23 C 43/2021 - 306

Rubrum

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Adrianou Hasmanovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] vypořádání zaniklého společného jmění manželů takto:

Výrok

I. Ze společného jmění manželů se do vlastnictví žalovaného přikazuje pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno] a pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v obci [adresa], vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa].

II. Ze společného jmění manželů se přikazuje žalovanému uhradit zcela závazky včetně příslušenství a budoucího příslušenství ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] uzavřené dne 29. 8. 2011 s [právnická osoba]., IČO: [IČO], se zůstatkem ke dni 30. 9. 2023 ve výši 2 461 563 Kč.

III. Pohledávka ze smlouvy o stavebním spoření č. [hodnota] uzavřené dne 22. 7. 2011 s [právnická osoba]., IČO: [IČO], se přikazuje žalovanému.

IV. Žaloba, jíž se žalovaný domáhal vypořádání vnosu ve výši 30 000 Kč do společné nemovitosti vymezené ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku ve výši 1 086 541,30 Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VII. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kladně náhradu nákladů řízení ve výši 8 400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VIII. Žalovaný je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kladně náhradu nákladů řízení ve výši 8 400 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 19. 7. 2021 návrh na vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) s odůvodněním, že manželství bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu čj. [spisová značka] ze dne 6. 5. 2021, jehož právní moc nastala dne 28. 5. 2021. Jako předmět sporu vymezila nemovitost, a to pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], a pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v obci [adresa], vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], závazky ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. [hodnota] uzavřené dne 29. 8. 2011 s [právnická osoba]., na základě které strany převzaly závazek ve výši 2 450 000 Kč, když k 6. 3. 2021 činila výše společného závazku 2 462 311,01 Kč, a pohledávka ke dni 6. 3. 2021 ze smlouvy o stavebním spoření uzavřené dne 22. 7. 2011 tvořila částku 555 150,39 Kč. Žalobkyně uvedla, že si nechala vypracovat společností [právnická osoba] ocenění předmětné nemovitosti, kdy obvyklá tržní hodnota byla určena částkou 5 900 000 Kč. Stran nemovitosti uvedla, že nemá o nemovitost zájem, že od rozvodu v ní bydlí žalovaný. Protože neměla povědomí o tom, zda žalovaný bude mít zájem o tuto nemovitost, a zda bude mít dostatek finančních prostředků k výplatě vypořádacího podílu, navrhla, aby soud rozhodl o tom, že se nařizuje prodej předmětné nemovitosti ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi sporné strany jednou polovinou. Dále navrhla, aby závazek ze smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření byl uložen zaplatit každé ze sporných stran jednou polovinou, a dále navrhla, aby pohledávka ze smlouvy o stavebním spoření byla rozdělena jednou polovinou ve prospěch každé strany.

2. K žalobě podal žalovaný vyjádření, ve kterém doplnil žalobu o tvrzení, že manželství bylo rozvedeno po 7 letech, co manželka od rodiny odešla za svým milencem, sousedem, kde žije dodnes. Žalovaný uvedl, že od doby, kdy manželka společnou domácnost opustila, hradil všechny dluhy, veškeré náklady související s péčí o dům a o syna, včetně všech nákladů školy. Z tohoto důvodu reagoval ohledně návrhu dohody tím způsobem, že žádá o zaplacení společných dluhů, nákladů za péči o syna i dům. Uvedl, že si je vědom toho, že mohl navrhnout rozvod po odchodu manželky, že mohl a měl požádat o výživné pro syna a úhradu poloviny dluhů, které vznikly za manželství, nicméně toto neučinil s ohledem na děti (zejména kvůli synovi). Popsal, že si je vědom své chyby, kdy bývalá manželka měla prostor si vše promyslet a hodlá ho připravit o střechu nad hlavou. Proto nesouhlasil s prodejem domu a žádal, aby byl dům přikázán do jeho výlučného vlastnictví s tím, že cena domu bude stanovena znaleckým posudkem a požádal o započtení povinnosti bývalé manželky podílet se na úhradě dluhů, které hradil výlučně sám. Žalovaný navrhl, aby do masy SJM byly zahrnuty také ty částky, které hradil výlučně na dluhy on, a dále částky spojené s provozem a údržbou domu, a to za dobu od odchodu bývalé manželky za svým milencem (září 2014). Ve svém vyjádření dále uvedl, že musel doplatit úvěr č. [hodnota], kdy v lednu 2018 doplatil 100 000 Kč, proto požadoval tuto částku započíst do SJM, a rovněž tak chtěl započíst polovinu z půjčky na školné syna ve výši 100 000 Kč, které bylo zaplaceno lesnickému učilišti. Žalovaný upřesnil, že nesplacený dluh za dům splácí po odchodu manželky výlučně on ze svých prostředků, dluh činí více jak 3 000 000 Kč bez budoucích úroků. Dále požadoval započíst i náklady na provoz domu a jeho udržování, kdy dům neobýval pouze on, ale také syn, který se krátce po odchodu matky vrátil bydlet k němu do domu. Tyto náklady vypočítal částkou 350 000 Kč půlročně. Jako důkaz navrhl výpověď syna a sousedů pro případ, že žalobkyně bude tuto skutečnost popírat. V žádném případě nesouhlasil s prodejem domu, neboť tento nejenom postavil, ale také vybavil, splácí jej, bydlí v něm poté, co manželka z domu odešla a žije se svým novým partnerem (tudíž má kde bydlet). Nesouhlasil ani s tvrzením žalobkyně, že stavební spoření je aktivem, neboť se jedná o způsob splácení úvěru a navrhl, aby soud nemovitost přikázal do jeho výlučného vlastnictví s určením povinnosti doplacení úvěru jemu s tím, že mu má být stanovena povinnost vyplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 800 000 Kč.

3. U jednání soudu dne 10. 1. 2022 se soud pokusil o mimosoudní řešení sporu s tím, že žalovaný nabídl postup, aby účastníci oslovili banku o vyčíslení pohledávky, nicméně žalobkyně se vyjádřila v tom smyslu, že pokud žalovaný na úhradu vypořádacího podílu nabízí maximálně 1 000 000 Kč, neshledává prostor pro mimosoudní jednání. A to zejména proto, že nesouhlasila, aby byly zohledněny platby žalovaného na úvěr do rozvodu manželství, a dále proto, že hodnoty nemovitostí neustále rostou. Žalobkyně má proto za to, že i pokud by závazek ze smlouvy o úvěru byl kolem 3 000 000 Kč, byl by nabízený vypořádací podíl ve výši 1 000 000 Kč nízký. Za této situace žalovaný u jednání soudu zmínil, že pokud by mělo být postupováno dle návrhu žalobkyně, měl by být „trestán za laskavost“, kdy se choval dle dohody se žalobkyní v tom smyslu, že bude pečovat o syna, že se na péči budou podílet oba s tím, že on bude platit úvěr. Po rozvodu měl zaplatit manželce dle dohody 500 000 Kč s tím, že dle dohody měli vyčkat na dosažení zletilosti syna, aby nemuseli syna zatahovat do právních sporů. Toto tvrzení žalovaného však žalobkyně popřela, naopak uvedla, že k žádné dohodě dojít nemohlo pro odmítavý postoj manžela cokoli řešit. Proto situaci nechali oba plynout a o domluvě, že žalobu o rozvod podají po dosažení zletilosti syna, nic neví, navíc žalobu podávala ona, a to v době, kdy synovi bylo 22 let. Manželka upřesnila, že po opuštění společné domácnosti s ní syn bydlel asi tři měsíce a žalovaný za toto celé období přispěl na jeho výživu částkou 15 000 Kč. Následně se syn vrátil bydlet k žalovanému, ona na výživu syna nepřispívala, nicméně tento případný nárok žalovaný nijak neřešil, nepodal si návrh na úpravu výživného k soudu. U tohoto jednání dne 10. 1. 2022 byl vymezen předmět sporu, tj. že v rámci řízení má být vypořádán rodinný dům, účastníci shodně uvedli, že je nezbytné zadat znalecký posudek za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitosti s tím, že pokud žalovaný požaduje, aby mu byla nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví, je povinen založit důkaz o prokázání svých možností vyplatit vypořádací podíl. Již u tohoto jednání žalovaný uvedl, že má bankou přislíbeno, že mu úvěr za tímto účelem poskytne a uvedl, že tento důkaz hodlá předložit u dalšího jednání. Za této situace žalobkyně změnila svůj požadavek v žalobě s tím, že pokud žalovaný prokáže solventnost, souhlasí s tím, aby mu nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví. Dále bylo u tohoto jednání vymezeno, že předmětem vypořádání SJM je i závazek ze smlouvy o úvěru s tím, že žalovaný se nebrání tento závazek uhradit, pokud by se stal výlučným vlastníkem nemovitosti. Protože žalobkyně nesouhlasila s požadavkem žalovaného k započtení všech dluhů uhrazených žalovaným od opuštění společné domácnosti žalobkyní do rozvodu manželství, požádal žalovaný o poskytnutí koncentrační lhůty, aby mohl svá tvrzení podložit důkazy a uvést judikáty o rozporu s dobrými mravy. V koncentrační lhůtě do 24. 1. 2022 žalovaný dne 24. 1. 2022 doplnil, že s ohledem na jeho výlučné platby, a to již od doby, co manželka opustila společnou domácnost v září 2014, je nutné přihlédnout k disparitě podílu určeného soudem jako vypořádacího podílu ceny nemovitosti v SJM. Jako rozhodné období pro stanovení disparity označil dobu od 1. 9. 2014 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. do 28. 5. 2021. Nerozporoval, že částky, které byly hypotečnímu ústavu uhrazeny do 31. 8. 2014 (tj. do opuštění společné domácnosti žalobkyní), jsou částkami spadajícími do SJM, nicméně všechny výlučné platby žalovaného stran nákladů domácnosti, nákladů syna na jeho přípravu na život, je nutné promítnout do disparity podílu. K prokázání toho, že rozhodné období pro stanovení disparity podílu bylo žalovaným určeno od 1. 9. 2014 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, navrhl provést důkazy svědky: [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Navržení svědci měli prokázat nepravdivost tvrzení žalobkyně o tom, že se podílela na jakýchkoli úhradách nebo vlastní péčí o domácnost, na úhradách nákladů školy syna. V tomto doplněném podání žalovaný opětovně zmínil, že účastníci měli uzavřenu dohodu, že se rozvedou po nabytí zletilosti syna, a že on zaplatí žalobkyni na vypořádací podíl 500 000 Kč, nicméně s vědomím, že pro soud toto jeho tvrzení je tvrzením proti tvrzení. Právě proto navrhl také svědky, aby mohli potvrdit, jak celá situace proběhla, a jak hradil dluhy žalobkyně a náklady na syna, které požaduje z jedné poloviny započíst. V koncentrační lhůtě požádal o nařízení znaleckého posudku o ceně nemovitosti se započtením částek, které výlučně hradil na náklady provozu a údržby domu od odchodu bývalé manželky, tak jak to určil ve svém podání na čl. 34 – 35 spisu, tj. celou úhradu za odnesené peníze do začátku s milencem 100 000 Kč (hodlá prokázat dokladem o doplatku úvěru č. [hodnota], kdy si žalobkyně vzala na kreditní kartu 60 000 Kč a 40 000 Kč vyčerpala z kontokorentu), polovinu za školné syna 100 000 Kč, polovinu na náklady domu, když za 7 let tyto vypočítal částkou 700 000 Kč. Dále navrhl výslech svědků, a to za účelem prokázání výše zaplacených nákladů a dluhů, výslech účastníků řízení, vyžádání si výpisů z účtu úvěru a stavebního spoření. Disparitu požadoval s odkazem na ustálenou judikaturu a závěry NS ČR, ze kterých zobecnil, že disparitu podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod, nýbrž je možné, že v určitém případě bude shledáno i více okolností. Důvodem vedoucím k disparitě podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, zohlednění principů zásluhovosti, příp. další okolnosti. Konstatoval dále, že samotné příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílů na vypořádání významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Co se týče principu zásluhovosti, poukázal na nutnost zvýšeného úsilí jednoho z manželů k zajištění nabytí a udržení majetku značné hodnoty. Stran disparity poukázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne 18. 9. 2019, ve kterém je řešen soudní odklon od základního pravidla o rovnosti vypořádacích podílů s tím, že ten musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu. Disparita se může vztahovat na veškeré položky náležející do SJM, či jen na některé z nich.

4. Co se týče žalovaným tvrzené dohody o tom, že po rozvodu manželství v době nabytí zletilosti syna má na vypořádacím podílu zaplatit žalobkyni 500 000 Kč, tak tomuto tvrzení soud neuvěřil. A to zejména proto, že žalovaný se dle této dohody sám nikdy neřídil, navíc existenci této dohody zmínil až u prvního jednání soudu v lednu 2022, a nikoli již ve svém vyjádření k žalobě. Sám žalovaný, ačkoli uváděl, že u jednání bylo domluveno, že žaloba o rozvod bude podána po dosažení zletilosti syna, nebyl schopen vysvětlit, proč žalobu na rozvod manželství nakonec k soudu podávala žalobkyně, a to až v době, kdy synovi bylo 22 let. I s ohledem na postoj žalovaného po „nevěře žalobkyně“ lze uvěřit tvrzení žalobkyně, že k žádné dohodě nemohlo dojít i proto, že žalovaný jakoukoli dohodu s ní de facto odmítal. Za daného stavu, kdy žalovaný požadoval odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM, rozhodl se soud účastníkům podat najisto, zda jde o případ vedoucí k disparitě podílů, a to zejména proto, aby žalovaný mohl případně prokázat solventnost poté, co požádal o přikázání nemovitosti do jeho vlastnictví.

5. S navrhovaným odklonem nesouhlasila žalobkyně a popřela tvrzení žalovaného o tom, že rozbila rodinu, odešla za zábavou k milenci, při odchodu si vzala kreditní kartu a vyčerpala kontokorent, nestarala se o děti, o vše se musel postarat žalovaný včetně hrazení výživy nezletilého syna a jeho školného. Nesouhlasila dále ani s tvrzením žalovaného, že ho chce připravit o střechu nad hlavou, a že se po dvou měsících od jejího opuštění domácnosti, kdy se syn vrátil k žalovanému, odmítla na nákladech na péči o syna podílet. Popsala, že manželství bylo nefunkční a dlouhodobě rozvrácené, a to dlouho před jejím odchodem ze společné domácnosti. Soužití popsala tím způsobem, že často docházelo k neshodám a hádkám, kdy nejčastější příčinou bylo časté užívání alkoholu žalovaným, lhostejnost k dětem, se kterými netrávil prakticky žádný čas a patologická žárlivost, v důsledku které dokonce opustila své zaměstnání, kde pracovala i v nočních směnách. I přesto, že po odchodu z nefunkční společné domácnosti navázala nový vztah, toto nebylo příčinou rozvratu manželství, ale důsledkem. Upřesnila, že tuto nastalou situaci žalovaný snášel špatně, začal ještě víc pít, proto se syn rozhodl, že se přestěhuje zpátky k otci. I přesto však jak dcera, tak syn i nadále čas trávili i s ní. Žalobkyně o děti rovněž pečovala, a proto nesouhlasila s výslechem navržených svědků stran vnitřních rodinných poměrů, když např. svědkyni [jméno FO] žalobkyně viděla jen jednou v životě, proto si nedovede představit, k jakým skutečnostem by se tato svědkyně mohla v celé věci vyjádřit. Upřesnila, že pokud by soud předvolal navržené svědky, je připravena navrhnout výslech obou dětí, které jako jediné by mohly podat výpověď o okolnostech plnění rodičovských povinností. Žalobkyně však uvedla, že se domnívá, že takový postup by byl nehospodárný, neboť věc lze posoudit i dle již shromážděných důkazů. Žalobkyně nesouhlasila se zápočtem nákladů vynaložených výlučně žalovaným na údržbu společného domu a na hrazení splátek společného úvěru, kterým byl financován právě nákup společného domu. Žalobkyně nerozporovala, že žalovaný i od září 2014 do rozvodu manželství hradil splátky úvěru, nicméně současně celou nemovitost užíval výlučně sám a dílem se svými dětmi, když žalobkyně byla po výměně zámku zcela z užívání domu vyloučena. Připustila, že i přesto, že se žalovaný dopustil trestného činu dle § 208 trestního zákoníku, neměla zájem dům užívat, a proto věc neřešila. Žalobkyně po vznesení požadavku, že by žalovanému měla zaplatit polovinu výlučně hrazených částek na úvěr, považuje tento požadavek za minimálně v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný užíval výlučně společný dům. Žalobkyně celou situaci chápala tak, že za zhruba 5 000 Kč měsíčně měl žalovaný možnost užívat celý společný dům. Tento náhled na věc opřela o rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3922/2015 ze dne 29. 3. 2016, dle kterého podle § 145 odst. 1 obč. zák. majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (po zániku manželství se do doby vypořádání společného jmění použije toto ustanovení analogicky). Pokud se o užívání nedohodnou, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud. Soud může upravit užívání věci ve společném jmění manželů tak, že ji bude užívat výlučně jeden z manželů. V „zásadě“ též platí, že osoba, jež má dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů, nemůže být zcela vyloučena z užívání takové věci. Z této zásady jsou ovšem možné výjimky, jsou-li dány výjimečné okolnosti. Úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, může soud provést i tak, že jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni. Spoluvlastníkům vyloučeným z užívání vznikne právo na peněžní náhradu. Z tohoto judikátu je dle žalobkyně zřejmé, že nelze vyloučit z užívání spoluvlastníka bez náhrady. Dle jejího názoru se žalovaný uvedené právní pravidlo snaží převrátit zcela naruby, když žalobkyni jako spoluvlastníka vyloučeného z užívání chce zavázat k placení části nákladů spojených s uspokojováním jeho vlastní bytové potřeby. Navíc se toho domáhá s odkazem na dobré mravy, což jeho argumentaci posouvá již do zcela absurdní roviny. Žalobkyně vyklidila společný dům a přenechala jej k užívání žalovanému. Označila svoje jednání za poměrně velkorysé, neboť dle jejího názoru žalovaný při měsíčním nákladu cca deset tisíc korun získal k užívání společný rodinný dům. Pokud nyní tvrdí, že jím vynaložené platby na hrazení úvěru na pořízení tohoto domu odůvodňuje disparitu podílu na SJM, jedná se proto z jejího pohledu o argumentaci nesprávnou a hlavně nemravnou. Pokud jako další z argumentů pro disparitu podílu žalovaný uvádí náklady vynaložené na syna, zejména náklady na jeho výživu a školné, připustila, že mohl hradit školné, nicméně nejedná se však o okolnost, která by byla způsobilá odůvodnit disparitu podílů. Nadto žalobkyně zdůraznila, že svou vyživovací povinnost plnila tím, že syna živila, šatila a hradila jeho další výdaje, brala ho pravidelně na výlety, dovolené apod. Pokud měl žalovaný dojem, že při plnění vyživovací povinnosti platí více než žalobkyně, nebo že spravedlivé uspořádání poměrů k nezletilému synovi vyžaduje placení výživného, měl se obrátit na soud s příslušným návrhem v době, kdy to bylo relevantní. Proto by snahu žalovaného zatahovat do řízení o vypořádání SJM poměry k nezletilému synovi a domnělé nároky na hrazení výživného měl soud jasně odmítnout. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaný prakticky v každém svém podání konstatuje, že „odešla za milencem“, aniž by jakkoliv reflektoval skutečnost, že k rozpadu manželství jsou většinou potřeba dva.

6. Soud tak musel zhodnotit, zda tvrzená nevěra žalobkyně byla příčinou rozvratu manželství a zda tato zakládá disparitu podílů při vypořádání SJM, dále musel soud zhodnotit, zda žalovaným tvrzená neschopnost platit výživné žalobkyní přispívá k disparitě podílů. Soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě nebyl nezletilý svěřen do výchovy jednomu z manželů, neboť žádný z nich nepožádal o úpravu jeho poměrů, proto nelze dospět k závěru, že žalobkyně neplnila svoji povinnost přispívat na výživu nezletilého syna. Pokud toto chtěl žalovaný prokazovat navrženým výslechem tč. již zletilého syna, případně svědky, má soud za to, že toto je nepřípadné v rámci řízení o SJM, protože by soud v rámci tohoto řízení de facto suploval řízení o stanovení vyživovací povinnosti. Pokud měl soud hodnotit, zda nevěra žalobkyně zakládá disparitu podílů, tak vycházel z rozsudku Okresního soudu v Kladně čj. [spisová značka] ze dne 6. 5. 2021 a zjistil, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno, účinky právní moci nastaly 28. 5. 2021. Z tohoto rozsudku dále zjistil, že manželství bylo uzavřeno v roce 1988, že v řízení o rozvod manželství bylo prokázáno, že mezi účastníky v důsledku dlouhodobých neshod týkajících se výchovy dětí i názorů na život došlo k citovému odcizení, když tito se odcizili navzájem natolik, že spolu přestali žít po stránce intimní a manželství neplnilo svoji funkci s tím, že manželé již neměli zájem v manželství setrvávat. V tomto řízení bylo zjištěno, že manželé společnou domácnost nevedou necelých 7 let, manželka má již navázán jiný partnerský vztah, který považuje za perspektivní. Takto zjištěné příčiny rozvratu manželství, byly manžely označeny za nesporné. Soud proto vyhodnotil příčiny rozvratu manželství jako důsledek citového a fyzického odcizení, kdy manželé nevedou společnou domácnost necelých 7 let, a kdy manželka již navázala jiný partnerský vztah, který považuje za perspektivní. Soud vyhodnotil, že tyto příčiny vedly k odcizení mezi manžely do té míry, že soužití již nelze obnovit. Za situace, kdy je namístě respektovat postoj obou účastníků, kteří obnovení manželského soužití vylučují, soud manželství účastníků rozvedl. Na základě takto vyhodnocené situace dospěl soud k závěru, že soužití účastníků nebylo dlouhodobě spokojené, že soužití provázely dlouhodobě neshody a v důsledku toho došlo k až k vzájemnému odcizení. Proto dospěl soud k závěru, že navázání nového vztahu žalobkyní nebylo příčinou rozvratu, ale důsledkem nesouladu, proto toto chování nepovažuje soud za naplnění podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů účastníků. Nemalý význam při tomto hodnocení sehrává i skutečnost, že žalovaný nepodal žádost o rozvod po opuštění společné domácnosti žalobkyní v roce 2014 a byla to naopak žalobkyně, která až v květnu 2021 podala žádost o rozvod. Soud při předestření vyhodnocení situace účastníkům sdělil, že jako spravedlivé pokládá, aby se žalobkyně podílela na splácení úvěru nejenom za dobu od právní moci rozvodu manželství, ale již od samotného opuštění domácnosti. Pokud poté žalobkyně po žalovaném požadovala vydání bezdůvodného obohacení z titulu jeho výhradního užívání předmětné nemovitosti, kdy žalobkyni žalovaný bránil dům užívat, přičemž určila výši bezdůvodného obohacení na částku tvořící rozdíl mezi nájemným za obdobnou nemovitost (v rozmezí 16 000 – 20 000 Kč) a splátkou úvěru měsíčně cca 11 992 Kč za dobu jejího opuštění společné domácnosti v září 2014 do právní moci rozvodu manželství v květnu 2021, soud dospěl k závěru, že na danou věc nelze pohlížet touto optikou, mj. s ohledem na závěr rozsudku NS ČR ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3569/2011, ze kterého vyplývá, že tím, že jeden z rozvedených manželů užívá výhradně sám věc z dosud nevypořádaného společného jmění manželů, nedochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor druhého z manželů. Pokud jeden z bývalých manželů v období po zániku SJM do jeho vypořádání brání druhému realizovat své vlastnické právo k věci, může se tento bránit výlučně způsobem, který mu umožňuje zákon. Nápravu však nelze sjednat v rámci institutu bezdůvodného obohacení. I přesto, že citovaný judikát se vztahuje k situaci, kdy rozvedený manžel užívá výhradně sám věc po zániku SJM do jeho vypořádání, lze dle názoru soudu dle tohoto závěru posoudit i situaci vzniklou v tomto případě, kdy žalobkyně dobrovolně opustila společnou domácnost, měla zajištěné bydlení a de facto celou péči o opuštěnou nemovitost zanechala výlučně na žalovaném. Navíc v této situaci žalovaný zřejmě ani nestál o to, užívat a starat se o celý dům sám. Vzhledem k tomu, že se jedná o ustálenou soudní judikaturu, která vznik bezdůvodného obohacení mezi manžely z titulu výhradního užívání společné věci vylučuje, má soud za to, že tento náhled lze bez problémů aplikovat i na daný případ a soud proto nárok žalobkyně z tohoto titulu nepřipustil. To, že žalobkyně nemá nárok na bezdůvodné obohacení, vyplývá i ze skutečnosti, že se žádným způsobem nepodílela na údržbě nemovitosti, neboť veškeré výdaje hradil po celou dobu žalovaný. Pokud soud vycházel z toho, že i pořízení dlažby kvalifikoval za běžnou údržbu nemovitosti, a proto tento nárok žalovaného uplatněný jako novum po koncentraci řízení zamítl, toto považuje za adekvátní důvod pro stanovení možnosti využívat nemovitost výlučně pro svoje potřeby a příp. svých dětí.

7. Pro další postup účastníků bylo dle názoru soudu nezbytné vyjevit způsob, jak bude soud věc hodnotit ohledně navrhované disparity podílů. Proto soud následně i dotazy na banku formuloval dvojím způsobem, kdy období rozlišil na splácení úvěru a spoření od opuštění společné domácnosti žalobkyní (září 2014) do právní moci rozvodu manželství, a od právní moci rozvodu manželství do současnosti.

8. Účastníci učinili nesporným, že od září 2014 užíval nemovitost výlučně žalovaný (příp. s dětmi), že až v květnu 2021 požádala žalobkyně o rozvod manželství, že po celou dobu od září 2014 žalobkyně nepřispívala na údržbu nemovitosti, neplatila žalovanému na syna výživné (které ovšem nebylo nikdy stanoveno), za dané situace soud považoval za nadbytečné provádět výslechy svědků stran plnění vyživovací povinnosti účastníky, a že od září 2014 výlučně žalovaný platil úvěr ze smlouvy o překlenovacím úvěru. Navíc protože žalovaný ani v koncentrační lhůtě řádně neprokázal výši ani vznik nákladů spojených s provozem domu a jeho udržováním, má soud za to, že navržení svědci nemohou jejich výslechem prokázat nepravdivost tvrzení žalobkyně o tom, že se podílela na jakýchkoliv úhradách. Žalovaný k výzvě soudu ničím nedoložil, že výlučně on hradil dluh z úvěru č. [hodnota], který měla výlučně spotřebovat žalobkyně.

9. Z výpisu z katastru nemovitosti soud zjistil, že pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno] a pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v obci [adresa], vše zapsáno na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], jsou v SJM účastníků řízení. Na nemovitosti vázne zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 2 450 000 Kč včetně jejího příslušenství, budoucí pohledávky, která vznikne po splacení překlenovacího úvěru č. [hodnota], a to až do výše 2 450 000 Kč.

10. Z potvrzení [právnická osoba] ze dne 21. 4. 2021 soud zjistil, že předmětná nemovitost byla oceněna obvyklou cenou 5 900 000 Kč.

11. Ze smlouvy o překlenovacím úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že na základě této smlouvy, která byla uzavřena dne 29. 8. 2011 na částku 2 450 000 Kč, vznikl účastníkům společný závazek, který představoval ke dni 28. 5. 2021 (k právní moci rozvodu) částku 2 461 948,78 Kč. Ze smlouvy o stavebním spoření bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 22. 7. 2011, a ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 20. 9. 2022 na čl. 134 a čl. 233 spisu bylo zjištěno, že na účtu stavebního spoření č. [hodnota] byly ke dni 28. 5. 2021 naspořené prostředky ve výši 642 140,94 Kč. Soud učinil dotaz na [právnická osoba]. stran plateb za období od 30. 9. 2014 do 28. 5. 2021, tj. za období od opuštění domácnosti žalobkyní do nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství, a dále od 29. 5. 2021 do 30. 9. 2023, tj. od nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství do 30. 9. 2023. Ze sdělení [právnická osoba]. ze dne 21. 9. 2023 na čl. 249 spisu s doplněním ze dne 25. 10. 2023 na čl. 290 spisu soud zjistil, že na účet překlenovacího úvěru č. [hodnota] bylo zaplaceno za období od 30. 9. 2014 do 28. 5. 2021 celkem 543 904 Kč, když k námitce žalobkyně bylo zjištěno, že z této částky tvoří 16 930 Kč platby za upomínky a jedná se o smluvní pokutu. Od 29. 5. 2021 do 30. 9. 2023 bylo na tento účet zaplaceno celkem 170 423,52 Kč. Na účet stavebního spoření č. [hodnota] bylo zaplaceno za období od 30. 9. 2014 do 28. 5. 2021 celkem 391 265,25 Kč, a od 29. 5. 2021 do 30. 9. 2023 celkem 142 100 Kč. Ve sdělení ze dne 21. 9. 2023 na čl. 249 spisu ještě [adresa] pyramida uvedla, že žalovaný uzavřel úvěr ze stavebního spoření č. [hodnota] dne 30. 4. 2023 za účelem koupi bytového/rodinného domu / bytu / stavby na částku 1 000 000 Kč. Před vyhlášením rozsudku bylo potvrzeno, že výše nesplaceného dluhu ze smlouvy o překlenovacím úvěru je 2 461 563 Kč. Ze skutkového zjištění má soud za prokázané, že citovanou smlouvou č. [hodnota] účastníci řízení spořili na úvěr a citovanou smlouvou č. [hodnota] úvěr spláceli.

12. Soudu je známo, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, uveřejněného pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, vyplývá, že „v řízení o vypořádání společného jmění manželů má soud společné dluhy přikázat zásadně oběma manželům rovným dílem, nejsou-li tu výjimečné okolnosti odůvodňující přikázání dluhu jen jednomu z nich nebo každému z manželů v jiném než rovnodílném poměru. Je-li v řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázán společný dluh jen jednomu z manželů, nelze zásadně druhému z nich uložit povinnost uhradit peněžitou částku v rozsahu poměrné části přikázaného dluhu.“. I přes tuto skutečnost poté, co účastníci shodně uvedli, že soud má přikázat zcela uhradit závazky pouze žalovanému, se soud od této zásady odklonil mj. z důvodu okolností tohoto případu.

13. Ze znaleckého posudku č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 21. 4. 2022 vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že obvyklá cena předmětné nemovitosti je 5 600 000 Kč. Z doplňku tohoto znaleckého posudku ze dne 14. 6. 2023 soud zjistil, že obvyklá cena předmětné nemovitosti byla stanovena částkou 5 200 000 Kč. Z výslechu znalce u jednání soudu dne 20. 7. 2023 soud zjistil, že použití korekčních koeficientů určuje sám a vychází přitom ze svých znaleckých zkušeností. Statistický úřad na stav trhu reaguje žel se zpožděním a toto nemůže při práci využít. Snaží se porovnávat jen nemovitosti v nejbližší lokalitě. K dotazu žalobkyně se vyjádřil k aplikaci koeficientu, který snížil v důsledku nemožnosti vybudování parkovacího místa. Tuto skutečnost vyhodnotil koeficientem snižujícím obvyklou cenu, a k námitce žalobkyně, že porost u domu by bylo možné jako místo k stání využít, znalec uvedl, že on tuto skutečnost vyhodnotil tak, že se jedná o předzahrádku a i s ohledem na postavený domek na nářadí toto vyhodnotil, jak uvedl v posudku. Žalobkyně k tomu doplnila, že řada domů před jejich domem takto parkování využívá. Za této situace znalec připustil, že by bylo možné místo 0,9 použít koeficient 0,92, nicméně setrval na svém závěru, že tato nemovitost je správně oceněná částkou 5 200 000 Kč, a to i s ohledem na fakt, že od prodávající společnosti [právnická osoba]. má zjištěno, že v průběhu roku se v této lokalitě snížila hodnota rodinných domů o cca 7 %. Přes jeho zaokrouhlení porovnávací hodnoty 81 043 Kč na m2, kdy cenu určil 5 186 750 Kč, a tuto následně zaokrouhlil nahoru, kdy tato skutečnost neměla téměř žádný vliv na uvedení současné obvyklé ceny. Dále k dotazu žalobkyně znalec vypověděl, že co se týče porovnávacího pozemku č. [hodnota], tak trvá na tom, že použitý koeficient ohledně plochy nemovitosti použil správně, hodnota ve [Anonymizováno] se pohybuje od 6 do 7 000 Kč na m2. Pokud byl tázán, zda při prodeji dvou řadovek s pozemkem 350 m2 a 700 m2 by byla cena dvojnásobná, neuměl odpovědět, neboť se nejedná o konkrétní situaci, navíc by záleželo i na kvalitě pozemku. Upřesnil, že při vypracování daného posudku by i on rád vycházel z téměř stejných nemovitostí, nicméně takovou možnost neměl. Když vypracovával původní posudek, tak zrovna v té době tam k prodeji došlo, nicméně při zadání doplňujícího dotazu zjistil, že v této době k takovému prodeji nedošlo, proto mohl vycházet pouze z uskutečněných prodejů v nejbližší lokalitě.

14. Podle § 708 občanského zákoníku to co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen společné jmění). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona. Společné jmění podléhá zákonnému režimu nebo smluvenému režimu, a nebo režimu založenému rozhodnutím soudu. Podle § 709 odst. 1 občanského zákoníku součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

15. Podle § 709 odst. 2 občanského zákoníku součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.

16. Podle § 710 občanského zákoníku součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

17. Podle § 711 odst. 1 až 3 občanského zákoníku o nabytí a pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí obecná ustanovení tohoto zákona. Částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat. Pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které se mají stát součástí společného jmění, se součástí společného jmění stávají dnem splatnosti.

18. Podle § 712 není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.

19. Podle § 713 odst. 1 až 3 občanského zákoníku součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody. Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně. Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Podle § 714 odst. 1 a 2 občanského zákoníku v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

20. Podle § 736 občanského zákoníku je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Podle § 737 odst. 1 a 2 občanského zákoníku vypořádáním jmění nesmí být dotčeno právo třetí osoby. Vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely. Podle § 740 občanského zákoníku nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 742 odst. 1 občanského zákoníku nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

21. Dle § 742 odst. 2 občanského zákoníku hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

22. V tomto případě dospěl soud k závěru, že naplnění podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM soud shledal pouze při splácení úvěru od doby opuštění společné domácnosti žalobkyní výlučně žalovaným. Při výpočtu vypořádacího podílu zohlednil soud částku, kterou na závazky z úvěru výlučně zaplatil žalovaný (nezohledňoval naspořenou část žalovaným, která zůstává v jeho dispozici).

23. K částce 1 086 541,30 Kč, kterou byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů, dospěl soud takto: Vyšel ze skutečnosti, že do jeho výlučného vlastnictví byla přikázaná nemovitost ohodnocena částkou 5 200 000 Kč s tím, že žalovaný zaplatí celý dluh ve výši 2 461 563 Kč. Žalovaný proto z hodnoty nemovitosti má povinnost přispět k vyrovnání žalobkyni částkou 2 600 000 Kč, žalobkyně se má podílet polovinou na dluhu, tj. částkou 1 230 781,50 Kč. Protože účastníci měli naspořeno do opuštění domácnosti žalobkyní 132 043,19 Kč, má žalovaný povinnost z této naspořené částky vyplatit žalobkyni polovinu, tj. 66 021,59 Kč. Protože žalovaný výlučně na dluh zaplatil 697 397,52 Kč, je žalobkyně povinna vyplatit žalovanému 348 698,76 Kč. Za daného stavu má žalovaný vyplatit žalobkyni 2 666 021,50 Kč a žalobkyně žalovanému 1 579 480,20 Kč. Žalovaný proto musí žalobkyni na vypořádací podíl zaplatit částku 1 086 541,30 Kč (2 666 021,50 – 1 579 480,20).

24. Pokud jde o náklady státu, které vznikly v souvislosti s podáním znaleckého posudku, tyto byly uloženy účastníkům rovným dílem dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

25. Účastníci náklady řízení s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nepožadovali, proto bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení