podání stížnosti neměl žalobce výslovně zájem, nebyla protokolem z uvedeného dne prokázána.

31. Odvolací soud se současně zabýval otázkou sdílené újmy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že„ ..při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich…..vodítkem přitom může být to, zda se posuzované řízení ze své podstaty může dotýkat většího počtu osob z důvodu objektivní kumulace nároků relativně samostatných společníků procesně organizovaných v samostatném společenství ve společném řízení (přičemž právě takto organizované společenství jim nabízí jisté rozprostření sdílených subjektivních dopadů vedení sporu), či zda se jedná o standardní kontradiktorní spor dvou stran s četnějším účastenstvím v jedné či obou z nich (kde každý ze společníků může pociťovat vedení sporu, jako by jej vedl sám).“ Sdílenou újmu neshledal v souvislosti s tím, že trestní oznámení podalo více poškozených, ani v tom, že se jednalo mimo jiné o státní příslušníky Vietnamské republiky, ani že byli zastupováni hromadně právními zástupci, JUDr. [příjmení] a JUDr. [příjmení]. Sdílenou újmu mohli poškození hromadně spíše pociťovat v souvislosti s tvrzenou trestnou činností páchanou na jejich osobách, zde pouze s nevyplacením mzdy. V daném případě je však předmětem řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dlouhotrvajícím řízením.

32. Na základě uvedeného tak odvolací soud snížil pro význam řízení základní částku o 20% (10% insolvenční řízení + 10% procesní postup). Lze i poznamenat, že žalobce k odškodnění své nemajetkové újmy přistupoval pouze jako k matematické úloze. Od počátku řízení, tedy od doručení žaloby soudu I. stupně dne [datum], požadoval úhradu ve výši [částka] s příslušenstvím (71 měsíců x [částka]). Na této částce setrval do konce řízení, přestože od podání žaloby uplynulo více než 5 let a posuzované trestní řízení není stále skončeno.

33. Žalobci tak na základě výše uvedené moderace přísluší zadostiučinění ve výši [částka] (- 30% + 30% - 20%).

34. Jak bylo výše uvedeno, soud I. stupně, aniž by nejprve stanovil výši zadostiučinění postupem dle Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, odvodil ji od uplatněného nároku v adhezním řízení. K tomu odkázal například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 3412/2011, v němž se stanoví, že„ …má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší po žalobkyni požadované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobkyně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ V daném případě odvolacím soudem přiznané zadostiučinění přesahuje prakticky 5x označený nárok v trestním oznámení, 3x nárok uplatněný v adhezním řízení, více než 9x (dnes 5x) nárok uplatněný v insolvenčním řízení. S ohledem na délku posuzovaného řízení a na postup orgánů činných v trestním řízení odvolací soud nepřistoupil k zastropování výše zadostiučinění výší uplatněného nároku v adhezním řízení. Nadto se k uvedené námitce již vyjádřil Nejvyšší soud ve věci jiného poškozeného, například v rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, když uvedl, že„ … není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění, což s ohledem na zásah do základních práv žalobce není jeho případ.“ 35. Odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně nepovažuje za přiléhavý nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1126/07, na který odkazoval s ohledem na přiměřenost nároku a odškodnění, když ten se zabývá aplikací § 150 o. s. ř. na snížení odměny ustanoveného advokáta vypočtené dle advokátního tarifu, nikoli otázkou náhrady přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy.

36. Soud I. stupně se správně vypořádal s prodlením ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk a nárokem na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K uplatnění nároku u žalované došlo dne [datum]. Následujícím dnem po marném uplynutí 6 měsíční lhůty pro jeho uhrazení, tj. od [datum], se žalovaná dostala do prodlení. Správně i rozhodl o lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř, neboť žalovaná se řídí zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

37. Odvolací soud tak napadený rozsudek v zamítavém výroku II. změnil s tím, že vyhověl žalobě ohledně dalších [částka] s příslušenstvím dle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a ve zbývající části tento výrok jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Výrok I. nebyl dotčen odvoláním, tedy zůstal stranou přezkumu odvolacím soudem dle § 206 odst. 2 o. s. ř.

38. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve výroku ve věci samé, rozhodl odvolací soud znovu o nákladech řízení před soudy všech stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 a § 146 odst. 2 o. s. ř. Žalobce požadoval dva nároky z titulu nemajetkové újmy. Dle § 12 odst. 3 AT platí, že při spojení dvou a více věcí se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. K objektivní kumulaci nároků se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4401/2016 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1435/2015. Pro oba nároky je třeba vyjít ze shodné tarifní částky, když rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014), tedy z částky 50 000 dle § 9 odst. 4 písm. a) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Tarifní hodnota tak činí [částka] (2x [částka]). Žalobce nebyl úspěšný ohledně nemajetkové újmy z titulu nezákonných rozhodnutí a za odepření práv oběti trestného činu, když vzal žalobu v tomto rozsahu zpět podáním ze dne [datum], nikoli pro chování žalované. Usnesením ze dne [datum] bylo řízení v dotčeném rozsahu zastaveno a dále pokračovalo jen ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dlouhotrvajícím řízením. Lze tak uzavřít, že žádnému z účastníků nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem I. stupně, včetně řízení odvolacího a dovolacího, do [datum].

39. Žalobce byl ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou dlouhotrvajícím řízením částečné úspěšný, tedy mu náleží náklady ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. za úkony od [datum]. Za každý úkon právní služby dle § 11 AT mu přísluší odměna ve výši [částka], paušální náhrada [částka] dle § 13 odst. 1, 4 AT a 21% DPH. Náklady se sestávají ze tří odměn za tři úkony dle § 11 odst. 1 písm. d), g) AT (účast u jednání dne [datum], podání ze dne [datum], účast u jednání dne [datum]) a jedné za úkon dle § 11 odst. 2, písm. f) AT (účast u jednání dne [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek), tedy 3,5x [částka], 4x [částka], 21% DPH ve výši [částka], tj. [částka]. Za odvolací řízení vznikly žalobci náklady za dva úkony dle § 11 odst. 1 písm. k), g) AT (odvolání, účast u jednání u dne [datum]), tedy 2x [částka], 2x [částka], 21% DPH [částka], tj. [částka] Lhůta k zaplacení celkových nákladů řízení ve výši [částka] byla stanovena opět s ohledem na rozpočtová pravidla v trvání 15 dní dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení